Hněv Samsona

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Hněv Samsona
Autor: Alfred de Vigny
Původní titulek: La Colère de Samson
Zdroj: Poesie francouzská nové doby. Překlad Jaroslav Vrchlický. Praha : Ed. Grégr, 1877. s. 322–327.
Licence: PD old 70
Překlad: Jaroslav Vrchlický
Licence překlad: PD old 70

Hle němá byla poušť a stan byl osamělý
na zemi písku, lvů, který as pastýř smělý
jej vstýčil ku hvězdám — noc přece neschladila
dne výheň palčivou, jež do vzduchu žár lila.
Teď lehký vítr vstal a kde se obzor šeřil,
jak čisté jezero kol proudy prachu sčeřil,
a plátno na stanu se kolébalo klidně;
hle pštrosí vejce plá a pokojně bdí vlídně
jsouc hvězdou poutníků, jenž vnitř dlí ve závoji
a vrhá na plátno stín jejich dlouhý dvojí.

Ten velký mocný jest, ten u nohou mu v klíně.
Hle svými pažemi Dalila, otrokyně,
objímá kolena mladého pána svého
a nyní otročí jí božská síla jeho.
Jak krotký leopard je štíhlá a vlas ženy
až k nohoum miláčka se řine rozpuštěný,
zrak její otevřen jak mandle otvírá se,
jest žhoucí rozkoší, po níž hled jeho ptá se.
Ty oči těkavé, jež plaché blesky sejí,
a potem navlhlé jsou útlé ruce její
a nohy rozkošné má křížem spjaty k tělu
a boky nahnědlé, štíhlejší nad gazelu
jsou skvostných náramků a zlatých kruhů plny.
Jak dívek Hatsorských též ňader jejích vlny
se amulety skví z pradávných, dávných časů
a cudně halí se ve syrských látek řasu.

Kolena Samsona se pevně tisknou k sobě,
jak kolos Anubis své nohy svírá obě
a ona usíná mdlá, smavá, kolébána
jsouc jeho pravicí, jež pod hlavu jí dána,
on šeptá truchlivý zpěv zvuky bolestnými,
jenž v hrdle uváznul mu, slovy hebrejskými
a ona nechápe, co cizím slovem zpívá,
leč spánek jeho zpěv jí v lehkou hlavu vlívá.


„Boj těžký, odvěký a všady v každém čase
před tváří Jehovy na zemi odbývá se.
Boj s muže dobrotou a se lstí ženy smělé,
neb žena nečistá je na duši i těle.

Muž vždycky lásky má a něhy zapotřebí,
tím kojí matka jej, jak pozdvihne zrak k nebi
a jak objímá jej svou paží, ukolíbá,
hned touhu po lásce a rozkoši mu vlíbá,
v svých skutcích zmatený, v svých plánech v celém žíti
o teplých ňader žen on vždycky bude sníti,
o písních půlnoci a o polibkách rána,
o ústech ohnivých, když jeho zulíbána,
o vlasech spuštěných, jež k jeho plynou skráním
a stesky po loži, kam hne se, půjdou za ním.

I půjde do města, tam nevěstky jej chytí,
jen sotva promluví do luzných svojich sítí,
čím zrozen silnější, tím zdrcen klesne dříve,
čím hlubší jezero, tím spíš je pohyblivé,
neb zápas, který bůh zde určil pro své tvory,
by zmohly přírodu a sobě rovných vzdory,
ten k ňadrům žene ho, jichž ruch jej ukolíbá,
a k retu, ochotně jenž slzy jeho zlíbá.
Však ještě ani tím svůj úkol nenaplní,
boj hrozný, tajnější se v prsou jeho vlní,
na jeho srdci hřmí ten zápas gigantický,
neb více, méně jest Dalilou žena vždycky.

