Homérova Ilias (Škoda)/Zpěv dvacátý třetí

Ilias Homér
Zpěv dvacátý druhý	Zpěv dvacátý třetí	Zpěv dvacátý čtvrtý

Údaje o textu
Titulek:	Zpěv dvacátý třetí
Autor:	Homér
Zdroj:	HOMÉR. Ilias. Praha: vlastním nákladem překladatele, 1886. s. 358–379 a 428–430. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Antonín Škoda
Licence překlad:	PD old 70

Achilleus vrátiv se z bitvy káže Myrmidonům třikrát jeti kolem mrtvoly Patroklovy; pak jim připraví pohřební hody. V noci zjeví se mu Patroklův stín a prosí za pohřeb. Ráno přivezou Achajští dříví z lesa, zřídí hranici a spálí mrtvolu. Boreas a Zefyros rozdmychují plameny. Achilleus sebéře kosti Patroklovy a uloží je. Tryzny na poctu Patroklovu: jízda vozní, zápas pěstní, zápolení, běh, zápas zbraněmi, kulomet, lukostřelba, oštěpomet.

Tak po celém po městě naříkali; avšak Achajští
jak ku lodím byli přišli a Hellésponta dosáhli,
tehdy se hned každý rozcházeli k svému korábu.
Avšak Myrmidonům se nedal rozejíti Achilleus,
[5]nýbrž jal se k druhům promlouvati války milovným:
„Myrmidoné komoněcviční, moji soudruzi věrní,
ještě neodpřáhejme z vozů koně silnokopytné,
nýbrž s koňmi samými a korbami blíže jedouce,
plačme kolem Patrokla; neboť toto pocta je mrtvých.
[10]Když do sytosti bychom rmutným si polehčili nářkem,
vypřáhnouce večeř připravme si všichni tu rovnou.“

Takto praviv nářek započal v čele všechněch Achilleus.
S koňmi lepohřívými kolem jeli mrtvoly třikrát
slzno plačíce; Thetis roznítila touhu po nářku.
[15]Smáčen byl písek, mládců zbroje smáčeny chrabrých
slzami, nebtě tolik postrádali útěku strůjce.
Péleovec v středu jich do pláče se dal hlasitého,
páže muževraždné položiv na hruď druha svého:
„Plésej, můj Patrokle, třebas v Hádově paláci!
[20]Všechno nyní naplním já tobě, co jsem prve slíbil:
Hektora sem přivléknu a dám rozsápati v pospas
psům, Trojanů vznešených zavraždím dále junáků
před hranicí ti dvanáct, pro tvou na ně vraždu rozezlen.“^[1]

Hektoru pak jasnému hanebná díla vymýšlel,
[25]na tvář jej podlé Patroklova lůžka rozestřev^[2]
do prachu. Myrmidoné oruží odkládali každý
zářící kovové, vypřáhali hlasnořehotné
koňstvo a sedli podél lodi rychlonohého Achilla
četní;^[3] tento strojil pohřební jim hody chutné.
[30]Hojně turů lesklých kolkol kovu chroptěli jsouce
kláni a hojně také mekavých s nimi kůzlat a ovcí;
přemnoho lesklozubých vepřův od sádla se skvoucích
napjati v rožně se pekli na Héfaistově na žáru;
krev pak hojnotoká kolkol všude mrtvoly tekla.

[35]Péléovce zatím byli vládyku rychlonohého
knížata Argejských Agamemnona ke stanu vedli,
jej spokojivše stěží v hrudi pro druha rozhněvaného.
Jakmile ku stanu jsou poblíž Agamemnona přišli,
hlasatelům jasnozvučným rozkázali vládci
[40]trojnož dáť na oheň velikou, zda by poslechl jasný
Péleovec, dada sobě vodou broť smýti krvutnou.
Odpíral tvrdošijně a přísahu slavně přisáhl:
„Skrz Dia otce, který nejvyšší bůh je v Olympě,
slušno není, aby snad hlavy mé prve dotkla se lázeň,
[45]než na oheň položím Patrokla a rov mu pořídím
a vlasy ostříhám, nebo tak nestihne mne nikdy
ve hrudi bol žádný, dokavad budu na světě žíti!
Avšak předse nyní oddejme se hostině smutné.^[4]
Rozkaž ráno zatím, Agamemnone, vládyko mužstva,
[50]dříví z hvozdu přivésť a poříditi, cožkoli dlužno
mrtvole k pohrobení, aby vešla do temnoty noční,
by plamenem ztrávil jeho mrtvolu žár neunavný
rychle s očí, a lidé se k pracím obrátili války.“

Takto praví, oni na slovo hned poslechli ochotně.
[55]Když pílíce večeř byli sobě uchystali každý,
jedli, a srdce v ničem nestrádalo hostiny řádné.
Když pak touhu po víně a jídle zukájeli všechnu,
tehdy si šel každý z nich do stanu svého ulehnout.
Na břehu Péleovec jasný slaně silnoburácné
[60]sténaje z hloubi ležel mezi zástupy Myrmidonů svých
v šírém místě, kde jsou napořád vlny šplíchaly o břeh.
Když ho pojal spánek, jenž srdce starosti zahání,
libě se kol rozliv (nebo jasné údy si zemdlil,
Hektora když stíhal proti Íliu povětrnému),
[65]nešťastného tu stín Patrokla k Achilleu stoupil,
velkostí a zrakem krásným mu dokonce podobný
a hlaholem, takové maje roucho na sobě, co míval.
Postane nad temenem, slovo řekne a takto se ozve:
„Spíš, Achilée, a na mě jsi již naprosto zapomněl?
[70]Tys nezanedbával mne živého, a mrtvoly nedbáš;
pohřbi mě rychle, abych skrze bránu se Hádovu dostal.
Od sebe odpuzujíť mě podál duše, přízraky mrtvých,^[5]
k sobě nijak nechtíce mne pustiti přes řeky proudy,^[6]
leč bloudím při širobranném Hádově paláci.
[75]Snažně prosím, ruku svou mi podej, nebo nikdy se opět
z Háda nenavrátím, až jen poctíte mě ohněm.
Vždyť nebudem živi jsouce druhův opodále militkých
úrady snouti sedíce, neboť již shltla mě sudba
přesmutná, jež při zrození mi usouzena v úděl;^[7]
[80]tobě samému podobně, Achillee božstvu podobný,
pod hradbou Trojanů přeslavných jest zahynouti.
Ještě ti jedno povím a přikáži, zda chceš to prokázať.
Tvých opodále nepohřbívej mé kosti, Achille,
než pospolně, kterak ve vašem jsme vyrostli paláci,
[85]jak byl otec milený z Opoenta mě ještě malého
k vám do paláce s sebou přivodil pro vraždu žalostnou
v den ten, když jsem zavraždil syna Amfidamanta,
zaslepený já bloud, ač nechtě, pro kostky rozezlen.^[8]
Tehdy přijav mne v paláci otec tvůj vojvoda Péleus,
[90]jest vychoval pečlivě a vybral za druha tvého;
tak též nech skrývá naše kosti popelnice jedna
[dvou o uchách zlatitá, již skytla ti matka velebná].“

V odvět rychlonohý k němu zas promlouval Achilleus:
„Proč pak, roztomilá hlavo má, sem ke mně přicházíš
[95]a mně to tak zejména poroučíš? Já ti, militký,
všechno to rád vykonám a splním, jak právě mi kážeš.
Nuž přistup blíž ke mně, malou na chvilku se jmouce
přesmutným abychom vzájem si polehčili nářkem.“

Tak tedy prohlásiv milené ruce po druhu vztáhl,
[100]však nechopil; duše tak jako pára do země odešla
šustíc. Ustrnulý povstal na to vládce Achilleus,
spráskl milé ruce své a pravil slovo k družstvu žalostné:
„Tak věru, ach nastojte, také v Hádově obydlí
jest duše, jest přízrak, schází ale síla životní.
[105]Neb duše noc po celou Patroklea jest ubohého
stála mi nad temenem bědujíc a lkajíc napořáde
a mně přikázala všechno, podivně mu jsouci podobna.“

Takto praví a zbudí jim všechněm touhu po nářku.
Jim Zora kvílícím se ukázala růžovoprstá
[110]mrtvoly kol nebohé. A širovládný Agamemnon
mezky a mužstvo mnohé pro dříví vyslati kázal
ze všech vojsk a stanů; s nimi statný muž se odebral
Mérionés, zmužilého společník Ídomenéa.
Všichni drvoštěpné v ruce teslice nesli spějíce
[115]s lány lepopletenými, a před nimi stoupali mezci.
Všechno do kopce a s kopce a křížem uhánělo napřed.
Jakmile pramenité vrcholišť dostoupili Ídy,
ihned táhlokovou sekerou duby jsou vyšelisté
káceli kvapně; na zem s rachotem dopadávaly hlučným.
[120]Pak tyto rozštěpujíce přivázali sobě Achajští
pevně na mezky, kteří kopytem podupávali půdu,
pilně bažíce dolů na pláň skrze chrastiny husté.
Všichni drvoštěpové dřeva nesli; neboť to přikázal
Mérionés, zmužilého společník Ídomenéa.
[125]Na břehu pak pořadem dřeva sházeli, kdežto Achilleus
rov veliký Patroklu a sobě samému umyslil.

