Historické humoresky/Pan purkrabí

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Pan purkrabí
Autor: Edvard Jelínek (jako E. J. Pražský)
Zdroj: JELÍNEK, Edvard. Historické humoresky. Praha : J. Otto, 1884. s. 1–26. Dostupné online.
Licence: PD old 70

Litomyšlský pan purkrabí nebyl hodný pán, a třeba že nosil pěkně kvítkované nohavice jako sám „pan vladař“, nikoho lásku si neuchoval. Byl vysokého vzrůstu, při tom tenký a v tváři žlutý; zrak jeho byl těkavý, vlasy zrzavé a nos hrbatý, z kterýchž příčin ovšem u paní a dívek v lásce nebyl, a to tím více, že se ani kořiti a dvořiti buď nechtěl nebo neuměl. Ale za to byl dobrý, snad příliš dobrý purkrabí, ne sice pro lid pod zámkem žijící, ale pro pořádek na veškerém panství a jeho důchody. Černý vysoký klobouk seděl na tvrdošíjné lebce, ohromnými skly díval se na čeládku mu poddanou, a kdykoliv něco protivného na oči mu přišlo, hned ráčil natáhnouti ruku, v níž držel mosazem okutou hůl, a maloval „kde a jak toho potřeba neb rozhořčenost pana purkrabího kázala“. A protož požívala ta hůl mnohem větší vážnosti než sám pan purkrabí.

Takovým způsobem byl ovšem lidem v podhradí nemilý a odporný, z čehož on si však málo či nic dělal, an nijaké z toho újmy neměl, ale dobrého vína „více než dosti“ nadále píti mohl.

Ti, kdož pohostinství dávali ve svém mozku té myšlénce, že se snad pan purkrabí v stáří polepší, velice chybně soudili, neboť čím dále tím hůře bylo, tím více týral, tím více holi užíval a lidem protivné věci prováděl. Nebylo žoldnéře, fortnýře, kuchtíka a rybáře, ba ani jediné dívky neb ženy, kteráž by v duchu si nepřála, aby nebesa zpupného pána potrestati ráčila. Vždyť starý zvoník po několik již let každého dne opakoval: „Už to nelze vydržeti!“

Pan purkrabí vracel se jednoho jitra do zámku; hlavu měl sklopenou, jeho zrak tlumočil hněv a mosazem okutá hůl, kterou vzadu držel, ještě se třepala — patrně, že se vracel z obyčejné výplaty. A při takových příležitostech, když se totiž pan purkrabí vracel z výplat, nebylo jisto na blízku se ukazovati, neboť sebe menší věc zavdala nevrlému velice pánu příčiny, aby holí ve vzduchu hvízdal.

V takovém naladění ducha vracel se dnes a každý již z daleka mu ustupoval. On minul fortnýře a pak zamyšleně a ničeho si nevšímaje vkročil na rozsáhlé nádvoří; jakmile se však objevil za prvním pilířem, rozplašil množství holubů, které zde číšníkova Anežka jako obyčejně po ránu krmila.

Náhlým třepotem holubích křídel uleknul se pan purkrabí tak, že upustil hůl na zemi, a shýbaje se pro ni, i klobouk s hlavy setřásl. Vztekem zapálila se tvář jeho, oči mu zajiskřily; pozvednul hlavu, a když spatřil, že vlastně Anežka číšníkova toho všeho vinu nese — neboť kdyby nebyla holuby krmila, nebyl by se uleknul — pozvednul hůl a — hnal se za dívkou. Anežka zachránila se za pilířem, a pan purkrabí pozoruje, že mu oběť zmizela, plným hrdlem volal: „Běda tobě, jednou-li ještě holuby budeš krmiti!“

Po těchto slovech kvapným krokem odebral se do svých komnat, a jelikož si nemohl jinak schladit trapnou žáhu, notně vymrskal — kožené stolici, z níž se vysoko ku stropu kotouče prachu valily.

Ale pan purkrabí nedomníval se, že za krátko draze bude pykati za takové počínání.

Domácí čeládka brzy na to s úžasem si vypravovala, že pan purkrabí se opovážil „vtěleného andílka starého číšníka“ holí pronásledovati! A zpráva ta způsobila veliké pohoršení, neboť nebylo daleko široko sličnější, zbožnější a cudnější dívky nad Anežku.

