Fantastické povídky (Zeyer)/Na pomezí cizích světů/II.

Fantastické povídky — Na pomezí cizích světů Julius Zeyer
I.	II.	III.

Údaje o textu
Titulek:	Na pomezí cizích světů II.
Autor:	Julius Zeyer
Zdroj:	ZEYER, Julius. Fantastické povídky. Kolín: V. Bořivoj Čech, 1882. s. 124–135. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Nebylo mi možno přijíti v pravý čas k pohřbu; všelijaké malicherné nehody překazily splnění toho přání. Dorazil jsem k večeru domů do vsi a zastavil jsem se u domu stařičkého učitele, který mi byl zprávu o smrti otcově podal. Seděl před domem v zahrádce. On i žena jeho mne srdečně uvítali; znali mne z dob nejútlejšího mládí. Poděkovav mu za obstarání pohřbu, vyptal jsem se na poslední okamžiky zesnulého otce.

„Nemohu vám bližších zpráv podat,“ vypravoval učitel; „na večer jsem ho ještě potkal v polích, vyhlížel velmi churav, byl velmi sláb. Procházeli jsme se chvilku spolu a pak doprovodil jsem ho až do samého domu. Večeřel prý jak obyčejně a ulehl. K ránu slyšel starý Řehoř, který poslední čas vedle jeho ložnice spával, nápadný jakýsi chrapot; rozžehl a spěchal ku svému pánu, ale bohužel nalezl ho již mrtvého. Byl prý ještě teplý a skonal nejspíše v tom okamžiku, když Řehoř vešel.“

„Súčastnil se někdo při pohřbu?“ tázal jsem se dále.

„Mimo lid vesnický jedině pan Frýdecký; oznámil jsem mu ihned smutný případ, věda, že byl nejlepším nebožtíka přítelem. Po skončené ceremonii pohřební odjel opět, nezdržev se zde ani na okamžik.“

Více učitel nevěděl. Odebral jsem se pěšky z vesnice k našemu opodál ležícímu domu.

Večer byl tichý a jasný. Rozhlížeje se krajinou cítil jsem, jak se mi prsa šířila. Po hluku obrovského města jevil tento klid přírody cosi dojímavě slavnostního a mile útulného. S radostí vítal jsem usmívavou tvář matky země, kterou nám velká města tak závistivě dlažbou ulic a stěnami budov jako kamenným rouchem zakrývají. Matka země! Jak pravdivý to výrok! Třeba bychom svými divokými sny a nezřízenými tužbami na samé nebe útokem hnali a cizé světy s modré výšky jako skvělé hračky svýma pošetilýma lidskýma rukama k sobě strhnouti chtěli, přichází přece vždy zase čas, kdy nás srdce k věrným ňadrům matky země táhne a kdy úsměv její nadšenou k ní lásku v duši naší opět rozněcuje. Jaro nebylo zde na severu ještě valně pokročilo. Temný brunát velkých, vlahých hrud polních prodíral se ještě mocně mezi jemnými žlutozelenými stébly, chvějícími se tiše a neustále v teplém vánku, jenž jako lásky plné celování roditelky s mladou přírodou laškoval. Naplněn zvláštní jarní vůní země, prohřát světlem a prodchnut životem, šepotal vánek lahodně jako vody tekoucí; byl to pravý „dech země“, takový, jaký asi Stoikům na mysli tanul, když velebnou Ceres, tu velkou, svatou, tajuplnou matku jím nazývali; Ceres, která nás na svých prsou kojí, svými dary živí a posléz do hlubin svého lůna skrývá, když byla doba nadešla, pro kterou zrajeme. Ó pole jarní, jaký to půvab váš! Jak srdečně vítal jsem přátelskou vaši tvář, jak hleděl jsem v zanícení, jako na vrásky drahých prarodičů, na nevysvětlitelné ty dolíky na vašem povrchu, jež prý jsou stopami s nebe spadlých, k zemi svržených andělů, dle světlejší pak představy starých šlepějemi bohův, zvěstujícími světu požehnání a hojnosť.

