Hlatipisec/I.

Hlatipisec Jan Erazim Vocel
	I.	II.

Údaje o textu
Titulek:	I.
Autor:	Jan Erazim Vocel
Zdroj:	VOCEL, Jan Erazim. Hlatipisec: historická novella. Praha : dr. Frant. Bačkovský. 67 s. (Dra Bačkovského Národní knihovna česká; sv. 36). Dostupné online. OCLC 85548502 Kapitola I..
Licence:	PD old 70

Nic není chvalitebnějšího, jako mysl svou
ve šlechetnosti pevnou zachovati a se vší snažností opříti se
nešlechetným úsilím těch lidí,
jenžto právo chtějí rušiti a křivdu činiti.

Bohuslav z Lobkovic.

Krásný den jarní s doplápolávajícím sluncem ke konci se chýlil. U velebné slávě se skvěla Praha, sídlo královské, nádherně se rozkládajíc před očima mladého muže, an v rozkošném pohledu pohřížen o zeď se opíral, od bývalého purkrabského úřadu ke starým schodům zámeckým se táhnoucí.

V šedé dálce vroubily modravé vrchy obzor polední, blíže pak ve značnějších nákresích vypínaly se ztepilé návrší a kopce, na jichžto oupadech a stráních, co temné prouhy, tmavozelené lesiny a křoviny dolů k sivostkvělému břehu řeky se vinuly, jenžto čím blíže tím šíře zrcadlo své rozlívala.

Na levém břehu řeky strměly vrchy tmavým hájovím pokryté, protkané bezčetnými brázdami, jež na nejbližším návrší co husté řádky vinních kmenů bylo rozeznati. Na pravém břehu vltavském hrdě na příkré skále strmící Vyšehrad se vynášel, nad jehožto zdmi stará brána s osmi špičatými vížkami, třpytivými to jehlany na pohled, k oblakům se vypínala. Dále se klenul Karlov s ohromnou bání a štíhlé obrovské Kateřinky. Na nejzazší východní straně, jako částku skvělé obruby bylo místy viděti hradby městské s nesčíslnými vížkami, jenžto se kolem strakaté směsice nepřehledných domů a stavení Nového města otáčely.

Temně se pozdvihovaly ze stkvoucí směsice této zčernalé zříceniny chrámu Panny Marie Sněžné, any na nádherných věžích tejnských poslední plápolaly zapadajícího slunce mámivým leskem se odrážely. Velkolepý chrám křižovnický nezdobil tehda ještě pravý břeh vltavský; tím velebněji ale stkvělo se nové náčelí chrámu klementinského, a ohromný most majestátně klenul obrovské boky přes modravou Vltavu k městu malostranskému. Zde se věžily obrovštěji a obrovštěji nově vystavěné paláce, klášter a báně kostelní, příkrou Ostruhovou ulicí s vrchním městem (Hradčany) se spojujíce, v němžto nádherný chrám se vypínal, s ohromným hradem královským a ouřadem nejvyššího purkrabí, jehož očernalé prastaré zdi nad hlavou pozorovatele našeho do povětří se vznášely.

Byltě to štíhlý jinoch ve tmavém oděvu skolárském s dlouhým kordem studentským po boku, černou aksamitovou točenicí na snědých kadeřích, ztepilými prstenci po šíji se vinoucích. Ohnivým zrakem pohlížel na nádherné město. Oko jeho spočívalo právě s touhyplným výrazem na osvícených oknech domu jednoho, jenž krovem svým ostatní střechy malostranského náměstí daleko převyšoval. Lehké udeření na rameno bylo příčinou, že se hbitě obrátil.

Byl to malý, strakatě oděný mužík, jenžto jinocha z pozorování vytrhl. Těsný kaftan blankytové barvy kryl mu tělo; žlutá, na záhby bohatá páska, na které v předu veliký karniol na způsob srdce se skvěl, objímala mu boky; z temnorudých nohavic vyvstávaly žluté široké náběry, a kolem kolena vinuly se fialové stužky, ozdobené zlatým třepením. Stříbrná rukojeť meče skvěla se uprostřed širokých záhbů kolem ledví. Trojnásobným tahem vinula se mu kadeř po šíji, a černá točenice se třemi péry sirkové barvy seděla zdobně na zrzavých vlasech. Soubarevný vous točil se kolem brady a horního pysku sešlého starého obličeje, z něhož malinké šedivé oči pichlavě sršely. Krátký pláštík černý byl nedbale přehozen přes pravé rameno mužíkovo.

