Přeskočit na obsah

Havran (překlad Mužík)

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: Havran
Autor: Edgar Allan Poe
Původní titulek: The Raven
Zdroj: POE, Edgar Allan: Havran. Šestnáct českých překladů. Praha: Odeon 1990. s. 95–100.
Vydáno: Květy 1885
Licence: PD old 70
Překlad: Augustin Eugen Mužík
Licence překlad: PD old 70
Dílo ve Wikipedii: Havran (Edgar Allan Poe)

V půlnoc jednu pustou, tmavou,
když jsem se skloněnou hlavou
seděl znaven nad podivnou
knihou, sám a v srdci žal,
když mne skoro sen již zmáhal,
slyším, jak by někdo sáhal
po dveřích, a zase váhal,
až pak tiše zaklepal.
„Poutník to as,“ povídám si,
„na mé dvéře zaklepal,
nemá klepat nadarmo!“

Ach, nevyjde z mé to hlavy:
v prosinec to bylo dravý,
plamen ohně plápolavý
míhal se jak přelud kol.
Prudce po jitru jsem toužil,
marně ducha v knihy hroužil,
zoufale on jen se soužil,
pro Lenoru nesl bol,
pro tu duši vzácnou, jasnou,
v nebe vzatou nesl bol —
zde ji hledám nadarmo.

A to jemné šelestění
vzbouzí ve mně matné chvění,
duši moji náhle jímá
dosud nepoznaný žas,
takže, bych se strachu zbavil,
poznovu jsem k sobě pravil:
„To nějaký host se stavil
u mých dveří v tento čas,
jakýs pozdní host se stavil
u mých dveří v tento čas —
vždyť se lekám nadarmo.“

Tu jsem oddechnul si směle.
Neváhaje pak již déle,
„pane,“ řekl jsem, „či paní,
prosím, odpusťte mi již,
však mne skoro sen již zmáhal,
a vy jak byste se zdráhal,
proto jsem též trochu váhal
vstát a popojít vám blíž —“
Prudce otevru teď dvéře,
čekám, až on přijde blíž,
stojím, čekám — nadarmo.

Dlouho stál jsem, do tmy zíral,
duch můj divnou bázní zmíral,
dumy dumal, jaké nikdo
ze smrtelných přede mnou.
Leč v tom tichu beze hnutí
jediné jen zašeptnutí
„Leonoro“ jako dchnutí
znělo nocí tajemnou.
Já je šeptnul, echem dále
znělo nocí tajemnou,
znělo, mřelo nadarmo.

Do komnaty zpět se chýlím
s čelem divným zmatkem zpilým,
slyším opět klepání to
hlasitěji nežli dřív.
„Jistě,“ pravím, „někdo stoje
venku, půlnoci se boje,
klepe tam na okno moje.
Podívám se na ten div.
Ztiš se, ty mé plaché srdce,
vysvětlím ti tento div,
vždyť se lekáš nadarmo.“

Prudce okno otevře se,
a tu vidím, jak se nese
ke mně havran, statný havran
ze dnů dávna, z báje chvil.
Neopověděv se ani,
letěl dále bez váhání,
jako kníže nebo paní
nad dvéře se usadil,
na poprsí Palladino,
tam se vážně usadil,
hledím naň, však nadarmo.

Vida jeho mrav a pýchu,
nezdržel jsem se již smíchu,
v okolí tom hrůzy plném
v úsměv ladě duši svou.
„Ač jsi zbloudil bez všech znaků
k nám sem lidem z nočních mraků,
nejsi jako každý z ptáků,
nějak tebe doma zvou!
Řekni mi své rodné jméno,
jak tě, pověz, doma zvou?“
Řekl havran: „Nadarmo.“

Poslouchám tu v žasu ptáka,
co mi bez obalu kráká,
jenže ve mně úcty málo
vzbudila ta odpověď.
To však na svůj účet beru:
zřídkakdy se stane věru,
aby přišel v nočním šeru
někam pták, jak on sem teď,
aby na sochu si sednul
někde pták, jak on zde teď,
s takým jménem ‚Nadarmo‘.

