Homérova Ilias (Škoda)/Zpěv dvacátý čtvrtý

Ilias Homér
Zpěv dvacátý třetí	Zpěv dvacátý čtvrtý

Údaje o textu
Titulek:	Zpěv dvacátý čtvrtý
Autor:	Homér
Zdroj:	HOMÉR. Ilias. Praha: vlastním nákladem překladatele, 1886. s. 380–400 a 430–432. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Antonín Škoda
Licence překlad:	PD old 70

Ráno po tryznách smýká Achilleus mrtvolu Hektorovu kolem Patroklova rovu. Zeus pošle Thetidu k Achillovi, aby mrtvolu Priamovi vydal; zároveň vzkáže po Íridě Priamovi, aby za tou příčinou do tábora Achajských s hojným výkupným se odebral. Priamos poslechne proti vůli Hekabině a přijde pod ochranou Hermovou do stanu Achillova a prosí ho za vydání mrtvoly. Jeho prosba se vyslyší. V noci vrátí se Priamos s mrtvolou do Ília. Andromaché, Hekabé a Helené kvílí nad Hektorem. Pohřeb.

Sbor se po té rozešel; mužové se odebrali každý
zpátky k lodím běhutým. Pokrmem se pomýšleli všichni
a spánkem sladkým občerstviti. Avšak Achilleus
kvílil pamětliv druha rozmileného, a spánek
[5]všekrotitel ho nejal, nýbrž sem a tam se otáčel,
touže po Patroklově jarosti a síle junácké,
a vše co byl vykonal s Patroklem a strasti vytrpěl
s ním ve vřavě mužův a vlnách moře zápase strašných.
Na vše to rozpomenuv se v prsou, slzy hojně proléval,
[10]buď na levý či pravý bok uléhaje neb zase někdy
na znak a zas na tvář; opět zase přímo se zdvihnuv
po břehu obcházel mořském. Avšak mu neušlo,
jak Zora nad tůní a břehem se ukázala jasná,
nýbrž když zapřáhl do jařma běhouny si rychlé,
[15]Hektora k smýkání vzadu krásné korby přivázal;
po třikráte kolem Patroklova jím rovu smýkav,
do stanu navrátil se a přestal; ve prachu zůstal
Priamovec natažen na tváři. Zatím mu Apollon
zohavení každé vzdaloval, nad ním maje lítosť
[20]byť mrtvým; zlatitým pokrýval jest ho celého
štítem svým, aby smýkaje jím z těla kůži neodřel.

Tak jasného hněvem roznícen Hektora trýznil;
však blažení bohové to vidouce pocítili lítosť,
vzíť ho vybízeli tajně mrakoptyla světlorodého.^[1]
[25]Všem sice ostatním se to líbilo, pouze ne Héře,
vládci Poseidáónu a jasnooké dceři Zéva,
neb jim jak na počátku svatá byla Troia protivna
a s Priamem jeho lid pro Alexandrův hřích těžký,^[2]
jenž dvě z bohyň potupil, když jsou k němu v ohradu přišly,
[30]a zvelebil tu, která rmutnou poskytla mu chlipnosť.
Jakmile ránorodá z těch dob Zora vzešla dvanáctá,
tehdáž k nesmrtným promlouval Foibos Apollon:
„Jak jste krutí, bohové, záhubní! nikdy-li vám všem
Hektor nespálil skotu kýty a koz bezevadných?^[3]
[35]Nechcete ač mrtvého nyní uchrániti vládce,
choť by ho spatřiti mohla a matka a dítě robátko
a Priamos kmet otec, pak národ, již by ho rychle
spálili v ohni a tryzny mu ke cti pořídili slavné.
Však chcete spíš, bohové, zhoubnému pomáhať Achillu,
[40]jenžto nemá řádné ani mysli ni uprositelné
rozvahy v svých ňadrech, jako lev jen zná sveřeposti,
jenž povoliv veliké své síle a mysli hrdostné
krotká stáda lidí napadá, aby kvas si pořídil:
takž Achileus pozbyl slitování, též studu nezná,
[45][jenž lidu na škodu jest velikou nebo k prospěchu bývá].
Vždyť se udá, že mnohému jiný zhyne ještě milejší,
buď bratr sourodný nebo syn jemu zemře militký;
však přece ustává od pláče a nářku konečně;
neb mysl trpělivou smrtnému propůjčila sudba.
[50]On však, když jasnému život byl Hektoru vyrval,
připjal jej k vozu svému a kol rovu soudruha svého
smýká jím; to mu v pravdě není ku chvále ni ke cti.
Ať mu jenom, třeba byl chrabrý, nezanevřeme zlostí;
neb zemi již hanobí necitelnou ve hněvu lítém.“

[55]Zas jemu rozhněvaná běloloktá odvece Héra:
„Mohlo by, Stříbroluký, podlé tvé státi se vůle,
jestliže dáte počesť Achiléu a Hektoru stejnou.
Hektor jest smrtný, na prsou ženy matky ukájen,
Péleovec však z božky pochází, jižto samotna
[60]jsem vychovavši a vypěstivši za choť muži skytla,^[4]
Péleu, jenž byl nesmrtným zejména militkým.
Veškeři k sňatku jste přišli nebeští; tys s nimi loutnu
třímaje též hodoval, nevěrný, soudruhu špatných.“

V odvět promlouval zase k Héře mrakosběratel Zeus:
[65]„Héro, jenom se tolik na nebešťany nemrač a nezlob!
Pocty oniť nemají rovné; ale býval i Hektor
božstvu z lidí nejvíce milým, již v Íliu bydlí
tak mně také; nebo nikdy darů milených nezanedbal.
Nikdy nepostrádal můj oltář hostiny řádné,
[70]litby a páry libé, čeho dostalo nám se na poctu.
Předse zanechme unésť tělo Hektora chrabroduchého,
(nelze provésti to tajně Achillea); neb věru stále
dnem i nocí božská napořád k němu matka přichází.
Avšak někdo z bohů zavolej sem Thetidu ke mně,
[75]bych mohl jí slovo říci rozumné, jak by Achilleus
obdary od Priama vzal a nazpět Hektora vrátil.“

Tak vece, větronohá se pak Íris zdvihla s poselstvím,
uprostřed Sama výspy a kostrbatého pak Imbra
skočila v tůň černou, zasténaly zátoky proudy.
[80]Do prohlubně podobna olovnici letmo se vrhla,
ježto na roh polního upevněna býka upadne^[5]
v tůni masožravcům rybním smrť a zhoubu nesoucí.
Našla ve vyhlubené sluji božku; a pospolu družky
seděly ostatní mořské; ona ve středu všechněch
[85]kvílila nad sudbou syna bezvadného, který měl
v Troii velehrudné zahynouť od vlasti podále.
Poblíž přistoupivši ručí promlouvala Íris:
„Thetido, Zeus tě volá, věčné zámysly vedoucí.“
Jí pak stříbronohá slovy odvece božka velebná:
[90]„Proč mi přijíti velí bůh velký? Velmi se štítím
vstoupiti k Nesmrtným, nesměrné mámť hoře v srdci.
Půjdu zatím, slovo marno nezůstane, ježkoli řekne.“

