Homérova Ilias (Škoda)/Zpěv osmý

Ilias Homér
Zpěv sedmý	Zpěv osmý	Zpěv devátý

Údaje o textu
Titulek:	Zpěv osmý
Autor:	Homér
Zdroj:	HOMÉR. Ilias. Praha: vlastním nákladem překladatele, 1886. s. 114–128 a 413–414. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Antonín Škoda
Licence překlad:	PD old 70

Zeus zapoví bohům, aby se boje nesúčastnili, a jede na Ídu. Bojováno bez rozhodnutí až do poledne; tu vezme Zeus váhy, a záhuba jest ustanovena Achajským, již jsou zahnáni. Teukros usmrtí mnoho Trojanův, ale Hektor jej poraní a zažene Achajské za hradbu. Héra i Athéna chtějí Řekům přispěti, ale k rozkazu Diovu musejí se na Olymp vrátiť, kdež se jim Zeus vysmívá a ještě větší porážku Řeků pro den příští oznamuje. Hektor s Trojany přenocuje před táborem řeckým.

Zoř šafránořizá po celé se rozestřela půdě,
když povolal Zeus schůzi Nebeských bleskomilovný
nejvyšším na chlumě vrcholkovitého Olympa.
Sám k nim promlouval, bohové naslouchali všichni:
[5]„Nuž, bohové, poslyšte mě všichni a veškery božky,
bych řekl vám, co mi srdce v prsou prohlásiti káže.
Žádný nesmrtný ani bůh ani božka nižádná
mé slovo ať se zmařiť nepokouší, leč spolu všichni
schvalte, abych mohl já tato skončiti díla co nejdřív.^[1]
[10]Nuž koho já opodále bohův zahlédnu pomýšleť
buď Trojanům na pomoc přispívati neb Danaovcům,
zmrskán blesky hanebně onen do Olympa se vrátí,
neb jej vezma uvrhnu do Tartara mrákotného
v dáli, kde nejhlubší je propasť dole ve spodu země;
[15]tam jej práh kovový a železná brána zavírá
pod Hádem na tolik, jako jest nebe vzdáleno země;^[2]
pak pozná, oč jsem mocnější nad bohy všechny.
Nuž třeba zkuste to jen, bohové, by to poznali všichni:
medle řetěz spustíce zlatý k zemi s výše nebeské
[20]všichni se naň bohové zavěste a veškery božky;
přec do pláně na zem nestáhnete s výše nebeské
nejvyššího Kronovce, třebas jste se pachtili velmi.
Když pak bych chtěl i já tolikéž opravdu zatáhnouť,
vší se zemí a mořem vás všechny vytáhnu do výše,
[25]tento řetěz napotom bych kolkol vršku Olympa
pevně uvázal, a tak by se ve vzduchu vznášelo všechno.
Nad bohy já o tolik vynikám a pozemčany všechny.“

Takto pravil, co zatím oni všichni utichli mlčíce,
ježto užasli řečí, nebo promluvil on slova rázná.
[30]Posléz jasnooká promlouvala Pallas Athéna:
„Otče ty náš vznešený, nejvyšší vládyko vládyk,
dobře my víme také, moc tvá že je nezdolatelna,
však mnoho líto je nám Argejských oštěpometců,
jižto nyní zahynou, naplníce si sudbu žalostnou.
[35]Přec věru bitvy se příště zdržíme dle rozkazu tvého;
leč radu Argejským chceme dávati, jež zdaru skytne,
všichni tebou na ně rozhněvaným aby nevzali zkázy.“

K ní usmáv se pravil laskavě mrakosběratel Zeus:
„Vodorozenko, neboj se, milá dcero! vždyť to ze srdce
[40]upřímného nedím; já tobě chci býti milostiv.“

Takto praviv k vozu zapřáhal koně své kovonožce
rychloleté zlatitou hřívou kol šíje vlající;
sám tělo v roucho zlaté oblékl a jal se bičíku
ze zlata upleteného a pak vystoupl na korbu.
[45]Mrskl bičem do koní, ani rádi uháněli letmo
prostřed země, jakož prostřed hvězdného nebeska,
Ídy mnohozdrojné brzy dostihl, otčiny zvířat,
Gargara; tam jemu háj, oltář jest obětihojný.
Tam zarazil s koni svými otec všeho lidstva a božstva,
[50]ze jha je pak vypřáhl a hustou kol mlhu rozlil.
Sám pak na chlumu výši usednul pýchaje slávou,
zíraje na Trojanův na město a loďstvo Achajských.

Jídlo pojedli zatím Argejští dlouhokadeřní
rychle v stanech každý a potom se odívali ve zbroj,
[55]tak též voj Trojanův po městě se chystali k bitvě
počtem skrovnější; však i tak se potýkati přáli
z potřeby nezbytné za své manželky a dítky.
Rychle otevřena brána celá, ven lid se vyřítil
koňmo i pěšky, a tak veliká vřava povstala vůkol.

[60]Když proti sobě čelíce na jedno se dostali místo,
setkaly jsou se i štíty i dřevce i síla junákův
obrněných; puklozdobné vespolně pavézy
sblíženy k sobě, a náramná vřava zdvihla se vůkol.
Tehdy mužův jásot se ozýval a křik s bědováním
[65]vítězných a klaných, že krví až proudila země.

