Homérova Ilias (Škoda)/Zpěv sedmý

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Zpěv sedmý
Autor: Homér
Zdroj: HOMÉR. Ilias. Praha: vlastním nákladem překladatele, 1886. s. 102–113 a 412–413.
Licence: PD old 70
Překlad: Antonín Škoda
Licence překlad: PD old 70

Hektor vyzývá nejstatečnějšího z Achajských k souboji. Z 9 povstalých reků padne los na Aianta Telamónovce. Souboj trvá bez rozhodnutí až do noci, načež oba rekové dary se obdarujíce rozejdou se. Druhého dne povolí se Trojanům příměří. Obě vojska pochovají své mrtvé, a Řekové ohradí svůj tábor zdí a příkopem, nad čímž rozezlí se Poseidon.

Takto praviv jasný Hektor ze brány se řítil,
s nim i Alexandros bratr kráčel; v srdci obadva
toužili válčiť a boj rozhodný svésti s Achajci.
Tak jako bůh plavcům žádoucím vítr sesýlá
[5]příhodný, když vesly lepohlazenými ochabli
slaň tepajíce širou a prací jim zemdlely údy:
tak též žádoucím Trojanům oba býti se zdáli.[1]

Tehdy Alexandros syna proklal Areithoa vládce,
sídlícího na Arně Menesthia; Fýlomedúsa
[10]velkooká jej počla Areithou palcátníku;
Éionéa po té Hektor bodl oštěpem ostrým
v týl pod krásnokový kraj přílby a údy mu rozpjal.
Glaukos, Hippolochův rozenec, Lyčanů vojevůdce,
oštěpem Ífinoa proklal v seči války vražedné
[15]Lexiovic, když utíkaje v korbu se vyšvihl rychlou,
v rámě a rek s vozu s údy na zem padl rozpojenými.

Jakmile jasnooká zahlédla je Pallas Athéna,
Argejských ani lid rubají v seči války vražedné,
letmo se Nezmožená k zemi spustila s výšin Olympských
[20]Troiu na posvátnou. Jí vstříc pospíchal Apollon,
zíraje s Pergama výše, a vojskům přál zdaru Trojským.
Tehdy se nesmrtní podlé dubu potkali vespol.
K ní nejdříve pravil rozenec Dia vládce Apollon:
„Proč pak přišla jsi zas, velikého Kronovce rozenko,
[25]žádostivě s Olympa, a touha pobídla tě velká?
jistě abys Danaům vítězství skytla ve válce
rozhodné? Trojanův ti není trochu líto hynoucích.
Avšak chceš-li mne poslechnouť, bude o mnoho lépe;
nuž zastavme nyní vešken boj a půtku vražednou
[30]pro dnes; příště budou bojovať znova, až by nalezli
Ília konce; neboť se zalíbilo takto na mysli
vám dvěma nesmrtným to z kořen vyvrátiti město.“

V odvět jasnooká promlouvala Pallas Athéna:
„Takto budiž, Dalekostřelný; nebo tak sama myslíc,
[35]já s nebe přišla také mezi voj Trojanův a Achajských.
Nuž tedy, jak chceš boj zastavě ukončiti mužstva?“

K ní zase promlouval rozenec Dia vládce Apollon:
„Hektora sílu zbudíme ořekrotného statečnou,
zdažli by chtěl snad sám vyzvat nějakého z Danajských
[40]boj s ním úporný podstoupiti v zápase lítém,
a zdali ustrnulí z toho krásnoholenci Achajští
jednoho s Hektorem as vyzvou se potýkati jasným.“

Takto pravil, hned jasnooká poslechla Athéna.
Jich Helenos, Priamův milený syn, zaslechl v mysli
[45]úradu, ježto bohům se zalíbila rozvažujícím.
Vstoupil Hektora blíž a slovem k němu takto se ozval:
„Hektore Priamovic, důmyslem Zévu podobný,
chceš snad poslechnout mne, neboť jsem tvůj bratr rodný!
Sednouť ostatním Trojanům kaž a všechněm Achajským,
[50]sám však vyzvi potom nejchrabřejšího z Achajských
boj proti tobě čelem podstoupiti v zápase lítém;
ještě losem ti není zahynouti a sudby dojíti.
Tak jsem nesmrtných sám zaslechl hlas věkožizných.“

