H. C. Andersena Povídky a báchorky/Pět v jednom lusku

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: Pět v jednom lusku
Autor: Hans Christian Andersen
Původní titulek: Fem fra en Ærtebælg
Zdroj: H. C. Andersena Povídky a báchorky. Praha: I. L. Kober, 1863. s. 62–65.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70
Překlad: Josef Mikuláš Boleslavský
Licence překlad: PD old 70
S drobnými změnami vyšlo též v J. C. Andersena vybrané pohádky, povídky a báchorky pro mládež a přátele její. Praha: Mikuláš a Knapp, 1874. s. 233–236.

Pět hrášků bylo v jednom lusku; všickni byli zelení, i lusk byl zelený, a proto domnívali se hráškové, že celý svět je zelený — a s tím se spokojili! Lusk dorůstal a hrášky rostly také; i umístily se dle okolnosti v něm, zasedly pěkně v řadě jeden vedle druhého. — Slunce svítilo zevnitř a zahřívalo lusk, déšť jej oplachoval od prachu, že byl průhledný, a bylo v něm milo a krásně přebývati, poněvadž měl světlo ve dne a temno v noci, jak má býti, a hráškové, oni zde tak seděli, stávali se den po dni většími, ale také zamyšlenějšími, neboť neměli ničeho jiného na práci.

„Což musíme zde pořáde zůstati?“ pravil jeden z nich. „Jen abychom tím ustavičným seděním neztvrdli; mně jest tak, jako by venku předce docela jinak bylo! mámť jakési o tom tušení.“

A několik neděl minulo; hráškové sežloutli. „Celý svět je žlutý!“ pravili a podle svého rozumu měli pravdu.

Najednou ucítili škubnutí lusku; tento byl utrhnut, přišel do lidských rukou a vklouznul do kapsy v kazajce, a sice ve spolku s jinými plnými luskami! —

„Nyní se brzy dvéře otevrou!“ pravili, a na to právě čekali.

„Teď bych rád věděl, který z nás pěti nejdál to přivede!“ pravil největší z nich. „Ano, teď se to brzy ukáže.“

„Však se stane, co má býti,“ pravil nejmenší.

Lup! — a lusk puknul a všech pět hrášků vykulilo se na boží světlo. Zde ležely nyní v rukou dítěte: malý hošík držel je na dlani a pravil, že jsou velmi příhodné do dřevěné jeho pušky a hned dal také jeden do ní a vystřelil.

„Teď letím do dalekého světa! Chyťte mne, můžete-li!“ volal první vystřelený krásek a již byl ten tam.

„Já —“ pravil druhý — „já poletím zrovna do slunce, tam to bude jistě krásnější nežli v lusku vypadati, to bude místo mně příhodné!“ A již ho nebylo zde.

„My se položíme, kam se udá,“ pravili oba nejbližší, „a přece pokutalíme se ku předu!“ A kutálely se ovšem nejdříve po podlaze, než se dostaly do pušky, ale přišly tam přece. „My to nejdále přivedem!“

„Však se stane, co má býti!“ pravil poslední, když z pušky vyletěl, a letěl až nahoru na prkno pod oknem malé komůrky, tam padnul do čáry, mechem a měkkou zemí vycpané; a mech jej obejmu! — a zde ležel hrášek nyní, ovšem zajat, a však nikoli zapomenut od svého tvůrce.

„Však se stane, co má býti!“ myslil hrášek.

V komůrce bydlela chudobná žena, a ta ve dne vycházela, aby kamna čistila, dříví na malé kousky štípala a jinou těžkou práci konala, neboť byla při síle a také přičinliva; ale proto přece zůstávala chudobnou. A doma v komůrce ležela její jediná dceruška, která již celý rok byla nemocna a zdálo se, že nemůže býti ani živa ani umříti.

