Historické humoresky/Květinka Potenšteinská/VI.

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: VI.
Autor: Edvard Jelínek (jako E. J. Pražský)
Zdroj: JELÍNEK, Edvard. Historické humoresky. Praha : J. Otto, 1884. s. 177–184.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70

Kořeny šprýmu pana Pernšteinského se daleko prostranněji i záhadněji počínaly rozšiřovati, než se toho byl sám na počátku nadál. Nemělo zůstati na pouhém potrestání rozníceného mladého Rosenberka, jemuž těžce bylo pykati své smělosti. Ačkoliv se nedověděl o události mezi Polyxenou a Rosenberkem a mezi Lenkou a Pavlem, dala mu jiná příhoda o tom se přesvědčiti. Brzy se přesvědčil, že se v počtech přepočítal, nicméně vítal však veškeré zmatky a nehody s veselým srdcem, jako nové zřídlo nových vtipů a rozmarností.

Vizme, co se dělo.

Polský malíř jsa přítel ranního svěžího vzduchu liboval si velmi záhy ráno se procházeti po hradních nádvořích.

Stalo se jednoho krásného dne za pobytu na Potenšteině, že vykročiv z komnaty ubíral se procházkou v pravo a v levo, nahoru a dolů, až konečně došel ku malé zahrádce Polyxeny.

Stanul, rozevřel udiven ústa, sejmul mimovolky s hlavy biret, všecek překonán tajil v prsou dech a divné jakés kouzlo zapálilo všechnu jeho krev — zočil „modlícího se anděla“!

Zůstal na tom místě jako přimrazen státi a stál nepohnutě tak dlouho, až mu velebný zjev se zraku zmizel.

Zmizel bezpochyby proto, poněvadž zpozoroval někoho, koho nevolal. Byla to Polyxena!

Po mnoha mnoha let opět zatřásla se duše Stanislavova; to srdce hlasitě zabušilo, oko zvláštním leskem zablesklo. Založil ruce, hrdě pozvednul hlavu a s ohromnými kroky ubíral se z výletu domů.

Doma se zadumal, těžkomyslně zadumal.

„Modlící se anděl“ znepokojoval jeho mysl a ten zjev rozrýval jeho duši — počalo se v něm cos budit, co již dávno dřímalo, počal cítit city, kterými cítil v letech, v kterých co mladý panoš potloukal se po domácích zámcích polské šlechty.

Ano, cítil tak jako před dvaceti lety, cítil, jakoby mu hlava pleší ještě nekvetla.

„Zdaž není tvůj život bez cíle, Stanislave,“ pravil Polák potichu k sobě. „Jako plavec pustiv se na širé moře nevěda kam se bráti, žil jsem život nevěda proč a zač. Proč žiju? Abych vysílen, vyzískán, vypotřebován jako citron v poslední hodinku složil své kosti? Co se mnou, až pérko mého života praskne — bez ozvěny, bez pláče ze světa se vyklidím… ah… kdybych měl ženušku, ona by zaplakala, ona by mne k hrobu doprovodila… U všech blesků… již dosti mám toho blouznění, chci… že… nu… nuš… nušku!…“

Zavrtěl hlavou, točil si nepokojně kníry a po chvíli pokračoval: „Mám dosti toho blouznění, k družce připoutám se, v družce milené pohřbím svou svobodu… Čerta — svobodu… něco zase za něco.“

Opět se zamlčel, a teprve po dlouhé chvíli opět živě se ozval: „Na Potenšteině, ve skromné zahrádce, zrodila se družka má, anděl můj… hm, hm… pf…“ A ústa jeho špoulila se chtivě k sladké hubičce — viděl v tu chvíli v myšlénkách před sebou „modlícího se anděla — Polyxenu“.

Osude!

Povězme to krátce: Stanislav Przyborecki miloval Polyxenu, kochanku mladého Rosenberka, dcerušku panstva Potenšteinského.

A Stanislav Przyborecki, mistr a dvořan polský, měl také úplné právo činiti nároky na děvče Potenšteinské, kteréž dle jeho náhledu mohlo nanejvýš býti dceruškou purkrabího. Že dívka, jíž od prvního okamžiku spatření zbožňoval, mohla býti ještě více, snad domácí slečnou neb dokonce kochankou Rosenberka, nemohl ovšem ani ve snu tušit, an věděl, že pan Vratislav má jen jednu dceru, a tu znal, tu maloval úskokem pro milána, ta mu byla samým otcem představena.

Mohl tedy směle blouzniti o modlícím se andělu.

Druhý den na to učinil Polák ve své „milośći“ krok ku předu, ale bylo usouzeno, aby krok ten neučinil již v tajnosti.

Jak den před tím číhal časně z rána na „modlícího se anděla“, vyvoliv si bezpečného místečka v hustém keři, odkudž vše dobře mohl pozorovati, aniž by byl pozorován.

Nečekal dlouho.

Dvířka se lehounce rozevřela a jimi vstoupila do zahrádky Polyxena. Dívka přistoupila k záhonku pomněnek, utrhla několik kvítků, uvila je v kytici, líbezně na ně pohledla a zastrčila kytici k bělostným ňadrům.

