Historie o těžkých protivenstvích církve české/Mučedlníci litoměřičtí.

Historie o těžkých protivenstvích církve české Jan Amos Komenský
Jan Krása	Mučedlníci litoměřičtí.	Václav, pastýř církve arnoštovické a Kunrád, arcibiskup pražský

Údaje o textu
Titulek:	KAPITOLA XII. - Mučedlníci litoměřičtí.
Autor:	Jan Amos Komenský
Zdroj:	Citanka Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Purkmistr litoměřícký, Pichel, člověk ukrutný a lstivý, jedné noci 24 nejpřednějších měšťanů a mezi nimi zetě svého zjímal a do hluboké věže u brány sv. Míchala uvrhl. Potom pak poradiv se s některými Zikmunda císaře hejtmany a pojav něco žoldnéřů, je hladem a zimou na polo zmořené vytáhnouti, ortel smrti jim přečísti, ruce i nohy v hromadu svázati, na vozy vložiti a k břehu řeky Labe vésti poručil.
Sběhlo se množství lidu, manželek, dítek, příbuzných a přátel, kteříž v pláč a kvílení se vydali. Přistoupila jednorozená purkmistrova dcera a spjatýma rukama k nohám otci padši, za život jen aspoň svého muže žádala: ale kamene tvrdší otec, aby neplakala, že neví, zač žádá, a že vzácnějšího manžela dostati může, řekl. Ona vidouc, že nic vyprositi nemůže, vstala a řekla: „Nebudeš ty mne, otče, více vdávati;“ a plačíc a v prsy se bijíc i vlasy trhajíc, s jinými za mužem pospíchala.
Mučedlníci k břehu přivezeni a s vozů sházeni byli, a nežli prámy zhotovili (nebo mostu ještě nebylo), hlasů pozdvihše, nebem i zemí svou nevinnost osvědčovali, a manželkami, dítkami, přátely se žehnali, k stálosti a k horlivosti a k přidržení se raději Božího slova než nálezků lidských sebe i jich napomínali, až také i za nepřátele se modlili a duše Pánu Bohu poroučeli. V tom na prámy vloženi, na hlubinu veženi, a tak ruce k nohám přivázány majíce, do řeky vhozeni a utopeni. Stáli kati okolo břehů, majíce v rukou železem okované sochory a vidle, aby žádnému z nich k břehu se přiblížiti a vyjíti nedopustili, a když se kdo k břehu přibližoval, toho bodli a na hlubinu odstrkovali.
Purkmistrova dcera znamenavši zrakem manžela svého, do řeky vskočila a v polo ho uchytivši, z vody vytáhnouti se snažila. Ale že i ona v hlubině jíti ani on rozvázán býti nemohl, a mimo to on vodou již naplněn jen ke dnu se táhl, stalo se, že oba spolu utonuli, a na druhý den tak, jakž se byli objali, vytaženi a do hrobu vloženi byli. Stalo se to 30. máje léta 1420.
Ta historie brzo potom v kostele litoměřickém U všech svatých na věčnou té věci památku literami zlatými vypsána, i též na bráně svatého Míchala řečené na zavěšené tabuli vídána byla, až teprva v létu 1623. osmého dne července z rozkazu Jiříka Michny, komisaře nad reformací, všecko to zahlazeno jest.