Filosofská historie/Kapitola XII.

Filosofská historie Alois Jirásek
Kapitola XI.	Kapitola XII.	Kapitola XIII.

Údaje o textu
Titulek:	Kapitola XII.
Autor:	Alois Jirásek
Zdroj:	JIRÁSEK, Alois. Filosofská historie. Praha : J. Otto, [1898]. (Světová knihovna; sv. 22-23).   Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

V noci dne 14. června vyšlo vojsko tajně z Prahy a obsadilo Hradčany. Druhého dne kníže Windischgrätz vyřkl nad Prahou obleženost. Lid podnikl nerovný boj. Ze Starého Města stříleli na Malou Stranu, načež vojsko odpovídalo hrubou střelbou granátovou.

V davu bojujících studentů byl Vavřena i Frybort, ale bojovali od sebe vzdáleni; Vavřena stál v houfu studentském a pilně střílel.

„Sem, přátelé, sem!“ ozval se za ním mocný, hřímavý hlas. Když se ohlédl, spatřil dlouhého mnicha, v hrubé, hnědé kutně. Tvář mladého mnicha, jinak nehezká, byla bledá, jen oko planulo živou zaníceností. V levici držel kouřící se ještě pušku, pravicí ukazoval na ohrožené, nebezpečné místo.

„Špíno!“ vzkřikl Vavřena a přiskočil k bývalému kolegovi.

„Vojto! Vítám tě! Ale sem, za mnou, sem, sem!“

Hrnuli se tam, kam naznačil bojovný mnich, jenž poznovu nabíjel pušku. Vavřena se postavil vedle něho. Rány zarachotily, granáty svištěly a třaskaly, křik válečný kolkolem, tu a tam ozvalo se zasténání i smrtelný chrapot. Na dlouhé řeči a vyptávání nebylo času. Vavřena jen zaslechl Špínův hlas:

„Je tu Frybort taky?“

„Je.“

Vtom praskl nedaleko granát, třísky jeho rozpraskly se, a když zážeh a výbuch minul, leželo několik mladíků na dlažbě ve své krvi. Vavřena, vyváznuv z nebezpečí, ohlédl se po Špínovi. Ten ležel vedle. Ihned přikleknuv, nadzdvihl svého přítele. Byl na smrt bledý, na prsou barvila se kutna teplou krví.

S pomocí nějakého studenta odnesl těžce raněného na místo, jež bylo chráněno před nepřátelskými koulemi.

Když mladému mnichovi lékařsky přispěli a on z mrákoty se probral, promluvil namáhavě k Vavřenovi:

„Jdi do boje, jdi. Přijdeš-li do Litomyšle, pozdravuj — víš.“ Pak umlkl. Vavřena neposlechl na slovo, ale chvíli ještě zůstal a dobře učinil.

Tak aspoň v poslední hodince stál u dokonávajícího „opuštěného sirotka“ známý, přítel, jenž srdečně nad nešťastným zatruchlil.

To bylo 15. června. Den nato uzavřena čestná kapitulace; ale když potom z mlýnů na vojsko vystřeleno, obnovil Windischgrätz bombardování, přičemž staroměstské mlýny i vodárna vyhořely.

Dne 17. června vzdala se Praha. Vojsko vtrhlo do města a nastalo houfné zatýkání.

*

Prve nežli se Praha vzdala a než došlo k těm smutným koncům, vrátila se pomoc litomyšlská.

Slečna Elis vyptávala se opatrně po svých studentech, zdali je tam nikdo neviděl; avšak nikdo nemohl jí žádané zprávy dáti. Filosofové s nimi nebyli, šli zajisté na barikády, a tu buď padli, aneb byli zatčeni a před soud postaveni.

Lenka v tváři jako by kapky krve neměla, stále zamyšlena, smutná. Neměla nikoho, komu by si mohla postěžovali. K slečně Elis nesměla; neb nyní, co strýc onemocněl, nevyšla téměř ani na krok z domu. Musila především Roubínka obsluhovat a u vedení domácnosti jí neuleveno. Však ani teta ani Lotty nemohly říci, že by jen slovem si postěžovala, anebo že by před nimi vzdychla.

Což tmavá komůrka slz neviděla a nepověděla také, že za dlouhých nočních hodin slyšela tichý pláč opuštěného srdce, jež se lekalo, že všecko, všecko ztratilo.

Pan aktuár se opravdu a nebezpečně roznemohl.

To všecko měla ta konstituce na svědomí, jak jeho manželka Rollerce pověděla. Paní purkmistrová vrátila se z delší návštěvy u přátel a první její cesto byla k aktuárovým. Přinesla tam také noviny, jak je Praha rozstřílená, jak ty rebelanty chytají.

Když to Roubinkovi pověděli, vyjasnila se mu tvář a pravil: „No, bude zas pořádek.“

V městě mnoho se vypravovalo o Frybortovi a Vavřenovi. Ač slečna Elis a návodem jejím dobří přátelé tvrdili, že její filosofové na vagace odešli, přece tu i tam se povídalo, že šli do Prahy a tam zůstali, a Roubínková dodávala:

„Dobře to Roubínek povídal, že to s tím Vavřenou ein schlechtes Ende nehmen wird.“

Minulo několik dní a žádných zpráv nebylo.

V noci, šestého dne potom, co se navrátila pomoc městská z Prahy, probudila se náhle slečna Elis.

Slyšela zaklepati na dveře tím způsobem, jakým někdy klepával Frybort, když se pozdě od Prenců vracel. Myslila, že to byl živý sen, ale klepání ozvalo se poznovu, rychle, chvatně.

