Fantastické povídky (Zeyer)/Na pomezí cizích světů/XI.

Fantastické povídky — Na pomezí cizích světů Julius Zeyer
X.	XI.	XII.

Údaje o textu
Titulek:	Na pomezí cizích světů XI.
Autor:	Julius Zeyer
Zdroj:	ZEYER, Julius. Fantastické povídky. Kolín: V. Bořivoj Čech, 1882. s. 182–196. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Jak to zavířilo v hlavě mé, jak spadalo mi bělmo s očí, jak mi bylo náhle jasno! — Flóra měla tajemství, skrývala je hluboko v srdci, a já jsem to neuhodl dávno z jejího chování! Již věděl jsem, co ji dříve táhlo do kláštera, již rozuměl jsem, co říci chtěla, když pravila v den našeho sňatku, že oplakává svoje ideály. Nyní nabyla slova její tenkráte pronesená, když jsem na ni doléhal, jestli nikdy nesnila o sňatku jako jiné dívky, docela jiného významu, než jsem jim byl přikládal! Jak upřímná a zrádná zároveň to byla slova: „Snila-li jsem o sňatku, pak zajisté o jiném než o tom našem.“… Nebylo pochybnosti, na dně jejího srdce spočívala upomínka na lásku k jinému, na lásku a sňatek, ku kterému Frýdecký, tvrdý ten despota, nesvolil z příčin jakýchkoli! Celá moje bytosť se zatřásla, žíznil jsem po pomstě! Ale proč podobné záští a zuřivosť? Neptal jsi se nikdy po citech jejích, nikdo tě neklamal! kázal chladný rozum, ale srdce v divém bouření odpovídalo ve mně rázem: proto vře ve mně vášeň, proto že ji miluju vzdor všemu zapírání, že od prvního okamžiku jsem ji miloval, protože ji miluju horoucněji v této chvíli, kdy jsem poznal, že i ona je lásky schopna… však běda neskonalá! Je lásky schopna, ale nikoliv lásky ke mně! A opět zabouřila ve mně nenávisť k té ženě, která sedíc u mého krbu, pod střechou mých otců, duši naplněnu měla obrazem jiného! A přece co mohl jsem jí vyčítat? Netázal jsem se nikdy, zdali mne bude moci milovat, naopak řekl jsem jí, že nedbám o lásku, uzavřel jsem s ní smlouvu a ona smlouvu tu dodržela. Co zbývalo mi činit chycenému ve vlastní pasti?

Měl jsem tajemství její vynutit z pohrdlivých úst? Měl jsem jí říci, že smutek, který na tváři nosí, je pro mne krvavou urážkou? K smíchu! To vše nemělo se smlouvou naší nic společného. Nezbývalo, než záští a zármutek svůj tajit, ukrývat jako ona to svoje tajemství. A dle toho jsem se také řídil…

Jak smutná to upomínka na dlouhou, bezkonečnou tu zimu horskou! Jako fantomy vystupovaly bledé, truchlé ty mlhy z hvozdův a blížily se zuřivou vichřicí hnány víc a více, až nás pevně a neuprosně objaly v chladné náručí. Tma a zima byly s nimi a kladly těžký příkrov na dům a na okolí, odlučujíce nás od světa ostatního; a když nás byla vichřice pohřbila pod sněhy, vedla dlouhý, srdcelomný pláč nad námi, jako vdova nad hrobem manžela, nebo lépe jako matka vražednice nad rovem usmrceného dítěte… A my sedali jsme sami v dlouhé, pusté síni, každý zabrán do svých myšlenek, a oheň, který na krbu zářil a někdy jako mátoha do výšky vzplanul, vrhaje rudý úsměv na bledé tváře předků na obrazích, byl málomocný a nerozehřál našich srdcí — zůstali jsme uzavření, chladní jako ten sníh padající v třpytných hvězdách tichou nocí, byli jsme němí jako ta noc, halící svět v mrtvou svoji černosť…