Když všady nesmírného junáci naházeli dříví,
sedli si tam čekajíce do jednoho. Avšak Achilleus
ihned Myrmidonům rozkázal války milovným
[130]obleknouť oruží a do korb zapřáhati koňstvo
všechněm; poslechnuvše tudíž oblekli se ve zbroj.
Vstoupili pak si na korby i válečníci i správci.
Napřed jízda celá a pěších vzadu táhlo se mračno
nesmírné; prostřed druhové Patroklea nesli.
[135]Mrtvolu všechnu vlasem pokrývali, jejž byli skytli
ustřižený; jasný vzadu jich hlavu třímal Achilleus
zarmoucen; druha bezvadného do Háda vysýlal.

Jakmile přišli na místo, které oznámil Achilleus,
lůžko složivše, na rychlo mu hojně nanášeli dříví.
[140]Rychlonohý, jasný co jiného vymyslil Achilleus:
vstoupiv dál žaroviště rusou kadeř ustřihl sobě,
jižto vyrůsti nechal bujnou Spercheiu řečišti;
pohnut takto pravil na hlaď moře patře brunatnou:
„Darmo otec, Spercheie, ti slíbil vojvoda Péleus,
[145]tam že ti vlas, kdy milé rodné do vlasti se vrátím,
můj ostříhati dá a na žertvu svatou hekatombu;
dál padesát beranů bujných tamo k oběti slíbil
do pramenů, kde ti háj, obětní tvůj kde je oltář.
Tak kmet přisliboval, ty jsi nesplnil úmysl otci.
[150]Teď kdy se nevrátím milené do vlasti otecké,
dám Patroklu kadeř bohatýrovi k poctě na cestu.“

Takto praviv do rukou položil vlasy rozmileného
soudruha, jim všechněm roznítil touhu po nářku.
Tehdy by kvílícím bylo světlo zapadlo sluneční,
[155]jen že pravil rychlý Achileus k Agamemnonu stoupiv:
„Atréovče, tvojich národ nejvíce Achajských
slov poslechne; mohouť nabažiť do sytosti se pláče.
Od žaroviště nyní tyto rozptyl a hostinu rozkaž
připravovať; vykonáme to dílo zde, jimžto na péči
[160]mrtvola jest nejvíce; přikaž jen zůstati vůdcům.“

Jakmile byl to slyšel vojevůdce mužův Agamemnon,
kázal hned se mužům po lodích rozptýliti řádných;
zůstali pohřebníci tu pouze a skládali dříví,
zřídili stostopové žaroviště po délce a šířce,
[165]mrtvolu pak pozdvihli na vrch zkormouceni v srdci.
Tučné ovce mnohé, hojnosť skotu mátonohého
před hranicí stáhnuvše přichystali; avšak Achilleus
velkoduchý ze všech tuk sebrav, mrtvolu pokryl
od hlavy až do nohou, stažená těla dávaje vůkol;
[170]tam položil tolikéž dvojuché medu džbány a masti,^[9]
blíž připojiv k márám; čtyři pak koně vysokošíjé
s prudkostí velikou v plápol vrhl sténaje hlasně.
Devět psů bylo vládci Achillu chováno stolovních;
na žaroviště mu z nich dva také vrhl hrdla zaříznuv,
[175]velkoduchých Trojanů statných i dvanácte rozenců,
zavraždiv je kovem; zlá ve hrudi díla vymýšlel.
Ohně po té pustil toto sžírati sílu železnou.
Zabědovav zavolal jménem druha rozmileného:
„Plésej, můj Patrokle, třebas v Hádově paláci!
[180]Všechno nyní naplním já tobě, co jsem prve slíbil.
Velkoduchých Trojanů poskytnu dvanácte rozenců,
jež žár všechny s tebou pohltí; ale Hektora ohni
do plamenů Priamovce nedám, leč psům ke kořisti.“

Takto pravil s hrozbou; psy se však neblížili vládci,
[185]nýbrž zévorodá všem bránila psům Afrodíta
dnem i nocí, olejem tělo natřela vládci nebeským,
růžovitým, aby smýkaje jím z těla kůži neodřel.
Nad ním rozprostřel mrak temný Foibos Apollon
s klenby nebes do pláně a zakryl veškeru půdu,
[190]kdežto ležel zabitý, aby snad jemu síla sluneční
po všechněm těle dřív nespálila se svazy údy.

Hranice však s mrtvým Patroklem nechtěla pláti.
Rychlonohý, jasný co jiného vymyslil Achilleus;
od žaroviště stranou postoupiv ku dvěma větrům,
[195]k Zefyru, k Borru se modlil a krásné oběti slíbil;
vroucně je vzýval a ze zlatitého poháru uléval,
rychle by přišli, a žár aby nejdřív mrtvoly spálil,
a dříví zaplálo požárem. Prosbu tu Íris
rychlá božka slyšíc ku větrům přišla s poselstvím.
[200]Všichni v paláci sedíce u Zefyra silnodechého
chutnali sobě v hodech; na práh přistoupla kamenný
Íris rychloletem. Když okem tito spatřili božku,
všichni se hned pozdvihli a k sobě pozývali každý.
Zdráhala však se bohyň sednouti a k nim slovo řekla:
[205]„Nelze mi, neb chvátám nazpět k vodě Ókeanově,
Aithiopův do vlasti, kde obětují hekatomby
nesmrtným, bych i já se také súčastnila žertvy.
Péleovec však Borru a Zefyra bouřeplného
vroucně přijíti prosí, připovídaje oběti krásné,
[210]byste hořeť žaroviště dopustili, kdežto spočívá
Patroklos, pro něhož kvílí mnoho všichni Achajští.“

Tak tedy prohlásivši odešla, a větry se strhly
s úžasným hukotem, před tváří mračna valíce.
Rychle se dostaly k tůni dujíce, a proudy se zdvihly
[215]pod váním ostrým; a do žírné Troie přišedše
na žaroviště se vrhly, a praskal plápolavý žár.
Noc po celou žaroviště požár spolu mrskaly větry
ryčně fučíce, a rychlonohý po celou noc Achilleus
ze zlatitého měsidla na zem z dvojitého poháru
[220]čerpaje víno pořád ukrápěl a půdu poléval,
přízrak Patroklův nešťastný vzývaje stále.^[10]
Jak když otec kvílí syna svého zažíhaje kosti,
jenž ženichem zemřev zarmoutil matku a otce,
takž Achileus kvílil druha svého zažíhaje kosti,
[225]plíže se kol žaroviště a pro druha sténaje hojně.

