Homérova Ilias (Škoda)/Zpěv čtrnáctý

Ilias Homér
Zpěv třináctý	Zpěv čtrnáctý	Zpěv patnáctý

Údaje o textu
Titulek:	Zpěv čtrnáctý
Autor:	Homér
Zdroj:	HOMÉR. Ilias. Praha: vlastním nákladem překladatele, 1886. s. 216–228 a 419–420. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Antonín Škoda
Licence překlad:	PD old 70

Nestor potká raněného Agamemnona, Dioméda a Odyssea, s nimiž jde se podívat na boj. Agamemnon radí k návratu, ale Odysseus a Diomédés odpírají. K radě Diomédově jdou všichni Achajských povzbudit. Poseidon těší Agamemnona a pobádá vojsko. Héra vypůjčí si pás Afrodítin a uspí pomocí Spánkovou Dia na hoře Ídě, aby Poseidon ještě vydatněji mohl Achajské podporovati. Hektor jest od Aianta kamenem udeřen a polomrtev z boje vynesen. Trojané prchají od lodí; Oileovec Aias vyniká.

Nestoru hluk neušel ryčný, ač víno popíjel,
leč k Asklépia mládci pravil slova rychloperutná:
„Vládce Macháone řekni, kterak tato díla dopadnou?
křik bujarých mládců při korábech zřejmě se zmáhá.
[5]Nuž ty nyní zůstaň zde seděť, pije víno plamenné,
až teplou koupel Hekamédé krásnokadeřná
ohřeje v žáru a broť z údů smyje tobě krvutnou.
Já na hlídku zatím sám vyjdu a v brzku to poznám.“

Takto praviv pojal úpravnou syna svého pavézu,
[10]jižto ořekrotný měl ve stanu rek Thrasymédés,
zářící, kovovou; sám měl štít otce milého.
Pevné, zahrocené kovem ostrým vezme ratiště,
ze stanu vystoupí a zočí brzy dílo hanebné,
jedni kterak prchají a druzí vzadu hrozně je tisknou,
[15]chrabroduší Trojané; byla sřícena hradba Achajských.
Jak kdy vlnou temnou šíré moře mocně burácí,
označujíc fučivých větrů brzy přívaly prudké
jen tak, a nic nevalí se posud v stranu ještě nižádnou,
až spustí se jakýs rozhodný od Dia vítr:
[20]tak kmet rozvažoval rozpačně na mysli militké
na dvé, do vřavy má-li vejíť Danaů koněrychlých,
či k synu Atrea dřív Agamemnonu, vojvodě mužstva.
A kdy to rozvažoval, tak zdálo se býti mu lépe
k Atréovci zajíť. Oni druh druha vraždili vzájem
[25]bitvu vedouce; kolem těla řinčel kov nepovolný,
jak meči vráželi rány a oštěpy dvouhrotitými.

Zévorodí bohatýři tu potkali Nestora vládce,
zpět se z lodí vracejíce, co jich byl kov pokrvácel,
Týdeovec, Odyseus a širovládný Agamemnon,
[30]neb jim rychloleté opodál boje stály koráby
na břehu tůně sivé; do pláně je dále vytáhli
prv přibylé a po té u korem vystavěli hradbu.
Ač břeh prostíral se do šířky, nemohly se předse
tam lodi všechny vejíť, a tudíž bylo sevřeno mužstvo;^[1]
[35]a proto v stupňovité řady ven je vytáhli a šírý
zabrali kraj břežní, co ho svíraly výšiny mysní.
Na vřavu vládykové a na válku pozírati chtíce,
opřeni jsouce kopím, spolu přišli, a sevřeno tísní
všechněm jim bylo srdce v prsou; s nimi kmet se tu potkal
[40]Nestor a srdce v prsou polekal náramně Achajských.
A hlasu pozdvihnuv započal k němu král Agamemnon:
„Nestore Néléovče, ty velká slávo Achajských,
proč mužemornou bitvu opustiv semto přicházíš?
Já se bojím, aby jen Hektor slovu svému nedostál,
[45]jak kdysi vyhrožoval Trojanům promlouvaje zpupným,
dřív že se nevrátí od loďstva do Ília nazpět,
až plamenem by koráby zapálil a zvraždil Achajské.
Takto pravil Trojanům, a nyní vše to cíle dochází.
Ó běda, jistě druzí též krásnoholenci Achajští
[50]na mě v prsou chovají asi hněv jako právě Achilleus,
dál u korem lodních že se více potýkati nechtí.“

