Hordubal/Kniha druhá, kap. III.

Hordubal Karel Čapek
Kniha druhá, kap. II.	Kniha druhá, kap. III.	Kniha druhá, kap. IV.

Údaje o textu
Titulek:	Kniha druhá, kap. III.
Autor:	Karel Čapek
Zdroj:	ČAPEK, Karel. Hordubal; Povětroň; Obyčejný život. 23. vyd. Hordubala. Praha : Československý spisovatel, 1985. 420 s. Spisy, sv. 8. Městská knihovna v Praze (PDF)
Vydáno:	ČAPEK, Karel. Hordubal ; Povětroň ; Obyčejný život. Praha : Československý spisovatel, 1985
Licence:	PD old 70

“Štěpán doma?”

“Není, šel do města.”

Biegl odstrčil Michala Manyu a vběhl do domu. Gelnaj se zatím dává se starým Manyou a Michalem do řeči o počasí, o zajících a že jim tuto vytéká močůvka na cestu.

Biegl se vrací, za ním Štěpán, bledý, vzpurný, šaty plné sena.

“Tak co jste povídal, že není doma?” uhodil Biegl na Michala.

“Říkal ráno, že půjde do města,” mumlal Michal. “Hlídám já ho?”

“A zatím se schovával v seně! Proč jste se tam schovával, vy?”

“Neschovával,” mračí se Štěpán. “Co bych se schovával? Spal jsem.”

“To jste se asi nevyspal v noci, co?”

“Vyspal. Co bych se nevyspal, pěkně prosím.”

“Tak proč jste spal teď?”

“Protože – nemám tu co robit. Dost jsem se narobil ve službě.”

“Včera robil, prosím poníženě, po celý den oral pole,” pomáhá honem starý Manya.

“Vás jsem se neptal,” uryl Biegl. “Jděte do jizby, chytro, a Michal také.”

“Ach ja, ja,” vzdychl Gelnaj. “A co vy, Štěpáne, tomu říkáte, co se stalo s Hordubalem.”

“Já mu to neurobil,” vyhrkl Štěpán.

“Tak vy už víte, že ho zabili?” spustil vítězně Biegl. “A kdo vám o tom řekl?”

“– – Nikdo. Ale když člověk vidí žandáry, – hádá, to bude cosi s Hordubalem.”

“A proč právě s Hordubalem?”

“Protože – protože jsme se pohádali.” Štěpán zatíná zuby a pěsti. “Vyhodil mne, pes jeden!”

Biegl je trochu zklamán. “Dejte pozor, Manyo: vy tedy přiznáváte, že jste se s Hordubalem rozešel ve zlosti.”

Štěpán zlobně ukazuje zuby. “To přece ví každý.”

“A chtěl jste se mu pomstít.”

Štěpán zafrkal. “Kdybych ho potkal, – nevím, co bych urobil.”

Biegl chviličku rozvažuje: Štěpán se nedá lehko.

“Kde jste byl tuto noc?” uhodil zpříma.

“Doma jsem byl, tady. Spal jsem.”

“To se ukáže. Může vám to někdo dosvědčit?”

“Může. Michal – Ďula – náš starý – Zeptejte se jich.”

“Mně nemáte co radit,” utrhl se Biegl. “Včera odpoledne jste mluvil s Hordubalovou. O čem?”

“Nemluvil jsem s ní,” prohlásil Štěpán tvrdě a soustředěně. “Vůbec jsem ji neviděl.”

“Lžete! Sama řekla, že měla s vámi schůzku – že jste se jí ptal, kdy si máte přijít pro své věci –”

“Neviděl jsem ji už deset dní, stojí Štěpán na svém. “Co jsem ze služby, nebyl jsem v Krivé a gazdovou jsem neviděl.”

Biegl zuří. “Dejte si pozor, já vás naučím jinak mluvit! Hybaj, půjdete mi ukázat, kde jste v noci spal.”

Štěpán krčí rameny a vede Biegla dovnitř. Gelnaj ťuká na okénko: “Hej, starý, pojďte sem!”

Starý Manya se šourá ven a nedůvěřivě mrká. “Prosím pěkně, co se stalo?”

Gelnaj mávl rukou. “Ale, Hordubala tuto noc pobili, dostal holí přes rypák. Poslyšte, starý, neurobil mu to Štěpán?”

Stařík vrtí hlavou. “A to ne, prosím poníženě, to nemohl Štěpán. Štěpán byl doma, spal. Hej, Michal, pojď sem! Pověz, kde byl tuto noc Štěpán?”

Michal se rozmýšlí a povídá pomalu: “No, kde by byl? Spal nahoře, se mnou a s Ďulou.”

“Tak, tak,” kývá hlavou Gelnaj, “hned jsem si to myslel. A to on má Hordubal v dědině nepřízeň. To víte, bohatý Amerikán, a ani sousedy nepočastoval.”

Starý Manya zvedl ruce. A jé, bohatý! na krku nosí sáček se samými dolary –

“Vy jste je viděl?”

Pravdaže viděl, vždyť tuto přijel kupovat dvorec a ukazoval peníze. Víc jak sedm set dolarů, prosím pěkně. Nepřízeň v dědině, to asi tak bude; prosím poníženě, pyšný člověk nemá přátel.