Jitra pokud svit plál a svatého přibývalo světla,
velmi potíraly šípy s obou stran, a zmíralo mužstvo;
když středu slunce zatím dostoupilo klenby nebeské,
tehdy otec zlatité pozdvíhaje váhy napínal^[3]
[70]a vkládal tam dvé osudů smrti dlouhormutné
chrabroduchých Trojanův, tolikéž Danaův kovokrzných,
ve středu jav zdvíhal je, a den klesl sudby Achajských.
[Neb losy Argejských k jich zhoubě na zem mnohoživnou
klesly a zdvihly se zas Trojanův do nebeska širého].
[75]S Ídy potom zahřměl sám hlučně a plápolající
seslal blesk mezi vojsko Achajských, jižto vidouce
stáli a žasli, a všecky bledá jala hrůza a bázeň.

Tenkrát Ídomeneus nestál ani král Agamemnon,
též Aianti obadva nezůstali, družci Aréa,
[80]Nestor sám zůstal tu Gerénský, strážce Achajských,^[4]
ačtě nerad; nebo kůň jeho strádal, jejž bodl šípem
vládce Alexandros, choť Heleny krásnokadeřné,
do hlavy v témě samé, komoňům kdež nejprve hříva
z lebky počíná růsti, a nejvíc rána je smrtná.
[85]Zasténav vzepjal se, neboť vjel šíp mu do mozku,
tak že druhé koně zmátl, kolem se potáceje šípu.
Čacký kmet co zatím koni chtěl postranky přeříznouť
spěšně mečem, koně již přicválali Hektora rychlí
bitvy vřavou, bohatýra neohroženého vezouce
[90]Hektora. Tehdy by byl pozbyl duše kmet dozajista,
jen že to bystře zočil v ryku statný rek Diomédés.
Hrozně na boj statný Odyséa pobádaje vzkřiknul:
„Božský Láertovče, velestrůjný Odysée,
kam na zad obrácen to prcháš zbabělci podobný?
[95]Nech ti na útěku nikdo do zad nevhodné ratiště!^[5]
Nuž zůstaň, divokého bychom muže zahnali starci.“

Takto pravil, nedbal jasný Odyseus mnohotrpný,
leč mimo něj pádil vyduté na koráby Achajských.
Týdeovec pak, jakkoli sám, do předvoje vstoupil,
[100]pak před koňmi stanul reka Néléovce starého
a hlasu pozdvihnuv slova děl k němu rychloperutná:
„Ó kmete, velmi tě již tísní mládenci bojovní,
tvá však zemdlela síla a těžký věk tě provází.
Sláb ti také vozataj, tolikéž tvoji jsou koně schromlí;
[105]nuž tedy vstoupni na rychlo na vůz můj, bys mohl patřiť,
Tróovi jak koňové dovedou po pláni bojiště;
ku předu kvapně i sem tam pádiť i couvati nazpět,
jež zabral jsem dřív Aineiovi, útěku strůjci.
Těchto zanech tu na péči druhům, koně mé pak obadva
[110]v Tróje ořekrotné zaměřme, by dobře i Hektor
poznal, zdažli také mně umí v ruce řáditi oštěp.“

Tak vece, poslechl hned Nestor konihonce Gerénský.
Soudruhové měli pak Nestorské koňstvo na péči,
statný rek Sthenelos s válečným Eurymedontem;
[115]vládykové vystoupli na vůz Dioméda obadva.
Nestor pak do rukou milených pojav opratě lesklé,
mrskl bičem do koní; brzy octli se Hektora poblíž.
Jak na ně přímo se hnal, syn Týdea dřevce vymrštil.
Hektora sic se chybil, však soudruha, správce to koňstva,
[120]velkoduchého rozence Thebaiova Éniopéa,
opratě an třímal, do prsou stihl vedle bradavky.
Hned klesl se spřežení, koně pak jeho nazpět ucouvli
rychlonozí; a tu duch jeho shasnul a shasla i síla.
Tehdy pro soudruha bol zastřel prsa Hektora hrozný.
[125]Předse nechal ho ležeť, třeba přemnoho pro druha truchlil,
pátral po zmužilém však správcovi. Nemnoho dlouho
vůz postrádal správce koní, nebo postihl v brzku
Archeptolema stáť zmužilého a rychle na korbu
vtáhl ho rychloletou a podal jemu do dlaně oprať.

[130]Tehdy by zkáza a bezměrná byla díla nadešla,
v městě by lid Trojanův byl sevřen tak jako ovce,
jen že to bystře zočil hned otec všeho lidstva a mužstva.
Strašlivo zahřímav kmitavý blesk s výšiny seslal
a k zemi jím mrštil běhutý před vůz Diomédův;
[135]vznítil hned se plamen strašný od síry hořící,
až koně rychloletí od bázně se schoulili pod jho.
Nestoru jsou vyklouzly z rukou na zem opratě lesklé;
ve hrudi pak poděšen k Diomédovi takto se ozval:
„Týdéovče, zařiď zase zpět koně silnokopytné.
[140]Což nevidíš, že nekýve ti od Dia síla pomocná?
Arci nyní Kronovec mu propůjčuje slávu Olympan
pro dnes, příště také zase nám, to-li tak se mu zlíbí,
skytne. Němuž ale kdos zabrániti vůli Diově,
byť sebe statnější, poněvadž jest o mnoho větší.“

[145]V odvět pak mu pravil v ryku statný rek Diomédés:
„Všechno to, starče milý, opravdu po řádu jsi vyřkl!
avšak bol hrozný mě na mysli a v srdci pojímá;
neb jednou propoví asi Hektor ve sboru Trojských:
‚Týdeovec přede mnou pryč utíkaje spěl ke korábům.‘
[150]Tak bude kdys se chlubiť; tu mě šírá země pohltni!“

