Golem (překlad Prusík)/Svoboden

Golem (překlad Prusík) Gustav Meyrink
Měsíc	Svoboden	Konec

Údaje o textu
Titulek:	Svoboden
Autor:	Gustav Meyrink
Zdroj:	MEYRINK, Gustav. Golem
Vydáno:	Praha, 1917
Licence:	PD old 70
Překlad:	Bořivoj Prusík
Licence překlad:	PD old 70
Index stran

Drožka se rozjela, ale po několika metrech se opět zastavila.

„Hampejzská ulice, řekli, milospane?“

„Ano, ano, jen rychle!“

Zase jel povoz kus a zase se zastavil.

„Pro boha, co je to?“

„Řekli vopravdu do Hampejzský ulice, milospane?“

„Ano, ano!“

„Jo, do Hampejzský nebudem’ moct vject milospane.“

„Proč ne?“

„Tam je dláždění vytrhaný. Židovský město se bourá, tam je přece azanace!“

„Jeďte tedy, pokud se dá, ale jen rychle, prosím.“

Drožka se prudce rozjela, pak ale se kolébala pomaloučku — polehoučku.

Spustil jsem drnčivá okna a ssál jsem dychtivými plícemi noční vzduch.

Všechno bylo mi pojednou cizí, nepochopitelně nové: domy, ulice, uzavřené krámy.

Bílý pes jakýs běžel opuštěn a mrzutě po vlhkém chodníku. Díval jsem se za ním.

Jak ku podivu!!

Pes!

Zapomněl jsem takřka, jak podobné zvíře vyhlíží. Z dětinské radosti jsem naň křičel:

„Ale, ale! jak je možno býti tak mrzutým — —“

Co asi řekne Hillel?! — A co teprve Miriam?

Ještě několik minut jen a budu u nich. Neustanu klepati na jejich dveře, až je vyburcuji s jejich lůžek.

Teď bylo všechno zase dobře — veškera muka tohoto roku byla ta tam!

To budou krásné vánoce!

Tentokrát je nesmím zaspati jako minule…

Na chvíli zase ochromila mě stará hrůza: napadla mi slova trestníka s dravčím obličejem. Zuhelnatělý obličej — vražda z vilnosti — ale ne, ne!

Setřásal jsem to násilné se sebe: ne, ne, ne, to nemohlo býti.

Miriam žije!

Vždyť jsem slyšel její hlas z Lapondrových úst.

Ještě minutu — ještě půl — a pak — —

Drožka zastavila před hromadou rumu. Barikády z dlažebního kamene před námi…

Červené svítilny na nich hoří.

Zánik ghetta. Ilustrace Hugo Steiner-Praga, 1916^{[red 1]}

Za svitu pochodní kope a lopatou půdu vyhazuje celá armáda dělníků.

Hromady rumu a zbytků zdí zamezují další cestu. Vylezl jsem nahoru, probořil jsem se až po kolena.

To zde, to přece byla Hampejzská ulice?!

Jen s námahou jsem se orientoval. Kolem do kola nic — než zříceniny.

Nebyl zde onen dům, v němž jsem kdysi bydlel?

Přední zeď byla zbořena.

S hromady země, na níž jsem stál, viděl jsem dole před sebou černou, zděnou chodbu podél bývalé ulice. Vzhlédl jsem vzhůru: jako obrovské buňky plástu visely obnažené místnosti obydlí vedle sebe ve vzduchu, osvětleny částečně pochodněmi, částečně i kalným měsícem.

Tam nahoře, to býval jistě můj pokoj. Poznal jsem to dle malby zdí.

Teď z toho zbyl jen pouhý pruh.

A vedle — atelier Savioliho. Pojednou jsem cítil v srdci pusto. Jak podivno! Atelier! — Angelina! — Tak daleko, tak nedozírně daleko leželo to všechno za mnou!

Obrátil jsem se: z domu, v němž bydlil Wassertrum, nebyl už kámen na kameni: všechno srovnáno se zemí: vetešnický krámek, podzemní byt Charouskův — — všechno, všechno!

„Člověk mizí jako stín,“ napadla mi věta, kterou jsem kdesi četl.

Ptal jsem se jednoho z nádeníků, neví-li, kde bydlí teď lidé, kteří se z těchto domů vystěhovali a nezná-li snad archiváře Schemajah Hillela?

„Nerozumím,“ řekl mi.

Dal jsem mu zlatku: hned mi lépe rozuměl, ale informaci mi přece jen nemohl dáti.

Ani jeho soudruzi nic nevěděli.

Snad by u „Lojzíčka“ něco věděli?

Lojzíček je prý zavřen. Dům se bude přestavovati.

Což abych někoho v sousedství vzbudil. Nešlo by to.

