Historické humoresky/Anežka

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Anežka
Autor: Edvard Jelínek (jako E. J. Pražský)
Zdroj: JELÍNEK, Edvard. Historické humoresky. Praha : J. Otto, 1884. s. 27–50. Dostupné online.
Licence: PD old 70

Hrádek frimburský — žádná chalupa, a páni jeho — žádní žebráci.

Pyšné zdi frimburské hrdě vznášely se nad klokotnou Metují a jako strážný obr vypínaly věže i bašty své na hranicích staroslavné koruny české — tam asi, kde bodrým bratřím Slezanům nejblíže bylo viděti dobré české zboží se statným českým panstvem.

Ba! Ač v hustých lesích i brdech ukryt, hrádek frimburský v dál i v šíř dobře byl znám, nejen v lůně naší koruny, ale i daleko za hranicemi české vlasti.

To vděčil hrádek jednak tvrdým oněm Bohu milým a nepřátelům protivným zdem, jednak znamenitým pánům z Dubé. kteří jsouce cele vlasti prospěšným řádům oddáni, nikdy ničeho nečinili, co by této nad jiné slavné zemi mohlo jakékoliv způsobiti újmy. Na sněmích vždy bývali, jen dobrým věcem své hlasy štědřili a jako páni poděbradští nikdy se s německými hrdopychy nebratřili. To vše věděl a chválil všecek český svět!

Za vladaření pana Bohuslava z Dubé nebylo jinak; kráčel v šlépějích statných svých předkův a získav si nad to hojně dobré vůle u krále i šlechty, těšil se z míru a dobra, jaké žehnalo všechno jeho držení. Zdědiv pak s přemilostivou paní svou, Annou, z rodu zámožných Lobkoviců, dva pevné „hrádky“ v rovinách labských, potěšení měl býti mezi bohatými pány českými nechudým. A jakož byl sám velice rozšafným, nad jiné mírným, dožil se i té lásky nebeské, že dlouhý věk kynul v plném blahu jeho života.

Avšak co vše to bylo! Co hrádky pevné i všechno držení? Co plné míry platných grošů českých? Co výhody steré, zdravý věk, skvosty, moc, sláva, dobrá vůle se sousedy, přátelství a koření?

Třtinou ničemnou vše to bylo panu Bohuslavu z Dubé oproti jednomu skvostu, kterého nade vše si vážil, jenž tak mu přilnul k srdci, že pozbytí jeho učinilo by ho žebrákem. Vše, čím vládnul, jistě v každou chvíli hodil by do bezedna moře za tento největší, nejkrásnější skvost.

A pak kdyby mu nezbylo ničeho, než tohoto skvostu, ještě by se byl cítil nejbohatším pánem českým.

Zda právem? Neklamal se dědic frimburský. Nejen služba zámecká a lid v podhradí, ale i v rozptýlených daleko městech a vískách nad Metují i nad Labem šepotali sobě lidé, že pan Bohuslav byl milostivou paní chotí obdařen skvostem, jemuž těžko najíti rovna. Vzácností svou oslnil prý každého jako zář nebeská a co patrno, dnem každým víc a více prospíval. Není tedy také divu, že bylo valně lidí, kteří vítali na hrádek frimburský, jen aby se pokochali pohledem na skvost páně Bohuslavův. Vždyť i v Polsce, kde ostatně panstvo z Dubé s ženským pokolením bylo v několika znamenitých rodech v rodinné přízni zpívali toulaví zpěváci paním, pánům, panicům a pannám „o tom velikém potěšení, jaké má pan frimburský“.

Ale pan Bohuslav nebyl valně vděčen této pozornosti. Nerad vídal, kterak páni, byť počestní a znamenití, na cestě do královské Prahy na Frimburk odbočovali, aby jeho potěchy alespoň na několik chvil účastnými se učinili. Dvojnásob pak starostlivějším stal se po úmrtí paní choti, kdy jediné jemu bylo chrániti nejdražší skvost před všelikou možnou pohromou.

