Fantastické povídky (Zeyer)/Na pomezí cizích světů/VIII.

Fantastické povídky — Na pomezí cizích světů Julius Zeyer
VI.	VIII.	IX.

Údaje o textu
Titulek:	Na pomezí cizích světů VIII.
Autor:	Julius Zeyer
Zdroj:	ZEYER, Julius. Fantastické povídky. Kolín: V. Bořivoj Čech, 1882. s. 163–167. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Tichý můj dům stal se náhle hlučným, prázdné jeho komnaty a síně se náhle oživily: celá tlupa řemeslníků se přihnala jako tažné ptactvo, aby zašlou skvělosť a slávu dávného sídla Lošanův všelijakým uměním a různými přípravami novou září oděla.

Zprávu o brzkém sňatku svém sdělil jsem dle starého patriarchálního zvyku ihned svým služebníkům a stará klíčnice s nejlíbeznějším úsměvem na rtech a s nejbělejším čepečkem na šedé hlavě přála mně ve jménu všech „mnoho štěstí a dlouhé panování“. Měla hlavní dozor nad restaurací starého domu, tvořila nejvyšší soudní dvůr nad nábytkem, který buď odkliditi buď částečně obnoviti dala, ale opírala se rozhodně a s velkou důstojností proti každému návrhu na zakoupení nářadí nového, moderního. Nalézala tolik důvodů a mluvila s takou přesvědčivostí, že téměř úplně a ve všech případech zvítězila.

Čas ubíhal rychle při dvojnásobné práci, a než jsem se nadál, přišla doba žní. V požehnaném čase tom zdál se celý náš kraj jako stůl slunečních hodů Etiopů, pokrytý blahými dary velebné Demétry, která již zastrčila do pochvy zlatý meč, jímž byla na jaře hluboké brázdy do lůna země ryla, aby světlo kouzelné a život rodící vniklo do chladného jejího srdce; stálať nyní zlatovlasá Deméter na vrcholku našich hor a mávala blýskavým srpem nad posvátnou hlavou, a jantarová pole se vlnila pod neviditelnými nohami vzdušných ořů, na kterých neúnavný jezdec — letní vítr — od růžového rána do modré jasné noci se proháněl, a zralé klasy se chvěly, tajuplně tušíce, že přišel čas, kdy odervány budou od drahé půdy roditelky, která je věrně byla kojila vlahou svou, když vedro nebes žhavě na ně pálilo. Na všech stezkách polních mísil se smích ženců do ohlušující hudby nesčetných cvrčků, kosy se blýskaly vzduchem a ženci se shromažďovali jako ptáci — ale za to považovali se zase ptáci za žence a nedali si podíl svůj nijakým spůsobem odejmout. Byl to čas radostí a práce, čas, kdy každý do únavy se hmotil, lidé a zvířata, jen ty tmavé lesy stály dřímajíce kol a kol a vysoké hory čněly nad nimi s čelem sluncem pozlaceným, nestarajíce se, co dole pod nimi se dělo na zemi, zabrány do nevýskumného, odvěkého svého snu o věčnosti, o kteréž jim slunce, měsíc, hvězdy a bílá oblaka velkou, nekonečnou píseň pějí. —

Když pak se posléz stodoly moje dokořán zotevíraly, aby přijaly pod ochranu dary země, když pole se hemžila veselými paběrkáři a práce hlavní již dokončena byla, odjel jsem do Prahy, abych odtamtud zavítal do tiché vísky T…, a dle svého slibu v určitý čas s Flórou v sňatek vešel.

Dojel jsem do T… teprve v pravé poledne ustanoveného dne. Ani já, ani Flóra, ani Frýdecký nepřáli jsme si nijaké okázalosti. Koupil jsem ráno v Praze krásný krajkový závoj a přivezl jsem Flóře rubínový pásek na krk, starodávné práce, nejskvostnější to šperk náš rodinný, co svatební dar, mimo to věnec myrtový bohatě oranžovým květem propletený.

