Historické humoresky/Květinka Potenšteinská/VII.

Historické humoresky — Květinka Potenšteinská Edvard Jelínek
VI.	VII.	VIII.

Údaje o textu
Titulek:	VII.
Autor:	Edvard Jelínek (jako E. J. Pražský)
Zdroj:	JELÍNEK, Edvard. Historické humoresky. Praha : J. Otto, 1884. s. 184–190. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Stanislav Przyborecki dohotovil obraz Lenčin, o níž mínil, že jest dcerou panstva Potenšteinského, a zároveň potajmu učinil téhož obrazu snímek pro Rosenberka.

V Praze se mladému kochanu se vší ctí zavázal, že sobě přispíší seč mu síly stačí, ale nyní protahoval úmyslně každou práci na dvoj- i trojnásobné. Něco ho zde v těch němých zdech slavného hradu drželo, vázalo, upoutalo a sklíčilo; nemohl se nikterakým způsobem k odjezdu odhodlati, ač to jeho svatá povinnost kázala, a dnem ke dni stala se mu myšlénka, že se konečně z krásného doupěte přece bude musit vykliditi, hnusnější, ano strašnou.

Místo aby zpomínal na smrtelné úzkosti ubohého Rosenberka, zpomínal raději na „modlícího anděla“, místo aby se chystal rychle na cestu do Prahy, chystal se každý den již před rozedníváním na cestu ku plotu malé zahrádky.

Měl dobrou vůli, ale — ta nestačí.

Konečně mu přece vjelo do hlavy, že se musí rozhodného kroku chopiti. Přemítal tak, přemítal onak, ale veškeré myšlénky roztřískaly se vždy, když se sešly při zjevu Polyxeny. Tu mu vždy duše zasyčela do ucha: „Ty zde musíš zůstat.“

A skutečně nehodlal se z hradu na žádný způsob vystěhovati i kdyby pobyt ten vlastním životem zaplatiti musil. Napnul veškeré své myšlénky, by domyslil se něčeho, čím by alespoň poněkud a pro okamžitou potřebu si z tísně pomohl, by našel příčinu, pomocí které by na Potenšteině se mohl zdržovati. Nezapomněl také na Rosenberka. Zpozoroval patrně, že nemůže déle váhati dostáti svému slovu a kýžený obraz milánovi nejkratší cestou dodati.

Hlava mu hořela. Do Prahy ho volala poctivost a na Potenšteině ho držela — láska, a co více nad to, mládenecká láska! —

Po dlouhém přemýšlení si mistr náhle, ztěžka, ale vesele oddechnul. Dostal dobrou myšlénku!

Vzal bez průtahu na se dlouhý černý plášť a pod pláštěm ukryl svinutý obraz Lenčin pro Rosenberka připravený. Takto opatřen sestoupil s hradu do kouzelného údolí divoké Orlice, jejíž bystré vlnky poslední paprsky sluneční právě spláchly, zabočil ku temným lesům a stíny noční zakryly téměř celé jasné nebe, když blížil se ku cíli své neobyčejné pouti. Byla to nepatrná vesnička.

Zaměřil ku nejvýstavnějšímu stavení; stěny bílé jako padlý sníh, vrata a okenice zelené a nad vraty houpal se uvadlý věnec — hospoda!

Uvnitř krčmy bylo ticho, pusto. Na nejzazším místě rozsáhlé světnice při dubovém stole seděl o samotě jakýs statný piják. Ačkoliv mdlý svit houpavé světlušky neosvětloval dostatečně tvář jediného hostě, bylo podle řady vyprázdněných korbelů možno seznati, jaký člověk při stole hodoval.

Hlava jeho podobala se vypelichané štětce zednické, ústa měl širší od tlamy velbloudí, vlas zrzavý, brvy žádné, nos rozštípnutý, ale oči taškářské a zchytralé. Byl to výlupek vší nezbednosti, lenosti a taškářství. Ku všemu dal se upotřebiti, jen když byl penězi uplacen. Nehanbil se za žádnou práci, a této dobré vlastnosti mohl děkovati, že již dávno na nedalekém smetišti nezemřel hlady. Co nikdo neučinil, učinil on ochotně za dosti chatrnou odměnu, jen když se mohl „napiti“. Za několik doušků „dobrého nápoje“ byl s to uběhati se ku smrti, a protože byl také daleko široko znám, i pro tuto vlastnost dosti často hledán.