Když jitřenka se zdvihla, by věstila světlo smrtelným,
pak šafránořizá se po ní Zora prostřela přes slaň,
tehdy zhasínalo jest žaroviště a plápol utichnul.
Větry se obrátivše domů se odebraly vratno
[230]přes moře přes Thrácké, jež jsouc vzduto sténalo bouří.
Péleovec jasný popošed žaroviště podále,
odpočinul zemdlen; sladký jal vládyku spánek.
Ostatní se kol Atréovce shromáždili všichni,
jichž dupotem kročejův a hlukem ze spánku procitl.
[235]Zpřímen hned posadil se a k nim slovy takto se ozval:
„Atréovče a všichni druzí bohatýři Achajských,
nejprve kol vínem žaroviště uhaste plamenným
všechno, pokud se jenom prostírala síla požáru;
kosti Menoitiovic Patrokla seberme pozorně,
[240]dobře je rozdělujíce, neboť jsou velmi znatelny;
vždyť ležel uprostřed žaroviště, druzí ale zvláště
na kraji nejzazším, koňové s muži ve směsi pláli.
Do zlatité to položme popelnice, kol zahalíce
všechno tukem dvojitým, až sám sestoupnu do Háda;
[245]avšak rov neradím vysoký přílišně nanésti,
leč tak příslušný; pak můžete pozděj Achajští
též široký, vysoký ho poříditi, jižto mě ze všech
vás tady as přežijí a zbudou na lodích mnohoveslých.“

Tak děl a rychlonohého druzí poslechli Achilla.
[250]Nejprve kol vínem žaroviště uhasli plamenným,
až kam sáhal žár, a popel nakupen byl u výši;
s pláčem přívětivého potom druha kosti bělostné
sbírali v tuk dvojitý je halíce v popelnici skvostnou,
do stanu pak ji vloživše lepostným pokryli plátnem;
[255]rov si vytýčili dále a vyzdili po kraji základ
kol žaroviště, načež na to země naházeli sypké.
Rov nasypavše domů se ubírali. Avšak Achilleus
lid zadržev kázal sednouti mu ve kruhu velkém,
odměny dal si vynésti z lodí: trojnožky, měděnce,
[260]rychlonohé koně, mezky a statné šíje dobytčat,
dívčiny podkasané a sivá kovu díla železná.

Nejprve rychlonohým jezdcům skytl v odměnu skvostnou
dívku přivésť si domů bezvadná díla znající,
dále dvaadvacetiměrnou trojnožku prvému
[265]dvou o uchách; a druhému za odměnu klisnu zas určil
šestiletou, divokou a mulí mláďátko nosící;
čistonový určil měděnec zase jezdci třetímu
překrásný čtyři míry mající, tak zcela lesklý;
dále dvě hřivny zlaté stanovil skytnouti čtvrtému
[270]a dvojitou pátému za dar skytl číši nedotklou.
Povstal z místa a jal se k druhům promlouvat Achajským:
„Atréovci a všichni vy krásnoholenci Achajští,
odměny tyhle leží tady ve středu určeny jezdcům.
Když by nyní zápas se jinému na poctu prováděl,^[11]
[275]já asi bych první cenu dostana odnesl ve stan.
Víte, kterak svou hodností koňové moji předčí;
neb jsou nesmrtní, a Poseidon dal je milému
Péleu otci, který opět mně je dále propůjčil.
Já tedy zůstanu nazpět a též koně silnokopytní;
[280]slávyť výtečné oni pozbyli správce takého,
jenž laskav tekutým olejem mnoho často poléval
hřívy milým komoňům, kdy je v čistém proudu vykoupal.
Smutně nyní želejí ho stojíce a hřívy na půdu
stále obadva věsí a stojí zkormouceni v srdci.
[285]Ostatní se hotovte po táboře, kdožtě z Achajských
v své koně rychlonohé, ve skladné korby spoléhá.“

Tak vece Péleovec, rychlí se shromáždili jezdci.
Povstal všech první vojevůdce mužův Eumélos,
Admétův rozenec, jenž vozbou nad všemi předčil;
[290]s ním též Týdeovec povstal statný Diomédés
a k vozu zapřáhal koně Trojské, jež kdysi odňal
jest Aineiu, samého zatím zachránil Apollon.
S ním též Atreovec zdvihnul se rusý Meneláos
jasnorodý a běhouny ručí zapřáhl do korby,
[295]svého Podarga a s ním statnou Agamemnona ryzku,
jižto syn Anchísův Agamemnonu dal Echepólos
v dar, by netáhl polem s ním k Íliu povětrnému,
leč doma zůstana tam se těšil; nebo hojně majetku
dal jemu Zeus, an v prostranném Sikyónu přebýval;
[300]do jha je zapřáhal, toužící po běhu velmi.
Antilochos zapřáhl také koně silnokopytné,
Nestora syn vznešený, bohatýra to chrabroduchého,
Néléovce; a korbu junákovu Pylorozenci
rychlonozí koně táhli. Otec poblíž k němu stoupiv,
[305]k dobru radil výborně, třebas byl sám i rozumný:
„Antilochu, třeba mlád jsi, zalíbili jsou si tě dosti
Zeus a Poseidáón a v koní vypěstili jízdě^[12]
rozmanité; proto též tě učiť třeba nemnoho jesti.
Dobře umíš mety kol se zatáčeti; leč koně tobě
[310]do běhu jsou leniví; proto mním, zdaru sotva že dojdeš.
Ostatních koně jsou rychlejší, leč sami jezdci
nedovedou lepší rady nad tebe sobě vymysliť.
Nuž tedy, rozmilený, radu mou vštěp sobě do srdce
rozmanitou, by minouce neušly ti odměny první.
[315]Nežli silou rozumem svede o mnoho více drvoštěp,
též rozumem zase kormidlník svou v tůni brunatné
loď běhutou řídí, kdykoliv zmítána je větry;
též rozumem vozataj překoná vítězně druhého.
Avšak kdož v koně pouze a v korbu spoléhaje rychlou,
[320]přes dalekou jeda dráhu točí sem a tam se nemoudře,
tož koňové těkají po dráze, a nespěje k cíli;
kdož však výhody zná, s horšími i závodě koňmi,
zíraje stále na cíl na očích, vůz krátko otáčí
pamětliv, jak byl kožené zprva opratě napjal,
[325]nýbrž jistě drží je a na předního pozírá.
Zevrubné znamení ti povím, a netěžko je poznáš.
Vyschlý kůl ti strmí zvýší asi sáhu ze země,
buď z dubu neb smrkový, jenž nikdy na dešti nesetlí;
dvé kamenů světlých s obojí strany pevně přiléhá,^[13]
[330]tam kde se cesty pojí a kde rovná dráha je vůkol;
buď pomník muže jest to jakýs, jenž dávno již umřel,
neb meta též nějaká od předků zřízena, dřevních,
již stanovil rychlý, jasný též cílem Achilleus.
Vůz k němu blízko nachýle poháněj i korbu i koňstvo,
[335]sám pak v korbě lepopletené stoje přímo se nakloň^[14]
na stranu málo levou; avšak koně pomni pravého,
vzkřikna na něj popožeň pravicí a popusť jemu uzdu,^[15]
kdežto levý tvůj kůň u samé mety zahni se poblíž,
tak že se již kola pist bude okraje zdáti dotýkať
[340]úpravného; jenom naraziť vůz chraň se na kámen,
bys pak snad neranil komoňův a nerozmetl korby
ostatním ku radosti a sobě k potupě samému.
Nuž, synu rozmilený, buď rozvážlivě pozorný.
Ačli jenom přejedeš pryč ujížděje kol mety této,
[345]nelze, trvám, jízdou dohoniť tebe neb předejíti,
ni kdyby snad za tebou jasného Areiona hnal kdos,^[16]
jenž byl kůň rychlý Adrésta a pak z krve božské,
neb koně Láomedonta, kteří vychováni tu švarní.“

Takto praviv Nestor Nélejský opět usednul
[350]ve kruhu, když vyložil synu svému vše o věci každé.

Mérionés zapřáhl lepohřívé koně pátý.
Vstoupili všichni na vůz a hřebí do přílbice vrhli;
Péleovec potřásal a vyskočil Antilochův los,
Nestora mládce, po něm stanoven mocný Eumélos;
[355]blíž něho Atreovec, dřevceslavný Meneláos;
vedle Mérionés jeti měl; posléze konečně
Týdeovec všech nejlepší měl hnáti o závod.
Stáli po sobě řadou, jim v dáli ukázal Achilleus
cíl ve pláni ploché; stanoven na blízku dozorce
[360]jasnorodý Foinix, soudruh jeho otce milého,
jenž na běh měl bdíť a čirou oznámiti pravdu.

Všichni tudíž po koních biče své pozdvihli najednou,
po hřbetě šlehli po té opraťmi a vzkřikli pobídkou
důraznou; a honem koňové pryč uháněli plání
[365]rychle lodí opodále,^[17] a pod prsy stoupaje vzhůru
prach se zvedal hustý jako mrak nebo vichřice temná,
a spolu hřívy jejich s vánkem zavlávaly větru.
Korby jejich brzy jsou se dotýkaly již mnohoživné
země a do vzduchu zas se vymrštily. Závodníci
[370]na svých stáli vozích; každému burácelo srdce
dychtícímu po výhře; volal na své koně každý
hlasně, kteří rovinou v letu pádili uprašujíce.