* * *

Po několika dnech zavichřila děsná bouře nad Litomyšlí. Hustá černá mračna snesla se nad městem, blesky počaly divě svítiti a hrom strašným hlomozem valil se od východu k západu. A šla-li bouřka od východu k západu, skláněli počestní občané staroslavného města Litomyšle pomýšlivě hlavy, neboť vichr s té strany nikdy jim nic dobrého nepřinesl.

Hůře než jindy bylo dnes.

Na ulicích prázdno a ve vzduchu mrtvo; každý uchýlil se do své chaty, stísnil se v kruh svých nejbližších, modlil se — a byla-li společnost nekalá — hráli v karty. Nicméně všickni toužebně čekali na vyjasnění nebe.

Po polední, když orloj zámecký skláněl ručičku na hodinu druhou, přestali i karbaníci hráti v karty, neboť nastalo takové temno, že třeba bylo rozsvěcovati louče. Nedlouho na to projel neobyčejně jasný blesk městem, za okamžik sledovala ohromující rána, že se vše až v základech zachvělo, okna zařinčela a každý občan, počestný i nepočestný, na celém těle se zachvěl.

Za okamžik zašeptla téměř jedním výdechem celá Litomyšl z mrákot se probouzející: „Uhodilo!“

A skutečně uhodilo! Blesk dlouho se rozjížděl nad městem; ale posléz vjel plnou silou své hrůzy do malé vížky klášterního kostela nedaleko zámku, srazil zvonek, rozdrtil část krovu, prodral se do vnitra kostela, letěl kolem pilíře k hlavnímu oltáři — zavadil o hlavní obraz P. Marie a v další své zběsilé cestě v mžiku zmizel v zemi, kde v některé hrobce snad zbudil dávno odpočívajícího rytíře z rodu Kostů.

Sotva umlkla bouře, vyběhlo vše z domů a spělo do kostela. A kdo přišel, k nemalému ustrnutí spatřil zhoubné následky zlé bouřky.

Blesk spálil obraz marianský na hlavním oltáři a mimo to potloukl několik svatých, což ovšem nemalá byla pohroma.

Jmenovaný obraz, ta mistrně provedená madonna, patřila ode dávna k prvním památkám Litomyšle, a rozšafní měštěnínové nemálo si na tom zakládali, že v jejich městě znamenitý obraz „místo“ měl. Ani děkanský chrám chrudimský nemohl se takovým pokladem honositi.

Z toho osudu povstalo „litování veliké a zármutek značný“.

O týden později ráčil pan purkrabí litomyšlský svolati veškerou svou radu k důležité poradě, jakým způsobem by se dala zahojiti rána, kterou město utrpělo.

V určenou chvíli sejíti se ráčili opatrní a moudří starší města, zasedli kolem zeleného stolu a pilně se připravovali, jedni ku horlivému mluvení a druzí k mlčení.

Když se pak panu purkrabímu vidělo milostivě přijíti, každý hluboce se před příchozím uklonil, a sice tak, že šedinami dlaždic se dotýkal — jakož to pan purkrabí rád viděl.

Nastalo hrobové ticho a pán takto promluvil:

„Ráčilo se Bohu všemohoucímu stíhati slavné město naše osudem; v kostele klášterním spálil posel boží největší poklad našeho města, jakož vám, starší tohotéž města, známo jest; rcete, co činiti máme?“

Když otcové tuto řeč vyslyšeli, pilným rozvahám se oddali; sestoupili se v hloučky; nastalo vrtění, kývání šedivých hlav, rozkládání, hučení, šumění, šeptání, vymlouvání, přesvědčování, chválení a hanění, až posléze všechny různé náhledy v jeden jediný splynuly: „Musí se poříditi obraz nový, aby Litomyšl vedle Chrudimi důstojnost svou nadále zachovala!“

Štěpán z Němčic k tomu dodal, že by se měla „srubnouti hlava tomu štětkářskému mistru, jenž by obmýšlel meštěnínstvo litomyšlské nepoctivou malbou podskočiti“.

Bylo sice ještě dlouho rokováno, rozumu důkladného od nikoho nešetřeno, ale konečně přece při tom zůstalo, a pan purkrabí ráčil přijmouti věc tu ve své rozumné řízení a připověděti ráčil, že všady „dobře bude“.