Flóra byla vážná, ale neafektovala žádného smutku, zdála se úplně klidnou, avšak ruka její se chvěla, když mně ji na přivítanou podávala; děkovala za dary a obdivovala se velmi laskavě jemnosti krajek, ohni rubínů a sladké vůni květů. Seděla po celý čas vedle mne a snažila se mne baviti milým rozhovorem, ale nedařilo se jí při tom, vázla často a byla patrně ráda, když se jí s výmluvou, že jest už čas, aby se ustrojila, naskytla příležitosť vzdáliti se do své komnaty. Zůstala tam tak dlouho, že jsem očekával, že přes svůj původní pevný úmysl, vyhnouti se vší okázalosti, ve skvělé toilettě se objeví: ale překvapila mne prostotou, ba chudostí svého obleku. Byla upjata v dlouhý mušelinový šat až po krk zavřený, na hlavě měla myrtový můj věnec a závoj, ale nikoliv onen skvostný, který jsem jí byl přivezl: jiný, mnohem hustší a již valně sežloutlý splýval jí do týlu v dlouhých řasách až na kolena a pokrýval jí obličej až přes oči. V ruce držela malou kytici bílých růží. Přistoupiv blíže k ní zpozoroval jsem, že byly oči její pláčem zarudlé. Ptal jsem se jí nahlas, proč si můj závoj nevzala a proč rubínový collier na hrdlo nezavěsila, a šeptem přidal jsem otázku, proč že byla plakala?

„Oblek můj je příliš jednoduchý pro vaše rubíny,“ odpověděla, „žádal jste si sám, aby ceremonie se konala ve vší skromnosti a závoj tento jest jediná památka po mé matce. Doufám, že mi necháte mou vůli? Jinak uposlechla jsem vás ve všem.“

„Díky! Čiňte, jak se vám líbí. Vidím, že budete vzorem ženy. Avšak, proč pak jste plakala?“

„V té věci zapomněla jsem vás poslechnout,“ usmála se smutně; „přikázal jste mi, abych byla klidná a rozumná, a střízlivá dle vašeho příkladu. Mějte trpělivosť, budu zcela takou, jak si mne přejete. Jen dnes ještě nechte mi poněkud mou vůli! Zaplakat musí každá nevěsta. Nevím proč. Snad oplakáváme svoje ideály.“

„Jaký to myslíte ideál?“

„Co na tom záleží?“

„Přece bych rád věděl, snad klášter, o kterém jste jednou blouznila?“

„Nuž, ano, snad klášter, chcete-li,“ odpověděla tiše po delším váhání.

„Nevěřím!“ propukl jsem v smích, „myslím, že žádné dívce nekřivdím, podezřívám-li ji, že snila někdy o sňatku.“

Klopila pomalu oči a lehký ruměnec rozlíval se jí po tváři.

„Snad nekřivdíte,“ pravila tiše a přidala s povzdechem: „Ale pak je to zajisté sňatek jiný, než ten náš.“

„Nuže, pak rozlučte se na věky se svým ideálem,“ vyrazil jsem podrážděně ze sebe a pojal ji za ruku.

Neřekla ničeho, svěsila pouze hlavu a vyšli jsme tiše a mlčky z domu. Brali jsme se zádumčivě vesnicí, ponořené v zlatý vzduch večerní, v kterém vlašťovice pluly jako v moři světla; lidé stáli na prahu svých domků a pozvedali zvědavě zraky na nevěstu, a celé stádo dětí hnalo se před námi a za námi, štěbetajíc jako ty vlaštovky ve vzduchu a záříc na nás svýma nevinnýma, udivenýma očima.

Vešli jsme do kostelíka. Byl tichý, stinný a kouzlo večera zakrývalo jako zlatotkaným závojem střízlivou jeho nepatrnosť. Stanuli jsme před oltářem a svíčky kmitaly se slabým dýmem kadidla a na tabule okna klepaly polouschlé listy stromu jemně a útulně, jako ručky novorozeňátka, a do klidné té harmonie mísil se hlas Flóřin, odříkávající snivě a pološeptem slib manželský. Ceremonie skončila se za několik minut a tiše, jak jsme byli přišli, vrátili jsme se domů.

Flóra se převlékla a jeli jsme do Bubenče na stanici, neboť ustanovili jsme, že první dni svého manželství ztrávíme v Drážďanech. Frýdecký nás doprovázel na stanici.

„A zde se mám s vámi loučit?“ tázala se Flóra s chvějícím se hlasem otce, „a již vás neuvidím, než se na dlouhou, dalekou tu cestu vydáte?“

„Rozmyslil jsem si to,“ odpověděl Frýdecký po delší přestávce, „chci ještě s Lazarem o důležité věci promluvit, navštívím vás na vašem statku, totiž budete-li tam za týden.“

„Oh, budeme zajisté! Pravda-li, Lazare?“ volala Flóra.

„Budeme,“ odpověděl jsem veda Flóru do vagónu — bylť již čas k odjezdu.

Mávala bílým šátkem otci na rozloučenou a oko její bylo vlhké, jako by ji byl láskou a péčí zahrnoval po celý život.

Ubohá Flóra! Plakala loučíc se s domovem, kde bez lásky v sirobě byla žila a snad tížila už také otázka, co ji očekává v domě mužově, chvějící se její srdce.