Honzíček jede do Prahy/Na dráhu!

Honzíček jede do Prahy Josef Jahoda
Před odjezdem	Na dráhu!	V Praze

Údaje o textu
Titulek:	Na dráhu!
Autor:	Josef Jahoda
Zdroj:	Malý čtenář, ročník XL. čísla 3-6
Licence:	PD old 70
Vycházelo na pokračování v číslech 1-20

Ve velké seknici Honzíka oblékali do Prahy. Byl jako ve snách, — velká chvíle se na dohmat přiblížila! Ještě si ve škopku umyl ruce a přemázl dlaní obličej, převlékl se do čistého prádla a přikročil k posteli.

Tam ležel rozložen šedivý burnusek, podivuhodně krásná zelená čepice, makově červený šátek na krk a nové kalhoty, trochu dlouhé a široké, ale kmotr Velíšek, místní krejčí, rozšafně Matysovi vyložil, že kluk do kalhot doroste. S tím přesvědčením kupoval otec i zelenou čepici. Padla Honzíkovi přes uši, zakryla mu i oči, ale babička našila dovnitř čepice flanelovou pásku, — čepice jakž tak vznášela se Honzíčkovi nad ušima. Ale horko mu v ní bylo, i když si ji nasadil jen tak na zkušenou.

U postele stály Honzíkovy nové boty shrnovačky. Byly překrásné, holínky dosud nebyly natřené, rděly se tmavočervenou barvou, — oči na nich přecházely!

Nábožně se do té nádhery oblékal. Jakživ nebyl tak vyšňořen, a když mu máma uvázala kolem krku makově červený šátek, dala do kapsy dva kapesníky a vedla ho před zrcadlo, byl vlastní krásou přímo ohromen.

Pak nastalo loučení. Matys zapřahal valáška do vozíku, Honzík ještě poslouchal babiččino a mámino kázání. Jen jedním uchem poslouchal důtklivá ponaučení o pražském svém chování, pozorněji si všiml, co má tetce vyřídit a byl nejpozornější, když Matyska šla k hrníčku na polici a vtiskla mu do ruky tři desetníky. Div se údivem nerozkřikl!

Ale ještě větší překvapení čekalo v babiččině sekničce!

Babička Honzíka nejdříve křížem krážem zlíbala, pak se rozplakala a jen prosila, aby dal ve vlaku na sebe pozor, aby ho v Praze na nádraží tetka našla, a naposled dala mu — zlatník! Opravdovský, stříbrný zlatník!

To loučení i zlatník tuze Honzíčka rozebralo. Natahoval moldánky, a najednou mu bylo strašně smutno, a hned by byl svlékl burnusek i nové kalhoty, jen aby mohl zůstat doma.

A smutek se zvýšil, když s babičkou a mámou vyšel na zásep.

Na dvoře zakáhaly husy, otevřenými dveřmi do chléva bylo vidět, jejich červenou plosu, která ho na podzim při pasení nejméně trápila, přiběhl pes Čiháček a se vztyčenýma ušima pozorně si prohlížel nezvykle vystrojeného Honzíčka. A ze stáje táta vedl valáška, toho valáška, s nímž Honzík už jezdil za humna pro krmení.

A tamhle byla jejich zahrádka, tamhle na hrušce měl houpačku, tamhle v koutě na kopečku s Frantou šukali fazole, — ze stodoly vyšla Manča, dobrák, která leckdy ukryla jeho nezákonné choutky a teď také měla smutný obličej.

Když valášek byl zapřažen a Matys hartusil, aby lezl na kozlík, Honzík se rozplakal. Hned popadl mámu, hned babičku kolem krku, pak přišla na řadu Manča, dokonce i Čiháčka obejmul, až pes radostí skučel a po hřbetě se válel, — inu, Honzíčkovo loučení bylo srdcervoucí!

Ještě pár křížků na čelo a pár dobrých rad na cestu, a Honzík škrábal se ve vzlykotu na vozík. Vedle něho položila Manča dva uzlíky, jeden pro pražskou tetku, druhý pro Honzíčka. V tom svém měl buchty, prádlo, všední ohořalou čepici a satinglový kabátek. Také si dal do uzlíku „káču“, „brumajzla“ a všelijaké jiné důležitosti.