Tak tedy prohlásivši tmavý vzala božka velebná
závoj — černějšího nebývalo na světě roucha.
[95]Vyšla, a větronohá rychlá spolu kráčela Íris
napřed, a vezde stranou ustoupala jim vlna mořská.
Vystoupivše na vrch k nebesům pozdvihly se obě.
Našly širohlučného Kronovce a kol něho všichni
seděli ostatní blažení bohové věkožizní.
[100]Hned k Diu otci usedla Thetis, vstala z místa Athéna.
Héra pohár zlatitý do rukou jí dávala krásný^[6]
pozdravujíc; a Thetis navrátila jej se napivši.
K nim započal promlouvať otec všeho lidstva a božstva:
„Tak do Olympa jsi přišla, bohyň, zarmoucena v srdci,
[105]v ňadrech bol chovajíc ohromný; vím to i já sám.
Avšak i tak ti povím, proč vyzval jsem tebe k sobě.
Devět dní již váda zuří mezi neskonalými
pro hradoborce Achilla a mrtvolu Hektora vládce;
povzbuzují tělo vzíti mrakoptyla světlorodého.
[110]Avšak já tuto slávu propůjčuji vládci Achillu,
tvou zachovávaje úctu a lásku si dál pro budoucnosť.^[7]
Rychle do tábora vejdi a svému rozenci to rozkaž.
Řekni, že naň bohové nevrou, já hlavně že ze všech
nesmrtných se hněvám, poněvadž v svém srdci zuřícím
[115]Hektora vyhlubených u lodí nevydávaje poutá,
ačli se snad mne bojí a vydá tělo Hektora nazpět.
K Priamu velkoduchému zatím já Íridu pošlu,
k Argejských aby šel ku lodím syna svého vykoupit,
obdary vezma Achillu, které by mu smířily srdce.“

[120]Tak vece, stříbronohá ho Thetis poslechla ochotně;
s pospěšným se letem k synu spustila s výšin Olympských.
Do stanu přišla milého rozence a našla ho tamže,
an nekonečně stenal; milení jeho soudruzi vůkol
ve chvatu zaměstknáni a snídaň chystali sobě,
[125]k níž vlnatá veliká se zabíjela ve stanu ovce.
Poblíž svého rozence usedla si máti velebná,
pohlazujíc ho rukou slovo řekne a takto se ozve:
„Dítě milé, jak dlouho naříkaje ještě a kvíle
v srdci budeš se mi hrýzti, nemysle na krmě a lůžko
[130]nic; přece hodno s ženou pokochať se na lůžku milostném;
sám ani dlouho také nebudeš živ, nýbrž i tobě
smrť již velmi stojí na blízku a sudba mohutná.
Nuž poslyš mě nyní, nebo jsem ti poselkyně Zéva:
Všichni ti prý bohové nevrou, on hlavně že ze všech
[135]nesmrtných se hněvá, poněvadž prý v srdci zuřícím
Hektora vyhlubených u lodí nevydávaje poutáš.
Nuž tedy již ho propusť a za mrtvolu vezmi si výkup.“

V odvět rychlonohý zase k ní promlouval Achilleus:
„Tak se staniž! kdo podá výkupné, mrtvolu vezmiž,
[140]v skutku-li opravdově Olympan sám to poroučí.“

Takž oni na stanovišti korábů matka s rozencem
na vzájem mnoho slov promlouvali rychloperutných.
Íridě Zeus ku Troii svaté pospíchati kázal:
„Írido spěj rychlá, příbytky Olympa opustíc,
[145]Priamu velkoduchému do Ília zprávy vyřídit,
k Argejských aby šel ku lodím syna svého vykoupit,
obdary vezma Achillu, které by mu smířily srdce,
sám, a jiný z Trojanův aby žádný s ním nevycházel.
Jen hlasatel starší ho provázej, jenž by mu řídil
[150]mezky^[8] a krásnokolou jeho korbu a do hradu nazpět
mrtvolu zas přivodil, již jasný proklal Achilleus.
Smrť nijaká ani strach nebudiž mu na péči nižádný.
Neb průvodce takého přidáme mu Světlorodého,
jenžto ho doprovodí, až před tvář přijde Achilla.
[155]Jakmile jej sprovodí dovnitř stanu vládce Achilla,
sám ho nezavraždí, a jiným bude brániti všechněm.
Nesmyslný-tě není, bez rozvážnosti a hříšný,
nýbrž vezdy s prosebníkem zcela vlídně se utká.“

Tak vece, větronohá se pak Íris zdvihla s poselstvím.
[160]Přišla v palác Priamův a nalezla tu pokřik a nářek.
Na dvoře úpravném synové kolem otce sedíce
smáčeli roucha slzí, on sám kmet ve středu všechněch
těsně kolem zahalen do pláště, a nešvary hojnosť
vezde se kol po hlavě a šíji nalézalo starce,
[165]jížto rukou vlastní si na půdě se svíjeje nabral.
A snachy též a rozenky po domě naříkaly hlasně
rozpomenuvše se těch, již v hojném počtu a síle
pod pravicí pozbyvše duší byli klesli Danajských.
K Priamu přistoupivši započla poselkyně Zéva
[170]šeptem promlouvať; veliká jala hrůza mu údy:
„Priame Dardanský, jen zmuž se v prsou a neboj se!
neb s nijakou zprávou zlověstnou nespějí k tobě,
leč v dobrém úmyslu; i jsem ti poselkyně Zéva,
jenž o tě, byť vzdálen, jest pečliv a má slitování.
[175]Hektora tobě velí jasného vykoupiť Olympan,
máš dary dáti Achillu, které by mu smířily srdce,
sám, a jiný z Trojanův aby nikdo s tebou nevycházel.
Jen hlasatel starší tě provázej, jenž by ti řídil
mezky a krásnokolou tvou korbu a do hradu opět
[180]mrtvolu zpátky přivez, již jasný proklal Achilleus.
Smrť nijaká ani strach nebudiž ti na péči nižádný;
neb ti taký bude Světlorodý průvodce po cestě,
jenž tebe doprovodí, až před tvář přijdeš Achilla.
Jakmile pak přivodí tebe do stanu vládce Achilla,
[185]sám tě nezavraždí, a jiným bude brániti všechněm;
nesmyslný-tě není, bez rozvážnosti a hříšný,
nýbrž vezdy s prosebníkem zcela vlídně se utká.“

Po slovu tom zase rychlonohá se odebrala Íris.
On pak krásnokolou rozkázal ku spřeži mezků
[190]chystati korbu synům a na ní dal uvázati truhlík.
Sám pak sestoupil pospěšně do komnaty vonné
z cedru vyšekrovné, jež dost uchovávala skvostů;
Hekabu choť zavolal na to k sobě a takto se ozval:
„Od Dia ke mně posel, nebohá, přistoupil Olympský,
[195]k Argejským bych šel ku lodím syna svého vykoupit,
obdary vezma Achillu, které by mu smířily srdce.
Nuž pověz mně také, jak zdá se ti býť to na mysli?
neb přílišně samého mě srdce a touha pobádá,
bych tam k loďstvu do tábora šel širokého Achajských.“

[200]Tak vece, choť zakvílila hořce a odvece takto:
„Ach běda, kam se rozum ti poděl, skrze nějž u cizinců
dříve jsi byl veleben zejména a jimž tady vládneš?
Jak se k lodím Danaův jediný odvážiti můžeš,
jak před tvář muže jíti, který tak přemnoho chrabrých
[205]povraždil ti synů?^[9] Věru máš v hrudi srdce železné.
Jak bude míť tě v rukou a jenom na své oči spatří
muž ten nevěrný, krvolačný, bez smilování
tvé neušetří šíje. Nyní opodále ho plačme
v domě sedíce našem! tak jednou sudba mu mocná
[210]při zrození upředla nití, když jsem jeho počla,
bystronohých aby psů nakrmil rodičův opodále
při muži násilném; kéž bych jen v játra mu mohla
zub zatnouti a snísti! Byloť by to odplata řádná
za syna mého; nezavraždilť zbabělce jakého,
[215]nýbrž za Trojské a jejich ženy hlubokopásé
válčíval, na strach nepomýšleje nikdy a útěk.“