V takovém rozpoložení mysli, v tak trapných okolnostech vábily mne zádumčivá knihovna otcova a bizarní spisy tam urovnané znova a dvojnásobnou silou. Již mi nebylo divno, jak se kdo s knihami podobnými po celý život třeba zabývati může a nepřesvědčil-li mne také úplně rukopis otcův, ve kterémž jsem již celé stránky pomalu čísti a chápati dovedl, jímal aspoň velkou mocí mysl mou a překvapoval mne často smělými myšlenkami a obraty mluvy, kteréž dle tehdejšího mého úsudku nepostrádaly jisté poesie, a mnohdy i výmluvnosti, která mne v tehdejší náladě uchvacovala. Mluvilť otec s takou přesvědčivostí o věcech, které jsem za nemožné pokládal, že mi slova jeho po celé dni a večery z hlavy nevycházela, působíce celé revoluce v ustálených náhledech mých, náhledech to, jež jsem posud jako každý jiný za skálopevné pravdy míval. Nevím, jaký účinek by čtení těch knih a spisů a obzvláště rukopisu otcova dnes na mne činily, ale opakuji, co jsem již naznačil, že v tehdejší mé náladě činily pravé divy. Zaznamenávám zde alegorickou předmluvu jeho knihy, kterou jsem několikráte přečetl, abych si znamínka, kterými manuskript psán byl, lépe do paměti vštípil, a kteráž časem také skutečně v paměti mi utkvěla. Podivná ta předmluva zněla asi takto:

„Mrákota je život náš a pravda hvězdou vodící. Setřásáme temnotu jako prach pozemský a toužíme po světle oné hvězdy, ku kteréž nás srdce pudí: ale cesta k chrámu svatého světla pravdy je cesta daleká a plná propastí… I já byl jsem poutníkem s krvavýma nohama, raněnýma ostřím trnů klopotné pouti, zbloudil jsem a pláč mé duše pálil jako oheň na tváři, když jsem se octnul v noci prohlubně. A ruce moje tápaly po tmě a hledal jsem východu z bludiště. Tu nalezl jsem chodbu táhnoucí se šerem mátožným a spěchal jsem jí nepozoruje, že dolů vede a ne vzhůru, neboť mysl mou jímaly basaltové sfingy, kteréž na mne záhadným okem a s tajným úsměvem hleděly, rozestaveny po obou stranách chodby. Tázal jsem se jich, co jsem, kam jdu — a ony zůstaly němy a pozoroval jsem teprve, jaká jde hrůza z nich a letěl jsem rychlostí větru; až na konci chodby teprv zastavil se můj krok, na břehu to moře chmurných, černých vln… A moře to bylo bez konce a beze dna a byl to jícen, který hrozil pohltiti svět a šum mrazných jeho přívalů hučel jednotvárně slova tajemná a když ucho moje pochytilo jejich huk — zněla tryzna jejich: „Já to velké nic, z kterého vše vzniklo, v které vše klesne nazpět… nic to vše.“

A cítil jsem, jak bytosť moje se řítit počala a duše šíliti v děsném víru, padajíc do bezedna a zoufale držela se ruka moje černé skály na břehu. Ejhle! tu zazněl hlas jiný, tichý jako z šedé dálky, lahodný jako dech růže, osvěžující jako jitřní rosa, a čarovný jako hvězdný paprsek — a ohlednuv se ku skále, spatřil jsem velký otvor, odkudž hlas ten zazníval. Prošel jsem otvorem a stál jsem na kraji pouště života a žhavým pískem jejím kráčel jsem tam, kam volal mne ten hlas, a kráčel jsem dlouho, dlouho, ale nedbal únavy, neboť srdce moje pronikal blaze sladký onen zpěv. Posléz uzřel jsem uprostřed bohopustých čirých skal údolí zelené, plné stinných stromů a na bujném pažitu uzřel jsem tam děvu krásy nadpozemské; stála vedle mocného proudu jasných vod z modré hůry se linoucích, a poznal jsem, že její byl ten zpěv, že její byl ten hlas, který mne spasil. Roucho její bylo modré jako ether, jako vlny těch vod z něho se temenících, vedle kterýchž stála, vzdušná jako kvítko jitřní, vzniklé z vlahé země polibkem prvního slunce paprsku a kolébající balsámovou hlavinku ve vánku bělavého úsvitu.