V odvět zas mu pravil Nestor konihonce Gerénský:
„Týdea chrabroduchého rozenče, co pak jsi to vyřkl!
Ať třeba zbabělcem Hektor tebe nazve a slabcem,
víry mu přec nedají Trojané ani Dardaneovci,
[155]tak též velkoduchých Trojanův chotě štítozbrojných,
do prachu jichž porubal jsi kvetoucí manžely družné.“

Tak praviv obrátil nazpět koně silnokopytné
bitvy vřavou; avšak Trojané úsilně a Hektor
s pokřikem úžasným na ně deštili šípy žalostné.
[160]Hlasně na něj veliký vzkřikl Hektor blýskavohelmý:
„Týdéovče, Achajci tě ctívali zvlášť koněrychlí
čestným místem a jídlem a vína plnými poháry;
příště tebou zhrdnou, nebo tys v ženu proměnu přestál.
Kliď zbabilá se panenko, ty nikdy mě předče samého
[165]neztečeš už naše hradby, aniž ženy odvleka zajmeš
v otroctví na lodích; dřív záhubu tobě uchystám.“

Tak vece, Týdeovec na dvé pak v srdci přemítal,
zdaž koně má obrátiť a s ním se potýkati chrabře.
Třikrát^[6] rozvažoval ve svém toto srdci a mysli,
[170]třikrát s Ídy vrchův zahřímal důmyslný Zeus,
dávaje zvěsť Trojanům, rozhodný zdar v boji lítém.
Hektor pak Trojské napomínaje vykřikl hlasně:
„Ó Trojané, Lyčané a vy Dardani blízkobojovní,
nuž, milení, muži buďte a pomněte obrany rázné.
[175]Poznávámť, že mi Zeus Kronovec pravdivě přikývl
velkou slávu a vítězství, ale zkázu Danajským.
Bloudi, kteří si nyní vystavěli hradbu tu pracně
velmi slabou, chatrnou; ta naší věru nesnese síly,
též koně přes příkop vedený přesnadno přelítnou.
[180]Jakmile k vyhlubenému se dostanu loďstvu Achajských,
nikdo mi ohně potom nezapomněte plápolavého,
ohněm bych lodi spálil a lid povraždil Achajských,
[vyhlubených u lodí zděšený od dýmu požáru].“

Takto praviv koně své napomínaje hlasně se ozval:
[185][„Xanthe a můj ty Podarge a Lampe a Aithone jasný!]
péči nyní oplaťte mi vzájem, již prve hojnou
Andromaché, dcera velkoduchého to Éetióna,
vám byla dřív skytajíc medovou předkládala pšenku,
[víno také smíchavši k pití, co by žádalo srdce],
[190]než mně, který pyšním se chotěm jí býti kvetoucím.
Medle tudíž pospěšte a pilte a tak se domůžem
Nestora štítu, jehožto nyní k nebi sláva doráží;
ze zlata prý je celý a zlaté jeho sponky vniterné,^[7]
pak strhnem s ramenou Dioméda ořekrotivého
[195]stvůrnou brň, již byl Héfaistos vytvořil umně.
Jestliže těchto obou dobudem, soudil bych Achajští
touto že ještě nocí vstoupí běhuté na koráby.“

Pýchaje takto pravil, tu zanevřela Héra velebná;
trhši sebou ve křesle, širým zatřásla Olympem
[200]a k velikému Poseidáónu se ozvala takto:
„Ó širokovládný Zemětřase, takž ani tobě
Argejských neželí se hynoucích v srdci militkém!
Vždyť dary dopravují ti do Aig a do Heliky k poctě^[8]
rozkošné a mnohé; tož jim přece ku zdaru přispěj.
[205]Neb kdybychom chtěli všichni, co nás je pomocno Danajským,
Trojské zahnať a Zévu širohlučnému překážeť,
zarmoucen by seděl tenkráte na Ídě samotný.“

Velmi se rozhorliv Zemětřas k ní řekl mocný:
„Héro drzomluvná, jakové jsi to jen slovo vyřkla!
[210]Nepřál bych si, bychom se potýkali naproti Zévu
ostatní bohové; neboť on jest o mnoho větší.“^[9]

Takž oni rozhovorem takovým promlouvali vzájem.
Prostor, jejž příkop vně lodí od hradby zavíral,^[10]
pln se vlnil spolu koňmi a mužstvem štítozbrojným
[215]v tísni samé; tísnil je krutému Aréu podobný
Hektor Priamovec, když Zeus jemu slávu propůjčil.
Tehdy by byl spálil plamenem žhoucím lodi řádné,
vdechla zatím do prsou Agamemnonu Héra velebná,
sám aby sobě popíle na rychlo pobídl Achajské.
[220]Podle stanův a lodí běhutých pospíchal Achajských,
od nachu zářící veliký nesa plášť v ruce pádné,^[11]
pak stane prostranném při korábu Odyssea černém,
jenž byl ve prostřed, že slyšán byl na strany obě;
[jednak buď k Aianta stanům, Telamóna rozence,
[225]jednak zas k Achiléa, kteří nejzáze koráby
z tůně vytáhše, spoléhali v sílu a chrabrotu páží];
vzkřiknuv pak pronikavě zvolal na mládce Danajské:
„Hanba to jest, podobou spanilí, zbabělci Achajští!
Kam děla všechna se chlouba, kdy mníce se býti rekovní,
[230]tak jste se dříve na Lemnu vynášeli řečmi lichými,
když hojnosť masa přímorohých jste pojídali býků
a k tomu vrchovaté jste poháry popíjeli vína,
že Trojanův sto jedenkaždý, ano dvě stě ve válce
podstoupíte; nyní však nejsme ni jednomu rovni
[235][Hektoru, jenž plamenem žhoucím brzy loďstvo zapálí.]
Zdaž, Die otče, jsi již z velmocných jednoho králů
tak ztrestal pokutou a o velkou slávu oloupil?
Nikdy, trvám, neminul jsem tvé obětnice ještě,^[12]
sem pluje na krásném mnohoveslém k Troii korábu,
[240]nýbrž na všechněch býků tuk a kýty zapálil,
touže lepohrazenou do kořán vyvrátiti Troiu.
Nuž, Die, rač mi prosím aspoň tu prokázati žádosť:
aspoň nás samy nech zniknouti a zhoubě ujíti,
takto nedej nám od Trojanův zahynouti Achajským.“