Staré jabloně vedle cest kývaly mi na přivítanou a zvedaly hnědé, zkřivené ruce k nebi jako za starodávna římští kněží, modlíce se, aby semeno vyšlé z lůna země plody neslo, kteréž by šťastně uzrály pod nebeským světlem svatého slunce. I já pozvedl jsem oko vzhůru ku klonícímu se zřídlu dne a obnažil hlavu. Obláčky zarůžovělých květů, pod nimiž se větve houpaly, mihaly se vzduchem. Třepetavé lístky pršely mi do vlasů jako Římanovi, když zřeci květiny co symbol hojnosti v divadlech, při cerealiích, na hlavy lidu sypali… Kráčel jsem dále dlouhými řadami stromů, nad nimiž se k večernímu nebi pnulo cimbuří hor modrých, fialových a zlatých při slunce západu, jejichž husté stíny se do smutných lesů nořily tam, kde na lemu hvozdu jako holubice náš starý dům se bělal. S prostředního malebného vikýře, elegantní silhouettou se vyznačujícího, visel dlouhý, černý, smuteční prapor. Nečetní staří služebníci, kteří pustý, velký náš dům obývali, stáli dole u vrat; někdo z nich mne zahledl a všichni přicházeli mi nyní vstříc se starou klíčnicí v čele. S pláčem vedli mne k malému mausoleu v parku, kdež asi od sta let odpočívali zemřelí členové mé rodiny. V kruhu těch věrných šeptal jsem před oltářem dávno odvyklou, více než na polovic zapomenutou modlitbu… Pak teprv vešel jsem do domu, jehož jediným vlastníkem jsem nyní byl.

Divil jsem se věru, že se mi tak málo po Paříži stýskalo. Trávil jsem čas ve zvláštní náladě; poznával jsem, že v zármutku pro milou osobu, není-li trpký a zoufalý, spočívá jakýsi poetický půvab, a že upomínky na zemřelé a na dávno minulé doby dodávají místnosti a věcem jakési srdečné útulnosti, která živě a dojímavě k nám mluvívá. Bylo mi zvláštní rozkoší bloudit domem a prázdnými komnatami, kdež ozvěna vlastních kroků mi zněla jako vítání dávno umlklých hlasů. Prohlížel jsem si starý známý nábytek s novou zvědavostí, stál jsem dlouho před zaprášenými obrazy a pátral v oslepených zrcadlech, zdali tam neutkvěl přívětivý obličej matky, nebo má vlastní šťastná tvář z doby zlatého dětství. Zajímavý ten starý dům zbudován byl zcela ve slohu Ludvíka XV. a některá čásť jeho pocházela z dob ještě mnohem starších. Nebožka moje matka měla nevinnou slabosť, kterouž jí mnozí za velký hřích pokládali; brávala totiž nesmírně ráda na se aristokratické vzezření. Pokládala vždy za nesmírné neštěstí vyhynutí drobné naší šlechty národní, která bývala prý sílou a rozumem našeho národa a nádobou jeho tradic v středověku i ještě později. Mezi poslední zbytky toho rytířského stavu počítala naši rodinu, nechci rozhodovati, zdali právem nebo neprávem.

Ve velké síni, jež byla zbytkem středověku s krásnou gothickou klenbou a s ohromným kamenným krbem, do něhož se třeba půl stromu najednou vešlo, rozvěsila matka podobizny našich předků. S patrnou pýchou bloudily vždy zraky její po tvářích otcův a jejich manželek, ale přece se pokaždé lehce zarděla, ptal-li se náhodou někdo na nejprvnějšího z těch ctihodných mužů, starce to s pudrovanou parukou, který se tak rozmile na plnou růži usmíval, jíž v ruce držel. Matka se zarděla, neboť on, vlastní zakladatel naší slávy, býval kdysi sládkem a pozvedl opět pílí svou a přičiněním skleslý blahobyt naší rodiny. Ale za to hleděla matka s nadšením na jeho syna, mého dědečka, neboť ten dosáhnuv vysokého postavení v armádě, zaopatřil své rodině opět diplom šlechtictví, kteréž prý se před tím silně v pochybnosť brávalo a matka mu žehnala vstávajíc lehajíc za ten velký čin, že prosté jméno naše „Lošan“ zase ozdobil tou hrdou slávou, která se symbolicky soustřeďuje v malé písmence „Z“, tak vroucně kýžené i za našich prý — demokratických časů. Na památku toho veleslavného muže ustanovila matka, že vždy nejstarší syn v naší rodině jeho jméno ponese a proto pokřtila mne na jméno „Lazar“. Síň ona, obsahující rodinné naše památky, tak skrovné, ale pro matku tak významné, tato síň byla mi obzvláště milou, a vše, co zde vypravuju, a což o sobě snad neskonale směšné jest, bylo mi přece milé, protože jsem si při tom zpomínal na zápal, s kterým matka bezpočtukráte o tom dlouhé rozhovory vedla. Každý večer sedě u krbu, v kterém i v letě býval oheň příjemný — neboť z našich hor foukalo vždy mrazivě — každý večer zadumal jsem se při obraze matky a připomínal si jemné její mravy, prostý její rozum a hluboký její cit; po každé připomněl jsem si některé slovo, kteréž bylo vyšlo z úst jejích už dávno zavřených. Jednoho večera, když venku vítr burácel a déšť divoce do oken šlehal, cítil jsem se osamělým v té velké síni; i pozvedl jsem zrak na obraz matky a tu napadlo mi, jak jednou při podobném povětří na tomtéž místě, co nyní já, ona při ohni seděla a útulnosť rodinného života proti hlučným radovánkám chválila. Byla tenkráte již valně churava a zahleděvši se do mé tváře, pravila: „Slova písma, že není dobré člověku býti samotnému, jsou plná velké moudrosti. Nedočkám se toho, ale radím ti, hochu, abys se brzy oženil, co možná brzy před třicátým rokem. Jsi příliš mlád, abys mně rozuměl, ale vzpomeň si později.“ A zamyšleně opakovala: „Není dobré člověku býti samotnému.“ — —

