Filosofská historie/Kapitola XIII.

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Kapitola XIII.
Autor: Alois Jirásek
Zdroj: JIRÁSEK, Alois. Filosofská historie. Praha : J. Otto, [1898]. (Světová knihovna; sv. 22-23).  
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70

Rok 1849 minul. Filosofie litomyšlská byla zrušena, legie se rozešla, prapor její zničen. Páter rektor strhl jej se žerdi, kterou zarazil do piaristické zahrady k nějakému angreštovému keři.

Rollerka se vystěhovala z města ke svým příbuzným.

Po pěti letech bylo v starožitném domě, v němž slečna Elis bydlela, zase veselo. Vyplnilť se její sen, vyplnila Lenčina tužba. MUDr. Vavřena se oženil, veda k oltáři farářovu neteř. Láska jejich byla tak svěží, jako za oné doby, kdy se ještě scházívali za nedělního odpoledne v zámeckém parku. Měli hosty až z Moravy. Frybort, šťastný, spokojený, přijel s Márinkou a usmívaje se, pravil: „Byls mi družbou, příteli, ale tu službu ti splatit nemohu, jak tato figura zde ukazuje.“ I ukázal na svého tříletého, boubelatého kloučka.

Paní aktuárová, ač pozvána, na svatbě nebyla.

Sličná, bohatá dcerka její nenašla dosud ženicha. Čekala na velkého pána, nejméně doktora. Ale dosud nepřišel.

Slečna Elis odstěhovala se „ke svým dětem“. a nelitovala toho nikdy. Vypravovala nyní častěji než jindy, jak měla jeden a padesát filosofu v bytu. Padesát z nich stali se samostatnými pány, jedenapadesátý zahynul na barikádě.

Když žila u Vavřenů, došel jí list, za který musila celý dvacetník vyplatit. Co to, kdo asi píše? Byl to Zelenka, jenž oznamoval, že je v Medlitském klášteře a že se mu převýborně daří. „Již nemusím chléb a ovocnou kaši pojídati,“ psal mimo jiné.

„Věřím,“ podotkl Vavřena, „teď asi má tlusté, rumné tváře a notné bříško a nevezme jinou knihu do ruky nežli breviář.“

„A škrtí dvacetníky; ani nevyplatí psaní.“

O Štědrém večeru, který mladý doktor s milou ženuškou poprvé trávil, dostal od Fryborta srdečný list, v němž našel také veliký popsaný arch. V čele stálo:

„Kolegové!“

„Je to první opis provolání, které jsme před slavností majáles spolu skládali. Našel jsem je na dně svého studentského kufru. Bude ti zajisté milo, na ony časy sobě vzpomenouti,“ psal Frybort.

„Baže milo! Tenkráte jsme se našli u starého stromu; víš, Lenko? Máme ted také hnízdečko a je v něm milo a blaze.“

*

Skonává se historie filosofská sepsaná pro milou památku starým a pro potěšení mladým, které aby hojné bylo, autor té kroniky upřímně rád sobě přeje a žádá.