Takto pravil, Hektor zradoval se, kdy zaslechl návrh.
[55]Do středu hned stoupiv nazpátky tlačil řady Trojských,
prostřed dřevce chopiv; Trojané na to všichni utichli.
Atreovec posadil zase krásnoholence Achajské.
Avšak Athéna a stříbroluký spolu Foibos Apollon
sobě usedli podobni na pohled jsouce luňákům
[60]dubě na rozložitém Dia štítovládce Kronovce,
v srdci mužům se těšíce; jejich řady seděly husté
dřevci trčíce a helmy, pavézami zakruženými.
Jak vlnění Zefyrem přes tůni se rozleje mořskou,
když pozdvihne se právě a pod ním slaň se zatemní:
[65]tak se pohýbaly též řady vojsk Trojanův a Achajských
v pláni, načež Hektor mezi oběma takto se ozval:
„Slyšte mě, ó Trojané a vy krásnoholenci Achajští,
bych řekl vám, co mi srdce v prsou prohlásiti káže.
Smlouvy vyševládný Kronovec Zeus nesplnil ovšem,
[70]nýbrž smýšleje zlé, nám oběma osnuje zhoubu,
až buď byste lepohradbou vyvrátili Troiu,
neb sami nám podlehli mořebrodných u korábů.
Jsou mezi vámi, trvám, přední bohatýři Achajských;
z nich komu srdce nyní se mnou se potýkati káže,
[75]sem přikroč samoten, s jasným by se Hektorem utkal.
Tak slovo řeknu a Zeus Kronovec nám buď toho svědkem:
Jestliže táhlokovým mě onen v seči proklane dřevcem,
svlékna mi zbroj krásnou odnes k vydutým si korábům;
však tělo mé dej zpátky domů, aby poctili ohněm
[80]Trojští, pak Trojanův manželky mě usmrceného.
Pakliže já ho probodnu, a skytne mi slávu Apollon,
svlékna lepou jemu zbroj k posvátné odnesu Troii,
již na chrám dalekostřelného Apolla upevním,
mrtvolu však jeho k loďstvu lepokrovnému odešlu,
[85]kdežto by Argejští jej pohřbili dlouhokadeřní,
pak jemu vztýčili rov na širém břehu Hellésponta.[2]
Jednou řekne mnohý z pozdějších zeměrozencův,
na mnohoveslé loďce projížděje tůni brunátnou:
‚Ejhle tu rov vysoký muže usmrceného pradávno,
[90]jejž kdysi výtečníka zabil jasný v boji Hektor.‘
Tak kdysi řekne mnohý, a mně oslava nikdy nezajde.“

Takto pravil, co zatím oni všichni utichli mlčíce;
nechtěli odmítnouť, ale báli se pustiti v zápas,
až posléz povstal Meneláos a takto se ozval,
[95]spílaje jim pohanou, a naříkal ve hrudi těžce:
„Ó běda, výchlubové, Achajanky a již ne Achajští!
Toť věru přehrozná bude mrzkosť, hanba hanebná,
ačli nyní z Danaův proti Hektoru nevstane nikdo.
Avšak kéž se v popel, ve prach rozpadnete všichni,
[100]jak každý neslavně sedíte tu bez ducha darmo!
já tedy sám jemu vstříc se opásám; vždyť na nebesku
rozhoda vítězství jest v lůně bohů věkožizných.“

Tak tedy prohlásiv v oruží oblékl se krásné.
Tehdy by byl, Meneláe, život tvůj vzal brzy za své
[105]Hektora pod pravicí, neboť o mnoho byl tebe lepší,
jen že ti vstavše honem zabránili vládci Achajských;
sám též Atreovec širokovládný Agamemnon
za ruku jal ho pravou, slovo řekne a takto se ozve:
„Šílíš, zévorodý Meneláe, ne potřeba tobě
[110]nesmyslnosti také; jen mírni se, bol třeba cítě,
chraň se s rekem tebe chrabřejším podstoupiti zápas,
s Hektorem Ílijským, i jiným jenž jesti na postrach.
Též i v mužezdobném boji rychlonohý rek Achilleus
utkati s ním se hrozí, jenž přec tebe o mnoho lepší.[3]
[115]Nuž ty nyní se posaď mezi soudruhy vejda militké,
s ním předu však vyzvou nějakého jiného Achajští.
Byť si i byl bez bázně a byť vřavy byl nenasytný,
předse, trvám, milerád nohy ohne, unikne-li pouze
zdráv z boje úporného a z líté půtky vražedné.“[4]