„Čekáte nepochybně posud na svého učitele a mistra, drahý Bedřichu?“ tázal se strakatý mužík.

„Ano, pane Siccatino,“ bylo mu odpovědí.

„Dnes musejí velmi důležité věci učeného Sinapia u Jeho Jasnosti královské zdržovati,“ - pravil Siccatino, kovoslovec - „jelikož slunce již zapadá a vy dosaváde nadarmo čekáte. Krátíteť sobě dlouhou chvíli pozorováním města, jenž dosti zajímavý pohled s tohoto hlediště poskytuje.“

Opovrženě pohleděl na mluvce jinoch a mlčel.

„Ach!“ šveholil Siccatino dále, nedbaje na nevoli ve krásné tváři jinochově se jevící. „Kdo Fiorencu, krásný, věčný Řím a rajskou Neapoli nespatřil, nemá pojmu o velikém, v pravdě krásném městě; kdo blankytnou oblohu italskou nezočil, jenž se nad skvostnými paláci, libopáchnoucími hájinami citronovými a oranžovými klene a daleké Apeniny růžovou rouškou párovou odívá: tomu se toto vybledlé půlnoční nebe, tato nepravidelná směsice stavení, to město surovců nikdy nemůže zalíbiti.“

„Město surovců?“ zkřikl jinoch s patrnou nevolí - „obyvatelé tohoto města nazýváte surovci?“

„Za slavného panování Rudolfa Druhého se arci České království a zvláště toto hlavní město poněkud z mlhy nevědomosti vyvinulo, jelikož věhlasný panovník nejjasnější hvězdy z Vlach a Francie na svůj dvůr povolal, aby svými poblesky temnotu zapudily a jiskry pravé vzdělanosti kolem rozsívaly.“

„I vy mistře Siccatino, počítáte se nepochybně k těmto hvězdám čili spíše prskavým bludičkám?“

O boky se podepřev, mrštil opovrhujícím zrakem Vlach na mladého muže, řka: „O tom vy, nepatrný skoláre, souditi nemůžete; zatím vám radím, abyste budoucně s větší úctou o mužích mluvil, kteří se nad tímto nevzdělaným lidem slitovali a jej svou duševní převahou do řady vzdělaných národů pozdvihli.“

„Vy můj národ, mou vlast nevzdělanými nazýváte?“ zvolal jinoch, a blesky prudkého hněvu sršely mu z očí.

„Jeho národ - jeho vlast!“ posmíval se Siccatino; „tedy vám nepochybně, mladý pane, nedávno jakési světýlko o vašem temném narození zabřesklo, kteréž by schopno bylo, skrvnu hanby na vás lpící zahladiti?“

Prudce sebou trhl Bedřich, zaťal křečovitě pěst, a vřelá slza bolesti do oka mu vstoupila. „I tobě vyprší hodina mstící odplaty, jedovatý utrhači!“ šeptala stísněná prsa mladého muže.

Hlasitě zachechtal se Siccatino, a k uraženému opovržně zády se obrátiv, šel vysokému, ctihodnému muži v oustrety, jenž právě ze vrat palácových vycházel.

Byltě to pověstný Sinapius, který právě z pokojů hradních přišel, v oumyslu maje, po vykonaném tajemném oukolu, jejž byl dnes po boku svého císařského velitele dovedl, do svého obydlí se navrátit.

Černé vlasy velikého přírodozkumce šedinami již prokmitaly, tmavé oko ale zářilo ohnivě, živě z vážného obličeje. Vysokou postavu jeho zdobil kaftan z černého sametu, jehožto tmavost přehozeným límcem a bělostkvoucím náprsním rozparkem ještě více se zvyšovala. Těžký zlatý řetěz s obrazem císaře Rudolfa Druhého vinul se mu po prsou: jednoduchá černá točenice kryla mu hlavu. Pod paždí nesl zeleným sametem potaženou a stříbrnými arabeskami ozdobenou skříni.

Na pozdravení Vlachovo poděkovav, zastavil se císařský milostník zkoumavým zrakem na planoucí tváři jinochově, řka: „Tys velmi rozjitřen, Bedřichu, není ti snad zdrávo?“

„Brzyť to pomine, dobrotivý pane a mistře!“ vece učeň, levou ruku na vřelé čelo přitiskna a třesoucí se pravici přijímaje, již mu Sinapius podával.