[245]Tak kdy pravil, slitoval se otec nad hořce plačícím;
kývl, že lid jemu zdráv zachová a zhynouť nedopustí.
Orla mu hned poslal, nejvážnějšího z peřenců,
jenž v drápech nesl mládě, běhutné laňky robátko;
před Dia oltářem překrásným mládě upustil,
[250]kdež Diu vševěstnému^[13] Achajští vzdávali žertvy.
Jakmile pak zahlédli, že jim pták od Dia poslán,
prudčeji na Trojské se uvrhli a pomněli bitvy.

Nikdo tu nepředešel z Danaův, ač jich bylo hojně,
chloubou Týdéovce, že dřív byl hnal koně rychlé
[255]a přeletěl přes příkop a se vrahy jal se potýkať,
nýbrž sklal první z Trojanův muže ozbrojeného
Fradmonovic Ageláa, který s koni dal se na útěk;
jedva se obrátil, zarazil mu do zad svoje dřevce
uprostřed ramenou a je zúplna skrz prsa prohnal.
[260]Hned klesl se spřežení, zbroj všecka zařinčela nad ním.^[14]

Atréovci po něm, Meneláos a král Agamemnon,
dál Aianti po těchto, silou oba pokryti ráznou,
pak po nich Ídomeneus, soudruh spolu Ídomenéův
Mérionés, jenž byl mužebijci Aréu podobný,
[265]dál po nich Eurypylos, vznešený Euaimona mládec.
Teukros přijde konečně, lučiště napínaje pružné,
za štít Aiantův vstoupil Telamóna rozence.
Tehdy poodstrkoval mu pavézu,^[15] a muž bohatýrský
pohlédnuv, kdykoliv koho vystřele v davě zasáhl
[270]šípem, jenž klesnuv k zemi svou duši z hrdla vypustil,
šel nazpět, jako dítě k milé přitulí se matince,
zas k Aiantu, který jej lesklým štítem obestřel.

Tehdy předem z Trojanův koho Teukros sklál bezevadný?
Nejprve Orsilocha, Ofelesta a Ormena proklal,
[275]Daitora se Chromiem, božského potom Lykofonta,
dál Polyaimonovic Amopáona, pak Melanippa,
[jež porazil podlé sebe všechny na zem mnohoživnou.]
Spatřiv jej zradoval se širovládný Agamemnon,
jak řady nepřátel zpěvného lučiště porážel;
[280]přistoupil poblíž a slovem k němu takto se ozval:
„Teukře, milá hlavo má, Telamónův, vládyko mužstva,
střílej tak, zdali bys se nějak stal spása Danajským,
otci radosť Telamónu, který tě živil za malička,
jenž ve svém vychoval tě třebas levobočka paláci;^[16]
[285]jej tedy, ač je dalek, povznes ku slávě a ke cti.^[17]
Tak ti nyní propovím, a to též naplní se dojista:
Jestliže štítovládce mi popřeje Zeus a Athéna
Troie lepostavené do kořán vyvrátiti město,
dar nejdříve po sobě vložím v ruce tobě na poctu,
[290]buď trojnožku aneb dvojspřež pospolně i s korbou,
neb dám dívku, která by s tebou lože sdílela téže.“

V odvět pak mu pravil vzájem Teukros bezevadný:
„Přeslavný synu Atréův, co mě, sám když i pílím,
povzbuzuješ? věru já nelením, což ve mně je síly,
[295]nýbrž jak jsme vytiskli je naproti Íliu nazpět,
číhaje od doby té muže stále lučištěm ubíjím.
Již jsem byl vyslal šípův osm dlouhokonečných,
ježto šmahem v těla vnikly junáků křepkobojovných,
však toho tam psa mi nelze střelou zuřivého zasáhnouť.“

[300]Takto praví a jiný zase šíp na tětivě vysýlal
Hektoru vstříc; toužebně ho dychtilo srdce zasáhnouť.
On sice byl se chybil, za to Gorgythióna jarého,
Priama krále rozence, střelil z luku do hrudi šípem,
jejž z Aisýmy za choť zasnoubena počla mu matka,
[305]Kastianeira lepá, bohyním v postavě podobná.
Tak jako mák sklání hlavu na stranu, jenž v sadě roste,
obtížen jsa plodem, tolikéž spolu vláhami vesny:
na stranu tak sklátil hlavu svou, již tížila přílba.