Malíř stopoval s největší bedlivostí každé pohnutí, každý posuněk dívčin, a když dosti se vynadíval, když dobře si v mysli utvrdil pravidelnou přívětivou tvář, ta nebeská očka, malá ústka, neúhonný nos, krásné, čisté čílko, pozorně vylezl z keře a chvátal do své komnaty. Jakmile domů dospěl, napnul na rámec loket nejlepšího plátna, natřel jej jasným nátěrem, chopil se štětců a barev, a kreslil a maloval.

Jako kouzlem vytvořovaly se na čistém plátně poznenáhla rysy určitěji a určitěji, až konečně splynuly v roztomilou hlavinku hradní slečny.

Ta krásná hlavinka usmívala se na plátně tak, jako ona skutečná do pomněnek, tak laskavě, tak srdečně, tak pěkně!

Dnešního dne poprvé ve svém celém životě blahoslavil bodrý Polák onen okamžik, v němž se oddal umění malířskému, teprve nyní věděl, jaký poklad jest jeho majetkem.

Ještě seděl mistr před obrazem, když do komnaty vstoupil „milostivý pán“, aby se přesvědčil, jak pokročil pan Stanislav v malbě „slečny“ pro Rosenberka.

Kdož by však sobě troufal vylíčiti jeho překvapení, když spatřil proti sobě na stojanu výtečné vyobrazení své dcery, již před malířem úmyslně skrýval.

Temný, poněkud hněvivý ruměnec zalil jeho svráskovělý obličej, kousnul se ve rty, rozpačitě prohnal si rukou vous a zahučel nesrozumitelně mezi zuby: „Proklatá polská liška — dostal mne!“

Byl toho mínění, že se malíř dovtípil jeho úskoku a že sobě zjednal jinou cestu, kterouž by mohl přání Rosenberka zadost učiniti.

„A co za ohyzdu zde vidím,“ vychrlil hněvně ze sebe, chtěje zakryti před mistrem rozpaky.

„Ohyzdu, ohyzdu!“ rozdrážděn hájil Stanislav svou práci. „Drahý pane, jasnějším vzduchem připatř i stáhni sobě klamné bělmo s očí. Či nekouzlí tě tvor, jenž rozechvěl mé mládenecké srdce, jenž doutnající jiskerku k mohutnému plameni rozvlál, jenž všechno mé opanoval, jenž mne naučil znova milovat, vroucně, vášnivě milovati…“

„Mistře!…“

„Přece slepcem nejsem… při živém Bohu přisáhám, že podobnou tváří jen madonna vatikánská na širém světě honositi se může.“

„Blouznivče!“

„Bez žertu.“

„Ty, ty, mistře, ty?…“

„Ano — já miluji!“ hrdým hlasem se vyznal malíř.

„To není možné!“

„Hahaha,“ zachechtal se malíř, „není možné! Jest a musí býti možné, či nejsem člověk jako ona, jsem nepoctivec, jsem šibeničník, nejsem hoden ruky dívky, jejíž rod ne-li nižší, tož jistě stejný s mým jest?“

„Mistře, strez se takých myšlének!“

„Není mně třeba obávati se jámy, já dobře myslím a dobře také učiním.“

„Ty nesmíš učiniti!…“

„Kdo by troufal mně v poctivou cestu překážky klásti, tomu by má pěst krvavým písmem na čelo napsala, že hřeší…“

„Upokoj se, mistře; myslím toliko, že nespokojíš se dívkou mého čeledína, jenž, když poroučím, mé šlépěje líbati musí.“

Stanislav uražen pohlednul na pána.

„Ano, a pak ta chuděra nemá, čím by sebe oděla, kdyby nepožívala lásky, milosti mé. Ty hadříčky, jež jsi na ní zočil, nejsou dívčiným majetkem — vše jest mé, a až zemře, zdědí vše její nástupkyně.“

„Neberu tobě, přemilostivý pane, bídných hadrů, o něž nestojím, chci sobě pouze osvojiti duši, kteráž není majetkem tvým!…“

Pán se zamlčel — nevěděl, co odpověděti, stál před malířem jako chycený vlk pustivší se nepozorně až ku samé pasti. Odporovati nemohl, a omyl vyjasniti nechtěl. Sklíčen na všech stranách byl přinucen naslouchati blouznění mistrovu. Ačkoliv se ho tato událost velmi příkře dotkla, a ačkoliv zpozoroval, že by se časem ze zajímavé historky mohla velmi snadně povážlivá hra vyvoditi, nemínil nikterak se proti hrozícímu nebezpečí ohraditi.

A věru hrozilo nebezpečí. Nebo snad pochybujete, že v časech tehdejších nepáchaly se v zátiších neb hustých lesích osudné souboje, z nichž jeden co vítěz vyšel a druhý mrtev na zemi ležeti zůstal?

Ale nevšímal si těchto nebezpečí pán, raději volil srdečně se zasmáti, hodně se rozveseliti.

Po chvíli odešel po svých záležitostech.

Polák nedůvěřivě ho doprovodil až ku dveřím, hluboce se uklonil, a když zmizel, tajeplně k sobě zašeptal:

„Kdož ví, zda on ji ne… nemi… nemiluje… Má o ni strach, ale já svého holoubka z ruky nepustím, a kdyby i císařem byl a já jen žebrákem — —“

Co Polák vyřknul, toho se také držel.