Manča běžela otevřít bránu, Matys lehce šlehl valáška a honem vyjížděl. Aby už jednou tomu loučení byl konec!

Vyjeli na náves, tu a tam někdo vyhlédl, jak veze Matys hocha do Prahy, a před Onderkovými za plotem vykukoval Franta a Floriánek. Chtěli se na vlastní oči přesvědčit, jestli kluk Matysů opravdu pojede.

Honzík, poctivě řečeno, velmi brečel. Slzy mu kapaly na burnusek, a oči měl tuze červené. Brečel až k božím mukám.

Tam potkali bábu Palánku, co chodila k Matysovům na práci, a Matys musel zastavit, Palánka vylezla k Honzíčkovi na kozlík, dala mu za ucho hubičku a štěbetala: „Tak, hochu, jen do světa! Jen do světa! Já tam mám čtyři kluky a všem se dobře daří. Počkej, Honzíčku, to budeš koukat na město, to uvidíš domy až do nebe a lidstva jako brabenců. Moc se ti tam bude líbit, ani domů nezatoužíš!“

Honzík se usmíval, podal Palánce ruku a díval se do světa veseleji.

Přibližovaly se dománské lesy, a obloukem vozík zajížděl k Čiměři. To všechno bylo ještě Honzíkovo doma, tudy chodil do školy a do kostela.

V Čiměři jeli vedle nízké školy. Honzík si pomyslil, jak asi bude, až tu pojede nazpátek a až po prázdninách čiměřickým klukům bude vypravovat o Praze.

Z Čiměře, to už jeli do neznámého světa! Honzík se otáčel, neuvidí-li Přísečnici, ale ta se schovala za březový hájek, ani špička střechy nikde nekoukala.

Dojeli lesů. Honzík se od otce dovídal, že krajní stavení u lesa je fořtovna, a když za půl hodiny projeli les a vjeli na širokou silnici, Honzík údivem dýchat zapomněl.

Rozložila se před nimi nesmírná rovina, objevily se kostelní věže, hromádky vesnic a na obzoru tyčily se dvě pyramidkv městského kostela. Tam pojedou ještě skoro půldruhé hodiny, povídal Matys.

Honzík nemluvil. Otáčel se v pravo, v levo, — bylo mu podivně v rovinatém, širokém kraji. Vesnice byly tu větší a výstavnější, než jejich horské dědiny, — u cesty stály bílé kaple, výstavné hostince, a silnicí šlo sem i tam mnoho lidí.

Valášek lehce a svižně klusal po rovné a tvrdé silnici, potkávali pěkné vozíky, jednou jeli i vedle černého, lesklého kočáru.

V Honzíkovi zatajil se dech a ani se neptal, co to je a čí to je. A přece to byly jeho oblíbené otázky!

Ve velké vesnici na široké návsi zastavili u hostince, aby si valášek vydechl. Matys seskočil, podal Honzíkovi oprať a zašel do hostince na sklenici piva. Bylo horko, slunce pražilo, — Honzíček v zelené čepici a teplém burnusku potil se na celém těle.

Nové dojmy ho omamovaly, ale přece si vzpomněl, že za hodinu uvidí železnou dráhu, kterou znal jen z vypravování a z obrázkův! A pojede takovým vlakem skoro tři hodiny do Prahy!

Ale také si upomenul, že pojede — sám! Ježíškote, táta u dráhy valáška obrátí, pojede touto cestou domů a on, Honzík, vleze do železnice a sám a sám bude ujíždět do světa!

Dokud seděl vedle táty, ještě to se steskem ušlo. Ale pak! —

Jeli stále klusem, Matys měl strach, aby nezmeškali vlak. Najednou Honzík velmi se podivil. Proti nim jel človíček na drátěných dvou kolech, jen jen frnkl vedle nich, a jak se Honzík ohlédl, vzdaloval se, až v minutě byl malý jako hrášek.

„To jede na velocipédu —,“ vysvětloval Matys, a Honzík jen vydechl : „Kryndáčka, že nespadne —“

„Takových v Praze uvidíš!“ poučoval táta, „ale měj pozor, aby tě některý nepřejel. Polámal by ti tou rychlostí nohy.“

Pomalu se před nimi vynořovaly dvě vysoké věže, vedle nich černé nitky továrních komínův a rozlehlý, světlešedý balvan městských budov.