Na to jsou se rozešli starší města a zvěstovali všem, s kým se jim mluviti nezdálo býti snižující, že v klášterním kostele bude zas velice výtečný obraz.

A povstalo z této zprávy radování tak veliké, že „dobrých nápojů toho dne v Litomyšli vyčepováno více jak ve svátek“.

V tu samou dobu zdržoval se na zámku litomyšlském mistr umění malířského Prokop Pražský, jenž právě maloval cudné dvě slečny zámecké pánům rodičům. Jelikož o něm šla znamenitá pověst, že jest velice obratný malíř, nad míru rozšafný a při tom jak náleží zbožný, dal ho pan purkrabí k sobě na slyšení volati. Ale při tom mu zároveň dal vzkázati, že jen o dobrou, poctivou věc se jedná.

Prokop Pražský přišel, k oknu se posadil a o co se jedná, brzy se dověděl.

Pan purkrabí celý průběh věci mu vypravoval, velikou ztrátu, kterou město utrpělo, na oči stavěl, a po nedlouhém mluvení návrh mu učinil, aby malbu nového obrazu na se vzal, z čehož mu měla nejen „čest mezi lidmi, alebrž i zásluha nehynoucí“ plynouti.

Prokop Pražský uvolil se, že povinnost tuto na sebe vezme a že dosti učiní, aby všady dobře bylo, toto dodal:

„Však pan purkrabí ráčí milostivě u vědomí míti, že jsem značný čas v Římě a Benátkách na školách byl; tam viděl jsem madonnu v oné podobě, která jí přísluší a kterou skutečně má — a že jinou podobu své madonně nedá Prokop Pražský, za to ručí byť vlastním hrdlem svým!“

Tato slova pronesl malíř s obzvláštním výrazem, a když je byl ukončil, hrdě pozvedl hlavu.

„A bude-li tak, nebude purkrabí šetřiti chvály!“ zněla velkomyslná odpověď.

Další smlouvání záhy bylo ukončeno i vyšlo v ten smysl, že mistr Prokop Pražský do desíti neděl zavěsí nad hlavním oltářem klášterního kostela „pobožnou myslí“ vykonaný obraz, za nějž obdrží bez smlouvání všelikého třicet kop českých grošů. Mimo to měl mistr po čas malování každý den dostati tři pinty nejlepšího kvasu, jak v knihách zapsáno bylo, ne proto, aby snad déle práci konal a při tom si hověl, ale „aby ještě lepší dílo dělal“.

Tím bylo jednání ukončeno a s přátelským rukoudáním se rozešli.

Po desíti nedělích nemělo se již říkati, že nad hlavním oltářem klášterního kostela hlavní obraz chybí.

Pan purkrabí velice se z toho těšil, že tak kumštovného malíře našel, a s největší spokojeností spěchal, aby donesl milostivému panstvu o tom zprávu. A spěchal tak, že zapomněl hůl — i musil se k nemalé své mrzutosti vrátiti. Ale tuto mrzutost brzy rozplašila dnešní jeho spokojenost.

* * *

Třeba že Prokop Pražský znal dobře paním a slečnám se dvořiti a kořiti a „pěkné historie“ vypravovati, třeba že i jim byl milým společníkem, nehledal v komnatách milostivé vrchnosti litomyšlské přijetí a nebýval u žádného stolování neb radování, neboť jinde „lépe mu bylo býti“. Nebažil on viděti na ňadrách cudných slečen zlato a stříbro, nebažil slyšeti šust hedbávu a aksamítu ani panických ostruh a tisíc jiných drahých tretek — vždy jen toužil zavítati do skromné komůrky starého číšníka. Tam chodíval on s pečlivě učesanou hlavou a po pansku natočenými knírky, aby jistě každému se líbil. Vždyť se říkávalo, že starý číšník měl stříbrné vlasy a zlatou dcerušku!