Když běh poslední koňové dokonávali rychlí
ku slaní zpátky sivé, tehdáž se ukázala všechněch
[375]výbornosť, koňové rychlým se napínali tryskem;
klisny tu rychlonohé předbíhaly Férétovce,
hřebci po nich nejblíž Dioméda uháněli napřed
Trojští, nemnoho jich dalecí, nýbrž tuze blízcí;
každou chvíli se zdáli skočiť předního na korbu,
[380]tak že dechem široká Eumélovi pléce a záda
hřáli; neboť se hlavou ho dotýkali prudce letíce.
Byl by nyní ho přejel nebo dostihl stejně alespoň,
jen že na Týdéovce zanevřel Foibos Apollon,
jenžto z rukou vyrazil lesklý jemu bič z nenadání.
[385]Vládyce hned vytryskly z očí slzy rozhněvanému,
jaktě viděl k předu klisny uháněti ještě i více,
kdežto mu spřež biče pohřešujíc v běhu jest zadržána.
Však to nezůstalo tajno Athény, že Foibos ošálil
Týdéovce, anať pospíšila k vojvodě mužstva,
[390]bič jemu vrátila jest a koňům zase vdechla jarosti.
Pak za milým Adméta synem pospíšila nevrouc
božka a koňské jařmo mu zlámala; od sebe klisny
prchly stranou od cesty, a voj se na zem jemu smekla.
On pak sám vedle kola z korby na půdu se skátil
[395]a své lokty si odřel a ústa a nos zakrvácel,
též narazil čelo své v obrví; oči vládcovy obě
zalily hned se slzou, hlas v hrdle uvázl kvetoucí.
Týdeovec zatočiv řídil koně silnokopytné,
o mnoho ostatní přeletěv; nebo Pallas Athéna
[400]vdechla koním bujarosti a slávu propůjčila vládci.
Hned po něm Atreovec řítil se rusý Meneláos.
Antilochos vzkřiknuv nutkal koně otce milého:
„Pospíchejte také vy a táhněte rychle co nejvíc.
Arci s onou se do závodu dáť, toho žádati nesmím,
[405]chrabroduchého spřeží Dioméda, kteréžto Athéna
rychlosť teď poskytla a slávu propůjčila vládci.
Pouze dohoňte koní Meneláa a nedlete nazpět,
rychle spějíce, by vás pospěšně nepokryla hanbou
Aithé, klisna jenom; co, milí, váháte mi hřebci?
[410]Takto tudíž propovím a to též naplní se dojista:
péče o vás všeliká od Nestora, vojvody mužstva,
přestane, nýbrž hned zavraždí vás kovem ostrým,
jestliže snad chabnouce dosáhneme odměny menší.
Medle tudíž pospěšte a pilte na rychlo co nejvíc.
[415]Sám pak chytrostí hodlám to provésti a péčí,
v cestě abych těsné proklouzl a nic nezanedbal.“

Takto pravil, koňové leknuvše se domluvy vládce,
víc rozběhli se čas na krátký; úžinu cesty
vyhlubené zočil Antilochos rek války milovný.
[420]Tam byla jest rozsedlina půdy, kde vymlelo cestu
zimní vodstvo slité a celou vyhloubilo půdu.
Tam směřoval, sražení se vyhýbaje kol, Meneláos.^[18]
Antilochos zatočiv řídil koně silnokopytné
cesty stranou a maličko se vyhnuv dále uháněl.
[425]Atreovec polekal se a děl k synu Nestora hlasně:
„Antilochu, nerozumně jedeš; přece zdrž koně rychlé!
neb těsná jest cesta, přejeť lze ti v brzku na širší,
bys vraze snad mi na korbu neuškodil oběma rázem.“

Tak pravil, Antilochos koně ještě i více poháněl,
[430]nutkaje jich bodcem k rychlosti hluchému podobný.
Až kam napřaženým toušem dohodí se do dálky,
jímž muž vrhne mladý, svou zkoumaje sílu junáckou:
tak ho tolik předběhli; nazad se opozdily klisny
Atréovce; neboť zadržel jich běh samovolně,
[435]by se srazíce na cestě nějak koně silnokopytní
korby lepopletené nezvrátili, pak sami jezdci
v prach neklesli obadva po vítězství se ženouce.
Plísně ho jal se rusý promlouvati rek Meneláos:
„Zhoubnější tebe, Antilochu, přece na světě nikdo!
[440]Jeď si! my Argejští tě nazývali křivě rozumným.
Však se ni tak ti nemá bez přísahy dostati výhry.“

Takto praviv koně své napomínaje hlasně se ozval:
„Nedlete déle stojíce třebas zarmouceni v srdci!
Však nohy jim zemdlí, zemdlí jejich údy militké
[445]dřív než vám; nebo pohřešují oba síly mladistvé.“

Takto pravil, koňové leknuvše se domluvy vládce,
hned rozběhli se víc a klisen brzy octli se poblíž.

Argejští v kruhu všichni sedíce pozírali v zápas
koňstva, kteří rovinou v letu pádili uprašujíce.
[450]První Ídomeneus znamenal koně, vojvoda Krétův,
ježto seděl mimo kruh nejvýše na místě pozorním;
z daleka již, když jezdce poháněti zaslechl koňstvo,^[19]
poznal jej s komoněm, jenž byl zvlášť snadno znatelným,
neb po celém těle byl to ryzák, jen přes čelo zvláštní
[455]bílé měl znamení kulaté a měsíci podobné.
Povstal z místa a jal se k druhům promlouvať Achajským:
„Ó milení druhové, Argejských vůdci a rádci,
zdaž já sám koně poznávám čili též vy podobně?
Přednější se jiní mi zdají koně v závodě býti,
[460]též vozataj jinaký se jeví; asi stihla ty klisny
pohroma kdes na pláni, které až tam byly přední.
Vždyť přece jsem je kolem mety dřív objížděti spatřil,
avšak nelze nyní mi jich uzříť, jakkoli vůkol
rozhlížím se okem po Trojské zíraje pláni.
[465]Snad z ruky jezdci otěž vyklouzla, a dobře nebyl s to
kol mety klisny držeť rychlé, a se nezdařil obrat?
Tam nejspíše, tuším, vykulil se a korbu si rozbil.
Klisny uprchly stranou, vzteklosť uchvátila srdce.
Avšak vizte také vy vstanouce; rozeznati dobře
[470]nelze mi ještě očím; avšak muž zdá mi se býti
Aitólan rozením, jenž v Argách národu vládne,
Týdea syn komoněkrotný, statný Diomédés.“

Jal se hanebně mu láť rychlý Oiléovec Aias:
„Ídomenée, co jen to tlacháš? Tuze ještě podále
[475]poskoční koňové se ženou po pláni po šíré.
Vždyť přece nejmladší v Argejském národě nejsi,^[20]
a z hlavy svit ti očí nejbystřeji neplane více;
vždycky jsi prostořeký hovorem. Věru netřeba tobě
býti drzomluvným; mužové přítomni tu lepší.
[480]Přednější jsou klisny dosud, jež dřív byly právě;
Eumélos jich pán a v rukou sám opratě třímá.“

Odvece pak mu slovem Krétů vojevůdce rozezlen:
„V hádkách mistře pravý, pomlouvači, jinde jsi ve všem
poslední z Danaův, nevlídné mysli jsi vezdy.
[485]Nuž tedy o měděnec nebo o trojnožku se saďme;
Atreovec pak rozhodčí buď náš Agamemnon,
čí koně jsou prvními, abys toho pykaje doznal.“

Tak vece, hned povstal rychlý Oiléovec Aias,
soptě hněvem, slovem úporným zase chtěl se mu opříť.
[490]Tehdy by ještě obou byla dál rozpředla se hádka,
jen že po té Achileus sám povstal a zas je udobřil:
„Dále slovem se nyní úporným nepřete více,
Ídomenée milý s Aiantem, jest to nehodno.
Za zlé máte jinému také, kdo by tak si počínal.
[495]Ve kruhu medle sedíce raděj zírejte na zápas
koňský; neb sami v brzku po vítězství se ženouce
sem přijedou; a jedenkaždý poznáte tu jasně,
spřež kteraká napřed, kteraká vzadu jesti Achajských.“

Tak děl a Týdeovec zcela blízko ujížděje dospěl,
[500]mrskaje stále bičem přes plece, a vládcovi hřebci
šíj pozdvíhali vzhůru a rychle uháněli dráhou.
Jezdce kolem napořád prachové oblétaly spousty,
kdežto zlatem vůz vyzdobený Dioméda a cínem
rychlonohými za koňmi běžel; vzadu jen bylo mělkou
[505]pouze kolej znamenať kovopevné obruby kolní
v drobném písku; letem takovým pospíchalo koňstvo.
Postanul uprostřed kruhu vládce, a pot se valící
lil se ze šíje koním a z prsou zpředu hojně na půdu.
Sám pak se třpytivého skočil vozu čerstvě na písek
[510]a hned bič položil svůj ke jhu. A vládce neváhal
chrabroduchý Sthenelos, nýbrž chopil odměnu kvapně
a k stanu dívku druhům veledušným vésti přikázal
a dvojitou trojnožku a sám vypřáhl běhouny.