„Tady nebydlí kolem dokola ani pes. To je ouředně vyklizenej rajón. K vůli tyfusu, vědí?“ vysvětloval jeden z dělníků.

„Snad tedy Ungelt?“

„Tam je zavříno.“

„Opravdu?“

„No jo.“

Nazdařbůh jmenoval jsem několikjmen okolních hokynářů, trafikantek, pak Cvaka, Prokopa, Vrieslandera.

Při všech vrtěl dělník hlavou.

„Neznáte aspoň Jaromíra Kvasničku!“ Dělník zbystřil sluch.

„Jaromír? Není hluchoněmej?“

Zajásal jsem. Bohudíky! Aspoň jeden známý!

„Ano, je hluchoněmý. Kde bydlí?“

„A vystříhává vobrázky — z černýho papíru — že?“

„Ano. Je to on — kde bych ho nalezl?“

Velice podrobně označil mi dělník jednu z nočních kavárniček staroměstských a hned nato jal se zas kopati a na lopatu nabírati rum.

Přes hodinu jsem bloudil rumovištěm, balancoval po prohýbajících se prknech, podlézal jsem trámy; jimiž byly ulice uzavřeny. Celé židovské město bylo kamenným mořem, jako by zemětřesení tuto čtvrt zničilo.

Bez dechu rozčilením, pokryt špínou a prachem, s rozbitými botami, vyvázl jsem konečně z tohoto labyrintu.

Pár domů a už jsem stál před označenou krčmou. „Kavárna Chaos“ — hlásal nápis.

Malý lokál, zcela prázdný; bylo tu sotva místo pro těch pár stolků, jež se tísnily ke zdi.

Uprostřed biliár na třech nohách a na biliáru spal sklepník a chrápal.

Prodavačka s trhu s košem zeleniny před sebou seděla v rohu a klímala nad sklenicí čaje.

Konečně se sklepníkovi zráčilo vstáti a zeptati se, co poroučím. Dle drzého obličeje, jakým mne měřil od hlavy k patě, jsem si teprve plně uvědomil, jak jsem asi byl otrhaný.

Pohlédl jsem do zrcadla a zděsil jsem se: cizí, bezkrvý obličej, vráskovitý, šedivý jako kyt, se štětinatým vousem, s rozcuchanými, dlouhými vlasy — to zíralo na mne ze zrcadla!!

Objednal jsem si černou kávu a ptal se ho, neni-li tu vystřihovač siluet Jaromír.

„Nevím, kde se dnes courá,“ odpověděl mi sklepník zívaje.

Pak mi přinesl kávu, lehl si zase na biliár a spal dále.

Vzal jsem se stěny noviny a — čekal jsem.

Písmena rozlézala se jako mravenci na všechny strany; nerozuměl jsem ani slovu z toho, co jsem četl.

Hodiny míjely a za okny objevilo se už podezřelé tmavomodro, jež znamená pro lokál s plynovým osvětlením — ranní svítání.

Tu tam nakoukli do lokálu strážníci se zelenavě se lesknoucími chocholy — a pak šli zas zvolna a ztěžka dále.

Tři nevyspalí vojáci vešli dovnitř.

Metař si zašel na kořalku.

Konečně, konečně: Jaromír.

Změnil se tak, že jsem ho s počátku vůbec nepoznal: oči vyhaslé, přední zuby vypadlé, vlasy řídké a za ušima hluboké dolíky.

Byl jsem tak rád, že po tak dlouhé době jsem zase viděl známou tvář, že jsem vyskočil, běžel mu naproti a chopil ho za ruce.

On se choval neobyčejně plaše a díval se neustále na dveře. Všemožnými gesty hleděl jsem mu učiniti jasným, jak mne těší, že se s ním shledávám. — Zdálo se, že mi to dlouho nevěří.

Ale ať jsem mu kladl otázky jakékoliv, odpovídal mi neustále jen bezmocným gestem, že nerozumí.

Jak jsem se měl srozumitelněji vyjádřiti?

Ha! Myšlenka…

Vypůjčil jsem si tužku a kreslil jsem po sobě tváře Cvaka, Prokopa a Vrieslandra.

„Co? Nikdo z nich není v Praze?“

Pohyboval živě rukou ve vzduchu, naznačoval placení peněz, šel prsty po stole a udeřil se rukou na hřbet druhé ruky.

Uhodl jsem: všichni tři patrně dostali od Charouska peníze a táhli teď světem co obchodní společnost se zvětšeným loutkovým divadlem.

„A Hillel? Kde ten teď bydlí?“

Nakreslil jsem jeho tvář, pak dům a znamení otázky.

Otazníku Jaromír nerozuměl, nedovedlť čísti. Ale pochopil, co chci.