Ano, až dětinsky starostliv byl jinak statečný pan Bohuslav o svou, Bohu, lidem i všemu světu přemilou Anežku.

Střehl ji před všelikým úrazem a nekalou vůli zlých lidí — kterýchžto vždy bylo více než dosti — dnem i nocí a nespouštěl s ní téměř ani oka. Po jeho jen boku zkvétala jako růže, plna víry, že není nad slovo a péči otcovskou.

A když pan Bohuslav zpozoroval, že dětství sotva odrostlé Anežce jali se dvořanové kořiti a klaněti, pěkná slova povídati a šíje až k zemi skláněti, jevil ještě větší péči „všady s ní býti“ než před tím.

Někdy i bezděky v tichých chvílích rozmyslu divná předtucha či starost ho skličovala. Kdykoliv zasedla při vysoce vyklenutém okně a toužebně pohlížela ven do širého světa, aneb píseň zpívala a len předla, tu zadíval se starostlivý pan otec mlčky na ni. Chtěl snad vyčísti z tváří ruměnných věštby budoucnosti? Viděl v tom zbožném zjevu tužbu jedinou: kéž život její nikdy nezkalí žádná chmura! „Ale za našich časů,“ vece k sobě v duchu, „jak trudno obejíti vše nebezpečí, kdy ctnost paniců se strojí ve vyškrobené krejzle, pestré nohavice, svůdné krasomluvy, šermy a nepočestné podskoky?“ Při takých myšlénkách pan Bohuslav vždy svrašťoval čelo a dumavě upřel zrak na Anežku — „ne pannu ještě dokonalou, ale také ne již dětskou“.

V poslední pak době dály se s Anežkou patrné změny, které pana Bohuslava velmi znepokojovaly. Kdežto jindy prý sama jako beránek jej hledala, všady i vždy s ním býti chtěla, přála si nyní a to již od několika neděl alespoň z rána býti samotinká.

„Aj,“ vece v smutném podivení pan otec, „zdaž tedy raději sama chceš býti, než s otcem milovným a věrným jako dříve se družiti? Oj, slečno, slečno…“

Anežce jakoby se svíralo při takých slovech srdce. Nezdolala slova pověděti a skláněla mlčky jen hlavinku svou na ňadra, aby ukryla zvlhlé „chrpy“ své. A chvílemi vydral se z prsou dívčiných tajeplný vzdech. Přes to však snažila se v každou vhodnou chvíli prchati před zrakem otcovým a unikati jeho dozoru.

Ký to vrtoch zmocnil se jindy tak oddané i podajné dívčiny?! Zbožnosti pravdivé, cudnosti panenské, hrdosti zemanské, mírnosti holubičí — všeho toho u ní bylo po staročesku — a přece…

Tu jednoho dne, když právě pan Bohuslav badavým svým zrakem pohlížel na velice změněnou svou dceř, kteráž jevila neklidem patrným přemnoho chuti již již o samotě, jinde, za zrakem otcovým býti, náhle v podhradí zaznělo troubení.

Prudčeji než jindy trhnul sebou pan otec, ale milostná dceř, jakoby byla došla milá zvěst, bezděky se rozveselila. Na tváři její promluvila naděje.

Dívčino vzrušení nezůstalo panu otci tajno.

„Aby raději —“ nevrle k sobě promluvil pan Bohuslav a mávnul rukou, jakoby chtěl zaplašiti od sebe nemilou novinu.

Do komnaty vstoupil starší písař a ukloniv se promluvil:

„Jasný pane vladaři! Znamenitá jakás návštěva z daleka vítá v tvoje držení a prosí o pohostinné české přijetí! Velmož neznámý v několika povozech a na tumáně pyšných koní čeká této milosti.“

Pan Bohuslav pokynul rukou. Pak opásal se mečem a mlčky políbiv Anežku v čelo, nepevným krokem vycházel. Dříve však než překročil práh, ještě jednou se obrátil a starostlivě pohlížel na svou — dceru.