Opět promlouval k ní kmet Priamos bohorovný:
„Jen, milená, kdy chci jíti, mi nebraň a v nitru paláce
zlověstným mi nebuď sama ptákem; marně to žádáš.
[220]Neb kdyby někdo jiný žádal toho na mně pozemčan,
buď věštec nějaký nebo kněz nebo žertvodozorce,
řekli bychom, že to lež je, a víc toho nedbali ještě,
teď však (zaslechl jsemť sám božku a vůči pozíral,)
půjdu, a nestane vůle se marnou. Pakli mi sudba
[225]vyhlubených u lodí zahynouť Danaův kovokrzných,
buď si; nechať mě potom zavraždí ihned Achilleus,
když v náruč syna pojmu a pláčem srdci ulehčím.“

Takto praviv krásná od skříní víka otevřel,
z nichžto dvanáct vybral překrásných rouch Achiléu,
[230]jednoduchých tolikéž houní a dvanácte koberců,
plášťů pak tolikéž krásných a podobně i suknic.
A zlato odváživ si deset vzal v celku talentů,
vzal trojnožky dvě blyskotné, čtyři dále měděnce,
překrásnou pak číši, kterou muži skytli mu Thráčtí,
[235]skvost veliký, když k nim vyslancem druhdy zavítal;
přec však kmet ho v paláci nešetřil, ježto si velmi
přál mileného rozence vykoupiti. Trojany všechny
ze předsíně slovem hanivým důrazně vyháněl:
„Půjdete pryč, darebáci hanební! Což doma nářku
[240]dosti samotni nemáte, že ještě mne přijdete rmoutit?
Což je to málo, že Zeus Kronovec mi bolesti uchystal,
nejlepšího rozence zhubiv? Poznáte to rovněž:
o mnoho snáze budeť, soudím, na příště Achajským
vás poraziť, když tento mrtev. Však já přeji sobě,
[245]dřív než bych spatřil do kořán vyvráceno město
očima svýma, raděj se do Hádovy ubrati říše.“

Dí a je rozháněl berlou; ven utíkali všichni
před starcem hněvivým. Laje pak na své syny zkřiknul;
bylť tu Paris, jasný Agathon, Helenos veledušný,
[250]Antifonos, Pammon, v ryku statný vládce Polítés,
Déifobos, pak Hippothoos, vznešený spolu Díos;
těmto devíti stařec zkřiknuv napomínaje kázal:
„Zčerstva vy nezdaření synové! Kéž byste mi všichni
u běhutých u lodí byli padli na Hektora místě!
[255]Ach já nešťastný, měl jsem bohatýry rozence
v Troii širokrajné, a mně z nich tady nikdo nezůstal,
Tróila válečníka a Méstora jasnorodého,
Hektora, jenž mezi lidmi chodil jako bůh a se nezdál
býť smrtného synem, nýbrž boha neskonalého!
[260]Všechny mi potřel Arés, a jenom zbylo plémě ničemné,
lháři a rozkošníci, dovední v poskoku rejním,^[10]
lupiči jehňat a kůzlat a násilníci obecní.
Ihned vůz běhutý připravte mi rychle co nejdřív,
pak toto všechno naložte, abych mohl dáť se na cestu.“

[265]Takto praví, synové leknuvše se domluvy otce,
vůz ven krásnokolý mezčí zdvihnuvše vynesli,
krásný, čistonový a na něm pak uvázali truhlík,
se hřebu zdvihli potom zimolisté jařmo na mezky
puklinaté a kruhům svěracím výborně přilehlé,
[270]se jhem též úvazbu přinesli devítiloketní.
Jařmo na voj na lepohlazenou položivše pozorně
na kraji na předním, ke kolíku připevnili kroužek,
přes kříž pak třikráte na pukle jho obvazujíce
obvili vícekrát a zatáhli na konci kolíku.
[275]Z komnaty uhlazenou bedlivě nosíce na korbu,
za hlavu Hektorovu hojný nakládali výkup,
mezky tahouny potom zapřáhli mu silnokopytné,
jež Mysové jednou za podar dali Priamu skvostný.
Pod jho přivedli koní jemu dvé, jež kmet veledušný
[280]sám při lepohlazených vypěstil sobě při jeslích.

Tak ve vyšekrovném zapřáhli si domě obadva
s hlasatelem Priamos, moudré rady v srdci vědoucí;
k nim přistoupila blíž Hekabé zkormoucena v ňadrech
a zlatitém ve poháru v pravé ruce třímala víno
[285]přesladké, aby před cestou vzdali litbu Nebeským;
před koně přistoupíc slovo řekne a takto se ozve:
„Otci, tu máš, Diu ukrop a modli se vroucně za návrat
zpět z moci nepřátel, když již tebe srdce pobádá
jíti k lodím běhutým, ač tak jest mé proti vůli.
[290]Medle tudíž k Ídskému pomodli se Zévu Kronovci
černomrakému, který pohlíží na kraje Trojské,
orla nechať rychlého ti pošle, který je samému
z ptáků zvláště milý a jehož jest síla převelká,
na pravo, bys, milený, na své oči spatře ho vlastní,
[295]důvěry pln ku lodím kráčel Danaův koněrychlých.
Ačli ti svého širohlučný Zeus posla nesešle,
pak bych já tebe nikdy radou nepobádala jíti
Argejských ku lodím, třeba velmi na cestu naléháš.“

V odvět promlouval zase k ní Priamos bohorovný:
[300]„Ó choti má, rady tvé milerád poslechnu rozumné.
Hodno je k Zévu rukou pozdvihnouť za smilování.“

Takto praviv zavolal na klíčnici služku a kázal
jí do rukou mu naliť vodu čistou; služka na rozkaz
stoupila k vládci, v rukou umyvadlo a pánvi nesouci.
[305]Když ruce sobě umyl, tu pohár od své choti dostal,
ve prostřed stoje dvorce se modlil a vína uléval,
patře zrakem k nebesům, a zvolal promlouvaje hlasně:
„Nejvyšší, nejslavnější Die, vládyko Ídský,
dej, bych Achillovi stal se milým a zbudil slitování,
[310]orla račiž rychlého mi poslať, jenž ti samému
z ptáků zvlášť je milým a jehož jest síla převelká,
na pravo, bych potěšen na své oči spatře ho vlastní,
důvěry pln ku lodím kráčel Danaův koněrychlých.“

Takto se modle praví, vyslechne ho důmyslný Zeus.
[315]Orla mu hned poslal, nejvážnějšího z peřenců,
lovce tmavého, který černoušem též se nazývá.
Jak široké u vyšekrovné jsou komnaty dvéře
člověka zámožného a zámkem pevně přilehlé:
tak jeho sáhala křídla s obou stran, když se ukázal
[320]na pravo jim přes město ulétaje. Plésali všichni
jej spatřivše, a srdce v prsou rozhřálo se všechněm.