V odvět pak propoví mu Gerénský vojvoda Nestor:
„Všechno to jest hotovým již skutkem; víc to nemůže
sám vysokohlučný ani Zeus převrátiti opět.
[55]Již jest sřícena hradba, které bylo důvěřováno,
nezlomná že lodí a mužů bude záštita všechněch;
u běhutých u lodí oni bitvu vedou nekonečnou
stále; a více nepoznal bys, třeba zíraje bystře,
odkud v zmatku valí se poráženi jsouce Achajští;
[60]tak všude jsou oni kláni, a ryk nebe klenby dochází.
Nuž my nyní uvažujme, kterak tato díla dopadnou,
zdaž rada nám co pomůže; jenom se do bitvy odíti
já neradím, poněvadž raněným se potýkati nelze.“

Opět promlouval k němu vládce mužův Agamemnon:
[65]„Nestore, když bojují u korem tedy loďstva Achajských
a zdělaná nepomohla pranic naše hradba ni příkop,
velmi pro nějž trudu nesli Achajci a doufali v srdci,
nezlomná že lodí a mužů bude záštita všechněch:
tak mním velmocnému Kronovci se líbiti ráčí,
[70][Arga podál abychom neslavně tu padli Achajští].
Jsemť toho pamětliv, když ochotně pomáhal Achajským,
vím však dobře nyní, že bohům blaženým je podobně
povznáší, co zatím zmužilosť naši spoutal a páže.
Nuž tedy, jakkolvěk propovím, poslechněme všichni:
[75]Jež jsme prvé na břeh mořský vyvlekli koráby,
vezměme rychle a všecky je vtáhněme do slaně jasné,
pak je upevněme v tůni na kotvách,^[2] až by nebeská
nastala noc, kdy také od války by ustali všichni
Trojští; mohli bychom na to spustiti všechny koráby.
[80]Neb nijaká věru hanba třebas v noci zhoubě ujíti.
Lépe kdybys pohromě ušel, než když tebe stihne.“

Vzhlédna posupně na něj vece důmyslný rek Odysseus:
„Atréovče, jaké slovo vyšlo ti z ohrady zubní!
Zhoubyplný, kéž bys bídnému jinému poroučel
[85]vojsku mocí, ale nám nevládl, kterýmžto Olympan^[3]
od mládí skytl již k pozdnímu prováděti stáří
těžké války pořád, až sejdeme se světa všichni.
Tak tedy město širotřídé chceš opustiti Trojských
opravdově, pro něž jsme vytrpěli již mnoho bídy?
[90]Mlč, aby nikdo jiný to nezaslechl dále z Achajských,
neb co pravil jsi, to muž by nižádný z úst nevypustil,
jenžto by v srdci milém uměl promlouvati vhodně,
žezlovládcem byl, jeho pak poslouchalo mužstvo
tak veliké, jakovému ty v národě vládneš Achajském.
[95]Teď radu tvou mnoho jest mi pokárati, jižto jsi vyřkl,
ježto velíš, když strhla se bitva a ryk nekonečný,
loďstvo lepokrovné^[4] v moře vtáhnouť, víc aby ještě
vedlo se po přání Trojanům, ač zmohli se velmi,
nás ale zhouba strmá uchvátila, ježto Achajští
[100]bitvy nepodstoupí, vtáhnem-li do tůně koráby,
spíš se budou ohlížeť a strádati mysli bojovné.
Tehdy by, vládce mužů, rada tvá ublížila hrozně.“

V odvět pak propoví k němu vládce mužů Agamemnon:
„Velmi jsi mé, Odysée, hanou stihl srdce militké
[105]těžkou; avšak já nevelím, aby oproti vůli
loďstvo lepokrovné synové v moře vtáhli Achajských.
Kéž jen přijde nyní, kdo by nad tuto děl radu lepší
buď si mladý či starý; ten z té duše byl by mi vítán.“

Z jich středu jal se mluviť v ryku statný rek Diomédés:
[110]„Muž ten jest na blízku, hledať nemusíte ho dlouho,
líbo-li poslechnouť, a hněvem mi nezazlete nikdo,
právě že po věku já nejmladším jsem mezi vámi.
Z otce zatím chrabrého také já býti se pyšním,
z Týdea, jejž sypká pokrývá země ve Thébách.^[5]
[115]Z Porthea bezvadní tři pocházeli chrabrorozenci,
sídlili pak v Pleuróně a ve strmném Kalydóně,
Agria bratři Melas a třetí byl vojvoda Oineus,
otce to mého otec; chrabrostí nad nimi předčil.
Oineus tam zůstal, leč otec se mi v Argu usídlil
[120]prchnuv; takť asi Zeus a druzí bozi ráčili uznať.
Adrastovnu pojal za družku a v domě přebýval
na statcích bohatém a požíval pšenicenosných
hojně rolí, mnoho rév a stromů řady stály mu vůkol,
též bravu měl hojnosť; on předčil všechny Achajské
[125]dřevcem; však jste vy slechli o tom, je-li pravda to jistá.
A proto nechť mne majíce rodem zbabělcem a nízkým,
proslovenou poradou nepovrhněte, jižto chci říci.
Nuž jděme v boj z nutnosti, kovem třeba jsouce zbodáni.
Ovšem tam sami bitvy zdržíme se hrůzozvučné
[130]střel v pozadí, žádný aby rány na ránu nedostal.
Leč zbuzujíce jiné k chrabrosti, kteří již i dříve
ku vděku srdci činíce neválčili v dáli stojíce.“

Takto praví, oni na slovo hned poslechli ochotně.
V krok postoupli a jim v čele vládce mužův Agamemnon.

