Honzíček jede do Prahy/Před odjezdem

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Před odjezdem
Autor: Josef Jahoda
Zdroj: Malý čtenář, ročník XL, čísla 1-3
Licence: PD old 70
Vycházelo na pokračování v číslech 1-20

Nad lovčínským kopcem posud nevyskočilo sluníčko, a dománské lesy byly ještě tmavé a u spodu v mlhách, když Honzíček Matysů vystrčil do hola ostříhanou hlavu z peřin a díval se po seknici.

Honzíček už nespí aspoň hodinu, převaluje se na posteli a trpělivě čeká, až se táta probudí a přijde krmit valáška. Jeminkote, jaké pak spaní před takovou ohromující událostí v jeho životě?!

Táta ještě spal, hodiny v ranním tichu hlučně tikaly, a jen kohout si vyzpěvoval krásnými fanfárami. Honzíčkova hlava mohla se rozskočit úvahami, plány i vzpomínkami.

Včera ho máma v neckách drhla přes hodinu. Zavolali ševče Masíčka, ten Honzíčka nůžkami do hola ošmikal a břitvou mu vyholil kolem krku „rendlík“. Panečku, až se doví Franta Onderků, že Honzíka švec břitvou holil! Máma ho strašlivě drhla, dosud ho uši bolí!

Pak večer měl všeobecné kázání! U tetky v Praze nesmí rukou sahat do talíře, nesmí na lavici klátit nohama, každého musí pozdravit a tetce políbit ruku. Nesmí se zbytečně a dotěrně ptát, bez pražského přátelstva někam chodit, a míti pozor, aby ho někdo neokradl.

Také byl včera dvakrát bit. Jednou, že Frantovi Onderkovému a Floriánku Horňákovic vynesl na pochlubenou nový burnůsek, zelenou čepici a makově červený šátek na krk, po druhé, že snědl pět buchet z desíti, které měl uchystané na cestu. Buchty byly s perníkem a s řepným syrobem, — Honzíček by pro takové buchty vytrpěl třeba tři řezance!

Pomalu se rozsvětlovalo a táta ještě dospával. Manča děvečka šla v křampech přes síň, — to ji bylo vždycky slyšet v celém stavení, nikdy nechtěla ráno chodit bosa, aby si nezarazila něco do nohy, jako loni, když jí bába Kaštilka tahala z paty hřebík.

Honzíček osnoval pro dnešek plán. Pojede až po obědě, — dopoledne rozloučí se s kluky, ještě zaběhne dolů k bělušickému rybníku a obhlídne si všechna známá místa.

Při těch myšlenkách Honzíčkovi někdy zatrnulo srdce. Jakživ nebyl dál, než tamhle na lovčínském kopci, ani u strejce v Stonařově nikdy nebyl, jen tamhle v Čiměři, kam chodil do školy i do kostela. Ale Čiměř je menší než jejich Přísečnice, — jaký on může míti pojem, co je to město nebo dokonce Praha! Praha!

Můj Bože, Praha! Honzíčkovo srdce jihlo, a nevýslovné štěstí zalilo mu myšlenky. Praha!

A se záhadnou, úžasnou představou Prahy vynořila se mu v mysli vždy jeho babička.

Honzík a babička byli nerozluční druhové, — tamhle přes síň v sekničce byl vlastně její domov a s nikým ve svém životě tolik se nenahovořil jako s babičkou.

Neboť babička byla v celém stavení, ba, co povídám! — v celé vesnici, ba, v celém světě nejmoudřejší osobou. Babička všemu rozuměla, každý se s ní chodil radit, všechno ona spravedlivě rozhodla, a každý měl babičku rád.

Nejen u Matysů, ale v celé vsi babička Matysova lékovala, kmotrovala, dobytku pomáhala, s přátelstvem dopisovala a všelijaké malicherné sváry urovnávala.

Matysova babička z celé vsi byla nejdál ve světě, babička byla v Praze! A ne snad jen dva, tři dny, — to, to, — babička byla tam celý měsíc!

A, panečku, babička byla také v celé vsi největší čtenářkou, knížek měla v truhle aspoň čtyřicet a ještě si nosila z Čiměře od pana učitele všelijaké čtení.

Což to byly u Matesů krásné, zimní večery! Ať byly dračky, ať se hrách k setí přebíral, nebo se jen tak na piano besedovalo, babička měla hlavní slovo! Bud vypravovala zkušenosti, nebo říkala v knížkách. Uměla číst, jak táta říkal: „s důrazem!“, a když kousek přečtla, nikdy nezapomněla něco přidat ze své hlavy.