Táta bičem v pravo upozorňoval: „Podívej se, tamhle jede vlak!“

Na povlovném svahu bylo vidět pomalu se vlekoucí, tlustou čáru a nad ní dlouhý, bílý kouř jako vlnitou krajku.

Honzík nový zjev z Očí nespustil. Doma slýchal, že vlak jede desetkrát rychleji, než valášek utíká, a tam ta hračička leze jak hlemýžď!

„Nezapomeň,“ napomínal otec, „jak v Praze vylezeš z vozu, vytáhnout kapesník a zatočit jím! Podle toho tě tetka pozná!“

„A hned vám budu psát!“ sliboval Honzík.

Dohonili skupinu výrostků, kteří pokřikovali a chechtali se Honzíkově zelené čepici. Ujížděli opět dlouhou vesnicí, a táta povídal, že za čtvrt hodiny budou ve městě.

Obě věže před nimi byly již náramně vysoké, a na jejich vršku třpytily se zlaté kuličky.

Potkávali stále více lidí, jinak oblečených než u nich v horách. Honzíčkovi nejvíce se líbili velocipedisté, div očí na nich nenechal! Míhali se vedle vozíčku, a Honzík nemohl vypozorovat, jak se to jede, vyhýbá, popohání. Sliboval si, že to v Praze pořádně vyzkoumá.

Jak vjeli do předměstí, Honzík přestal mluvit. Ani nemrkal! Sotva dýchal!

Dobromyslný horáček, který v celém svém životě viděl jen rodnou horskou Přísečnici a Čiměř, ocitl se jako v pohádce. Tolik domů! Tolik lidí!

Valášek klusal a klusal, — Honzíčkovi se zdálo, že zabloudili v samých domech, a že již nikdy nedostanou se z ulic.

Na náměstí nové udivení! Budovy ještě větší, velikánský kostel, uprostřed vysoká socha, krámy, — ach, tolik, tolik nových dojmů!

Honzíček chytl tátu za ruku a začal se vyptávat: „To tam nahoře jsou lidé?“ a ukazoval na první a druhé poschodí.

„I, jsou, — a třeba padesát lidí v jednom domě!“

„A dole se prodává?“ ukazoval na přízemní krámy.

„Všechno, co chceš,“ smál se otec, „tenhle burnusek a čepici jsem tu taky koupil.“

Jeli vedle chrámu, Honzík prosil, že se podívá dovnitř, ale Matys nezastavil. Dle zvyku venkovských lidí měl strach, že zmeškají vlak a proto pobídl valáška.

Honzík se díval, díval. Po prvé uviděl opravdovské vojáky, — velmi ho zajímaly chůvy s kočárky a údivem ho naplnil kropící vůz. Vějíř vody, svlažující prašnou ulici, velmi ho bavil, ale dlouho nemohl pochopit, proč zalévají dláždění, jak oni doma zalévají v zahrádce kapustu.

Jeli dlouhou ulicí k nádraží. Honzík letmo nahlížel do obchodních výkladů v a žasl nad spoustou krásných věcí.

„Kdo to asi koupí?“ nahlas přemýšlel, „kolik let to tu leží, než se to prodá?“

Táta vysvětloval, ale netrpělivě, protože bylo nutno proplétat se mezi četnými povozy a jet velmi opatrně.

Konečně Matys zahlédl nádraží a hned hocha upozornil.

Přejeli koleje, natočili před velké prostranství, a Matys zastavil přímo před vchodem.

Honzík byl jak u vidění. Tady byl šum ještě větší, — a což teprve v čekárně.

Najednou něco pronikavě písklo, zahučelo, a zem se rozechvěla, — Honzík chytil se táty a měl opravdový strach. Vedle oken supěla lokomotiva a hlučely vagony, — Honzík po prvé v životě viděl železnou dráhu!

„V takovém voze pojedeš do Prahy!“ vysvětloval táta, „pěkně tam vlezeš a nevylezeš až v Praze!“

Honzík chtěl vidět všechno z blízka. Vyšli na peron, — času bylo ještě dost, a Matys, jak dovedl, vysvětloval, kde to na lokomotivě topí, kde je pára a proč to hlučně odfukuje. Ach, to by Franta a Floriánek koukali! A až jim to bude vypravovat, kluci neuvěří! Pak ho napadlo, že to bude asi hrůza vlézti do takového uzavřeného vozu a jet po železných tyčích, ale hned si vzpomněl, že babička také odtud do Prahy právě v takovém voze jela, a hned strach s něho spadl.