Vzal zápalku, vyhodil ji zdánlivě do výše a nechal ji po způsobu eskamotérů zručně zmizeti.

Co to znamenalo?

Hillel také odcestoval?

Nakreslil jsem židovskou radnici.

Hluchoněmý zavrtěl prudce hlavou. „Hillel tam tedy není?“

„Ne.“ (Zavrtění hlavou.)

„Kde tedy je?“

Zase hra se zápalkou.

„On tím chce říc’, že je ten pán pryč a že nikdo neví kde,“ vmísil se do řeči metař, jenž nás celou dobu se zájmem pozoroval a teď mne chtěl poučiti.

Srdce se mi zaleknutě sevřelo.

Hillel je pryč! —

Teď jsem byl zcela sám na světě. — —

Předměty v pokoji začaly se před mýma očima míhati.

„A Miriam?“

Má ruka se tak chvěla, že dlouho jsem nemohl nakresliti její podobu.

„Zmizela i ona?“

„Ano.“ (Kývnutí hlavy.) „Beze stopy.“ (Eskamotáž.)

Zasténal jsem a začal jsem po lokále běhati sem tam, až se ti tři vojáci tázavě na sebe dívali.

Jaromír mne hleděl upokojiti a chtěl mi ještě něco dalšího sděliti. Položil hlavu na ruku, jako někdo, jenž spí.

Zachytil jsem se stolku.

„Pro Krista! Snad Miriam neumřela?“

Zavrtění hlavou. Jaromír opakoval gesto spánku.

„By-la snad Miriam nemocna?“

Nakreslil jsem lahvičku s lékem.

Zavrtění hlavou.

A zase si položil čelo na loket.

Úsvit vnikal do lokálu, jedno plynové světlo za druhým zhaslo, a stále ještě jsem nemohl vypátrati, co toto gesto znamená.

Vzdal jsem se toho…

Přemítal jsem.

Jediné, co mi zbývá, je hned ráno jíti do židovské radnice a tam se dozvěděti, kam Hillel s Miriam odcestovali.

Musel jsem za ním.

---

Seděl jsem beze slova vedle Jaromíra. Hluše a němě, jako on.

Když jsem po dlouhé době vyhlédl, viděl jsem, že nůžkama stříhá siluetu.

Poznal jsem Rosinin profil. Podal mi lístek přes stůl, zakryl si oči rukama a — — plakal tiše.

Pak náhle vyskočil a bez pozdravu vrávoral ven.

---

Archivář Schemajah Hillel prý jednoho dne bez příčiny nepřišel do radnice a od té doby o něm nikdo neví. Svou dceru prý jistě vzal s sebou, neboť ani ona prý nebyla od té doby spatřena — řekli mi v židovské radnici.

To bylo vše, čeho jsem se mohl dopátrati.

Žádná stopa, kam se obrátili.

V bance mi řekli, že jsou mé peníze stále ještě soudně zabaveny, že však každým dnem může dojíti výnos, dle něhož mi mohou býti vyplaceny.

I pozůstalost po Charouskovi musela projíti úřední cestou a já přece s horoucí netrpělivostí čekal na peníze, abych mohl podniknouti vše k nalezení stopy Hillelovy a Miriaminy.

---

Prodal jsem drahokamy, které jsem nosil v kapse, a najal jsem si dva podkrovní pokojíky, opatřené nábytkem v ulici „U staré školy“, jediné to ulici v židovském městě, jež byla dosud asanací ušetřena.

Podivná náhoda: byl to týž dům, o němž kolovala pověst, že v něm kdysi Golem zmizel.

Vyptával jsem se obyvatelů domu — po většině řemeslníků a maloobchodníků — co je pravdy na pověsti o „pokoji bez vchodu“ — ale vysmáli se mi. Kdo by prý věřil v podobný nesmysl?

Co jsem sám v té příčině zažil, to ve vězení nabylo vzezření vybledlého, vyvětralého snu a já sám v tom všem viděl už jen symboly bez krve a života a vyškrtl jsem vše ze své paměti.

Slova Lapondrova, jež jsem v sobě často tak jasně slyšel, jako by seděl naproti mně — jako svého času v cele — utvrzovala mne v domnění, že jsem tehdy asi jen vnitřně viděl to, co se mi kdysi zdálo hmatatelnou skutečností.

Což nezmizelo vše, co jsem kdysi měl takřka v rukou? Kniha Ibbur, ona fantastická hra tarok, Angelina, ba i staří přátelé Cvak, Vrieslander a Prokop!

---

Byl Štědrý večer.

Přinesl jsem si domů malý stromeček s červenými svíčkami. Chtěl jsem býti ještě jednou mlád a viděti kolem sebe třpyt světel a cítiti vůni jedlových jehliček a hořícího vosku.