Honzíček sedával vedle ní. Ani se nehnul, oči na babičku, ústa pootevřena, ruce sepiaté jako při otčenáši. A ostatní také nábožně poslouchali, neboť babička byla mudrc, — to jí tak říkal jenšický strejc Mazáč, kterého babička vyhojila z namožených lopatek.

A babička byla také velkou vlastenkou! Tuze vychvalovala a přichvalovala si, že je Češkou, a o slavném, českém národě vypravovala povýšeným hlasem a krásnými vybranými slovy.

A což, když začla o Praze! Všichni poslouchali bez dechu a žili s babičkou tam v té zlaté, pohádkové Praze mezi poklady a památkami, a ještě ve spaní se jim zdávalo o královském hradě, o palácích a ohromných kostelích, zvlášť o tom rynku, co tam Ferdinand pomordoval věrné a poctivé Čechy.

A pak také o museu, — tam byla babička asi desetkrát, — o husitských cepech a brněních, — — Honzíček jen málo rozuměl, ale v hlavě mu to šumělo, jako když na jaře skoranovský potok bláznivě se žene přes jez u mlýna, a je ho slyšet až na horní konec vesnice. A teď on, Honzíček, pojede také do Prahy, všechno tam uvidí, všechno prohlédne, i do musea půjde, — to babička zvlášť psala tetce do Prahy, — a také na Betlémský plácek zajde, aby viděl, kde kázal Hus.

Bylo podivuhodné, jak babička měla ráda Husa! Četla o něm v knížkách a zvláště si ho zamilovala, a říkala v zimních besedách, že to byl čistý člověk a velký Čech.

Z počátku posluchači kroutili hlavou, Pertl, předříkávač, babičce vysvětloval, že to byl kacíř, a že ho církev za to upálila, ale babička se nedala, všechno vyložila podle knížek a tak pěkně jim o Husovi vypravovala, že kromě Pertla všichni uznali, že babička má pravdu.

A mělo to ještě, pane, dohru! Najednou přišel z Čiměře kostelník, aby prý babička, až půjde do kostela, stavila se u pana faráře!

Babičce hned se rozjasnilo. V tom je Hus, — to Pertl šel žalovat.

Babička vypravila se hned příští neděli. A rovnou na faru. Byli tak s panem farářem jednoho věku a často před kázáním spolu na krchůvku porozprávěli.

Babička potom doma vypravovala, jak to na faře bylo. Brzo se dorozuměli, babička vysvětlovala, co si na Husovi cení, že totiž byl velký Čech, že nedal v Čechách Němcům navrch, že vedl čistý a svátý život a že chtěl, aby takový život vedl každý křesťan.

Pan farář kýval, usmíval se a tiše povídal, že- on také tak o Husovi soudí, ale že jsou v kolatuře divní lidé, ale že on si babičku cení nad ty pobožnůstkáře, Hus že byl opravdu veliký Čech a příkladný křesťan.

Babička tehdy šla z fary jako z velké slavnosti. V obličeji zrůžověla, a na rtech jí zářil dobrý úsměv.

Honzíček tuto historii za zimních večerů slyšel mnohokrát a tuze rád jí naslouchal. A teď se půjde v Praze podívat, kde Hus kázal! —

Táta se na posteli zachrul, zvedl hlavu k oknu a rychle vstával. Volal na Matysku: „To jsem dnes zaspal, — večír jsme dýl povídali, — člověk pak neví, kdy má vstávat!“

Vyskočil z postele i Honzík. Vklouzl do kalhot a honem ven, na dvorek, ke studni, — Manča právě vycházela s mlékem a pokřikovala na Honzíka: „Hele, Pražáček! Počkej, v Praze budeš vstávat až v poledne!“

Honzíček chytl kliku u pumpy, jak a vyhrkla voda, nastavil oholenou hlavu.

To babička doporučovala takovou ranní lázeň. — Honzíček touto lázní od jara do podzimu takto počínal den.

Právě vycházel ze stavení Matys a trochu měkčeji než jindy, nakazoval: „Už se ráno nikde netoulej! Po obědě pojedeme!“

Honzíkovi píchlo u srdce. Nádherný přelud Prahy ho sice svůdně omamoval, ale přece si jen vzpomněl, že zítra již nebude tady na dvorku, že nikoho neuvidí ze svých, že bude někde ukrutně daleko za dománskými lesy.

Mokrý a červený hnal do seknice a honem se utřel. Matysová upozornila, že si nové šatstvo od rána muchlovat nesmí, aby si vzal zatím všední, že teprve na cestu se převleče.