Když Prokop Pražský do komůrky číšníka vstupoval, dvorně se na všechny strany klonil, a aksamítový biret odhodiv rychle k zlaté dcerušce bohatého číšníka si u kolovrátku zasednul, kde cudná Anežka len předla. A přál si u ní seděti tak až do posledního okamžiku svého života, a kdykoliv odcházel, toužebně si přál zas „nazejtří!“

Sedával u kolovrátku každého dne, s rozkoší nevylíčitelnou shlížel se v nebeských očích dívčiny své, a teprve když tisíc hvězd počalo se na nebi kmitati a měsíc když jako člunek nad obzorem vyplul, odcházel Prokop ze svého ráje.

Srdce mu hlasitě tlouklo, oko zářilo a divé myšlénky jako blyskavice projížděly mu hlavou. Nebylo okamžiku, v němž by na ni nebyl vzpomínal, ba nebylo místa, kde by ji neviděl.

A nelze se diviti Prokopovi Pražskému, že pro tuto cudnou, rozmilou dívčinu horlil; kde jakou tvář viděl, živou neb vymalovanou, žádná nebyla tak čarovná, tak půvabná, jako ona číšníkovy dcerušky. Ba ani vatikánská madonna v Římě neměla světějšího vzezření. Bylať ona tak mírná, tak skromná jak fialka, a každé slůvko, které stříbrným svým hláskem promluvila, naplňovalo prsa mistrova neskonalou rozkoší. Nelze se tudíž diviti, že hlava mu šla někdy kolem a že často před sebe kradmo zašeptal: „Na mou čest — Prokop Pražský se výtečně zamiloval!“ K těm šeptům vrtěl hlavou a mával rukou.

Druhý den na to stál Prokop Pražský uprostřed své komnaty a hluboce zamyšlen zíral upřeným zrakem na čisté plátno, které si před chvílí na objednanou malbu byl napnul. Ruce měl založené a hlavou pomýšlivě vrtěl; patrně o důležité věci přemýšlel. — Po dlouhém otálení vzal konečně štětec do ruky a počal nějaké rysy na plátno „klásti“. Při tom chvilkami pohlížel ven z okna do jasného nebe, jakoby v duchu viděl před sebou předmět neb tvora, kterého právě hlavní črty na plátno přiváděl. Blažený úsměv zračil se mu v tváři, oko se mu lesklo neobyčejným svitem a někdy i hlasitě se usmál, a sice tak srdečně, že veliký krajkovaný límec přes týl se mu smeknul.

Patrno, že maloval objednaný obraz madonny.

Když druhého dne starého číšníka navštívil, velice nápadně se choval; přišel dříve než obyčejně a téměř ničeho nepromluvil. Něžně vzal Anežku za ruku, vyvedl ji na stupének k okénku, odhrnul listí, které se tenkými mřížemi vinulo, aby na tvář dívčinu jasnější světlo padlo, a upřeně, mlčky pohlížel v andělsky usmívající se tvář. Důkladněji než kdykoli jindy pozoroval ústka její, nos i čílko, a že krásné obočí „v oko vzíti“ neopominul, samo sebou se rozumí. Pak prosil „hodně zdvořile“, aby tiše státi zůstala — sestoupil se stupně dolů a dlouho, dlouho mlčky ji pozoroval.

Starý číšník k pánům do komnat se chystaje „veliké měl v hlavě divení“, ale ničeho nenamítal.

Když mistr dosti se vynadíval, pousmíval a liboval, pokynul dcerušce, že již hýbati se může, a poslav jí rukou hubičku beze slov zmizel.

Přímou cestou chvátal domů, zasednul ku své práci — a co v paměti mu zůstalo, to na plátno štětcem „psal“. I činil seč byl, aby to, co učiniti chtěl, vad žádných nemělo, ale za to mnoho zasloužené chvály.

Když nazejtří a i příště starým číšníkem byl tázán, zdali počínání jeho poctivé jest — neboť ono velice divné bylo — odtušil s úsměvem na tváři a na levé ucho posunuv biret, že všecko dobré, poctivé a bez čárů jest, poněvadž manželským synem počestných rodičů byl.

Dnové pilné práce plynuli, a okamžik, kdy se měl obraz madonny v klášterním kostele vyvěsiti, se blížil.

Právě tak jak se okamžik tento blížil, právě tak rychle pokračoval malíř ve své práci; dílo jeho dostávalo již rozhodnou podobu. Znamenitých barev valně na plátno bylo puštěno, i všeliké čáry dříve neznačné nyní již mnoho znamenaly. Poznenáhla objevila se mistrně provedená madonna na plátně.