[135]Však slavný nenadarmo trval na stráži Poseidon,
nýbrž k nim přistoupl starému vojínu podobný,
ruky chopil se pravé Agamemnona Atréovce
a hlasu pozdvihnuv slova děl k němu rychloperutná:
„Atréovče, nyní asi srdce Achillovo zhoubné
[140]ve hrudi velmi plesá, když zkázu a útěk Achajských
zírá, ježto není v něm soucitu dost ani málo.
Nech proto sám tak zajde, a bůh postihne ho zkázou.
Leč proti tobě nijak blažení bozi zúplna nevrou,
nýbrž ještě, trvám, Trojanů vojevůdci a rádci
[145]popráší širokou tuto pláň, a ty sám tady spatříš
od běhutých je lodí a stanů ku městu utíkať.“

Takto praviv na hlas vykřiknul řítě se plání,
jak devět nebo jak by deset vykřiklo tisíců
v bitvě mužů statných seč pozdvihnouce Aréa.
[150]Ze hrudi hlas takový Zemětřas vládyka vyslal
a všechněm velikou chrabrosť roznítil Achajským
v srdci, bez ustání aby válčili v bitvě a půtce.

Héra zlatostolná pohledla stanuvši okem svým
se hřebenů vysokého Olympa a poznala ihned,
[155]jak se v mužeslavné mnoho bitvě namáhal a pachtil
sourodný bratr Héřin a svat — zaplésala v srdci.
Nejvyšším na vrcholku mnohozdrojné hory Ídy
spatřila Zéva seděť — v ňadrech stal jí se protivným.
Velkooká na to v srdci přemítala Héra velebná,
[160]jak mysl štítovládce by Zéva ošáliti mohla.
Jí tato nejlepší rada zdála se býti na mysli,
v obleku úpravném by na vrch vystoupila Ídy,
zdaž by pojat touhou uložil se na lůžko milostné
ku své družce, načež by mu čerstvý spánek a sladký
[165]rozlila kol přes víčka a důmysl zastřela bystrý.
Stoupla do síně, kterou zbudoval syn matce militký
Héfaistos, k stěžejím pak silné dvéře upevnil
tajnou závorkou, již žádný bůh neotevřel.^[6]
Tam vstoupivši bohyň tyto dvéře uzavřela lesklé.
[170]Nejprve ambrosií^[7] smyla z půvabné pleti božské
poskvrny všechny si čistě a mastí natřela údy
božskou, líbeznou, jež vůni vylévala pěknou;
pohne-li málo se jí v kovovém Zévově paláci,
přec po všech krajinách a nebesku se vůně rozestře.
[175]Tou namazavši bohyň krásnou pleť a své učesavši
kadeře sobě, rukou upletla pletence si lesklé,
překrásné, božské, s hlavy nesmrtné spadající.
Roucho po té oblekla nebeské, ježto Athéna
jí utvářila umně a přemnoho vetkala ozdob;
[180]roucho zlatými po té na prsou spjala sponkami k sobě.
Pak si opásala pás, jenž věnčen byl stero třapci,
v ušní dírky po té náušnice zapjala sobě
trojhvězdé, skvoucí; z nich zářila půvabu síla.
Přes svou tvář rouškou na to božka se zastřela jasná
[185]krásnou, nově tkanou; byla bílá slunci podobna;
pod nohy pak statné si opánky uvázala krásné.
Když pak již si na sobě spořádala úpravu všechnu,
vyšla ze síně a tam přivolavši lepou Afrodítu
ostatních opodále bohů, slova k ní tato řekla:
[190]„Nechtěla bys mně, milá dcero, skytnouť, zač tě požádám,
poslechnouc, či to odmítneš, proto v srdci mi nevrouc,
já poněvadž Danaům, Trojanům ale zas ty pomáháš?“

V odvět jí propoví Afrodíté zévorozenka:
„Héro, bohyň vznešená, Krona velmocného rozenko,
[195]mluv, cokoliv si přeješ; vyplniť mě to srdce pobádá,
ačli splniť mi to možno a jestli to též splnitelno.“

