Fantastické povídky (Zeyer)/Z papíru na kornouty

Fantastické povídky Julius Zeyer
	Z papíru na kornouty	Opálová miska

Údaje o textu
Titulek:	Z papíru na kornouty
Autor:	Julius Zeyer
Zdroj:	ZEYER, Julius. Fantastické povídky. Kolín: V. Bořivoj Čech, 1882. s. 5–42. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

I had a dream, which was not all a dream.

Lord Byron.

Co jinoch asi patnáctiletý měl jsem horečnou touhu spatřiti — aspoň Cařihrad. Však nedostávalo se mi peněz a ponejprv a naposledy ve svém živobytí dal jsem se svésti k té pošetilosti, že jsem vsadil do malé loterie. Rozumí se samo, že jsem nevyhrál. Zlá sudička moje dopřála mi v náhradu za Cařihrad o něco později spatřiti — Vídeň; bože, jaká to náhrada! Schladila se moje roztoužená přání a Vídeň, která se tenkráte ještě ani nebalila do svého nynějšího pozlátkového roucha, nenáviděl jsem od té doby vší silou své duše. Zašla mi chuť k cestování. Ale před několika lety vzbudila se opět ve mně touha po cizích krajích, a tenkráte byly zase Sierry španělské vidinou, která duši mou mocným kouzlem jímala a mne tajuplně k sobě vábila. Pokusy moje o uskutečnění toho plánu nezdařily se. Seděl jsem tedy mrzut ve svém pokoji, když mne navštívil přítel.

„Jedu domů na návštěvu,“ pravil mi, „a přicházím se tě naposledy optat, chceš-li mne tam doprovodit?“

Byl domovem ve vesnici na úpatí hor krkonošských.

„Ne-li Cařihrad, aspoň Vídeň; ne-li Sierry, aspoň Krkonoše,“ pravil jsem s resignací a jeli jsme.

Zůstali jsme as týden ve vsi a pak jsme se chystali na vycházku do hor. Zlá moje sudička, která mi nezdar všech ideálních plánů do vínku byla vložila, opět škodolibě se usmála: jen že jsme vyšli, začalo se modro nebes kalit, velebné hlavy hor halily se do závojů neproniknutelné mlhy a mokří „jako myši“ dorazili jsme k večeru do Šaclíře, kdež přítel můj měl strýce. Nevím, jak se to děje, ale zpozoroval jsem dávno, že mimo mne skoro každý, kdekoli se jen octne, nějakého „strýce“ nalézá, který mu tak právě vhod přicházívá. Tento strýc byl náhodou člověk nad míru veselý a přívětivý; musili jsme se u něho ubytovat. Byl kupcem. Ztrávili jsme večer dosti příjemně a doufali, že se k ránu vyjasní, ale kýžená pohoda se nedostavila. Když pak dva dni pršet nepřestávalo, bavil jsem se tím, že jsem si do krámu sedl a se díval, jak „strýc“ prodává, neboť v celém domě nebylo knihy, kterou bych si byl mohl dlouhou chvíli ukrátit. Napadlo mi, že bych mohl pomáhat při prodeji, však počínal jsem si velice nemotorně a utržil jsem jen výsměchu.

„Nemohu vás k ničemu potřebovat,“ žertoval kupec, „leda chcete-li stáčet kornouty. Zde máte papír, hleďte, jak se to dělá.“

Pokoušel jsem se marně o zhotovení pravidelného kornoutu, a za svou snahu byl jsem nespravedlivě odměněn — novým posměchem. Nechal jsem tedy práce a začal jsem z dlouhé chvíle číst zažloutlé papíry, které přede mnou ležely. V nich našel jsem malý sešit, který mne ihned obzvláště zajímal. Byl to kus denníku, sepsaného člověkem neznámým, valně již porouchaný, bez počátku a konce a téměř k nepřečtení vyrudlý. Obsah toho denníku podávám zde, jen málo změněný. Ale obávám se, že přijdu čtenáři nevhod s opisem, jako jsem kupci nevhod přišel s nepodařeným kornoutem, neboť vím, že co podávám, není dle vkusu právě panujícího a že forma není umělecká.

„Takovými škváry,“ pravil mi přítel, kterému jsem denník předčítal a kterému jsem se s úmyslem publikace svěřil, „takovými škváry zatemňuje se jen zdravý rozum našeho bodrého lidu.“

„Nemyslím, že by ten spisek měl dosti působivosti k takovému účinku,“ odpověděl jsem, „a otřepaná fráze o „bodrém lidu“ atd. mi neimponuje.“

„A kdo to vůbec bude číst?“ ptal se rozhorleně, „což myslíš, že fysiologie se svými experimenty neodzvonila na vždy „duchům“, což myslíš, že najdou se lidé, kteří by i třeba na hlubokého Swedenborga a vznešenou sv. Terezii jinak hleděli, než na druh zajímavých bláznů?“

„Myslím, že je přece několik lidí, kteří tak nečiní,“ pravil jsem, „a ta tvoje fysiologie, kterou zlehčovati mi ovšem ani nenapadá, nedokázala ostatně v oboru spiritismu ničeho, leč že na pranýř postavila humbug některých podvodníků, kterým bez toho nikdo nevěřil. V podstatě si zůstalo vše stejné; s „duchy“ má fysiologie tak málo co dělat jako biblí s anatomií.“

„Ale podivno, že se ani tobě, který v ně věříš, ani mně ještě nikdy žádný duch nezjevil.“

„Nechodí do kavárny.“

„A ty věříš, že co ten člověk zde napsal, opravdu se stalo?“

„Věřím!“

„Ale mimo tebe neuvěří nikdo.“

„Dost možná, není také víry třeba, čte-li kdo „povídku“. Obávám se jen toho jediného, že se nebude líbit.“

„Nač tedy uveřejňovat?“

Na to jsem odpověděl příteli to, co pravím čtenáři, najdu-li jakého vůbec: — „ah cela est plus fort que moi!“

Obsah rukopisu byl pak tento:

* * *

— — — na cestě do Inšpruku. Hostinec stál na konci vesnice; byl to dům rozsáhlý a pěkně ač zcela jen ze dřeva vystavený. Když jsem do něho vkročil, bylo mi nápadno, že mi nikdo vstříc nepřichází, bylť jsem uvykl srdečné přívětivosti lidu tyrolského. Po obou stranách průjezdu byly dvéře; otevřel jsem ty na pravo a vešel do prostranné síně. Slunce bylo právě zapadlo, a ačkoli se venku ještě nestmívalo, bylo v síni přece již pošmurno, neboť velké, košaté ořechy před domem vrhaly tam okny husté stíny. Uprostřed síně stálo mladé děvče a plakalo, z vedlejšího pokoje bylo slyšet mnoho tlumených hlasů a štkání. Když mne bylo děvče zhlédlo, vkročilo mi ihned vstříc a prosilo za odpuštění, že si mne dosud nikdo nepovšiml.

„Hospodář náš,“ pravilo utírajíc slzy velkou zástěrou, „hospodář náš dnes ráno zemřel. Je zde mnoho sousedů, někteří těší vdovu, a ženy se modlí u mrtvoly.“

Dal jsem svou soustrasť na jevo, a děvče plakalo dále.

„Chcete-li přenocovat, povedu vás do vašeho pokoje,“ pravilo v slzách, a pracujíc ruče zástěrou po tváři dodalo: „a chcete-li večeřet, přinesu vám jídlo do vašeho pokoje.“

Šel jsem za děvčetem. Vedlo mne přes široké schody do prvního patra. Pokoj, který mi otevřelo, byl nízký a nepoměrně dlouhý: zaujímalť zajisté třetinu celého patra. Zdi byly kalno-modrou barvou natřené, nábytek nevkusný z neleštěného dřeva a poněkud již starobylý. Naproti posteli stála velká almara a nad ní visel obraz tak nízko, že se jí rámcem dotýkal a spíše na ní postaven býti se zdál. Celý pokoj jevil stopy zanedbalosti, ba zpustlosti; patrně do něho málo kdy lidská noha vkráčela. Příbytky naše souvisí jaksi s naší bytostí, námi opuštěny zdají se truchliti, sežloutnou, vadnou, prachnivějí jako kytice bez vláhy. A tak bylo i zde, vše pošmurno, neveselo. Ale za to prostírala se před okny půvabná krajina tyrolská se vším kouzlem horské krásy — vysoko strměly tmavými lesy porostlé stráně, na úpatí jich zelenaly se lučiny a sady a malebné domky prohlédaly bujným stromovím. Nebe pak jasné, průhledné a slunečními paprsky jako nasycené, připomínalo mi zlatou půdu středověkých maleb.

Byl jsem příliš schvácen, než abych si byl pokrmu přál, žádal jsem tedy jen vína, toho zrádného tyrolského vína, které na okus lehké, jako oheň žilami k mozku se proudí.

„Nepotřebujete už ničeho?“ ptalo se děvče, když mi bylo víno a svíčku v dřevěném svícnu přineslo.

„Ničeho. Zejtra záhy vstanu a dám se na další cestu. Mohu míti před čtvrtou snídaní?“

„Můžete, pane, třeba ještě dříve. Nebudeme po celou noc spáti. Modlíme se za nebožtíka. Dobrou noc!“

Sedl jsem k oknu, patře, jak světlo denní zvolna shasínalo a noc poznenáhla z tmavého již údolí na lesnaté hory stoupala, jak snoubivši se se stíny pravěkých hvozdů posléz celou krajinu v tajemné své roucho halila, a jak konečně plna velebnosti na nejvyšším horstva vrcholku co vítězka usedla, tak že již nezbýval než jediný světlý pruh nad temenem jejím, poslední to stopa prchajícího boha Hélia.

Nechtěl jsem myšlenkám svým pustit uzdu, věda, že by zaběhly do krajů bolných upomínek a že by pak spánek nezavítal na umdlená má víčka. Odtrhl jsem se tedy násilně od velebného divadla. Rozežhav svíčku prohlížel jsem bezúčelně nezajímavý pro tuto noc útulek. Posvítil jsem si též na obraz nad skříní visící. Byl skoro zcela černý a na první okamžik jsem při nedostatečném osvětlení ani nerozeznal, co vlastně představuje. Ale brzy zmocnil se mne přepodivný pocit. Bylať to podobizna mnicha neznámého mi řádu. Byl oděn v černý plášť zvláštního kroje a pod paždím držel velkou knihu s červenou ořízkou.