Teukros tehdy jiný zase šíp na tětivě vysýlal
[310]Hektoru vstříc; toužebně ho dychtilo srdce zasáhnouť.
Avšak i teď ho chybil, nebo šíp odchýlil Apollon;
Archeptolema však, zmužilého to Hektora správce,
an v seč pospíchal, do prsou stihl vedle bradavky.
Hned klesl se spřežení, koně pak jeho nazpět ucouvli
[315]rychlonozí; a tu duch jeho shasnul a shasla i síla.
Tehdy pro soudruha bol zastřel prsa Hektora hrozný.
Předse nechal ho ležeť, třeba přemnoho pro druha truchlil,
Kebrionu bratu pak poblíž jsoucímu přikázal
opratě vzíti koní; on na slovo poslechl ihned.
[320]Sám pak se třpytivého skočil vozu čerstvě na půdu
s pokřikem úžasným; pak velký vzav v ruku kámen
přímo na Teukra se hnal, nebo toužilo srdce ho stihnouť.
Právě si z toulu novou Teukros vybral střelu trpkou,
jižto k tětivě vložil; tu ho Hektor blýskavohelmý,
[325]ku pleci když ji natáhl, kde klíční od sebe kostí
šíje a hruď se dělí, a je nejvíc rána smrtelna,
ostrozubým udeřil kamenem, když naň střelu mířil,
tětiva až se přetrhla, a v zápěstí ruka schromla;
do kolenou sklesnul, z ruky pak mu lučiště vypadlo.
[330]Bratra zatím Aias padlého pranic nezanedbal,
nýbrž rychle ho kol zastoupil a štítem obestřel.
Pak se pro něj shýbnuvše dva statní soudruzi věrní,
Mékisteus, Echiův rozenec, jasný pak Alastor,
k vyhlubeným ho lodím odnášeli ve stonu žalném.

[335]Opět zas Trojanům roznítil sílu Olympan.
Na příkop hluboký oni přímo zatiskli Achajské,
Hektor pak kráčel ve předvoji kypě jarostí.
Tak jako pes nějaký lva aneb divokého i kance
od zadu již chápá, jeho stíhaje ve běhu rychlém,
[340]v kyčle a kýty a naň pohlíží, jak se otáčí:
tak Hektor též stíhal Achajské dlouhokadeřné,
nejzažší muže vraždě pořád; i utíkali vratno.
Jakmile však prchajíce kolí byli přešli a příkop
a mnoho jich pravicí Trojanův bylo do prachu kleslo,
[345]vyhlubených u lodí ustávali tam trvajíce,
druh druha povzbuzujíce a k veškeru božstvu v Olympě
pozdvihujíce rukou, každý vřele hlasně se modlil.
Hektor tehdy lepohřívé koně kolkol otáčel,
Gorgónin maje hled nebo zrak lidobijce Aréa.

[350]S lítostí patří na ně Héra bohyň běloloktá
a slova k Jasnooké promlouvala rychloperutná:
„Ó běda, štítovládce rozenko, my již tedy obě
stále klaných Danaův se neujmeme k posledu aspoň?
jižto nyní zahynou, naplníce si sudbu žalostnou,
[355]jednoho prudkostí; on třeští nesnesitelně
Hektor Priamovec, jenž spáchal již mnoho zlého.“

V odvět jasnooká promlouvala božka Athéna:
„Ovšem, kéž on síly a své duše pozbude jednou
pod pravicí Danaův zahuben ve vlasti otecké!
[360]Avšak otec myslí záhubnou ve hrudi třeští
ukrutný, chytrý, jenž mé úmysly kazívá,
pamětliv toho nejsa, že jsem jeho často rozence
chránila, Eurysthéa kdy těžce byl úkoly soužen.
Tehdy onen k nebi patře plakával, Zeus ale vládce
[365]s výše nebes mě vysýlal, abych jemu přispěla v nouzi.
Však to kdybych byla v srdci a mysli pozírala bystré,
když tenkrát poslal k Hádově ho bráně uzamklé
z Ereba hloubi psa Hádá vytáhnout hrůzyplného,^[18]
nikdy by byl proudům srázným vody neznikl Styžské.
[370]Teď však mnou pohrdá a plní zcela Thetidě vůli,
jež zlíbavši kolence rukou jala za bradu vládce
vroucně prosíc, aby jí poctil hradoborce Achilla.
Však bude čas, kdy mě jasnookou zase nazve militkou.
Medle ty nám zapřáhni nyní koně silnokopytné,
[375]já co zatím vstoupíc v dům štítovládce Kronovce,
v boj skvostné oruží obléknu, bych uzřela předse,
zdaž lítý Priamův syn Hektor blýskavohelmý
z nás zapléše, kdy ve dráhách se ukážeme bitvy,
či zda mnohý z Trojanův nasytí psy a dravce perutné
[380]sádlem svým a masem, v boji padna u loďstva Achajských.“

Tak vece, hned poslechla bohyň Héré běloloktá.
Koňstvo zlatozdobné spěchajíc zapřáhla do korby
Héra, bohyň vznešená, Krona velmocného rozenka;
avšak Athéna, milá Dia štítovládce rozenka,
[385]spustila řízu na zem vysokém v otcově paláci
pestrou, již si rukou umnou sama utkala krásně,
pak pancíř oblekši mrakosběrného Kronovce,
vším oružím do strastiplné se opásala války.
V lesklou korbu nohou vystoupla a pak jala dřevce
[390]pádné, silnotuhé, kterakým řady mužstva poráží
héróův, proti nimž v hněvu silnorozenka zanevře.
Rychle bičem komoňův Argejská dotkla se Héra;
brána nebes zapraskla sebou, již hlídaly Hóry,
jimž nebe rozsáhlé ponecháno na péči s Olympem,
[395]buď hustý otvírati mrak nebo poznovu zavříť.
Tam tedy rychlonohé skrze bránu poháněly koňstvo.

