H. C. Andersena Povídky a báchorky/Sousedé

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: Sousedé
Autor: Hans Christian Andersen
Původní titulek: Nabofamilierne
Zdroj: H. C. Andersena Povídky a báchorky. Praha: I. L. Kober, 1863. s. 66–74.
Licence: PD old 70
Překlad: Josef Mikuláš Boleslavský
Licence překlad: PD old 70

Ba, skoro se mohlo mysliti, kdo ví co důležitého se přihodilo na rybníku, ale skutečně nebylo to nic! všecky kachny, které v tichosti po vodě plovaly anebo na hlavě v ní stály — neboť to dobře uměly — najednou plovaly ku hrázi; bylo dobře viděti v mokré zemi jich šlépěje a daleko široko bylo slyšeti jich „kač, kač!“ Voda, nedávno ještě hladká a čistá jako zrcadlo, najednou se pohybovala. Předtím bylo v ní viděti každý strom, každé křovisko na blízku, ano i starý selský dvůr s děravou střechou a vlašťovčím hnízdem, zvláště však veliký, květinami takořka posetý růžový keř — vše bylo viděti v rybníku jako v nějakém zrcadle; růžový keř zakrýval celou zeď, ano i přesahoval ji a rozkládal své větve až nad vodu, takže bylo viděti ve vodě překrásný obraz, avšak obráceně, totiž hlavou dolů. Nyní ale, když voda se rozhoupala, rozplynulo se vše a krásný obraz zmizel. Dvě pírka, ježto zbouřené kachny v letu ztratily, houpala se klidně tam i sem, najednou však hnaly je vlny v jednu stranu, jakoby vítr tam vanul; vítr však se ani nehnul, a proto musily zůstati na vodě, která byla brzy opět tichá a hladká jako zrcadlo. Růže se opět v ní shlížely; byly také krásné, ony to však ani nevěděly, vždyť jim to nikdo ještě neřekl; slunce svítilo mezi zelené listy, a vše vůkol dýchalo líbeznou vůni; všemu bylo tak v mysli, jako nám, když sníme o svém štěstí.

„Jak krásný jest život náš!“ pravila každá růže. „Jenom ještě jedno přání mám, totiž abych mohla líbati sluníčko, že svítí tak jasně a teple. I růže tamto dole ve vodě, naše podoby, bych líbala, i ty milounké ptáčky tamto dole v hnízdě. Zde nahoře jsou též takové; vystrkují hlavičky a cvrlikají docela zticha; nemají však žádného peří ještě, jako otec a jich máti. Jsou to dobří sousedé, jak ti dole tak tamto nahoře. Jak krásný jest přece život náš!“

A mladí ptáčkové dole i nahoře — ti dolejší ve vodě byli ovšem jenom podoby hořejších — byli vrabčátka; rodiče jejich byli též vrabci; oni totiž se zahnízdili do prázdného hnízda vlašťovčího již minulého léta a dělali jakoby ve vlastním byli.

„Nejsou to tamto mladá kachňátka, jež po vodě plovou?“ tázali se mladí vrabci, když peří kachní na vodě spatřili.

„Když se chcete ptáti, ptejte se alespoň rozumně!“ odpověděla matka; „nevidíte, že jsou to pírka, opravdivé šaty, jaké i já nosím a i vy nositi budete? Naše šaty jsou však jemnější. Přála bych si, abychom je měli v hnízdě, protože zahřívají. Jsem předce žádostiva věděti, čeho se kachny dříve tak lekly: nás zajisté nikoliv. Ovšem řekla jsem trochu hlasitě: „čim!“ Ty hlavaté růže by to měly vlastně vědět; ale ty nevědí docela nic, pozorují jenom sebe a voní; takoví sousedé jsou skutečně k omrzení.“

„Slyšíte ty milounké ptáčky tam nahoře?“ mluvily opět růže mezi sebou; „začínají už štěbetat, avšak ještě dobře neumějí. Vždyť oni se tomu naučí, jakou radost z toho pak budou mít! Takoví sousedé jsou opravdu veselí společníci!“

Najednou bylo slyšeti koňský dusot, A brzy přiklusali dva koně, aby se napojili; na jednom seděl selský synek, a ten se svlékl a nechal na hlavě jenom široký černý klobouk. Synek hvízdal jako pták a vjel do rybníka, kde bylo nejhlouběji; a když se zahnul k růžovému keři, utrhnul jednu růži a strčil ji za klobouk; domníval se, kdo ví jak mu to sluší a jel dále. Ostatní růže pohlížely za sestrou a tázaly se: „Kam asi ona pojede?“ Avšak to nikdo nevěděl.