Honzík si oblékl kazajku, nastrčil čepici, z jedné strany trochu ohořalou, to si na Tisovci v šípčí pálili ohýnek, a čepice mu spadla do nejprudšího plamenu, — a ztratil se ze seknice.

Přešel síň a zaťukal na protější, malé, začernalé dveře. Babiččin hlas zval dále! Rychle otevřel a již se hnal políbit babičce ruku, a již ji chytil kolem krku a radostně hubičkoval. Dnes prudčeji než jindy, — i teď ho napadlo, že babičku několik dní neuvidí.

Babička seděla na židli, — to byla taková starodávná, vyřezávaná židle s prořezaným srdíčkem a s namalovanými holubičkami v karafiátech na opěradle, — a u okna říkala si v modlitbách. Na očích neměla brejlí, moc dobře ještě viděla, poznala strejce Tomandla na lovčínském kopci!

„Babičko, táta dnes zaspal, Manča má již podojíno, a máma teprve vstává,“ hlásal a vyzrazoval Honzík.

„Modlil ses?“ ptala se babička.

„Nemodlil!“ přiznal se Honzík, „myslil jsem na Prahu —“

Nejdříve tamhle pěkně klekni a pomodli se Otčenášek!" pobízela, „pak ti na cestu ještě něco povím.“

Honzíček poslechl, ovšem že byl dnes Otčenášek tuze krátký a některé věty z něho vypadly.

Babička sklapla knihu, a Honzík už si nesl stoličku. To tak vždycky si sedl u babičky, položil jí hlavu do klína, a vedli spolu dlouhé rozhovory.

„Ještě jsem ti chtěla připomenout, abys v Praze si všechno důkladně prohlédl. Ne tak honem, honem! Tetka tě pěkně zavede, řekne ti, co vše znamená, a ty se dívej a pozoruj! Příkladně ukáže ti kamenný most, ty si tam pěkně vzpomínej, co jsem ti o tom králi vypravovala. A až uvidíš tejnský kostel, nezapomeň, že jej stavěl nejslavnější český král, Jiří z Poděbrad, a že tam nahoře mezi věžemi byl velký zlatý kalich, to na znamení, že bylo dovoleno jediným Cechům na celém světě přijímat krev Páně z kalicha!“

„Já vím,“ odtušil Honzík, „Husité chodili k svátému přijímání ke kamenným stolům a všichni pili z kalicha!“

„A pak se nezapomeň podívat na Jungmannův pomník. Je tak trochu vedle velké ulice, ale vidět ho musíš a poklonit se před tím velkým Čechem. Ten sepsal všechna česká slovíčka a poněmčilé Čechy obracel na vlastence.“

„A Havlíček nemá v Praze pomník?“ vyptával se Honzík.

Babička se zamyslila: „Když já byla v Praze, ještě Havlíčkův pomník nestál. Ale snad je a není-li, jistě brzy bude. Tvůj dědeček Havlíčka znal a říkal, že tomu se měly za života nohy líbat!“

„A utrápili ho, — já vím,“ učeně dodával Honzíček.

„A pak se s tetkou půjdeš podívat na Národní divadlo! Někde se pěkně postav naproti do koutka a nábožně se na to stavení dívej! To my Čechové jsme si vystavěli z krejcárků, to všechno na něm je z české hlavy! Tvůj dědeček dal několikrát na Národní divadlo, ale, chudák, nikdy se nemohl na tu krásu podívat. Já uvnitř nebyla, ale tebe tam tetka zavede, já jí pár grošů poslala, aby ti všechno ukázala.“

Honzík ani nedutal.

„A pak půjdete s tetkou na Bílou horu. Tu musíš vidět a pro celý život si pamatovat, že jsme tam ztratili svobodu, a že zlí lidé nás pak chtěli poněmčit! Ale nepovedlo se jim!“

Honzík podíval se hrdinsky na babičku a řekl: „Já budu vždycky Čechem!“

„To, hochu, samozřejmě musíš býti, protože jsi se narodil z české mámy. A nejen slovy, ale hlavně musíš býti hodným a přičinlivým člověkem, abys byl Čechům k užitku a k chloubě. A pěkně se v Praze chovej, bud zdvořilý a neprováděj skotáctví! Praha je české posvátné město, — pamatuj, co slavných Čechů chodilo po pražských ulicích a pracovalo tam pro českou slávu. Mockrát jsem ti o tom četla —“

„Eda bude chodit se mnou,“ ubezpečoval Honzík, jako by si netroufal, že bez cizí pomoci bude naprosto dokonalým klukem.