Po chvíli dělo se ve frimburském podhradí slavné vítání.

Starý a statný potomek slavných pánů z Dubé vítal dobrým řádem staročeské pohostinnosti „vždy milého hosta“, otvíral brány dokořán a prvenství odevzdával příchozím.

Byl to mladý Šidlovecký, zeman ze země krakovské, muž postavy bohatýrské, způsobu panského a chování milého.

Ač pan Bohuslav v ničem nehřešil proti starým řádům a srdečně vítal hostě, jenž napřed vzkázal, „že s přátelstvím a dobrými pozdravy přichází“, přece nezůstalo nikoho tajno, že panem Bohuslavem zmítá nepokoj. Když spatřil mladistvou, pružnou postavu polského zemana, rázem pokryly vrásky jeho čelo. Mluvil prý obvyklá slova, ale v nitru jeho bouřila jakási divná nedůvěra.

Pouhé pomyšlení, že by zeman tento, nebo kterýkoliv jiný, dříve zdolal zmocniti se srdéčka dětské ještě Anežky a tím uzmouti mu štěstí míti ji po boku na vlastním držení — ta pouhá myšlénka kazila mu všeliký rozmar. Proto také tajenou nelibostí na to hleděl, kterak nádherně vjížděl zeman do zámku. Věděl dobře starý pán, že mladým slečnám taková sláva nebývá lhostejna, nadož u polských pánů, kteří měli v české zemi pověst, že paním a dívkám dvorným kořením a klaněním hlavinky milostnými myšlénkami poplítají. Nu a na to bylo zdáním pána z Dubé na Frimburce ještě času dost!

I jinak okolnosti valně jeho domnění přály. Znalť Anežku již z dřívějších dob, kdy ještě s panem otcem svým do Prahy s poselstvím dojížděl a již tehdáž rád ji vídal a rád ji rozveseloval.

Nuže, dobře tedy, snad tušil pán z Dubé, že polský panic přijel, aby slečnu frimburskou „spíše přivyklou k sobě učinil“. Leč i k tomu bylo ještě času dosti.

A proč také vjížděti na tichý Frimburk s takovou slávou? Proč tolik vozův a koní? a jaký úmysl s těmi zakrytými vozíky, kteréž prosil panic neodkrývati a postaviti do zadního nádvoří?

I panic pozoroval pánovu tajenou nelibost, ale nikterak nedal si tím chmuřiti dobré mysli.

Když pak k večeru po mnohém povídání všickni se shromáždili při hostině, cítili společně pánův stesk. Nebylo ani veselého hovoru, ani pištcův, ani trubačův, ani zpěvákův, ani kejklířův, ani tanečníků — tak jako o veliký půst.

Kdykoliv promluvila Anežka k hosti laskavějšího slova, vždy více chmuřilo se čelo páně otcovo, ale na tváři jeho zračila se více prosba než hněv. Anežka zářila blahou nadějí, tak jakoby se chystalo k veliké chvíli. Ba… kde že byly její myšlénky…

Také panic polský nebyl valně sklíčen; i jeho oko zářilo jistou nadějí, jakoby čekalo v brzku uskutečnění blahých chvil.

Vše to bylo právě vzdorem nejasné nálady pana vladaře. Jeho oko těkalo nepokojně po komnatě a z úst nevyšlo klidných slov. Tím vším se stalo, že na Frimburce bylo tentokráte dříve pusto než jindy a že světla dřív uhasla, než bylo v obyčeji.

V podhradí si šeptali všeliké pohádky a smělejší pravili, „že milostivý pán po otcovsku — žárlí“.