[120]Takto praviv bohatýr převrátil bratrovo srdce
vhodně mluviv; Meneláos uposlechl. Pak mu radostně
soudruhové milení ruče se plece zbroj sňali lesklou.
Nestor z Argejských na to povstal a takto se ozval:
„Ach, veliká věru bída na zem naši přišla Achajskou!
[125]Jistě ořekrotný kmet Péleus velmi by zalkal,
bodrý Myrmidonův chrabrých radodárce a řečník,
jenž se mne tázaje kdys radoval se nemálo v paláci,
Argejských se na původ a rod vyptávaje všechněch.
Když by slyšel, že nyní vše se choulí před Priamovcem,
[130]k nesmrtným milených by rukou asi pozdvihl vroucně,
by duše ven z údův jemu zašla do Hádova sídla.
Kéž štítovládný Die otče, Athéno a Foibe,[5]
mlád jsem, jak když vedli při rychlotokém Keladontu[6]
boj Pylané sebráni a Arkadi oštěpopéční
[135]podlé Feie hradeb, bystrých kol Iardana proudů.
Z nich pak Ereuthalion předa povstal, rek bohorovný,
kol ramenou oruží maje vládce Areithoa lesklé,
jejž příjmím jasného Areithoa palcátníkem[7]
jak muži, tak ženy stále nazývali jsou lepopásé,
[140]ježto kopím dlouhým a lučištěm nikdy neválčil,
nýbrž rozrážel palcátem mužstvo železným.
Jej Lykoorgos lstí zahubil, ne silou bohatýrskou
v úvoze cesty, kde arci mu palcát zhouby železný
nezvrátil; nebo tajné ho dřív předešed Lykoorgos,
[145]ve prostřed ho kopím proklál, že na zem klesl na znak;
pak jemu sňal brnění, kovový co mu poskytl Árés.
Sám je potom ve vřavě nosíval Aréa krutého.
Avšak když sestárl v paláci věkem Lykoorgos,
dal je Ereuthaliónu nosívati soudruhu svému,
[150]jenž s oružím jeho všecky na boj bohatýry vyzýval.
Leč tito velmi se třásli a báli a nechtěli nikdo;
avšak nezdolné mě na boj s ním srdce pobídlo
v odvaze své, ač jsem nejmladší po věku byl všech;
já tedy s ním se potýkal, a skytla mi slávu Athéna.
[155]Největší, nejsilnější muž, jejžto zabil jsem;
neb velikán natažen tu ležel na příč a na délku.
Ó kéž jsem tak mlád, a taká jest síla mi pevná,
pak brzy as by došel boje Hektor blýskavohelmý.
Z vás však, ježto jste přec přední bohatýři Achajských,
[160]nikdo na boj samoděk proti Hektoru nechce vejíti.“

Takto stařec jim lál, z nich devět povstalo celkem.
Povstal všech první vojevůdce mužův Agamemnon,
s ním též Týdeovec povstal statný Diomédés,
dál Aianti po těchto, silou oba pokryti ráznou,
[165]pak po nich Ídomeneus, soudruh spolu Ídomenéův,
Mérionés, jenž byl mužebijci Aréu podobný,
pak po nich Eurypylos, vznešený Euaimona mládec,
dále Thoas Andraimonovec, jasný pak Odysseus.
Všichni ti podstoupiť s jasným chtěli boj Priamovcem.
[170]Opět jal se mluviť Nestor konihonce Gerénský:
„Teď metajíce losem rozhodněte, kdož by ho dostal;
ten, milení, potěší věru krásnoholence Achajské;
sám potěší se také v svém srdci, unikne-li pouze
zdráv z boje úporného a z líté půtky vražedné.“

[175]Takto praví, oni svůj los každý poznamenavše,
vrhli je v helm lesklý Agamemnona Atréovce.
Avšak lid modlil se k bohům pozdvíhaje páže;
takto mnohý tenkráte pravil, v nebe zíraje šíré:
„Rač, Die, dát Aiantovi los nebo Týdéovci,
[180]neb samu rač popřáť zlatohojné králi Mykény.“

Tak tedy řekli, metal Nestor konihonce Gerénský;
ven vyletěl los z helmy, jehož sami právě si přáli,
Aiantův; hlasatel nose pak všudy v táboře šírém,
na pravo všem předním hrdinům je ukázal Achajským,
[185]Tož patříce jiný, odmítali od sebe každý.
Když k tomu dále přišel, nose jej všude v táboře šírém,
jenž jej poznamenav,[8] vrhl v přílbici vojvoda Aias,
nastavil on ruku svou, hlasatel skytl los k němu stoupiv;
poznal hned znamení losu patře a v srdci zajásal.
[190]Pak jím pod nohy své k zemi mrštil a takto se ozval:
„Ó milení, věru los je to můj; sám v srdci těším se
též, poněvadž doufám, jasného že Hektora předčím.
Nuž tedy zbroj co zatím válečnou obleku sobě,
tož mezi tím k Diu vládci Kronovci se modlete vroucně
[195]pro sebe mlčky, by vás Trojané neslechli nižádný,
neb třeba hlasně, neboť žádného se nic nebojíme;[9]
nikdo neobrátí mne mocí proti vůli na útěk
neb boje zběhlostí, poněvadž věru tak nerozumným
nemním býť vychován a zrozen v Salamíně otecké.“