Procházeli celé nádraží. Všechno Honzíka zajímalo, již se trochu osmělil a horlivě se vyptával.

„A to odtud se jezdí jen do Prahy?“ pátral na otci.

„Kam chceš, třeba do Ameriky,“ řekl otec, ale Honzík měl už tolik zeměpisu v hlavě, že věděl o moři mezi Evropou a Amerikou.

„To vlak jede přes moře?“ nedůvěřivě se zeptal.

Matys vykládal, že se musí z vlaku přestoupit na loď, ale nějak byl v rozpacích, — chodíval do školy jen tak někdy, jen když ho doma nepotřebovali. Nyní často litoval, že pilně do školy nechodil, že všemu o světě se nenaučil! Někdy se mu lidé i vysmáli, když nevěděl, kudy kam nebo se dotazoval na všeobecně známou věc. Proto Honzík nesměl ani jednou vynechat, školu. Ať je aspoň chlapec vzdělanější, než mohl býti táta.

V čekárně bylo jako v úle. Nejrůznější lidé v nejrůznějších krojích seděli, stáli, chodili, — všude plno uzlů, krabic, balíčků, — hluk a křik k ohluchnutí, — z venčí pískání a drnčení lokomotiv, cinkání nádražních zvonků, vyvolávání vrátného, — ohlušenému horáčku bylo jako v těžkém, bláznivém snu.

Matys postavil Honzíka s oběma uzlíky ke kamnům, požádal stojící tam vysokou přísnou tetku, aby dala na hocha pozor, a šel koupit lístek.

V Honzíkovi menšila se dušička. Tetka mu něco povídala, ale neslyšel, jen se za tátou díval … už to začíná! Už se octne v tom mraveništi sám.

Přistoupil k němu vysoký, vousatý pán, díval se na polekaného hocha a chtěl ho pohladit po čepici. Honzík se skrčil, vytřeštil na pána oči a div nevyjekl, aby mu nebral čepici.

Tetka poučovala: „Nic ty se neboj, — tady ti nikdo neublíží! A kam pojedete s tatínkem?“

Honzík se osmělil: „To jen já jedu, — do Prahy! Táta pojede s valáškem domů.“

„To spolu kus cesty pojedeme. Já sice ne do Prahy, ale zrovna tím směrem. Vezmu tě s sebou!“ slibovala tetka.

Davem tlačil se Matys, nesl lístek a kýval na Honzíka. Vlak hned pojede, — již budou pouštět na peron.

Vysoká tetka sama se Matysovi nabídla, že hocha vezme do ochrany, což bylo náramně vděčně přijato.

Dav začal se vlnit, krabice a uzly se nadzvedávaly, všechno se hrnulo ke dveřím. Honzík jaksi zmizel v tom zmateném chumlu, ale držel se křečovitě tátova šosu.

Vyhrnuli se na peron, vlak právě přijížděl a k Honzíkovu úžasu chrlil velké kotouče dýmu a ječivé trysky unikající páry. To bylo nad Honzíčkovy síly! Škubl tátovým šosem a pronikavě křičel, že nepojede, že se bojí.

Ale Matys nedbal, nemilosrdně táhl hocha za tetkou a bojoval o volné místo do vozu.

„Prosím vás, teta, vezměte ho vedle sebe,“ žádal, „a ty měj pozor na uzlíky!“ a již Honzíka vysadil na schůdky a strkal ho za tetkou.

Honzík se vzpamatoval teprve ve voze na sedadle. Tetka ho přistrčila k oknu, uzlíky mu položila nad hlavu do sítě, pak ještě Matys se k hochovi protlačil a dával poslední ponaučení: „Tady seď až do Prahy, měj pozor na uzlíky a ptej se, až přijedeš do Prahy! Pak pěkně vyjdeš a hned třepej šátkem! Tetka Vinčálková tě podle toho pozná. A jak přijedeš do Prahy, hned piš! A v Praze poslouchej, nebo pak doma dostaneš lupanec!“

Naklonil se k hochovi, a dali si po upřímné hubičce. U vozu praskala dvířka, — Matys se lekl a utíkal z vozu, aby ho snad nezavezli.