Babička přikývla: „To on Eda jistě bude znát všechny pražské památky, — je v Praze vychován, aspoň nezabloudíš. Víš, Honzíčku, v Praze nikam nesmíš chodit sám, — to by ses ztratil! Tam je sta ulic, — to, panečku, není Čiměř!“

„A co by se stalo, kdybych se ztratil!“ pátral Honzík.

„To se ani, hochu, neptej, — to bys mohl přijít k ourazu nebo o život. Pěkně jdi jen s tetkou nebo s Edou. A jez, co ti podají, — ať si nevybíráš V Praze jedí jiná jídla, ale hanět se jim to nesmí. Mně dali omáčku s nějakou solenou rybičkou, žaludek se mi nad tím kormoutil, ale já si přece kousek vzala, abych dcery nezarmoutila.“

Manča nakoukla okýnkem do sekničky a zaťukala. To bylo znamení, aby babička s hochem šly k snídaní.

Ve velké seknici u stolu hospodář Matys se staral, jestli by přece jen neměl nechat hocha doma, aby se mu cestou něco nestalo.

Babička hned zakročila: „Je mu deset let, však on se ve světě neztratí. Hubu má a dar řeči také, — ať se zeptá! V Praze budou čekat. Aspoň hoch něco uvidí a bude mít vzpomínky pro život.“

Honzík vděčně se podíval na babičku.

A co se tak v rodině radili, Honzík vypil kávu, strčil chléb pod kazajku a vytratil se.

Měl ještě několik velkých klukovských starostí. Za pár chvilek odjede a přece se musí s kamarády rozloučit! —

Vyběhl před stavení a rozhlížel se po návsi. Aha! Kamarádi nelhali, tamhle přešlapuje Franta Onderků s Floriánkem Horňákovým! To byli Honzíčkovi nejlepší a nejmilejší kamarádi. Tonda Pirnátův už ne, ten byl falešný, kamarádil se starostovým Pepkem a na ně díval se s vysoka.

Honzíček pískl do pěsti, zatočil rukou a šel klukům naproti.

Sešli se před Onderkovou chalupou, a Frantovo první slovo bylo, aby se šlo k bělušickému rybníku, protože máma by mohla Frantu uvidět a poslat pást husy, Floriánek choval totéž domnění na svou roditelku.

Stočili se za Střížovou stodolu a namířili švestkovou alejí dolů k rybníku.

Franta cestou vypravoval: „U nás tomu nevěří, že ty, Hondo, pojedeš do Prahy! To prý stojí hrůzu peněz a tvá pražská teta je lakomá, to se ví!“

„Pojedu!“ určitě s velikou vážností řekl Honzík.

„A přivezeš nám něco?“ pátral Floriánek.

„,No, snad přivezu,“ nezaručoval se úplně Honzík, „ale ještě nevím, ještě mi táta nedal peněz —“

„Já bych si dal na kudlu,“ nesměle prořekl Franta a z kapes tahal nějaké krejcary. Celou noc přemýšlel, kdyby tak měl pražskou kudlu a svěřoval tu Honzíkovi veškeren svůj movitý kapitál, asi sedm krejcarů. Honzík podíval se na špinavou Frantovu dlaň, odhadl dle oka, že se mu tady nabízí na pražskou kudlu peníz pranepatrný, a byl ve velkých rozpacích.

Nahlas uvažoval: „Víš, pražská kudla bude drahá, — mně se zdá, asi třicet krejcarů —“

Frantovi sklesla ruka se sedmi krejcary, a jaksi žalostně zadíval se do rodného kraje.

Přišli k rybníku. Tady bylo jejich oblíbené místo, sem se scházeli a mnoho spolu rokovali. Sedli si na hráz, a smutná Frantova nálada přenesla se i na Floriánka.

„Já, chtěl, —“ nadhazoval, „kdybys mi v Praze koupil tahací harmoniku —“

V Honzíkovi honily se mraky. Již včera kamarádi loudili, aby jim přivezl něco z Prahy, ale netušil, že jejich naděje jsou tak nezřízeně veliké. Kde pak, pražskou kudlu a tahací harmoniku! Táta mu dá asi dva šestáky, babička asi taky tolik a máma? Ta si koupila předešlý týden na sukni, ta má hrníček na polici dočista vybraný, ta nedá!

Franta resignovaně strčil sedm krejcarů do kapsy, a kolem rtů mu pohrával jízlivý úsměv.