Pravá důstojnost a velebnost panenská zračila se v tomto díle; ta nebeská tvář tlumočila svatost, nejcudnější panenství a všechny ctnosti křesťanské; neviděno posud světějšího vzezření, světější postavy. Tvůrce nikdy nevěnoval práci své tolik vážnosti, tolik úcty a lásky jako tentokráte.

Když olejová barva kolem čarovných úst madonny uschla — bylo to v den, kdy nazejtří se měl obraz do kostela přinésti — uzavřel se Prokop Pražský pečlivě do své dílny, zelenými sukny zastřel veškerá okna, starostlivě se poohlednul, zda ho nikdo nešpehuje, a pak rozsvítil plným plamenem světlušku. Tajeplné, rudé světlo osvětlovalo tvář madonny. Kolkolem panovalo hrobové ticho.

Mistr vyskočil na třínožku, zahleděl se v celý obraz, oko mu vzplanulo, srdce zabušilo… přiklonil tělo blíže k obrazu… přiblížil svá ústa ke rtům madonny — a dlouho, dlouho trvající polibek lpěl na tváři. Teprve po dlouhé chvíli vybral se z opojení, oddechl z hloubi srdce svého a se zářícím zrakem zvolal: „Anežko má — jak jsi spanilá!“

Při těch slovech hrdě vypnul prsa, zatočil spokojeně knírky své a po dlouhé chvíli hlasitě ze sebe vyrazil: „Na mou čest! Na kůl mne narazte, smolou mne obložte a pak zapalte, když někdo bude tvrditi, že tato madonna není číšníkova dceruška… toť její oko, její ústka, ba celá tvář, ba celý spanilý vzrůst…“

Z plna hrdla se zasmál a dodal: „Ano, spanilá Anežko, nechať všechen lid tobě se klaní, nechať tebe zbožňuje, nechať se před tebou v prsa bije — vždyť ty jsi ze všech dívek nejcudnější!“

Takovým způsobem dokončil Prokop Pražský dílo své, a ono skutečnou mělo podobu s Anežkou starého číšníka.

Že nemohl malíř madonně světější, cudnější a krásnější podobu dáti, o tom měl se pan purkrabí a každý, kdož oči měl, záhy přesvědčiti. Ale při tom nemělo Prokopovi Pražskému radosti a úsměvů množství chyběti.

Konečně nastal den, kdy se měl obraz odhaliti. Bylo to třetí neděli adventní roku 1568. Veškeré panstvo zámecké ráčilo se slavnostně v zlatě i stříbře ve svých lavicích usaditi, veškeren služebný lid zámecký, od pana purkrabího do nejmenšího kuchtíka a žoldnéře v šatu čistém a nikoli chudém se dostaviti; pak přišly též veškeré dívky zámecké hodně vystrojeny, a posléz sešlo se v chrámě tolik měštěnínů a řemeslníků, že nikde prázdného místa nezůstalo. Kolkolem vládlo hluboké ticho a všechněch zraky byly upřeny na obraz.

Zavzněl zvonec kostelní.

Vyšel kněz k oltáři, uklonil se, a v tom spadla rouška — obraz byl odhalen!

K tomu zazněl zpěv „výtečných zpěváků“.

S výše téměř závratné shlížela sličná madonna na udivený lid; postranními gotickými okny draly se ranní paprsky a osvětlovaly zářivým světlem půvabnou světici. Její oko hledělo milostivě dolů, ruce měla k nebesům pozdvižené a dlouhý její vlas splýval s šíje. Ale pohled ten téměř každého ohromil — v hlavách diváků rojily se přepodivné myšlénky, divné, přepodivné tušení. Každý, kdokoliv pohlížel na rysy sličné madonny, uzřel v nich tvář známou, nicméně ale každý se obával hlasitě druhu svému sděliti, co si myslil. Ti, co statečnější byli, pohlíželi kolem sebe v udivení, jakoby někoho hledali, jiní se křížem znamenali a opět jiní na celém těle se zachvěli.

„Vždyť Litomyšl není Jerusalem, městem světic!“ šeptali někteří kradmo, jedva slyšitelným hlasem.