Nástrahu lestně snujíc promlouvala Héra velebná:
„Půjč my nyní, dcero, touhu a půvab, jímžto si všechny
podmaňuješ bohy nesmrtné a pozemčany smrtné.
[200]Půjdu se teď na kraj veležírné země podívat
k Ókeanu, prazřídlu bohů všech, a k Téthydě matce,
jižto mě v svém vychovávali domě a pěstili s péčí
z Rheie rukou mě přijavše, kdy Zeus Krona šírohlučný^[8]
pod zemi pod hlubokou a neúmorné moře svrhnul.
[205]Navštívím je a nezměrné jich sváry urovnám,
neb již dlouho jeden vzájem se druhému vyhýbá
lůžku milému a lásce, neboť jim hněv padl v srdce.
Jestliže domluva má zase jich svede srdce militké,
tak že by vešli na lůžko a družně se objali láskou,
[210]pak bych u nich milenou a ctěnou se nazývala věčně.“

V odvět jí propoví zase usměvavá Afrodíta:
„Nelze dojista a slušno není slova tvého zamítnouť;
neb v loktech Dia nejvyššího Kronovce spočíváš.“

Takto pravivši z ňader svůj pás odvázala pestrý,
[215]přeskvostný, kdež rozmanitá byla kouzla zdělána;
tam byla láska a touha a tam byly rozmluvy družné,
tam svůdnosť, mysl jež třeba podvede velmi rozumných.
Ten dala jí do rukou, slovo řekne a takto se ozve:
„Vezmi nyní pás tento a vlož jej sobě za ňadra,
[220]pestrý, v němž jest všechno pořízeno; mním dozajista,
s nezdařilou že se nevrátíš, čeho v srdci si žádáš.“

Tak vece, velkooká usmála se Héra velebná,
usměvajíc se po té pás ukryla sobě za ňadra.

Pak Kypřanka v palác se odebrala Zévorozenka,
[225]Héra na rychlo sletěvši opustila témě Olympa,
kráčela přes Píersko a Émathií rozkošnou,^[9]
dále k horám jízdných Thráků pospíchala sněžným
nejvyšší na vrcholky; nohou ani netkla se půdy;
z Átha na rozčeřené se dolů vlny spustila mořské,
[230]Lémna dosáhla po té, hradu jasnorodého Thoanta,
kdežto se hned se Snem, Smrti bratrem, potkala rodným,^[10]
za ruku hned ho chopíc, slovo řekne a takto se ozve:
„Spánku, bohů všech nás a lidí všech vládyko mocný,
jak jsi mi již jednou slovo vyslechl, tak mne i vyslyš
[235]ještě nyní; za to já ti vděkem budu věčně zpomínať.
Uspi mi pod temným obrvím oči Zévovy lesklé,
jakmile jen podlé si přilehnu na lůžko milostné.
V obdar křeslo ti dám překrásné, nezhubitelné,
ze zlata; Héfaistos rozenec můj silnoramenný
[240]svým zhotoví je umem; vespod bude zřízena podnož,
bys statné o ni podpíral nohy při stolování.“

Zas vece k ní sladký Spánek promlouvaje vzájem:
„Héro, bohyň vznešená, Krona velmocného rozenko,
já sice bych každého jiného z bohů věkožizných
[245]uspal snadno, třebas nezměrné proudy burácné
Ókeana, pramenem jenž jest všeho na světě tvorstva;
však se neodvážím přistoupiti k Zévovi blíže
a jeho uspati zrak, leda sám že by tak mi přikázal.
Již mě i jindy také tvůj příkaz dal na poučnou
[250]v den ten, když nazpět byl Zévův syn veledušný
z Ília plul, Trojanů vyvrátiv do prachu město.
Já Dia štítovládce milou mysl jsem zukolébal,
libě se kol rozliv; ty jsi zhoubu mu smyslila v srdci,
rozpoutavši krutých větrů v moři vichřice děsné,
[255]pak jsi na výspu Koos jej zahnala krásnobydelnou
všech milených opodál. Zeus pak horšil se procítnuv,
smýkaje nesmrtné po paláci, a hlavně se po mně
sháněl a byl by s nebes ve slaň mnou bez stopy mrštil.
Noc byla však má spása, bohův a lidí krotitelka.
[260]Prchaje k ní jsem ušel; Zeus jakkoli rozzloben ustal;
neb štítil se něčím v hněvu Noc zarmoutiti kvapnou.^[11]
Zas mě nyní vykonať záhubné dílo poroučíš.“

Pak k němu velkooká promlouvala Héra velebná:
„Spánku, co pak takové věci ve své mysli přemítáš?
[265]Mníš, že širohlučný bude Zeus přispívati Trojským,
jak byl skrz Hérakla rozezlen, svého rozence?
Nuž tedy, já zase tobě mladistvou jednu Charitku^[12]
snoubiti skytnu, a svou ji budeš manželku nazývať
(Pásitheu, vždy po nížto nyješ sám stále milostí.)“