Honzík byl omámen, i plakat zapomněl a díval se z okna na tátu, stojícího před• vozem a kývajícího na hocha. Cestující se usazovali, hlučně hovořili.

Vedle Honzíka usadil se onen vousatý pán, proti němu krásná paní, vedle vysoké tetky nějaký panáček, švintlíček, s pichlavýma očima a rezivým knírkem, se skřipcem na nose. Kladl do sítě klobouk a z kufříčku vyndal čepičku a narazil si ji na hlavu.

Ozvalo se písknutí, vozem to trhlo, Matys dole pod vozem rychleji zakýval a trošičku i pohrozil. A najednou lidé, stromy, domy, — vše běželo dczadu, — Honzík zatajil dech, — zakymácel se, div hlavou do oken nevrazil. Tetka ho strhla na sedadlo, a vyjevený Honzíček roztáhl ruce a zdrcen díval se kolem sebe.

„To jedeš po prvé po dráze?“ ptala se tetka. Paní v červeném klobouce a v bílé halence otočila se k Honzíkovi a s úsměvem prohlížela si horáčka v zelené čepici, s makově červeným šátkem kolem krku.

„Ty jsi tam z hor, od Přísečnice, vid?“ vyptávala se tetka, když Honzík neodpovídal a jen zmatenýma očima díval se s jednoho na druhého.

Přikývl, a když se k němu naklonil vousatý pán a těšil ho, že se mu nic nestane, a když krásná paní ho pohladila po tváři, pomalu se pamatoval.

Pěkně řekl, že jede do Prahy k tetce, že je Matysů Honzíček a že má babičku.

Pán mu slíbil, že pojede do Prahy s ním, že mu jistě řekne, až přijedou do Prahy, a paní mu pochválila čepici.

Honzíček roztával. Začal zkroušeně vypravovat: „Já budu v Praze prohlížet české památnosti a koupím si českou kroniku, — babička mi dala zlatku, zlatku jsem si ušetřil, — viďte, že ji v Praze prodávají?“ ptal se směleji pána.

„A kolik máš peněz?“ ptala se paní.

Honzík položil prst na čelo, zadíval se kamsi nahoru, chvíli v duchu počítal a pak dobrácky sděloval: „Asi dva zlaté třicet krejcarů. Já to teď nemohu spočítat, —“ omlouval se, „já si peníze zašil do okrajku košile, aby mi je někdo neukradl.“

Pán vytáhl peněženku, vyndal zlatník a podal jej Honzíkovi: „Já ti přidám na českou kroniku! Na! A pilně v ní čítej, je to nejlepší kniha!“

Honzík nebral.

„Jen ber! Na českou kroniku já rád dám, — tu má každý Čech důkladně znát!“

Také tetka se přimlouvala, aby si jen vzal a když konečně po dlouhém zdráhání zastrčil zlatník do vesty, napadla ho naléhavá myšlenka.

Stručně pánovi poděkoval a ohlížel se po svých uzlíčcích. Tetka mu rozvázala ten modrý. Honzík vytáhl buchtu a podával vousatému pánu: „Tu máte! Já vám za zlatník dám aspoň buchtu —“

Vše se srdečně smálo, pán si buchtu vzal, aby hocha nezarmoutil a řekl mu, že je hodný.

Ale Honzíčka upoutal jiný zjev. Krystáčka! Vyvalenýma očima díval se z okna a spráskl ruce: „My jedeme dozadu!“ vykřikl, dívaje se na stromy, tyče, chalupy a polní obdélníky ubíhající dozadu.

Pán mu vysvětlil šalebný oční klam, ale Honzíka zaujala opět jiná zvláštnost. Přišel průvodčí vlaku a žádal lístky. Tetka ho upozornila, aby vytáhl z kapsy lístek a ukázal jej průvodčímu, ale Honzíček se zdráhal: „Jen aby mi lístek vrátil —“ staral se.

Švintlíček s pichlavýma očima a rezivým knírkem se vmísil a začínal taškařici: „Nedávej! On ti lístek nevrátí! Nic nedávej!“

Honzíček byl v rozpacích a lístek držel pevně v pěsti. Ale když viděl, že průvodčí ostatních lístky proštípne a vrací, podal svůj a křičel, že jede do Prahy.