Technika té malby byla pochybená, obraz pocházel patrně z dávných věků a byl sem tam pozdější rukou opravován, ale oči a vůbec celý obličej byl mistrovsky proveden. Pronikavé a poněkud šilhavé oči zíraly s takovou živostí a tak výrazně, že diváka téměř zarážely, a úšklebné rty zdály se skorem dýchati. Však nejpodivnější bylo, že se tvář toho mnicha neustále měnila; brzy jakoby se potutelně smál, brzy jak by nepohnutě hleděl. Mnul jsem si v jakémsi udivení oči, ale pak zase smál jsem se sám svému dětinství.

„Podivné účinky plápolajícího světla,“ myslil jsem. „Prohlédnu si při slunečním světle obraz zítra.“ Na to jsem sfoukl svíčku a ulehl na postel.

Noc byla vlažná, nechal jsem tedy okno otevřené a modravé světlo vycházejícího měsíce loudilo se táhlými paprsky do světnice. Bylo úplné ticho, jen z dolejška bylo slyšet jednotvárné, utlumené odříkávání jakési litanie a ustavičné to bzučení mne záhy ukolébalo. Myšlenky moje pozbývaly určitosti, zdálo se mi jen ob čas, že z mlhavých upomínek jasně vystupoval náhle zde strom, pod nímž jsem byl ráno seděl, tam bílý kámen, který na silnici ležel. Poslední vidinou byl starý zámek, který jsem byl odpoledne viděl a o němž mi stařena jedna vypravovala, že „prý tam straší“. S pojmem „strašení“ jsem usnul.

Nevím, jak dlouho jsem asi byl dřímal, když jsem se zbudil s pocitem, že někdo neustále a upřeně na mne se dívá. Usednuv na loži pilně kolem jsem se rozhlížel. Dlouhý ten pokoj prázdnotou svou na mne zíval. Bylo mi nevolno. Tu utkvěly mi oči mimoděk na obraze mnichově proti posteli visícím. Byl osvětlen jasným leskem luny a výraz zvláštní té tváři byl opět změněn. Mnich se zdál tak hluboce dojatým, že oči jeho byly jako slzami zavlhlé.

„Jaká to fantasie?“ pravil jsem nahlas polo mrzutě, polo ospale. „Ale ty oči mne pronásledují. Již mi dejte spát, pane mnichu, dobrou noc!“

„Dobrou noc, Erazime,“ ozval se hlas mnicha na stěně jako šeptem lehkého větru, „ale raději nespi, sedni opět na posteli a daruj mi tuto noc.“ A za chvilku připojil: „Vždyť jsi mlád, což jest ti jediná noc?“

Na to si hluboce vzdychl, vzal velkou knihu svou z podpaždí, položil si ji před sebe na skříň, natahoval ruce jako někdo, jenž mění nepohodlnou svou posici, opřel oba lokty o skříň a díval se z rámce jako oknem do pokoje. Příšerné počínání toho přeludu naplňovalo mne hrůzou, krev mi stydla v žilách — ale mnich se mému strachu tak hlasitě smál, že zděšení moje se posléze ztratilo, mnul jsem si jen oči, nevěda, spím-li anebo bdím-li.

„Bdíš, Erazime, bdíš,“ pravil mnich, mžouraje jako skřítek čtveračivě očima.

„Což jsme krajané?“ tážu se, „že tak dobře po česku rozprávíte?“

„Krajané?“ opakoval mnich a tvář jeho náhle se zasmušila. „Krajané? Ne, či ano. Nerozuměl bys, kdybych ti ihned vysvětliti chtěl. Visel jsem více než dvě stě let v Čechách na rozličných místech, jsme tedy skoro krajané.“

Mnich se hluboce zamyslil, ale nyní propukl jsem já zase v rozpustilý smích.

„Jaké to tlachy!“ volal jsem, „přicházím z Italie, meškal jsem delší čas ve Španělsku a poznal jsem tedy důkladně vaše bratry, pane mnichu, avšak tak nezáživnými bájkami mne dosud nikdo z nich nečastoval. Co mnich, to lhář, ta pravda vždy platila.“

Tu zraky jeho hrozivě zasršely, a rty zachvěly se mu hněvem. Však brzy se zloba jeho zmírnila a smutek se mu rozhostil po tváři. Jal se mluviti klidným hlasem.

„Promiň, že jsem se rozhorlil, soudíš jako pravý syn své doby. Zásluhy naše a práce a utrpení jsou zapomenuty. Ploveš proudem, nekárám tě. Mužů, kteří pevně proti návalu předsudků stáli, kteří po pravdě se pídili a nehleděli na vše mimo sebe pouze hranolem samolibé předpojatosti, mužů takových bylo vždy tak poskrovnu jako vlasů na unavené mé hlavě.“ Přejel si rukou přes vráskovité čelo.

„K čemu dlouhé řeči?“ odtušil jsem poněkud drsně, „mnišství nelze omlouvat, jest ono jedovatý výkvět z jarého štěpu křesťanství.“

„Pak jest květ starší stromu,“ pravil mnich. „Jižtě dávno před tím, než vzešlo světlo nazarenské, najdeš poustevníky vznešené na březích Gangu posvátného i Nilu blahodárného, a pud odvrátiti se od hluku lichého světa potrvá potud, pokud povaze lidské vrozenou zůstane ona idealní touha, kterouž rozehřáta, duše ráda by perutě rozepjala, aby uletěla tam do bezkonečného modra, prahnouc po blahu neobmezeném, jen opojně tušeném. Z touhy té zrodilo se mnišství, velkolepý omyl, který vrcholí v svatém Františku z Assissi, jehož serafinským nazvali. Země ale není bydlištěm andělův a proto vešlo „tělo“ v oprávněnou vzpouru proti „serafinské“ myšlence, která jemu jsoucnosť upírati chtěla, a opět to byli mniši, kteří bojovali v řadě první — mnich Rabelais ohromným smíchem svým zvonil „serafinismu“ umíráčkem a mnich Luther jej vložil na čas do rakve.“

„A kam míříte dlouhou svojí řečí?“

„Nikam, hájím pouze své bývalé bratry. Avšak zanech všeho hádání, věř po lidsku, co se ti zdá. Mysli si ku příkladu, že mluvíš s obrazem na stěně visícím.“

„Odpusťte, jste ve svém právu, málem bych byl zapomněl, že jste obraz,“ odvětil jsem, „ale proč si také tak opravdově počínáte? Než, dovolte, jak jste se dověděl mého jména, říkají mi skutečně Erazím.“

„Na tom není nic divného,“ pravil mnich. „Znám tě od narození. Jsi velmi své matce podoben.“

„Vy jste znal moji matku?“ vzkřikl jsem.

Ale mnich neodpovídal; otevřel knihu před sebou a obracel dlouho listy sem a tam. Oslovil jsem ho ještě několikráte bez výsledku; zdálo se mi, že pořád více a více skutečnosti pozbýval. Znenadání přerušil své mlčení.

„Co’s pravil?“ ptal se. „Promiň, že jsem neodpovídal. Mám hlubokou v hlavě ránu, kterou mi zasadil zuřivý švédský jeden vojín —“

„Mluvte mi o mé matce!“ prosil jsem.

„Oh tvá matka byla anděl!“ odtušil měkkým hlasem. „Celý dům, v němž jsem na půdě zapomenut ležel, vyjasnil se, když se ona s tvým otcem tam přistěhovala. Byla tak dobrá a krásná, že když v zahradě pod keřem seděla, růžová poupata hlavičky k ní skláněla a stromy bohatství svých rosných drahokamů na čisté její čelo sypaly. Jednou mne našla v prachu ležet, donesla mne ihned do své světničky a pověsila nad stolek. V tom pokojíku mé zvadlé srdce zase pookřálo. Vídal jsem ji pracovat, slýchal jsem veselý její zpěv, když vedle tvé kolébky klečívala…“

Cítil jsem, jak mi slzy po tváři kanuly, i nemohl jsem dlouho pohnutím promluvit.

„A byl jste ještě v domě, když štěstí mých rodičů tak náhle se zvrátilo?“ ptal jsem se posléz.

Mnich místo odpovědi obracel opět listy v černé knize.

„Oh dobře máte,“ pravil jsem, „že v biblí své hledáte nějaké místo na mou útěchu, však pochybuji, že se vám podaří zmírniti tu trpkosť bolestnou.“

„Kniha ta není biblí.“

„Co tedy?“

„Kronika. Přečtu ti z ní list. Erazíme, poslyš. Neznáš do podrobna život a neštěstí svých rodičů, dnes se dovíš o všem. Slova, která s tebou promluvím, jsou ta poslední už na věky. Blíží se doba, v které mi již nebude přáno zavítávati v obvod planety, kterou jsem tak vroucně miloval a s kterou prach můj se sloučil. Za nedlouho zničí požár i tento obraz, poslední stopu mé bývalé jsoucnosti, a já, kapka, splynu s mořem nesmírným. Budu v pravdě, až zdánlivě býti přestanu!… Ty pak seď tiše a naslouchej!“

Klesl jsem nazpět na postel, měl jsem pocit, jako bych náhle v sochu se obracel: oči moje se upřely na mnicha a nehýbaje sebou, v jakési ztrnulosti slyšel jsem těžké oddychování vlastních prsou.