Kmet pospěšně lepohlazenou vystoupl na korbu,
jel skrze bránu paláce a síní silnodunící.
Před ním čtyrkolesý vůz těžký mezkyně táhly,
[325]jež řídil zkušený Ídaios; vůz opodále
jel komoňův a bičem je stařec popoháněje pílil
městem kvapně; milí ho společně provázeli všichni,
nářky vedouce mnohé, jako když by se na smrť ubíral.
Když byli již jeli z města dolů a se dostali na pláň,
[330]zas synové, zeťové se ubírali k Íliu nazpět,
avšak Zéva širohlučného nezůstali tajni,
když ve pláni se octli; zočiv kmeta měl slitování.
Hned k Hermeiu, milému rozencovi, takto se ozval:
„Ó Hermeio, milé obzvláště je tvé toto dílo
[335]k člověku přidružovať se pomáhaje, jak komu zachceš.
Nuž jdi a Priama k loďstvu mi vyhlubenému Achajských
tak sprovodiž, by ho nikdo neuzřel a nikdo nepoznal
z ostatních Danaův, prve než stanu dojde Achilla.“

Tak děl, a světlorodý hned uposlechl Zéva mrakoptyl.
[340]Pod nohy rychle potom krásné si uvázal opánky
nesmrtné, zlatité, kteraké přes dráhu ho vlhkou
a přes nesmírnou zemi s větru unášely vánkem.
Jal pak berlu, kterou lidské oči k spánku zavírá,
jichž žádá, a druhé opět ze spánku probouzí.
[345]Třímaje berlu v rukou pospíchal vládce mrakoptyl.
Rychle přišel ke Troii a Helléspontu širému,
dále spěchal mládenci jsa královskému podobný,
pýřím obrostlý, v nejkrasším rozkvětu mládí.

Jakmile již vysoký byli objeli náhrobek Ílův,
[350]stanuli chvilku, chtějíce napájeti mezky a koňstvo
v proudu, neboť se také k zemi již rozprostřelo temno,
Ídaios hlasatel znamenal boha, zblízka ho spatřiv,
Herma a ku Priamu promlouval a takto se ozval:
„Hleď synu Dardana krále! nyní rady jest třeba moudré.
[355]Člověka zřím a trvám, že budem zavražděni v brzku.
Nuž tedy prchněme s koňmi aneb padnouce ho vroucně
na kolenou poprosme, zda s námi by měl slitování.“

Takto pravil, mysl starce užasla a bál se převelmi,
zpříma se vlas mu zježil, shrbené tělo třáslo se hrůzou,
[360]a stanul ustrnulý; přistoupiv sám blahodárce
starce chopiv pravicí promlouval a takto se tázal:
„Kam tak pozdě, tatíčku, jedeš s těmi koňmi a mezky
v čas noci posvátné, kdy druhý lid spánku požívá?
Což nic chrabroduchých, milený, nebojíš se Achajských,
[365]zarputilých tvých nepřátel na blízku ležících?
z nich kdyby kdos tě zočil ve kvapné temnotě noční
skvostů vézti tolik, co počal bys sobě na mysli?
Sám ani nejsi mladý a stařec tebe tento provází,
bys muži zabránil, kdo na vás by se křivdy dopustil.
[370]Avšak já ti neublížím, ano sám proti křivdě
bych tebe spíš bránil; neboť otci milému se rovnáš.“

V odvět pak propoví jemu kmet Priamos bohorovný:
„Tak tomu arci, milý synu, jest, jak právě povídáš;
avšak ještě také bůh kýs ruku vztáhl nade mnou,
[375]jenž takového nyní poutníka mi v ústrety poslal
vhod, jakový v postavě a vzrůstu jsi div mi na pohled,
tak moudrý rozumem, rodičů syn nejblaženějších.“

Zas k němu světlorodý promlouval vládce mrakoptyl:
„Všechno to, starče milý, opravdu po řádu jsi vyřkl.
[380]Avšak tohle mi pověz a zřejmou pravdu mi řekni,
zdažli nějak do cizí tyto poklady vlasti posýláš
skvostné, nesčetné, kde by v jistotě zůstaly tobě,
či zdali posvátnou již se všemi Troiu opouštíš
ze strachu? neb takový nejlepší muž padl v bitvě,
[385]syn tvůj, jenž za nikým v seči války nezůstal Achajských.“

V odvět pak propoví jemu kmet Priamos bohorovný:
„Kdož jsi a ze kterakých rodičů, synu, řekni, pocházíš?
Jak jsi mi o smrti krásně mluvil nebohého rozence!“

Zas k němu světlorodý promlouval vládce mrakoptyl:
[390]„Chceš mne, milý kmete, zkoušeť a ptáš se po Hektoru jasném.
Já ho v mužezdobné na svoje oči bitvě začasto
vídal, i když tisknuv voje vyhlubeným ke korábům
Argejské vraždil, železem je potíraje ostrým.
Leč s podivem my stojíce se dívali, ježto Achilleus
[395]válčiti nás nenechal, jsa na Atréovce rozezlen.
Já jeho druh jsem, a táž úpravná loď mě přivezla;
jsem z kmene Myrmidonův, a otec zove můj se Polyktor;
jest bohatý na statky a kmet jako právě ty v létech,
šest mu synů je v paláci a já jsem syn jeho sedmý;
[400]když byl los mezi námi metán, bylo k Troii mně jíti.
Od břehu teď do pláně přicházím; z rána zajisté
jiskroocí muži bitvu svedou o město Achajští.
Neb je mrzí, že sedí zde nečinně, a déle bojovnosť
horlících zadržeť nemohou bohatýři Achajských.“

[405]V odvět pak propoví jemu kmet Priamos bohorovný:
„Jestliže jistě jsi druh reka Péléovce Achilla,
nuž tedy všechno mi řekni a pouhou pravdu mi pověz,
ještě-li můj při lodích jest syn, čili již ho konečně
psům v kusy rozsekaného hodil ke kořisti Achilleus.“

[410]Zas k němu světlorodý promlouval vládce mrakoptyl:
„Ještě se, starče milý, ho psové ani ptáci nedotkli,
nýbrž ještě leží syn tvůj při Achilla korábě
ve stanu tak, jak byl; Zora nad ním vzešla dvanáctá,
tak co leží, a nijak netlí tělo ještě, a červi
[415]nehlodají ho, kteří hlodají muže, již v boji padli.
Ovšem jim kolkol rovu soudruha rozmileného
smýká bez lítosti, nebeská jak Zora svitne,
však zohaviť ho nemůž; sám bys podivil se popatře,
jak čerstvý jsa leží, od vší krve jak by očištěn,
[420]nikde neposkvrněný; jeho všechny se zavřely rány,
jež dostal; nebo ještě kovem ho probodli přečetní.
Tak blažení bohové pečují o tvého rozence,
byť třeba byl mrtvý; nebo byl jim v srdci militký.“

Takto praví, a stařec zaplésal a odvece vzájem:
[425]„Dobře je přec, synu můj, příslušné oběti dávať
nesmrtným; nebo nikdy i syn můj, byl-li kdy jednou,^[11]
nespustil se v paláci bohů, jimž sídlem Olympos;
a proto vzpomněli naň si také oni v sudbě smrtelné.
Nuž tedy tento pohár překrásný přijmi ode mne,
[430]obranu sám mi propůjč a provoď mě za ochrany božské,
až bych Péléovce Achilla se do stanu dostal.“