„Já bych ráda jednou do světa se podívala,“ mínila jedna; „ale u nás doma v našem zelenu jest také krásně. Celý den svítí slunce tak teplounce a v noci třpytí se nebe ještě krásněji: můžeme skrze všechny ty malé dírky do něho viděti.“ — Tím myslila hvězdy; neumělať si to jinak vysvětliti.

„My oživujeme celý dvůr,“ mluvila opět vrabčí matka; „vlašťovčí hnízdo na domě přináší štěstí, říkají lidé, proto se z nás tak radují. Ale ti sousedé! Takový trnovitý keř působí vlhkost; zajisté jej odstraní, pak snad tu bude žito růsti. Růže nestojí za nic, a k ničemu se nehodí, leč dívat se na ně a k ním vonět, a snad i za klobouk strčit. Vždyť každého roku opadají, to říkala již moje matka; selka pak je naloží a posype solí; pak ale obdrží francouzské jmeno, které ale vysloviti neumím a také nechci; a potom musí se dáti na uhlí, aby hodně voněti mohly. Vidíte, a to je celý jich život! Jsou zde jenom pro oko a pro nos. A nyní víte všechno!“

A když večer nastal, a mušky v teplém vzduchu při večerních červáncích sobě přeletovaly, přišel slavík a zpíval růžím: ze vše krásné podobá se slunečnímu světlu na tomto světě, a že na věky setrvá. Růže se však domnívaly, že slavík sám sebe opěvuje, což se také mysliti mohlo; žeby však jeho zpěv jim platil, nato skutečně ani nezpomněly. Těžily se však z toho a přemýšlely, zdali i všickni ti malí vrabčíci mohli by být slavíci.

„Rozuměl jsem dobře zpěvu tohoto ptáka,“ pravil jeden z mladých vrabců; „jenom jedno slovo nemohu sobě vysvětlit: co znamená „krása?“

„Čim — krása!“ odpověděla stará vrabčice; „to je tolik, jako nic; krása znamená něco zevnitřního. Tam nahoře v panském dvoře, kde i holubi svůj vlastní byt mají a každého dne hrách a zrní dostávají — já sama často s nimi jedla, a to budete svým časem i vy činit, neboť: pověz s kým obcuješ, a já ti pak řeknu, co jsi — tam v panském dvoře mají dva ptáky se zelenými krky a s hřebenem na hlavě: ti umí ocas roztáhnout jako veliké kolo, a ten se leskne všemi barvami, takže až oči přecházejí. Těmto ptákům říká se pávi a to je ta krása. Měli by se ale trochu oškubat, pak nebudou jinak vyhlížet, než jako my všickni ostatní. Já bych je byla sama již oškubala, kdyby nebyli příliš velicí.“

„Však já je oškubu!“ čimral nejmenší vrabčík, který neměl ještě ani pírka na sobě.

V selském statku bydleli dva mladí manželé; ti se velmi milovali, byli pilní a pracovití, a proto u nich všecko čistě vyhlíželo. V neděli ráno vyšla mladá žinka, natrhala plnou hrsť nejkrásnějších růží a dala je do sklenice s vodou a postavila na okno.

„Nyní vidím, že jest neděle,“ řekl muž a políbil ženu. I dívali se oba, jak dítky hopkujíce drželi se přitom za ruce; slunce svítilo na čerstvé růže a na spokojený párek.

„Takové podívání jest opravdu k omrzení!“ pravila matka vrabčice, která z hnízda viděla do vnitř světnice, a kvapně zas vylítla.

Tak se dělo i příští neděli, neboť pokaždé přišly čerstvé růže do sklenice; ale růžový keř kvetl vždy krásně. Mladí vrabci měli už peří a rádi byli by také vylítli; matka však jim nedovolila, a proto museli zůstati doma. I vylítla raději sama, a bůhví jak se to stalo, nežli se nadála, chytila se do ok ze žíní, které chlapci na jednu větev zavěsili. Žíně stáhly se pevně kolem nožky, tak pevně, jakoby nožku chtěly přeříznout; a to byla bolest a hrůza! Chlapci přiskočili a ptáka nemilosrdně se chopili.

„Je to jenom vrabec!“ pravili, ale přece jej nepustili, nýbrž vzali jej s sebou domů, a pokaždé, když zastenal, klepli jej přes zobák.