Duše moje se jaře šířila, přistoupil jsem k ní a tázal se: „Kdo jsi a odkud temení se tyto vody?“ — A ona na to: „Ty mnoho se tážeš. Zde na břehu těchto vod vznikla jsem. Hle ruce moje! Nespočívá jedna na povrchu země a nezdvíhá se druhá k nebi? Věz, že země mojí matkou a nebe otcem mým: ji miluji a po něm toužím. Hle a oči moje stále upřeny jsou na vlny těchto vod, neboť proud ten protéká vesmírem a vesmír se v něm zrcadlí a vše co jest, sýlá paprsky svého obrazu v průhlednou tu hladinu a vítr, který z proudu věje, je dech života, jenž světy tvoří. Věz, že jméno této řeky sluje „Obraznosť“. Tu přihlédl jsem blíže a viděl na dně zářících vod drahokamy místo oblázků a světlo jejich, hrající barvami duhy, těšilo mysl mou.

Usedl jsem u nohou děvy a vyprávěl jsem o klopotnosti pouti své a o děsném moři beze dna a břehu. Hlas její zazněl pak: „Vše, co’s viděl, nebylo než sen tvé tupé slepoty a prázdno nehledej mimo vlastní srdce.“ Pustila ruku do vln a vyňala malý jeden drahokam svítící jasem nejprudším a vsadila hvězdu tu do čela mého řkouc: „Toť oko duše tvé, prohledni!“

A já prohledl jsem a viděl, ač jen jako v mlze světa pravou podobu a srdce jásalo. Viděl jsem, že širé modro oblohy také velkým okem bylo a slunce toho obrovského oka ohnivá jen zřitelnice. „Kam hledí to oko?“ tážu se. A ona na to odpovídá: „K pravdě hledí.“ Tu zkormoutil jsem se. „A proč já ji nevidím, an jsem přece prohledl?“ — ptal jsem se a tato byla její odpověď:

„Proto, že pravdu viděti nelze smrtelníkovi, však nutno mu ji hledat. Jdi a hledej okem své duše. Více než jedna cesta vede k ní.“ Šel jsem dále pouští života, hledaje cestu k pravdě vedoucí, ale byla ukryta trním pichlavým. Já však neznal jsem již únavy a přišel ku skále vysoké, z kteréž se divné světlo dralo úzkými štěrbinami, a udeřil jsem berlou poutnickou na skálu a zaklínal ji, aby se mi otevřela ve jménu pravdy — a stalo se. A octnul jsem se v sluji, ve kteréž se třpytil křišťálový trůn o čtyřech stupních a na trůnu seděla bohyně, postava vznešená. Vlas její rozpuštěný proudil se jako liják slunečných paprsků přes běloskvoucí ramena na stupně trůnu a halil celé její tělo jako do roucha, utkaného z nočních blyskavic a světla chvostů bludných vlasatic; na hlavě její spočívala koruna z hvězd, propletená květy rajskými a baldachýn z duh pnul se nad temenem jejím; ruka její třímala žezlo hadem obtočené a obličej její byl pokryt závojem a zářil pod ním, jako když lůna září mdle a temnorudě na vrcholky šumných lesů v noci podzimní, když mlhy šedé z bařin se vznášejí a z jezera a povlovně zdřímlou plání putují… A zpod závoje zněl její hlas, snivě jako by přicházel z kraje snů a hvězd vzdálených: „Jsemť, kterou hledáš, jedna z těch, jež k pravdě vedou.“ Já tázal se: „Proč v sluji bydlíš podzemní a jaké jest tvoje jméno?“ A ona s povzdechem:

„Jsemť věda a pohřbili mne za živa.“ Tu divil jsem se slovům jejím. „Což nežiješ na zemi,“ volal jsem, „a neokusil jsem ovoce tvého? Vždyť se obrátilo v ústech mých v popel přec! Jak ty mne k pravdě povedeš?“ A ona dí: „Pravda je zcela a bezprostředně v mém držení… Já jiné ještě nesu jméno, klatbou stížené, jméno po nejstarších synech svých… sluju Magie.“ Tu padl jsem na obličej a tělo mé se chvělo strachem. Však ona dále mluvila: „Jest věda dvojí, magie posvátná a magie pekelná, totiž lživá, temná. Mnozí lhali, nazývajíce se syny mými, nebyli než podlými kouzelníky a bídnými hádači… Mágové jsou knížaty a veleknězy přírody, kouzelníci rouhači jejími a svatokrádci v jejím chrámě. Mág zná tajnosti přírody, jež před vetřelcem skrývá a vládne jimi; kouzelník zneužívá sil, kterých nechápe. Kdo odkojen mými ňadry, stane se polobohem, duchové nečistí prchají před ním, on zná budoucnosť, čte mysl skrytou člověka… svět neviditelný je říší jeho jako svět viditelný, kterýž není než odleskem a projevením onoho…“