Začala se třást a namáhavě vstávši, oděla se kvapně a spěchala dolů, jak jen mohla.

„Kdo to?“ ptala se třesoucím se hlasem.

„Já, slečno Elis, Frybort —“

„Svatá Panno!“

Otevřela, on stiskl jí srdečně ruku a sám zavřel.

„Pojďme rychle nahoru.“

Když rozsvítila, div nevzkřikla zděšením. Ten kvetoucí mladík jak se změnil! Zhubeněl, šat rozedraný, špinavý.

„Nelekejte se, nic mně není, jen hrozný hlad mám. Utíkám z Prahy čtvrtý den, musil jsem se skrývat — jen rychle něco jíst. Co dělá Márinka?“

A když slečna přinesla, prosil, aby vzbudila Márinku; možná-li, že musí ještě té noci dále.

Elis byla jako u vidění. Měla radost i strach, a dělala, co Frybort chtěl.

„A co pan Vavřena ?“

„Je živ a zdráv a uprchl domů do hor. Utíkali jsme kus pospolu. Ten lístek odevzdejte Lence. Ale Špína, chudák, padl na barikádě.“

Slečna Elis zalekla se a nechtěla ani uvěřiti. Byla by do nekonečna litovala a se vyptávala, kdyby jí Frybort času popřál. Pokud bylo možná, tiše vzbudila Márínku i domácí paní, jimž krátce vše oznámila. Obě chvatně se přistrojivše, spěchaly nahoru. Frybort, spatřiv svou Márínku, nic se na matku neohlížel, ale vyskočiv, objal prudce milé děvče. Paní domácí chtěla dělat kázáníčko, proč se do té rebelie dával a tak snad studie si pokazil, ale student dovedl ji potěšit. Byl by málem zapomněl, co ještě hodlá učinit, ale hlas zvonu z věže, druhou hodinu noční oznamující, jej upamatoval. Vysvětliv vše, pokud čas dovoloval, a rozloučiv se krátce, srdečně, odešel a zamířil k nedalekým moravským hranicím. Slíbil, že jakmile domova dojde, lístkem oznámí. Tiše, nepozorovaně přišel a rovněž tak zmizel.

Následujícího večera neslyšela již komůrka Lenčina tichý, bolestný pláč. Svíčka vzplanula a při jejím světle klonila se dívka nad proužkem papíru, který jí oznamoval, že Vavřena žije, že šťastně prchl a co nevidět více listem oznámí.

*

Bouře pražská potlačena, nastaly výslechy a tresty.

Špí na si už všechno odbyl. Dlouho se v kutně, která ho nikterak netěšila, nesoužil, ale na věčnost v ní musil.

Než minuly prázdniny, stihl paní Roubínkovou a její dceru velký zármutek. Pan aktuár odebral se na věčnost. Odešel, zanechav, jak se sluší a patří, spořádanou poslední vůli. Ustanovil, co manželce, co dceři, kam „obršta“, „abraháma“, „klapálka“ atd. a zvláštní odstavec věnován „vzácnému“ obrazu Herodesa krále, na který i na lůžku leže, často a dlouho patřival. Zanechal jej listovnímu, milému příteli, s nímž tak často růžově se bavíval. Na Lenku zcela nezapomněl. Ustanovil jí skrovnou sumičku, že jej tak pečlivě a věrně opatrovala.

Byl slavný pohřeb. Bůh nebeský nepopřál panu aktuárovi té radosti, aby se dočkal dobrého pořádku doby Bachovy blahé paměti. Zato jej povolal k sobě, aby se radoval s Žižkou a císařem Josefem, „co je ten kostel po nich na památku“.

Po prázdninách bylo v bytu slečny Elis méně hluku než jindy. Nemělať žádného filosofa a přijala do bytu tři malé studentíky. Než nestýskalo se jí, neboť byla spokojenější. Její dávné přání se splnilo.

Navrhla Lence, aby se k ní přestěhovala a s ní žila. Paní aktuárová, ovdověvši, dlouho se naoko zpěčovala, ale nakonec povolila; vždyť byla Lenka také trochu ze slečniny přízně.

Po prázdninách přijel Frybort s otcem a požádal o ruku Márinčinu. Paní domácí arci snívala o doktoru, ale Frybort raději volil veliký, krásný statek na zlaté Hané, a Márinka také nezamítla studovaného rolníka.

„Měla jsi filosofa, oficíra, budeš mít také sedláka ráda?“

Objala jej.

*

Nyní chodívala psaní z Moravy přímo na adresu Márinčinu; slečna Elis dostávala jen listy z Prahy, které vlastně byly Lenčiny. Psával je Vojtěch Vavřena, medicinae studiosus. Ušel šťastně všemu vyšetřování, mohl klidně dále studovati.

Zelenka nepsal.

„To jsem věděla, že jak odtud odejde, že zapomene.“

O masopustě příštího roku přijel si Frybort s četnou družinou hanáckou pro Márinku, aby ji odvezl jako. svou milou žínku. Z Prahy přibyl host, Vavřena, jenž Márinku dovedl k oltáři a jehož družičkou byla Lenka Když o svatební hostině všickni byli rozveseleni, nejvíce sám ženich, a přípitky se pronášely, povstal Vavřena a povznesl číši na čestnou památku bývalého přítele a kolegy, který v osudném boji na barikádách zahynul. Nevěsta sklopila oči, slečna Elis zaslzela.