Havran však už tiše seděl,
mlčky na mne dolů hleděl,
jak by z celé řeči výraz
jediný měl v paměti.
Pouze schlípnul křídla obě,
ticho bylo jako v hrobě,
až jsem posléz řekl sobě:
„Vím, že také uletí,
jak mé naděje a druzi,
tak mi také uletí —“
Kváče havran: „Nadarmo.“

A v tom tichu svojím hlasem
pták ten naplnil mne žasem.
„Slovo to,“ dím, „celou asi
moudrostí jest, již kdy znal,
pochycenou ode pána,
jehož sterá stihla rána,
až hruď jeho, k smrti zdrána,
vylila svůj celý žal,
všechny naděje a klamy,
celou tíhu svou i žal
v jedno slovo ‚Nadarmo‘.“

Však ten havran stále pudí
smutek z mojí teskné hrudi,
takže posléz k němu blíže
sedám, čelo podepřev,
a pak hebkém ve sametu
v lehkém fantazie letu
probírám tu divnou větu,
co ten hrůzný, zlostný zjev,
zlověstný a podivínský,
příšerný a hrůzný zjev
myslil oním ‚Nadarmo‘.

Tak jsem seděl, dumal znova
beze zvuku, beze slova
hleděl k ptáku, jehož oči
pálily mne v bledou tvář.
Tak jsem seděl, bolest taje,
hlavu těžkou opíraje
o podušku, v jejíž kraje
padá lampy jasná zář;
podušku tu, v jejíž kraje
padá lampy jasná zář,
chystám pro ni — nadarmo.

Náhle vzduch je dusný, sytý
kadidlem a vůní zpitý,
zachvívá se serafíny,
jichž teď kroky půda zní.
„Neštastníče,“ křiknu, „nebe
navštívilo dnesky tebe,
ještě můžeš spasit sebe,
rozluč jen svou paměť s ní,
pij z poháru zapomnění,
rozluč svoji paměť s ní —“
Kváče havran: „Nadarmo!“

„Proroku! Ty lidstva škůdce,
aťs jen pták či ďábel svůdce,
jestli tebe peklo slalo
neb jen bouř v náš smutný dol,
opuštěný, nehostinný,
v němž jen pusté duchů stíny
rády dlí a nikdo jiný,
prosím, umírniž můj bol,
rci, zda najdu v Gileadu
balzám těchy pro svůj bol?“
Kváče havran: „Nadarmo!“

„Proroku! Ty lidstva škůdce,
aťs jen pták či ďábel svůdce,
při nebesích zaklínám tě,
při Bohu, jenž tvůj je pán,
viď, že doufat mám, že jednou
andělé mou duši bědnou
k oné zářné děvě zvednou,
již teď věčný eden dán,
k oné vzácné, zářné děvě,
jíž je věčný eden dán —“
Kváče havran: „Nadarmo!“

„Naposleds to skuhral, vari,
ptáku nebo ďáble starý,
leť si zpátky v noční bouře,
do pekelné vlasti pluj!
Nech zde jedno péro černé
v zámku lži své licoměrné,
samotě mne ponech věrné,
velím: Opusť pokoj můj,
vyrvi spáry z mého srdce,
velím: Opusť pokoj můj —“
Kváče havran: „Nadarmo.“

A ten havran z bílé stěny
zírá jako přimrazený
stále dolů od té sochy,
zírá v jizby mojí klín.
Jeho zrak je divě žhavý,
jak by jakýs démon tmavý
níže kroužil kol mé hlavy —
v duši padá jeho stín.
Doufáš, že ji někdy ještě
opustí ten černý stín?
Darmo — darmo — nadarmo!

Citováno z „https://cs.wikisource.org/w/index.php?title=Havran_(překlad_Mužík)&oldid=274675“