[270]Takto praví, Spánek zaplesal a odvece Héře:
„Medle nyní přísahej skrze Styžské nezrušitelné
vodstvo a země rukou jednou se uchop mnohoživné,
dále druhou slaně blyskotné, aby nám byli všichni
svědky, co jsou bohové podzemní kol Krona jsoucí,
[275]že mně dojista za choť dáš jednu Charitku mladistvou
Pásitheu, vždy po níž sám též nyju stále milostí.“

Tak vece, hned poslechla bohyň Héré běloloktá;
přísahalať, jak žádal, a veškero vyzvala božstvo,
jižto slují Titáni a sídlí v Tartaru hloubi.
[280]Když pak slib dala svůj a ukončila přísahu velkou,
kráčeli bůh s bohyní zanechavše i Lémna i Imbra,
pokryti jsouce mlhou, všude snadno si dráhu razíce.
Dostali pak se na Ídu pramennou, v otčinu zvířat,
k Lektu, kde slaň nejdříve opustili; dále po souši
[285]kráčeli, pod kročejem ve hvozdu se třásly vrcholky.
Tam Spánek zůstal, než jej zraky spatřily Zéva,
jedlinu na ztepilou vystoupiv, ježto na Ídě
nejdelší skrze vzduch ku blankytu strměla vzhůru;
tamto seděl zahalen zcela větvemi jedlinovými
[290]ptáku velezvučnému podobný, jejž v lese horském
chalkida stále zovou bohové a lidé zase lelkem.

Héra kvapem velikým vystoupla na Gargara výši^[13]
Ídy velestrmné; spatřil ji mrakosběratel Zeus.
Jak ji zočil, veliká jej obestřela touha milostná,
[295]tak jako když po prvé spolnou se zapálili láskou,
tajni milých rodičů vstupujíce na lůžko milosti.
Postana pak před ní slovo řekne a takto se ozve:
„Kam sem, Héro, tolik dychtivě s Olympa přicházíš?
tobě není komoňův ani korby, abys na ni stoupla.“

[300]Nástrahu lestně snujíc promlouvala Héra velebná:
„Půjdu se teď na kraj veležírné země podívat
k Ókeanu, prazřídlu bohů všech, a k Téthydě matce,
jižto mě v svém vychovávali domě a pěstili s péčí;
navštívím je a nezměrné jich sváry urovnám,
[305]neb již dlouho jeden vzájem se druhému vyhýbá
lůžku milému a lásce, neboť jim hněv padl v srdce.
Však koně dále stojí mi na úpatí Ídy pramenné,
jižto letem ponesou mě po pevné souši a mokru.
Tobě nyní jsem k vůli zavítala s výšin Olympa,
[310]bys mi hněvem, snad příště nezazlil, jestliže tajně
bych k domu Ókeana hlubokoproudého odešla.“

V odvět promlouval k manželce mrakosběratel Zeus:
„Tam lze ti, Héro, také nastoupiti později cestu,
leč my nyní oddejme se lásce na lůžku milostném;
[315]neb tak nikdy posud se mi láska ni k božce ni dívce,
kol rozlivši se srdce v prsou nevznítila vroucí,
[tak když jsem zahořel ku krásné Ixionovně,
z níž byl Peirithoos narozen, bohatýr bohorovný;
neb po krásnonohé zase Danai Akrisiovně,
[320]jež byla Persea počla, z mužů všech proslaveného;
neb když jsem zahořel ku slavné Foinika dívce,
z níž mi zrozen Mínos bohorovný, pak Rhadamanthys;
neb když jsem zahořel k Alkméně a Semele v Thébě,
jež syna počla mi jest Héraklea silnoduchého;
[325]leč Semelé zase počla Diónysa k rozkoši smrtným;
neb když pak k Démétře panovnici krásnokadeřné,
neb když k Létě veleslavné nebo k tobě samotné],
jak planu k tobě nyní, a mne sladká touha pojímá.“

Nástrahu lestně snujíc promlouvala Héra velebná:
[330]„Přehrozný ty Kronovče, jaké jsi to byl slovo vyřkl!
Ačli nyní prahneš lehnouti na lůžko milosti
na hřebenech hory Ídy, kde vzdálí všecko je vidno,
může se stáť, že by nás oba někdo z bohů věkožizných
spatřil spáť a bohům všechněm přistoupna to rychle
[335]oznámil; já bych se v palác nevrátila k tobě,
až bych povstala z lůžka; bylať by to hanba zajisté.
Chceš-li zatím opravdu a v srdci je tobě to líbo,
máš tady síni, kterou zbudoval syn tobě militký
Héfaistos, k stěžejům pak silné dvéře upevnil.
[340]Pojďme si tam lehnout, když tobě se zlíbilo lůžko.“

V odvět promlouval k manželce mrakosběratel Zeus:
„Héro, neboj se, že bůh nějaký nebo někdo smrtelný
nás spatří; takový hustý kolkol ti rozestru
mrak zlatitý, že by nás ani spatřiti slunce nemohlo,
[345]jež přece pohlíží světlem nejbystřeji ze všech.“

Takto praviv Kronovec manželku do náruče jímal;
vespod jim z jasné zemi tráva vyrůstala čerstvá,
poroseny lótos, šafrán, kosatec velehustý,
měkký, jenž od země do výše nebešťany zdvíhal.
[350]Tam si obadva ulehli a přes sebe prostřeli mračno
překrásné, zlatíte, a skvělé poprchávaly kapky.