[200]Takto praví, oni pak Dia vzývali vládce Kronovce;
takto mnohý tenkráte pravil, v nebe zíraje šíré:
„Nejvyšší, nejslavnější Die, vládyko Ídský,
popřej vítězství Aiantu a slávy velebné;
pakli i Hektora v srdci kocháš a o něj jsi-li pečliv,
[205]oběma rač stejnou tedy sílu a slávu propůjčiť.“

Takto praví, Aias v lesklý na to kov se odíval.
Avšak když svou zbroj kolkol těla oblekl všecku,
pádil pak, jak Arés obrovský stoupaje kráčí,
jenž v boj pospíchá mezi mužstvo, které Kronovec Zeus
[210]nesvornosti vztekem dušemorné k zápasu vehnal.
Tak spěl též Aias obrovský, hradba Achajských,
v tváři se pochmurné usmívaje;[10] stoupaje kráčel
dlouhým v před kročejem, stinným v ruce máchaje dřevcem.
Naň patříce také Argejští plésali v srdci,
[215]leč Trojanům hrozný vjel třas každému do údův,
Hektoru srdce samému také mnoho ve hrudi tlouklo;
však bylo nelze mu již prchnouti a nelze zajíti
v dav nazpátky vojů, poněvadž jej k zápasu vyzval.
Aias přistoupil k němu blíž, nesa štít věži rovný,
[220]sedmikoží, kovový, Tychios co mu umně pořídil,
nejlepší řemenář, jenž byl v Hyle sídlem obýval;
on tedy štít kmitavý zhotovil jemu sedmerokožný,
z vykrmených býkův, osmou z kovu vrstvu připevnil.
Ten před svou nesa pevně hrudí Telamónovec Aias,
[225]postane Hektora blízko a s hrozbou takto se ozve:
„Hektore, jasně nyní poznáš proti jednomu válče,
jak mezi Argejskými udatní jsou bohatýři
též po lvísrdcím vojeborci Achilleu čackém.
On však u zakřivených a mořebrodných u korábů
[230]dlí Agamemnonu velmi rozezlen, vojvodě mužstva;
nás však jest takových, co bychom tebe utkati mohli,
hojně rekův. Nuže počni nyní tedy půtku a zápas.“

Odvece pak veliký jemu Hektor blýskavohelmý:
„Zévorodý Aiante, rekovný vládyko mužstva,
[235]jen mne nyní jako chlapce slabého pokoušeti nechtěj
neb jako dívku, která válečná díla ta nezná.
Já však znám boje dobře a znám mužebojstvo vražedné;
na pravo znám, tolikéž znám já v levo štítem otáčeť
vyschlým, tak lze mi jest se potýkati nezdolatelně;
[240]do vřavy znám tolikéž vniknouti koní velerychlých,
znám reje opěšalý lítému prováděť Aréu.
Však tebe nechci kopím bohatýra takého zasáhnouť
tajně vyčíhav čas, leč zřejmě jen, ačli tě stihnu.“