„Za peníze vše, za dobré slovo nic, poněvadž za peníze dá krčmář vše, a za dobré slovo vyhazov!“ pravíval vždy, kdykoliv ho někdo pro jeho nenasycenost peskoval.

Jedva vkročil malíř do zmíněné krčmy, přímo zaměřil ku osamělému pijáku. Kázal přinésti korbel „dobrého nápoje“ a usadil se tiše k témuž stolu.

„Pij, brachu, dej si jazyk rozvázat — rád bych s tebou trochu blábolil… nuže, na mé štěstí pij… ať žiju!“

Při těch slovech pošinul Polák k Jiříkovi — tak se jmenoval — naplněný korbel.

„Ať tedy žije, žije!“ zvolal Jiřík, chytil horečně oběma rukama nádobu, po oku skanula mu pijácká slzička, mlasknul, mlsně mrštil jazykem, sjel s ním po rtech a v témž okamžiku bylo slyšeti hlasité lokání statného pijáka — nápoj tekl potokem do jícnu neomalencova.

Když poslední kapka svezla se z měděné nádoby do bezedna, vyjasnila se tvář Jiříkova jako slunce, bylo mu tak milo a pěkně.

Prudce se zvedl hostitel, ostře pohledl do zraku sousedova a hlasem mohutným jal se s ním domlouvati:

„Příteli! ne pět, ne deset, ne patnáct, ani dvacet, ale padesát takých doušků ti dám naliti, neb peníze ti za ně vysázím, když —“

„Když —“ Jiřík vášnivě skočil do řeči.

„Když prokážeš mně rychlou službu.“

„A sice!“

„Sedneš na vraníka a bleskem budeš závodit.“

„Kam?“

„Do Prahy.“

„S čím?“

„S plátěným hadrem.“

„Ke komu?“

„K mladému Rosenberkovi.“

„A co více?“

„Nic, ale co kážu, musí rychle býti vykonáno!“

„Jsem k službě!“ zajásal Jiřík těše se z hojného i lehkého výdělku.

Za chvíli cinkaly stříbrňáky na dubovém stole; Jiřík sebral svou mzdu a měl se ihned k dílu.

Vyskočil na vraníka a ujížděl, jak umluveno bylo, s obrazem do Prahy ku Rosenberkovi.

Stanislav strávil tu noc v krčmě — nevrátil se do zámku. — —

Druhého dne na to, sotva se rozednívati počalo, vytratil se polský malíř tiše ze své ložnice, neponechav za sebou jiné památky, než částku peněz, které krčmáři dluhoval. Zmizel beze sledu.

Vyšel z ohrady a vesele si poskočil jako mladík, jenž jde s pérem za kloboukem na námluvy; mnul si ruce, tiše se usmíval a k pochodu si lehounkými zvuky pískal.

Vůkol panovalo ještě hluboké ticho, nikde ani šustu.

Brzy pak zmizel v lesních houštinách, v jejichž vonném úkrytu setrval do soumraku. Po celý den neviděl ho nikdo a po hradu kolovaly k večeru již rozličné obavy.

I poslal bdělý vladař čeládku hledati mistra, jenž „prý snad“ kdesi na potulce za zvěřinou trochu se pošramotil.

A skutečně! Čeládka našla polského mistra stenajícího a naříkajícího. Na nosítkách přinesli ho do hradu, uhmožděného ukrutně a „chorého“ nemálo.

Aby na to vyhlížel, sám se mistr o to postaral!

Pan vladař spatřiv zuboženého malíře, ihned kázal mu lože připraviti, dobře ho hlídati a dříve z hradu nepouštěti, než by cele nebyl zase zdráv a zotaven.

A chystal se mistr stonati — dlouho! Tak dlouho, až by se mu vyskytla dobrá příležitost vyjeviti slečně Polyxeně vše to, co v sobě tajil!

„Ba, ba, půjdeme spolu k oltáři.“ Pomyslil si tehdáž milostivý pán, nemá-li ten záhadný uzel rozvázati. Přemýšlel, ale rozhodnul se: „Ne, nerozvážu, nikdy!“