„Oh, odkryj mi tvář svou vznešenou!“ volal jsem, „nechť čtu v tazích jejích pravdy tvé, nechť mágem stanu se!“

„Odkryj sám závoj můj,“ zněla odpověď. Chtěl jsem poslechnout a vstoupit na stupně trůnu, jak mi velela, ale moc tajná a prudká bránila mi a noha moje zkameněla před stupni trůnu skvoucího a zděšen tážu se: „Co to?“ A ona na to: „Čti slova, která vryta jsou do křišťálu stupní…“ A stálo psáno na stupni prvním: „Tříbil’s rozum dlouhým přemýšlením? Kdo přes mne kráčet chce, nechť ví.“ A do křišťálu stupně druhého byla slova vryta: „Jest srdce tvoje srdcem lvím, kteréž před ničím se nezachvěje? Kdo přes mne kráčet chce, ten odvážný buď!“ A na stupni třetím plála slova: „Jest vůle tvá tvrdší démantu a skály pevnější? Chtít musí, kdo na mne nohu klást se osmělí.“ A čtvrtý stupeň měl nápis: „Jsi opatrný a mlčenlivý, nerozváže ani zisk ani opojení jazyk tvůj? Umíš-li mlčeti, vstup směle na mne!“ Stál jsem s hlavou sklopenou před trůnem skvoucím a opět ozval se její hlas:

„Jdi a pracuj bez únavy. Je-li v hlavě tvé rozum a v srdci tvém vůle, dosáhneš, čeho si žádáš, neboť vidím v čele tvém zasazené oko duší, obraznosť, světlo zářící. Jdi a pracuj, vrať se pak a odkryješ roušku, halící mou tvář“ — — —

I šel jsem a stalo se, jak ona byla pravila, viděl jsem, co rouška ona kryla a zde v knize té najdeš velká ona tajemství. Avšak stůj! Kdokoli jsi, jenž knihu tuto do rukou béřeš, slyš hlas můj varující: Ozývá-li se cos jiného v hloubi tvé duše, než tři slova ta, na nichž člověčenstvo jako na spasném korábu pluje pustým mořem bludů a neřestí, slova posvátná: pravda, spravedlivosť a rozum — pak prchni a neskoumej listy moje, nehledej, jaký to obsah jímá moje kniha. Co zde psáno, jest berlou, o kterouž se dobře podepírati lze muži moudrému, po nejvyšším práhnoucímu, ale nejsi-li tím, čím žádám, abys byl, stane se tato berla hadem, jako prut Aronův, hadem, který tě uštkne do smrti a jehož jed tě v šílenství uvrhne. Zde voda živoucí — pij a buď blažen, jsi-li čist, ale jsi-li hříšníkem a rouhačem, lehkomyslný neb všetečný, obrátí se ti voda ta v kalnou krev jako kdysi řeka a potoky v zemi Mizraim.“ — — — — — — — — — — — —

Po přečtení právě napsané ukázky z otcova rukopisu vidím, jak slabý to pablesk originálu, nelze mi vynutiti na své paměti veškeré ty obrazy, podivné ty obraty mluvy mystické, kterou celý onen spis složen byl a těžko tedy by si kdo vysvětlil, co na mne v manuskriptu tak mocně působiti, co mne tak rozechvíti, ba i unášeti mohlo. Částečně to nyní sám nechápu, ale dost na tom, že se tak stávalo a že Flóře moje roztržitosť, moje zádumčivosť, moje lhostejnosť k věcem všedním ujíti nemohla a že rozpoložení mé mysli ji na nejvýš znepokojovalo. S nelibostí vídala mne do knihovny se bráti, se strachem pověrečným pozorovala konečně, že se tam po celé hodiny uzavírám, a netajila svoje city přede mnou. Tím okázaleji ale zabíral jsem se do svých studií, tím delší dobu trávil jsem ve společnosti zapomenutých mágů a alchymistů a tím častěji seděla Flóra osiřelá po celé večery ve velké, zasmušilé síni rytířské, kde mne někdy dlouho, dlouho očekávala a odkudž se konečné, nahlédnuvši marnosť svého čekání, smutně na své lůžko brávala.