Dí a se rozpřáhnuv dalekostinný vrhl oštěp
[245]a stihl Aiantův hrozný štít sedmerokožný
v kov shora nejvyšší, jenž vrstva na něm byla osmá.
Vrstvami šesti prošel je protínaje kov nezlomný;
v sedmé kůži uvázl pavézné. Pak po něm opět
Aias zévorodý dalekostinný vrhl oštěp,
[250]jímžto vrazil Priamovci do zakružené do pavézy.
Ohromné skrze štít lesklý jemu prošlo ratiště,
dále velestrůjným pancířem rychle proniklo;
veskrz při slabinách oštěp rozřízl mu roucho;
Hektor však se uhýbl a tak znikl záhuby černé.
[255]Pak pospolně vytáhše rukou oba oštěpy dlouhé,
vrhli se v půtku krutou hltavým lvům jsouce podobni
neb kancům divokým, jichž síla je nezdolatelna.
Priamovec mu potom vrazil oštěp do středu štítu,
však kovu neprorazil, nýbrž hrot dříve se ohnul.
[260]Aias pak vyraziv bodl jej do štítu, a veskrz
dřevce proniklo a jím otřáslo při útoku prudkém,
sečmo zachytlo mu šíji a krev vyprýštila černá.
Avšak i tak nenechal boje Hektor blýskavohelmý,
leč pravicí pádnou uchvátil kámen ucouvnuv
[265]černý, kostrbatý, veliký na pláni ležící;
tím stihl Aiantův hrozný štít sedmerokožný
prostřed zrovna na pukli; kolem kov hlučně zařinčel.
Rychle po té Aias kámen pojav o mnoho větší,
mrštil jím zakrouživ a napjal sílu mohutnou,
[270]do vnitř štít prolomil kamenem hodě žernovorovným.
Podvrátil jemu údy milé, že na zem klesl na znak
přitlačený na štít; zpřímil jej rychle Apollon.
Tak by nyní byli zblízka mečem se potýkali vespol,
avšak hlasatelé, milení Dia posli a lidstva,
[275]přišli, jeden Trojanův a druhý Danaův kovokrzných,
Talthybios čerstvý s Ídaiem, obadva rozumní;
prostřed obou svá žezla natáhli, a takto se ozval
Ídaios hlasatel, vědomý rady vezdy rozumné:
„Již, synové milení,[11] nebojujte a zápasu nechte;
[280]vás milujeť dozajista obadva mrakosběratel Zeus,
vás oba oštěpometce; to zřejmě i všichni vidíme.
Noc již nastává; noci poslechnouti je dobře.“

Zas k němu promlouval vzájem Telamónovec Aias:
„Hektoru dřív, Ídaie, tu řeč prohlásiti kažte,
[285]neb sám byl bohatýry prvé k boji veškery vyzval.
Počniž a já milerád poslechnu, jenom chce-li tento.“

Odvece pak veliký jemu Hektor blýskavohelmý:
„Ježto ti bůh, Aiante, propůjčil sílu a velkosť
s moudrostí, a kopím předčíš nad všechny Achajské,
[290]nuž zastavme nyní vešken boj a půtku vražednou
pro dnes; příště budem bojovať znova, až naši svádu
bůh rozhodne a nám vítězství jednomu skytne.
Noc již nastává; noci poslechnouti je dobře,
bys potěšil navrátě se všecky při loďstvu Achajské,
[295]přátely své obzvláště a soudruhy, cožkoli jich máš;
avšak já po městě po velkém Priama krále
lid Trojanův potěším a Trojanky také vlekorouché,
jež modlíce se za mě shromáždí v chrámě se božském.
Nuž dary na vzájem přeskvostné sobě podejme,
[300]takto mnohý aby příště pravil z Trojanův a z Achajských:
„Ačkoli byl bojován mezi oběma boj dušemorný,
opět v přátelství usmířeni jsou se rozešli.“

Tak tedy prohlásiv meč dal jemu stříbrnopuklý,[12]
též i s lepokrojeným řemenem mu přinášeje pochvu;
[305]Aias pak jemu dal závěsník od nachu lesklý.
Tak se obadva rozešli, jeden mezi vojsko Achajských
stoupal, onen v Trojanův lid kráčel, jižto s radostí
patřili naň na živého, neboť se bez úrazu blížil,
nesbližným Aianta pažím zniklého a síle;
[310]vedli ho hned do města, že zůstane živ, netušíce.
Též Aianta s druhé strany krásnoholenci Achajští
v stan k Agamemnonu vedli, který vítězstvu těšil se.

Jakmile Atréovce stanů byli došli Achajští,
k oběti jim tučného širovládný Agamemnon
[315]pětiletého zabil tura velmocnému Kronovci.
Stáhli mu kůži kolem, roztřídili v části celého,
krájeli kousky rukou zběhlou a na rožně napíchli,
pak to pozorně upekli a všechno si stáhli konečně.
Když potom ustali v práci a hostinu zřídili sobě,
[320]jedli, a srdce v ničem nestrádalo hostiny řádné.
Avšak rozsáhlým Aianta hřbetem tura poctil[13]
Atreovec bohatýr širokovládný Agamemnon.
Když pak touhu po víně a jídle zukájeli všechnu,
nejprve jal se stařec rozpřádati jim radu moudrou
[325]Nestor, jenž se i dřív nejlepším rádcem ukázal;
dobré vůle jsa k nim promlouval a takto se ozval:
„Atréovče, a všichni druzí bohatýři Achajských,
už mnoho padlo v bojích Argejských dlouhokadeřných,
jichž teď krev černou kol krásnotokého Skamandra
[330]rozlil Arés prudký, duše jich sestoupily k Hádu;
boj proto, dlužno to jest, s leskem zory zastav Achajských,
pospolu pak přivezem na vozích semo mrtvoly padlé
na spřežených mezcích a turech; spálíme je všecky
málo podále lodí, by přinésti dětem mohl každý
[355]kosti domů, kdy se zas v zemi navrátíme oteckou.
Kol žaroviště jeden nasypem jim vzhůru společný
rov na pláni, načež vedle vystavme na rychlo
s baštami zeď vysokými k naší a ku záštitě loďstva,
ve zdi potom spolu bránu zbudujme si pěkně přilehlou,
[340]jíž by koním a vozům příhodná cesta se vedla.
Zvenčí pak hluboký vykopem na blízku zdi příkop,
jenžto by koňstvo a lid zdržoval v prostředku se táhna,
nikdy by nás Trojanův hrdodušných bitva netiskla.“