„Ona půjde za svým bratříčkem“ — říkávala matička její. „Měla jsem dvě dítky, a nebylo mi snadno, o obě se starati; ale Pánbůh se mnou se rozdělil, a jedno vzal k sobě; nyní bych ráda druhé sobě podržela, vždyť je mám tak ráda; ale On snad chce míti obě a vezme mně i to druhé.“

Ale nemocná dívka zůstávala, kde byla; trpělivě a tiše ležela po celý den, ana máti mimo domov po výdělku se sháněla.

Nastalo jaro, a časně z rána, když matinka chtěla jíti po práci, svítilo slunéčko tak mile do malého okénka a vrhalo své paprsky až na podlahu, a nemocná dívka pohlídla na nízké okénko.

„Co jest to tam zeleného, co za oknem sem pokukuje, větrem se pohybuje?“

A matinka přistoupila k oknu a napolo je otevřela.

„Ach,“ pravila, „totě opravdu malý hrášek, který se zde ujmul a zelené lístečky vydal. Jak pak asi přišel sem do té čáry? To jest malá zahrádka, s tou se můžeš potěšiti!“

A postýlka nemocné dívky byla blíže oknu přistavena, aby klíčící hrášek mohla viděti, a matka šla po své práci.

„Matičko, já budu opět zdráva!“ pravilo u večer malé děvčátko. „Slunéčko dnes k nám tak krásně a teple svítilo, a malý hrášek daří se tak výborně, a tak i já opět budu růsti a povstanu, abych na slunéčko mohla vyjíti.“

„Kýž Pánbůh dá!“ vzdychla matička, ale nevěřila tomu, že se tak stane; podepřela však dřívkem vyrůstající rostlinku, která v dítěti utěšené tyto myšlenky byla vzbudila, upevnila niť nahoru k oknu — by hrášek o něco mohl se zadržeti, aby jej vítr nezlomil; a když to vše učinila, bylo viděti, jak se hrášek každého dne více zmáhá.

„Opravdu, hrášek bude kvésti!“ pravila matička jednoho rána, a nyní vzbudila se i v ní naděje, ano víra, že její nemocná dceruška opět se uzdraví; pozorovala též, že v posledním čase milené dítě lépe vyhlíží, že jest mnohem čilejší, ano že po kolik dní z rána sama na lůžku sedá, a jasnějším očkem pohlíží na svou zahrádku, sestávající z jediného hrášku. Za týden vydržela nemocná dívka již celou hodinu mimo lůžko, a všecka blažená seděla na teplém slunéčku. Okno bylo otevřené a před ním venku stála v plném květu běločervená hrachová květinka. Děvčátko se k ní sehnulo a jemně políbilo útlé lístečky; tento den byl děvčátku i matince jeho pravým svátečním dnem.

„Milostivý Bůh tu květinku zasadil a dal jí vyrůsti, tobě, požehnané dítě, a i mně k nové naději a radosti!“ pravila potěšená matka a usmála se na květinu, jako by byla dobrý anděl s nebe seslaný. —

A však co se stalo z ostatních čtyr hrášků, co byly v tom jednom lusku? Ano — ten, který letěl do dalekého světa, ten co volal: „Chyťte mne, můžete-li!“ padnul do žlábku u střechy a dostal se do žaludku holuba; druzí dva lenochové nepřivedli to dále i ti byli od holubů snědeni, a tak byli přece k něčemu prospěšni, ale čtvrtý, co chtěl zrovna do slunce letěti — ten padnul pod okap, a tam ležel v hnijící vodě kolik neděl, až hodně nabobtal.

„Teď budu hodně tlustý!“ pravil sám sobě hrách; „potom puknu, a dále myslím nepřivedl to ještě žádný z mých bratrů. Já jsem nejznamenitější z pěti v jednom lusku.“

Ale dívka z podkrovní komůrky, vyjdouc s matkou ku svatému obrazu, vzdávala dik Hospodinu za dobrý hrášek, neboť růžový květ zdravoty lesknul se opět na jejích plných tvářích.