„Ej co,“ vysvětloval starý Marek na stráži při baště, „není divu, že ten milostivý náš pán je tak starostliv. Smutno bude na Frimburce, až odveze ženich slečnu jinam. Milostivý pán bez ní těžko uvykne samotě — osiří jako robě. Rcete, kdo mu jí pak nahradí?“

„Ba že,“ odtušil Tobiáš, „času ještě až dosti!…“

A měli pravdu.

V tu dobu seděl pan Bohuslav ve své komnatě a v hlubokém zadumání pohlížel ven do temné noci.

Na nebesích nebylo hvězdičky třpytné, mračna valila se od západu. Sbíralo se k bouři.

Byla snad již půlnoc, když pan Bohuslav z Dubé z dumání svého se probudil. Mohutnou pravicí přejel si chladné čelo, jakoby setříti chtěl s něho bůh ví jaké chmury a sklopiv pak bezděky hlavu jal se choditi po komnatě. Divný rej myšlenkový bouřil mu hlavou. Ani pozdní hodina, ani únava nezdolaly ho ukonejšiti, tím méně lákaly ho k lůžku. Sám neuměl si vysvětliti, proč právě dnes tolikerý stesk se ho zmáhal, neboť příčin v pravdě a na jevě nebylo nižádných. Ale zlé je tušení!

Ne tak podezřením, jako spíše steskem vedlo a hnalo ho cosi k dceřině loži. Myslil si, že pohledem na tichou, andělskou její tvář, v blahý sen ponořenou, utiší rozčilení, jaké v duši jeho se zmáhalo každou chvíli víc a více. Nechtěl tak učiniti dnes poprvé. I jindy, kdy déle do noci setrval při kronice, bibli neb poháru, potěšit se chodil pohledem na milenou dceř, jejíž tvář i ve snu vždy mu tak andělskou láskou vstříc kynula.

I zvednul se a šel. Leč panu Bohuslavu z Dubé zdálo se, že je dnes o kopu let starším. Nohy sotva že za sebou vlekl a z hrdla sotva že se mu dral dech.

Volným krokem opustil komnatu, a v temnu se blížil dlouhou chodbou k dceři. A čím více se blížil, tím těžší mu byly nohy, tím více se mu tajil dech. Ó již zříti chtěl v tu přemilou tvář a upokojiti „hloupé trampoty!“

Při samém prahu se bezděky zastavil. Uvnitř ticho vládlo pusté. Skvost frimburský snad dávno již ponořen byl v hluboký, blahý spánek. Pozorně přiložil k oponě ucho své, nezaslechne-li, kterak volně se dere dech z dívčiných ňader. Neslyšel ničeho, zvolna pak jen poodhrnul oponu… slabý svit světlušky na polici rozléval dohasínající zář po komnatě. Úzkostlivě pozvednul hlavu a toužebně vrhnul zrak svůj na bílé lože… Nebeská spravedlnost!

Co zřel? Obraz netušený. Kdyby blesk boží nejkrásnější cimbuří byl až do základu rozbil, nebyl by se tak zachvěl. Vkročil již cele do ložnice a uděšeně hleděl kolem sebe.

V lůžku bílém bylo pusto, jen na koberci zočil růžové střevíčky a na pelesti pohozený živůtek.

„Anežko! Anežko!“ volal zděšeným polohlasem starý pán z Dubé. Ale žádný hlas se neozýval. Ještě jednou rozhlédnul se po komnatě, ještě jednou vyslovil jméno dceřino, ale marně. Sklopil hlavu a tak chvíli setrval, pak se vzpřímil, zaťal hne vně pěsti a kvapnými kroky odcházel.

Spěl v podhradí, odkudž jinou chodbou „návštěvu“ učiniti hodlal panu Šidloveckému. „Ptám se, kde dceř je má, a povím, že on jinde víc je vhod než zde… Tak není zvykem, pane drahý, na českém držení — jiný je řád, kde vzrůstají ve zbožnosti a bohumilosti cudné české panny… A na kolo dán bude kterýkoliv člověk, jenž nejsa práv, proti vůli rodičů panny hledá, mizerným způsobem z nich nedobré děti dělá a tím převeliké bohaprázdnosti se dopouští…“

Pan Bohuslav z Dubé stál již poblíž okna, za nímž spatřiti mněl nad jiné protivného zemana. Již ne tak tesklivě, ale hněvem pobouřen blížil se k oknu, aby jist byl svého mínění a náležitě zadost učinil kýžené odvetě.

