Homérova Ilias (Škoda)/Zpěv patnáctý

Ilias Homér
Zpěv čtrnáctý	Zpěv patnáctý	Zpěv šestnáctý

Údaje o textu
Titulek:	Zpěv patnáctý
Autor:	Homér
Zdroj:	HOMÉR. Ilias. Praha: vlastním nákladem překladatele, 1886. s. 229–247 a 420–421. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Antonín Škoda
Licence překlad:	PD old 70

Zeus procítne na Ídě, a vida Trojany na útěku, pohrozí Héře a káže Poseidónovi vzdálili se z bojiště. Hektor, jemuž vrátil Apollon život a sílu, spěchá opět do boje, zažene Řeky, podporován jsa bohem, na útěk až k lodím a chce zapáliti loď Prótesiláovu, jíž Aias statně hájí.

Když Trojané prchajíce kolí byli přešli a příkop,
a mnoho jich pravicí Danaův bylo do prachu kleslo,
u spřežení běhutých ustávali pak čekajíce
hrůzou jsouce bledí, zděšení — tu procítl Olympan
[5]podle zlatostolné choti Héry na Ídy vrcholcích.
Rychle vzchopiv se stanul na Achajské patře a Trojské,
jedni kterak prchají a druzí vzadu hrozně je tisknou
Argejští, a v jejich středu mořský vládce Poseidon.
Hektora též ve pláni ležeť zahlédl a vůkol
[10]soudruhy; bylť těžkou dušností bez sebe svírán
chrkaje krev, nijakýť ho slaboch nezasáhl z Achajských.
Spatřiv jej slitoval se otec všeho lidstva a božstva
a hledě hrozně posupně pravil slova k Héře perutná:
„Tvá věru lesť zhoubná, úskočná, Héro zlovolná,
[15]Hektora neschopným zděla k bitvě a zahnala vojsko.
Však kdož ví, zdali zas těžkého mi uskoku zlého
nezakusíš první, a bitím tebe nestluku opět.^[1]
Jen připomeň si, kterak visela’s na klenbě, a jak dvě
jsem na nohou ti kovadla upevnil a pouto přivázal
[20]nezlomné a zlaté na rukou; ty jsi v jasnu a mračnech
visela; kol bohové po Olympě se horšili velkém,
však přistoupiť a rozvázať tebe z vazby nemohli;
neb koho já uchopil, svrhl jsem s prahu, až k zemi padnul
málomocen; přece též ani tak nepopustila v srdci
[25]nesmírná mi bolesť z Héraklea jasnorodého,
jejž pomocí Borovou, když vichřice svedla jsi líté,^[2]
zhoubu snujíc po neúmorném moři poslala cestou,
až jsi na výspu Koos jej zahnala krásnobydelnou.
Já ho zatím odtud zachránil a odvedl nazpět
[30]v Argos ořeplodný, ač hojnou bídu vytrpěl.
Na vše to rozpomeniž se a v dalších podvodech ustaň,
nechť poznáš, zdali láska co prospěje tobě a lůžko,
v něž jsi podál vstoupivši bohů mě obelstila šalbou.“

Tak vece, velkooká se tu zachvěla Héra velebná
[35]a hlasu pozdvihnouc propoví slova rychloperutná:
„Věz toto země nyní a na výsostech nebe šíré
a Styga tok dole proudící, což přísaha jesti
největší, nejhroznější pro nebešťany šťastné,
dále svatá hlava tvá, manželské pak naše lůžko
[40]vlastní, nikdy při němž bych nechtěla křivě přisáhať:
z návodu mého nijak zemětřas vládce Poseidon
Hektoru nekřivdí ani Tróii, a těmto pomáhá,
nýbrž jej vlastní k tomu srdce pudí a pobádá,
neb slitoval se zočiv při korábech bídu Achajských.
[45]Já však bych jemu ráda slovem přimlouvala spíše
kráčeti tam, kudy, Černomraký, jako vůdce poroučíš.“

Takto praví, usmál se otec všeho lidstva a božstva
a slova k ní vzájem promlouval rychloperutná:
„Kéž přece, velkooká, na příště i, Héro velebná,
[50]jedné mysli sedáš se mnou mezi neskonalými,
pak by Poseidáon, kdy jinam sebe více by toužil,
obrátil mysl hned po tvé a po mé spolu vůli.
Jestli tudíž přímou a skutečnou pravdu povídáš,
vejdi nyní mezi sbor na Olympě a kaž semo rychle
[55]Íridě ke mně přijíť a lukoslavnému Apollu.
[Větronohá aby hned mezi lid Danaů kovokrzných
došla a zprávu donesla Poseidáónovi vládci,
v bitvě by ustal a šel nazpět do svého paláce,
Hektora však by na boj roznítil Foibos Apollon
[60]a vdechl zas jemu sílu novou a bolesti zkonejšil,
ježto nyní sužují jeho útroby, avšak Achajské
zpátky by obrátil, neslavný povzbudě útěk,
až prchajíce by padli strachem do lodí mnohoveslých
Péléovce Achilla, který Patrokla vybídne,
[65]soudruha svého; kopím jej Hektor proklane jasný
blíže hradeb Trojských, když přemnoho potře junákův
ostatních a také Sarpédona mého rozence.
Hektora zavraždí jasný roznícen Achilleus.
Z těch čas zpátečné od loďstva pronásledování
[70]stále pořád učiním, až válečníci Achajští
Troiu strmou do kořán vyvrátí lesťmi Athény.
Od hněvu dřív nenechám ani já ani též nedopustím
z nesmrtných zde jinému pomáhati vojsku Danajských,
dříve dokud přání nedokončeno vládce Achilla,
[75]jak jsem přislíbil po prvé a hlavou mu přikývl
v den ten, když se Thetis kolenou mých dotkla velebná,
vroucně prosíc, bych jí poctil hradoborce Achilla.]“

Tak vece, hned poslechla bohyň Héré běloloktá,
s Ídských pak sestoupila hor k vysokému Olympu.
[80]Tak jako když myšlénka letí muže, jenžto do hojných^[3]
končin dříve přišed v své bystré mysli přemítá,
„tam nebo tam bych rád“ a po tom toužebně zadychtí:
takto letem kvapným pospíchala Héra velebná.
Přišla k strmému Olympu a našla shromážděno božstvo
[85]nesmrtné v Zévově paláci; i povstali všichni
ze svých míst ji zočivše a vítali svými poháry.
Nedbala ostatních a pohár jala od lepolící
božky Themisty, neboť jí první v ústrety vyšla,
a hlasu pozdvihnouc slova k ní vece rychloperutná:
[90]„Proč pak, Héro, jsi přišla? Ty zdáš se mi býť polekána.
Jistě že syn poděsil tě Kronův, jenž choť je ti družný.“