Povážlivě hlavou kroutě, odcházel nyní Sinapius ve společnosti signora Siccatina zámeckými schody dolů. Bedřich, svěřenou sobě skříni pod paždí drže, prsa zlostí a hněvem maje naplněna, ubíral se za mistrem.

Siccatino se poněkud pozastavil, vida, s jakou vlídností Sinapius ke mladému učenci se chová. Rozpačitě se šklebě, hladil sobě zrzavý vous a za dlouhou chvíli teprva mlčení přetrhl, kteréž jeho učený společník nikoliv rušiti neobmýšlel.

„Já jsem, vzácný pane, důležitou onu otázku, kterou jste rozkazem císařovým z ohledu na vznik a utváření nerostů veškerému učenému světu předložil, - bedlivěji uvážil, a dobylť jsem výsledku, jenžto dle mého pevného přesvědčení na podiv pravdě se blíží.“

Tu procitl Sinapius ze zádumčivého zamyšlení: „Opravdu - bylo by se vám poštěstilo!?“

„O tom,“ pravil s hrdou tváří Vlach, „nechť vás tento rukopis přesvědčí, v němžto jsem své náhledy a základy o takovýchto věcech v hromadu sepsal.“ Tu se vytasil se zavinutým papírem, ozdobnými stužkami otočeným, a podal jej užaslému učenci.

„Skutečně,“ zvolal živě Sinapius, „jsemtě dychtiv, náhledy vaše, pane, seznati; tím více, ježto sám dnem i nocí o tom přemýšlím a pátrám, a abych upřímně vyznal, dosavad klíče k rozluštění této veliké sady nalézti nemohu. Císařská odměna očekává zkoumatele, jenž toto tajemství tvořící přírody šťastně odkryje.“

Tu se Siccatino výše vztyčil a co pyšný krocan vyšlapoval si podle ctihodného učence, který v nelíčenosti srdce svého tak ochotně Vlachovi palmu učenosti postupoval.

„Chciť vám, vysoce učený pane,“ pravil ctižádostivý cizák, „krátce hlavní rysy soustavy své o vznikání a utváření se nerostů sděliti; filosofové praví, že vstupují páry ze středu země do vnitřností štěrbin a trhlin skalních, tam prý se usazují a stávají se solí. Touto solí rozlučuje se zem, takže se z ní vitriolová neb kamencová substancí skládá, z nížto se pak sírovitá a konečně kovová vyvíjí. Píšíť tedy dobře, že páry vystupují, nevysvětlují ale, jaké to páry jsou, jakého původu, jaké povahy a vlastnosti.“

Pan Sinapius zamračil čelo, pohleděl s nevolí na ohnivě poučujícího Vlacha, a pak ke sprovázejícímu je mladíku se obrátil: „Vezmi, milý Bedřichu, také tento rukopis!“ - pravil, nerostozpytecký spis, jejž byl s takovou dychtivostí přijal, jinochovi podávaje, jehož obličej satirický ousměch přeletěl.

Touž dobu, ve kteréž se tyto tři osoby, jichžto jsme se schodů zámeckých doprovázeli, do oné ulice zatáčely, jejíž levá strana ze dlouhého domořadí sestávala, kteréž napotom vévodskému paláci Valdštýnův ustoupiti musilo, upjala podivná směsice lidstva veškerou jich pozornost. Zástup zahálčivých uličníků provázel s hlasitým chechtotem muže, jehož chování ovšem ne bez příčiny zvědavost okolojdoucích poutalo. Byltě to vytáhlý, vyzáblý stařec ve hnědém kaftanu, fialové náběry kolem ledví, v daleko na kolena sahajících jasně modrých punčochách; dlouhý černý talár splýval mu s ramenou, a na hlavě mu seděla červená, na způsob jehlance do špičky se končící čapka. Tvář jeho byla hluboko vpadlá a na smrt bledá; šedivý vous až k pasu mu dosahoval a v divném, odporném poměru měl se k temným zrakům, z nichžto chvílemi strašlivé blesky vyrážely.

Zvolna, povážlivě kráčel tento podivně oblečený stařec; při patnáctém anebo při dvacátém kroku se vždy zastavil, a třemi neb čtyřmi kroky zpátky pokročiv, vyhazoval, nesrozumitelná slova mluvě, dlouhou hůl svou do povětří, nesčíslné kruhy a úhly jí popisuje. Pak opět zvolna dále kráčel. Sinapiovi v oustrety přicházeje, sňal, hluboko se pokloně, špičatou svou čapku a vlídným hlavy pokynutím pozdravil Bedřicha, který s přívětivou outrpností starci děkoval a několik zběžných slov k němu promluvil.