Hned po něm Antilochos Nélejský své koně přihnal,
[515]lstí, nikoliv rychlostí svou předešed Meneláa;^[21]
avšak i tak s rychlými přibyl koni hned Meneláos.
Oč jest od kola kůň vzdálen, jenž rychle o závod
se spřežením rovinou se napínaje pána unáší;
dosahují k obrubě koles jeho končiny chvostu
[520]žíní; velmi běží kolo blízko a nemnoho arci
prostory uprostřed, široké po pláni kdy cválá:
takto za Antilochem bezvadným byl Meneláos
zůstal; touše na hod na počátku byl od něho vzdálen,
v brzku ho však dohonil; napomáhala síla mu statná
[525]klisny lepohřívé Agamemnona vládyky Aithy.
A kdyby ještě nadál byla táhla se oběma dráha,
byl by ho jistě přejel, nebo dostihl stejně alespoň.
Avšak Mérionés, druh bodrý Ídomenéa,
zůstal dřevce na hod za veleslavným Meneláem,
[530]ježto lepohřívé měl z nich koně nejlenivější,
nejslabší byl sám, aby v závodě korbu si řídil.
Admétův rozenec ze všech posledně se vrátil,
smýkaje vůz krásný a bičem koně mrskaje napřed.
Jej vida rychlonohý, jasný litoval ho Achilleus,
[535]povstal a k Argejským tato děl slova rychloperutná:
„Muž ten nejlepší řídí koně silnokopytné
nejzazší. Nuže dejme druhou jemu odměnu v obdar,
jak se sluší; první ale dostane Týdea mládec.“

Tak děl a všichni to hned pochválili, jak to poroučel.
[540]Byl by mu již koně dal, nebo svůj dali souhlas Achajští,
jen že hned Antilochos, syn Nestora velkoduchého,
povstav k Péléovci Achilleu odvece právem:^[22]
„Velmi, Achillee, tobě zanevru, splníš-li skutečně
řeč tuto; neb myslíš odníti mi odměnu čestnou
[545]z příčiny té, že mu vzal vůz úraz a s ním koně rychlí,
ač sám jest statný. Ale měl se pomodliti dříve
k nesmrtným a nebyl by přišel posléze s běhouny.
Pakli ho líto ti jest a milým stal srdci se tvému,
ve stanu máš zlata dost pohotově a máš kovu hojnosť
[550]a bravu, děv též máš a koní mnoho silnokopytných;
vezma potom z toho dej mu darem třeba odměnu větší,
neb hned ještě nyní, by tě chválili mládci Achajští.
Já však klisny nedám; nechť síly zkusí o ni každý,
kdožkoli chtěl by z mužů pravicí se potýkati se mnou.“

[555]Tak vece, rychlonohý, jasný usmál se Achilleus
pléše nad Antilochem, nebo soudruh byl mu militký;^[23]
v odvět pak k němu promlouval slova rychloperutná:
„Když tedy, Antilochu zmilený, dar z mého mi kážeš
dáti jiný Eumélu, chci též to prokázati tobě.
[560]Já jemu dám kovový, jejž jsem svlekl Asteropaiu,
pancíř; kol litinou otočen z lesklého ze cínu^[24]
po straně jest obojí; bude mním jemu za mnoho státi.“

Takto praviv kázal druhu Automedontu milému
ze stanu tento přinésť; pospíšil a vzal jemu pancíř,
[565][jejž do rukou Eumélu vložil; ten jal ho radostně.]

Z jich středu též povstal Meneláos v srdci se rmoutě,
stále na Antilocha jsa rozezlen; hned jemu věstník
žezlo vložil do rukou a přikázal všechněm umlknouť
Argejským; i počal promlouvati muž bohorovný:
[570]„Cos mi to, Antilochu, spáchal, před tím jsa rozumný!
Zběhlosť mou jsi zahanbil a mé zadržel koně rychlé,
s koňmi mě svými přejev, již mých byli o mnoho horší.
Nuž tedy Argejských vznešení vojevůdci a rádci,
nám nestranně nyní rozhodněte oběma právi,
[575]nikdo by příště nemoh’ z kovokrzných říci Achajských,
‚podvodem Antilocha překonav bohatýr Meneláos,
klisnu mu pak vyrval; koně měl sice o mnoho horší,
byl však sám jeho mocnější v hodnosti a síle.‘
Nuž tedy, já učiním sám nález, a nikdo z Achajských
[580]nic mi nevytkne, trvám, poněvadž bude přím a spravedliv.
Nuž tedy, Antilochu bohorovný, po zvyku dávném
před koně sem předstoupni a před vůz třímaje svižný
bič v ruce své, jímž právě jsi v závodě dříve poháněl,
dotkna se jím komoňů přisahej k Zemětřasu vládci^[25]
[585]Zemědržavci, že schválně nebyl vozu mému jsi v cestě.“

Zas jemu Antilochos rozvážný odvece vzájem:
„Nech toho, vládce, nyní! jáť jsem tebe o mnoho mladší
zévorodý Meneláe, ty chrabřejší jsi a starší.
Víš přece sám, jakové vznikají přestupky mladíka;
[590]vždyť jeho náhlejší mysl jesti a důmysl skrovný.
V srdci tudíž se přemoz; postoupím rád ti tu klisnu
sám, již jsem vyhrál. A kdybys většího co z mého
žádal sobě jiného, darem bych hned ti to radši
dal, než, zévorodý, snad veškery po dny vypadnouť
[595]tobě ze srdce a vstříc se Nebeským hříchu dopustiť.“

Tak děl, a klisnu pojav syn Nestora velkoduchého
dal do rukou Meneláu, jehož rozhřálo se srdce
vroucností, jako kol se klasů rosa hojně rozestře
přes bujné osení, kdy lidem role strměti počnou:
[600]tak, Meneláe, také okřálo ti ve hrudi srdce.
A hlasu pozdvihnuv slova děl k němu rychloperutná:
„Antilochu, proti tobě nyní od zlosti upustím
sám milerád, poněvadž jsi nerozmyslným ani zpupným
dříve nebyl; jen dnes mysl tvou obloudilo mládí.
[605]Avšak příště varuj se ošáliti lstí muže lepší.
Neb tak snadno nebyl by jiný mne udobřil Achajských;
než ty jsi již mnoho pro mě vytrpěl a přemnoho vystál,
tvůj i otec chrabrý, tolikéž bratr tvůj Thrasymédés;
a proto dám sluchu rád tvé prosbě a klisnu ti v obdar
[610]postoupím ač mou, aby též tito poznali všichni,
nikdy že srdce není mi v prsou nepovolno a zpupno.“

Tak děl a Antilocha druhu klisnu Noémonu odvésť
rozkázal; měděnec sám lesklý vzal Meneláos.
Mérionés pak vzal zlata hřivny dvě sobě za výhru,
[615]byltě čtvrtý, jak jel. Pátá zbyla odměna ještě,
číše to dvoustranná; tuto Nestoru skytnul Achilleus,
již nesl Argejských skrze vojsko a děl k němu stoupiv:
„Vezmi a buď ten, starče milý, na památku ti poklad
pohrobení Patrokla; neboť ho samého neuzříš
[620]již mezi Argejskými. Skytám tuto odměnu tobě
tak; nebo v zápolení ani v boj na pěstě nevejdeš,
též se nedáš v závod dřevcem nebo do běhu v zápas,
neb již, roztomilý, obtížné tiskne tě stáří.“