Mnich pak jal se klidně čísti toto:

„V jedné z nejtišších a nejodlehlejších ulic hořejšího Nového města pražského, v ulici, která se zelenala jako pažit — tak hustě tam tehdá rostla tráva mezi sporou dlažbou — stál malý, jednopatrový sice, ale nad míru úhledný dům. Lomenice jeho, vysoká a špičatá, plna věžiček, sloupků a výklenků, byla pestře omalovaná a dodávala mu fantastického vzezření, obzvláště na jaře, když z četných rozpuklin řims vykvétaly drobné květiny a stupinkovatá lomenice šveholícím ptactvem takřka poseta bývala. Sousedů neměl ten domek žádných; po obou stranách vybíhaly od něho dlouhé, dosti vysoké zdi, přes kteréž staré krásné stromy všelijakého druhu do tiché ulice hleděly a každého kolem jdoucího vábily, aby přes šedou ohradu se přehoupl a do stinného klínu té věčně šepotající zahrady nahlédl. Jinak se tam dostati lze nebylo, any zeleně natřené dvéře domu, jediný to vchod, stále uzavřeny s tak sebevědomou lhostejností přístup zamezovaly, že se mnohý nad jejich urážlivostí až rozzlobil, a snad by byl leckdo i slova nevole přes rty přepustil, kdyby nebyl nad dveřmi visel obraz panny Marie se zlatými vlasy a přelahodným úsměvem. Při pohledu na ni zmizela všechna zloba. Ke cti té světice zaplála co večer purpurovým světlem skleněná lampa, mající tvar velké hvězdy, a dům slul po celé ulici jménem „u červené hvězdy“. Dle fantastického vzezření a stálé uzavřenosti byl by cizinec snad soudil, že se tam dějí bůh ví jaké tajnosti, však byl by se mýlil: obyvatelé jeho žili po měšťansku, prostě a klidně. Dům náležel zámožné vdově, paní Doliňské.

Byla to žena dokonalá; kdo ji znal, měl ji ve vážnosti a v úctě. Manžel její býval honákem. Když zemřel, měla již odrostlé syny, a těm, vychovaným takřka v obchodě otcově, dařilo se výborně; živnosť vůčihledě rostla a květla. Však byli to také mužové řádní a přičinliví nad míru. Nejstarší, Václav, usadil se v Olomouci, kdež tenkráte velké trhy na dobytek bývaly; prostřední, Josef, pak jezdíval vždy z Prahy, vyplácel v Olomouci bratrem skoupený brav a obstarával jeho další dopravu do Čech. Nejmladší, Karel, navštěvoval ještě školu, když otec zemřel.

Dceru paní Doliňská neměla žádnou, a litovala toho velice, neboť bývala mnoho o samotě a stýskalo se jí často. Ne snad, že by byla zahálela a dlouhou chvíli měla: té paní Doliňská dokonce neznala, ale jemná její duše práhla po společnosti stejně jemné bytosti. Mimo to slábl jí také již zrak a paní Doliňská byla horlivá čtenářka a byla by tedy ráda viděla, kdyby jí někdo za dlouhých večerů byl z dobré knihy předčítal. Měla celou řadu starých spisů, jež byla od svého strýce plátenníka zdědila. Dobrá ta žena, která byla plnou duší a celým srdcem katolické církvi oddána, neměla tušení, že větší čásť těch vzácných knih byla na indexu spisů v Čechách zapovězených, netušila, že strýc plátenník, ten skrytý husita, své tištěné poklady s nebezpečím jmění, ano i života od útlého mládí tajně přes české hranice podloudně přepravoval i přese všechnu přísnou zápověď císařovny královny, která tehdáž byla nařídila, aby vinník takový „ihned právně podržán a criminaliter na potaz vzat byl“, kde pak „na trest mečem proti němu pokračováno bude, ještě s pobráním všeho zboží.“ O všem tom neměla paní Doliňská ani zdání a kochala se nevinně Martina Kabátníka „Cestou z Čech do Jerusaléma“, rozjímala nábožně, čítajíc „Sedmero kázaní Jeronyma Savanaroly z Ferrari“ a obdivovala se naivně knize „o rytíři křesťanském, plavícím se přes bouřlivé světa tohoto moře, k břehu věčného života.“

Mluvil-li zpovědník její o knihách, „které jsou jako žluč drakův z kalicha Babylonského“, nenapadlo jí nikdy ani z daleka, že by se slova dobrého pátera vztahovati mohla také na její poklady…

Synové nepochopovali zálibu její ve čtení, ale ona přece našla někoho, jenž jí s radostí vyhověl; bylť to Jan, výrostek as o dvě léta starší než nejmladší její syn. Jan byl sirotek, kterého nebožtík její muž z pouhé útrpnosti do domu přijal. Jan se měl k světu, byl hlavy bystré a srdce vděčného.

Bratří Doliňští zaměstnávali ho záhy co účetního a písaře a nebyli by zajisté věrnějšího a přičinlivějšího služebníka našli, kdyby kraj světa byli hledali. Ale Jan měl netoliko vtipnou hlavu, ale co o mnoho více váží, i duši jemnou, plnou pravé dobroty: byltě tak útlocitný, že měl téměř povahu ženskou, a paní Doliňská našla u něho ono porozumění, kteréž myslila, že by jen v útlém srdci dívčím hledat musila.

Za onoho času navštívil bůh Prahu těžkou ranou — „za hříchy její“ říkali pokrytci a hlupci — nakažlivá totiž nemoc zuřila děsně, obzvláště mezi chudším lidem a v níže položených částech města. Velké množství lidu umíralo bez pomoci, celé domy stály prázdné, neboť umřelo-li v kterém domě několik lidí, rozutíkali se ostatní před strašlivým hostem a stávalo se mnohdy, že nemocní jen následkem nedostatku péče v opuštěnosti umírali. Sobectví lidské ukazovalo se tu v hnusné nahotě, ale také obětovnosť nejnezištnější a sebezapírání nejšlechetnější skvělo se v plné, vznešené kráse. Paní Doliňská byla z těch, kteří se nechvějí hned strachem o vzácnou osobu svou; viděla, že pomoci jest potřebí a vynasnažila se tedy, seč síly její stačily pomoc tu poskytovati. Chodila celý den po Praze, navštěvovala nemocné, přinášela, co potřeba kázala, radila a těšila všemožně.

Jednoho dne šla po Františku okolo malého domku a slyšela dětský pláč, tak žalostivý a dojemný, že ihned musila vejíti. V celém domku bylo mrtvo a ticho až na ten srdcejímavý hlásek děcka. Paní Doliňská klepala na všechny dvéře, ale nikdo se neozýval; otevřela tedy bez rozmýšlení dvéře světnice, z níž pláč zazníval. Úžasem raněna couvla o krok nazpět: na zemi ležela mrtvola muže, zahalená v starý plášť a na chudobném loži mrtvola ženy — oči v sloup majíc obrácené, a ještě plné hrůzy před strašným stínem smrti. Vedle ní sedělo malé, as tříleté děvčátko v košilce a volalo plačíc neustále: „mámo, maminko!“ Na tváři mrtvé ženy tkvěla ještě bohatá slza. Kdož ví, kdo ji vyronil, zdali umírající matka nebo opuštěný, nevědomý sirotek? Opuštěný? Nikoli, neboť paní Doliňská stála jen chvilku ztrnulá a bez pohnutí na prahu; jakmile ji děcko bylo zhledlo a ruce po ní vztáhlo, již letěla mu vstříc. Děvčátko usmálo se tak bezstarostně a důvěrně, jako by si na klíně matčině s růžemi hrálo. Paní Doliňská zaštkala, až jí srdce usedalo. Dítě se chvilku udiveně dívalo, pak zvedlo ručičky a řeklo: „vzít“.

Paní Doliňská zatlačila matce oči, zulíbala dítě, vzala je do náruče a odnesla domů. Když vešla do světnice, seděl Jan u stolku a psal list, který mu Josef diktoval.

„Co nám to nesete, matičko, pod pláštěm?“ ptal se Josef.

„Sestřičku,“ řekla prostě paní Doliňská, rozevřela plášť a položila spící děcko na postel.

Jan a Josef kvapně přistoupli a probudili dítě hlomozem svých kroků. Krásnějších očiček ještě svět neviděl: bylať jako plna hvězd a hřála jako slunce boží, zářila tím záhadným, udiveným, hlubokým výrazem, který oprávňuje prastarou domněnku matek, že dušičky rozeňátek jejich v spánku do blaženějších a vznešenějších světů zalétají a probuzením teprv opět na zem naši se vracejí.

Paní Doliňská vypravovala udiveným posluchačům, jak byla dítě našla a Jan byl tak dojat, že vedle postele klekl a malou ručičku děcka se slzami v očích celoval.

„S dítětem tím se již nerozloučím,“ řekla paní Doliňská, „pravila jsem vám, že vám nesu sestru a chci dostát svému slovu; budu mu matkou věrnou a svědomitou.“

A dostála svému slibu.

Malá Anežka rostla v domě Doliňských jako polní kvítko, neznajíc než slunko lásky, než vlažný déšť míruplných slov a bezoblačný obzor příkladné ctnosti. Byla děcko tak líbezné a krásné, že motýlkové jí na tvářičky sedali, když v zahradě si byla lehla: měliť za to, že tváře její jsou růže a hvězdná její očka krůpěje skvoucí rosy, a když vyrostla, byla pannou tak sličnou a lepou, že jabloň naschvál zelenými větvičkami na tabule okna klepala, jen aby Anežka se ohlédla, a učinila-li tak, zarděly se bledé květy jabloně samou radostí.

Paní Doliňská, ač zámožná, nechtěla Anežku vychovati co „slečnu“, bylo by se jí to hříšným přepychem zdálo, a Anežka musila se tedy přiučovat všemu, čeho řádný muž na dobré a moudré hospodyni žádá. Avšak paní Doliňská přece jen ráda vídala, zanášela-li se Anežka myšlenkami vyššími, a nebránila jí tedy, když pročítala celou zásobu knih po strýci zděděných. Byl to pravý svátek pro paní Doliňskou, když Anežka v sobotu na večer kancionálu Jana Muzofila se chopila a z něho stříbrojasným hlasem zpívati se jala. Vůbec zdálo se paní Doliňské, že krásnějších písní nikdy nebyla slyšela než ty, které Anežka pěla, a divila se jen, odkud je béře. Však Anežka sama nevěděla, odkud jí přicházely, vždyť to slavík v keři na konci zahrady tlukoucí také nevěděl! Jaký to tedy div, vždyť činíme vše jen jako ve snu a pohnutky našich činů jsou nám tak nejasny, jako naše city. Ale Anežce nebylo větší záhady než to, co pro Jana cítila, pro Jana, toho věrného druha jejího dětství. Čím on jí nebyl! Nerozlučným druhem, bratrem, ano i učitelem, neboť vše, co o světě věděla, prýštilo se ze skrovné studánky jeho vědomostí. Rukou v ruce chodívala s ním po Praze naslouchajíc udiveně jeho vypravování o těch pošmurných palácích, o stinných, tmavých kostelích a tajemných polosesutých domech. S jakým pohnutím slýchávala jej vyprávěti vážné pověsti o slavných knížatech a králích, sladké legendy o světicích a svatých, a nyní — jaká se tu od nějakého času v ní udála změna, nikým nepozorovaná? Vyhýbala se Janovi všemožně, chtěl-li se dotknouti její ruky, vztáhla jí nazpět, chtěl-li se zadívat do jejích očí, sklopila je a odvracela se rychle, hleděl-li pak smutně za ní, vyronila potají hořké slzy, a dělala si výčitky, že byla k němu nelaskavou, a přece zachovala se zase tak při prvním opětném s ním setkání.