Zas k němu světlorodý promlouval vládce mrakoptyl:
„Starče, ty chceš mladšího mě zkoumati; však to je marné,
když dary bez vědomí Achiléova vzíti mi kážeš.
[435]Já se ho velmi bojím a oloupiti v srdci se štítím
svém, aby na hlavu mou nesvezla se pomsta budoucně.
Rád tě zatím sprovodím třeba do slavného i Arga,
řádně ručím na korábě aneb tě provázeje pěšky;
nikdo s tebou, chtěje mnou pohrdať, se do půtky nepustí.“^[12]

[440]Takto praví a na korbu se vyšvihl bůh blahodárce,
s rychlostí uchopil do rukou bič a opratě lesklé,
pak mezkům a koním do prsou vdechl sílu mohutnou.
Když ku příkopu již byli přišli a k hradbě korábů,
kdežto teprv večeří se zabývali hlídači strážní,
[445]světlorodý rozlil spánek na ně všechny mrakoptyl,
pak ruče bránu otevřel a závory odstrčil obě
a Priama vpustil s dary přeskvostnými na korbě.
Jakmile Péléovce Achillea ku stanu přišli,
jejž byli Myrmidoné vysoký vystavěli vládci,
[450]klády stromů smrkových osekavše, a pokryli s výše
rákosinou vlasatou, posekavše na louce ji vlhké;
vůkol dvůr veliký pak obehnali vládci milému,
hustým obroubivše kolím, a zavírala dvéře
závora jedna, kterou tři zaráželi vezdy Achajští
[455]a znova zas tři dveří otvírali závoru velkou
z ostatních, ale sám jediný ji zarážel Achilleus:
tam tedy Hermeias blahodárce stařečku otevřel
a přivodil skvostné dary rychlonohému Achillu
a k zemi s korby dolů sestoupil a takto se ozval:
[460]„Věz tedy, starče, že já ti přišel s nebe bůh věkožizný,
Hermeias; neb otec průvodčím tobě mne poslal.
Avšak půjdu nyní zase zpět, prve nežli Achillu
na oči přijdu; byloť by to přec neslušno zajisté,
nesmrtný kdyby bůh se lidí tak zřejmě ujímal.
[465]Vejda ty však kolenou se uchop reka chrabroduchého
a skrze otce milého a matku ho krásnokadeřnou
popros a skrz jeho dítě, abys v hrudi srdce mu pohnul.“

Tak tedy prohlásiv k vysokému se ubral Olympu
Hermeias; Priamos sestoupil pak k zemi s korby,
[470]venku nechal za sebou Ídaia, by koňstvo a mezky
zůstana vládci držel; kmet kráčel přímo k obydlí,
božský Péleovec kde sedával. Tam ho samého
zastal, soudruhové byli zvlášť; ale pouze dva ze všech
Automedon bohatýr, potom Alkimos, Área plémě,
[475]kol něho zaměstknáni;^[13] nedávno byl od kvasu ustal,
krmě a nápoje syt; před ním stál stůl jeho ještě.
Tam nenadále vešel Priamos kmet a blíž k němu stoupiv,
kolena lokty Achilla pojal, jeho líbaje hrozné
páže muževraždné, co synů jemu proklaly hojně.
[480]Jak když stihne kohos vina těžká, jenž v kraji rodném
občana zavraždiv do cizí do vlasti uprchne
v dům muže zámožného, a úžas pojme vidoucí:
tak Priama spatřiv božského užasl Achilleus;
rovněž užásli druzí a pozírali jsou na se vzájem.
[485]Vroucně počal Priamos promlouvati k Péléovci:
„Pomni na otce milého, Achillee božstvu podobný,
tak jako já sešlého žalostném na prahu stáří.
Snad ho také národ sousední kol něho jsoucí
tiskne, a nikdo není od bídy ho chrániť a zhouby.
[490]Však přece když zaslechne, že ještě jsi zdráv a na živě,
zaplésá od srdce a pak každého dne doufá,
že zmileného rozence zočí, až z Troie se vrátí.
Já však nešťastný měl jsem bohatýry rozence
v Troii širokrajné, a mně z nich tady nikdo nezůstal.
[495]Měl jsem jich padesát, synové když přišli Achajských;
devatenáct mi synů z jediného pocházeli lůna,
ostatní mi v paláci jiné ženy kuběny počly.
Většině z nich prudký mi Arés v boji rozpojil údy;
leč co mi zbyl jediný a mně města a národa chránil,
[500]jej jsi nedávno zabil, když rodné otčiny hájil,
Hektora; teď ku lodím Danaův jemu k vůli přicházím,
od tebe jej chtě vykoupiť, a náhrady hojně přináším.
Nuž tedy, chraň se, Achille, bohův a slituj se nade mnou,
otce se rozpomeniž! Bídnější jsem jeho předse;
[505]jáť jsem podstoupil, co pozemčan ještě nižádný:
ku vlastním ústům jsem vztáhl synovraha páže.“

Takto praví a zbudí jemu touhu po nářku pro otce;^[14]
hned ho rukou uchopiv kmeta odstrčil od sebe lehce.^[15]
Jich zpomenuvše, jeden mužebijce pro Hektora vládce
[510]lkal usedavě, milých u nohou jsa Achillea stoulen,
Péleovec mileného plakal zase otce a opět
zas Patrokla; jejich se ozývalo nářkem obydlí.
Avšak když pláčem jasný ulevil si Achilleus,
[a kdy z prsou milených jemu touha uprchla a z údů],
[515]hned ze stolce vstanuv pravicí kmeta pozdvihl vzhůru,
cítě s hlavou šedivou a bradou šedivou v hrudi lítosť,
a hlasu pozdvihnuv slova děl k němu rychloperutná:
„Ó nebohý, věru již mnoho zlého jsi v srdci vytrpěl!
Jak se k lodím Danaův jediný odvážiti můžeš,
[520]jak před tvář muže jíti, který tak přemnoho chrabrých
povraždil ti synů! Věru máš v hrudi srdce železné!
Nuž tedy již na křeslo usedni a zúplna strastí
v srdci spočívati nechme, třebas zarmouceni velmi;
vždyť my pranic mrazivým nedosáhneme úspěchu nářkem.
[525]Neb tak los bohové nebohým upředli smrtelným,
býť živu ve strastech; sami jsou bezpečně živoucí.
Neb dva pořáde stojí sudy na prahu Zéva Kronovce
s obdary, jež dává, dobrými, druhý ale zlými.
Jak komu skytne z obou nádob Zeus bleskomilovný,
[530]ten brzy nešťastné, brzy šťastné sudby dosáhne;
však komu ze strastí udělí, toho pokryje hanbou;
nesmírná všude bída po jasné půdě ho stíhá,
smutně těká povržen mezi nesmrtnými a lidmi.
Tak poskytli také bohové dary Péleu skvostné
[535]od zrození; neboť on nad všechny pozemčany předčil
hojností a mocí, v kraji Myrmidonův lidu vládna,
a smrtnému dokonce za choť zasnoubili božku.
Však jemu též přidělil zlo nebešťan, neb mu odepřel
símě v paláci synů královských k vládě budoucí,
[540]nýbrž jen jediného zplodil syna krátkodobého;
v kmetstvu o něj přece péče nemám, nebo vlasti podále
v Troii ležím tebe souže samého a tvé syny rodné.
Dřív ty také blaženým, slýcháme, že starče jsi býval;
kam se krajem Lesbos prostírá, Makara sídlo,^[16]
[545]pak nad ním Frygové s Helléspontem nekonečným,
nad tím prý jsi ty vládl mocí a rozenci požehnán.
Však kdy ti pak bohové tuto poslali bídu nebeští,
vůkol města zuří ti pořád jen bitvy a vraždy.
Trp jen a tak bez přestání ve své hrudi nekvil;
[550]neb neprospěje nic bědovať pro tvého rozence,
více ho nevzkřísíš, a jiné hoře spíše pocítíš.“