Zříti chtěl snad, kterak šeredně smělý host u nohou dceři jeho klečí, jí pěkné řeči povídá, a kterak ona jemu blaze se usmívá a za všechnu dvornost se vděčí, zapomínajíc cele i ve všem lásky otcovské, jeho péče a varování. I učinil krok ještě a nahlédnul do komnaty.

Spatřil tutéž jako v dceřině komnatě pustotu! Bílé lůžko prázdno, jen na pelesti chochol, v rohu meč a na zemi vyšperkované střevíce.

Pan Bohuslav bezděky vzkřikl. V první chvíli oběma zkušenostem nevěřil. Jako děcko přemítal o tom i o onom, neuměje si poraditi, nevěda co o všem tom mysliti. V tom zaskučel v temné chodbě vichr — pan Bohuslav maně pohlednul ven do kraje, v němž běsila dále letní bouře. Myšlénky děsně šlehaly jeho mozkem, v žilkách krev mu prudce proudila a na celém těle cítil horečné schvácení.

„Možno li?“ zašeptal k sobě.

Pravda-li, že by ona byla schopna příčinou se státi zármutku tak převelikého, sklamání tak bolestného? Nevěřil již rozumu starý pán z Dubé, času mu nezbývalo k chladnému rozmyslu.

Již již chtěl ve zvony dáti udeřiti na poplach, brány zavříti a dobře střežiti, aby nikdo ven dostati se nemohl, a tomu z lidu poslušného, kdož nazpět by mu přivedl želenou dceř a zemana před právo hnal — odměnu královskou slíbiti.

„Nehledí pán z Dubé na ošemetné jednání a tajné strůjčí nedobra ledabyle… Rozdrtit, rozmetat, roztrhat, rozsekat… poznáš i ty dceř neposlušná, otcův hněv! Hoj, v zvony udeřte!…“

To vece k sobě, vzchopil se v nitru svém převelmi jsa rozhněván, a mávnuv hrozivě rukou bral se „nahoru, nehodlaje vinníků šetřiti“.

Nevolal ještě nikoho ku pomoci, ani stráže na baštách, ani hochů v podhradí, ale spěl raději sám mečem se opásat, aby „při činu nemusil býti bez ruky“. A dříve než na hlavu přilbu vložil, pohlednul mimoděk ku vchodu do prázdné dceřiny ložnice. Neodolal stesku. Hlasitě zalkal. Do noh jakoby mu bylo vjelo olovo a v hlavě pálil divný jakýs žár. Tu tanula mu na mysli vždy cudná Anežka, všeliké její dobré ctnosti a bylo mu, jakoby slyšel hlasu jejího, který připomínal mu, aby „marně sebe netrápil“. A přece zas mu vracelo do mozku, že ji v ložnici nenalezl. Uchvácenou hlavu týlem položil na vysokou pelesť křesla, a ruce křečovitě sevřel. Horečka nedala mu více vstáti… Nepozoroval ani, kterak vichr veliká okna rozevřel a kterak sivým jeho vlasem dovádivě pohrával. Také bezděky meč pustil z ruky.

Na těle i na duchu seslaben přemítal pan Bohuslav z Dubé.

