Havran (překlad Dostál-Lutinov)

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Přejít na: navigace, hledání
Údaje o textu
Titulek: Havran
Autor: Edgar Allan Poe
Původní titulek: The Raven
Zdroj: POE, Edgar Allan: Havran. Šestnáct českých překladů. Praha: Odeon 1990. s. 101–104.
Vydáno: Archa 1918
Licence: PD old 70
Překlad: Karel Dostál-Lutinov
Licence překlad: PD old 70
Dílo ve Wikipedii: Havran (Edgar Allan Poe)

Bylo jednou v půlnoc charou. Nad knihou jsem dumal starou,
plnou bájí dávných časů. Znaven byl jsem, sláb a chor.
Jak jsem klímal, skoro dřímal, klepání jsem jakés vnímal,
kliku světnice kdos jímal, jak by stál tam u závor.
„Jakás návštěva,“ jsem mumlal, „kdosi klepe u závor.
       Jenom to — a žádný vzdor.“

Ano. Dobře pamatuji: V prosinci, kdy vichry dují,
na podlahu vyzařuje z kamen duši tlící bor.
Toužebně jsem čekal rána. Marně duše, utýrána,
chtěla býti uhýčkána ze svých smutků pro Lenor —
po ztracené dívce zářné, zvané anděly Lenor.
       Beze jména zde ten tvor.

Hedvábné tu divné šusty, jimiž hnul se závoj hustý,
snuly ve mně zmatek pustý, netušených příšer chór,
takže, abych zjistil buchot svého srdce v temnu hluchot,
říkal jsem: To žádá průchod návštěvník tam u závor,
návštěva jen žádá průchod pozdní u mých u závor.
       To jest to — a žádný vzdor.

Duch můj zas nabývá síly. Neváhaje pak ni chvíli:
„Pane,“ zavolám, „či paní, promiňte můj nepozor!
Stalo se, že jsem si zdřímnul. Než jsem spánek z očí vymnul,
tluku jsem si sotva všimnul jemného tak u závor.
Jemně tak jste zaklepali! Nuž, jen dále ve prostor!“ —
       Všude tma — a nikde tvor.

Dlouho stál jsem, upíraje oči do nočního kraje,
žasna v hrůze, zabrán do snů, jakých nesnil člověk skor.
Nic však ticha nerozválo, mlčení se neozvalo,
jediné jen slůvko válo, šepotané v tmu: „Lenor!“
To jsem šeptnul, ozvěna pak šeptla nazpět zas: „Lenor!“
       Jenom to — a žádný tvor.

Vrátil jsem se do pokoje. Zahořelo srdce moje,
zase slyším zaklepání hlasitěji nežli skor.
„Jistě,“ pravím, „jistě kdosi v mřížce oken mých se hlásí,
podívám se, kdo to asi? Taj ten děsí na úmor!
Na chvilku buď, srdce, ticho! Nelekej se na úmor!
       Vítr to — a žádný tvor.“

Prudce zdvih jsem okenice: Rozkřídlen tu do světnice
vážný, statný havran kráčí, starých bohů matador.
Beze všeho upejpání, bez úklony, bez postání,
jako lord neb velká paní sed si dveří nad otvor,
na Pallady bustu sedl, nade dvéře, nad otvor
       usadil se divný tvor.

Ebenový pták se choval vážně tak, se naparoval,
že mi úsměv vyluzoval, trhal mého smutku flór.
„Chochol,“ dím, „máš ostříhaný, jistě nejdeš za havrany,
za chmurnými za satany, co se rodí z noci hor.
Pověz mi své lordské jméno z Plutonovy noci hor! —
       „Sluji Nikdy — Nevermore.“

Zachvěl jsem se celý žasem nad tím zřejmým lidským hlasem,
ač mi nebyl zcela jasen toho ptáka odhovor,
to však přiznati jsem musil, málokdo že asi zkusil,
by se nade dvéře spustil v pokoji mu taký tvor,
pták či zvíře by si sedlo nad Pallady snivý zor
       s divným jménem: ‚Nevermore‘.

Ale havran osamělý sedí na mé sochy běli,
jedno slovo kráká smělý celou duší v jeden chór;
víc slov ani nezapípnul. Rozmach jeho křídel schlípnul,
tak jsem úsměškem jej štípnul: „Jiných přátel zmizel sbor,
prchly sny — i ty se zítra, brachu, vrátíš do svých hor!“ —
       Ale pták dí: „Nevermore!“

Žasna, že tak trefně umí odpovídat na mé dumy,
pravím: „Patrně co mluví, naučil se tento tvor
u jakéhos nešťastníka, jejžto sklála sudby dýka,
takže jeden refrén vzlyká všechněch jeho písní chór,
takže, pohřbiv naděj, říká jeden refrén na úmor:
       Marný vzdor je. „Nevermore!“

Smuten jsem, můj starý hošku, ale smát se musím trošku,
usedám si na lenošku, k bustě, ptáku zvedám zor.
Ponořiv se do sametu, myšlenek svých pásmo pletu,
badám, hádám, co as chce tu zlověstný ten starý tvor?
Co as příšerný ten zlobný, vyhublý chce říci tvor
       krákoraje: „Nevermore“?

Tak tu sedím, badám, hádám, ani slova nevykládám
ptáku, jenž, co na dně duše spřádám, vrývá tam svůj lesklý zor.
Tak tu sedím, sním a bádám, na aksamit hlavu skládám;
na polštář svit lampy padá jako vzpomínkový flór,
v polštář sametový padá místo Ní jen smutku flór — —
       Ona — nikdy! Nevermore!

Pak jsem cítil dým a vůně. Rostly v kaditelen lůně,
jimiž mával neviděný Serafínů letmých sbor.
„Ubožáku,“ volám křiče, „anděly Bůh seslal z výše,
dal ti pít z Nepenthy číše zapomnění na Lenor!
Vypij číš tu milosrdnou zapomnění na Lenor!“
       Havran však: „Ne! Nevermore!“

„Proroku!“ dím neocháble, „věštče, ptáku, nebo ďáble!
Ať tě pokušitel náhle vrh sem nebo vichor z hor,
kdo tě zavál sem až ke mně do té nehostinné země,
kde dlím sklíčen, ne však zničen, kde jde hrůza na obzor,
rci, zda najdu v Gileadu balzám ran svých!? Jsem tak chor!“
       Havran zase: „Nevermore!“

„Proroku!“ dím, „bouřliváku! Ať už ďáble nebo ptáku!
Při nebi, jež klene dálku, při Bohu, jejž vzývá tvor,
rci mé duši, náhlé k pádu, zdali najdu v dálném Hádu,
zda tu svatou dívku najdu, zvanou anděly ‚Lenor‘,
zda tam obejmu tu zářnou, zvanou anděly ‚Lenor?‘“ —
       Havran krákl: „Nevermore!“

„Dosti! Dost už toho slova!“ křik jsem. „Ptáku, ďáble, znova
vrať se tam, kde Plutonova říše tmí se v noci hor!
Nezanech tu pírka ani na památku svého lhaní!
Neruš mého vzpomínání! Slétni z busty za obzor!
Vyjmi zoban z mého srdce! Kliď se dolů za obzor!“ —
       Havran krákl: „Nevermore!“

Bez pohnutí havran sedí, tiše sedí, slova nedí,
z bledé Pallady dál hledí nade dveřmi ve prostor.
Sedí jako v hnízdě svém on. Oči, jak když hledí démon.
Lampa nad ním vrhá temno jeho stín sem ve prostor,
na podlahu stín se vrhá. Zpod stínu můj duch, tak chor
       nevzchopí se — nevermore!