„Co to vše znamená?“ ptala se sama sebe. Bláhové dítě! Milovala ho. Milovala, ale slova „láska“ ještě neznala. Mělo se jí brzy rozbřesknouti.

Paní Doliňská zanášela se myšlenkou, učiniti z Anežky svou snachu. Karel, nejmladší její syn, nastoupil na místo staršího Josefa, který se nyní v Praze trvale byl usadil, zůstaviv mladšímu bratrovi časté a někdy nepohodlné jezdění do Olomouce. Bylť Karel veselý hoch, úsměv ze rtů jeho ani na chvilku nemizel a nejmilejší jeho zábavou byl tanec, jemuž také náruživě se oddával. Paní Doliňská čekala, až „zmoudří“. Když bylo Anežce osmnácte as let, umínila si paní Doliňská, že sen svůj o Anežčině sňatku s Karlem v skutečnosť uvede. „Jsemť jako dým před větrem,“ pravila si, „již zde na dlouho nepobudu a ráda bych viděla, kdyby ti lidé již byli svoji.“ A jednoho večera si pravila: „Promluvím s Anežkou.“

Karel byl opět, jako obyčejně, na cestách a Anežka vyšívala mu trepky na překvapení k jmeninám. Právě se radila s Janem, má-li růži, která střed girlandy na trepkách tvořila, modře neb žlutě stínovat, neboť dávat vyšívaným květům barvu přirozenou, považovalo se tenkráte ještě za věc nevkusnou a na takové převrácenosti vůbec nikdo ani nemyslil.

„Těší mne velmi, že tak laskavě na Karla zpomínáš, Anežko,“ pravila paní Doliňská, když byla přistoupila.

„Pozoruji již dávno, že’s mu nakloněna jako nikomu jinému, více než bratrovi. Mámť příčinu se z toho radovati, neboť nejvroucnější přání mé jest, viděti vás oba před oltářem páně. Karel je hoch dobrý a poctivý, po jeho boku ti bude pouť životem sladká.“

Paní Doliňská sice nepozorovala, že by Anežka Karlovi nakloněna byla „jako nikomu jinému“, jak byla pravila, ale domýšlela se toho, poněvadž si toho přála. Čekala dychtivě na odpověď děvčete, ale Anežka ani nehlesla, zbledla jako stěna, modrá a žlutá vlna octla se okamžitě na zemi, ale za to se dělaly Anežce mžitky před očima, neméně žluté a modré, než upuštěná vlna, a zároveň cítila takovou slabosť v nohou, že hledala rukou nějaké podpory. Divnou náhodou dotkla se ruky Janovy, ale ta byla tak chladná, že Anežkou mráz projel a ona se zpamatovala. Hleděla naň: byl klidný a trochu bledý a rty jeho se třásly. Ani on ani ona nepromluvili. A podivně i paní Doliňské se to všeobecné strnutí jaksi doteklo: hleděla chvilku mlčky s jednoho na druhého a pak vyšla tiše z pokoje, majíc hlavu poněkud nachýlenu.

Mezi Janem a Anežkou bylo z nenadání a pojednou jasno: viděli si na vzájem na dno srdce, jako blankytnými vlnami na dno průhledného jezera. Okamžik, který je rozloučiti měl, vyjevil jim vše; nepotřebovali slov, pohledy jim dostačily. Klesla na sedadlo a Jan jí celoval ruku, která ještě spočívala v ruce jeho; oči jeho byly vlhké, zrovna jako tenkráte, když ji byl co děcko poprvé uviděl. Ale jaké zcela jiné city háraly nyní v mužných jeho prsou!

Ona se zpamatovala první, chtěla vymknouti ruku z jeho objetí, on však nepustil ji.

„Jene“, pravila, „je konec všemu!“

Zasmál se trpce.

„Dnes jsem nalezl bohatství netušené a dnes ještě se ho vzdát a bez boje? Ne, ne, tak lacino neprodám blaho svého žití!“

„A povinnosti naše, a naše vděčnosť?“ napomínala ho Anežka. „Jene, Jene, jak můžeš zapomínat?“

„O kéž by té nebylo, Anežko!“ vzkřikl vášnivě, „ale pravda, dluh ten musí zaplacen býti, osud s námi účtuje, a krev našich srdcí snad nestačí ani na úroky!“

„Zlý, zlý a bezbožný!“ volala s pláčem Anežka a vyrvala se z jeho rukou.

V tom se ozvalo hrčení kočáru do domu vjíždějícího a brzy na to rozlehly se kroky na schodišti, — Karel se vracel z cesty. Anežka rychle schovala své vyšívání, Jan klesl do sedadla u okna a Karel s matkou vešli do pokoje. Bylo již šero a Karel nepozoroval ničeho. Vypravoval vesele, jak se byl na cestě bavil, s kým se byl setkal a jaké obchody uzavřel. Anežka se ztratila za chvilku z pokoje a nevrátila se až k večeři, kterou byla připravila, pak rozžehla svíčku v těžkém mosazném svícnu.

Karel byl velmi hladový, jedl a pil s takovou chutí, že ani nepozoroval, kterak ostatní se skoro pokrmu ani nedotýkali. „Ach, ještě něco nového,“ řekl mezi jídlem, „byl bych málem zapomněl. Starý Bechyňský zemřel.“

Starý Bechyňský byl majitelem velké hospody na moravské hranici, Doliňští na svých cestách do Olomouce bývali u něho vždy na noc a libovali si tam velice. Ale měli si také proč libovat, neboť bývalo u Bechyňských vždy živo jako na jarmarce, cestujících lidí sešlo se tam ze všech končin a člověk si tam mohl i ve všem pohodlí odpočinout i dle chuti se pobavit.

„Vdova Bechyňská,“ pokračoval Karel, „chce hospodu pronajmouti, nevěděla byste, matičko, nikoho, kdo by ji najal? Pochodil by výborně, věřte, že by zbohatl za málo let tak, že by hospodu koupit mohl i s polnostmi k ní příslušnými, jest to živnost zrovna jak zlaté doly pro každého, kdo se přičiní.“

Paní Doliňská, která roztržitě po celý večer byla poslouchala, vztýčila pojednou hlavu.

„Snad vím někoho,“ pravila, „a zejtra si o tom promluvíme. Jsi unaven, pojďme spat.“ — Pak šli.

Uplynulo několik neděl. Paní Doliňská se Anežce o sňatku již ani nezmiňovala; byla velmi mlčenliva a zamyšlena. Anežka sedávala u okna a vyšívala trpělivě modré a žluté růže a místo rosou je kropívala slzami. Jana nebylo ani vidět, nebylo-li ho nevyhnutelně potřebí; měl prý náramně mnoho práce, nevycházel ani z pokojíku v přízemí, který sloužil Doliňským za pisárnu a jemu za byt. Ale jednou večer, když byla paní Doliňská sama s Anežkou v pokoji, vešel neočekávaně. Zdál se velice rozčilen, červenal se a bledl v rychlém střídání. Paní Doliňská s podivením na něj hleděla, když k ní přistoupil a když jí začal ruku líbat, utkvělo oko její tázavě na jeho tváři.

„Vzácná paní,“ začal rozpačitě, „učinila jste pro mne více než matka pro dítě vlastní. Odměniti se vám není mi možná, to může jedině bůh, však onť mi svědkem, že s radostí bych každou chvíli za vás položil život svůj.“

„Znám tě, Jene,“ odpověděla paní Doliňská dojata, „ale proč se právě teď o tom zmiňuješ?“

„Protože se obávám, že si ve zlé vykládati snad budete to, co učiniti jsem se odhodlal, že mne z nevděčnosti viniti snad budete, řeknu-li vám, že odsud odejíti musím — ale nezbývá mi nic jiného, musím opustiti požehnaný tento krov, a to brzy a na vždy.“

Od okna se ozval stesk, ale tak slabý, že ho jen ucho Janovo zachytiti dovedlo, a při tom tak dojemný, že se srdce jeho křečovitě stáhlo.

„Ano, máš pravdu, Jene,“ pravila klidně paní Doliňská, „postavení, které zde zajímáš, bylo dosti dobré pro hocha, muži již nestačí, je ti výnosnějšího potřebí.“

„Mohla byste myslit, že mne bídná ziskuchtivosť k podobnému kroku dohání?“ zvolal Jan bolestně uražen.

„Bláhový,“ vpadla mu paní Doliňská do řeči, „vždyť jsem sama na to již myslila. Nepátrám po pohnutce tvého jednání, ale ne dosti na tom, že jsem nahlédla potřebu změny, našla jsem ti již nové působiště. Najala jsem ti hostinec u Bechyňských, bude to základ k tvému jmění. Nebylť nikdy úmysl mého muže udělati z tebe služebníka mých synů; pravila jsem ti, že postavení tvé u nás bylo dosti dobré pro hocha, ale muži že již nestačí.“

Jan naslouchal všecek zaražen.

„Ale musíš se oženit,“ pokračovala paní Doliňská, „bez ženy by’s byl jako bez pravice, a vyhlídla jsem ti již nevěstu, s kterou budeš zajisté šťasten.“

Jan pozdvihl ruku, jako by se něčemu brániti chtěl, a od okna bylo slyšet těžké dýchání.

