Gulliverovy cesty (Klika)/Do Liliputu/I

Do Liliputu
Úvod	I	II

Údaje o textu
Titulek:	I.
Autor:	Jonathan Swift
Zdroj:	SWIFT, Jonathan. Gulliverovy cesty. V Praze: F. Šimáček, 1905 Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Bohumil Klika
Licence překlad:	PD old 70
Index stran
Dílo ve Wikipedii: Gulliverovy cesty

I.

Můj otec, majitel statečku v Nottimnghamském hrabství v Anglii, měl pět synů. Já jsem byl třetí z nich. Když mně bylo čtrnáct let, byl jsem poslán na studie do Cambridge, kde jsem pobyl tři léta. Ale studie moje stály příliš mnoho, a proto mne otec dal do učení k Jakubu Batesovi, proslulému ranhojiči londýnskému, u něhož jsem zůstal čtyři roky. Naučil jsem se tam nejen umění ranhojičskému, ale s pomocí občasných peněžitých příspěvků otcových i mnohým věcem jiným, zejména tomu, čeho jest třeba k plavbám mořským; pokládalť jsem život námořnický za předurčený osud svůj.

Vyučiv se u pana Batesa vrátil jsem se k otci a jednak od něho, jednak od strýce Jana a jiných několika příbuzných sehnal jsem obnos čtyřiceti liber sterlingů,^[1] a bylo mi slíbeno dalších třicet liber sterlingů ročně, abych mohl studovati v Leydenu. Odebrav se tam věnoval jsem se po dva roky a sedm měsíců studiu lékařství, jsa přesvědčen, že mně to na budoucích cestách mých bude velice prospěšno.

Záhy po svém návratu z Leydenu obdržel jsem, na doporučení dobrého mistra svého pana Batesa, místo ranléka na „Vlaštovce“; pobyl jsem tam tři a půl roku pod velitelem kapitánem Abrahamem Panellem. Vykonal jsem v době té četné cesty na východ i jinam.

Vrátiv se do vlasti umínil jsem si usaditi se v Londýně, ve kterémžto úmyslu mne mistr Bates podporoval a doporučil mne svým nemocným. Z počátku dařilo se mně dobře.

Leč po dvou letech zemřel můj drahý mistr Bates; neměl jsem již laskavého příznivce, a nemocných mně počalo ubývati. Svědomí pak mně nedovolovalo napodobovati šarlatánské jednání většiny ranhojičů. Proto odhodlal jsem se ještě jednou vydati se na moře. Byl jsem ranhojičem postupně na dvou korábech; a několik cest, jež jsem podnikl během šesti let, do Indie Východní i Západní, rozmnožilo poněkud moje malé jmění. Míval jsem vždy dosti knih s sebou a čítal jsem rád spisovatele staré i moderní, a kdekoli jsme přistáli, neopomíjel jsem všímati si mravů i zvyků domorodého obyvatelstva i učiti se řeči jeho, což mně nebylo nesnadno, mělť jsem znamenitou paměť.

Na poslední z cest těch nepochodil jsem dobře, moře se mně znechutilo, i umínil jsem si zůstati doma v naději, že budu míti dosti nemocných mezi námořníky. Ale nevedlo se mně.

Tři roky jsem čekal, že se mně povede lépe, potom však jsem přijal výhodnou nabídku kapitána Viléma Pricharda, jehož loď „Antilopa“ byla připravena k odplutí do jižních moří. Vypluli jsme z Bristolu dne 4. května 1699, a plavba naše byla s počátku velmi šťastna.

Nebudu nuditi podrobným líčením našich příhod v mořích těch; zmíním se jen o tom, že na dlouhé cestě do Východní Indie překvapila nás prudká bouře, jež nás zahnala na severovýchod země Van Diemenovy. Měřením zjistil jsem, že jsme na 32° 2’ jižní šířky. Dvanáct mužů z posádky naší zemřelo následkem přílišné námahy a špatne stravy. Dne 5. listopadu, na počátku léta v končinách těch, při obloze zachmuřené, spozorovali námořníci úskalí od lodi naší sotva provazec vzdálené; vichr však byl tak prudký, že byli jsme hnáni přímo proti němu, a loď se o ně roztříštila. Šest mužů posádky, byl jsem mezi nimi také já, seskočilo v nejvyšší čas do člunu, odrazilo od lodi a vyhnulo se úskalí. Veslovali jsme asi tři míle; konečně však únava nás přemohla. Úplně jsouce bezmocni vydali jsme se v pospas vlnám, a záhy prudký náraz severáku překotil lodičku naši.