Takto praví, oni všichni mu hned přisvědčili vládci.
[345]Též se shromáždil sněm Trojanův na vyšehradě města,
hlučný, bouřící vysokém v Priamově paláci.
Z jich středu Anténor započal promlouvati moudrý:
„Slyšte mě, ó Trojané a vy Dardanové a spojenci,
bych řekl vám, co mi srdce v prsou prohlásiti káže.
[350]Helenu Argejskou my nyní a vše poklady dejme
s ní Atréovcům nazpět; nebo teď porušivše
úmluvu důvěrnou bojujem; proto zmar z toho pojde.“

On tedy takto praviv posadil se, a z jich středu povstal
[355]vládce Alexandros, choť Heleny krásnokadeřné,
jenž slova zas mu pravil promlouvaje rychloperutná:
„Tak mně pranic tato tvá, Anténore, řeč se nelíbí!
vždyť rozumíš i jinou radu této vymysliti lepší.
Ačli skutečně nyní návrh po pravdě pronášíš,
[360]pak ti dojista, trvám, bohové sami smysly pomátli.
Já však ořekrotným Trojanům svou rozhodu řeknu.
Zřejmě tu vyznávám, nevydám manželky Achajským;
poklady však, jež jsem koli v dům náš odvezl z Arga,
všechny chci vrátiť a ještě přidám ze svého majetku.“

[365]On tedy takto praviv posadil se, a z jich středu povstal
Dardanovec Priamos, nesmrtným rádce podobný;
dobré vůle jsa k nim promlouval a takto se ozval:
„Slyšte mě, ó Trojané a vy Dardanové a spojenci,
bych řekl vám, co mi srdce v prsou prohlásiti káže.
[370]Teď po městě večeř připravte si, tak jako dříve,
pomněte však též hlídky a noc po celou bděte každý;
z rána pak Ídaios nech k vyhlubeným jde korábům
dít Atréovcům Agamemnonu, pak Meneláu
návrh Alexandrův, pro něhož tato povstala sváda;
[375]nech toto též slovo řekne rozumné, zdaž by si přáli
ustati od seči vší zlozvučné. až by se mrtví
spálili; příště budem bojovať znova, až naši svádu
bůh rozhodne a nám vítězství jednomu skytne.“

Takto praví, oni na slovo hned poslechli ochotně,
[380][pak po četách na večer si uchystali v táboře jídlo].
Z rána pak Ídaios k vydutým ubral se korábům.
Na sněmu tam zastal lid Achajských, družce Aréa,
před lodní kormou Agamemnona; on na to blíže
přistoupiv hlasatel do prostřed k nim řekl hlasně:
[385]„Atréovče a všichni druzí bohatýři Achajských,
král Priamos mi velí a druzí Trojané veledušní
pověděť, ačli by snad bylo vám příjemno a mílo,
návrh Alexandrův, pro něhož tato povstala sváda:
poklady, ježto Alexandros vydutých na korábech
[390]odvezl v Troiu s sebou — kéž dřív postihla ho zhouba —
všechny chce vrátiť a ještě přidať ze svého majetku;
proslaveného zatím manželskou choť Meneláa
nazpět prý nevydá, ač lid Trojanův ho pobádá.
Tohle mi též kázal slovo říci, zda byste si přáli
[395]ustati od seči vší zlozvučné, až by se mrtví
spálili. Příště budem bojovať znova, až naši svádu
bůh rozhodne a nám vítězství jednomu skytne.“

