Golem (překlad Prusík)/Konec

Golem (překlad Prusík) Gustav Meyrink
Svoboden	Konec

Údaje o textu
Titulek:	Konec
Autor:	Gustav Meyrink
Zdroj:	MEYRINK, Gustav. Golem
Vydáno:	Praha, 1917
Licence:	PD old 70
Překlad:	Bořivoj Prusík
Licence překlad:	PD old 70
Index stran

„— — jako kus tuku!“ To je ten kámen, jenž vyhlíží jako kus tuku!“

Ta slova znějí mi ještě v sluchu. Pak se vzpřimuji a přemýšlím chvíli, kde jsem.

Ležím v posteli a bydlím v hotelu.

A nejmenuji se nikterak Pernath.

Zdálo se mi to snad jen?

Ne! Sny nebývají takovými.

Dívám se na hodinky: je půl třetí. Spal jsem sotva hodinu.

A tamhle visí cizí klobouk, který jsem si dnes omylem odnesl místo svého, když jsem v chrámu sv. Víta na Hradčanech seděl při slavné mši svaté v lavici.

Je snad na podšívce nějaké jméno?

Béřu ho do ruky a čtu na bílé hedvábné podšívce zlatými písmenami cizí a přece tak známé jméno:

Athanasius Pernath.

Teď už nemám pokoje: oblékám se chvatně a běžím po schodech dolů. Klepu na loži vrátného.

„Otevřete mi! Chci ještě na chvíli ven.“

„Kam, prosím?“

„Do židovského města. Do Hampejzské ulice. Je tam nějaká ulice toho jména?“

„Ano, ano,“ a vrátný se zlomyslně usmívá. „Ale dovoluji si upozorniti, že v Židech už teď není nic! Všecko je nově vystavěno, prosím.“

„To nevadí. Kde je asi Hampejzská ulice?“

Tlustý prst portýra ukazuje na nástěnném plánu Prahy:

„Tady, prosím.“

„A krčma „U Lojzíčka“?“

„Tady, prosím.“

„Dejte mi nějaký velký papír.“

„Tady, prosím.“

Balím do něho Pernathův klobouk. Ku podivu: je skoro nový, bezvadně čistý a přece tak křehký, jako by byl prastarý.

Po cestě přemítám:

Vše, co tento Athanasius Pernath prožil, prožil jsem i já ve snu, v jediné noci jsem spoluviděl, spoluslyšel, spolucítil, jako bych byl jím.

Proč ale nevím, co viděl za zamříženým oknem ve chvíli, kdy se přetrhl provaz a on volal: „Hillel! Hillel!?!“

Chápu: odpoutal se ode mne v oné chvíli.

A umiňuji si, že musím tohoto Athanasia Pernatha najíti, i kdybych měl tři dny a tři noci po Praze běhati.

---

To tedy je Hampejzská ulice?

Docela jinak jsem ji viděl ve snu.

Teď jsou zde jen nové domy.

---

Za minutu na to sedím v kavárně „U Lojzíčka“. Je to lokál beze slohu, ale poměrně čistý.

V pozadí je estráda s dřevěným pažením. V tom je jistá podobnost se starým „Lojzíčkem“, jak jsem to viděl ve snu.

„Račte poroučet?“ ptá se sklepnice, kypré děvče, vtěsnané doslova do fraku z červeného sametu.

„Koňak, slečno. Tak — děkuji.“

---

„Hm, slečno?“

„Prosím?“

„Komu patří ta kavárna?“

„Panu komerčnímu radovi Lojzíčkovi. — Celý dům mu patří. Je to náramně fajnový, bohatý pán.“

— Aha, ten chlap se svinskými zuby u řetízku hodinek! — vzpomínám na svůj sen.

Mám dobrý nápad, jak se orientovati.

„Slečno!“

„Prosím?“

„Kdy spadl kamenný most?“

„Před třiatřiceti roky.“

„Hm… Před třiatřiceti roky?“ uvažuji: podle toho by tedy byl dnes rytec Pernath skoro devadesátiletý.

„Slečno!“

„Prosím?“

„Není mezi zdejšími hostmi některý, jenž by se pamatoval, jak vyhlíželo tehdejší židovské město? Já jsem spisovatel a proto se o to zajímám.“

Sklepnice přemýšlí:

„Z hostí? — Ne… Ale, počkejte: náš markér, hraje zrovna karambol s nějakým studentem — vidíte ho? Ten se zahnutým nosem? Ten tady žil mnoho let, ten vám může leccos vypravovati. Mám ho zavolat, až bude s partií hotov?“

Sleduji pohled děvčete:

Štíhlý, bělovlasý stařec opírá se právě o zrcadlo a kříduje si tágo. Vyžilá, ale nanejvýš vznešená tvář. Koho mi jen připomíná?