Jednoho večera zahloubal jsem se neobyčejně horlivě do knih, až mne dohořívající lampa z mého zadumání vyrušila. Dům byl úplně ztichl, zdálo se, že veškeří obyvatelé jeho se pohroužili do klidného spánku. Pomalu bral jsem se po schodech dolů a hmatal cestu svou po tmavé chodbě, až mne dlouhý paprsek vycházející kliční dírkou vysokých dvéří rytířské síně k zastavení přiměl. Divil jsem se, kdo tu as ještě bdí? Jako na odpověď rozlítly se dvéře a Flóra stála přede mnou. K mému nemalému podivení byla oděna v bílý šat, s ramen se jí proudil v měkkých, nejmalebnějších řasách starý indický shawl, který na způsob pláště agrafou připevněný měla; krásné její vlasy byly rozpleteny a kolem hlavy ovinuty, kdež je gázový turban a několik dlouhých zlatých jehlic držely. Stála na prahu ozářena ohněm na krbu a světlem lampy se stropu visící, půvabná její hlava opírala se o tmavé veřeje, oči její se pozdvihly ke mně a vracely se pak plaše k zemi. Byla čarokrásná. První moje hnutí bylo klesnouti před ní na koleno, ale neučinil jsem tak, nýbrž jal jsem se k ní zvyklou chladností mluvit.

„Jak theatrálně jsi se vyšňořila! K čemu to?“

Vzala mne za ruku a vedla do síně. Zastavila se pod obrazem mé matky a pozvedla ruku, ukazujíc na ni. Byla se docela dle toho obrazu oblékla.

„To mi ještě pranic nevysvětluje,“ odpověděl jsem na němou tu poznámku. „Zůstane přece jen podivnou fantasií strojit se v tuto pozdní hodinu tak bezúčelně. —“

„Ah, snad to není bezúčelné a čekám již tak dlouho, že jsem čas si krátit musila,“ pravila se sladkým úsměvem a zapýřila se. Výraz jejího oka byl šťastný, něžný, vlhký jako slzou a zářivý jako radostí, byl mi nepochopitelný. Mlčeli jsme chvilku oba.

„Ty nejsi ve své míře,“ počala Flóra znova, klopíc oči, s tónem, který poukazoval, že krátká ta věta měla býti úvodem k delší rozmluvě.

„Jak, ty mi tykáš, Flóro?“ divil jsem se.

„Ani to není bez účelu.“ šeptala s lahodným výrazem půvabného obličeje, z kterého čistota její duše tak krásně zářila jako z tváře madonny. Z tváře „madonny“ a já nechápal!

„Nuže ano, jsem mrzut!“ odvětil jsem suše. „Není to ale nic neobyčejného, jak víš.“

„Bohužel. Ale rci přece, proč jím stále jsi?“ tázala se opětně a hluboký její hlas se chvěl jako struna harfy. Srdce moje zabušilo. Již viděl jsem, že Flóra k tomu míří, aby panující mezi námi poměr se objasnil, by chmura našeho života konečné se rozptýlila. Myšlenka ta mne naplnila radostí jásavou, ale nedůvěra moje k ženě nedala se tak snadno zapudit. Co bylo pohnutkou jejího jednání? Omrzelo ji konečně to věčné věšení hlavy? Anebo zpozorovala docela, že jsem uhodl její tajemství, které sama tak neprozřetelně byla vydala do rukou mých? Lekla se snad toho, chtěla mne lstí a vylhanou láskou přivésti k zapomenutí, chtěla se se mnou smířit a tak aspoň klidu a pokoje ve své domácnosti dosáhnout? Buď si tak! Byl jsem ochoten jí věřit, sebe sama obelhat — avšak nechť i ona zví muka srdce v nejistotě trápeného a v pochybnostech se kormoutícího! Nechť kýžený mír a pokoj u nás se uhostí, avšak nechť pracně dosáhne cíle svého, ne snad jako děcko, jež se od nás k vůli loutce odvrátí a které pak přece zas s otevřenou náručí a s nejzářivějším úsměvem vítáme, když loutky se bylo nabažilo a pro svou kratochvíl zas na nás vzpomene.