Nevím, co se stalo s mými druhy, kteří se mnou byli na člunu, ani s těmi, kdo se zachránili na úskalí nebo zůstali na lodi. Myslím však, že zahynuli všichni. Sám plul jsem nazdařbůh a byl jsem hnán ke břehu větrem i příbojem; často zkoušel jsem nohama dosíci dna, leč marně. Konečně, téměř na smrt jsa již vysílen, mohl jsem se ve vodě postaviti; bouře již značně polevila. Břeh měl svah téměř neznatelný, proto jsem kráčel skoro půl míle vodou, než jsem dostihl souše. Ušel jsem pak po břehu asi čtvrt míle, nenacházeje žádného obydlí ani žádné stopy po obyvatelích; ačkoli země ta byla hustě zalidněna.

Únava, vedro a řádný doušek pálenky, jejž jsem vypil opouštěje koráb, byly příčinou mé ospalosti. Ulehl jsem do trávy, jež byla velmi jemná, a záhy usnul jsem hlubokým spánkem, jenž trval devět hodin.

Probudiv se, pokusil jsem se povstati; leč marně. Spal jsem na znaku, a nyní shledal jsem, že moje ruce i nohy připoutány jsou po obou stranách k zemi, a vlasy moje rovněž; množství velmi jemných provazců poutalo také moje tělo od ramen až k nohám.

Mohl jsem se dívati jen vzhůru; slunce počínalo velmi silně hřáti, a jas jeho působil mně bolesti v očích. Zaslechl jsem jakýsi zmatený hluk kolem sebe, nemoha se však hnouti viděl jsem stále jen slunce a nic jiného. Nedlouho potom ucítil jsem, jak se cosi pohybuje po levé noze mé, jak to cosi jemně stoupá mně na hruď; až skoro k mé bradě.

Jak jsem užasl, spatřiv droboulilinké stvoření lidské, vysoké nejvýše šest palců, s lukem a ší

pem v rukou, s toulcem na zádech! Hned za ním spatřil jsem nejméně čtyřicet jiných človíčků téhož druhu.

Rozkřikl jsem se tak hrozně, že všichni ti drobní tvorečkové vzali nohy na ramena, strachem se třesouce; a několik jich, jak jsem se dověděl později, těžce se zranilo pádem, bezhlavě seskakujíc s mého těla na zemi.

Nicméně vrátili se záhy. A jeden z nich, jenž si dodal odvahy a postoupil tak daleko, že mohl přehlédnouti celý můj obličej, zdvihaje ruce a vyvaliv oči úžasem zvolal hláskem tenounkým, ale jasným: „Hekinah degul!“ Ostatní opakovali tato slova několikrát, nevěděl jsem však tehdy ještě, co znamenají.

Poloha moje po celou tu dobu byla nanejvýš nepohodlná. Konečně pokusil jsem se vyprostiti se, a podařilo se mně vytrhnouti provazy a kůly, jimiž bylo pravé moje rámě připoutáno k zemi. Zároveň silným trhnutím, jež mně způsobilo silnou bolest, uvolnil jsem poněkud pouta, jež svírala vlasy moje po levé straně, tak že jsem mohl hlavou poněkud pohybovati.

Malí tvorečkové opět prchli, než jsem některého z nich mohl chytiti, a pištěli velmi pronikavě. Když křik jejich zmlkl, slyšel jsem jednoho z nich volati: „Tolgo fonak!“ a hned potom zasáhlo levici mou jistě přes sto drobných šípů, jež bodaly jako jehly. Pak vystřelili ještě jednou do vzduchu, a hodně mnoho šípů padlo, jak se domnívám, ač jsem jich necítil, obloukem na moje tělo a hojně také na můj obličej, jejž jsem se snažil chrániti pravou rukou.

Jakmile ustál tento déšť šípů, pokusil jsem se opět vyprostiti se; vystřelili však na mne znovu spoustu šípů, a někteří človíčkové ti snažili se vraziti mně kopí svoje do boků. Na štěstí měl jsem neproniknutelný kabátec z buvolí kůže.

Nahlédl jsem tedy, že bude nejlépe chovati se klidně a zůstati tak, jak jsem, až do noci; pak snad, vyprostě také druhou ruku svou, budu se moci osvoboditi úplně; co se týče domorodců, troufal jsem si měřiti se s nejsilnějším vojskem, jež by mohli proti mně poslati, jsou-li všichni stejně velicí jako ti, jež jsem dosud viděl. Osud však usoudil jinak.