„Neodporuj,“ usmála se paní Doliňská, „v tom vzdorovati nedovoluji; ostatně ti pravím, že budeš spokojen, neboť nevěsta, s kterou tě obmýšlím, je zde — naše Anežka.“

Tenkráte byl slyšet výkřik dvojí ale jásavý a tak šťastný, že se paní Doliňská blaženě zachvěla a než se nadálá, klečel Jan i Anežka jí u nohou a celovali jí ruce a roucho.

„Pošetilci,“ kárala je dobrá žena, „což mne tak málo znáte, že jste myslili, že libůstka vlastní by mi mohla dražší býti vašeho štěstí? Bohu díky, poznala jsem hned, jak to mezi vámi stojí a žehnám vám od srdce!“

Na nebi rozbřeskly se davem jasné hvězdy a jiskrnýma očima hleděly všechny do tmavého pokoje divíce se, že tak velké blaho do tak malého prostoru se vejde, a venku v zahradě šeptaly si stromy a keře a květiny radostnou novinu o štěstí dvou lidí, a měsíc, ten starý kouzelník, naslouchal jim nepřestávaje ani na okamžik přísti stříbrnou nit svých paprsků do modravého pláště své družky — noci.

Milenci žili nyní jako ve snu a než se toho nadali, vzešlo blahé ráno, kteréž je na věky spojiti mělo. Tichý a klidný, jako jejich srdce, byl ten den slavný, bez hluku, bez okázalosti brali se za ranního šera do kostela. Na prahu domu v zahradě očekávala jich paní Doliňská, aby je doprovodila; když ji byli zahlédli, poklekli, žádajíce za její požehnání.

„Bud1 šťastný, Jene, ty srdce ryzé,“ pravila, „buď šťastna, dcero, ty blaho mého stáří.“ A hlasem tichým a snivým přidala: „Budiž život váš manželský jako cesta učeníků do Emaus putujících, nechť vám tak uplyne jako jim, když rozmlouvali s pánem, a až den váš se nachýlí a vám již se připozdívati bude, pak nechť klidně a šťastně jako oni vejdete do domu stinného s pánem, by s vámi zůstal a vy s ním.“

Položila ruce své na hlavy obou snoubenců a pozvedla zrak svůj k nebesům, z kterých noční stíny byly právě uprchlý a na jejichž klenbě bílé, lehké obláčky právě v zlatý háv se odívaly, aby důstojně pozdravily slunce, širého obzoru vladaře. — — —

Stará hospoda, i na dále „u Bechyňských“ nazývaná, vyjasnila náhle zasmušilou tvář, když se byla mladá hospodyně v jejich zděch ubytovala; již se nekabonila jako dříve na kolemjdoucí, ale usmívala se vesele košatými lipami na silnici. Karel Doliňský nelhal ani nepřepínal, když ji za zlaté doly vyhlašoval, manželům dařilo se opravdu skvěle a na obzoru jich blaha neukazoval se ani mráček — dvě leta jim uplynuly jako den. Tím časem pak přinesl čáp, který na kostelní věži hnízdil, jednou za temné noci krásné co Jesulátko dítě a položil je Anežce do kolébky, jako divnou náhodou přichystané — děťátko bílé a růžové jako z jabloně květ — tak si vypravovala před hospodou mlýnky na rybníce stavící mládež.

Anežka, která dříve nepochopovala, že by mohlo býti štěstí její ještě dokonalejší, poznala nyní, že se jen přec ještě dalo stupňovati; — avšak dosáhnouti bez úrazu a pohromy vrcholu blaženosti, není žádnému smrtelníku souzeno, a s temene hory nevede stezka jinam než do údolí. Anežka nemohla se již zcela po porodu zotaviti; nebyla sice chorá, ale líce její již se nečervenala jako dříve a jakási slabosť se o ni stále pokoušela. Však na tom nebylo ještě dosti. Jan, ačkoliv se v povaze a podstatě nikterak neměnil, nýbrž stále tím ryzým, dokonalým a laskavým mužem zůstával, začínal od onoho času, kdy se byl otcem stal, poněkud příliš lpěti na statku vezdejším. Počítal bez ustání nabyté jmění a přemýšlel neustále, jak by je dále rozmnožil. Zdálo se mu, že by to přece jen docela jinak vypadalo, kdyby najatá hospoda již jeho majetkem byla.

„Je to k vůli Erazímkovi,“ chlácholil ženu, když mu přílišné bažení po statku vyčítala a vyslovil-li jméno milého synáčka, umlkla ihned a sladký úsměv vyjasnil starostlivou tvář její. Však paní Doliňská pravila bez obalu, že se jí to mamonění nelíbí a výmluva na synka nedocházela u ní platnosti; ba tvrdila přímo, že z toho nic dobrého nepojde. Než malé tyto výčitky a hádky byly jen co lehké kotoučky prachu, jež slunce tvář ještě zakaliti nemohou, a neštěstí přikvačilo odjinud z nenadání, bez výstrahy, kvapně a zhoubné jako černá bouře uprostřed dne jasného.

Bylo posvícení. U Bechyňských bylo neobyčejně hlučno, a Jan i Anežka měli plné ruce práce. Anežka byla nucena snésti postýlku synáčkovu do světničky vedle kuchyně, neboť neměla tolik času, aby mohla přes chvíli do hořejšího patra, v němž bydlili, docházet, aby přihlížela, spí-li hošík její a nemá-li čeho potřebí, a z čeládky nemohla také nikoho tam nechat na stráži. Na večer přijel také ještě Karel; byl na cestě do Olomouce a chtěl „u Bechyňských“ přenocovat.

„Prosím tě,“ řekl Jan, když ho byli uvítali, „jdi jen hned nahoru do svého pokoje a ulehni; musíš zejtra časně vstávat a znám tě, že pustíš-li se do tance, tak snadno již nepřestáváš.“

Karel slíbil, že tak učiní, ale za chvilku, když byla zazněla hudba tak lákavá, rozčilující, nemohl přece odolati, musil se aspoň mezi dveře postavit a podívat, jak se jiní vesele točí. Ale na neštěstí stála vedle dveří Bára, zjev to zcela zvláštní. Nikdo nevěděl, kdo to děvče vlastně bylo a od kterých pocházela rodičů. Jednou na jaře ji nalezli, divokrásné děcko, na kraji lesa jako kvítko, jež byla Vesna ztratila z věnce zdobícího její skráně. Říkali, že s nebe spadla jako hvězda; mluvila prý tenkráte řečí, kterou nikdo nerozuměl a měla prý na sobě šaty, jakých před tím nikdo ještě nebyl spatřil. Celá vesnice se sběhla a bohatý jeden soused, který neměl dětí, vzal si ji za svou. Bára byla krása cizorodá. Byla štíhlá jako sosna, pleť její byla temná, oko plálo tajemným ohněm, ruce a nohy měla tak malé, že ji lidé prosili, aby jim je na obdiv ukazovala, a do tmavého vlasu, když jej rozpustila, mohla se zahaliti jako do pláště. Bára nepracovala ničeho, hleděla celý den do slunce a při měsíci dávala se na louce do tance, tak že se jí lidé pověrčivě vyhýbali. Ale její tančení bylo docela jiné než to obyčejné, nepohybovala pouze nohama: celé tělo její bylo při tom oživeno, tanec její byl jako viditelná hudba, Bára byla Terpsichorou v selském oděvu. To polozavřené oko, které pod tmavým stínem hedbávných řas tak divokou radostí svítilo, že se zdálo, jako by jiskry z něho sršely, ta po bachantsku svislá ramena a to do zadu mrštěné tělo — toho všeho bylo přes příliš pro stoicism našeho Karla: než se kdo nadál, točil se již s Bárou v divém reji.

„Karle, jaká to pošetilosť!“ vyčítal mu Jan, když se byl opojený tanečník unaven zastavil.

„Máš pravdu,“ odpověděl Karel tahaje Jana za sebou do šenku, „měl bych si raději lehnout, musím časně na cestu a mimo to mám zde v pasu kolem těla skoro polovici společného našeho jmění v dukátech. Tíží mne to nesmírně při tanci, ale přes to všechno musím ještě jednou s Bárou do kola.“

„S tebou si věru člověk neví rady,“ krčil Jan rameny, „a vymluviti si pošetilosť svou nedáš.“

Karel zatím odepnul pás, a prosil, aby mu ho Jan uschoval.

„Zde v šenku? Co ti napadá!“ namítal Jan, „pojď, povedu tě do tvého pokoje, tam si to ulož sám.“

Ve dveřích potkali starého Josefa; byl to vysloužilý voják, Tyrolák, kterého Jan s hospodou co podomka byl převzal. Josef Steinbrech byl co voják do Čech přišel a uvázl pak „u Bechyňských“, kdež ho k vůli jeho němčině potřebovali; mimo to byl Josef pro svou poctivosť a pracovitosť v celém okolí znám. Srostl jaksi s tím starým domem „u Bechyňských“ a patřil tam jako ty lípy před domem; byli by ho tam pohřešovali jako ten sloup, který ve velké síni celé klenutí držel.

„Josefe,“ velel Jan, „vezměte zavazadla s sebou a odneste je za námi.“

Když přišli do prvního patra ke dveřím, kde hospodář se svou chotí bydlil, zastavili se.

„Uschovám ty peníze raději ve vlastním pokoji,“ řekl Jan, „budou zde bezpečnější.“

Pokoje pro hosty byly totiž ještě dlouhou chodbou od té části domu, kde Jan bydlil, odloučeny a bylo by domácím spíše ušlo, kdyby na konci neosvětlené chodby se byl kdo do pokojů vloudil než zde, kdežto bylo na ty dveře velmi dobře z dola, z otevřené kuchyně vidět.

„Nyní, Josefe, nechte zavazadla zde a spěšte opět dolů,“ rozkazoval Jan mezi tím co pás s dukáty do starodávné skříně ukládal, která měla sice zámek, ale tak zrezavělý, že ji nebylo lze ani uzavříti. Však toho nebylo také potřebí, neboť dveře pokoje byly opatřeny velmi dobrým zámkem a Jan zavřel na dva západy a strčil klíč do kapsy.