Zeus však otec když s Ídy je spatřil, hrozně zanevřel;
rychle zlatokřídlou^[19] se zprávou Íridu vyslal:
„Írido spěj rychlá, nazpátky je obrať a tam jim
[400]jíti nedej, nepěkně jinak setkáme se v bitvě.
Neb já tak propovím, a to též naplní se dojista:
oběma zapřažené pochroumám jich koně rychlé,
bleskem svrhnu samé se sedadla a rozmetu korbu;
pak věru zaslepeným ni v desátém oběhu ročním
[405]rány se nezléčí, jež blesk jim vžehne zasáhna;
nech zví Jasnooká, co to se svým válčiti otcem.
Héře tolik to nezazlívám ani tak se nehorším,
neb zvyklá je pořáde naší se opírati vůli.“

Tak vece, větronohá se pak Íris zdvihla s poselstvím,
[410]s Ídských hned sestoupila hor k vysokému Olympu.
U předu brány po té veleroklinatého Olympa
stihnouc jich zadrží a vyřídí jim slovo Zéva:
„Kam to spěcháte? co pak vám třeští ve hrudi srdce?
vždyť nenechá Kronovec lidu Argejskému pomáhať!
[415]Takto Kronův syn vyhrožoval, jak též na to dojde:
oběma zapřažené pochroumá vám koně rychlé,
bleskem svrhne samé se sedadla a rozmete korbu;
pak vám zaslepeným ni v desátém oběhu ročním
rány se nezléčí, jež blesk vám vžehne zasáhna,
[420][nech zvíš Jasnooká, co to se svým válčiti otcem.
Héře tolik to nezazlívá ani tak se nehorší,
neb zvyklá je pořád Zévově se vůli opírať.
Však ty velestrašná, nestoudná, jestliže vskutku
odvážíš se kopí zdvihnouti na Zéva mohutné!“]

[425]Po slovu tom zase rychlonohá se odebrala Íris,
k jasnooké však Athéně slovem promlouvala Héra:
„Ó běda štítovládce rozenko, neradno zajisté,
pro smrtné abychom s Zévem se potýkaly obě.
Klesni jeden z nich v prach, a druhý zase světla požívej,
[430]jak to dopadne; onen podlé své ve hrudi vůle
spor pořizuj Trojanův a Danajských, jak to po řádu.“

Takto pravivši vrací nazpět koně silnokopytné.
Pak bohyním vypráhly lepohřívé koně Hóry,^[20]
v chlév odvedly a k posvátným je přivázaly jeslím,
[435]vůz v předsíni potom přistavěly ku stěně lesklé;
na zlatitých samy božky po té na křeslech usedly
k ostatním ku bohům, zkormouceny v srdci militkém.

Avšak otec Zeus krásnokolý vůz s koňmi poháněl
s Ídy k Olympu a v brzku přišel do schůze Nebeských.
[440]Tam jemu spřež komoňův slavný vypřáhl Poseidon
a zdvihl vzhůru na podstav vůz, naň plachtu rozestřev;
sám pak Zeus širokohlučný na stolci usednul
na zlatitém, pod ním se širý zatřásl Olympos.
Obě samotny stranou od Zéva Athéna a Héra
[445]sedly, aniž slova řekly a neptaly nic se dokonce.
On ve svém však srdci to poznal a takto se ozval:
„Proč jste tolik smutkem zkormouceny, Héro s Athénou?
Předse stěží jste v mužezdobné asi zemdlely v bitvě,
chtíce zhubiť Trojské, proti nimž jste rozezleny hrozně.
[450]Vůbec, jak má síla a nesbližné moje páže,
nic by nepohnuli mnou, co bohův koli jest na Olympě.
Avšak vám byl dříve třesot pojal údy lepostné,
nežli jste spatřily zápas a zápasu práce žalostné.
Tak já vám propovím, na co jistě by bývalo došlo:
[455]na spřeži byste svojí, bleskem zachváceny jsouce,
zpět se nedostaly zas na Olymp, kde je sídlo Nebeských.“

Takto pravil, na to Pallas Athéna zareptaly s Hérou,
blízko sedíce při sobě, a zkázu přemítaly Trojským.
Pallas zůstala mlčky a nepromlouvala vůbec,
[460]otce na Zéva mračíc se a zlosť ji pojímala prudká;
Héra nemohla skrotiť zlosť svou, ale k Zévovi řekla:
„Přehrozný ty Kronovče, jaké jsi to byl slovo vyřkl?
dobře my víme také, moc tvá že je nezdolatelna;
však mnoho líto je nám Argejských oštěpometců,
[465]jižto nyní zahynou, naplníce si sudbu žalostnou.
[Přec věru bitvy se příště zdržíme dle rozkazu tvého;
však radu Argejským chceme dávati, jež zdaru skytne,
všichni tebou na ně rozhněvaným aby nevzali zkázy.]“