Opět promlouval k němu kmet Priamos bohorovný:
„Jen mne nenuť sednouť, bohorovný, ještě co Hektor
ve stanu tvém bez pohřbu leží, ale rychle co nejdřív
[555]vyprosť jej, bych okem jej spatřil; výplatu vezmi,
již nesu, nesmírnou; z toho měj zdaru hojně a vrať se
do své rodné vlasti, neboť bez pohromy napřed
[žíť jsi nechal mne samého a zírati světlo sluneční].“

Vzhlédna posupně^[17] na něj rychlý k němu řekne Achilleus:
[560]„Ať, kmete, víc mne nyní nepopouzíš! Sám-tě zamýšlím
Hektora tobě vydať; neboť od Dia přišla mi poslem
rodná máti, která mořského je starce rozenka.
Též, Priame, v duchu svém to tuším, a nijak mi neušlo,
někdo z bohů k běhutým že lodím tě provázel Achajských,
[565]Nikdo nebyl by se odvážil, třeba byl sebe mladší,
v tábor, a strážníkům by nebyl naprosto vyvázl,
sotva by též u naší byl závoru brány vypáčil.
A proto ještě mi srdce nyní v bolu víc nepopouzej,
bych se na tobě samém, kmete, ve stanu svém nezapomněl,
[570]ač jsi prosebníkem, proti Zéva se prohřeše vůli.“

Takto pravil, stařeček zachvěl se a rozkazu šetřil.
Péleovec jako lev vyletěl ven ze stanu svého,
sám nikoliv, spolu s ním vyběhli dva soudruzi bodří,
s Alkimem Automedon bohatýr, jež ze všech Achilleus
[575]nejvíc po zhynulém Patroklovi sobě zalíbil,
již tenkrát koně ze jha ručí vypřáhli a mezky,
v stan věstníka přivedli s sebou vyvolávače krále,
kázali pak sednouti mu v křeslo a z krásnokolého
snímali výkupné z vozu za hlavu Hektora velké.
[580]Pouze dva zůstaly tam jen pláště a suknice skvostná,
mrtvolu zahalenou by domů odvésti dopustil.
Služky po té vyvolav kázal tělo mýti a natříť
na stranu odnesené, Priamos by rozence neuzřel,
v ňadrech svých aby zarmoucen hněvu uzdu nepustil,
[585]spatře rozence, a srdce milé nezjitřil Achillu,^[18]
jenž by ho zavraždil, proti Zéva se prohřeše vůli.
Když ho vykoupaly služky a mastí natřely údy,
kol jemu plášť krásný oblekly a suknici jemnou,
sám pak pozdvihnuv položil ho na lůžko Achilleus,
[590]s ním druhové na lepohlazenou pozdvihli ho korbu.
Zabědovav zavolal jménem druha rozmileného:
„Jen, milený Patrokle, se nemrač, jestliže slechneš
v Hádu třebas, jasného že Hektora otci milému
jsem vrátil, poněvadž výkupné poskytl pěkné.
[595]Já z toho tobě také příslušnou částku propůjčím.“^[19]

Tak děl a do stanu zpět jasný se odebral Achilleus,
v stolci velestvůrném posadil se, kde dřív z něho povstal,
u stěny u vstříčné a pravil slovo k Priamu králi:
„Syn, kmete, jest již tobě vykoupen, jak jsi mne žádal,
[600]a vně na lůžku leží; když ráno se dennice zaskví,
jej veza uhlídáš; a nyní ale pomněme jídla.
Neb Niobé též krmě zpomínala krásnokadeřná,
ježto v paláci dvanácte dětí byla pozbyla náhle,
šest dcer půvabných a synův šest bujně kvetoucích.
[605]Stříbrokutým syny vládce lukem postřílel Apollon,
nevře Niobe hněvem, dcery Artemida střelosypná,
že chtěla jest se totiž lepolící rovnati Létě:^[20]
dvé že dětí měla božka, a přemnoho prý ona počla;
ač byli však dva jenom, postříleli všechny je vesměs.
[610]Devět dní v krvi své oni zůstali; nikdo nepohřbil
jich, nebo Zeus veliký obrátil lid jako v kámen,^[21]
až je v desátý den bohové sami pohřbili věční.
Však přece zpomněla jídla, slzou když zemdlela hojnou.
Někde nyní na horách pustých ve skále obývá
[615]v Sipylu, kdež jak vypravují bydliště je božských
nymf, jež kol poříčí Achelóia ve plesu tančí.^[22]
Jsouc ona tam kamenem strastí od božstva zakouší.^[23]
Nuž tedy již my také, kmete jasný, pomněme jídla;
později zas můžeš syna kvíliti rozmileného,
[620]zpět se do Ília vrátě; neboť bude proň bědováno.“

Dí a skočiv rychlý Achileus zabil ovci bělostnou,
a druhové ji milí stáhnuvše přichystali řádně,
krájeli v kousky rukou zběhlou a na rožně napíchli,
pak to pozorně upekli a všechno si stáhli konečně.
[625]Automedon chleba vzav do krásných sobě košíčkův,
po stole rozdával, maso pak jim udílel Achilleus.
Hned po předložených pokrmech chutě sáhali páží.
Když pak touhu po víně a jídle zukájeli všechnu,
Dardanovec Priamos s podivem patřil na Achilla,
[630]jak krásný, ztepilý; nesmrtným vůči se rovnal.
Rovněž na Priama s podivem pohlížel Achilleus,
zíraje tvář vznešenou a slovům naslouchaje moudrým.
Když pak na druha druh se nadívali dosti obadva,
nejprve promlouval k němu kmet Priamos bohorovný:
[635]„Zévorodý, abychom se také občerstvili spánkem
líbezným usnouce, ulož mě na lůžko co nejdřív;
neb pod mým obrvím doposud se nezavřela víčka^[24]
od té chvíle, co tvou pravicí syn můj duše pozbyl,
nýbrž stále stenám a převelké strasti zakouším,
[640]po špinavé zemi trudně se svíjeje v ohradě dvorní.
Opět jídla nyní okusil jsem a víno plamenné
v hrdlo dolů pustil; prve jsem zcela nic nepožíval.“

Tak děl, a hned služkám a druhům rozkázal Achilleus
lůžko poříditi jim v podsíni a povlaky pěkné
[645]purpurové prostříti a přes ně koberce rozestlať,
houně potom vlněné na povrch ku příkrytu dáti.
Služky pochodně držíce v rukou pospíchaly z jizby
a spěchajíce honem dvě rozestlaly postele hostem.
Žertuje rychlonohý k Priamu promlouval Achilleus:
[650]„Venku ulehni si, starče milý, nebo někdo z Achajských
do stanu může přijíť radodárcův, ježto začasto
úrady podle sedíce berou, jak jesti to řádem;
z nich kdyby kdos tě zočil ve kvapné temnotě noční,
spěšně to oznámí Agamemnonu, vojvodě mužstva,
[655]čím by se mrtvoly snad prodloužiti mohlo vydání.
Avšak tohle mi pověz a zřejmou pravdu mi řekni,
dní po kolik jasného želáš syna tryznami ctíti,
bych tak dlouho i sám v stanu zůstal a národu bránil.“