Karel tančil jako zběsilý a teprv po půlnoci podařilo se Janovi jej přemluviti, aby konečně ulehl. Doprovodil ho sám k pokoji na konci chodby a když se vracel a kolem vlastního příbytku kráčel, zastavil se na okamžik; vzpomněl si totiž, že zapomněl v pokoji na židli, když byl Karlovy peníze ukládal, svou zelenou čapku. Byl tak na ni zvyklý, že mu ustavičně něco scházelo, neměl-li ji na hlavě a neměl po celý večer čas se pro ni vrátit; skočil tedy rychle do pokoje, vzal čapku a pospíchal zase dolů. Vycházeje z pokoje vrazil z nenadání do někoho na samém prahu, byl to Josef Steinbrech, který právě z pokoje Karlova přicházel, nesa v náručí téhož šaty k cídění.

Oba muži se lekli a oba se zasmáli, když se byli poznali a pak šel každý po své práci. Časně ráno odjel Karel do Olomouce.

Bratr Václav ho již netrpělivě očekával; trh byl neobyčejně živý, Václav byl mnoho nakoupil a Karel přiraziv, odepjal ihned pás, aby potřebné peníze vyplatil. Ale jaké bylo podivení obou bratrů, když v pasu místo dukátů nic než samé krejcary a groše nalezli.

„Toť příliš nevčasný žert,“ rozhorlil se Karel. „Jan chtěje mne nejspíše za lehkomyslnosť mou potrestati, mohl také jiný spůsob a jiný čas k šprýmům si vyhledat!“ A vypravoval Václavovi, jak byl celou noc tančil a kterak Jan, jemuž peníze byl k uschování odevzdal, takové šašky si z něho stropil.

Václav se mrzel velice; rozpaky jeho nebyly malé, neboť bylo mu hotových peněz potřebí a byl tudíž nucen vypůjčiti si je na úroky.

Rozumí se samo sebou, že Karel hned po trhu nazpět kvapil a Janovi zcela bez obalu pověděl, kterak nevčasnosť toho žertu jej i bratra rozmrzela. Jan otevíral oči pravě, že nerozumí, na co Karel naráží; Karel vyložil podrobněji, oč se jedná, ale Jan ještě nechápal. Zkrátka z nedorozumění vzešla mrzutosť, z mrzutosti hádka a z hádky křik. Anežka nevědouc, co se děje, přiběhla a strnula, když byla, co se stalo, uslyšela; netrvalo dlouho a celý dům byl zpraven o události té skoro zázračné a za hodinu sběhla se celá vesnice. Nikdo nevěděl, co si má myslit. Jan tvrdil, že to věc nemožná, že musil být Karel okraden dříve, než „u Bechyňských“ slezl aneb později na cestě; Karel zase dovolával se svědectví kočího, že po celé cestě z Prahy sem a dále k Olomouci z kočáru hrubě ani neslezl, a konečně vložil se do toho rychtář a stál na tom, že se věc musí vyšetřit. Tím dostala se rozepře k úřadu, a přišla komise. Jan přiznal se, že byl pás od Karla přijal, že ho vlastnoručně do skříně vložil, klíč od pokoje že choval po celou noc v kapse a že do onoho pokoje nikdo, ani on sám, nevkročil až v tom okamžiku, kdy odjíždějícímu Karlovi sám zase pás šel odevzdat. Po Janovi vyslýchali celý dům. Když přišla řada na Josefa podomka, vypravoval mezi jiným, že Jana po půlnoci na chodbě potkal, když byl z Karlova pokoje vyšel a šaty jeho k čistění nesl, Jan že právě přicházel z pokoje, v kterém on, Josef, byl sám viděl, že peníze se do skříně ukládaly. Jan nemohl si vzpomenouti, ale podomek mu připomínal, že při tom ve tmě do sebe vrazili, že se byli ulekli, a poznavše se, zasmáli. Nešťastný Jan byl ve svém rozčilení na tu malichernosť docela zapomněl tvrdě, že do pokoje nevstoupil až ráno před odjezdem Karlovým, ale odpor ten v jeho vypravování stal se mu osudným: zdálo se, že naschvál o případu tom byl pomlčel. Komise byla ihned proti němu předpojatá a to tím více, když přece nebylo nikomu jinému, než jemu samému lze vkročiti do onoho pokoje, od něhož klíč v kapse choval, ježto zámek neporušen byl a okna silně zamřížená. Vydán rozkaz, aby odvezli Jana do vyšetřovací vazby. —

Nářek, jaký toho dne pod střechou staré hospody se rozléhal, nebyly stoleté lípy před domem nikdy slyšely; Jan byl obecně milován a vážen, celý dům byl přesvědčen o jeho nevinnosti. Anežka ulehla ten samý den; pak zase povstala, nekvílela, ani nemluvila. Když pak Jana odváděli, padla strnulá jako socha na prahu. Tak klesá tiše kvítko na luhu, když nelítostná ruka žencova je podťala.

„Ona je nevinna, ona o ničem neví!“ byla první slova, jež paní Doliňská pracně ze sebe vypravila, když byla uslyšela o šeredné události, jež „u Bechyňských“ se sběhla. „O, já věděla, že z toho mamonění nic dobrého nepojde! Jene, Jene, proč jsem se tak černého nevděku na tobě musila dočkati?“

Tak žalovala paní Doliňská a kvapila k drahé své schovance. Skoro by ji ani nebyla poznala: líce její byla bledá a svadlá, krásné hvězdné oči její jako vyhaslé. Ošetřovala ji dle síly a možnosti, a Anežka se trochu zotavila; ale přece byl to jen stín její, jenž se nyní ploužil po zahradě. Smrt vtlačila tak hluboce svou pečeť na čisté její čelo, že každý, kdo ji shledl, ihned tušil, že pozemská pouť její dlouhá již nebude. Duše její rozepínala tiše křídla a chystala se k odletu. — —

Ztráta, kterou Doliňští utrpěli, byla nenapravitelná; blahobyt celé rodiny počal klesati. Anežka lomila v němém bolu rukama, paní Doliňská kývala jen smutně hlavou.

„Bůh dal, bůh vzal — budiž jméno jeho velebeno,“ pravila, „nereptám, hospodine, pro ztrátu statku pomíjejícího, ale, Jene, nad tebou truchlím; jen ty kdyby’s nebyl k tomu nástrojem býval!“ — —

„A vy tomu věříte!“ vzkřikla zoufale Anežka a celá bytosť její se zachvěla, „vy tomu věříte! bože, bože, toť má rána poslední!“

Klesla znova na lůžko nemocna. Paní Doliňská koupala obličej její horkými slzami, želíc trpce své neprozřetelnosti. Odvezla Anežku do Prahy, ubytovala ji znova do pokoje, v němž tak šťastné dětství byla trávila. Hleděla ubohá nyní opět ven do zahrady, kde co dítě tak ráda naslouchávala šepotání listů, šumění větru a šveholení ptactva, seděla opět u okna, před nímž stará jabloň stála, ale nic ji nyní už nezajímalo; hleděla smutně do prázdna a tiskla svadlé ruce k srdci ještě svadlejšímu.

Marně ta stará jabloň teď na okno klepala, marně skuhrala smutnou píseň zápasíc s podzimním větrem, Anežka se na ni neohledla, smáčela jen ustavičně líce svého děcka horkými slzami. Čekala co den zprávu o svém muži, čekala co den, že záhadná událosť nějak se vyjasní, čekala co den, že Jan vyjde ze žaláře ospravedlněn, očištěn, nevina jeho že vítězně pronikne chmury podezření a pak že před paní Doliňskou předstoupí a s výčitkou se ji zeptá, jak že ona tomu mohla věřit! Čekala Anežka a dočkala se konečně zprávy o muži; konečně vyšel ze žaláře, ale jak vyšel! Hanba, stud a zoufalosť byly podťaly kořen jeho života, něžné jeho srdce puklo, zemřel ve vyšetřovací vazbě.

Nit, která Anežku k pozemskému životu ještě vázala, přervala se. Když jí byli zprávu o smrti mužově se vší šetrností sdělili, obrátila oči k nebesům.

„Otče, vezmi mne domů!“ pravila tiše a sklonila hlavu na prsa. Paní Doliňské se zdálo, že slyšela cosi jako když se přetrhne struna, ale na harfě nebeské. A podivno, náhle se vrátilo světlo opět do hvězdných její očí a líce ještě jednou se zruměnila. Paní Doliňská začala opět doufat, ač si náhlou tu změnu vysvětliti nedovedla. Ale jednou ráno, právě když slunce v plné nádheře vycházelo, kynula jí Anežka rukou, a když byla paní Doliňská k lůžku „dceřině“ přistoupila, pravila tato: „Již jsem přestála!“

Ukázala na děcko, které tiše spalo, ale nedovolila, aby je zbudili, upřela zrak svůj na malý jeho obličej a umírala tiše v náručí paní Doliňské. Jen jednou ještě obrátila to nevýslovně krásné oko na ni a pravila, „a vy jste tomu věřila?“ — nebyla to výčitka, byl to jen podiv. A více již na tom světě nepromluvila.

Napadal hustý sníh, než Anežku do hrobu uložili; celý hřbitov byl jako k vůli Anežce zahalen do roucha slavnostního. Zasněžené stromy stály kolem jako andělé a poslední paprsky loučícího se slunce zachytily se na pozlaceném kříži jednoduché rakve; zdálo se, jako by ta zář vycházela zevnitř a jakoby těm, kteří se domů vraceli, zvěstovati měla, že ta, kterou uložili, šťastna je tam, kde ji žádné oko již nedostihne!

Tam ji tedy uložili do posvátného lůna matky země, aby rozpadnuvši se v prach, s ní věčně sloučena, na srdci jejím si odpočinula. A paní Doliňská se vrátila do tichého domu.

„Jsem jako lakomec,“ pravila ohlížejíc se po osiřelé jizbě, „nejdražší poklady své zahrabala jsem do černé zemi. Co mi ještě zbývá?“ Ozval se dětský hlásek — syn Anežčin plakal ze snu. Paní Doliňská klekla vedle postýlky a proud horkých slz, prvních po Anežčině smrti kanul jí po tvářích.