V selském statku stál dědeček na dvoře, a dělal mydliny na vousy; byl to veselý stařeček. Když uviděl vrabce, jehož chlapci přinášeli a z kterého si nic nedělali, pravil: „Počkejte, uděláme jej krásným!“

Mráz přejel ubohou vrabčici po zádech při těchto slovech. I otevřel dědeček skřínku, v níchžto bylo plno nejkrásnějších barev a množství pozlátka; i přinesli chlapci vejce a dědeček je roztloukl a bílkem pomazal celého ptáka, od hlavy až k ocásku, a pak polepil jej pozlátkem, takže byl celý pozlacen. Vrabčice však nevěděla, kde jí hlava stojí, a třásla se po celém těle. A dědeček utrhl ze své kazajky kousek červené podšívky, vystříhal na něm zoubky, že vypadal jako kohoutí hřeben, a přilepil jej vrabčici na hlavu.

„Nyní se podíváte na toho zlatohlávka!“ pravil dědeček a pustil z ruky vrabčici, která v smrtelné úzkosti vylítla, paprsky slunečními jsouc ozářena. Jak se třpytila a leskla! Všickni vrabci, ano i jedna vrána — a byla předce již stará panna — náramně se ulekli tohoto výjevu; ano i letěli za ním, aby se dověděli, jaký to cizí pták.

Úzkostí a strachem jsouc hnána, letěla vrabčice ku svému domovu; brzy byla by zemdleností k zemi klesla; zástup pronásledovatelů se vždy více a více množil, ano někteří i zkoušeli své zobáky na jejím zlatém peří.

„Hleďte, hleďte — ah!“ křičeli všickni co hrdla jim stačila.

„Hleďte, hleďte — čimčarara!“ křičela mláďata, když se vrabčice k hnízdu přibližovala; „to je dozajista mladý páv; leskne se všemi barvami. Skutečně bolejí až oči, zrovna tak, jako matka povídala. Čim! to je ta krása!“ A nyní počali klofati svými malými zobáčky zlatého ptáka, takže mu nemožno bylo, do hnízda se dostati; byl tak schvácen, že nemohl ani říci: „čim!“ tím méně: „Já jsem vaše matka!“ A i ostatní ptáci shlukli se nyní na vrabčici a škubali jí pírko za pírkem, takže krvácejíc upadla do keře růžového.

„Ubohé zvířátko!“ zvolaly růže; „upokoj se jenom, my tě ukryjeme, — polož jenom svou hlavičku na nás!“

Vrabčice roztáhla ještě jednou křidélka, pak je pevně přitáhla k tělu — zatřepala nožičkou, a — mrtvá ležela u svých sousedů — krásných červených růži! —

„Čim, čim!“ znělo to z hnízda; „kde jenom matka zůstala? To je nepochopitelné. Snad si dělá z nás blázny — jakoby řekla, abychom sami o sebe se již starali? Dům nám nechala za podíl: komu z nás má ale jedině náležet, až budeme míti i my rodinu?“

„Ano, to nemůže být, abyste všickni zde zůstali, až rozmnožím své hospodářství ženou a dětmi!“ rozumoval nejmenší.

„Já budu mít zajisté více žen, a proto také více dětí!“ pravil druhý.

„A já jsem nejstarší!“ zvolal třetí.

Všickni se nyní rozpálili; tloukli křídlama, štípali se zobáky, a — bác, bác — vypadl jeden za druhým z hnízda. Tu leželi nyní na zemi i se svou zlostí; hlavičky dali na stranu a šilhali očkama do výše. To byl tak jejich spůsob, jako každého hlupce!

Trochu uměli již lítati, cvičením naučili se to ještě lépe, a naposledy srozuměli se mezi sebou, jakby se poznali, když se někdy ve světě potkají. Řeknou prý na sebe „čim!“ a třikráte hrábnou levou nožičkou.

Vrabčík, který v hnízdě zůstal, roztáhl se tak široce, jak jenom mohl: vždyť byl nyní domácím pánem. Avšak jeho sláva netrvala dlouho; v noci vyšlehnul červený plamen z okna, zachytil i střechu, a suchá sláma zňala se v okamžiku, takže celý domek shořel, a mladý vrabčík s ním; mladí manželé však šťastně zachránily svůj život.

Když slunce opět vystoupilo a vše jako znova oživené ze sna se probudilo, osvěcovalo jenom několik ohořelých černých trámů, které zbývaly po starém selském dvorci, po němž zůstal jediný komín, který byl nyní svým vlastním pánem. Hustý dým valil se ještě z rumu; nedaleko však stál kvetoucí keř růžový beze vší poskvrny, a každá jeho květina, každá větvička zhlížela se v čisté vodě rybníka.