V odvět promlouval k němu kmet Priamos bohorovný:
[660]„Když tedy v pravdě necháš jasného mi Hektora pohřbíť,
tož skutkem takovým učinil bys vděk mi, Achille.
Dobře ty víš, že jsme sevřeni v městě, a nám je dovážeť
dříví s hor vysokých; a nyní jsou bázlivi Trojští.
Devět dní ve paláci bychom jeho kvílili rádi,
[665]v den by desátý pak byl pohřeb, a lid se pohostil,
a v jedenáctý den vystavěn rov mu na poctu,
v den bude válčeno dále dvanáctý, káže-li nutnosť.“

Zas k němu rychlonohý, jasný promlouval Achilleus:
„Tak ti po vůli budiž; Priame kmete, jak mi povídáš;
[670]neb tak dlouho zdržím všeliký boj, jak toho žádáš.“

Tak tedy prohlásiv v zápěstí jal ruku starce
hosta pravou, aby snad nějaké v hrudi bázně necítil.
Takž oni ve předsíni ulehli Achillova sídla
s věstníkem Priamos, moudré rady v srdci vědoucí,
[675]v nitru leposrubného zatím stanu sám spal Achilleus,
vedlé Bríséovna spočívala jest lepolící.

Ostatní koňové a koněstrojní spali mládci
noc po celou, sladkým překonáni a stíženi spánkem.
Jen Hermeie z bohů spánek blahodárce nejímal;
[680]rozvažoval-tě, kterak by domů zase Priama krále
bez vědomí strážců z ležení lodního provázel.
Postane nad temenem, slovo řekne a takto se ozve:
„Nic neleží, kmete, tobě na péči, že tak v klidu dlouho
spíš v středu nepřátel, když byl tě ušetřil Achilleus.
[685]Arci nyní jsi rozence vykoupil a zaň skytl hojně;
za tebe však by živého tolik dali výkupu třikrát
rozmilení synové ti zbylí, kdyby král Agamemnon
Atreovec tebe spatřil a spatřili všichni Achajští.“

Takto pravil, stařeček poděšen věstníku přikázal
[690]vstáti, a Hermeias koně jim zapřáhl a mezky,
sám ruče jel skrze tábor, a neznamenal toho nikdo.

Jakmile ku brodu přišli lepoproudého řečiště,
[vírovitého to Xantha, Olympana Zéva rozence],
Hermeias se potom k vysokému odebral Olympu.
[695]Zoř šafránořizá po celé se rozestřela půdě.
K městu zatím jeli s koňmi lkajíce a postenujíce^[25]
Ídaios s Priamem, muli mrtvolu vezli, a nikdo
neznamenal toho dříve z mužův a ze žen lepopásých,
pouze jenom Kassandra zlaté Afrodítě podobná;
[700]na hrad vystoupivši rozeznala otce milého,
an v pěkné stál korbě, jakož provolávače města,
mrtvolu v rouše také uhlídala na spřeži mezků;
zabědovavši potom po městě naříkala všechněm:
„Pojďte se, ó Trojané a Trojanky, na Hektora dívat,
[705]jestliže kdys nad ním jste živým, když z bitvy se vrátil,
plésali; bylť veliká všeho města a národa rozkoš.“

Takto praví, ani muž jediný ve městě nezůstal,
z žen tolikéž; nebo všechny pojal bol neskrotitelný.
U Skajské oni brány se potkali s mrtvoly vozkou.
[710]Nejprve sobě milá manželka a máti velebná
vlas rvaly, krásnokolý se na vůz vrhnuvše lkajíce,
naň sahajíce rukou; a kolem davy stály plačíce.
Tehdy by snad byli den po celý až k západu slunce
Hektora, hojně roníce slzí, z předu kvílili brány,
[715]leč s vozu kmet Priamos promlouval k národu svému:
„Z cesty, a nechte mi mezky projíť! brzy můžete dosti
všichni se nakvíliť, když jej sprovodím do paláce.“

Tehdy se rozstoupivše stranou ustoupili korbě.
Když ho domů do veleslavného přivezli paláce,
[720]na stvůrné položivše ho lůžko, spořádali pěvce
předzpěvovať zpěvy pohřební; oni písně žalostné
zpívali nářkuplné, a kolem ženy sténaly hlasně.
Andromaché nářek započínala jim běloloktá,
vroucně v rukou mužebijce držíc hlavu Hektora vládce:
[725]„Ach choti, záhy jsi mlád duše pozbyl a navždy opouštíš
ovdovilou mě v paláci, a syn tak ještě robátko,
jejž jsi zplodil se mnou nešťastnou! Sotva zajisté
vyspěje ve mládence, neboť bude sříceno město
dřív; vždyť strážce jsi jim zahynul, jenž města jsi hájil,
[730]ochraňoval ctnostné manželky a dítky robátka,
ježto budou vydutých na lodích odváženy v brzku
a s nimi já tolikéž;^[26] a ty půjdeš buďto za matkou,
dítě milé, kde budeš vykonávati práce potupné,
slouže na pána povel přísného, či někdo z Achajských
[735]vezma tě mrskne tebou se hradby do záhuby bídné,
roznícen, poněvadž zavraždil bratra mu Hektor
neb syna neb jeho otce; neboť mnoho velmi Achajských
Hektora pod pravicí zahryzlo se kusmo do země;
lítostným-tě nebýval otec tvůj v bitvě krvutné.
[740]A proto všichni také mužové po městě ho kvílí,
toužebný rodičům jsi uchystal nářek a lítosť,
Hektore! však nejvíce mně zůstaly strasti žalostné.
Tys nepodal mi rukou ze svého umíraje lůžka^[27]
a slova útěšného neděl jsi, na něžto pokaždé
[745]bych slzy hořce roníc den i noc si zpomínala ráda.“

Takž ona řekla plačíc, s ní sténaly ženštiny vůkol.
Opět z nich Hekabé hlasitý započínala nářek:
„Hektore, všech ze synů mým ňadrům nejmilenější,
ach, pokavad jsi mi žil, milován bohy velmi jsi býval,
[750]již měli péči také nemalou o tě v sudbě smrtelné.
Všechny druhé syny mé, kdykoliv koho jal rek Achilleus
rychlonohý, přes slaň nezmornou vždycky prodával,
dýmovitého do Lémna^[28] a Imbra a výspu na Samskou;
však když dlouhohrotým ti kovem z těla byl duši vyrval,
[755]smýkal často tebou kolkol rovu soudruha svého,
kol Patrokla, kterého jsi sklal, jeho nezbudiv ovšem.
Předse ležíš mi v paláci nyní čerstvý a kvetoucí
mládci roven, jejž stříbroluký bůh Foibos Apollon^[29]
šípem líbezným zavraždí náhle napadna.“

[760]Tak děla matka plačíc a stenot roznítila velký.
Z nich pak dále třetí Helené započínala nářek:
„Hektore, srdci ty mému svatů všech nejmilenější,
ovšem jest můj manžel Alexandros bohorovný,
jenžto mě sem přivodil; kéž bych byla zemřela dříve!
[765]Již věru uplývá mi nyní toto léto dvacáté,
odtud jak jsem odešla a půdu opustila rodnou;
přec z úst tvých slova jsem neslechla křivého ni výtky.
Avšak když se jiný osopil kdosi na mě v paláci,
buď svat aneb svěstinka aneb jatrev leporouchá
[770]neb má tchýně (neboť jak otec jest tchán vždy mi laskav),
vždycky jsi zabraňoval mu slovem přimlouvaje k míru
myslí láskyplnou, tolikéž slovy přívětivými.
A proto spolně s tebou i želím sebe sklíčena v srdci;
neb již nikdo jiný mi není ve Troii velebné
[775]laskav a druh, nebo všechny přede mnou hrůza pochází.“

