Historie o těžkých protivenstvích církve české/Mučedlníci Borští.

Historie o těžkých protivenstvích církve české Jan Amos Komenský
Bratří k společnému rozmlouvání povoláni	Mučedlníci Borští.	Někteří Božích proti nepřátelům soudů příkladové

Údaje o textu
Titulek:	KAPITOLA XXIV. - Na vykořenění Bratří krále Vladislava výpověď divných Božích soudů v to kročením v nic obrácena. Mučedlníci Borští.
Autor:	Jan Amos Komenský
Zdroj:	Citanka Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Nemohli odpočívati nepřátelé pravdy, aby malému tomu stádci vyhlazení obmýšleti neměli. Nebo Jan Bosák, v Uherské zemi varadinský biskup, rodem z moravského města Prostějova, člověk obmyslný a proti pravdě svatého evanjelium neukojitelnou zlostí hořící, složiv s jinými uherskými biskupy a předními českými pány chytrou radu, nastrojil královnu, toho času těhotnou a porodu blízkou, aby krále, kterýž ji v takovém jejím spůsobu neoslyší a nezarmoutí za nový proti Pikhartům mandát prosila. Kteráž k králi přišedši (jakž o tom komorníci královští, muži víry hodní oznamovali) té milosti sobě žádala, aby král tak mnohým prosbám u sebe místo dáti a proti Pikhartům mandát vydati račil. Král velmi se zarmoutiv, hlavou kynul a nic neodpověděl.
Biskupi mezi tím hned přece při přítomnosti královské mandát spisovali. Král pak do komory všed, na kolena padl, a s slzami Pána Boha prosil, aby mu těch krvavých rad viny nepřivlastňoval, a jim, co uradili toho vykonati nedopouštěl. Vyslyšel Bůh hlas ten a prokázal nad původy téhož spiknutí hrozného soudu svého strašlivé příklady.
Ve dvou potom letech, oč tak dlouho biskupi usilovali, přece toho dovedli, že král nezbedností jejich přemožen jsa (když volali, že k vyzdvižení tak jedovatého a široce se rozlézajícího zlého ostřejších je potřeba prostředků), hrozný mandát proti Pikhartům bez rozdílu stavu, pohlaví neb věku v létu 1508. dne 10. srpna vydal a s nimi zle nakládati popustil.
Přinesl ten mandát do Čech a na veřejný sněm svolaným všechněm stavům ho dodal Jan, biskup varadinský a Stanislav Turzó, biskup olomoucký. Ale že mnozí z vyšších stavů, že bez sněmovního snešení to se stalo, naříkali, a aby ten mandát jakou moc míti měl, nepovolovali, věc ta průchodu míti nemohla; sami jen mezi sebou o to se hádali, až tomu přeběhlo 18 měsíců.
Teprv v létu 1510., když sněm na Horách Kutnách byl držán, Albrecht z Kolovrat, nejvyšší kancléř, s svým tovaryšstvem mnohými a chytrými praktikami k tomu přivedl, aby když mnozí při královské přítomnosti na to přivolovali, ten krvavý mandát svou moc měl tak že nejen jej ihned do desk zemských vepsati dali, ale i k tomu se vespolek přísahami zavázali, aby mocně a zbrojně podle něho s Pikharty nakládali. Ale Bůh poraziv toho tyranství strůjce, Albrechta i jiné některé, všecka ta jejich ukrutná usilování rozptýlil, jakž o tom níže oznámeno bude.
V takových těch bouřkách na větším díle všickni kněží Jednoty Bratrské z svých míst hýbati se musili a Božích služeb mívati leč někde v skrytě nesměli. Byvali též někteří z přednějších z nich na kancelář obsíláni zejmena; ale se jim stavěti od patronů nebylo dopouštíno. Aniž potom, když mandát vůbec vydán byl, tak hrubě komu uškodil, kromě že někteří z obecného lidu byli utraceni.
Případ jeden připomenutí hodný jest. Nějaký pán ze Švamberka uchytiv šest z posluchačů bratrských ze vsi Oujezda nedaleko Domažlic dal je v městečku Boru upáliti; jejichž tato jmena byla: Matěj Prokop, řemesla ševcovského, Jan Šimonovic, tkadlec, Bartoloměj Hranovic, bednář, Jan Hrbek, hrnčíř, Jan a Mikuláš Nadrybka, bratří vlastní, sedláci. Když kněz papežský se jich optal, chtějí-li ho za pastýře duší svých přijíti, odpověděli, že oni mají pastýře duší svých, Krista. Na popravu vedeni jsouce, šli zmužile; a když úřadník byv obzvláštně k Mikulášovi nakloněn, naději mu života činil, aby jen nějakého času k rozmýšlení se, byť bylo za celý rok, požádal: on jako by to podání přijíti pomýšlel trošku se pozastavil a hned „dlouho by to bylo, a já bych toto bratrstvo své ztratil“, odpověděl; a tak s nimi k hranici přece šel.