„Je-li tvář moje zasmušilá,“ pravil jsem vyhýbavě mezi tím, co jsem se rozmýšlel — „je to pouze odlesk myšlenek, do jakých se hroužím, zaberu-li se do knih v otcově knihovně.“

„Chtěla bych, abys tam nechodil, abys spisů těch nečítal!“ ozvala se nesměle.

„Je to osud, milá Flóro, že my dva se ve výběru své lektury nijak shodnouti nedovedeme,“ smál jsem se. „Já ti již více než jednou pověděl, co o tvých knihách soudím, nechtěla by’s mi snad také říci, co na mých studiích se ti nelíbí?“

„Nevím, vždyť ani určitě nevím, čím se to zabýváš,“ vzdychla Flóra z hluboka a stala se velmi vážnou a zamyšlenou. „Soudím pouze, že se oddáváš té vědě, kterou oba naši otcové pěstovali. Je to cosi tajemného a zdá se mi, cos nesvatého, když soudím dle účinku, jaký na učně a svoje pěstovatele mívá. Je to cosi v odporu se světem a s bohem.“

„Nechme katechismus stranou,“ posmíval jsem se Flóře, a mluvme jen o tom odporu k světu. Nechápu tě dobře a dráždíš věru moji zvědavosť. Jaká je tedy logika půvabné tvé hlavinky?“

„Proč pojíš k slovu „bůh“ vždy své sarkasmy?“ ptala se tiše a smutně, nedbajíc galantního závěrku mé řeči a přejela si dlaní čelo, jakoby myšlenku nějakou zahnati chtěla jako dotíravou mouchu. Pak opřela lokty o kolena a hlavu o ruce a hleděla z nízkého taburetu vzhůru mně přímo do očí. Turban její se byl smekl do týlu, jehlice povolily a lesklý její vlas splýval jí nyní na ramena a jednotlivé kadeře vinuly se jako háďata kolem bílého hrdla. Dohořívající oheň na krbu házel rudé svoje šlehy na jemnou její pleť a hrál jiskrně v zamyšleném jejím oku.

„Otec tvůj,“ počala tiše, „přicházel často k nám, a pokud jsem byla dítětem, brával mne vždy na kolena, ruka jeho hladívala moje vlasy a vtiskl mi ob čas něžný polibek buď na čelo, nebo na oči. A já tulila jsem se v nadšení k srdci jeho a říkala si často ve své sirobě: toť bytosť milující, člověk srdce dobrého! A odchod jeho doprovázela jsem vždy s povzdechem. Ale když pak jsem dorůstala, a svět a lidi v něm pozorovati začala, tu seznala jsem, že je ta dobrotivosť jeho ke mne pouhou výjimkou, že zabředl do jakýchsi tajuplných názorů, že se okem bezcitným dívá na ostatní svět, zrovna jako otec můj, kterýž také ustavičně v jakýchsi neznámých vědách vězel. Bylo mi úzko ve společnosti těch dvou mužů, na nichž ustavičně jakýsi mrazivý stín noci ležel i uprostřed jasného poledne. Ale hrůza moje rostla, když jsem později zpozorovala, že oko tvého otce se zasmušuje, kdykoli jméno tvoje pronášel a ulekaně šeptala mi moje duše: nemiluje syna zrovna tak, jako otec můj nemiluje mne! A utíkala jsem se do své komůrky, sepjala ruce a modlila se, aby bůh je chránil od té vědy nesvaté, kteréž jsem přičítala příšerné ty účinky. Rcete, nehádala jsem pravdivě? Co jiného mohlo nás oba odcizovat těm, kteří nejvíce milovat nás měli?“