Nezdolal již bíti ve zvony na poplach, ani bran zavříti, ani střežiti…

Bylo mu, jakoby byl ke křeslu, v němž právě utýraným údům hověl, přikován a jakoby nečinně musil hleděti ke všemu, co před zrakem jeho se zjevovalo. Ba, ba, zdálo se mu ještě více. Jakoby prostovlasá Anežka klidně při okně se lnem v ruce seděla a jí u nohou spočíval zeman polský. Hle, ona laskavě s ním mluví a on, v umělé hudbě jsa patrně znalý, na strunách hraje a pěkným hlasem zpívá:

Milovanie bez vidanie
jakožto noc bez svítánie;
a vidanie bez mluvenie,
jako role bez osenie…

Při tom zpěvu ovšem otce nevzpomínali, a jakoby ho ani nebylo, jen spolu se bavili. Pak zdálo se mu, jakoby oba navzájem si něco šepotali, aby toho nedoslechl „pan otec“. Šepotání trvalo tuze dlouho — pan Bohuslav usnul docela…

Pan Bohuslav z Dubé ještě seděl v nevědomých snách, když nad frimburskými výšinami zaskvěly se první paprsky jarního slunce. Po letní noční bouři přinesl svěží vánek slavíkův ranní pozdrav do hrádku.

Téměř v témž okamžiku zahřmělo na zadním nádvoří znenadání několik ran.

Samo sebou zřejmo, že neobvyklé a „nekřestanské“ toto bouchání i pana vladaře ze sna probudilo. Vyskočil z křesla a hleděl kolem sebe. Nevěděl v prvním okamžiku, co se děje, aniž uměl ihned v hlavě srovnati včerejší skutečnost s nedávným snem. A znova zahučely rány.

„Zrada!“ zahřměl pán z Dubé, patrně hodně blahonosným spánkem posilněn a jako turý lev ven se vrhnul z komnaty. Již nic nezdolalo ho držeti. Děsná, hrozná chmura svraštila opět vysoké jeho čelo. Na chodbě stanul mu v cestě nejstarší písař.

„Milostivý pane a vladaři náš…“

„Oj, žádné otálení!“ přerušil ho hněvně pán, „jen k činu! Rci, co se děje…“

Nejstarší písař s dřívějším klidem opět oslovil vladaře, ale nedošel vyslyšení.

„Čí to jsou rány?“

„Polského zemana!“

„Na našem držení?“

„Na našem držení.“

„Chopte se ho a dobře střežíce do dvorany ho přiveďte.“

„Milostivý pane — —“

„Tak činiti jest, jak kážu!“ hrozebně dodal pan Bohuslav, nedbaje váhavosti staršího písaře. „A kde dceř moje?“

Písař pokynul rukou ke komnatě, chtěl opět promluvit, ale dříve než první slovo vyslovil, spěl již milostivý pán tam, kam mu pokynul. Zavrtěl povážlivě hlavou a nemeškal dále zadost učiniti pánově rozkazu.

Zatím vrazil frimburský pán puzen tolikerým domněním do dceřiny komnaty. Div divoucí! Zůstal jako hromem udeřen na prahu státi.

Před benátským zrcadlem spatřil neklamně dceř svou svátečně se strojiti. Právě živůtek se zlatým vyšíváním a karmazínovým podkladem si přikládala a na ňadra zlatý křížek věšela.

„Anežko!“ zvolal pan otec zaraženě.

Ona zaslechnuvši páně otcův hlas bezděky se zalekla, ale brzy se vzpamatovala.

„Dobrý den, pane otče,“ promluvila milým svým hlasem.

Pan otec jen pokynul hlavou.

Anežka upřela oči na otce.

„Aj, slečno spanilá, na jaký kvas tak strojné chystání?“

Anežka odpověděla vděkuplným úsměvem.

„Nerozumím!“ pravil ještě přísnějším hlasem pan otec. „Nerozumím, jakož rozuměti nemohu, že panna mimo svou ložnici noc trávila.“

Po těch slovech sklopil pan Bohuslav smutně hlavu a ne již hněvně, ale žalostně z hloubi duše vzdechnul: „Dítě nemilostné!“

„Pane otče!“ zvolala Anežka poděšena opravdivostí otcovou, „co se stalo?“ I chtěla ho tak vlídně jako jindy zulíbati a na tváři mu dobrotivý úsměv vykouzliti.