Takto pravil, co zatím oni všichni utichli mlčíce,
až posléze pravil v ryku statný rek Diomédés:
[400]„Nikdo neberte nyní již poklady od Priamovce
i s Helenou; patrnoť, třeba byl sebe víc kdo nemoudrý,
již že nyní Trojanům je usouzena zhouba konečná.“

Takto praví, oni všichni zajásali mládci Achajských,
řeč schválivše takou Dioméda ořekrotivého.
[405]Tehdy se jal k Ídaiu mluviť mocný Agamemnon:
„Sám tu nyní, Ídaie, slyšíš odpověď Achajských,
řeč kterakou oni prohlašují, mně se tak toto líbí.
Mrtvol však co se týče — ty spáliti nekladu odpor;
nepříslušno nijak padlých uchovávati mrtvol,
[410]rychle je usmířiť žárem, když zemřeli jednou.
Přísahu slyš tuto Zeus, choť Héřin silnorachotný.“

Takto praviv ku všem své pozdvihl žezlo Nebeským,
Ídaios pak vratno svatému se k Íliu ubral.
Na sněmu tam Trojané dleli ještě a Dardaneovci,
[415]všichni shromážděni v sbor čekajíce, kdy zpátky se vrátí
Ídaios; ten hned vrátiv se poselstvo vyřídil
do středu přistoupiv. Tito velmi se chystali rychle,
mrtvoly své aby jedni přivezli a soudruzi dříví.
Zrovna také od loďstva lepokrovného Achajští
[420]pílili mrtvol jedni přivážet a soudruzi dříví.

Právě počínalo slunce metať přes pláně paprsky,
z Ókeana hlubokého, tichoproudého řečiště
k výši nebes stupujíc; oni v pláni se potkali vespol.
Tam bylo obtížné každého rozeznati z padlých;
[425]avšak smyvše vodou broť s mrtvol černokrvutnou,
slzy roníce vřelé do vozů nakládali padlé.
Kvíliti však Priamos nedopustil; tak tedy mlčky
vkládali své mrtvé na oheň zkormouceni v srdci,
a spálivše je v ohni, k svaté se odebrali Troii.[14]
[430]Tak též zrovna s druhé strany krásnoholenci Achajští
vkládali své mrtvé na oheň zkourmouceni v srdci,
a spálivše je v ohni, k dutému se vrátili loďstvu.

Jitro posud nenadešlo, nobrž bylo v soumraku ranním,
když se kolem žaroviště shromáždil národ Achajských,
[435]kol něho pak jediný všechněm nasypavše společný
rov na pláni, po té vedle vystavěli rychle
s baštami zeď vysokými ku záštitě sobě a loďstvu.
Ve zdi potom spolu bránu pořídili pěkně přilehlou,
jíž by koním a vozům příhodná cesta se vedla.
[440]Zvenčí pak hluboký vykopou na blízku zdi příkop
rozsáhlý, široký a kolů tu zaráželi hojně.[15]

Tak se obírali tím Argejští dlouhokadeřní.
Však bohové vedlé Dia bleskovládce sedíce,
žasnuli nad velikým dílem Danaův kovokrzných.
[445]Z nich pak Zemětřas promlouvati jal se Poseidon:
„Ó Die otče, zda někdo je smrtný na světě šírém,
kdož bude ještě bohům svůj záměr a úmysl hlásať?
Což nevidíš, opět že Achajští dlouhokadeřní
zeď vystavěli jsou před loďstvem a zřídili vůkol
[450]příkop, aniž poskytli bohům slavné hekatomby.[16]
Té potrvá věru sláva, pokud zora světlo vysýlá;
nevzpomenou však oné, již já jsem a Foibos Apollon
vládcovi Láomedontu kolem vystavěli pracně.“

Velmi se rozhorliv vece pak mu mrakosběratel Zeus:
[455]„Ó běda, cos to, širovládný Zemětřase, vyřkl!
Někdo jiný by z bohů mohl té myšlénky se báti,
jenžto mnohem slabším tebe jesti do páže a síly;
tvá potrvá ale sláva, pokud zora světlo vysýlá.
Nuž tedy, když zase národ Achajských dlouhokadeřných
[460]odpluje s loďmi domů milené do vlasti otecké,
rozval hradbu a strhni ji veškeru do slaně mořské
a znova břeh veliký pokryj zase veskrze pískem,
ať vymizí veliká tato bez stopy hradba Achajských.“