V odvět jí propoví běloloktá Héra velebná:
„Nic na to, božko Themisto, se neptej; víš sama rovněž,
jak mysl přezpupná a nelaskava jesti Kronovce.
[95]Avšak počni v paláci bohům zase hostinu řádnou,^[4]
neb brzy též se dovíš toho se všemi neskonalými,
hrůzu jakou nám Zeus oznámil; játě nemyslím,
všem že se srdce milé v ňadrech potěší, ani smrtným
ni Blaženým, třeba někdo nyní vesel u kvasu ještě.“

[100]Tak tedy promlouvavši usedla si Héra velebná.
Reptali nesmrtní bohové po paláci Diově;
smáli se Héry rtové, čelo však nevyjasnila božka
nad temným obrvím, ale všem rozhorlena řekla:
„Bloudi, kteří se zlobíme v nerozmyslnosti na Zéva!
[105]ještě pořád ho skrotiť myslíme na něj udeříce
buďto slovem či mocí; opodál sedě nic toho nedbá
Zeus a si nevšímá; nebo mní mezi neskonalými
zvláště mocí a silou největším býti v Olympě.
Trpte tudíž, každému co vám koli zlého usoudí.
[110]Právě nyní, soudím, zlá pohroma stihla Aréa;
neb mu zhynul v boji syn ze všechněch nejmilenější,
Askalafos, jejž prý ohromný byl zplodil Árés.“

Tak vece, avšak Arés na mohutná tloukl se bedra
dlaněma nakloněnýma a takto naříkaje kvílel:
[115]„Teď mi nezazlete víc, již Olympská sídla držíte,
když syna smrť pomstím ke korábům vejda Achajských.
Byť mi třebas bleskem meteným bylo souzeno Zéva
spolně ležeť v krve spoustě a ve prachu ve směsi mrtvol.“

Takto praviv, by mu Strach zapřáhl a Třas koně rychlé,
[120]kázal a sám oruží zářící oblekl sobě.
Tehdy by ještě, trvám, hroznější býval a větší
naproti nesmrtným Zévův vztek a hněv znova povstal,
jen že Athéna starostliva jsouc o nebešťany všechny,
vyšla ze síně a křeslo opustila, kdežto usedla.
[125]Rychle mu se hlavy přílbu a se plece strhla pavézu,
pak kovový oštěp přistavěla z páže mu javši
pádné; pak se řečí osopí na divého Aréa:
„Veta po tobě, zuřivče nemoudrý! Tak tedy marně
jsou uši tobě na poslech, a mysli a hanby jsi pozbyl!
[130]Což ty nevíš, co praví běloloktá Héra velebná,
jež sem právě nyní od Zéva Olympana přišla?
Máš snad chuť samoten všeho zlého si nabrati míru
a přinucen na Olymp zkormoucen zpátky se vrátiť,
ostatním pak všechněm uchystati pohromu velkou?
[135]Vždyť Zeus Argejských a synů Trojanů veledušných
hned zanechá a s hlukem navrátí k nám se v Olympos,
pak za sebou uchopí vinného i kdož je nevinným.
Káži tudíž ti nechať hněvu pro chrabrého rozence,
ježto mnohý již statnější co do síly a páže
[140]buď zahynul nebo ještě zanikne budoucně, a těžko
od smrti všech smrtných zachrániti jesti potomstva.“

Po slovu tom na křeslo uvedla divého Aréa.
Héra z paláce po té vyvolá Střelčího Apolla,
pak co bohům byla nesmrtným za poselkyni Íris;
[145]a hlasu k nim zdvihnuvši praví slova rychloperutná:
„Zeus vám oběma káže na Ídu přijíti co nejdřív;
když se mu přiblížíte a tvář spatříte Kronovce,
čiňte, co vám by přikázal Olympan Zeus a poroučel.“

Tak tedy prohlásivši se vrátila Héra velebná,
[150]pak na křeslo usedla; obadva se spustili letmo,
až vstoupivše na Ídu pramennou, otčinu zvířat,
našli širohlučného Kronovce na Gargara výši
meškati; jej vůkol libovonné věnčilo mračno.
Když byli přišli obadva k mrakosvodnému Kronovci,
[155]stanuli; Zeus je zočiv mileném se na srdci nehoršil,
ježto ho hned poslechli slovem manželky militké;
k Íridě promlouval nejdřív slova rychloperutná:
„Írido spěj rychlá a Poseidáónovi vládci
všechno vyřiď slovo mé a nebuď mi poselkyně klamná.
[160]Ustati kaž mu kruté od bitvy a války a nazpět
navrátiť se k sborům božským nebo do slaně jasné.
Pakli by poslechnouti mne nechtěl a příkazu nedbal,
nechť pak Zemětřas v své mysli a srdci se chrání
odvážiť se, třebas byl statný, útoku mého
[165]vyčkati, ježto silou mocnější jsem mnoho nad něj
a zrozením starší; přece neštítí se mu srdce
chtíť se mi rovnati stejně, kterýž i jiným je na postrach.“

Tak vece, větronohá, rychlá poslechla ho Íris
a s pohoří Ídského v svatou sestoupila Troiu.
[170]Jak když s mrak studených povláčky letí nebo kroupy
sráženy prudkostí od Borea vzdušnorodého,
takto letem kvapným rychlá pospíchala Íris;
poblíž přistoupivši praví k Zemětřasu vládci:
„Zprávu jakousi nesouc, Zemětřase temnokadeřný,
[175]k tobě nyní od štítovládce Kronovce přicházím.
Ustati káže kruté od bitvy a války a nazpět
navrátiť se k sborům božským nebo do slaně jasné.
Když bys poslechnouti ho nechtěl a rozkazu nedbal,
pak ti hrozí Kronovec, k úporné půtce že přijde
[180]sem; přece však ti radí vyhnouť se Olympana Zéva
pážím, ježto silou mocnější nad tebe jesti
a zrozením starší; přece neštítí se ti srdce
chtíť se mu rovnati stejně, kterýž i jiným je na postrach.“

Velmi se rozhorliv Zemětřas k ní vece slavný:
[185]„Ó běda, byť třeba byl mocný, zpupné slovo vyřkl,
když myslí, že mocí mě zkrotí rovného mu ve cti.
Tré bratří nás jesti, které Kronu zrodila Rheia,
Zeus, pak já a třetí podzemských vládyka Hádés.
V tré roztříděno všecko, a každý vlády měl účasť:
[190]já dostal za podíl ve siném moři bydleti povždy,
když los námi metán, Hádés pak mrákotu temnou,
Zeus dostal nebe šíroširé ve vzdušnu a mračnech.
Země posud všechněm je společna a prostor Olympa.^[5]
A proto nechci také Diu žíti po vůli, a klidně
[195]ač mocným on jesti, v třetí ať zůstane části.
Nech pravicí mě děsiť mnoho přestane jak zbabilého.
Více by slušno byloť vlastní dcery své a rozence
úporným hovorem mu pokárati, jež zplodil on sám,
jižto uposlechnou třeba bezděky rozkazu Zéva.“