„Kdož pak je tento podivný stařec?“ tázal se Sinapius mimojdoucího měšťana, když byla křiklavá postava kmetova s hlukem ji provázejícím za nárožním domem zmizela.

„Vzácný pane!“ odpovídal měšťan, „to jest onen starý Matyáš, jejžto mnozí za blázna vydávají, ačkoliv se někteří domýšlejí, že podivným chováním jeho náramná toliko učenost mužova vinna jest, která si takovýmto zvláštním způsobem z tísně pomáhá.“

„Ho, ho!“ smál se Siccatino, „ten šedivec musí být přece jen slaboch, když ani svou učenost krotiti neumí!“

„Hm,“ pravil měšťan s povážlivou tváří - „kdo ví, jak by jiní lidé sobě počínali, kdyby jen polovičku toho, co mistr Matyáš ví, v mozku měli!“ Siccatino se pohrdlivě smál a mlčel.

„Drahý pane!“ tázal se Sinapius dále, „nemůžete nám nic bližšího stran okolností tohoto podivného, přeučeného muže říci?“

„Žádný neví, jak se vlastně jmenuje a odkud přišel,“ odpovídal měšťan; „asi pět let přebývá ve starém, napolo spadlém domku na průlivu, blíže Malťanské lávky; tu se obírá dnem i nocí tajnými vědami, ano povídá se i, že prý je tajným modloslužebníkem.“

„Jak - modloslužebníkem?“ zhrozil se Sinapius, jehožto příliš nábožná mysl pouhou myšlénkou, takovéto nepravosti bolestně uražena se cítila.

„A tato důminka není bez důvodu,“ pravil měšťan dále, prst pozorně na nos položiv; „nahlednuv kdysi večer náhodou oknem do světnice Matyášovy, viděl jsem jej nesčíslnými bezživotnými podobami obklopena, k nimžto až hrůza podivná slova mluvil.“

„Spravedlivé nebe!“ volal Sinapius, - „stařec, jehož hodinka není již daleko!“

„Bedlivě-li to ale pozorujem,“ pravil měštěnín dále, nemálo si na tom zakládati zdaje, že po boku učeného císařského milostníka kráčí - „tedy musíme vyznati, že nuzným starý Matyáš slovem i skutkem pomáhá, ba i velmi pěkná pravidla života a průpovědi zná. Zvláště jej soused jeho, tesař Bílý, nad míru vychvaluje, poněvadž mu velmi důmyslné stroje a výhody na ruku dal, jimiž se stavitelství až ku podivu usnadňuje.“

„A přece syn hříchu!“ pravil se zasmušilou opravdovostí Sinapius.

„O tom nemohu já, sprostý mistr poctivého cechu ševcovského, souditi,“ pravil měšťan, ana zatím společnost u domu nárožního, naproti svatému Tomáši, se zastavila.

To bylo obydlí Sinapiovo. Cechovní mistr s hlubokými poklonami vysoce učeným pánům se poroučel, pravil o velikém štěstí a vroucném přání, kdyby takovéto vznešené duchy podšívat anebo podrážeti mohl, a velmi uměle naposled jméno a obydlí své do poručení svého zavinul.

Sinapius vešel do domu. Sluha jeho stál ale ještě na ulici, ohnivým zrakem nahoru do okna se dívaje, z něhožto kadeřavá hlavinka dívčí pohlížela, na jinocha růžovými rty se usmívajíc.

„A vy se zdáte se starým pohanem v důvěrném spolku státi, Bedřichu?“ zkřikl nyní Siccatino, oním pohledem zaníceného učně nevlídně za rameno uchopiv. „Ano, ano,“ pravil dále, „však já jsem dobře pozoroval, jak jste se starým bláznem několik podezřelých slov mluvil.“

„Nemluvívámť s blázny!“ odpověděl zhola jinoch, do domu se ubíraje.

„Toho budeš litovati chlapče!“ mumlal mezi zuby kovoslovec, vzal točenici s hlavy a titvorně se ukloniv, zvědavým zrakem do okna pohledl, ano se bylo právě zavřelo, a Vlachovi se zdálo, jako by shora tajný smích bylo slyšeti. Rozezteklen dupnul nohou, strčil zatknuté pěsti do širokých nohavic, a kleje bral se přes náměstí do Ostruhové ulice.