Takto praviv do rukou ji podával; i jal ji radostně
[625]a hlasu pozdvihnuv slova děl k němu rychloperutná;
„Všechno to, dítě milé, opravdu po řádu jsi vyřkl.
Údy mi již nejsou, milený, nohy pevny ni páže
na plécích se neobracejí hbitě na straně každé.
Ach kéž jsem tak mlád a taká jest síla mi pevna,
[630]jak byla, když pochovávali jsou Amarynka Epejští
v Búprasiu, kdež královští syni zřídili závod.
Tehdy mi nikdo nebyl rovným ani v městě Epejských,
nikdo samých Pylanův ani Aitólů veledušných.^[26]
Pěstí jsem překonal Klytomédea, Énopa mládce,
[635]v zápolení Ankaia po té Pleuróňana předčil.
Dál Ífikla běhouna nohou jsem přeběhl rychlou
a přehodil dřevcem Fýléa a pak Polydóra.
Koňmi jenom synové předstihli mě Aktora statní,
dřív mě přejevše spolem, vítězství závidějíce,
[640]neb též nejlepší se nacházely odměny těmto.
Jezdili vezdy obadva; a z nich jeden opratě třímal,
opratě z nich třímal, co bičem zase druh je poháněl.
Tak býval jsem někdy; nyní zase měřte se mladší
chrabře v pracích takových; smutného mi potřeba stáří
[645]poslouchať, tenkrát předčil jsem zas bohatýrům.
Nuž dál uctívej druha tryznami rozmileného.
Já milerád dar tento přijímám, srdce mi pléše,
žes vždy mne pamětliv vlídného a mé nezanedbáš
pocty, kterou mi sluší ctěnu býť mezi vojskem Achajských.
[650]Kéž ti dají bohové nesmrtný vděk za to hojný.“

Tak děl a Péleovec se do zástupu vojska uchýlil
Argejských, kdy celou chvalořeč slechl Nestora vládce.
Ustanovil pak výhry pro těžké zápasy pěstní;
vytrvalého totiž veda do středu mezka přivázal,
[655]jenž byl šestiletý, nespřáhnut, neskrotitelný;
číši potom dvojitou stanovil, kdo by v zápase prohrál.
Povstal z místa a jal se k druhům promlouvať Achajským:
„Atréovci a všichni vy krásnoholenci Achajští,
nejlepších o to dvé se mužů mezi vámi vybízí,
[660]válčiti pěsťmi rukou zdvihnouce. Kterému Apollon
popřeje vítězství, a je přiřknou všichni Achajští,
vytrvalého si mezka domů v dar do stanu odveď;
číši zatím dvojitou, kdož prohraje, odnese sobě.“

Takto praví, ihned muž statný povstal a velký
[665]pěstnictví jsa znalý, rozenec Panopéa Epeios;^[27]
soumara vytrvalého chopil se a takto se ozval:
„Přistup blíž, kdokoliv dvojitou odnésti chce číši;
mezka, trvám, že jiný si neodvede nikdo z Achajských
zvítěze v pěstnictví; nejlepšímť býti se pyšním.
[670]Dost-li není, že bojem nepředčím? Nelze zajisté
ve všelikých dílech každému se státi slovutným.^[28]
Takto tudíž propovím, a to též naplní se dojista:
já jemu roztříštím tělo všechno a kosti přelámu.
Pohřebníci nechať čekají tady pospolu všichni,^[29]
[675]jižto by jej pod mou pravicí zmoženého vynesli.“

Takto pravil, co zatím oni všichni utichli mlčíce.
Euryalos jediný naň povstal, muž bohorovný,
Mékistéa milý rozenec, Talaovce to krále,
jenžto do Théb byl dříve přišel skonalého na pohřeb
[680]Oidipa; tam předčil Kadmovce při zápase všechny.
Kol něho Týdeovec zaměstknán oštěposlavný
jej slovy povzbuzoval, vítězství přál jemu vroucně.
Před něj podpásník položil nejdříve a dále
dal řemení mu lepokrojené z tura venkovského.^[30]
[685]Když se opásali již, do prostřed závodu vešli.
Pozdvihnuvše rukou pádných oba naproti sobě,
hned na se padli a páže se jich spolu setkaly těžké.
Přehrozný skřípot skrání se ozýval, a z údů
všechněch pot se řinul; na to jasný povstal Epeios,
[690]ránu rukou zasadil mu do líce, kdy na druha číhal,^[31]
že s to nebyl víc stáť; nebo statné údy mu klesly.
Tak jako pod vlněním Borovým ryba z vln se vymrskne^[32]
na břehu řásovitém, a ji zas vlna pokryje černá:
takž udeřen se vymrskl; rukou uchopiv ho Epeios
[695]vzpřímil velkoduchý; obstoupili jej druzi věrní,
již z kruhu vedli ho ven, za sebou nohy an vlekl bídně
a plil krev hustou, hlavu na stranu skláněje těžkou;
ve prostřed ho vedouce umístnili bezsmyslného
a dvojitou sami zpátky přišedše donesli mu číši.

[700]Péleovec stanovil další pro ně odměny ještě
zápolení rmutného a kol je ukázal Achajským.
Vítězi ustanovil velikou trojnožku povarnou,^[33]
jižto dvanáct za volů pokládali sobě Achajští;
do středu pak stanovil, kdo by podlehl, dívku za obdar
[705]vycvičenou v rukodělstvu a za čtyry býky stojící.
Povstal z místa a jal se k druhům promlouvať Achajským:
„Vstaňte, kteří se také chcete v zápase tomto pokoušeť!“
Takto pravil, povstal veliký Telamónovec Aias;
povstal důmyslný Odyseus, obmysly znající.
[710]Když se opásali již, do prostřed závodu vešli
a druha druh silnýma se pážema chápali pevně,
tak jako krokvy, které zkušený toho mistr upevní,
na stavení vysokém, před větry je chrániti touže.
Od zmužilých svírána paží jim praskala žebra
[715]zápolením silným; mokrý pot lil se po údech;
husté prouhy kolem po obou jim bedrech a plécích
zbarveny jsouce krví naběhly, a předse pořade
vítězství chtěli o stvůrnou trojnožku dojíti,
ježto nebyl s to na zem povaliť druha svého Odysseus,
[720]takž Aias, nebo síla Odyssea bránila statná.
Když byli již nevrlí z toho krásnoholenci Achajští,
tehdy teprv mu pravil veliký Telamónovec Aias:
„Božský Láertovče, velestrůjný Odysée,
zdvihni mě neb tebe já, a druhé bude Zévu na péči.“

[725]Takto praviv zdvíhal ho; na lesť nezapomněl Odysseus:
v podkolení udeřil ho patou v zad a podrazil údy.
Na znak jej porazil, spolu sám padl vládci Odysseus
na hruď; zástupové s podivem patříce užasli.
Pak zdvíhal jej zas jasný Odyseus mnohotrpný,
[730]pohnul jím od země maličko a nezdvihl vzhůru,
však jemu podrazil údy; na zem zase klesli obadva
druh druha blízko při sobě, prachem potřísněni velmi.
Ještě v třetí byli zas by vstanouce se pustili zápas,
jen že po té Achileus sám povstal a jim v boji bránil:
[735]„Zápoliť už přestaňte a dále se pracně nemořte.
Oběma vítězství patří, ceny vezměte rovné
a jděte, též by jiní se pokoušeli ve hře Achajští.“

Takto praví, oni na slovo hned poslechli ochotně
a s těla prach setřevše do rouch oblekli se spodních.