[200]Pak jemu větronohá, rychlá zase odvece Íris:
„Mám opravdu tudíž, Zemětřase temnokadeřný,
urputnou tuto Zévu přinésť odpověď a prudkou,
ještě či obrátíš? mysl moudrých jesti povolna.
Víš, že také starší provodí vždy erínye děsné.“^[6]

[205]K ní zase promlouval Zemětřas vládce Poseidon:
„Írido božko, trvám, slovo velmi jsi řekla rozumné.
Dobré jest to také, kdy posel ví říci, co slušno.
Avšak bol hrozný mě na mysli a v srdci pojímá,
když rovnoprávnému, jemuž je usouzena sudba
[210]stejná, takto slovem zlostným se mi láť opováží.
Avšak předse nyní povolím jemu z úcty se štítě.
Však co jiného ti řeknu a hrozbu tu jistě ukončím:
Jestliže přes mou vůli a božky Athény kořistné,
vládyky pak Héfaista a Herma a Héry velebné
[215]Troie strmé bude chtíti ušetřiť a jí nedopustí
vyvrátiť, Danaům ale skytnouť oslavy velké,
tehdy věziž, mezi námi že hněv bude nezhojitelný.“

Takto praviv Zemětřas opustil tábor Achajský
a v moře pak se vnořil, strádán bohatýry Achajských.
[220]K Ápollónu pravil tenkráte mrakosběratel Zeus:
„Foibe milý, ke kovozbrojnému mně Hektoru dojdi,
neb již Zemědržec Zemětřas pryč se odebral
do slaně zas jasné hněvu záhubnému se vyhnuv
mému; byliť by také zaslechli jiní boj a půtku,
[225]již jsou podzemní bohové kolkol Krona jsoucí.
Však bylo o mnoho pro mě to lépe a bratra samého,
dříve že, byť třeba velmi rozezlen, z úcty se vyhnul
pážím mým, nebyloť by to bez potu s námi dopadlo.
Nuž ztřepenou do rukou, milený synu, aigidu vezmi,
[230]jíž potřásaje silně poděs bohatýry Achajské;
jasný pak Hektor buď, Střelčí, tobě na péči;
sílu zbuzuj tak dlouho mu velkou, až by Achajští
zpět prchajíce lodí zas a Hellésponta dosáhli.
Já pak sám odtud chci slovem to a skutkem uvážiť:^[7]
[235]jak by po té od práce kruté okřáli Achajští.“

Tak vece, hned slova otce uposlechl Foibos Apollon,
sestoupil s Ídských na to hor jestřábu podobný,
jenž je sivákovrah nejrychlejší z opeřenců.
Priama chrabroduchého seděť zastihne rozence
[240]Hektora, již neležel; vracelať se mu poznovu síla,
a druhy poznával vůkol; pot a záducha tichla,
neb jej štítovládce Kronovce probouzela vůle.
Přistoupiv dalekostřelný promlouval Apollon:
„Proč ty druhých opodál, Priamův synu Hektore, meškáš
[245]málomocen? Snad bol nějaký tebe postihl těžký?“

Odvece málomocen jemu Hektor blýskavohelmý:
„Kdož jsi ty, nejdražší, z nesmrtných, jenž se mne tážeš?
Což ty nevíš, že mě byl zadních při korábech Achajských,
kdež druhy jsem mu hubil, kamenem Telamónovec Aias
[250]mých udeřil do prsou a zmařil mou sílu burácnou?
Již již jsem myslil, že do Hádovy říše a k stínům
v den ten půjdu, kdy jsem ducha již mileného vypouštěl.“

Pak dalekostřelný jemu odvece vládce Apollon:
„Mysli nabuď! takového ti Zeus ochránce Olympan
[255]poslal s Ídy dolů, aby k tobě i stál i pomáhal,
Ápollóna s mečem zlatitým, jenž dřív tebe rovněž
chráníval ve vřavě samého i města strmého.
Nuž ty nyní sám povstaň a rozkaž přemnoha jezdcům,
k vyhlubeným ku lodím aby řídili své koně rychlé;
[260]já v čele vojska zatím přes příkop všechnu urovnám
cestu koním a zas obrátím bohatýry Achajské.“

Takto praviv zmužilosť velikou vdechl vládyce mužstva.
Tak jako oř stajný, když dost nakrmiv se u jeslí
vazbu přetrhna tuhou dusotem po pláni uhání,
[265]zvyklý krásnotokém ve proudě se koupati říčném,
pýchaje; vzhůru drží hlavu svou a kolem jeho hříva
o plece zavlává, an ve své kráse se pyšní,
k povědomé ho kolence nesou ruče k pastvině koňstva:
tak Hektor nohy své běhuté a kolence ohýbal,
[270]jezdce pobádaje v před, když byl hlas zaslechl božský.
Jak rohatého kaloucha aneb kozorožce divého
se psy pronásledují venkovští lovci honíce,
avšak hvozd hustostinný ho a skála strmící
zachrání, a není zvěře jim popřáno dosíci;
[275]však na jejich pokřik se lepohřívý lev ukáže
v cestě, a všecky je rozpráší, třeba dychtili velmi:
Argejští tak chvíli pořáde ho stíhali hlučně,
naň meči napřahujíce a oštěpy dvouhrotitými;
však kdy v řadách Trojanů postoupati Hektora zhlédli,
[280]hrozně užasli, a klesla k nohám jim všechněm udatnosť.

Z jich středu jal se Thoas, Andraimona řečniti mládec,
nejlepší bohatýr Aitólských, v dřevci dovedný
a v seči výborný; poradou ale málo Achajských
předčilo jej, kdykoliv se junáci potýkali řečmi;
[285]dobré vůle jsa k nim promlouval a takto se ozval:
„Ó běda, ohromný tuto div na své oči patřím,
jak znova zas povstal náhlé záhubě se vymknuv
Hektor. Jistě milé každému v to doufalo srdce,
pod pravicí Aias že ho proklane, syn Telamónův.
[290]Avšak někdo z bohův opět zachránil a hájil
Hektora, jenžto mnohým Danaům již rozpojil údy,
jak že nyní bude též, se obávám; neb proti vůli
Zéva velehlučného není tak zápasu dychtiv.
Nuž tedy, jakkolvěk propovím, poslechněme všichni:
[295]vojsku se k vyhlubeným navrátiti kažme korábům,
však sami, nejlepší co se býť pyšníme ve vojště,
staňme, na setkání po prvé zadržíme-li útok
pozdvihnouce kopí; myslím, třeba více by toužil,
vnitř bude báti se přec v zástup vniknouti Danajských.“

[300]Takto praví, oni na slovo hned poslechli ochotně.
Aias chrabroduchý se statným Ídomenéem,
Teukros a Mérionés a Megés, Áréu podobný,
rychle pořádali boj, přední přivolavše junáky,
Hektoru vstříc a vojům Trojským; ale lid vzadu vůdců
[305]ostatní se vracel nazpátek k loďstvu Achajských.