Když človíčkové ti spozorovali, že klidně ležím, přestali mne zasypávati svými šípy. Ze vzrůstajícího hluku kolem sebe jsem však seznal, že počet jejich stále roste. Ve vzdálenosti asi dvou sáhů ode mne, proti levému uchu mému, ozýval se déle než hodinu hluk, jakoby tam pracovali řemeslníci. Konečně, otočiv poněkud hlavu v tu stranu, pokud mně to provazy dovolovaly, spatřil jsem lešení půldruhé stopy vysoké s přistavenými řebříčky. Na lešení vystoupila pak osůbka z lidiček těch patrně nejvznešenější a proslovila ke mně dosti dlouhou řeč, z níž jsem ovšem nerozuměl ani slovu.

Nežli začal, zvolal třikráte: „Langro dehul san!“ Slova tato byla mně pak opětována a vysvětlována posunky, abych pochopil smysl jejich. Hned postoupilo padesát mužíků v před a přeřezalo provazy, jež poutaly levou stranu mé hlavy, tak že jsem mohl otočiti ji docela v pravo a pozorovati tvář i posunky toho, jenž chtěl mluviti. Byl asi prostředních let a poněkud větší než ostatní z průvodu jeho; jeden průvodce jeho vypadal jako panoš, jehož úkolem jest nositi vlečku, ostatní tvořili ozbrojenou družinu.

Mužíček na řečništi zdál se mně dobrým řečníkem, a dohadoval jsem se, že proplétá řeč svoji periodami plnými hrozeb i slibů.

Odpověděl jsem jen několika slovy, vlastně jen několika posunky, naznačujícími, že se podrobuji; pozdvihl jsem svoji levici i vzhlédl jsem ke slunci, jako bych se dovolával jeho svědectví, že umírám téměř hladem. Měl jsem vskutku již takovou chuť k jídlu, že jsem se nemohl zdržeti, abycn ukazuje opětovně na ústa svoje neprojevil, že bych jedl.

„Hurgo“ (nazývají tak veliké pány, jak jsem zvěděl později) porozuměl mně velmi dobře. Sestoupil s lešení a nařídil přistaviti řebříky k mým bokům; po řebřících jalo se pak za chvilku vylézati více než sto lidiček těch a nositi košíky plné masa k mým ústům. Rozeznal jsem, že jest to maso různých zvířat, nepoznal jsem však chutí, kterých. Byly tam kýty a plecka jako skopové, a velmi dobře upravené, ale menší než skřivánčí křidélko; bral jsem po dvou i po třech najednou do úst zároveň s několika chroupavými bochánky chleba, velikými jako ručniční kule.

Nosili, jak rychle jen mohli, žasnouce a divíce se mé velikosti a mé chuti.

Naznačil jsem jim pak jiným posunkem, že bych pil. Z toho, jak jsem jedl, domyslili se, že by mně málem neposloužili; jsouce velmi důvtipni přivlekli velmi chvatně jeden ze svých největších sudů, přivalili mně ho až do ruky a vyrazili víko. Vypil jsem soudek ten jedním douškem; mohl jsem tak učiniti velmi dobře, obsahovalť sud ten pouze asi půl žejdlíku, a nápoj chutnal jako lehké burgundské. Přivalili pak jiný soudeček, jejž jsem vypil stejně, a posunky jsem žádal, aby mně opatřili ještě několik vědérek takových.

Vidouce, jaké provádím zázraky, jali se radostně volati a tančiti, opakujíce několikrát, jako dříve: „Hekinah degul!“ Chvíli před tím natřeli mně obličej a ruce jakousi příjemně vonící mastí, jež mně drobné rány po šípech zahojila velmi rychle.

Následkem všeho toho, i chutného občerstvení, jehož se mně dostalo, byl jsem ospalý. Usnul jsem, a spal jsem tvrdě asi osm hodin; lékaři na rozkaz královský namíchali do vína uspávajících léků.

Zatím co jsem spal, král liliputský (Liliput se jmenovala země ta) poručil, aby mě dovezli do sídelního města. Úmysl ten bude se snad zdáti odvážným a nebezpečným, a jsem jist, že by v podobném případě nejednal tak žádný kníže evropsky; bylo to však; po mém soudu, rozhodnutí stejně opatrné jako šlechetné. Neboť kdyby se byl nárůdek ten pokusil ubiti mne svými šípy a kopími, když jsem spal, byl bych se jistě probudil při prvním pocitu bolesti; bylo by to roznítilo můj hněv a stupňovalo sílu moji do té míry, že bych byl zpřetrhal zbytek svých pout; a pak, ježto nebyli schopni boje se mnou, byl bych je mohl všecky rozdrtiti.