„Ano ty’s mi ještě zbyl, nejsem ještě zbytečna! bohu díky!“…

Ale než uplynul rok, vynesli i ji a uložili vedle Anežky pod tentýž rov. Děcko zůstavila bohu, a nebylo zapomenuto, zželel se nad osiřelou hlavinkou, která jako něžné poupě vzhůru se pnula k jeho světlu.

*

„A skvrna, která lpí posud na jméně mých nešťastných rodičů,“ vzkřikl jsem přerušiv mdlobu, která mne jak olovo tísnila — „skvrna ta mne vyhnala ze země otců, jí puzen bloudím světem, hanba mých rodičů a jejich neštěstí odňaly mi klid a blaho žití, jak navrátím drahé památce jejich opět česť ztracenou?“ —

„Než překročíš hranice této země, než zůstavíš nebetyčné její hory za sebou, setkáš se se starým hříšníkem, který je původcem onoho neštěstí; žije posud. Pamatuj na vesnici jménem „Sv. Martin“. Vinník, pro kterého rodičové tvoji tak krutě trpěli, jest onen podomek Josef Steinbrech. Znal starý dům a jeho tajnosti. Pokoj, kde otec tvůj pás s penězi byl uschoval, má okno s mříží staré a umělé práce. Dotknutím péra ukrytého v železných arabeskách otevírá se ta mříž jako dvéře. Josef náhodou objevil to tajemství. Tím oknem vloudil se do bytu a spáchal čin ohavný. Chladnokrevně vybral zlato z pasu, chladnokrevně jej naplnil mincí měděnou, ale když se chtěl zase nepozorovaně oknem vykrásti, pronikl paprsek měsíční oblaka a mimoděk utkvěl zrak jeho na hrozící mé tváři. Zmocnila se ho hrůza, vlasy se mu ježily a zuby jeho cvakaly. Konečně se zmužil a prchl. Nedaleko „Bechyňských“ je divoký úval, černé smrky stojí mu po stráni skalnaté a na dně jeho vzdoruje věkům prastarý modřín; pod stínem vetchých jeho ramen, na omžených balvanech posud tam trčících vylévali zřeci keltičtí při strašných obřadech lidskou krev; posud ještě vyhýbá se pověrčivý lid tomu tajuplnému místu, neboť pod stromem, jehož jehličí, když poledne do něho praží, vypadá, jako by modrým plamenem hořelo, leží prý pochován prokletý čaroděj, a černí havrani, kteří v hejnech na větvích modřínu sedají, jsou prý duše černokněžů, kteří hrob jeho hlídají.

Pod tím modřínem uschoval Josef uzmuté zlato. Srdce jeho zkamenělo lakotou. Viděl bez pohnutí odvádět tvého otce, matku žalem hynout a mlčel, neboť žluté světlo zlata bylo jej okouzlilo naprosto. Jen v noci, když na lůžko ulehl, pronásledoval jej můj zrak a rušil jeho spánek. Zůstal ještě půl léta „u Bechyňských“ u nových pachtýřů, pak ale předstíraje touhu po domově, odešel do Tyrol, a žije zde posud, ve vesnici sv. Martin nazvané.“ — — — — — — — — — —

Tím časem, co mnich takto četl a já celou duší naslouchal, začalo se rozednívat; obrysy stromů vystupovaly vždy určitěji z ranních par a chladný větřík zahrával s jejich vrcholky. Mnich zavřel knihu, vzal ji pod paždí a stal se zcela zase obrazem.

Chtěl jsem promluvit, ale kdosi zaklepal na dvéře a zároveň vnikl první paprsek slunka do pokoje; vyskočil jsem z postele, hodil rychle na sebe šat a otevřel jsem. Děvče přinášelo mi snídaní.

Jedl jsem rychle v zimničném rozčilení. Pak prohlížel jsem opět obraz mnicha na stěně, ale již nepozoroval jsem nic nadobyčejného. Při odchodu zastavil jsem se na prahu a pohledl ještě jednou na obraz; pozdvihl jsem k němu ruce jako na rozloučenou. Děvče se udiveně na mne dívalo, počalo se smáti a já zastyděv se chvátal jsem dolů přes schody.

„Byl to pouhý sen!“ pravil jsem sám k sobě a dal jsem se na cestu. —

Ale jakkoli jsem se snažil, nedovedl jsem přece proud svých myšlenek vpraviti do jiného řečiště; podivný ten sen stále jímal mi duši. Srdce mi krvácelo při zpomínce na nešťastné rodiče. Karel Doliňský, který mne, dokud živ byl, co hocha valně podporoval, byl mi semo tamo příběh „u Bechyňských“ vypravoval a některé podrobnosti z života matky vylíčil, však v takové souvislosti, jako této noci neseznal jsem běh jejího smutného života nikdy; a — což nyní nejpodivnějším mi bylo — jmeno podomka nebyl dříve nikdo přede mnou vyslovil.

„Byl to přece jen obyčejný sen,“ pravila mi střízlivá nyní mysl, „nic než associace ideí. Než jsi dorazil na místo posledního noclehu, byl jsi’s umínil, že budeš psáti denník, a pokud ti znám, životopis svých rodičů; ta živá malba oné podobizny, pošmurnosť pokoje, v němž jsi spal, zpomínka na zámek, „kde prý straší“, učinily to ostatní.“

Ale přese všechno domlouvání zdravého rozumu byl jsem přece přepodivně rozčilen, každé zavanutí větříku zdálo se mi šepotáním tajeného nadzemského hlasu, bublám každého potůčku voláním duchův. Všední ta silnice mne nudila a odpuzovala a než jsem se sám nadál, opustil jsem ji a stoupal úzkou cestou do tmavých lesů horstva. Den byl neobyčejně parný, cesta příkrá a kamenitá, tak že jsem každou chvilku odpočívati musil. K večeru valily se chmury od západu a brzy bloudil jsem pustou tmou, která jen ob čas ustupovala rudému světlu vzdálených blesků. Konečně zahřímal hrom a déšť se spustil proudem, vítr hučel a staré stromy prohýbajíce se stenaly.

Na štěstí poznal jsem při záři neobyčejně silného blesku malou chalupu na úzké pasece. Zaměřil jsem k ní; ale přišed k samému domku, byl jsem sklamán, neboť dvéře byly zavřeny, malá okna silnými okenicemi zabedněna, a všechno mé volání, klepání a tlučení zůstalo bez výsledku! Co dělat? Zpozoroval jsem na zadní části střechy malý otvor na spůsob vikýře, vyšvihl jsem se na plot a podařilo se mi švihnutím druhým dosáhnouti samou střechu. Za okamžik měl jsem slastný pocit, hověti si po přestálých strastech v libě páchnoucím seně. Usnul jsem. Když jsem se za několik asi hodin probudil, bylo venku ještě tma, nepršelo již, ale těžká oblaka visela ještě na obzoru. Pojednou se mi zdálo, že vidím slabé světlo nedaleko sebe, jako z podlahy vycházející. Našel jsem širokou skulinu. Všetečně přiložím oko, abych si bezděčné hostitele své dole v jizbě prohledl. Viděl jsem do dřevěné, dosti prostranné jizby, v níž dlouhá louč rudé světlo kolem rozlévala. Neviděl jsem nikoho, než starého muže. Vlas jeho byl bílý jako mléko, chůze nejistá, ruce jako hnáty kostlivce. Ohlížel se nepokojně po celé jizbě a jeho polo vyhaslé oko mělo cosi příšerného.

Přistoupil k oknům a prohlížel, jsou-li pevně uzavřena, pak zkoušel závoru u dvéří. Pojal mne mráz, zdálo se mi, že se ten člověk chystá k sebevraždě. Najednou zasvítilo oko jeho divou radostí: připlížil se k peci a vytáhl z popele velký měšec. Zdálo se mi, že se vylila žlutá záře do celé jizby, neboť třpytilo se z měšce samé zlato. Stařec vyprázdnil měšec na chudobné u peci lůžko. Cinkání peněz působilo téměř zázračně na podivnou tu bytosť; oko starcovo hořelo mladistvě; nabíral plné hrsti dukátů a sypal si je na hlavu, líbal zlato, kladl tvář svou na ty malé, blýskavé kupy, klekl před třpytavým pokladem a točil se kolem lůžka jako v tanci před oltářem nějaké modly. Vycházeloť z té žluté záře opravdu cosi kouzelného, duši jímajícího, a ze starého, lakotou opojeného muže cosi odporného, ba příšerného a děsného, že mne zjev jeho k odchodu poháněl. Nějak jsem nepochybně zašramotil, neboť stařec pojednou ustrašeně se kolem rozhlížel, házel se zimničním chvatem zlato do měšce a šlápl rychle na čoudící louč. Já pak, seskočiv rychle z půdy, uháněl jsem nocí, puzen nevysvětlitelnou hrůzou, kam mne nohy nesly. Unaven klesl jsem posléz v houšti lesa, a tam očekával jsem svitání. —

Ráno vyšlo slunce, zapudilo poslední stíny bouře, nastal den jasný a teplý. Probrav se z houští seznal jsem, že jsem byl po tmě ve velkém kole po lese běhal, neboť nedaleko mne stál opět ten osamělý domek na pasece, okna a dvéře byly posud pevně uzavřeny a starý lakomec snad dosud se kochal se svým zlatem. Neurazil jsem víc než dvě stě kroků a náhle spouštěla se cesta do širokého údolí, v němž velká vesnice mezi loukami se rozprostírala jako ostrov v zeleném jezeře; od vesnice až k samé stráni, na které jsem nyní stál, byly roztroušené domky. Cítě poněkud hlad spustil jsem se ruče stezkou dolů. Na začátku vesnice potkal jsem muže v kněžském rouše — hleděl mi přímo v tvář.

„Toť nejspíše pan farář,“ myslil jsem, „diví se as, že ho poníženě nepozdravuju, však nedočká se toho.“

Hleděl jsem tak upřeně naň, jak on na mne a usmál jsem se trochu pohrdlivě v zarputilé zášti proti vší autoritě. Muž smekl a pozdravil sám velmi zdvořile, obnažil hlavu bílou jako mléko. Zastyděl jsem se a prosil jsem ho za odpuštění.

„Odkud přicházíte, pane?“ ptal se stařec.