Takž oni rozhovorem takovým promlouvali vzájem;
[465]slunce zapadlo zatím, a dokončeno dílo Achajských;
býky poráželi v nitru stanuv a požívali jídla.
Z Lemna zatím četné lodi přistály víno vezoucí,
ježto Iásonovec poslal Danaům Eunéos,
Hypsipylé jejž počla Iásonu, vojvodě mužstva.
[470]Zvlášť Atréovcům Agamemnonu, pak Meneláu
nejlepšího tisíc měr Iásonovec z domu poslal.
Odtud sváželi víno Achajští dlouhokadeřní,
jedni za kov je měníce a jedni za železo lesklé,
jedni za volské kůže a jedni za býky živoucí,
[475]jedni za otroky své;[17] na to chystali hostinu skvostnou.
Pak hodoval na to národ Achajských dlouhokadeřných
noc po celou; po městě také Trojané a spojenci.
Noc po celou chystal jim záhubu důmyslný Zeus,
hřímaje strašně hromem. Tu bledá je pojímala hrůza;
[480]víno na zem z číší odlévali, nikdo se nechtěl
dříve napiť, prve nežli ulil mocnému Kronovci.
Lehli si pak každý a požívali spánku blahého.


  1. [Verš 7.] Jako plavci radují se, nastane-li příhodný vítr, tak Trojanům byl vítaným příchod Hektorův a Paridův.
  2. [Verš 86.] Na Helléspontu nalézaly se dle pověsti též mohyly jiných slavných reků, jako byli Achilleus, Patroklos, Aias, Antilochos.
  3. [Verš 114.] Ve zpěvích Homérových nenalézáme ničeho takového, naopak chlubí se Achilleus v 9. zpěvu v. 352, že dokud on bojoval, neodvážil se Hektor nikdy daleko za hradby městské a jen jednou že se mu u Skajské brány postavil vstříc, kde by byl bez mála zahynul.
  4. [Verš 119.] Kolena nebo nohy ohnouti jest malebný výraz místo posaditi se a odpočinouti. Smysl: Třeba byl sebe statečnější bojovník, bude rád, až půtka se skončí, ačli jen života nepozbude.
  5. [Verš 132.] Spojení těchto tří bohů stojí při vroucích, důrazných přáních, jež se s těží naplniti dala.
  6. [Verš 133.] Keladon jest přítok Alfeia.
  7. [Verš 138.] Jako jiní proslavení rekové řečtí, Héraklés, Théseus atd.,… bojoval Areithoos palcátem, pročež měl příjmí palcátník.
  8. [Verš 187.] Poněvadž Řekové tehdy neuměli psáti a čísti, učinil každý z 9 reků zvláštní znaménko na los, a když los z přílby vyletěl, nosil a ukazoval jej hlasatel každému z nich; přišed k Aiantovi poznal tento, že jest to los jeho, a poněvadž službu svou již vykonal, vrhl jím na zem.
  9. [Verš 196.] Aias žádá, aby Řekové prosili za vítězství potajmo, proto že by Trojané slyšíce prosby řecké, mohli svými modlitbami účinek proseb řeckých seslabiti; avšak vzpamatovav se a jsa si vědom své vlastní síly, praví, aby se třebas i nahlas modlili, ježto se ničeho nebojí.
  10. [Verš 212.] Úsměv na strašné tváři Aiantově znamená bezpečnou důvěru ve vítězství.
  11. [Verš 279.] Jest důvěrné oslovení starších vůči mladším.
  12. [Verš 303.] Tímto mečem dle pozdější pověsti prý se Aias probodl a pasem od Aianta Hektoru darovaným přivázal prý Achilleus mrtvolu Hektorovu k vozu svému.
  13. [Verš 321.] Aias jakožto hrdina dne dostane jako vyznamenání k jídlu kus větší a lepší, hřbetní čásť, jež se považuje za nejlepší. Podobný mrav vypravuje nám Xenofon o králích ve Spartě.
  14. [Verš 429.] Města slují svatými, že v nich stály chrámy, a bohové tam byli ctěni.
  15. [Verš 441.] Podivno, že Řekové teprve v 10. roce zeď a příkop kolem tábora si zřídili a s báječnou rychlostí vykonali. Leč Řekové slyšíce tyto čarovné zpěvy, nedělali takových reflexí, jakož i nezastavovali se nad tím, že Odysseus 9 dní a 9 nocí beze spaní svou loď řídil.
  16. [Verš 450.] Byl v starověku posvátný zvyk, že při každé důležité věci bohy modlitbou a oběťmi za přízeň prosili. Řekové vystavili zeď neobětovavše. Proto tento hněv Poseidonův.
  17. [Verš 475.] Staří neznali ražených peněz, proto obchod vedl se výměnou zboží.