[740]Péleovec stanovil na to odměny za běh o závod,
přestvůrné ze stříbra měsidlo; pojímalo v sobě
šest měr a výtečnou po celém světě předčilo krásou,
Sidoňané je velestrůjní vytvářili umně,
Foiničané ale z vlasti přivezli je po slani modré,
[745]přistali ve přístavě a v dar je Thoantovi skytli;
výkupného podal za Lykáona za Priamovce
Eunéos je Iásonovic Patroklu jarému.
Ustanovil je cenou druhu svému na poctu Achilleus,
kdož nejrychlejším v kvapném běhu býť se prokáže;
[750]býka druhému sadil velikého a vykrmeného,
dále za poslední stanovil cenu půl zlata hřivny.
Povstal z místa a jal se k druhům promlouvať Achajským:
„Vstaňte, kteří se také chcete v zápase tomto pokoušeť!“
Tak vece, hned povstal rychlý Oiléovec Aias,
[755]povstal důmyslný Odyseus, na to Nestora mládec
Antilochos; neboť on překonal v běhu všechny mladíky.
[Stáli po sobě řadou; na to cíl jim ukázal Achilleus.]
Od zábradlí táhl se běh jim; rychle utíkal
Oiléovec napřed, jasný se za ním hnal Odysseus
[760]poblíž, jak kdy letí lepopásé ženštiny služky
blízko člunek při prsou, jejž pěkně rukou ona hází,
provlekujíc skrze osnovu niť; na blízku při ňadrech
tento drží: tak blízko utíkal a v šlépěje stoupal
Oiléovci nohou, prve než prach kol je obestřel;
[765]na hlavu dech pouštěl jemu jasný vládce Odysseus
rouč běže stále; na něj povolávali všichni Achajští^[34]
dychtícího po výhře a víc ho pobádali v touze.
Když běh poslední dokonávali, tehdy Odysseus
k jasnooké ve svých ňadrech modlil se Athéně:
[770]„Slyš mě, Athéno, nohám na pomoc laskavě mi přispěj!“
Takto se modle pravil, vyslechla ho Pallas Athéna,
zbystřila údy čilé, nohy vespod a sezhora páže.
Když pak již měli v brzku u závodu cíle dopadnouť,
ve běhu sklouzl nohou Aias (nebo zmátla ho Pallas),
[775]kdež mrva usmrcených bučivých byla prostřena býků,
jež sklal rychlonohý na počesť Patroklu Achilleus;
tímto kalem volským jemu nos potřísněn a ústa.
Hned se měsidla chopil jasný Odyseus mnohotrpný,
ježto přišel první; čacký tura obdržel Aias.
[780]Tento stanul drže roh pravicí tura venkovského,
kal vyplívaje z úst, a počal promlouvať Achajským:
„Božka mě, žel, na nohou podvrátila, ježto i dávno^[35]
tak jako máť podlé Odyséa stojí a pomáhá.“

Takto praví, a srdečně se všichni mu smáli Achajští.
[785]Antilochos si tudíž poslední odnesl výhru
usmívavě a jal se slovem promlouvať Achajským:
„Jakkoli víte to všichni, milí, přece řeknu veřejně,
ještě také že nyní ctí božstvo pozemčany starší.
Aias jest než já sice po věku nemnoho starší,
[790]tento je však z rodu dřívějšího a z předvěku vzešlý;^[36]
však je dosud jadrným prý starcem, a ve běhu těžko
s ním se do zápasu pustiť Achajským, vyjma Achilla.“

Takto praviv velebil reka rychlonohého Achilla.
V odvět Péleovec promlouvaje takto se ozval:
[795]„Antilochu, věru tvá marnou ti nezůstane chvála,
nýbrž půl zlata hřivny přidám k tvé odměně ještě.“

Takto praviv do rukou ji podával; i jal ji radostně.
Avšak Péleovec dalekostinný nesa oštěp,
do prostřed položil ho za výhru, pavézu a přílbu,
[800]Sarpédontovu zbraň, již Patroklos jemu svlékl.
Povstal z místa a jal se k druhům promlouvať Achajským:
„Nejlepších o to dvé se mužů mezi vámi vybízí
obleknouti se ve zbroj a vzíti si kov tělosečný,
o druha druh před mužstva vojem se pokoušeti půtkou.
[805]Kdož by druhého z obou tělo krásné dříve zasáhl,
skrz brnění jeho útrob aneb krve dotkna se černé,
tento mu meč poskytnu za odměnu stříbrnopuklý,
překrásný, thrácký, jejž Asteropaiu jsem odňal;
Sarpédontova zbraň se podílem dostane rovným;
[810]hostinu pak skvostnou jim ve stanu ještě uchystám.“

Takto pravil, povstal veliký Telamónovec Aias,
s ním též Týdeovec povstal statný Diomédés.
Když na obou bohatýři stranách oblekli se ve zbroj,
vstoupili jsou oba doprostřed žádostivi půtky,
[815]zříce okem hrozným; úžas jal všechny Achajské.
Když byli již poblíž proti sobě čelíce na zápas,
vrhli se třikrát vstříc, třikrát se vyřítili poblíž.
Tehdy vrazil ve štít okrouhlý dřevce mu Aias,
však tělo nic neranil; nebo pancíř vnitru ho chránil.
[820]Týdeovec na to přes velikou Aianta pavézu
mířil stále na šíji hrotem lesklého kopiště.
Tehdy o Aiantův se život strachujíce Achajští,
kázali jim v boji přestať a vzíti si odměny rovné.
Avšak Týdéovci Achilleus meč skytl velký,
[825]též i s lepokrojeným řemenem mu přinášeje pochvu.

Samolitou Achileus stanovil na to kouli železnou,
jíž prve Éetióna vrhávala síla mohutná;
však kdy ho rychlonohý, jasný zavraždil Achilleus,
s poklady ještě jinými si odvezl kouli v korábech.
[830]Povstal z místa a jal se k druhům promlouvať Achajským:
„Vstaňte, kteří se také chcete v zápase tomto pokoušeť!
Byť role hodně podál od města se táhly mu žírné,
dost bude míti třebas na pět let v oběhu ročním^[37]
k své potřebě; neboť postrádaje železa pastvec
[835]neb snad oráč do města nepůjde, a koule mu skytne.“

Takto pravil, povstal válečný rek Polypoités,
chrabrá jasnorodého Leontea povstala síla,
Aias syn Telamóna a jasný povstal Epeios.
Stáli při sobě řadou, jasný jal kouli Epeios,
[840]jíž vrhl zakrouživ; zasmáli se všichni Achajští.
Dále druhý ji vymrskl Leonteus, mládec Aréův.
Pak ji třetí mrštiv veliký Telamónovec Aias
z pádné páže svojí, přehodil znaky všechny předešlé.
Kouli konečně chopil válečný rek Polypoités.
[845]Až kam berlu křivou dohodí kdosi pastucha stáda,^[38]
jež se točíc obloučně letí skrze skot se pasoucí:
tak přehodil reje místo celé; i zajásali všichni.
A druhové povstavše jaré Polypoitovy síly,
vyhlubeným ku lodím odnášeli odměnu krále.

[850]Dále lučišťníkům tmavomodré železo určil,
an deset ustanovil toporů ku desíti sekérkám,
zpřímil dále stožár modropřídého korábu
na břehu přímořském opodál a holoubci plachému
tenkou dal tkanicí nohu svázať a naň z luku kázal
[855]stříleti. „Kdož by zasáhl z lučiště holoubce plachého,
teslice všechny si vezma, domů si je do stanu odnes;
kdož by zasáhl jenom niti tenké, ptáka se chybě,
střelcem špatnějším jsa sekerky si odnese v obdar.“

Takto pravil, chrabrá na to povstala Teukrova síla,
[860]povstal Mérionés, druh bodrý Ídomenéa.
Javše hřebí v kovové je zamíchali přílbici lesklé;
Teukrův los vyletěl první. Hned mocně z lučiště
mrštil šíp, ale neslíbil prve Stříbrolukému
jehňat prvňátek přeslavnou vzdáť hekatombu.
[865]Ptáka tudíž se chybil; nepřálť mu to Foibos Apollon;
však niť u nožky zasáhl, na níž byl pták ten uvázán;
úplně šíp trpký bohatýrův nitku přeřízl.
Pozdvihl hned se holub k nebesům, ale niť k zemi tenká
spustila jest se dolů; i zajásali všichni Achajští.
[870]Mérionés jemu kvapně z rukou vyškubne lučiště;
dávnoť již pohotově držel šíp, ještě kdy mířil.
Ihned přislíbil dalekostřelnému Apollu
jehňat prvňátek přeslavnou vzdáť hekatombu.
Pod mračnem vysokým zahlédl holoubce plachého;
[875]tamže ho, jak kroužil, prostřed pod křídlo zasáhl,
a proletěl zcela šíp, jenž zpátky do země se opět
před nohu Mériona zarazil; pták však posadiv se
na vrchovišti stožáru tmavopřídého korábu
na stranu šíji svěsil, na to křídloma často zamáchal.
[880]V brzku mu duch vyletěl z údův, a podále stožáru
spadnul; zástupové s podivem patříce užasli.
Hned vzal Mérionés dvousečné teslice všechny,
Teukros k vyhlubeným nesl sobě sekerky korábům.