„Z Italie.“

„Z Italie! Toť jste zabočil poněkud od silnice a odpočinete si přece na chvilku? Budete mým hostem? Žil jsem mnoho let v Římě, jak blahé upomínky! Měl jsem jakési tušení, že potkám hosta, vyšel jsem vám tedy vstříc.“

Hlas jeho byl tak příjemný, slova tak srdečná, že jsem pozvání ihned přijal.

Fara nelišila se hrubě od ostatních domků vesnice, ale uvnitř byla ač jednoduše, přece velmi vkusně upravena. Světnice byla jen bílená, ale na zdi viselo několik dobrých kopií znamenitých obrazů, na psacím stole stálo několik váz antického tvaru, římský bronzový kahánek potažený nejušlechtilejší patinou. V pěkně pracované knihovně nalézala se mimo církevní otce v pergamenových vazbách, krásná a vzácná vydání Virgilia, Tassona a Danteho.

Vedle velkých kachlových kamen byla pohodlná pohovka, na kterou jsme si usedli. Bavili jsme se nejvíce rozprávkou o Italii, ale poznenáhla přišli jsme na jiné předměty. Seznal jsem faráře co muže pomilování hodného. Byl jemnocitný a dobrosrdečný a takřka prohřátý plamenem tichého náboženského nadšení, nebyl docela, jak se říká „knězem svobodomyslným“, naopak, byl starověrec, ale víra jeho, prostá všeho fanatismu měla ráz mystické poesie a přece nalezl jsem i při takovéto náladě ducha u něho srdce dětinné, duši až na dno průzračnou. Vážnosť jeho byla mile umírněna láskou k umění a přírodě, z kteréž se prýštila vzletná výmluvnosť; při jeho mladistvém o ideálech horování nám uplynuly mile hodiny. Byli jsme přerušeni vstoupením staré paní, sestry to farářovy, kteráž nás k obědu volala. Usedli jsme do besídky, jež k samému domu přistavěna, jakousi dřevenou loggii tvořila. Od besídky vedlo několik stupňů do zahrady plné pestrých květů a přes zahradu zalétalo oko do ovocného sadu. Hospodyně zářila radostí vidouc, že bez ostychu plné mísy potírám a byla všechna blažena, když jsem jejímu kuchyňskému umění zaslouženou vzdával chválu. Když jsme byli tak v nejlepším, vstoupil z nenadání do besídky hoch. Již první pohled poučil mne, že byl blbý, zjev to v horách zcela obyčejný. Hleděl na nás bezvýznamným pohledem, klátě velkou hlavou tiše s ramene na rameno. Sestra farářova znala ho, podala mu něco pečiva z mísy a ptala se, co žádá. Nerozuměl jsem mu docela, ale farář ihned vstal a oznámil mi, že musí odejít.

„Žijeť zde na konci vsi, nahoře nad strání v osamotnělé chalupě přepodivný člověk,“ odpovídal mi k otázce, kam asi půjde, „jakýsi Josef Steinbrech, stařec skoro stoletý. Žilť dlouho v cizině a navrátil se, je tomu více než dvacet let. Bůh ví, co svědomí jeho tíží, umírá, umírá, ale umříti nemůže. Žádá si stále kněze, chce se zpovídat, ale vždy mne zase odesílá od sebe, mlčí zatvrzele a všechna výmluvnosť moje u něho nestačí.“

Při zvuku jmena Josef Steinbrech zarazila se mi krev v žilách, rázem jsem viděl před sebou obraz mnicha, slyšel jsem věštící jeho slova, byl to tedy více než pouhý sen! V hlavě mi zavířilo, a zbledl jsem as úžasně, neboť byl farář velice polekán.

„Jak se jmenuje vaše obec,“ ptal jsem se třesoucím hlasem.

„Sv. Martin,“ odpověděl mi farář, „avšak co jest vám?“

„A člověk ten, ten bídník bydlí nahoře na stráni; této noci jsem ho viděl jak lakotným, ďábelským pohledem hltal poklad, k vůli kterému zničil celou rodinu, a blbá moje hlava nepoznala, že to náš vrah!“ Vyskočil jsem se zaťatými pěstmi.

Farář podiveně na mne hleděl. Cítil jsem, že jsem nalezl muže, kterému jsem mohl se svěřit, vypravoval jsem mu tedy v krátkosti smutný děj života ubohých rodičů svých a svěřil jsem mu sen neb vidění předposlední noci.

„Nepochopuji úplně,“ pravil velice zaujat mým vypravováním, „ale dějí se věci tak přepodivné, že se vybájeným zázrakům podobají. Nevím, na kolik případ tento do okruhu vidění náleží, ale zkoumejte sám, mluvte s tím člověkem, avšak prosím vás, nezapomeňte, že jste snad přece jen snil a nedávejte se zdánlivým souhlasem okolností do krajností zavádět, netýrejte — —“

Nevyslyšel jsem co pravil, pádil jsem jako bleskem k opuštěnému na pasece domku. Josef Steinbrech seděl za domem pod starou hruškou, měl oči zavřené, jakoby spal. Tvář jeho byla bezbarvá a ústa pevně zavřená, jako by se bál, že mimoděk přes rty jeho vyklouzne ono tajemství, kteréž dosud byl zavíral na dně duše. Za ním stál blbý hoch a kýval hlavou; přilítla-li nějaká moucha a sedla-li náhodou na bílý vlas starcův, dal se blbec do hlasitého smíchu a jal se ji odhánět. Přehoupl jsem se přes plot a stál jsem chvilku mlčky před podivným skupením. Konečně jsem promluvil.

„Pozdrav bůh,“ volal jsem po česku, dobře hádaje, že českým zvukem vtrhnu starce toho do víru jeho hříšných upomínek. Vyskočil jako hadem uštknutý.

„Nelekejte se,“ pokračoval jsem německy, „přicházím z Čech, kde jste tak dlouho dlel — doufám, že nezapíráte.“

Zraky jeho se nedůvěřivě vyhýbaly mému pohledu.

„Nač bych zapíral?“ řekl pak hlasem třasavým.

„Však víte dobře, proč byste zapíral. Jste velký hříšník a běda vám, nenapravíte-li, co jste křivého spáchal.“

Nyní na mne zíral zrakem vytřeštěným, ale nepromluvil.

„Jsemť synem oněch lidí nešťastných, které jste uvrhl do hrobu, ale přišel den účtu, země vyvrhuje z lůna svého, co jen s odporem skrývala!“

Viděl jsem dle čerstvé, neokorané hlíny, že byl stařec cosi pod hruškou zakopal, nepochyboval jsem ani na chvilku, že to jsou ony peníze, chopil jsem se rýče u plotu ležícího a začal zem pod hruškou odkopávati. Stařec zařval jako zvíře, vrhl se zoufale na mne a kousl mne do ruky.

„Ty’s vypátral pomocí pekla mé tajemství,“ zařval zuřivě, „a dobýváš se na můj poklad!“

„Tvůj poklad, bídníku?“ volal jsem, střásl starce a odmrštil jsem ho od sebe jako hnusný plaz.

„Bud věčně zatracen, vražedníku mých rodičů, nechť zločin tvůj věčně tě pálí na duši!“

Stařec klesl jako mrtvý na zem, blbec dal se do hrozného chechtání; litoval jsem své přenáhlenosti, nevěda, co dále si počíti. V tom přišel farář do zahrádky.

„Pokazil jste všechno svou prudkostí,“ pravil mi káravě, „zemře-li ten muž, co řekne vaše svědomí, a přispěl jste k vyjasnění záhadného děje? Což je možno napraviti vypravováním příběhu, snu, kterému nikdo snad neuvěří, to, co tento spáchal?“

Pak přistoupil k starci. Za chvilku zase promluvil.

„Nezemřel posud. Jděte na faru a nechte mne s ním o samotě, promluvím s ním dle příkladu svého mistra a ručím vám za lepší výsledek.“

Uposlechl jsem. Asi za dvě hodiny — jak trapné pro mne hodiny! — vrátil se farář. Měl v ruce velký arch papíru, který mi beze slova doručil k přečtení. Slzy mi vyhrkly z očí — bylo to úplné vyznání Josefa Steinbrecha před pěti svědky.

„Nešťastník zemřel před půl hodinou,“ pravil farář. „V tomto okamžiku vykopávají zde podepsaní svědkové uzmuté, pod hruškou zahrabané peníze. Zejtra se můžete vydat na cestu k domovu.“

Rozloučil jsem se druhého dne s farářem jako s nejstarším přítelem. Chvátal jsem do Čech.

Václav Doliňský byl posud živ, vrátil jsem mu peníze, kterých byl po tak dlouhá léta bolestně postrádal. Očistil jsem památku drahých zemřelých a zdálo se mi, že tráva na nízkém rovu jejich veseleji se zazelenala. Uspořádal jsem své záležitosti a dal se opět na cestu do Italie. Šel jsem opět Tyrolskem. Když jsem zavítal do vesnice, kde jsem byl podivný sen měl, nalezl jsem místo starého hostince nový kamenný dům. Před domem jsem děvče potkal, které mne zde bylo před rokem tak smutně uvítalo; nyní se vesele smálo.

„Máme zde svatbu,“ pravilo, „hospodyně naše se vdává. Oplakávala dosti dlouho prvního manžela.“

„A proto přestavila starý dům?“

„Ah, pane, starý dům až do základu shořel, bylo to brzy po smrti nebožtíka. Bože, jaký to byl oheň! Štěstí, že paní naše vzácnější věci měla v přízemku, sice by nebyla ničeho zachránila.“

„Slyšte,“ pravil jsem, „v hořejším pokoji visela podobizna mnicha, kam se ta poděla?“

„Ah, ten obraz patříval mně. Matka ho jednou koupila, myslila, že to svatý František. Když ji z bludu vyvedli, nechtěla již obraz, pověsila jsem jej tedy do onoho pokoje, kamž nikdo nepřicházel. Hospodář to dovolil, nezáleželo mu na tom.“ — „A ten obraz shořel?“

„Jak by ne? Kdo by jej byl zachránil? To shořely ještě vzácnější věci, než ta mazanina. Ale prosím, vstupte. Přejete si jíst?“ — —

Vstoupil a přemítal jsem o — — — — — — — —

Zde končí rukopis.