„Slečno, jak se ten markér jmenuje?“

Sklepnice stojí, opírá se lokty o stůl, sliní tužku, píše bleskurychle své křestní jméno na mramorovou desku a zase je nasliněným prstem rychle smazuje. Mezitím vrhá na mne více méně palčivé pohledy, dle toho, jak se jí povedou. Při tom ovšem neustále zvedá obočí, neboť tím se jen zvyšuje pohádkovost pohledu.

„Slečno, jak se jmenuje váš marker?“ opakuji svou otázku.

Vidím na ní, že by raději slyšela: „Slečno, proč nemáte na sobě pouze frak?“ nebo něco podobného… ale na to se jí právě neptám. Mně nejde dnešní sen z hlavy.

„No, jak by se jmenoval,“ durdí se. „Ferri se jmenuje. Ferri Athenstädt.“

„Tak? Ferri Athenstädt? Tedy zase starý známý.“

„Vypravujte mi hodně, hodně o něm, slečno,“ vrkám, ale hned se musím posilniti koňakem, tak je mi odpornou. „Vy dovedete tak rozkošně žvatlati.“

Nakloní se ke mně tajemně, tak blízko, aby mne její vlasy lechtaly v tváři a šeptá:

„Ten Ferri byl vám kdysi pálený kostelník. — Je prý z prastaré šlechtické rodiny — ale to bude jen tak řeč, protože chodí oholený. Ale jednou prý měl spoustu peněz. Nějaká zrzavá židovka, která prý už co malá dělala lehkou (sklepnice zase psala rychle několikrát po sobě své jméno), ho pak dočista svlékla. — Co se peněz týče, míním. No a když neměl žádné tinti, tak mu židovička utekla a vzala si móc, móc vysokého pána. Víte toho…“ zašeptala mi do ucha nějaké jméno, které jsem dobře neslyšel. — „Ten vysoký pán se pak musel vzdát všech hodností a směl se pak jmenovat jen: rytíř z Dämmerichu. No jo. Ale to že dřív dělala lehkou, to s ní nemoh’ smýt; já vždycky říkám —“

„Frici! Platit!“ volá někdo s estrády.

Rozhlížím se po lokále. V tom za sebou zaslechnu tiché kovové cvrlikání, jako když cvrček zvoní.

Zvědavě se obrátím.

Nevěřím svému zraku.

Slepý, stařičký Neftali Šafránek sedí zhroucen v rohu, s tváří ke zdi, starý jako Methusalem a v třesoucích se rukou kostlivce drží maličký kolovrátek, ne větší, než skřínka od cigar a točí malinkou klikou.

Přistoupím k němu.

Šeplavě zpívá pro sebe pomateně:

„Frau Pick,
Frau Hock.
Und rote blaue Stern
die schmusen ollerhand.
Von Messinung, an Räucherl und
Rohn…“

---

„Víte, jak se jmenuje ten muž?“ ptám se letícího mimo sklepníka.

„Ne, vašnosti, nikdo ho nezná, ani jeho jméno. On je už sám zapomenul. Je sám a sám ve světě. A je, prosím, 110 let stár, každou noc dostane u nás tak zvanou kávu z milosti.“

Naklonil jsem se nad starcem a zavolal jsem mu do ucha jediné slovo:

„Šafránku!“

Stařec se zachvěl, jako bleskem zasažen. Zabručel něco, třel si zamyšleně čelo.

„Rozumíte mi, pane Šafránku?“

Kývl hlavou.

„Dejte tedy pozor. Chci se vás na něco zeptati ze staré doby. Když mi dobře odpovíte, dostanete tuhle tu zlatku!“

A položil jsem zlatník na stůl.

„Zlatku,“ opakuje stařec a točí klikou kolovrátku jako šílenec.

Zadržím mu ruku:

„Vzpomeňte si dobře! Neznal jste asi před 33 lety nějakého Pernatha? Byl to rytec gemm…“

„Hadrbolec? A byl krejčí,“ blábolí dýchavičně a směje se celým obličejem, jako bych mu byl vyprávěl báječný vtip.

„Ne. Žádný Hadrbolec. — — Pernath!“

„Pereles?“ vykřikl vítězně.