Pichlavý panáček se skřipcem počal Honzíka natahovat: „S touto zelenou čepicí tě do Prahy nepustí! To je zakázáno!“

Honzík otevřel ústa, zkoprněl a vybreptal: „Proč by mne nepustili?“

„Ne, nepustí tě! Zůstaneš před Prahou, a tam ti přebarví čepici na červeno.“

Honzík podíval se na pána, — k tomu měl největší důvěru, — a zeptal se: „Že to není pravda?“

Vousatý pán se usmál a záporně zavrtěl hlavou.

Honzík se spravedlivě rozhorlil: „Tak co mi lžete?“ spustil na švintlíka, „babička říká: kdo lže, ten krade. To vy jste bezpochyby zloděj!“

Švintlíček se začervenal, bublal něco o venkovském balíku, ale kolem všechno se upřímně smálo.

„To tě babička učí, abys nelhal?“ ptala se paní.

„My nikdo u nás nelžeme!“ důležitě vypravoval Honzík, „jednou naše Manča lhala, že nebyla u muziky, že šla k tetce Šajtrochové, a zatím se naše máma dověděla, že Manča v Čiměři tancovala. A Manča hned měla od nás jít, a máma ji vytahala za culík!“

Švintlíčkovi se skřipcem to nedalo: „Váš tatík jistě lže! Je do rána v hospodě a doma říká, že hlídal celou noc hrách, viď?“

Honzíček podíval se na panáčka a vyhrkl: „Vy nějak dobře víte, jak lžou flamendři. Ale náš táta nechodí do hospody, protože není flamendr. Ale vy dobře víte, co dělají flamendři —“

Všechno se opět srdečně smálo.

Honzíček rozvazoval: „My večer doma všickni sedíme v seknici, a babička nám čte knížky. To jen švec Pinkart se v hospodě opijí a pak doma kopytem tříská. Ale celá ves říká, že švec Pinkart je darebák, — ani s ním nikdo nemluví!“

Vlak zpomalil jízdu a zastavoval.

„Už jsme v Praze?“ vyskočil Honzík.

„Jen seď!“ napomínala tetka, „to se ještě asi dvacetkrát takto zastavíme.“

Honzík napial pozornost. Lidé vystupovali a vstupovali, venku před vlakem byla tlačenice, a Honzíka velmi zajímal pán v červené čepici, který stál nakročen u vlaku, rozháněl rukama a něco volal.

„To je jistě policajt!“ povídal nahlas, „jenže náš Fimousek nemá červenou čepici a nosí shrnovačky.“

Vysvětlili mu, to že je pán, co na nádraží všechno řídí, a Honzíček jen se divil, proč tolik lidí jezdí.

„Od nás nikdo nikam nejezdí, — my jsme raději doma. Jejkote, kdyby z Přísečnice lidé takhle jezdili, kdo pak by dal kravám, valáškovi, slepicím, husám?“

Panáček s rezivým knírkem si opět smočil: „No, vzali byste si krávy a koně sem do vlaku a jezdili byste s nimi po železnici.“

Honzík nevrle se podíval na člověka, který ho obelhal a zlostně řekl: „A proč pak vy sebou nevozíte krávy? Bezpochyby nemáte ani kozu, jako u nás švec Pinkart, a chodíte po žebrotě jako Rejtárek s brejlemi, co je slepý.“

Smála se i přísná tetka a panáček se skřipcem honem se obracel zády. Měl nějak dost špičkování, — ten kluk dovedl panáčka zle přetrumfnout. — —

Přejeli asi deset stanic. Honzíček vypravoval vousatému pánu všelijaké historky ze svého života. Vyptávala se i paní, a Honzík byl velmi hrdý, že se s ním tak pěkně hovoří.

„Já jsem, víte, Čech!“ povídal pyšně, „a babička je taky Češka. Byla v Praze, chodila do musea, a já zítra tam taky půjdu a podívám se na husitské cepy! Kdybych tak někde na obraze Žižku uviděl!“ zatoužil.

„A proč bys chtěl vidět právě Žižku?“ ptal se pán.

„Babička říká, že to byl největší český hrdina, a že se před ním celý svět třásl!“ nadšeně mluvil Honzík.