Dříve než se skončí tento rok, budu snad už na cestách a v městech i vesnicích, všude, kam mne to vnitřně potáhne, budu hledati Hillela a Miriam.

Veškera netrpělivost a veškero očekávání mne už opustilo, jakož i obava, že snad byla Miriam zavražděna. Srdce mi pravilo, že je oba najdu.

V mém nitru panoval neustálý, šťastný úsměv a položil-li jsem nač svou ruku, zdálo se mi, že z ní vychází požehnání. Podivným způsobem mne naplňovala spokojenost člověka, jenž po dlouhé pouti se vrací domů a jenž už zdaleka vidí se třpytiti věže rodného města.

Byl jsem také v oné kavárničce, abych si na Štědrý večer přivedl Jaromíra. Od té doby prý tam nebyl.

Už jsem chtěl zarmoucen odejíti domů, v tom vešel starý podomní obchodník a nabízel mi ke koupi bezcenné starožitnosti.

Prohrabával jsem se v jeho skřínce mezi těmi přívěsky k hodinkám, malými křížky, brožemi, jehlicemi do vlasů. V tom dostalo se mi do rukou srdíčko z rudého kamene na vyplávlé hedvábné stužce… Pln údivu poznal jsem onu památku, kterou mi kdysi Angelina, co malé děvčátko, dala u vodotrysku v jejich paláci…

A jedním rázem stálo celé mé mládí přede mnou, jako bych se kukátkem díval na dětsky malovaný obraz…

Dlouho, dlouho stál jsem ohromen a díval se na malé, červené srdíčko ve své ruce.

---

Seděl jsem v podkrovní světničce a poslouchal praskání jedlových větviček, kdykoliv se některá z nich dostala nad voskovou svíčičku a začala doutnati.

„Snad právě teď hraje někde ve světě starý Cvak svou hru „Štědrý večer loutek“ — představoval jsem si — „a deklamuje k tomu tajuplným hlasem verše svého oblíbeného básníka Oskara Wienera:

„Kde z korálu je srdce rudé,
jež na hedvábné visí stužce?
O, nedej je za celý svět:
já miloval je víc než ráj,
já sloužil sedm těžkých let
o toto srdce, o můj ráj…“

---

Pojednou mi bylo ku podivu slavnostně.

Svíčičky dohořely. Jen jedna ještě se třepetala. Dým se válel pokojem. Jako by mne jakási ruka vedla, otočil jsem se.

Na prahu stál můj dvojenec. Měl na sobě bílý plášť. A na hlavě korunu!

Jen okamžik.

Pak vyrazily plameny dřevem dveří a mrak dusivého, horkého dýmu se vevalil dovnitř.

„Oheň v domě! Hoří! Hoří!“

---

Vyrazil jsem okno. Šplhám se na střechu.

Zdáli zní sem už troubení hasičů.

Dole se lesknou helmice, zní úsečné velení.

Pak strašidelné, rhytmické, nemotorné oddychování pump, jež jako démoni vody se krčí a chystají k skoku na odvěkého nepřítele: oheň!

Sklo řinčí: červená záře vystřeluje ze všech oken.

Slamníky jsou dolů shazovány, celá ulice je jich už plna. Lidé vyskakují z oken a jsou — ranění — odnášeni.

Ve mně však cosi v divé exstasi jásá. Sám nevím proč. Vlasy mi na hlavě vstávají.

Běžím ke komínu, aby mne nesežehly plameny, jež mne už dosahují.

Kolem komínu je ovinut provaz kominíkův.

Odvinuji ho, obtáčím si ho kolem zápěstí a kolem nohy, jak jsem se tomu jako chlapec učil v tělocviku. Nato se klidně spouštím dolů podle fasády domu.

Spouštím se a dospěji k jistému oknu. Nahlédnu dovnitř. Je tam vše oslnivě ozářeno…

A tu vidím — — tu vidím — — mé celé tělo je jediným jásavým výkřikem radosti:

„Hillel! Miriam! Hillel!“

Chci skočiti k mřížím.

Sáhnu vedle. Ztratím polohu.

Chvíli visím s hlavou dolů, s nohama zkříženýma mezi nebem a zemí.

Provaz při tom trhnutí zpívá. Jeho vlákna se napínají.

Padám.

Ztrácím vědomí.

Ještě při pádu se zachytávám okenní římsy, ale ruka mi uklouzne. Nelze se zachytiti.

Kámen je hladký.

Hladký jako kus tuku.

---

Redakční poznámky

Toto jsou redakční poznámky projektu Wikizdroje, které se v původním textu nenacházejí.

1. Ilustrace není součástí českého vydání.