V před Trojané vyrazí sebráni a v jich čele Hektor
dlouhým spěl kročejem; před ním šel Foibos Apollon
v mrak maje zastřena pléce, a bouřnou aigidu třímal,
hroznou, ověšenou, přeskvostnou, jižto dovedný
[310]Héfaistos dal Zévu nosiť na hrůzu smrtelných;
tou tedy mávaje bůh v ruce své, v čele stál všeho vojska.

Argejští v husté řadě stáli, a ryk boje povstal
ostrý se stran obou, a z tětiv střely rychloperutné
lítaly; valně kopí, co z paží byla házena statných,
[315]utkvěla buďto v tělech mládenců křepkobojovných,
neb mnoho jich prostřed, než bílé dotkla se kůže,
v půdu se vrážela dřív, v mase hýřiti dychtiva jsouce.^[8]
Klidně dokud třímal v ruce aigidu Foibos Apollon,
velmi potíraly šípy s obou stran, a zmíralo mužstvo.
[320]Jakmile pak do očí hledě Argejským koněrychlým,
jí zatřásl a sám náramně se rozkřikl, všechněm
srdce pomátl v prsou, že zapomněli obrany rázné.
Tak jako když skotu stádo aneb bravu hejno převelké
dravci dva rozpráší v čas důje za temnoty noční,
[325]náhle se přiblížíce, kdy vzdálen pastucha stáda:
tak bázlivě utekli Achajští, neb jim Apollon
seslal strach, Trojanům pak a Hektoru slávu propůjčil.

Tehdy zabil muže muž, kdy se seč rozptýlila lítá.
Stichia prv Hektor zavraždil a Arkesiláa;
[330]první Boiótů vojevůdcem byl kovokrzných,
soudruh onen zase velkoduchého Menesthea věrný;
Aineias tu Medonta a Íasa ze zbroje svlékl.
Oilea jasnorodého onen byl syn levobočný,
vládce Medon, bratr Aiantův, ale sídlem obýval
[335]v Fylace vlasti podál, poněvadž muže příbuzného
macechy své Eriópidy sklal, již měl za choť Oileus;
chrabrý Íasos opět Athénských byl vojevůdcem,
jenžto se Sféla synem, syna Búkola, povždy nazýval.
Púlydamas proklál Mékisthea, dále Polítés
[340]Echia v předvoji sklal, Klonia spolu protkl Agénor.
Deiocha vládce Paris vzadu do plece na kraji proklal,
v předvoji když pryč utíkal, a veskrz kov jemu prohnal.

Zbroj co zatím Trojané jim svlékali, tehdy Achajští
rychle v kolí padnuvše a příkopu do hlubokého,
[345]sem prchajíce a tam za hradbu se skrývali bezděk.
Hektor pak Trojské napomínaje vykřikl hlasně:
„V loďstvo udeřte nyní a ležeť zbroje nechte krvutné!
leč koho z vás opodále stranou postihnu korábů,
ihned smrť mu na místě přisoudím; nikdo mu z přátel,
[350]žen ni mužův, ohněm neskytnou po smrti pocty,
nýbrž rozsápou ho psové před hradbami města.“

Po slovu tomto bičem koně pošvihl přes plece silně,
voj Trojanů po řadách napomínaje. S ním oni všichni
hlas zdvihnuvše za ním vozotažné řídili koňstvo
[355]s pokřikem úžasným; z předu všechněch Foibos Apollon
sám, boře snadno nohou kraje příkopu vyhlubeného,
do prostřed shazoval je a přes něj dráhu urovnal
tak dlouhou, širokou, až kam hod dřevce dosáhne,
jež muž vrhne rukou, chtěje zkoumati sílu kvetoucí.
[360]Hrnuly tam se valem voje řadmo a napřed Apollon
štít drže převzácný; strhl snadno po té zeď Achajských,
tak jako hoch nějaký asi písek na břehu mořském,
jenž když hračku milou zhotoví si v radosti dětinné,
zas ji nohou a rukou rozhází tímto se bavě:
[365]takto jsi, Foibe lukostřelný, rozházel Achajských
dlouhou práci a píli a hrůzu na veškery pustil.

Tak vydutých u lodí ustávali tam trvajíce,
druh druha povzbuzujíce a k veškeru božstvu v Olympě
pozdvihujíce rukou, každý vřele hlasně se modlil.
[370]Nestor pak zejména Gerénský, strážce Achajských,
vzpínaje páže se tak modlil k hvězdnému nebesku:
„Jestliže z nás, Die otče, který kdysi v Argu ti žírném
v oběť buď tučné tura neb bravu kýty ti spálil,
vroucně se modle za návrat, a tys mu to slíbil a kývl,
[375]nuž toho pomni a den ten, Olympane, záhuby odvrať!
takto nedej nám od Trojanů zahynouti Achajským.“

Takto se modle pravil, na to zahřměl důmyslný Zeus^[9]
na hlas, prosbu vřelou slyše Néléovce starého.

Když Trojané slechnou hrom štítovládce Kronovce,
[380]více na Argejské se uvrhli a pomněli bitvy.
Tak jako když vlna ohromná moře šíroširého
přes stěny spadne korábu se řítíc, když tyto mrská
vichřice síla, která nejvíce i proud vody zdvíhá:
tak Trojané s křikem úžasným sestoupali s hradby,
[385]pak koně tam vehnavše při lodních válčili kormách
oštěpy dvouhrotitými; s vozů na ně házeli jedni,
kdežto s lodí černých vstoupivše na kormy Achajští
předlouhými ratišti, která byla jim na korábech
k lodní bitvě tuhospojená a na konci železná.