V odvět promlouval zase k Héře mrakosběratel Zeus:
[470]„Ráno na úsvitě ještě i víc mocného Kronovce
uzříš, jestliže chceš, běloloktá Héro velebná,
vražditi Argejských četné řady oštěpometců;
neb prve obrovský nepřestane od boje Hektor,
až při lodích pozdvihne se rychlonohý rek Achilleus
[475][v den ten, když krvavá bude sváděna bitva pří kormách
v tísni velestrašné Patrokla kolem zabitého.]
Neb tak usouzeno jest. Ale já věru nic tebe nedbám
rozhněvané, ni kdybys nejzazších dospěla končin
země a mořské tůně, kde Íapetos, kde Kronos s ním^[21]
[480]jest a se nic netěší leskům Hyperíona slunce,
nic vánkům větrův, a propasť zeje Tartara vůkol.
Došla-li bys těkajíc až tam, nic přec tebe nedbám
zamračené, nebo nic tebe na světě nestydatější.“

Takto pravil, jemu Héra neodvece nic běloloktá.
[485]V Ókeanos se zatím pohroužilo světlo sluneční,
černou noc za sebou táhnouci na zem veležírnou.
Svit shasl jest Trojanům bezděčným, avšak Achajským
líbezná, trojžádoucí noc nastala temná.

Trojské pak sezval přeslavný do sněmu Hektor,
[490]sved je lodí opodále při vírovité řeky proudech
v místo, kde ze středu těl mrtvých prosvítala půda.^[22]
S korby tu sestoupivše na zem, naslouchali mluvě,
již Hektor jasný započal, v ruce třímaje dřevce
své jedenácti loket; zpředu pak se mu oštěpu leskl
[495]hrot kovový, a zlatý kolkol něho kroužek obíhal.
Pak se podepřev o něj k Trojanům slovy takto se ozval:
„Slyšte mě, ó Trojané a vy Dardanové a spojenci!
Již jsem mněl, že koráby zahubě a všechny Achajské,
nazpět navrátím se do Ília povětrného;
[500]však noc nastala dřív a nyní zachránila hlavně
Argejských a lodí běhutých na příboji mořském.
Avšak poslechnouce nyní tedy temnoty noční,
sobě večeř připravme; potom vypřáhněte ze jha
koňstvo lepohřívé a do jeslí píce nasypte.
[505]Z města přiveďte si býky na krmě a jehňata tučná
rychle kvapíce a vína k pití medového přineste
a chleba dosti z domů a seberte potom mnoho dříví,
noc po celou abychom nesčetné pálili ohně
až k zoře ránorodé, a nebes dostihla by záře,
[510]aby se Argejští nepokoušeli dlouhokadeřní
po tmě třebas prchnouti po šírém po hřbetě mořském;
bez trudu nevstoupí na koráby pokojně alespoň,
nýbrž ještě mnohý z nich i v otčině rány pocítí,
rychloletým udeřen šípem nebo oštěpem ostrým
[515]skákaje v loď běhutou, by jiní se obávali rovněž
na Trojské komoněkrotné pozdvíhati válku.
Hlasatelé nechť zévomilí po městě chodíce
oznámí, aby starci šedí a mladíci kvetoucí
města kolem na bohovzdělaných hradbách si ulehli;^[23]
[520]ženštiny ať něžné doma ve své komnatě každá
ohně si rozdělají; stálá buď hlídka jakási,
vrah by se nevloudil do města, co vzdáleno mužstvo.
Tak buď, velkoduší Trojané, jak právě povídám.
Tak slovo vyřčeno jesti, které teď jest užitečno;^[24]
[525]ráno ořekrotným Trojanům znova zvěstuji další.
K Zévu a k ostatnímu i božstvu se v důvěře modlím,
odsud bych vypudil psy, které přivlekly Sudičky,
[ježto na černých k nám zlá sudba zanesla korábech.]
Nuž tedy v čas noci posvátné sebe mějme na péči,
[530]pak kovovým oružím obrníce se časně za jitra,
vyhlubených při lodích prudkého zbudíme Aréa.
Seznám pak, zda mě Týdeovec statný Diomédés
k hradbě naší od loďstva zatiskne, či já jeho dříve
usmrtě dřevce ranou, sám odnesu zbroj si krvutnou.
[535]Zítra se osvědčí jeho statnosť, jestliže vyčká
příletu mého kopí. Ale soudím ve středu předních
proklán klesne kopím a kolem něho soudruzi četní,
když vystoupí slunce na zítřek. Kéž dozajista
tak jsem nesmrtným a kvetoucím po věky všechny,^[25]
[540]tak jsem ctěn, jako jest ctěna Pallas a Foibos Apollon,
jak den tento^[26] nyní Argejským zhoubu přináší.“

Takto pravil Hektor, na to hlučně zajásali Trojští.
Pak vypřáhli honem zpocené koně ze spodu jařma,
jež řemením podlé vozu svého přivázali každý;
[545]z města přivedli si býky na krmě a jehňata tučná
rychle kvapíce a vína k pití medového přinesli
a chleba dosti z domů a potom mnoho sebrali dříví.
Pak vzdali nesmrtným v oběť hekatomby nevadné,
vůni libou k nebesům od pláně unášely větry;
[550]avšak nic bohové blažení neokoušeli žertvy
odmítnuvše; svatáť byla jim mnoho Troia protivna
a s Priamem vešken lid Priama oštěpometce.