Takto otec dřímal poklidně na Gargara výši
spánkem a láskou byv překonán, drže v náruči Héru.
Spánek však sladký ku lodím pospíchal Achajských,
[355]zvěsť aby ohlásil Zemětřasu temnovlasému.
Poblíž přistoupiv slova děl k němu rychloperutná:
„Argejským si po vůli, Poseidáóne, pomáhej
a třeba chvilku propůjč jim slávu, co spí v loži ještě
Zeus; nebo já libý spánek kolkol něho prostřel.
[360]Héra ošálila jej, by si k ní lehl družně na lůžko.“

Takto praviv zase spěl ku statným zeměrozencům;
však boha roznítil víc ještě pomáhať Achajským.
Hned k voji do přední přiletěv vřavy hlasně poroučel:
„Argejští, opět tedy Hektoru vládci necháme
[365]vítězství, by lodí zmocnil se a slávy dosáhl?
On tak pouze mluví a se pyšní, ježto Achilleus
vyhlubených u lodí mešká v svém srdci rozezlen;
valně ho však nebudem postrádati, jestliže pouze
ostatní si budem vzájemně pomáhati chrabře.
[370]Nuž tedy, jakkolvěk propovím, poslechněme všichni.
Štíty co nejlepší, největší máte ve vojště,
navleknouce a pak lesklé po hlavě vložíce
přílby a nejdelší vezmouce si do dlaně dřevce,
pojďme a já v čele vám; opravdu to pak připovídám,
[375]Hektor Priamovec že nevyčká, jakkoli bouří.
Kdožkoli muž statný a malý štít na pleci třímá,
dej muži jej slabšímu a vezmi pavézu si větší.“

Takto praví, oni na slovo hned poslechli ochotně.
Vládykové sami vojsko pořádali, ač pobodáni,
[380]Týdeovec, Odyseus a širovládný Agamemnon;
kráčeli zbraň po všech válečnou zaměnujíce.
Silnou bral silný, slabší slabšímu podával.
Jakmile kov lesklý oblekli si kol těla svého,
kráčeli v před, v čele jich Zemětřas táhl Poseidon,
[385]hrozný meč dlouhobřitký v ruce třímaje pádné,
rovný blesku, jemuž přiblížiti nikdo se nesmí
v bitvě kruté, ale již bázeň muže v dáli zaráží.

Voj Trojanů jasný zase Hektor v bitvu pořádal.
Tehdy velehroznou oba napjali války rozepři
[390]temnovlasý Zemětřas a jasný vládyka Hektor,
ten Trojanům a onen přispívaje vojsku Achajských.
Silně zavířila tůně vlníc se k stanům a korábům
Argejských; proti sobě s křikem postoupali hrozným.
Tak mořská vlna silně ječíc na břeh nenaráží,
[395]když se z hlubin váním ohromným Borea zdvihne;
tak praskot nesyčí ani plápolavého požáru
v horských úžlabinách, když spáliti hvozd se rozedme;
tak též vítr tolik nefičí v doubí vyšelistém,
ve vzteku když velikém rachotí a zuřivě burácí:
[400]jak se kolem hlas rozléhal Trojanův a Achajských,
když s křikem ohromným proti sobě se zdvihli na zápas.

Hektor jasnorodý nejdřív Aianta zatoužil
proklati, když jemu přímo čeliv nechybil se ni málo,
tam bodnuv, kde dvojí řemení mu přepínalo ňadra,
[405]jedno pavézy, druhé zase od meče stříbrokutého,
jež zachránilo vládci život. Hektor se rozezlil,
ježto nadarmo kopí rychlé jemu z páže vylítlo,
[a v řady zpátky druhův ustoupal ucházeje zhoubě.]
Když na zad odcházel, veliký Telamónovec Aias
[410]kámen vzal, jakové, běhutých podložky korábův,
válčícím u nohou se kotálely; ten tedy zdvihnuv
jím do prsou udeřil ho přes obrubu blízko u šíje,
mrštil jím jako vlčkem, a kámen kol se otáčel.
Jak když blesku ranou do kořán se na zem Dia otce
[415]dub skátí, strašná od síry rozedme se pára
ze kmene; ustrnutí toho jímá, kdož na to patře
blízko stojí, nebo blesk hrozný velikého je Zéva:
tak též klesla na zem ruče do prachu Hektora síla.
Z páže vypadlo kopí a za ním mu vypadla pavéza
[420]se přílbou, zbroj všecka zařinčela od kovu pestrá.
S výskotem ohromným synové přiběhli Achajských
mníce, že přivleknou jej k sobě, a házeli hojné
oštěpy; předse nemohli dosáhnouť vládyky mužstva
buďto ranou či hodem, nebo kol něho knížata stoupli,
[425]Púlydamas jasný, Aineias a vládce Agénor,
Sarpédon, Lyčanů vojevůdce a Glaukos udatný.
Z ostatních nelenil též nikdo, a třímali všichni
štíty lepokružné před ním. Ale soudruzi věrní
jej na rukou zdvihnuvše unášeli ku spřeži rychlé,
[430]jež v pozadí od bitvy a války pro něj pohotově
se správcem komoňův a s vozem spolu stála lepostným;
jej koňové ku městu unášeli ve stonu žalném.