Tak vece s pláčem a s ní nesmírný lid spolu kvílil.
K národu kmet Priamos započal promlouvati Trojských:
„Teď, Trojané, dříví do města přivezte a v srdci
zálohy nic se nebojte Achajských, ježto Achilleus
[780]tak mi to přislíbil při lodích mě propouštěje černých,
dřív že nezačne, dokud Zora nám nevzejde dvanáctá.“

Takto praví, oni hned zapřáhali býky a mezky
své do vozův, na to před městem se shromáždili rychle.
Devět dní Trojané náramně přiváželi dříví;
[785]avšak jedva světosvětlá Zora vyšla desátá,
Hektora chrabroduchého vynášeli hořce plačíce,
a v žaroviště vloživše na vrch, podpálili ohněm.

Když Zora ránorodá se ukázala růžovoprstá,
lid žaroviště kolem slavného se Hektora scházel.
[790][A kdy se již byli sešli a tak sestoupili ve sbor],
vínem prv žaroviště shasínati počli plamenným
všechno, pokud se jenom prostírala síla požáru;
bratři a soudruhové pak bílé sbírali kosti
hlasně lkajíce, s jejich lící slza stékala bujná.
[795]Do zlatité ostatky po té ukládali schránky,
pokrývkou nachovou, měkkou je kolem zahalivše;
rychle do vyhlubené je potom pohřížili hrobky
a svrchu pak pevným kamením pokrývali velkým;
spěšně se rov nasypal, vůkol všude hlídači stáli,
[800]dřív aby jich nenapadli Achajští krásnoholenci.
Rov vysoký nasypavše, domů pospíchali opět;
pak se po řádu sešedše, požívali hostiny slavné
v Priama, zévorodého to krále, společně paláci.

Tak se s ořekrotného obírali Hektora pohřbem.

---

1. [Verš 24.] Homér líčí bohy podle povahy lidské; oni se sváří, klamou, obelhávají; s přivolením Diovým přemluví Athéna Pandara, aby smlouvu porušil. Jako zde přemlouvají bohové Herma, aby mrtvolu Hektorovu ukradl, tak ukradl již jako malý hoch Apollónovi býky.
2. [Verš 28.] Héra a Athéna nenáviděla Troiu pro výrok Paridův ve prospěch Afrodíty, že nad obě bohyně krásou předčí; Poseidon hněval se pro přečin Láomedontův.
3. [Verš 34.] Mnohými žertvami bohům vzdanými zjednal si Hektor právo na pomoc božskou.
4. [Verš 60.] Thetis prý opovrhla láskou Diovou, jenž proto se rozezliv přísahal, že nesmí se státi nikdy chotí nějakého boha; Héra dala ji za choť nejlepšímu smrtelníku. Podle 18. zpěvu 432 přinutil Zeus Thetidu k sňatku s Péleem.
5. [Verš 81.] Za udicí mívali staří trubici z rohu, a nad ní jako závaží upevněna byla olověná kulka; proto nemohly ryby překousnouti šňůru.
6. [Verš 101.] Bohové vítali příchozí tím, že jim pohár k pití nabízeli. Na jiných místech ještě vstávají nebo jdou naproti a nabízejí křeslo.
7. [Verš 111.] Za lásku a úctu Thetidy k Diovi ponechává Zeus Achilleovi slávu, aby vydal dobrovolně Hektora a nemusil býti k tomu od bohů přinucen.
8. [Verš 150.] Mezkové měli táhnouti vůz, na nějž měly býti naloženy dary pro Achillea.
9. [Verš 205.] Ilias vypravuje pouze o 3 synech Priamových, kteří rukou Achilleovou padli (Lykáon, Polydóros a Hektor).
10. [Verš 261.] Bol Priamův činí jej nespravedlným vůči všem synům, neboť výčitky tyto hodily se pouze na Parida.
11. [Verš 426.] Slova „byl-li kdy jednou“ jest výraz velikého bolu Priamova, že syna svého ztratil.
12. [Verš 439.] Kdyby se chtěl někdo s tebou do půtky dáti, byl bych ti výhodný průvodčí.
13. [Verš 475.] Druhové Achilleovi byli kol něho zaměstnáni tím, že zbylé krmě odklízeli a odnášeli stolky, které před jídlem před hodovníky se stavěly.
14. [Verš 507.] Upomínka na dalekého otce ukonejší najednou neskrocenou vášeň Achilleovu; vzdá se další pomsty a zvítězí slavně nad sebou.
15. [Verš 508.] Achilleus nesnesl, aby ctihodný kmet před ním ležel, kolena jeho objímal a ruce líbal; on tomu zabraňoval, káže mu vstáti.
16. [Verš 544.] Makar, syn Héliův, založil prý město Lesbos na ostrově Lesbu.
17. [Verš 559.] Achilleus byl nevrlý, poněvadž Priamos dříve nechtěl vstáti, prve než mu mrtvola Hektorova nebyla vydána, což mu již Achilleus přislíbil.
18. [Verš 585.] Achilleus myslil, že tělo Hektorovo jest zohaveno, pranic nevěda, že bohové ho od vší pohromy uchránili.
19. [Verš 595.] Čásť z výkupného chtěl Patroklovi tím propůjčiti, že by ji na hrobě spálil nebo nové tryzny zařídil.
20. [Verš 607.] Podle pozdější báje zahnala Nioba v Thébách, kde její choť Amfíon byl vládcem, obětníky od oltářů Létiných a žádala sama pro sebe obětí, poněvadž prý sama byla původu božského a měla sedmkrát tolik dětí než Léto.
21. [Verš 611.] Místo toto neznamená, že by byli lidé od Dia proměněni v kámen, nýbrž že lid bez účasti se díval na zhoubu Niobovců.
22. [Verš 616.] Tento Achelóios není známá řeka v Helladě, nýbrž malá říčka, jež s hory Sipyla mezi Lydií a Frygií k Smyrně teče.
23. [Verš 617.] Nioba prý po smrti svých dětí odebrala se opět do své vlasti Lydie a byla tu k prosbám svým od Dia proměněna v kámen, s něhož neustále slzy kapaly.
24. [Verš 637.] Také Odysseus vypravuje, že 9 dní a nocí nespal.
25. [Verš 696.] Tomu jest rozuměti tak, že Priamos řídil koně a Ídaios mezky.
26. [Verš 732.] Podle pozdější báje obdržel Achilleův syn Neoptolemos Andromachu za otrokyni.
27. [Verš 743.] Andromaché nejvíce rmoutí se, že nemohla býti v posledním okamžiku při manželu svém.
28. [Verš 753.] Ostrov Lémnos, zamilované místo Héfaistovo, byl povahy vulkánické; proto přívlastek dýmovitý.
29. [Verš 758.] Střely Apollónovy a Artemidiny přivodí náhlou lehkou smrť, čímž mrtvoly také zůstanou neporušeny, kdežto dlouhé, těžké nemoci tělo zohyzdí.