Hordubal/Kniha druhá, kap. II.

Hordubal Karel Čapek
Kniha druhá, kap. I.	Kniha druhá, kap. II.	Kniha druhá, kap. III.

Údaje o textu
Titulek:	Kniha druhá, kap. II.
Autor:	Karel Čapek
Zdroj:	ČAPEK, Karel. Hordubal; Povětroň; Obyčejný život. 23. vyd. Hordubala. Praha : Československý spisovatel, 1985. 420 s. Spisy, sv. 8. Městská knihovna v Praze (PDF)
Vydáno:	ČAPEK, Karel. Hordubal ; Povětroň ; Obyčejný život. Praha : Československý spisovatel, 1985
Licence:	PD old 70

Gelnaj sedí na dvorku a nechává Biegla, aby si prolezl celý dvorec. Čmuchá, čmuchá a oči mu dychtivostí svítí. Prošťáral stáje i chlévy, všechno oběhl a teď hledá i kdesi na půdě; zrovna oživl, jak ho to těší. Jsou to věci, myslí si Gelnaj; mně stačí cikáni a pořádek držet – Nu, ať má Karlíček nějakou radost.

Z jizby vychází doktor a jde si umýt pod pumpu ruce. Už je tu Biegl a ptá se nedočkavě: “Tak co, tak co?”

“To se ukáže při pitvě,” praví doktor. “Ale řekl bych, že by to mohl být nějaký hřebík či co. Jenom dvě tři kapky krve – Divné.”

Polana mu nese ručník.

“Děkuju, paní. A poslyšte, nebyl váš muž nějak nemocen?”

“Včera ležel, měl jakousi horkost.”

“Aha. A vy budete chovat, že?”

Polaně naskočil ruměnec. “Až zjara, pane velkomožný.”

“To nebude zjara, maminko. Někdy po Novém roce, že?”

Biegl potěšeně mrká za odcházející Polanou. “Tak to bychom měli motiv, Gelnaji. Hordubal se teprve v červenci vrátil z Ameriky.”

Gelnaj zafrkal. “Hordubalová myslí, že to byl někdo zvenčí. Prý se před nějakým týdnem její muž pobil v krčmě a Fedeleše zle zřídil, Gejzu. Hlavu mu rozbil. Gejza je rváč. Třeba je to msta, prý. To máte, Karlíčku, taky pěkný motiv.”

I doktor se dívá za Polanou a povídá roztržitě: “Škoda, vy mně ji zavřete, a já rád rodím. Tady se k žádné rodičce nedostanu, ženské tu rodí jako kočky – U téhle bude asi těžší porod.”

“Proč?”

“Stará a hubená. Asi čtyřicet, ne?”

“Kdepak,” míní Gelnaj. “Stěží třicet. A tak on Hordubal stonal? Jak se to pozná na mrtvém?”

“Lékařské tajemství, Gelnaji, ale vám to povím. Pod postelí byl plný nočník.”

“To jsem si ani nevšiml,” děl Biegl závistivě.

“Tak spánembohem, pánové,” řekl doktor houpaje se na nožkách, “a o pitvě mně dáte vědět, že?”

“Já se ještě podívám po domě,” brumlal Biegl, “a pak bychom mohli do Rybár.”

“A co vy to, Karlíčku, pořád hledáte? Ještě nějaký motiv?”

“Důkazy,” řekl Biegl suše. “A nástroj.”

“Aha. Tak mnoho štěstí.”

Gelnaj se loudá k plotu a dává se do řeči se sousedkou; škádlí ji tak dlouho, až dostal hadrem po hlavě a voničku darem. V koutě u kůlny se krčí vyděšená Hafie. Gelnaj na ni dělá grimasy a šklebí se tak hrozně, že se Hafie chvilku bojí a pak to dělá po něm. Když Biegl po dlouhé době vyšel odkudsi ze stodoly, sedí Hafie žandáru Gelnajovi na klíně a povídá mu, že má dostat na králíky klec.

“Nic jsem nenašel,” řekl Biegl mrzutě. “Ale já se sem ještě vrátím. To by bylo, abych – Řekl jste Geričovi, aby nám opatřil vozík do Rybár?”

“Už čeká,” děl Gelnaj a plácnutím po zadečku propustil Hafii.

“Tak co vy, Gelnaji, co o tom myslíte?”

“Něco vám řeknu, Biegl,” broukal vážně Gelnaj. “Já si o tom nebudu vůbec nic myslet. Já už toho mám za pětadvacet let dost. Mně se to nelíbí.”

“Inu, vražda, to není jen tak,” povídá Biegl znalecky.

“A to ani ne, Karlíčku,” řekl Gelnaj, potřásaje hlavou. “Jenže, víte, vražda na vesnici, to se nemá tak brát. Vy jste městský člověk, vy do toho tak nevidíte. Kdyby to byl loupežný mord, tak budu, krucinál, čuchat jako vy. Ale vražda v rodině – A já vám řeknu, já se ani nedivím, že Hordubala zabili.”

“Proč?”

“– – To už je taková nešťastná nátura. Měl to napsáno na nose, holenku.”

Biegl se šklebil. “Čerta měl napsáno na nose. Měl v posteli mladého čeledína, to je to celé. Člověče Gelnaji, to je tak jasný případ –”

“Kdepak, případy v rodině nejsou nikdy jasné,” bručel Gelnaj. “Však ještě uvidíte, Karlíčku. Zavraždit pro peníze, to je jasné, to se udělá jedna dvě; ale považte, týdny a týdny to v sobě nosit, po dny a noci si to rozvažovat – to máte, Biegl, jako byste si čuchnul k peklu. Vám je to jasné, protože jste tu nový; ale já jsem je všechny znal, Karlíčku, všechny tři – Co vám budu povídat; pojedeme do Rybár.”