Hlas její stával se vždy měkčím, krásné temné její oko zavlhlo slzou a hlava sklesla jí na hruď. Proč neuposlechl jsem svého srdce? Proč nechopil jsem ji nadšeně do náruče, proč neřekl jsem jí, že obapolná naše láska nám nahraditi musí za chladnosť obou našich otců? Neučinil jsem tak, proto že je v nás něco, co obecnou víru v ďábla velice opravňuje, neučinil jsem tak, proto že je v nás cosi, jež nám slova na jazyk klade, která nemyslíme, která ze srdce našeho nevycházejí a ďábel ten je syn naší pýchy, naší sobeckosti, naší ješitnosti. Cosi ve mně šeptalo: což abych jí nyní poslední zkoušku, poslední trest podstoupiti dal? Což abych, než k nohoum jejím klesnu, i jí zakusiti dal něčeho té retrospektivní žárlivosti podobného, kterou ona ve mně byla vzbudila narážkou na své tajemství? Což abych jí na jevo dal, že tuším, co přede mnou skrývá? Potlačil jsem násilně mocné proudění lepších citů svých a usmál jsem se úlisně.

„Ty’s velmi cituplná, Flóro,“ pravil jsem, „a city tvoje tě zavedly asi na cestu nepravou — míním co se hádání tvého týče. Což není jiné příčiny, než ona tajemná věda na ochlazení lásky otcovské? Jiné příčiny k nespravedlivé nespokojenosti? Můj ty bože, otcové jsou despoti, nemilují odpor, žádají, aby se děti jejich brali cestou, kterou oni za dobrou uznávají. Otcové konečně zapomínají rádi, že v prsou našich vlastní naše srdce bijou a chtějí, abychom se vždy jen jejich rozumem řídili. Což lze srdci svému zákony dávat a jen tam milovat, kde autorita jejich káže? Nejmenší odpor zdá se jim hned zradou nejčernější, spůsob živobytí jejich dětí jest jim pak čirou frivolností, a přidá-li se dokonce srdce jejich dítěte k osobě, která dle jejich soudnosti třeba vskutku není andělem s nebes přišlým, berou věc tu docela tragicky a nechtějí žádnou mocí o tom slyšet, že mladosť málo o to dbá, kompromituje-li se nějakou herečkou a že více krásy než vzácné cnosti milovaného předmětu si váží, — — jakž se i mně stalo, Flóro.“

„Já lituji, Lazare,“ odvětila Flóra s prostou důstojností římské matrony, „že rozmluva naše takový obrat béře; myslím, že ženě, která na místě sedí, kde matka tvoje sedávala, podobných upomínek sdělovati se nesluší. Upřímnosť je sice vzácná cnosť, avšak přílišný bleskot její je dobře zakrývati rouškou taktu, aby zraky jiných neporanila. Ostatně slyší se řeč tvoje velmi podivně, ty přece připustíš, odňalo-li ti tvé chovám lásku otcovu, že v mém případě přec zcela jiné příčiny hledat sluší, a prosím, abys po svém podivném vyznání historii mojí minulosti v jedno nesplítal s románem svého vlastního mládí.“

Vstala a já též. Na jejím obličeji jevil se smutek, halila se těsně do shawlu a složila ruce křížem na prsou. Odvrátila se ode mne a na neštěstí myslil jsem, že se chce vzdálit, ačkoliv za okamžik jsem poznal, že se odhodlala rozmluvu naši znovu začíti, opanovavši svoje pohnutí. Však bylo již pozdě. Divoká vášeň se mne byla zmocnila, myslil jsem, že je naše jednání v smír u konce, že kýžený pokoj, že vroucně žádané dorozumění naše opět na neurčito jsou odloženy, snad na vždy! Krev mi proudila k srdci a do mozku a bezsmyslně ranil jsem ubohou tu ženu otráveným šípem nenávisti plných slov.

„Můj ty bože!“ volal jsem, když se byla Flóra odvrátila, „jaké to důležitosti naší rozmluvě přičítáš! Což já vím, což já pátrám po příčinách, proč pan Frýdecký dceru svoji nemiloval? Někdy je láska a neláska pouhou fantasií, pohou náhodou! Milujeme někoho, že má černé vlasy a nenávidíme jiného, proto že má zrzavé! Některý muž je tak bizarní, že dceru svou nenávidí třeba k vůli matce, považuje ji za dědičku jejích hříchů — — —“

Do dneška nechápu, jak jsem co’s podobného říci mohl, myslil jsem ovšem, že Flóra neměla ani tušení o vině a tragickém konci své matky, neměl jsem tedy také tušení o tíži té rány, kterouž jsem jí téměř nevolky zasadil; teprv později dověděl jsem se, že bývalá chůva díl strašného děje neprozřetelně Flóře vyzradila.