Vždy jásá, směje se ve družek svojich středu
a vždycky chlubí se v své chladné pýchy ledu,
že lásky palný žár jí nedotkne se mnoho.
Své družce nejkrasší se ráda vyzná z toho,
jsouc sama bez lásky se milovati nechá,
pán strach jí působí, jen v rozkoš ona spěchá.
Muž drsný rozkoš zná, však neumí jí dáti,
a oběť vznešená, již v obdiv může vzpláti
a krví vzácnou můž’ svou dráhu porositi.
Co Pane žádal jsem, víc nenalezám v žití,
k níž láska směřuje, z níž život proudí tokem,
ta pýchou stává se úhlavním naším sokem,
teď žena horší jest než v ona dávná leta,
kdy bůh děl o lidech: Mne zželelo se světa
a v brzku zahalí se každý ve své vzdory
muž půjde v Sodomu a žena do Gomorrhy.
Zášt v oku, ulehne si každý v stranu jinou,
tak obě pohlaví, o sobě každé, zhynou.

Ty, Bože silný, víš, že duch můj roztoužený
za svoji potravu má pouze lásku ženy,
ne zdravím, láskou víc že síla má se budí,
víc, než-li vlasy mé by mohly dát mé hrudi.
Ó suď nás, zde ji viz, tak u mých nohou spala,
třikrát mé tajemství, můj život zaprodala
a třikrát plakala a slzy její lživé
mně skrýti nemohly vztek duše závistivé.
Víc než se zděsila, se ona nad tím rděla,
že byla poznána, že odpuštění měla,
neb muže dobrota je velká; v zhoubu řítí
svou něhou slabého, když chce mu odpustiti.

Leč nyní tak jsem mdlý, mám duši těžkou, mroucí,
že velké tělo mé i hlava všemohoucí,
jenž sloupů železných by váhu udržely,
ji unést nemohou s jejími všemi žely.
Vždy vidět zlatou zmij, jak smyká se a kloní,
se vleče v blátě svém, mníc nikdo neví o ní,
vždy přítelkyni mít, jenž hned tě lapí v sítě —
Ó žena nemocné a nečisté je dítě!
Vždy střežit sílu svou, by nad mou zlostí bděla,
by v srdci strpčeném jak ve svatyni vřela,
zkad oheň vypuštěn vše pohltí a schvátí;
svým očím zakázat buď vidět nebo lkáti.
Zde, bože, popel můj, nuž smeť jej, co ti vadí?
já řek své tajemství a Dalila je zradí,
ó by jen krásný byl, kdo přijde ohlásiti
mně smrti hodinu! — Však budiž, co má býti.“


Tak děl a usnul hned, spal u ní až k té chvíli,
když s chvěním zbrojenci ku stanu přistoupili
a zlatem platili vlas každý jeho hlavy,
a ruce svázali, v zrak bodli prut mu žhavý
a v krvi vlekli jej na řetěze, jejž s tíží
by dvanáct buvolů utáhlo, v chrám před mříži;
před bohem Dagonem zde musel tiše státi.
Jak uviděl ho bůh, hned temně začal řváti
a na svém podstavci se dvakrát před ním zvednul,
že dvakrát nadšením kněz každý žas a blednul;
a kvas byl ustrojen, dým kadidla se zdvihal,
až v dálku ku horám hluk plesu se rozlíhal
a k bohu po straně Dalilu posadili,
ke krávě zabité, ji kvítím ověnčili
a byla královnou, jíž úsměv hody řídí,
než s chvěním šeptala: „Však on mne neuvidí!“

*

Ó zem a nebesa! zda v plesu jásající
jste nezachvěla se nad ženou podvodnicí,
hle s tvrdým pohledem ty v krvi hledá oči,
jichž poklad bezmocný se k slunci darmo točí,
když Samson konečně jal sloupy a třás jimi,
že tyto zachvěly pilony ohromnými
a ranou jedinou, když zdrtil pod troskami
vrahů tři tisíce, jich bohy a jich chrámy?

O zem a nebesa! tak spravedností divou
vždy zradu trestejte, jež vznikla láskou křivou,
tak mstěte tajemství v svět šírý rozhlášená
lživými polibky, jež vyrvala nám žena.