„Skutečně, jak krásně kvetou tyto růže u tohoto spáleniště!“ zvolal okolojdoucí muž. „Líbeznějšího obrazu nemůže si nikdo ani pomysliti; tento pohled musím míti!“

A okolojdoucí tento muž vytáhl z kapsy malou knížku s bílými listy; byl totiž malířem; a tužkou vykreslil doutnající spáleniště, ohořelé trámy a o samotě stojící komín, kterýžto vždy více a více se nížil; docela však v předu stál na obraze veliký, kvetoucí keř růžový: ten poskytoval překrásný pohled. K vůli němu také celý obraz byl kreslen!

Odpoledne letěli zde okolo dva vrabci, kteří se byli zde narodili. „Kde jest dvorec?“ tázali se; „kde jest hnízdo? Čim! všecko shořelo, ano i náš silný bratřík. To má z toho, že si hnízdo přivlastnil. Růže ještě nejlíp pochodily; zde stojí posud se svými červenými tvářemi; ony jistě netruchlí nad neštěstím svých sousedů. Proto též na ně ani nepromluvíme! A jak je zde smutno — není-li pravda?“ A letěli odtud dále.

Jednoho krásného dne podzimního, když slunce tak příjemně svítilo, že se mohlo mysliti, že je to uprostřed léta, poskakovalo několik holubů po čistě umeteném panském dvoře; a holubi byli nejen černé, ale i bílé a strakaté, a jejich peří lesklo se na jasnu slunečním. Stará matka holubice zavrkala na mladé: „Stavte se v hromady! stavte se v hromady! tak to mnohem lépe vypadá!“

„Kdo jsou ta šedá zvířátka, jež za námi pobíhají?“ tázala se jedna holubice, která měla zelené oči s červenou obrubou. „Malí šedí, malí šedí!“

„Jsou to vrabci, dobrá zvířátka. Praví se o nás, že jsme pohostinní i dovolme jim tedy zrna zároveň s námi sbírati; vždyť ani nemíchají se s námi do rozprávky a škrábou tak nožičkami.“

Ano, vrabci škrábali nožičkou, a sice levou a k tomu říkali: „čim!“ Podle toho se poznávali, neboť byli to tři vrabci z hnízda shořelého domu.

„Zde jest dobře zobati!“ mluvili vrabci mezi sebou, a jeden zobal více nežli druhý, co zatím holubi se procházeli a proti sobě se nadýmali, a každý nechával své mínění pro sebe.

„Vidíte toho rousného holuba?“ mluvil jeden ke druhému. „Vidíte jej, jak hrách políká? A ne po jednom zrnu, ale po několika, a k tomu vybírá ta nejlepší! Kukru, kukru, kukru! Jak zdvíhá hřeben, ten nadutý holub! Kukruuuu! kukruuuu!“

A všech oči zářily vztekem. „Stavte se v hromady! stavte se v hromady! Malí šedí, malí šedí! kukruu, kukruu!“ A tak švandročili zobákem v jednom proudu, bez přetržení, a tak budou švandročit i po tisíci letech.

Vrabci udatně jedli, ano i pozorně poslouchali a postavili se též v hromadu s holuby — avšak neslušelo jim to valně. A když se nasytili, zanechali holubů, trochu je pomluvili, vklouzli mezi prkna na dvoře narovnaná, a když spatřili zahradní dvéře otevřeny, vyskočil jeden, jenžto ze všech nejvíce snědl a proto smělý byl, na práh.

„Čim!“ zvolal; „žádný z vás nemá tolik smělosti, jako já!“

„Čim!“ pravil druhý; „já též a ještě mnohem více!“ A vklouznul do jizby. Tam nebylo žádného; spozorovav to třetí vrabčík, vlítnul ještě hlouběji do jizby a křičel: „Buďto všecko anebo nic! Ostatně je to podivné lidské hnízdo; a co to zde stojí? co je to?“

Zrovna před vrabci kvetly růže; shlížely se ve vodě, a ohořelé trámy opíraly se o vysoký komín.

„Co je to? co to znamená, čimčarara? Jak přichází to sem do panského dvora?“

A všickni tři vrabci chtěli letěti přes růže na vysoký komín, uhodily se však do hlavy o hladkou stěnu. Všecko bylo jenom obraz, veliký, krásný obraz, jejž malíř dle vlastního nákresu zhotovil.

„Čim — není to nic!“ pravili vrabci; „vše jest podle něčeho děláno a to je ta krása! Můžeš to pochopit? Já nemohu!“ A vylítli ven, neboť vstoupili lidé do jizby. — —

Leta a dni minuly; holubi mnohokráte zavrkali, vrabci mrzli v zimě a v letě byli živi bez starosti; všichni byli buďto zasnoubeni anebo oženěni, čili jak tomu říkali; jedenkaždý měl své mladé, a každý držel své za nejkrásnější a nejmoudřejší, jak se samo sebou rozumí; jeden letěl sem, druhý tam, a když se potkali, poznali se podle svého „čim“ a trojím hrábnutím levou nožičkou. Nejstarší z nich zůstal starou pannou, která neměla vlastního hnízda ani jakých mladých; nejzamilovanější její myšlénka byla, spatřiti veliké město, a proto letěla do Kodaně.