[390]Patroklos, dokavad Trojané s bohatýry Achajských
válčili hradby kolem rychlých opodále korábů,
ve staně dlel mezitím Eurypyla chrabroduchého,
kdež ho bavil hovorem veselým a na ránu žalostnou
černých výborné kladl léky hojidla bolestí.
[395]Jakmile však proudem ku hradbě se řítiti spatřil^[10]
voj Trojanův, a počal hlučný ryk a útěk Achajských,
zabědoval pak hlasně a ve svá tloukl se bedra
dlaněma nakloněnýma a takto naříkaje kvílel:
„Nelze mi, Eurypyle, třeba bys sebe víc toho žádal,
[400]zůstati déle při tobě, neboť seč strhla se velká;
nech proto tvůj mezitím vozataj tě baví, ale já sám
pospíším k Achiléu, abych jej k bitvě vybídl.
Kdož ví, zdaž s pomocí božskou jemu srdce nepohnu
jej přemluvě? neboť jest přímluva soudruha dobrá.“

[405]Po slovu tom nohy pryč jej unášely; avšak Achajští
bránili pevně vojům Trojanův, ale předse nemohli
jich slabších co do počtu odehnati dále korábů,
též Trojané Danaů prolomiť řady nikde nemohli
chrabrostí a k stanům a lodím dostať se běhutným.
[410]Tak jak urovnává trám lodní krokvice dobře,
jižto tesař v ruce má zkušený, jenž všechnu dovednosť
úplně zná výborně po návodu božky Athény:
tak též jich boj a seč byla napjata zúplna rovně.

Jedni tu boj při lodích a druzí zase tam spolu vedli.
[415]Hektor vstříc Aiantu vrazil reku proslavenému.
Jednu o loď boj vedli obadva a předse nemohli
Priamovec jej zahnať a loď tu zapáliti ohněm,
neb ho onen zapudiť, když božstvo ho blízko přivedlo.
Klytia tehdy rozence Kalétora vojvoda Aias,
[420]když nesl žár na koráb, udeřil svým do hrudi dřevcem;
on klesnuv zaduněl, z ruky pak hlaveň ihned upustil.
Jakmile spatřil okem Hektor bratrance milého,
do prachu an zasažen před černým klesne korábem,
voj Trojanův a Lykův napomínaje vykřikl hlasně:
[425]„Ó Trojané, Lyčané a vy Dardani blízkobojovní,
jen mi neustávejte nyní v seči v úžině této,
nýbrž zachraňtež Klytiovce, by zbroj mu nemohli
svléknouť Argejští, v okolí padlého korábů.“

Takto praviv lesklé k Aiantovi dřevce vymrštil.
[430]On ho chybil, za to protkl Lykofrona, Mastora plémě,
druh to milý Aianta Kythéřan, jenžto přebýval
s ním, když byl muže sklal v posvátné výspě Kythéře —
do hlavy jej nad uchem kovovým bodl oštěpem ostrým,
jak stál blíž Aianta; a do prachu hned klesl na znak
[435]s kormy korábu na zem; milené jeho rozpjatý údy.
Aias hned zachvěl se a k bratrovi takto se ozval:
„Teukře milý, tady nám věrný byl druh v seči proklán
Mastorovec, jejž, k nám když z výspy Kythéry zavítal,
rovně milým rodičům my jsme ctívali vezdy v paláci;
[440]Hektor velkoduchý jej proklal. Kdež smrtonosné
jsou tvé šípy a luk, co ti poskytl Foibos Apollon?“

Takto pravil, Teukros to slyšev ruče blíž k němu stoupil,
třímaje luk pružný v milené ruce pevně a toulec
šípochový a na voj Trojanů ruče šípy vysýlal.
[445]Kleita střelou udeřil, Peisénora plémě slovutné,
soudruha Púlydamanta, který byl z Panthoa pošlý,
opratě jak třímal v ruce své; on s koňmi se pachtil,
řídě je tam, kde vojů nejhustší vířily proudy,
Hektoru vděk, tolikéž Trojanům; ale náhle ho stihla
[450]zhouba, které mu neodvrátil, třeba toužili, nikdo.
Od zadu vnikla mnohostonná střela vládci do šíje;
hned klesl se spřežení, koně pak jeho nazpět ucouvli
se prázdným rachotíce vozem. Brzy vládce to poznal
Púlydamas a koním hned v ústrety přiběhl první,
[455]jež podal Astynou, Protiáona vládce rozenci,
káže slovem důrazně, by vůz na blízku mu třímal
zíraje naň; na to sám jda vrazil do předvoje opět.

Šíp jinaký na kovozbrojného si Hektora Teukros
vybral a bitvu by byl skončil při korábech Achajských,
[460]kdyžby střelou udeřiv bohatýrovi byl duši vyrval.
Však Dia mysli neušlo to moudré, jenž reka chránil
Hektora, slávu zatím odňal Telamóna rozenci;
tětivu on mu lepostočenou na lučišti nevadném
přerval, když ji napínal, a šíp zaletěl jemu vedle
[465]těžkokový opodál, z ruky pak mu lučiště vypadlo.
Teukros hned zachvěl se a k bratrovi takto se ozval:
„O běda, jistě maří nějaký zámysly nebešťan
bitvy naší, z ruky jenž vyrazil mi tu chvíli lučiště,
tětivu upletenou ale přerval, již jsem upevnil
[470]ráno, by mohla ručích vydržeť v seči přemnoho šípů.“

V odvět pak mu pravil veliký Telamónovec Aias:
„Nech jen, bratře, ležeť luk tento a šípy ty hojné,
když byl bůh je zmařil, jenž vojsku zanevřel Achajských.
Však dlouhé v ruce vezma ratiště a na plece štít svůj
[475]válči protiv Trojanům a druhé voje k bitvě pobádej,
ať třeba nás porazíce lepokrovných by korábů
nevzali v plen bez práce; tudíž chutě pomněme bitvy.“

Takto pravil, Teukros položil luk do stanu svého,
štít na to čtyrvrstvý kolkol plece navlekl sobě,
[480]přílbu lepostvůrnou položil pak na hlavu statnou
[vlásinatou, a chochol svrchu přílbice strašně se kýval.]
Pevné, zahrocené kovem ostrým vzav si ratiště,
rychle běžel nazpátky a blíž k Aiantovi stoupil.