„Ne. Taky ne Pereles. — — Per-nath.“

„Aha! Pascheles?“ krákorá radostně.

Upouštím zklamaně od svého pokusu.

---

„Chtěl jste se mnou mluviti, pane?“ marker Ferri Athenstädt stojí přede mnou a uklání se chladně.

„Ano. Opravdu. Můžeme při tom hrát partii biliáru.“

„Hrajete o peníze, pane? Dám vám 90 na 100.“

„Dobře. Tedy o zlatku. Začněte třeba.“

Jeho Jasnost vezme tágo, míří, chybí a zatváří se mrzutě. Znám to: nechá mne tak dojíti až k 99 a pak svou partii vyhraje jedním tahem.

Je mi stále podivněji v mysli.

Jdu rovnou za svým cílem.

„Nevzpomínáte si, pane markére, na nějakého Athanasie Pernatha? Žil tady před léty, asi v těch dobách, kdy spadl kamenný most…“

Po těch slovech jakýsi muž v černobíle pruhované plátěné kazajce, jenž sedí u zdi a čte noviny, sebou trhne, pohlédne na mne šilhavýma očima a pokřižuje se.

„Pernath, Pernath?“ opakuje markér a usilovně přemýšlí. — „Pernath? Nebyl velký a štíhlý? Hnědé vlasy, prošedivělý, krátce a do špičky zastřižený plnovous?“

„Ano. To byl on.“

„Asi 401etý? Vyhlížel, jako —“ Jeho Jasnost na mne upřeně hledí s rostoucím překvapením. „Vy jste jeho příbuzný, pane?“

Šilhavý v rohu se křižuje.

„Já? Příbuzný? To je komická myšlenka. Ne. Já se jen o něho zajímám. Víte o něm ještě něco?“ ptám se nedbale, ale cítím, jak mi tuhne srdce.

Ferri Athenstädt přemýšlí dále:

„Nemýlím-li se, říkalo se jednu dobu, že šílí. Jednou tvrdil, že se jmenuje — počkejte… ano: Laponder! A pak se zase vydával za jakéhosi Charouska!“

„To je lež!“ vykřikl šilhavý. „Charousek opravdu žil. Můj táta po něm zdědil pár tisíc!“

„Kdo je ten muž?“ ptám se polohlasně markéra.

„Je to převozník a jmenuje se Čamrda, A co se Pernatha týče, tu si vzpomínám, že si v pozdějších letech vzal krásnou, snědou židovku — —“

„Miriam!“ vykřikl jsem a jsem při tom tak rozčilen, že se mi prsty třesou a já nejsem s to dále hráti.

Převozník se křižuje.

„Co je vám dnes, pane Čamrdo?“ ptá se marker udiveně.

„Ten Pernath nikdy nežil!“ křičí šilhavec rozčíleně. „Já tomu nevěřím.“

Nalévám tomu muži honem koňak, aby byl hovornější.

„Jsou lidi, kteří povídají, že Pernath ještě žije a že bydlí na Hradčanech,“ jde převozník s barvou ven.

„Kde na Hradčanech?“

Převozník se křižuje.

„To je to právě. On prý bydlí tam, kde žádný člověk nemůže bydlet: ve zdi u poslední svítilny…“

„Znáte jeho dům, pane — pane — Čamrdo?“

„Za nic na světě bych tam nahoru nešel,“ protestuje šilhavý. „Co si to, šmarjájózef, myslíte?“

„Ale cestu byste mi snad mohl zdaleka ukázati!“

„To bych moh’,“ bručí převozník. „Ale musel byste počkat do šesti hodin. Pak jdu k Vltavě. Ale neradím vám to. Slítnete do Jeleního příkopu a zlámete vaz! Panenko Maria.“

---

Jdeme spolu v jitru; svěží vítr vane od řeky. Očekáváním cítím sotva půdu pod nohama.

Pojednou se přede mnou vynořuje dům v ulici „U staré školy“.

Poznávám každé okno. Prohnutou deštní rouru, mřížení, mastně se lesknoucí římsy — všechno, všechno!

„Kdy vyhořel tento dům?“ ptám se převozníka. Hučí mi v uších napětím.

„Ten přece nevyhořel.“

„Ale ano. Vím to určitě.“

„A ba ne.“

„Ale já to přece vím. Chcete se vsaditi?“

„O kolik?“

„O zlatku.“

„Platí.“

A Čamrda zavolal domovníka.

„Prosimich, fotr, vyhořel někdy tenhle dům?“

„I ’de pa’!“ směje se domovník.

Nemohu a nemohu tomu věřiti.