Zde stál veliký dům, strakatými barvami omalovaný, blíže zámku u průplavu, kdežto ploulo mnoho lodí, naložených jablky a hruškami rozličnými. Okna byla dole širší nežli nahoře a když vrabci do vnitř nahlídli, přicházela jim každá jizba jako veliký tulipán plný pěkných barev a stínů; u prostřed tulipánů stáli však bílí lidé, a ti byli z mramoru, někteří též ze sádry: avšak vrabcům to bylo jedno. Nahoře na střeše stál vůz z kovu, a na něm vítězná bohyně řídila spřežení bujných ořů, avšak také kovových. Bylo to Museum Thorwaldsenovo.

„Jak se vše leskne a třpytí!“ pravila vrabčice; „zajisté to ta krása! Čim! zde jest vše ale větší nežli páv!“ Ona se totiž ještě pamatovala na všecko, co její matka za největší krásu uznávala.

I sletěla dolů do dvora; i zde bylo všecko nádherné; po zděch byly namalovány palmy a ratolesti, uprostřed dvoru stál veliký kvetoucí růžový keř, a ten rozkládal své větvičky plné krásných růží nad hrobem! A sem letěla vrabčice, neboť viděla zde mnohé svého druhu, „Čim“ a trojí hrábnutí levou nožičkou — tak po celý rok častokráte pozdravovala, a nikdo neděkoval; neboť kteří se jedenkráte rozdělí, nesejdou se každého dne. Pozdravení takové bylo již jejím zvykem. Dnes ale odpověděli dva staří vrabci a jeden mládenec: „Čim!“ a třikráte hrábnuli levou nožičkou.

„Ah, dobrý den, dobrý den!“

„Zde se shledáme? Je to vzácné místo, ale málo jíst.“

„To je ta krása! čimčarara!“ —

A mnoho lidí vyšlo z postraních komnat, v nichžto krásné mramorové sochy stály, a blížili se k hrobu, jenž ukrýval velikého mistra, kterýžto do mrtvého mramoru život vdechnul. S vyjasněným obličejem stáli kolem hrobu Thorwaldsenova a někteří sbírali opadalé růžové listy a ukrývali je co vzácnou památku. Z dalekých končin přišli sem, z Anglicka, Francie a z Němec, ba i z krásných krajin slovanských. Vznešená dáma utrhla jednu z růží a ukryla ji na svých ňadrech.

Vrabci se domýšleli, že zde vládnou růže, dřívější jich sousedé, a že celý tento dům k vůli ním jest vystavěn; to vše přicházelo jim býti přepiaté; avšak když lidé tolik lásky růžím prokazovali, nechtěli zůstati pozadu. „Čim!“ pravili a metali ocáskem po zemi a pohlíželi jedním očkem po růžích; a nepozorovali je dlouho, a již se přesvědčili, že to jsou jich staří sousedé. A skutečně také to byly ony. Malíř, který byl vykreslil růžový keř u spáleništěte, dostal později dovolení, jej vykopati; potom jej daroval staviteli, neboť krásnějších růží nebylo nikde spatřiti; a stavitel zasadil je na hrob Thorwaldsenův, kdežto co vznešený obraz krásy květly a své vonné listy podávaly na památku do dalekých končin světa.

„Tedy dostaly jste tuto v městě vysoký úřad?“ tázali se vrabci.

A růže přisvědčily; poznali šedé sousedy a srdečně se z toho radovaly. „Jak blaze žíti a kvésti, staré přátele vítati a každého dne přívětivé obličeje viděti! Toť jakoby byl každý den sváteční!“

„Čim,“ pravili vrabci; „skutečně jsou to staré sousedky naše, vždyť je známe, stávaly dříve u rybníka. Čimčarara! jak přišly k vážnosti! Ano, mnohému přichází štěstí ve snu! — Ah, zde visí svadlý list, toť patrně viděti!“ A zobali do něho tak dlouho, až s větvičky spadnul.

Avšak krásněji a zeleněji stál zde růžový keř; růže rozšiřovaly svou líbeznou vůni na paprscích slunečních nad hrobem Thorwaldsenovým, s jehožto nesmrtelným jmenem v jedno splynuly.