Hektor když zahlédl, že Teukrův luk je porouchán,
[485]voj Trojanův a Lykův napomínaje vykřikl hlasně:
„Ó Trojané, Lyčané a vy Dardani blízkobojovní,
nuž, milení, muži buďte a pomněte útoku rázně
vyhlubených u lodí; již jsem na své oči spatřil,
Zeus přednímu kterak bohatým lučiště porouchal.
[490]Snadno je poznati velmi lidem Dia sílu mohutnou,
výtečnou-li kterým na bojišti propůjčuje slávu,
neb tísní-li které a vydatně pomáhati nechce,
jak tísní Danaův teď sílu a nám napomáhá.
Nuž sebráni u loďstva bojujte, a kdožkoli z vás pak
[495]buďto střelou či mečem zasažen smrti sudby dosáhne,
umřiž; válčícímu je slavno za otčinu rodnou
umříť; neb manželka milá zbude zdráva i dítky,
zůstane dům mu a statky nedotknuty,^[11] jestli Achajští
prchnou s loďmi domů milené do vlasti otecké.“

[500]Takto praviv všechněm roznítil sílu a chrabrosť.
Aias jasnorodý tolikéž druhy své napomínal:
„Hanba to Argejští! o to nám jde nyní zahynouti
neb zachráněnu býť a lodím odvrátiti zhoubu.
Což myslíte, lodí zmocní-li se vládyka Hektor,
[505]pěšky že přijde domů každý do vlasti otecké?
Což k sluchu vám nepřišlo, kterak voje všechny pobádá
Hektor, jenž nám již chce koráby zapáliti ohněm?
Káže ne do plesu jíť Trojanům, ale válčiti chrabře.
Žádný nezbývá nám záměr a obmysl lepší
[510]než ve vřavě mužů naše zkoušeti páže a sílu.
Lépe je buď zahynouti na jednou neb živu zůstať,
nežli se trápiti dlouho v kruté tady válce vražedné
a při lodích slabším tak podlehnouti nadarmo.“

Takto praviv všechněm roznítil sílu a chrabrosť.
[515]Schedia tehdy zabil Hektor, Perimédova mládce,
vojvodu Fókejských, Aias zase Láodamanta,
náčelníka pěších, Anténora vládce rozence;
se zbroje Púlydamas svléknul Kylléňana Óta,
soudruha Fýléovce, udatných vůdce Epejských.
[520]Naň vyrazil spatřiv to Megés, ale spěšně se vyhnul
Púlydamas. I chybil se ho dřevcem, ježto Apollon
v předvoji Pantha nedal slavnému zhynouti rozenci;
avšak Kroismu vrazil do prostřed do hrudi dřevce,
jenž klesnuv zaduněl, na to zbroj jemu se plece svlékal.
[525]Naň přihnal se Dolops, válečník oštěposlavný,
Lampetovec, nejchrabřejší syn vojvody Lampa,
Láomedontiovec, jenž byl vědom obrany rázné
a vbodl Fýléovci ratištěm do středu štítu,
zblízka na něj vyraziv; brnění jeho chránilo pevné,
[530]ježto nosíval pláty přilehlé;^[12] dříve je Fýleus
z Efyry sobě přines, kudy krásný proud teče Selleis.
Hosť je totiž daroval jemu vládce mužův Eufétés,
sám aby v bitvu nosil je na obranu na vrahy líté;
od těla tehdy také odvrátilo zkázu rozenci.
[535]Fýleovec do vlásinaté kovové do přílby
v nejvyšší ho hřeben pravicí bodl oštěpem ostrým
a přerazil mu chochol koňský, že na zem padl vešken
do prachu, jenžto se leskl nachem jsa nedávno obarven.
S ním co zatím tak válčil a ještě na vítěze doufal,
[540]blíž na pomoc mu přišel válečný rek Meneláos,
tajně stranou s dřevcem přistoupil a do plece vbodnul
od zadu dřevce a hrot prsy ven dychtivě prolítl
ku předu touže; Dolops se svaliv na tvář klesl proklán.
Vrhli se naň, kovovou aby zbroj jemu se plece svlékli;
[545]tehdáž příbuzným započal domlouvati Hektor
všechněm a hlavně se jal Hiketáona mládcovi láti,
chrabroduchému totiž Melanippu, co mátonohý skot
pásl v nivách Perkóty, dokud nepřišli Achajští;
jakmile obloboké Argejských přišly koráby,
[550]zpátky přišel do Troie a předčil v národě Trojském
a s Priamem sídlil, jenž ctil ho podobně rozencům;
lál mu tudíž Hektor, promlouval a takto se ozval:
„Takto budem, Melanippe, zaháleti? Což toho vůbec
nedbáš v srdci milém, že mrtev tvůj strýc padl proklán?
[555]Což nevidíš, jak o Dolopa zbroj roznítili půtku?
Pojď za mnou, nebo více nemožno je válčiti z dáli
s Argejskými, dokud nebudou povražděni všichni,
neb do kořán strmná vzata Troia a mužstvo zrubáno.“

Takto praviv šel napřed a v sled jemu muž bohorovný.
[560]Argejské vzbuzoval veliký Telamónovec Aias:
„Ó milení, muži buďte a srdce jarého nabuďte
a druha druh vzájem ve vřavě se styďte vražedné.
Druha-li druh se stydí, potrvá jich více na živě;
avšak když prchají, nevzejde ni sláva ni spása.“

[565]Takto pravil, druhové sami též žádostivi války,
řeč si připustili k mysli a rychle obehnali loďstvo
kol hradbou kovovou, ale Zeus na ně hnal voje Trojské.
Antilocha vzbuzoval v ryku statný rek Meneláos:
„Antilochu, mladší tebe nikdo není tu z Achajských,
[570]ni v běhu rychlejší, ani silný jak ty do války.
Kéž z Trojanů nějakého na něj se vyřítě probodneš!“

Takto praviv zase zpět se uchýlil a jej k boji vznítil.
Z předvoje ven se vyřítil a lesklé dřevce vymrštil
kol sebe rozhlédnuv se. Honem rozprchli se Trojští,
[575]když na ně rek mířil. Střelu však nenadarmo vypustil,
leč Hiketáona syn, veledušný rek Melanippos,
jak se do bitvy vrhal, do prsou boden u bradavičky.
On klesnuv zaduněl, zraky pak jeho zastřelo temno.
Antilochos jako pes se vyřítil, jenž na kaloucha
[580]postřeleného se vrhne, kterého, kdy vyběhl z lůžka,
lovci zrovna zasáhl střelou a mu rozpojil údy:
tak skočil Antilochos chrabrý, Melanippe, po tobě,
zbroj by ti sňal. Jasného nezůstal Hektora tajným,
jenž rychlým kročejem ve vřavě na něj se vyřítil.
[585]Antilochos nestál, obratný ač jsa bojovník,
nýbrž šelmě, která něco spáchala zlého, podobný,
jež kdy psa rozsápá nebo pastuchu při skotu stáda,
rychle prchá, prve nežli mužův zástup se shromáždí:
tak prchl Nestorovec, Trojané úsilně a Hektor
[590]s pokřikem úžasným naň deštili šípy žalostné;
obrátiv se stanul, kdy druhů svých zástupu dospěl.