„V české kronice ho najdeš,“ sliboval pán, „a také ostatní velké Čechy —“

„Já vím, Komenského, — o tom nám pan učitel vypravuje. A podívám se na Jungmanna, budu hledat po Praze Havlíčkův pomník, — všechno mi tetka ukáže!“ důvěrně sděloval.

Vysoká, přísná tetka kroutila hlavou: „Nač ten hoch jen myslí! Naši kluci jen tak „rybníčky“ lepit a hrát si na zloděje —“

„To my si taky hrajeme,“ poučoval Honzík a, vedle sedící paní důvěrně klepal na koleno, „ale teď si již sotva budu hrát, — já se s Frantou Onderkovým a Floriánkem Horňákovým rozhněval! Ale já se skamarádím s Tondou Pirnátovým! Ale koukněte se, jaké mám krásné boty!“ vzpomněl si náhle a honem vysoko zvedal nohu a ukazoval na červenavé holínky.

„Jsou velmi pěkné,“ pochválil pán, „ale podívej se z okna, tam na kopec! Vidíš zříceniny starého hradu?“

„Ježíškote!“ vykřikl Honzík a nos přitlačil ke sklu.

„Dívej se, — velké zdi, to byl palác, kolem byly hradby a na pravo vysoká věž, — tam žili rytíři,“ vysvětloval pán.

„Já vím,“ honem řekl Honzík, „to byste koukali, jak naše babička umí vypravovati o rytířích! To jste jakživi neslyšeli!“ Nikdo by ho teď od okna nedostal! Neodtrhl očí od mohutné zříceniny, vedle níž vlak se točil v táhlém oblouku.

Blížila se stanice, ve které tetka měla vystoupit. Srdečně se loučila s Honzíkem a radila mu, aby na krok neodcházel od hodných pánů.

Přijeli do velké stanice, tam byl nevypověditelný nával. Vousatý pán otevřel okno a volal, aby mu přinesli vodu. A hned tu byla pod oknem nějaká dívčice se džbánkem a podala do okna operlenou, plnou sklenici vody.

„Já bych taky pil—,“ ozval se Honzík.

Napila se paní a pán, a podali sklenku vody hochovi. Pil dychtivě, ale najednou si všiml, že pán vytahuje peněženku a dává peníze děvčeti.

Honzík přestal pít a zbledl. Povídá ustrašeně: „Co pak se tady platí za vodu?“

Paní se pousmála, přikývla a řekla, to že za donesení.

Honzíkovi ruka se sklenicí klesla, a div se do pláče nedal: „Já mám peníze tuhle zašité v košili —“ To, chudák, na zlatník ve vestě nevzpomněl.

Pán ho upokojil, že je jeho voda zaplacena, a Honzík honem dopil až do poslední kapky.

„A to je obyčejná voda?“ ptal se stále ještě zaražen.

„Ano, zcela obyčejná voda,“ usmíval se pán.

Honzíček nedůvěřivě zavrtěl hlavou: „Platit za obyčejnou vodu? Jeminkote, my jí máme plnou studnu a dáme každému zadarmo, — — třeba třicet putýnek! Jestli já budu musit v Praze platit za trochu vody —,“ žalostně drbal se za uchem.

Panáček se skřipcem opět si chtěl zavtipkovat: „My Pražáci neplatíme, ale lidé z venkova platí za skleničku zlatku.“

Honzík se nejdříve podíval na paní, a když maličko záporně zavrtěla hlavou, že ne, zamračil se na švihlíčka s rezavým knírkem a přímo mu pověděl: „A kdybyste přišel k nám vy, tak byste skleničku vody nedostal ani za zlatku, protože lžete!“ —

Cesta pěkně ubíhala. Ve voze bylo horko, ale vál sem z protějších, otevřených oken čerstvý větřík.

Krásná paní v bílé, krajkové blůze rozevřela kabelku a vyndala obložené housky. Podala pánovi a jednu nabídla Honzíkovi, ale ten se tuze špetil: „Já mám na cestu buchty, ale na vozíku jsem je trochu pomačkal. Já nechci, — vy byste měli hlad.“

„Jen ber, — pak si sníš buchty!“ pobídla paní.