Pan purkrabí, který v druhé lavici na levé straně seděl, více než kdokoliv jiný se zalekl; zachvěl se jako olše, když vichr zaburácí, a zbledl jako stěna. Zuby mu drkotaly a nebyl s to jediného slova ze sebe vyraziti.

V tu dobu nemalé měl vyražení Prokop Pražský na kůru kostelním, kamž se byl uchýlil, aby „smání“ jeho nikdo neviděl ani neslyšel. Stálť zde pod ochranou některého chatrného, pohozeného svatého v temném místečku vysokého kůru a pohlížel na úžas měštěnínův i neměštěnínův tam dole. Veliké měl potěšení z pana purkrabího, který „velice sešlý“ býti se zdál a v bázni nemalé se divil. Prokopovo obočí vysoko se zvedalo, tvář k srdečnému úsměvu se vraštila, časem prudce rukou mávnul a zahučel: „Pane purkrabí a každý, kdož Anežce jsi ublížil, v smrtelném buď úžasu!“ —

* * *

Po ukončených bohoslužbách vyvalil se mohutným proudem všechen lid z kostela, a pak v četných tlupách tajeplně rozmlouvajíce ubírali se měštěnínové do města. Na všechněch tvářích ukazovalo se poděšení, a zajisté každý byl rád, že z chrámu uniknouti mohl, neboť věru divné to byly věci.

Kdož šli kolem zámku, úzkostlivě pohlíželi do malých okének bytu starého číšníka.

Milostivý pan Kosta se svou paní mateří i s paní chotí v průvodu pana purkrabího ráčil se do zámku ubírati.

Pan purkrabí nesl dnes smutně svěšenou hlavu, hůl držel jakoby v mrtvé ruce a tak byl všecek netečný, že ani nepozoroval, že jednu stříbrnou přasku od střevíce ztratil. Není divu!

Děsná bouře řádila dnes v jeho nitru, neboť posud v dobré choval paměti, jak před nedávném jednal s číšníkovou… Netroufal si ani myšlénku svou domyslit.

Když došla celá společnost do zámku a stanula na nádvoří, chvátala právě Anežka číšníkova lehce jako větřík kolem, ale hned zmizela za pilířem.

Všickni se zarazili — ale pan purkrabí byl přímo ohromen.

Milostivé panstvo odebralo se do svých komnat, a pan purkrabí nepromluviv ani slova s přepodivným výrazem na tváři vběhnul do své úřadovny. Vrhnul se do vysoké lenošky, odhodil tenký mečík i naškrobený límec, udeřil se v čelo, oddechnul těžce a zaúpěl:

„Co jsem to učinil! Vždy tak hrubý jsem k ní býval, vždy jen holí jsem soudil, a nyní… zda není madonna, zda není zázrakem?!…“

A zas prudce se stolice vyskočil, rychlým krokem přecházel komnatu, „velice se rmoutil a bál“.

„Prokop Pražský ať radu dá!“ zvolal sám k sobě, pěstí udeřiv na stůl, na kteréž znamení ihned nějaký sluha ve dveřích se objevil.

„Ať sem přijde ihned mistr Prokop, že pan purkrabí ho k sobě prosí,“ pravil, a toužebně očekával jeho příchodu.

Prokop Pražský, připraven na každé volání, brzy přichvátal a mezi dveřmi se sklopenou šíjí pokorně stanul.

„Vejdi, mistře Prokope, nad ostatní ctěný a umělý!“ vítal purkrabí příchozího.

„Tož ráčí pan purkrabí velice laskav býti, neboť nepatrný tvor, jenž tobě se nyní ve vší pokoře až k nohám klaní, ničeho neví o pravdivosti těchto slov, ačkoliv ani okamžik pochybovati se neopovažuje o výtečnosti, znamenitosti i dokonalosti slov nejmilostivějšího pana purkrabího — kterýžto přede mnou stojí a před nímž já se ve vší pokoře skláním!“

Pochlebnými těmi slovy byl pan purkrabí velice dobře dojat. Posunul po pěkném uvítání svému hosti sedadlo k oknu, a sám vzal místo za stolem, aby přímo mistru do očí hleděti mohl. Ačkoliv všemožně hleděl vnitřní svou bázeň ukryti, přece mu to nebylo možno, neboť chvílemi objevily se na jeho bílém, studeném čele veliké ledové krůpěje potu. Po chvíli obapolného mlčení stisknul purkrabí svému hosti křečovitě ruku, ostře mu nahlednul do tváře a zasípal:

„Mistře, mistře! Nemáš s ďáblem nějaké dílo, žádné partyky a tretky?“

„Purkrabí, purkrabí! Nemám s ďáblem nijaké dílo, žádné partyky a žádné tretky!“ odtušil přísně Prokop, jenž na otázku takovou byl připraven a svraštil čelo.