Trojské vojsko masožravcům lvům jsouce podobni,
řítili jsou se v koráby, plníce Kronovcovu vůli,^[13]
jenž velikou vzbuzoval jim sílu a srdce Achajských
[595]mámil a odnímal jim slávu a těmto pomáhal.
Ustanovilť se na mysli, že Hektoru slávu propůjčí,
vyhlubených do lodí aby žár vrhl hrůzoplamenný
náramný a celou záhubnou Thetidy žádosť
jí naplnil, nebo v tom setrval ždaje důmyslný Zeus,
[600]zář by viděl na své oči plápolavého korábu.
Z těch čas zpátečné od loďstva pronásledování
chtěl učiniť Trojanům a Danajským slávu propůjčiť.
Takto pomýšleje v srdci, vzbudil vydutých u korábů
Hektora chrabroduchého, který sám byl boje dychtiv.
[605]Jak kdy zuří v boji oštěpometce Arés nebo zhoubný
řádí žár na horách v rozsáhlé houštině hvozdu:
takto zuřil, pěna kypěla z úst, oči zářily ohněm
pod strašným obrvím Priamovce, a přílba se lesklá
hrozně kolem skrání otřásala, jak v seči válčil
[610][Hektor; sestoupilť jemu sám se vzdušna pomocník
Zeus ochránce, který z Trojanů jemu jen jedinému
dával poctu a slávu. Neboť měl pouze kratičko
žíť, poněvadž již den mu přiváděla božka osudný
Pallas Athéna rukou pod pádnou vládce Achilla].
[615]On mínil proraziť řady vojska a tam se pokoušel,
nejlepší kde viděl zbraň a voj nejhustěji státi.
Předse ni tak proraziť s to nebyl, sebe víc třeba toužil.
Neb mu v řadách pevných odpírali tak jako velká
skála nedostupná moře blízko siného strmící,
[620]jež vydrží fučivých všech větrů přívaly prudké
a zbujelé moře proudy, které na skálu chrlí se:
tak Trojanům tvrdě stáli Achajci a zpátky necouvli.
Hektor svítě celý ohněm skočil u vřavu lítou
a vpadl, jak vlna když do ručího korábu upadne
[625]s prudkostí větrem živená ze mračna, a všechna
pokryta loď je pěnou, a předěsné vichřice vání
v plachty pořáde fičí, že trnou ve své hrudi plavci
bázní; neb se vidí jisté smrti býti propadlí:
tak se v prsou bouříc rozrývalo srdce Achajských.
[630]Tak jako lev na skot se vyřítí záhubodyšný,
jenž se v luzích travných velikého močálu popásá
nesčetný, mezi ním jest pastucha málo vědoucí
s dravci dosud bojovať lesklého dobytčete o smrť;
on sice hned přední, hned zadní stáda jalůvky
[635]obchází napořád, ale do středu lev se vyřítě
kus pohltí, a druzí strachy prchnou: takto Achajští
v úprku před Priamovcem uprchli a před Diem otcem
všichni; jenom jediného Mykéňana sklal Periféta,
Kopréovce milého, který Eurysthea krále
[640]poslem k posvátné Héraklea síle chodíval;^[14]
z otce mnohem horšího zrozen byl syn bezevadný
ve všelikých vědomostech, i v bitvě i ve běhu rychlém,
též rozumem předčil mezi náčelníky Mykénských;
tehdáž výtečnou on Hektoru slávu propůjčil.
[645]Neb kdy se obrátil, narazil se na okraji štítu,
jejžto nosil do nohou sahající k obraně dřevcí;
on padl na znak o tento klopýtnuv, a přílbice lesklá
strašně kolem skrání padlého zařinčela vládce.
Hektor bystře ho spatřil a v úprku blíž k němu stoupil,
[650]dřevce vrazil do prsou a druhů na blízku militkých
jej proklál; i nemohli třebas zkormouceni přispěť
soudruhu, neb jasného ulekli se Hektora velmi.

V dohled přišli lodí, a kolem je uzamkly koráby^[15]
krajní, ježto vytáhli předem; na ně vrhli se Trojští.
[655]Od předních potom Argejští ustoupli korábů
bezděk a tam přece podle stanův oni zůstali všichni
vesměs, aniž se kolem rozprchli po táboře šírém,
neb je držel stud a strach; druha druh napomínali stále.
Nestor však zejména Gerénský, strážce Achajských,
[660]vroucně prosil pro všecky milé každého z Achajských:
„Ó milení, muži buďte a ve hrudi své zachovejte
stud před lidmi druhými a pospolu pomněte každý
dítek svých a chotí a majetku a otce a matky,
jak komu ještě žijí, nebo již prve zašli do Hádu.
[665]Skrz tyto vás zde prosím, ani vzdáleni jsou v zemi rodné,
stůjte udatně vrahům a nemyslete více na útěk.“

Takto praviv všechněm roznítil sílu a chrabrosť.
Jim tu s očí mlhy mrak rozptýlila Pallas Athéna
náramný; se stran jim obou zasvítilo slunce,
[670]kdež jich stály koráby, a k pospolitému bojišti.
Hektora chrabroduchého a soudruhy spatřili dobře
všichni, co stáli koliv v pozadí a neválčili více,
všichni, co jich při lodích v líté seči válčilo rychlých.

Velkoduchému se víc Aiantu nelíbilo v srdci
[675]stáť, kde podál synové ostatní stáli Achajských,
leč po lodí krytbách kročejem postoupaje dlouhým
kráčel a žerď lodní náramnou ve dlani třímal,
pevně která byla kroužky skutá, dvamecítmaloketní.
Tak jako muž na koních, znaje dobře prováděti kousky,
[680]když byl sobě koní čtvero ze mnoha vybral a spřáhl,^[16]
přes pláň k městu letí velikému, jsa velmi rozehnán,
silnici po hlučné, a na něj mnoho lidstva se dívá,
žen ztrnulých a mužův; on bez přestávky pořáde
jen s koně skáče na kůň střídavě a s koňmi uhání:
[685]takž Aias běhutých přes hojné krytby korábů
dlouhým šel kročejem, hlas pak jeho klenby docházel,
a křiče strašně pořád Argejský voj napomínal
hájiti chrabře stanův a korábův. Avšak i Hektor
déle v kovozbrojných Trojanů zástupě nezůstal,
[690]nýbrž jak kdy orel šedivý ptákův opeřencův
hejno napadne kolem podlé se řečiště pasoucích
hus nebo dlouhokrkých labutí nebo hejno jeřábů:
tak Hektor temnopřídý na koráb si namířil
vstříc vyraziv; vzadu jej Kronovec Zeus ku předu nutkal
[695]mocnou velmi rukou a za ním spolu vojsko pobádal.