„’Sem v tomdle domě už na sedmdesátej rok, tak že bych vo tom mušel mít povědomost,“ vykládá domovník.

— — Podivno, podivno!! — —

---

Čamrda převáží mne přes Vltavu ve své loďce, sbité z osmi nehoblovaných prken. Dělá při tom komické šikmé zpětné pohyby. Žlutá voda pění se kolem dřeva. Střechy Hradčan hoří červeně v ranní záři.

Nevýslovně slavnostní pocit se mne zmocňuje. Tiše spící pocit, jako z bývalého života, jako by byl svět kolem mne začarován — snivý poznatek, jako bych žil občas na několika místech najednou.

Vystoupil jsem.

„Co jsem dlužen, pane Čamrdo?“

„Krejcárek, prosím. Kdybyste byl pomáhal veslovat, bylo by to stálo dva krejcary…“

Kráčím opět vzhůru cestou, kterou jsem šel už dnes v noci, v spánku: úzkými, opuštěnými zámeckými schody. Buší mi srdce a vím už předem: teď přijde holý strom, jehož větve visí přes zeď.

Ne: je pokryt bílými květy.

Vzduch je plný sladkého dechu šeříku.

U mých nohou leží město v ranním světle — jako zaslíbená vidina.

Žádný zvuk. Jen vůně a lesk.

Trefil bych se zavřenýma očima nahoru do malé, zajímavé alchymistické uličky, tak dobře znám už každý krok.

Ale kde dnes v noci stálo dřevěné brlení před bíle se lesknoucím domem, tam uzavírá dnes ulici nádherné, prohnuté, pozlacené mřížoví.

Dva tisové stromy pnou se z kvetoucích, nízkých křovin a stojí po obou stranách vstupní brány zdi, jež za mřížovím se podél táhne.

Vztyčuji se, abych viděl přes křoviska a jsem oslněn novou nádherou.

Zahradní zeď je pokryta mosaikou. Tyrkysově modrou se zlatými, zvlášť mušlovitými freskami, jež znázorňují kultus egyptského boha Osirise.

Vstupní brána zobrazuje boha samého: hermafrodit ze dvou polovin, jež tvoří křídla vrat; pravá polovice ženská, levá mužská.

Svoboden. Ilustrace Hugo Steiner-Praga, 1916^{[red 1]}

On sedí na nádherném, plochém trůnu z perloviny — v basreliefu — a zlatá jeho hlava je zaječí. Uši jsou vztyčeny vzhůru a jsou blízko sebe, takže vyhlížejí, jako obě stránky rozevřené knihy — —

Voní zde rosa a hyacintová vůně vane přes zeď.

Dlouho stojím zde jako zkamenělý, v údivu. Zdá se mi, že vstupuji do cizího světa. Starý zahradník nebo sluha se stříbrnými přeskami u střevíců a se žabotem a podivně střiženým kabátem přichází z leva k mřížím a ptá se mne, co si přeji.

Podám mu beze slova zabalený klobouk Athanasia Pernatha skrze mříže.

Vezme ho a jde skrze křídlová vrata.

Jakmile se vrata rozevrou, vidím v pozadí chrámu podobný, mramorový dům a na jeho stupních:

Athanasia Pernatha

a o něho opřenou:

Miriam,

a oba se dívají dolů, na město.

Na okamžik se Miriam ohledne, spatří mne, usměje se a šeptá cosi Pernathovi.

Jsem okouzlen její krásou.

Je tak mladá, jak jsem ji viděl dnes v noci ve snu…

Athanasius Pernath otočí se zvolna ke mně a mé srdce přestává tlouci.

Je mi, jako bych se viděl v zrcadle, tak podobným je jeho obličej mému.

Pak zapadnou opět křídla vrat a já vidím už a jen lesknoucího se hermafrodita.

Starý sluha mi podává můj klobouk a praví (slyším jeho hlas, jako by přicházel z hloubi země):

„Pan Athanasius Pernath vzkazuje své srdečně díky a prosí, byste ho nepovažoval za nepohostinného, protože vás nezve dále do zahrady; zapovídá to přísný, prastarý domácí řad.

Mám vyříditi, že si váš klobouk ani neposadil na hlavu, ježto mu byla výměna hned nápadnou.

On prý doufá, že jeho klobouk vám také nezpůsobil žádnou bolest hlavy.“

Redakční poznámky

Toto jsou redakční poznámky projektu Wikizdroje, které se v původním textu nenacházejí.

1. Ilustrace není součástí českého vydání.