„Přísahej!“

„Přísahám!“

A nové krůpěje potu řinuly po čele ubohého purkrabí; madonna v klášterním kostele a tam… tam… ó hrůza, třikráte hrůza!

Ale ještě úplně nedůvěřoval; chvějícím se hlasem učinil poslední otázku:

„Nuž rci počestně, kdo žije v tváři tvého obrazu?“

Prokop pohodil téměř nevrle rukou a rozhodně odtušil: „Jediné madonna nebeská!“

„Madonna nebeská?“

„Podoby madonny vždy mají býti jednostejné, a protož dosti jsem se přičinil; namáhání, pilného zraku, ni vůle a barev jsem nešetřil, aby práce má důstojna byla chvály všech, aby madonna moje rovnala se madonnám vatikánským, benátským a florentinským, jakož má býti! A viz, pane purkrabí, tak pilný jsem byl, že kdyby nyní z Jerusalema přišli pastýři a zočili obraz můj, jedním hrdlem by zvolali: ‚Ajta, podoba Marie!‘ I padli by na kolena a klaněli by se.“

A při těch slovech vzal Prokop číši, která opodál stála, a vyprázdnil ji jedním douškem, jakoby potvrditi chtěl co právě vyřknul.

Pan purkrabí neměl již slov; sklopil pomýšlivě hlavu, „málo vesele“ pohlížel k zemi, a zašeptal jakoby smrtelným stenem: „Už je to tak!“

„Co, co?“ tázal se Prokop.

Na to důvěrným šepotem vysvětlil pan purkrabí celou záležitost, připamatoval, jak se dříve k oné dívce choval, že jí všeliké křivdy tropil, a ku konci dodal:

„Nevím, nevím, milý mistře, ale myslím, že z toho znamenitých starostí míti mohu. Zázrak… zázrak… nic jiného… ona to je, obraz to je — už je to tak! Nicméně — —“

„Nicméně?“

„Nicméně se mi zdá, že by v tom přece mohlo nějaké nepočestné dílko vězeti. Co myslíš, mistře rozšafný?“

„Možno jest vše — třeba se přesvědčit!“ rozněcoval úmyslně Prokop Pražský.

„Přesvědčiti se? Snad šroubem, železnými pruty, kleštěmi, vodou neb jehlou?“

„Uchovejž Bůh — kdož ví, s kým nám jednati jest.“

„Pravda, pravda; výtečně myslíte, pane Prokope — však dejte, dobří lidé, radu, co ubohý purkrabí činiti má, aby zármutkem i velikým strachem bídně nezahynul!“

Prokop Pražský se zvedl se stolice a rychle se procházel po komnatě; náhle stanul, oko mu hořelo, tvář dvojnásobným životem zčervenala, udeřil se v čelo a zvolal: „Pane purkrabí, mám radu!“

„Nuže!“

„Je-li číšníkova dceruška pannou, jak se snad i pan purkrabí právem domnívati ráčí, je-li skutečnou světicí, musí pannou a světicí též zůstati! Rozumíte, pane purkrabí?“ vážně vysvětloval mistr Prokop.