Tak Trojané po dráhách bitvy radostně a pyšně
meškali noc po celou, a přečetné plály jim ohně.
[555]Jak na nebesku kdy hvězdy kolem jasného měsíce
přeskvoucí se jeví, když vzduch bez větru spočívá;
veškery jasně je zříti i hlídky i výšiny horské
s úvaly; nesmírná s nebe jasnota kol se protrhne,
veškery hvězdy třpytí se a pastucha v srdci zajásá:
[560]uprostřed tolikéž mezi loďstvem a Xantha řečištěm
od Trojanův živených plamenů před hradbami plálo.
Zářilo jich po pláni tisíce a vedle při každém
v záři mužův padesát bylo plápolavého kol ohně.
Leč koně jich žlutavý tam ječmen a špaldu jedouce
[565]vedle stojíce vozův, očekávali zoř leposídlou.

---

1. [Verš 9.] Tento můj úmysl, totiž vyplnění slibu Thetidě učiněného.
2. [Verš 16.] Tartaros jest nejhlubší místo v podsvětí, kam Zeus Titány s Kronem svrhl a věznil. Kovový práh a kovová brána znamená pevnosť vězení. Hésiodos udává vzdálenosť Tartara takto řka, že kovadlina s nebe svržená potřebovala by 10 dní, než by na zemi dopadla, a odtud opět 10 dní, než by se dostala do Tartara.
3. [Verš 69.] Zeus užívá váh, ne snad že by jeho vůle mohla býti zmařena, ježto on jako nejvyšší bůh jest již napřed jist svým záměrem; váhy jsou jen symbolem ustanoveného již záměru.
4. [Verš 80.] Poněvadž Nestor moudrou radou Achajských chránil, sluje strážce A., Aias sluje hradba A., Odysseus sláva A.
5. [Verš 95.] Dej pozor, aby tebe nikdo jako zbabělce od zadu neprobodl. Považovalo se za hanbu, byl-li kdo do zad v boji udeřen.
6. [Verš 169.] Trojka jest u Homéra posvátná číslice.
7. [Verš 193.] Že by byl měl Nestor tak skvostný štít, nebo Diomédés brnění od Héfaista zhotovené, nepřichází jinde v Homérovi. Podivná jest myšlénka Hektorova, že by Achajští ztratíce Nestora a Dioméda ihned téže noci odpluli.
8. [Verš 203.] Aigy a Heliké byla města v Achaji, kde byl prastarý kultus Poseidónův.
9. [Verš 211.] Poseidon nechce žádného boje s Diem, neboť již jednou zprotiviv se Diu, musel po celý rok sloužiti Láomedontovi. Jaký přečin spáchal, Homér nevypravuje.
10. [Verš 213.] Jest to prostor mezi příkopem a zdí, kde se Řekové nalézali, kdežto prostor mezi zdí a loďmi byl prázdný; druhého dne teprv byli sem Řekové zahnáni.
11. [Verš 221.] Agamemnon aby snáze jíti mohl, sňal plášť s ramenou a nesl jej.
12. [Verš 238.] Nikdy jsem neopomenul, abych na tvém oltáři, jeda mimo, oběti tobě nevzdal.
13. [Verš 250.] Zeus sluje vševěstný, poněvadž od Dia všechny věštby, zjevení, znamení atd. vycházely.
14. [Verš 260.] Sr. v R. K. Jaroslava: Ot ramene šúrem kyčlu protče: takož spade bezduch mezi mrchy, zarachoce nad niem túlec s lukem.
15. [Verš 268.] Kdykoliv Teukros šíp k výstřelu si připravil, Aias pošinul stranou štít a po ráně opět ho štítem pokryl.
16. [Verš 284.] Teukros, nevlastní bratr Aiantův, byl syn dcery Trojského krále Láomedonta Hésiony, kterou Héraklés zbořiv Troiu Telamónovi daroval. Proto nebyl Teukros, ačkoli syn dcery královské, plnoprávný, poněvadž Hésioné jsouc zajatkou, rovnala se každé jiné otrokyni.
17. [Verš 285.] Jako sláva otců přechází na syny, takž i opačně.
18. [Verš 368.] Dle Homéra jest Héraklés syn Diův a Alkménin a nazývá se také po svém otčimu Amfitryónovec. Lstí Héřinou musil sloužiti Eurystheovi, muži špatnějšímu, jenž mu 12 těžkých práci uložil, při nichž mu Athéna z vůle Diovy byla nápomocna. Homér uvádí jenom práci tu, že z Hádu vyvlekl psa Kerbera na světlo denní. Athéna a Hermeias provázeli Héraklea na této cestě.
19. [Verš 398.] Íris sluje zde zlatokřídlou, ač na jiných místech nepřicházejí u Homéra okřídlení bohové.
20. [Verš 433.] Hóry jakožto nižší božstvo slouží vyšším. Tak vypřáhne Íris koně Afrodítiny, Poseidon v. 440 koně Diovy.
21. [Verš 479.] Íapetos, otec Prométheův, a Kronos považují se u Homéra za repraesentanty od Dia do Tartara svržených Titánův. Zeus praví, kdybys k mým největším zašla odpůrcům, nedbám tebe.
22. [Verš 491.] Místo, na němž nebylo mrtvol.
23. [Verš 519.] Hradby Trojské byly od Apollóna a Poseidóna vystavěny, proto bohovzdělané.
24. [Verš 524.] Smysl jest: co pro nynějšek vám třeba věděti, pověděl jsem vám; ostatní povím zítra.
25. [Verš 539.] K nesmrtelnosti náleželo též věčné mládí.
26. [Verš 541.] Tento den výjimkou stojí zde ne o dni dnešním, nýbrž o dni zejtřejším.