Jakmile ku brodu přišli lepoproudého řečiště,
vírovitého to Xantha, Olympana Zéva rozence,
[435]tehdy ho z korby na zem pozdvihli a skrápěli vláhou;
v brzku přišel zase k sobě a zrak ku blankytu vzepjal,
do kolenou pak sednul a vyplivl krev mrakočernou.
Opět zpátky na zem překotil se, a zrak jemu temná
zakryla noc, nebo ještě mu smysly ubírala rána.

[440]Jakmile Argejští odcházeti Hektora zhlédli,
prudčeji na Trojské se uvrhli a pomněli bitvy.
O mnoho všech první rychlý Oiléovec Aias
Satnia byl poranil, naň poskočiv oštěpem ostrým,
Énopa mládce, jehož byla zrodila nymfa rusalka
[445]Énopu, pastuše stád, podlé břehu Satnioenta.
Oileovec dřevceslavný naň zblízka se přihnav,
ve slabinách ho zranil; klesl na znak, a kol něho ihned
seč Trojanův a vojův Argejských strhla se lítá.
Púlydamas mstitelem k němu přikvačil oštěpometný
[450]Panthoovec a v pravé udeřil Prothoénora rámě,
mládce Aréilyka; strašný vnikl skrz plece oštěp,
a sklesl do prachu bezduch a prsty zaryl se do písku.
Púlydamas náramně zajásal a vykřikl hlasně:
„Zas věru, jak myslím, synu Panthoa velkoduchému
[455]z páže velestatné nevylítlo nadarmo ratiště,
nýbrž z Argejských v tělo někdo je dostal, a soudím,
on se opíraje vnitř že do Hadova stoupne obydlí.“^[14]

Takto praví, a bolem naplní jeho jásot Achajské;
leč mysl roznítí Aiantovi chrabroduchému
[460]zvlášť, Telamóna rozenci, neboť padl blízko samého;
rychle, když ustupoval, lesklé naň dřevce vymrštil.
Púlydamas sice sám černé záhubě se vyhnul,
obrátiv se stranou, Anténora syn střelu dostal
Archelochos, poněvadž bohové mu přisoudili zhoubu.
[465]Oštěp jej, kde s vazem se pojí hlava, zrovna zasáhl
na svrchním obratli, a hned svazy přerval obadva,
o mnoho dřív hlava, ústa a nos jeho dotkly se půdy,
nežli na zem milená mu kolence a lýtka dopadla.
Aias k bezvadnému zvolal zase Púlydamantu:
[470]„Rozvaž, Púlydamante, a pouhou pravdu mi řekni,
zdaž muž tento nebyl v boji za Prothoénora zhoubu
dosti hoden? Nezdá se mi nízkým neb z rodu nízkých,
nýbrž ořekrotného samým Anténora bratrem,
neb jeho syn, poněvadž se rodem nejvíce mu rovnal.“

[475]Takto pravil znaje jej, Trojské bol v srdci pojímal.
Tehdy kopím Akamas Boióťana Promacha proklal,
kráčeje bratra kolem; Promachos vyvléci ho toužil.
Tím Akamas náramně zajásal a vykřikl hlasně:
„Argejští střelomilci, hrozeb chlubných nenasytní,
[480]nás jediných nečeká přece práce a bída podílem,
nýbrž takto i vás jednou bude stíhati zkáza.
Vizte, kterak Promachos vám spí od mého kopiště
byv proklán, aby pomsta nezůstala bratru povinná
dlouho neodvetnou; proto též si mnohý přeje člověk
[485]přítele v domě nechať náhlou odvrátiti zhoubu.“