Seč znova vyhlubených u korábů strhla se prudká.
Byl bys děl, že se čerstvi, nezemdleni utkali bitvou
jedni s druhými, neboť tak v zápalu válčili prudkém.
Jim byla válčícím taková mysl: tamto Achajští
[700]víc že by zhoubě unikli, nedoufali, leč že tu padnou;
tam Trojanům každého v prsou zase doufalo srdce
loďstvo zapáliť a všecky pobiť bohatýry Achajské.
Tak soudíce na mysli potírali druh druha vzájem.
Hektor kormy chopil se mořebrodné lodi jedné,
[705]krásné, rychloleté, jež Prótesiláa přinesla
k Troii svaté, ale zpět nezavezla do otčiny rodné.
Tento tudíž o koráb Trojané a junáci Achajští
jsou v řeži na vzájem se potírali; více nižádný
přívalu střel nečekal z pozdálí, nikdo ni dřevcí,
[710]nýbrž blízko stojíce, v prsou mysl jednu majíce,
válčili boj burdýři aneb břitkými tesáky
neb meči náramnými a oštěpy dvouhrotitými.
Hojné černobité, krásné meče stříbrnopuklé^[17]
jednak z páže na zem jim upadly a se plece jednak
[715]mládců válčících, a krví zem proudila černá.
Jak Hektor zachytil lodi kormu, nepouštěje třímal
hlavici pevně v rukou a pobádal tak voje Trojské:
„Rychle přineste oheň, sami ryk pozdvihněte hlučný.
Dnes nám den daroval Kronovec, jenž všechny převáží,
[720]vzíti koráby, které přibylé proti vůli Nebeských
spáchaly nám mnoho útrap a bídy kmetů zbabilostí,
již mě, kdy jsem koli válčiti chtěl při korábech Achajských,
jsou zdržovávali stále a bránili národu Trojských.
Když tenkrát širokohlučný mysl mámil Olympan
[725]nám, nuže medle nyní nás nutká sám a pobádá.“

Takto praví, oni ještě se prudčeji na vrahy vrhli.
Aias již netrval, nebo velmi ho tísnily šípy,
nýbrž couvl maličko na zad, smrť zíraje jistou,
sedmistopou na pelesť a opustil krytbu korábu.
[730]Pátraje tam tedy stál, přistoupiti stále ratištěm
Trojským bráně k lodím, kdo oheň koli k žáru přinášel,
a křiče strašně pořád Argejský voj napomínal:
„Ó milení rekové Danaův, druzi vládce Aréa,
jen, milení, muži buďte a pomněte obrany rázné!
[735]Což myslíte, že nám nějaké vzadu vojsko pomocné
neb silná snad zeď, by mužům odvrátila zhoubu?
Žádné město není na blízku opatřeno hradbou,
v němžto bychom se lidem zachrániti mohli pomocným;
než my kovozbrojných Trojanů na pláni ležíme,
[740]ku slani sevřeni jsouce podál od vlasti otecké;
tak jen spása v pažích a ne ve mdlé války chabosti.“

Takto praví Aias a zle řádí oštěpem ostrým.
A kdokoliv z Trojanů k vydutým blížil se korábům
s ohněm plápolavým na příkaz Hektora vládce,
[745]Aias jej vždy zabil dlouhým očekávaje dřevcem.
Z blízka dvanáct jich sklal před vyhlubenými koráby.

---

1. [Verš 17.] Již v starověku vykládali místo toto symbolicky nebo kosmogonicky, ježto Héra dolní vzduch mezi nebem a zemí se nalézající, Zeus horní vrstvu vzduchu znamená, z čehož prý povstalo potrestání Héry. Avšak dlužno připomenouti, že bylo v Řecku zvykem zločince na nohou a rukou spoutati na sloup pověsiti a k zvětšení bolestí na nohy závaží připevniti. Sr. středověk.
2. [Verš 26.] Když Héraklés Troie dobyl a domů se plavil, seslala naň Héra velikou bouři, ale Zeus ho zachránil a přivedl šťastně do Arga.
3. [Verš 80.] Místo jednoduchého přirovnání, že Héra odletěla rychlostí myšlénky, podává básník celý obraz.
4. [Verš 95.] Bohové seděli při hostině; když přišla Héra, povstali všichni ze svých křesel, načež Héra vybízí Themistu, aby ve kvasu dále pokračovali.
5. [Verš 193.] Poseidon vykládá Íridě, že má stejná práva jako Zeus, jenž chtěje si nadvládu osobiti, dopouští se bezpráví. Při rozdělení světa zůstal Olymp a země společným majitkem všech bohův.
6. [Verš 204.] Íris nechtíc Poseidóna drážditi, odvolává se pro Zéva na přednosť stáří, ne na větší sílu. — Erínyje trestají každé provinění se proti přírodě, tedy také každou odchylku od světového řádu; k tomu patří úcta před rodiči, úcta před hlavou rodiny (starším bratrem).
7. [Verš 234.] Výrazem tímto jsou oba spůsoby prostředků naznačeny, které Zévovi jsou po ruce: buď jedná sám, nebo ustanoví k tomu jiného boha.
8. [Verš 318.] Pokud Apollon aigidu nepohnutě držel, t. j. pokud byl od Achajských příliš vzdálen, aby ji vůči Achajským třímal, bojovalo se na obou stranách se stejným štěstím; ale co aigidou přistoupiv k Achajským mával, klesla jim zmužilosť.
9. [Verš 377.] Zahřměním chtěl dáti Zeus Achajským příznivé znamení; Trojané vykládali si je ve svůj prospěch.
10. [Verš 395.] Podle v. 469. 12. zpěvu ztekli Trojané hradbu a Achajští uprchli k lodím. Boj, jenž jest v obou posledních zpěvích líčen, veden byl mezi hradbou a loďmi.
11. [Verš 498.] Tyto verše obsahují prospěchy těch, kteří v boji za otčinu padli. Pozdější básníci často toto místo nápodobili. Horatius Carm. III. 2, 13. dulce et decorum est pro patria mori.
12. [Verš 530.] Brnění skládalo se ze dvou dutin (vydutých plátů), přední a zadní, jež na ramenou a po stranách se spínaly.
13. [Verš 593.] Vůle Zévova byla, aby Trojané zvítězili a Řeky do korábů zahnali; tak mělo uražené cti Achilleově zadost býti učiněno.
14. [Verš 640.] Eurystheus obával prý se přijíti Héraklea a proto užíval posla, jenž vůli jeho Hérakleovi vyřizoval.
15. [Verš 653.] Řekové dostali před oči koráby, které dosud měli vzadu, a nejkrajnější na zem vytažené koráby je obklopovaly. Když tedy Řekové za koráby se utekli, měli je před sebou, kdežto Trojané, kteří proti Řekům postupovali, měli lodi jejich dávno před sebou.
16. [Verš 680.] Muž ten vybere si z většího počtu koní takové, kteří k sobě se hodí, t. j. stejně vysoké a rychlé.
17. [Verš 713.] Jilce mečů těchto byly k čepeli připevněny černě obitými (t. j. železnými) stuhami.