Leč pan Bohuslav rukou od sebe odstrčil svou dceř.

„Dřív zvěděti musím, kdo hoden je bez mého vědomí takového strojení, nadto, zda práva jsi, nebýti v noci řádem ctnostných panen v lůžku svém?“

Minul okamžik ticha.

Posléz Anežka se odhodlala promluviti oproti své vůli a svému přání.

„Komu k slávě že se strojím?“ zazněl skoro rozmarně její hlásek. „Komuž, jinému, než k slávě pana otce, jenž —“

„Jenž?“

„Jenž slaví přece dnes den slavných a drahých nám jmenin. Svátky pánů rodičů svých se vší slávou ctíti, dobrým prý je znakem zbožných a řádných dívek.“

Jasná jiskra projela po dlouhém zápase hlavu páně Bohuslavovu. Lahodnějším již hlasem, ač vždy ještě přísným, ptal se dále: „Ale ten noční čas?…“

„Jen malé strpení…“

„Nikoliv…“

„Jen jedinou chvíli…“

Zatím se Anežka dostrojila, i do vlasů „hvězd“ si přičinila. Když jí pak ničeho již nechybělo a i „králi dosti výstrojnou se býti zdáti musila“, vynesla z tajeplného úkrytu velké vyšívání — korouhev válečnou se znakem statečných pánů z Dubé. Chvějící se rukou odevzdávajíc panu otci znamenité toto vyšívání, takto vděkuplně promluvila:

„Ten skrovný dárek račiž pan otec přijati v dnešní den svých jmenin. Střehla jsem ho před zrakem vaším, i této noci, aby dříve než vhod by bylo nesevšedněl. Ještě této noci, nemajíc před tím volné, vámi nestřežené chvíle, došívala jsem zlatem poslední korunku v podhradí, v jizbě starých našich fortnýřů. Tam jediné dlela jsem při této práci do zábřesku letního rána a šťastna jsem nyní, že přes všeliké převeliké obtíže ušla jsem zraku vašemu. Tak jediné mohlo státi se toto překvapení.“

Pan Bohuslav nejsa mocen slova, na čelo políbil dobrou dceř.

Anežka pak odevzdávajíc panu otci dar rukou svých a tajně probdělých nocí, toto dodala: „Kéž ještě mnohá léta tak na Frimburce se opakuje!“

Tu vyhrknuly již slzy radosti z očí starému pánu z Dubé a obejmuv se vřelostí nevýslovnou skvost svůj neporušený, chválil v duchu Hospodina. Znova zjevila se mu Anežka v plné kráse své panenské cudnosti, v plném půvabu dětské oddanosti. Pocítil, jak velice křivdil dobrému jejímu srdci, a přál si jen, aby nikdy více nevtíralo se do duše jeho podobné myšlení.

Skloněnou měl ještě hlavu na ňadrech dívčiných, když dokořán rozevřely se dvéře.

Bezděky pozvedl pán z Dubé hlavu.

Zjevil se tu polský zeman, dvěma holomky provázený. Na prahu stanuv hluboce se uklonil a zajíkavým hlasem takto jal se mluviti:

„Pane jasný a milostivý! Že prý nevolí jsi ke mně zanevřel, dovídám se právě v tuto chvíli. Pane milostivý, nechtěl jsem váš spánek zbytečným boucháním rušiti, leč učinil jsem jen zadost rozkazu svého pana otce…“

„Jakže?“ vece pan Bohuslav, prost dřívějšího hněvu.

„Kázal mně v úkrytu šest děl na Frimburk dopraviti a v den slavných jmenin Tvojich od něho s přátelským vzkázáním odevzdati. Hned z rána bylo mně z nich bouchati, před tím však celou noc při nich tajně státi a dobře jich hleděti rozestavovati… Již hleď, pane milostivý, a přijmouti tu pamět račiž!“

Tak pravil polský panic a uchopiv frimburského vladaře vedl ho mlčky k oknu.