„Rozumím… znamenitě!“

„Nuž,“ pokračoval mistr Prokop, „nebylo by tudíž radno, pane purkrabí, abyste dívku tu; dcerušku starého číšníka — jak jste mně vypravoval — k sňatku donutil? Je-li skutečná světice, košíček dá, a když ne, vám klid v duši navrátí!“

„Výborně, pane mistře,“ vece pan purkrabí; „ale rci, kdo tak statečným bude a k světici na námluvy půjde, aby snad od anděla strážce notné pruhy dostal? Vždyť celá Litomyšl o tom ví, co já zde vypravuji — však nyní žádný z Litomyšlských s hříšnou myšlénkou tam nepůjde, aby srazil vaz.“

Prokop Pražský neodpověděl na tato slova; popošel opět několik kroků sem a tam, přemítal a za chvíli se zastavil přímo před svým hostitelem, do ruky vzal naplněnou číši, vysoko ji pozvednul, šibalsky se zasmál a zvolal:

„Nuže, pane purkrabí, nebojím se jeku vln, ni vichru, ni bouří, ni třesku zbraní, ni pomluv zlých lidí — a proto půjdu já na námluvy k světici… chci dvorně se kořiti, líbati lemy jejích šatů, dvořiti se a šprýmovati — až sám v ní lásku vyvolám…“

„A když tak bude…“ v úchvatu nelíčené radosti vyrazil ze sebe pan purkrabí.

„A když tak bude…?“

„Dám mistru Prokopovi Pražskému — třicet kop českých grošů odměny! Na mou čest!“

„Na čest pana purkrabího tu víru kladu, a proto hned do díla se dám!“ ujišťoval malíř, hluboce se uklonil, hlavou až země se dotýkaje, a chtěl odejíti. Pan purkrabí ho ale ještě zdržel, mnoho moudrých rad mu dal, jak mládenec na námluvy choditi má, mnoho štěstí mu přál a posléze dvě hubičky mu věnoval. Pak rozešli se.

Pan purkrabí opět oživnul; počal volněji dýchati a srdce mu veseleji tlouklo, neboť věřil, že pan Prokop Pražský jest velice „moudrý a šikovný“ mistr. Přikročil k oknu, vrhnul pohled na rozsáhlé lesy, lučiny a zahrady, kde nejednou „výplatu“ konal jakož na místech panských, a v mysli již nyní přísahal: jestli tentokráte bez úrazu osudu unikne, že již nikdy „nic holí dělati ani hroziti nebude!“ —

Uplynuly tři neděle. Na zámku litomyšlském bylo veselo a hlučno, jmenovitě mezi stavem služebnickým. Vše se radovalo a těšilo v naději, že dobrých jídel a znamenitého vína hojnost veliká bude při stolování, které se dnes konati mělo ve velké síni pana purkrabího, kterýžto velel „ničeho nešetřiti, všeho koupiti a každého poctivého člověka zváti, aby všady dobře a nikde zle nebylo“.

S ochotností nevídanou totiž strojil pan purkrabí svatební veselí panu Prokopu Pražskému, mistru nad jiné vynikajícímu, „člověku velice řádnému“, i panně jeho, cudné děvě Anežce, kterážto byla „arci dcerou hlavního číšníka na zámku litomyšlském“. Když pak jsou toho dne snoubenci z kostela přišli, veřejně obejmul pan purkrabí mistra Prokopa, seč byl mu děkoval a na „dobrý život“ třicet kop grošův českých oběma snoubencům daroval. „Pak ráčil si pan purkrabí zhluboka oddechnouti a mezi šťastnými lidmi se veseliti.“

Pan purkrabí se více nemračil ani nehněval a byl laskav jak nikdy před tím, což každému veliké podivení působilo, a jen snoubenec sám věděl, „proč tak a ne jinak jest“.

I tak trvalo veselé stolování až do bílého rána, a ozvěna z komnat zámeckých daleko do kraje tichou nocí se nesla. Každý přál veselost tu lidem, kdož ji dělali, neboť široce daleko dobře bylo známo, že Anežka starého číšníka velice cudná i milá dívčina jest, a že počestný ženich „řádným člověkem“ nikdy nepřestal býti, nikdo pochybovati se neopovážil.

Ze novomanželé velice povděčni byli, že pan purkrabí jim znamenité veselí vystrojil i mimo to „sílu pěkných peněz“ darovati ráčil — netřeba tuším dokládati.

A též pan purkrabí povděčen byl, že veselku strojiti a peněz sílu za nic dáti mohl — neboť hůře by bylo, kdyby k útratám nebylo přišlo. —

Od těch dob pan purkrabí hodnějším i milostivějším byl ku svým poddaným, jmenovitě pak ku ženám a dívkám, s nimiž hráti radno býti se neukázalo.