Pět set tesařů a strojníků dalo se spěšně do práce, aby sestrojili vůz potřebný k mé dopravě. Byl to vozík vysoký tři palce, sedm stop dlouhý, čtyři stopy široký, o dvacíti dvou kolech.

Když byl dokončen, přivezli ho na místo, kde jsem ležel. Největší nesnáz však bylo zdvihnouti mne a naložiti na vůz ten. Zarazili osmdesát kolů asi dvě stopy vysokých pevně do země, ovinuli mně hlavu, krk, trup, ruce i nohy pevnými popruhy, ty pomocí háčků zavěsili na množství lan silných jako struna, a devět set lidí nejsilnějších, musilo mne jimi pomocí kladek upevněných na kůlech zdvihati.

A tak, ani ne za tři hodiny, byl jsem vyzdvižen, naložen a uvázán na voze. Vím vše to z pozdějšího vyprávění, spalť jsem velmi tvrdě po celou tu dobu. Patnáct set největších koní z císařských koníren, vysokých asi půlpáta palce, bylo zapřaženo do vozu a táhlo mne do hlavního města, vzdáleného asi půl míle.

Když jsme byli na cestě asi čtyři hodiny, byl jsem náhle probuzen příhodou nemálo směšnou. Když vůz na chvíli stanul, aby na něm cosi opravili, vylezlo několik zvědavců nahoru, aby si mne mohli docela zblízka prohlédnouti; jeden z nich, setník tělesné stráže, vstrčil mně hrot své píky hluboko do levé nosní dírky. Lehtalo mne to jako stéblo slámy, i musil jsem konečně prudce kýchnouti, a probudil jsem se. Všetečkové ulekli se nehorázného kýchnutí mého tak hrozně, že byli skokem dole. Důstojník však ve strachu klopýtnul přes knoflík mé vesty a svalil se dolů tak nešťastně, že prý kolik neděl potom ho bolelo celé tělo.

Vykonali jsme ještě dlouhou cestu dne toho; na noc jsem byl obklopen pěti sty strážci, z nichž polovice měla pochodně, polovice luky se šípy na tětivách, kdybych se pokusil pohnouti se. Následujícího dne na úsvitě pokračovali jsme ve své cestě a k poledni dorazili jsme na sto sáhů před brány městské.

Král i všechen dvůr vyšli se na mne podívat; ale vysocí hodnostáři nepřipustili, aby Jeho Veličenstvo vydalo se v nebezpečenství a vystoupilo na tělo moje, jako učinilo několik jiných odvážlivců z nesčetného davu, jejž vyvábila zvědavost z města.

Nedaleko místa, kde vůz stanul, byl starobylý chrám, největší v celé říši. Před několika lety stala se v něm vražda, byl proto, pokládán za znesvěcený a bylo ho užíváno k různým účelům jiným. Bylo rozhodnuto ubytovati mne v budově té. Veliký vchod severní byl asi čtyři stopy vysoký a skoro dvě stopy široký, pro trpasličí obyvatele země té byla to tedy ohromně vysoká brána; já jsem jí ovšem mohl prolézti jenom po čtyřech. Po obou stranách vchodu byla malá okénka ve výši asi šesti palců. V levém okénku tom přikovali královští kováři jedenadevadesát řetězů, podobných těm, jaké nosí evropské dámy u hodinek, a stejně asi silných. Druhým koncem byly upevněny šestatřiceti visacími zámky na levou nohu moji.

Proti chrámu, po druhé straně silnice, vypínala se ve vzdálenosti asi dvacíti kroků věž aspoň pět stop vysoká; tam měl vystoupiti král s nejvyššími hodnostáři dvorními, aby mne mohl pohodlně pozorovati. Z města, přišlo více než sto tisíc obyvatel, jež přivábila zvědavost. A myslím, že přes zabraňování stráží nebylo méně než deset tisíc těch, kteří porůznu lezli na mne po řebřících, až byl vydán přísný zákaz státní rady, hrozící neposlušným trestem smrti.

Nikdo si nedovede představiti křik a úžas lidu, když jsem vstal a procházel se; řetězy, jimiž byla připoutána levá noha moje, byly asi šest stop dlouhé a umožňovaly mně v polokruhu přecházeti semotam.

↑ Libra sterlingů — 24 K naší měny.

[1] Libra sterlingů — 24 K naší měny.

[1]