„To ty půjdeš do Prahy asi chovat děti nebo hlídat na dvorku —“ ouštěpačně povídal.

„Ne, já jedu prohlídnout si Prahu a její památky —,“ dobromyslně vyvracel Honzík utrhačnou řeč.

„Nemluv! To jen u vás doma tak lidem povídají!“ mstivě se chechtal Franta; „naše máma povídala, že vaše pražská tetka prodává zelí a košťata a že je ráda, když jí něco pošlete k jídlu, a že čeká, až vaše bába umře, aby dědila!“

Honzík se začervenal, div mu do pláče nebylo!

„Oni si tě tam budou brát pro parádu a pro prohlížení! To jó! Budeš ty tam roznášet košťata jako tan hle Lojza rasů — “ rýpal neomaleně Franta.

Floriánek si přidal: „Zadarmo tě v Praze živit nebudou, to budeš od rána do noci něco tahat!“

Honzíkovi se třásla brada, a lítostivě povídal: „To není pravda, — tetka má krám a neprodává košťata!“

Franta ohrnul nos: „No, kdyby se jim dobře dařilo, nelezli by do Prahy a koupili by si tady pole a barák!“

Floriánek přidal: „Vždyť tuhle Rumlovo je na prodej! Ale kde pak by vaše tetka vzala na Rumlovo peníze!“

Honzík vstal. Měl plnou dušičku hořkého zklamání a hned by se dal do pláče! Ale kluci by se mu smáli, že je rozbrečená Cecilka. Chtěl raději odejít od kluků.

Franta ještě jednou zkoušel: „Tak mi tam nekoupíš pražskou kudlu?“

„A mně tahací harmoniku?“ přidával se k Frantovi Flcriánek.

„Já nebudu mít tolik peněz —,“ pomalu a tesklivým hlasem doznával Honzík.

„Ať ti půjčí tetka!“ radil Franta.

„No, — já nevím, — já nemohu slibovat, — jak pak, kdybych nemohl vám něco přivézt?“ vzpouzela se Honzíkova dobrá duše marnému slibu.

„Já bych ti třeba dal, až přijedeš, sklopec na vrabce — nebo zrcátko —“ lákal ještě potutelně Franta.

Honzík mlčel a trudně přemýšlel o Frantově falešném kamarádství.

Vraceli se do švestkové aleje.

„Tak nepřivezeš?“ ptal se s důrazem Franta.

„Já nevím —,“ rozmrzele řekl Honzík.

„Tak dobrá!“ vykřikl Franta, „do smrti s tebou nekamarádím!“

Otočil se na patě a dal se v pravo cestičkou mezi poli.

A když trochu dále zašel, zvedl hrudku a mrštil za Honzíkem.

Floriánek Horňáků se ještě držel Honzíka. Šeptal důvěrně: „Nic mu, klukovi zrzavému, nekupuj! Ale mně bys mohl koupit, — taková harmonika je v Praze za pár krejcarů, — možná, že za pět —“

Honzíček neodpovídal. Byl zdrcen ztrátou Frantova kamarádství a dobře chápal, že i Floriánek mu bude nepřítelem, protože mu v Praze tahací harmoniku koupit nemůže.

„Koupíš?“ udeřil rozhodně na Honzíka malý Horňák.

„Já nevím —,“ mrzutě již odsekl. „Kde vcznu peníze?“

„Já bych ti dal do Prahy pytlík fazolí,— možná, že tam kluci nemají fazolí a že by ti je dobře zaplatili —“

„Já nevím —,“ stále jen odpovídal Honzík.

Floriánek neřekl už ani i, obrátil se a šel cestičkou v právo mezi poli k jejich chalupě.

Honzík osamotněl. Ztratil dva kamarády právě před velkou životní událostí a již v hlavě dobře rozsoudil, že ze ziskuchtivosti a marné žádostivosti.

Bodejť, bude klukům kupovat takové zbytečnosti! Pravda, má na Prahu za-šetřen nějaký krejcar, ale s těmi penězi má velké plány, — to již šetří a schovává od vánoc, — od té chvíle, co mu babička slíbila, že o prázdninách pojede do Prahy!

Má skoro zlatku a jestli ještě něco dostane, koupí si to, po čem přes rok žhavě touží!

V Praze totiž se vyptá, jestli by mu neprodali — českou kroniku!

Tu by chtěl míti, v té by chtěl čísti všechny ty krásné věci, které babička nebo pan učitel někdy vypravovali. Ani pražskou kudlu, ani tahací harmoniku, ale českou kroniku by si rád koupil!

To bylo ono Honzíčkovo tajemství!!