Gelnaj vážně přikyvuje. “A od čeho tu máte, Manyo, tak rozbodané dveře?”

“To jak se tam zabodává košikářská jehla. Po celý rok tam bývá.”

“Ukažte mi, jak vypadá,” zajímá se Gelnaj. “To jsem nevěděl, že se koše dělají jehlou.”

“To se, prosím, přehazují pruty jehlou – takto,” ukazuje Manya ve vzduchu. “Ještě včera tu ta jehla byla,” zlobí se, “nevíš, Michal, kam se poděla?”

“I nechte to,” bručí Gelnaj lhostejně. “Až někdy půjdu kolem, podívám se. Ale ta močůvka, Manyo, nesmí vytékat na cestu. Není to vaše cesta.”

“Prosím poníženě, až začneme mrvit pole, hnojiště se vyveze –”

“Měli byste mít pořádnou jímku, cementovou. Potřebovali byste peníze do statku, což?”

“A to, prosím, potřebovali,” pochechtává se stařík. “Postavit novou stodolu – Ale tuto Michal je hlupák. Štěpán má víc rozumu pro hospodářství. Štěpán, to by byl gazda!”

Z pole se vrací Ďula, veze na voze kupku sena, ale jede, jako když hrom bije.

“Pojď sem, chlapče,” volal ho otecky Gelnaj. “Já jen pro pořádek. Kde byl dnes v noci Štěpán?”

Ďula otevřel ústa a podíval se tázavě na starého a na Michala; nikdo ani nemrkl. “Tady byl,” mumlá Ďula. “Se mnou a s Michalem spal na půdě.”

“Dobře jsi to řekl,” pochválil ho Gelnaj. “A co, dáš se ke kavalérii?”

Výrostek zablýskal zuby. “To víte, že dám.”

Z domu vychází Biegl a tiše zuří. “Pojďte sem, Gelnaji. Štěpán jich pár dostal po hubě. Teď jsem ho zamkl v jizbě.”

“To nemáte,” míní Gelnaj. “Omezování osobní svobody a tak dále.”

Biegl se neuctivě šklebí. “Já se vám na to vykašlu. Horší je, že jsem nic nenašel. A co vy?”

“Alibi jako hrom, Karlíčku. Celou noc spal na seně jako hodný chlapeček.”

“Lžou,” vyhrkl ostře Biegl.

“To se rozumí. To už mají, kamaráde, v krvi.”

“Však u soudu obrátí,” hrozil Biegl.

“A to je neznáte. Buď se vzdají svědectví, nebo budou křivě přísahat jakbysmet. To je, Karlíčku, na vesnici skoro jako národní zvyk.”

“Tak co mám dělat?” chmuřil se Biegl. “Co myslíte, Gelnaji, máme Štěpána už teď zatknout? Že to udělal on, na to můžete vzít jed.”

Gelnaj přikývl. “Já vím. Ale dejte jen, Biegl, pozor,” začal a nedokončil; neboť v tu chvíli to slabě řinklo a Biegl zařval: “Stát!” A už se hnal za roh stavení. Gelnaj pomalu za ním. Na zemi leží dva lidé, ale Biegl je navrchu. “Já vám ho podržím, Karlíčku,” nabízí se Gelnaj.

Biegl vstává a zvedá Štěpána za násilně zkřivenou ruku. “Hore, a hybaj,” supí udýchaně. “Já ti dám utíkat!”

Štěpán syká mezi zuby, tvář má bolestí zkřivlou. “Pusťte,” syčí. “Já – já chtěl jen do Krivej – pro své věci –”

Ďula se dere mezi četníky. “Pusťte ho,” křičí, “pusťte ho, nebo –”

Gelnaj ho bere za rameno. “Pomalu, chlapče. A vy, Michal, se do toho nepleťte. Štěpáne Manyo, zatýkám vás jménem zákona. A teď hezky pojď, ty somáre!”

Štěpána Manyu vezou do města; neveze ho hřebeček s hlavou hore, a přece se lidé zastavují a ohlížejí. Po každé straně četník s puškou mezi koleny, a Štěpán uprostřed; nemá klobouček nazad a nerozhlíží se po rovině. Tamto – řeka; a tuto se pasou koně, v rákosí blýská se bažina; ale Štěpán jen zírá na zrzavý hřbet jakéhosi vozky –

Gelnaj si rozepíná mundúr a dává se do řeči; tyká Štěpánovi, ale ani slovo o Hordubalovi; jen o gazdování, o dvorci v Rybárech, o koních – Štěpán nejdřív na půl huby, ale pak se rozpovídal. Ano, ten hřebeček; špatně ho gazda prodal, kdoví komu a zač; osm tisícek za něho mohlo být, měli ho dát do hřebčince, ale dřív ho připustit na tu černou klisničku – ech, pane, chtěl bych to vidět! Manyovi svítí oči. A takového koně gazda prodal! Hřích je to – Valacha měl prodat nebo kobylu s hříbětem, ale toho hřebečka – Štěpán se rozčiluje, až má pěnu v koutcích úst; a Biegl si pohoršeně myslí, že se zatčeným se nemá mluvit, leda úředně.

“Ech, pane,” říká Štěpán skoro pro sebe, “kdyby nás vezl ten hřebeček – – sám bych vzal opratě – – to by se to jelo!”