Smrtelná bledosť, která pokryla tvář Flóřinu, výkřik slabý sice a hluchý, ale nevýslovně bolestný, který se po mých slovech rozlehl v tiché síni, jako vzdech umírající osoby, poučil mne ihned o mém omylu a krvavém barbarství. Flóra zavrávorala a zachytila se velkého křesla. Přiskočil jsem k ní, mysle, že omdlívá a chtěl jsem ji podporovat. Odskočila ode mne.

„Nedotýkejte se mne!“ úpěla úzkostlivě. „Ruka vaše mne poskvrní! Vy jste sketa, Lazare, nenávidím vás. Ano sketa, neboť po měsíce trýzníte ženu bezbrannou, která na prsa vaše hlavu kladla v důvěře a nyní šlapete popel drahé jí zemřelé nohama, kdo dal vám právo nešťastnou tu soudit?“

Štkání přerušilo další její řeč a slzy její tekly proudem.

„Odpuštění!“ volal jsem zničen.

Flóra držela skráně svoje oběma rukama a hleděla zoufale kolem sebe. Chtěl jsem se ruky její chopit, ale ona tomu bránila.

„Osiřelá, osamotnělá stojím na světě!“ lomila rukama. „Do moci vaší byla jsem dána, a byla-li vůle vaše zničit mne, hle, podařilo se vám to! Vy nevíte, co jste spáchal, vy nevíte, jak jste mne ranil vypustiv nejsmrtelnější po mně střelu… a to právě dnes, právě dnes… Oh, Lazare, rcete přece sám, je-li bídnější ženy na světě? Dnes plváte hanu do tváře mé matky, dnes odkopl jste mne od sebe, zavraždiv svatou pro mne její památku… a to v okamžiku, kde říci jsem vám chtěla… že slastí jásám, že zapomenouti chci vaší tvrdosti, proto že tak nevýslovně šťastna jsem… protože jiskru nového života pod srdcem nosím… že sama matkou jsem!“

„Flóro, Flóro! Odpuštění pro bůh!“ vzkřikl jsem. „Odpuštění, jsem dosti trestán hroznou tou trpkostí v nejsladší hodině svého života!“

Ale Flóra hrozila znova klesnouti a když se bylo moje rámě otočilo kolem jejího těla, jako ruka kajícího hříšníka kolem kříže spásy, vyrvala se znovu z mého náručí a v divokém rozčilení zatáhla několikráte plnou mocí zvonem, že tak děsně, jako při požáru, spícím domem zabouřil. Spěšné kroky ulekaných služebníků ozvaly se brzy po chodbě a klíčnice všecka zbledlá vrazila do pokoje.

„Oh, Kláro, milá Kláro, jsem velmi churava,“ zvolala Flóra vzpamatovavši se poněkud a vrhla se stařeně na šíj. „Prosím, odveďte mne do mého pokoje…“

„Můj ty bože, můj ty bože!“ bědovala stařena. „Doneseme vás na postel!“

„Ne, ne, Kláro, nechci do ložnice, raději do svého pokoje na pohodlnou pohovku…“

Stál jsem na tmavé chodbě před jejími dveřmi, slyšel jsem ukonejšivé řeči stařeny a vzdechy ubohé Flóry; přinášeli podušky, pokrývky, čerstvou vodu… čas zdál se, že na vždy se zastavil. Konečně vyšla Klára, která mne tušila na chodbě. Věrné její oči hleděly pohnutě a laskavě na mne při slabém světle, které se v chvějící její ruce třáslo.

„Spí!“ šeptala, „zůstanu u ní; nemějte starostí, pane, a jděte spát, je zde zima, vy se třesete. Nebylo to než velké rozčilení a je nyní opět zcela klidná.“

Ulehl jsem, ale rozumí se, že jsem po celou tu dlouhou noc oka nezamhouřil. —