Avšak Péleovec dalekostinný nesa oštěp,
[885]čistonový měděnec, jenž byl ceny býka, a květný
do kruhu jim položil; pozdvihli se oštěpometci;
vstal ruče Atreovec širokovládný Agamemnon,
povstal Mérionés, druh bodrý Ídomenéa.
Z nich pak rychlonohý, jasný promlouval Achilleus:
[890]„Atréovče, my víme, kterak druhy nad všemi předčíš,
nejlepší o kolik jsi na síle a dřevce metáním;
k vyhlubeným tedy s tou výhrou navrať se korábům,
oštěpu Mérionu poskytneme zas bohatýru,
jestliže tak ti je libo v prsou; rada má to alespoň.“

[895]Tak vece, poslechl hned vojevůdce mužův Agamemnon.
Mérionés kovový přijal oštěp, a král Agamemnon
Talthybiu věstníku podal svou odměnu skvostnou.

---

1. [Verš 23.] Jest to jediný případ u Homéra, že lidé se obětují na počesť Patroklu. Jindy obětovali se lidé pouze bohům, aby se jejich hněv usmířil — Ífigeneia, syn Kreontův atd.
2. [Verš 25.] Achilleus svrhne mrtvolu s vozu po celé délce do prachu; prve vláčena byla pouze čásť svrchního těla.
3. [Verš 29.] Achilleus měl celkem 2500 mužů, 50 na každé z 50 lodí.
4. [Verš 48.] Smutným nazývá Achilleus kvas, poněvadž pro žal o Patrokla nemá žádné na něm radosti.
5. [Verš 72.] Dokud tělo nebylo pohřbeno, měla duše ještě na sobě částku tělesnosti, nebyla dosud stejného tvaru s dušemi v podsvětí, a zadržována byla od těchto duší na pomezí říše podzemní; později vykonával tento úřad Charon, jenž je přes jezero acherúské převážel na louku asfodélovou. Duše samy byly bez síly životní, bez masa a kostí, proto často k stínům nebo snům přirovnávány.
6. [Verš 73.] Pět řek jmenuje se v podsvětí: Acheron, Pyriflegethon, Kókýtos, Styx a Léthé. Zde míní se Styx.
7. [Verš 79.] Sudičky každému při narození osud ustanovují; Klóthó osud lidský rozpřádá, Lachesis dále jej rozvíjí a Atropos přetíná.
8. [Verš 88.] Hra v kostky pouze na tomto místě u Homéra přichází; Palamédés prý ji vynalezl. Též u tragiků baví se rekové hrou v kostky.
9. [Verš 170.] Staří věřili, že zemřelí i v Hádu tím se obírají, co milovali na světě; proto dávaly se jim na žaroviště ony předměty, jež na světě mívali rádi, zbraně, koně, psi. Na oheň dávali také olej a med; olejem se plamen živil a shoření urychlovalo, medem naznačovalo se symbolicky oslazení smrti.
10. [Verš 221.] Pokud žaroviště hořelo, ulévalo se víno duši zemřelého, a při tom volal se jménem; když vše shořelo, polil se popel vínem, sebraly se kosti a daly do popelnice.
11. [Verš 274.] Poněvadž Achilleus tyto hry uspořádal, nemohl se závodu sám súčastniti.
12. [Verš 307.] Vedle Poseidona, praotce rodu Néleovců a boha chovu koní, jmenuje se Zeus jakožto bůh, jemuž lidé za všechno děkují.
13. [Verš 329.] Tyto dva kameny byly k ochraně mety.
14. [Verš 335.] Poněvadž náručnímu koni bylo dělati větší oblouk, musil se Antilochos na levou stranu nakloniti, aby při otáčení se z korby nespadl.
15. [Verš 337.] Náruční kůň musil při otáčení rychleji běžeti nežli podsední, jenž menší oblouk kolem mety dělal; proto musil mu Antilochos uzdu popustiti a povzbuditi bičem i slovem.
16. [Verš 346.] Areion byl znamenitý kůň, jenž pocházel od Poseidóna, dle pozdější báje od Zefyra a jedné harpyie. Poseidon daroval ji Kopreovi, králi v Haliartu v Boiótii, tento Héraklovi a Héraklés Adrastovi, králi Sikyonskému.
17. [Verš 365.] Rejdiště táhlo se od lodí do pláně a musilo se několikrát přejeti.
18. [Verš 422.] Antilochos jel zrovna za Meneláem, jenž do úvozu zahýbal, kdež dva vedle sebe jeti nemohli; Antilochos zatočil koně stranou, předejel Meneláa a vjel před ním do úvozu.
19. [Verš 452.] Ještě pokud Diomédés byl daleko, poznal jej Ídomeneus po hlase, když na koně křičel, a poznal i koně jeho jednoho, jenž měl na čele zvláštní znamení.
20. [Verš 476.] Mladší lidé mají lepší zrak starých, Ídomeneus stál již na prahu stáří.
21. [Verš 515.] Při závodech nesměl nikdo užiti nepoctivých prostředků. V pozdější době musili zápasníci přísahati, že budou poctivě závoditi.
22. [Verš 542.] Antilochos byl v právu, když se proti tomu ohrazoval, aby Eumélos dostal přednosť před ním.
23. [Verš 556.] Achilleus měl radosť, že Antilochos své odměny dobyté tak důrazně hájil.
24. [Verš 561.] Litina kovová sloužila bez pochyby k tomu, aby upevnily se jednotlivé kusy, z nichž skládal se pancíř.
25. [Verš 584.] Antilochos měl přísahati skrze Poseidóna jakožto boha koni, že nepoctivě nezávodil.
26. [Verš 633.] K této slavnosti přišli také účastníci ze sousedních zemí, Pylané a Aitólané.
27. [Verš 665.] Epeios vystavěl dřevěného koně, jímž Řekové dobyli města Troie.
28. [Verš 671.] Básník často vyslovuje tuto myšlénku, že nelze ve všem býti vyniklým.
29. [Verš 674.] Epeios praví, že soupeře tak přemůže, že přátelé jeho budou míti co dělať, aby jej k sobě přivedli.
30. [Verš 684.] Při boji pěstním měli zápasníci pouze pás k ochraně břišních částí. K zveličení rázův ovinovány ruce od zápěstí až přes dlaň pletivem z řemení, ale tak, že ruka ještě v pěsť zaťata býti mohla; toto pletivo nazývalo se jemným na rozdíl od hmotnějšího, jehož později v bojích pěstních užívali, a jež povstalo tím, že přes řemení jemné přetažen byl na přič vně ruky ještě řemen ostrý, silný, aneb že byly řemeny dokonce i puklicemi kovovými aneb hroty probity, kterýžto hrubý a nebezpečný přístroj koulí aneb humoristicky mravencem nazývali.
31. [Verš 690.] Euryalos číhal, aby rány Epeiovy zadržel nebo při vhodné příležitosti jemu ránu zasadil.
32. [Verš 692.] Před bouří vyskakují ryby do výše.
33. [Verš 702.] Povarný znamená tolik co k vaření sloužící; trojnožka povarná jest ona, která se kladla na oheň, proti oněm trojnožkám, jež sloužily k ozdobě.
34. [Verš 766.] Odysseus byl tak blízko Aiantovi, že tento cítil na hlavě dech jeho. Diváci přáli Odysseovi a povzbuzovali jej voláním, poněvadž Aianta doháněl a nebyl v běhu tak obratný jako svou rychlostí proslulý Aias.
35. [Verš 782.] Aias mohl soudiť, že Athéna spůsobila jeho pád, poněvadž bylo známo, že Athéna Odyssea ochraňuje.
36. [Verš 790.] Antilochos praví, že Odysseus patří k dřívější generaci.
37. [Verš 833.] Vítěz bude míti dosti železa na pět let; jeho pastýř nebo oráč nebudou musiť choditi do města, aby je koupili; postačí koule.
38. [Verš 845.] Pastýř hází svou křivou berlu po krávách, aby ty se obrátily, které příliš daleko se vzdálily.