Takto praví, a bolem naplní jeho jásot Achajské,
obzvlášť Pénelea vznítil mysl chrabroduchého.
Vstříc Akamantu vrazil, jenž útoku vládce nevyčkal
Pénelea chrabrého; a ten zabil Ílionéa;
[490]Forbas byl ho zplodil bravohojný, jejž si zalíbil
Hermeias z Trojanů nejvíce a statky požehnal;
leč jediného rodička mu zrodila Ílionéa.
Tehdy vrazil jemu dřevce do očnice pod brvy temné,
až vyrazil mu panenku; kopí okem úplně prošlo
[495]ven skrze šíji, a Ílioneus klesl páže rozepjav
obě. A Péneleos meč svůj tasiv od boku břitký,
ťal jej do prostředka do šíje a mrštil o půdu
pak hlavu se přílbou; náramný ještě mu oštěp
v očnici pevně trčel; hlavu pozdvihl jak makovičku
[500]a Trojanům ji ukázal a děl slovo jásaje chlubné:
„Nuž, Trojané, oznamte mi vládyky Ílionéa
otci a matce milé, by v paláci naříkali pláčem;
též Alegénorovic Promacha manželka militká
manžela již s veselím neuvítá, až se konečně
[505]z Troie s koráby domů vrátíme junáci Achajských.“

Takto praví, a třesot všechněm pojal údy militké;
každý pohlížel, kam náhlé zhoubě uniknouť.

Řekněte, Músy, nyní, jež Olympská sídla držíte,
kdož první oruží vydobyl krvavého z Achajských,
[510]jakmile přeslavný obrátil bitvu Poseidon.

Z nich první Aias Telamónův Hyrtia proklal
Gyrtiovic, jenž byl vůdcem Mýsů veledušných;
Antilochos pak Falka a Mermera ze zbroje svlékl;
Mérionés zase Hippotióna a Morya proklal;
[515]Teukros zas porazil Prothoóna a pak Periféta,
Atreovec bohatýr Hyperénora, vojvodu mužstva,
ve slabinách poranil, kov skrz projel útroby břišní
rozsápav je; vylítla po té duše z rány zející
rychle spějíc, oči pak jeho pokryla temnota noční.
[520]Aias jich porazil nejvíce, syn Oilea rychlý;
neb se nohou rychlou jemu v dostihu nikdo nerovnal
nepřátel prchavých, když zahnal Zeus je na útěk.

---

1. [Verš 34.] Všechny koráby Řekův byly vytaženy podle břehu mořského mezi dvěma předhoříma. Poněvadž nemohly všechny lodi v jedné řadě státi, postaveny byly v několika řadách stupňovitě za sebou a to v takovém pořádku, v jakém jednotliví národové připluli, tak že koráby nejprve přistavších stály nejdále v pláni a koráby posléze připlulých nejblíže moře. Kormy lodí byly obráceny k pláni proti nepříteli; zde u nich vystavena hradba.
2. [Verš 77.] Místo kotvy užívalo se v době dřevní kamení, které se na provazech s přídy lodi do moře spustilo, kdežto záď lodi na pevné zemi byla uvázána.
3. [Verš 85.] Bohové mají u Homéra častý přívlastek olympští; v jednotném čísle znamená Olympan Dia.
4. [Verš 97.] Koráby řecké byly na přídě a kormě pokryty, kdežto střed lodi byl otevřen.
5. [Verš 114.] Podle tragiků byly mrtvoly reků před Thébami padlých pohřbeny v Eleusíně mimo Amfiaráa, jenž za živa pod zemi i s vozem se propadl, a mimo Polyneikea, když Théseus přemohl Kreonta a přinutil k vydání mrtvol.
6. [Verš 168.] Homérští bohové nejsou ani vševědoucí ani všemohoucí.
7. [Verš 170.] Ambrosie užívá zde Héra jako jakéhosi líčidla, tedy buď mýdla nebo vody. — Homér líčí bohy jako bytosti lidské, jenom že nestárnou a nemrou. Bohové jedí, pijí, spí, myslí a cítí jako lidé a podrobeni jsou i strastem, třebas i zvali se blaženými.
8. [Verš 203.] Když boj mezi Zévem a Kronem povstal, utekla se Rheia, manželka Kronova, s Hérou k Ókeanu.
9. [Verš 226.] Pieria jest krajina poblíž Olympa. Émathia jest jižní čásť Makedonie.
10. [Verš 231.] Smrť a spánek častěji zovou se u Homéra bratřími; spánek sluje vládce bohův a lidí, protože jsou mu podrobeni.
11. [Verš 261.] „Kvapný“ jest stálý přívlastek noci, ježto noc v jižních krajinách po denním světle najednou přikvačí.
12. [Verš 267.] Charitky jmenuje Homér vždy v množném čísle jako družky Afrodíty. Jména jich uvádí Hésiodos: Aglaia, Eufrosyné a Thalia. Podle Homéra byl jich počet asi větší.
13. [Verš 292.] Gargaron byl nejvyšší vrchol pohoří Ídy.
14. [Verš 457.] Púlydamas praví, aby Prothoénor kopí, kterým byl od něho proklán, užil ubíraje se do podsvětí jako berly.