Smekl zelenou čepici, položil si ji na koleno, řekl „zaplať Pánbůh“ a zakousl se do housky.

„To je to dobré!“ upřímně chválil, „to naše máma nepeče! Ona jen kramfleky na plotně nebo placky s prachandou. Naše máma neumí moc vařit, — říká, že to v selském hospodářství nejde!“

Pak vzpomínal: „Jednou jsme u tetky v Čiměři jedli perníkové knedlíky s tvarohem, — jo, — to bylo dobré!“

Do vozu přišel revident, chtěl vidět lístky. Hned prvně žádal hocha o lístek, ale Honzík, — ústa plná housky, — zamával rukou. Jak spolkl sousto, vykřikl: „Já již ukazoval!“

Revident byl nějaký divný brouk, rozkřikl se, že chce hned lístek. Honzík se zarazil a v tom leknutí načisto zapomněl, kam lístek zastrčil.

Pán dosvědčoval, že hoch lístek má, revident křičel, že musí platit, jestli lístek ztratil, a jak Honzík slyšel o placení, vyrazil mu pot na čele a prohledával kapsu za kapsou. Lístek nikde! Revident byl netrpělivý, — paní radila, kde má Honzík hledat, — — lístek nikde!

Prohledány opět kapsy, místo pod Honzíkem, — i do uzlu se podívali, za zelenou čepicí hledali, — Honzíček svlékl burnusek, i kalhoty chtěl svléknout, — lístek nikde!

Najednou se praštil Honzík do čela! Shýbl se, sáhl do holínky a již se hnal s lístkem k revidentovi. Lístek byl v botě!

Příhoda šťastně odbyta, a Honzík vypravoval, že když má na nohou boty, že všechno si uschová do holínky. Kudlu, zrcátko, káču, — z holínky nic, z kapsy všechno ztratí! A na důkaz hned vyndal z holínky krásnou, červenou kudlu, špagátek, kulaté zrcátko, tužku, kuličky, — samé klukovské potřebnosti, bez nichž dle svého mínění nemohl býti ani v Praze.

Honzík postavil se k oknu, neboť paní upozornila, že budou brzy v Praze. To už s ním řeči nebylo a jako začarovaný kouzlem slavného města vyhlížel dychtivě Prahu.

Prahu! O které babička vypravovala, že tam každý kámen je památný, že tam sídlili čeští králové, že tam kázal Hus a psal Havlíček! Tu slavnou Prahu, kde je tolik divů a pokladů, kde tisknou ty krásné knížky! A vzpomněl kněžny Libuše, pak Vyšehradu, — to již se neubránil a s důvěrou řekl dobrému pánu:

„Kdybych tak mohl na Vyšehrad! A kdybych tak mohl vidět místo, kde Libuše prorokovala!“

„Uvidíš, jistě uvidíš!“ slibovala paní. „A pak, víte, chtěl bych vidět korunu, kterou měli na hlavě čeští králové —,“ zatoužil.

„Té neuvidíš,“ vysvětloval pán, „ale nezapomeň jíti s tetou na královský hrad, — tam je mnoho památek české slávy!“

Vlak vjížděl do tunelu, v Honzíčkovi se dech zatajil, ale protože o tunelech slýchal, ani se neozval. Pán otevřel okno a ukazoval prstem: „Podívej se, tamhle je již Praha!“

V Honzíčkovi zatajil se dech, ani se nedíval na velké tovární budovy, oči mu horečně tkvěly na mlžném oparu, z něhož jen neurčitě vyvstávaly obrysy věží. Srdce mu rychle tlouklo, rty se mu bezhlasně pohybovaly, — — a díval se jen tam, tam, kde tajila se v šedavém ovzduší vysněná, slavná Praha.

Vlak se bokem natočil k ohromné kotlině, vznešené panorama Prahy objevilo se v celé kráse, před hochovým zrakem rozprostřelo se moře domů a věží.

Tak to je ta Praha! Ta vznešená Praha, o které babička vypravovala se slzami v očích, — ta královská, velebná Praha, kam všechna česká srdce tíhnou jako k zaslíbenému, svátému městu, kde velicí Čechové pracují k slávě českého národa!

Bouřlivá, ohromující radost a nábožné vzrušení uchvátilo malého horáčka, že mimoděk sepial ruce jako k modlitbě …