Vpravdě! V mžiku spatřil pan Bohuslav na náspu šest nových děl z pravé turecké litiny — dar to pánů Šidloveckých.

„V takovém tedy bohumilém a mně neprotivném díle trávili jste celou noc? Jak bláhově jsem skutky vaše podezříval… Želím již poctivě křivd, kteréž jsem činil vám oběma této noci. Při nezdárném činění mněl jsem vás viděti, avšak nyní již dokona mně bělmo s očí spadá… I tebe, dceři milená, za dar ten vzácný líbám, i tebe, nad jiné milý hosti můj, k srdci již tisknu. Po trapných chvílích dvojnásob sladce cítím dobra vašeho blahý skutek.“

To vyřknuv radostně zlíbal pan vladař frimburský dceř svou a tak učiniti neopominul ani vůči polskému zemanu. Arciť, nevěděli ani dceř ani zeman dobře sobě vysvětliti jednání páně otcovo — leč k čemu jim bylo starati se o to, když dosti na tom měli, že pan otec ráčil býti již vesel velmi a mrzut nic?!

Pak dal pan Bohuslav pokynutím ruky heslo k veselení svátečnímu.

Když se byli všickni vrátili ze zámecké kaple, kdež zejména milostivý pán ráčil Pánubohu hodně děkovati, že velice se klamal k nynější své potěše, oddali se znamenitým zábavám.

Převeliké množství trubačů, pištců, bubeníků i zpěváků konalo hudbu arcikrásnou a hlučnou. Též tanečníci, tanečnice a kejklíři činili podivuhodné skákání a rejdění. Medvědáři velikého medvěda štvali k potěšení všech, a veršovník jeden pěkné verše vypravoval.

Bylo toho na všem držení frimburském veselí převeliké a všem bylo dobře.

Aby pak ještě více pan Bohuslav z Dubé ten den oslavil, pustit kázal na svobodu jednoho lotra v baště vězněného.

I v pozdní hodinu noční, když tanečnice a tanečníci tančiti ani skákati již nemohli, kejklíři kejkle nové již činiti neuměli, a zpěváci, pištci a trubači hudbu konati již nechtěli, tu sám se ujal nad míru veselý pan vladař houslí a velmi sličně počal housti tuto píseň:

Milovanie bez vidanie
jakožto noc bez svítánie;
a vidanie bez mluvenie,
jako role bez osenie…

Při tom vlídně hleděti ráčil i na dceř svou i na polského zemana, kteří jsou se mu navzájem vděkuplnými úsměvy za to vděčili. Dobře tomu rozuměl statný pán z Dubé a nebyl proto již zlé vůle.

Aj, nebyl zlé vůle! Nobrž vidělo se mu laskavě polskému panici říci přátelsky, aby z frimburského panství nespěchal, s kýmkoliv mu libo, hodně se vídal a mluvíval.

I činil tak poslušně a zbožně polský zeman dní nepočítaných množství značné.

Cháska pak v podhradí si šeptala, že se proto nemrzí ani milostivý pan vladař, ani polský zeman, ani — panna Anežka.

* * *

Jakož nebylo za starodávna v české i polské vlasti obyčejem, čas zbytečně mařiti, ukázalo se také ještě dříve, než v slavném tomto království nový král byl zvolen, že panic polský ne zbytečně dlíval na Frimburce a bez úmyslu že nekořil se znamenité panně Anežce.

Šlechta krakovská, lid městský i selský nemalé měli toho času podívání, když slavil starý pán Krištof Šidlovecký, kastelán a kancléř korunní, dětem svým, najmě urozené již paní Anežce, rozené z Dubé, dceři spanilé království českého, přeslavný vjezd do znamenitého města Krakova. Psalo se tehdáž léta Páně tisícího pětistého dvacátého pátého, to jest 1525.