Bylo mi již dva a třicet let a vzpomínka na prostý ten případ zdála se mi pojednou býti jako výčitkou. Ale trpká myšlenka na zradu Adelminu prokmitla mi ihned mozkem. Oženit se? Nikdy!

Vstal jsem prudce a chodil dlouho po pokoji. Bylo mi nepochopitelným, proč jsem se tak náhle rozčiloval, proč se mi uspalé vzpomínky na sklamanou moji lásku pojednou zase jako vodopády do duše vrhaly, zaplašujíce můj draze vykoupený poklid. Zápasil jsem s těmi stíny minulosti, snažil jsem se přivésti proud myšlenek na předměty jiné, představoval jsem si takřka násilně scenerie krajin, jež jsem byl na cestách viděl, postavy svých přátel v dáli a obzvláště Henryho, který se v tom okamžiku snad při svitu hvězd díval na keltické menhiry v Stonehenge. Tu vzpomněl jsem si živě na výstup u čokoládníka na boulevardu a pak na „zjevení“ nebožtíka otce, na kteréž jsem byl již úplně zapomněl, a poprvé od té doby mi nyní napadlo, že domnělý ten stín cosi o poslední svojí vůli mluvil. Byl jsem jediným dítětem svých rodičů, dědictví přešlo bez nejmenší překážky na mne a nikdo nebyl se na podobný dokument posud ani pozeptal. Najednou vznikla ve mně podivná jakási zvědavosť. Stín udal mi tenkráte jisté místo, kde listinu lze nalézti. Což nebylo zajímavo, přesvědčiti se o úplné bezpodstatnosti toho „zjevení“, kteréž na přítele Řeka tak velký dojem učinilo?! Shodu proroctví Henryho se svým polosnem na ulici a se skutečnou smrtí otcovou vykládal jsem si posud za pouhou náhodu, ale nyní pojednou žádala pověrčivosť jako na vzdor jasnému rozumu, posud ve mne vítězícímu, abych se přece přesvědčil, není-li ve všem tom souhlasu nahodilých událostí přece něco jiného než čirá náhoda? S nevěřícím úsměvem chopil jsem se svítilny a kráčel spěšně dlouhým korridorem a dřevěnými schody vzhůru do knihovny. Připadal jsem si sám jako jeden z oněch parfumovaných atheistů osmnáctého století, kteří se v boudoirech pudrovaných markýzek všemu posmívali, co jasným rozumem nebylo uznáno, ale kteří se hned na to při Cagliostrových kejklířských kouscích pověrečným strachem chvěli.

Knihovna otcova byla netoliko mně, nýbrž i matce a celé naší domácnosti jakousi komorou Modrovousovou. Co dítě měl jsem, jako každý jiný, přísnou zápověď tam vkročiti, ba i jen k dveřím se přiblížiti a v pozdějších letech, když pro mne již žádné hrůzy neměla, a přímá zápověď mne se již netýkala, vyhýbal jsem se jí sám, poněvadž mne otec tam nikdy nezval a zůstala ve mně jakási ne právě bázlivosť, ale ostýchavosť, zabraňující vejíti černými těmi dveřmi na podivínství otcovo připomínajícími. Velký klíč zaskřípí v zámku jako vzdechem nad profanací svatyně smělým vetřelcem a přiznávám se, že jsem as půl minuty nerozhodnut na prahu stál. Komnata byla nevelká, těsně naplněna knihami, fysikálními nástroji, retortami a podobnými věcmi. Rozhlížel jsem se chvilku a odhrnul pak vyrudlou záclonu, jíž velké folianty v pergamenové vazbě zastřeny byly. Jak podivné to knihy! Jak podivná jména! Van Helmont, Guill. Postel, Paracelsus a což vím já! Některé byly hebrejštinou, některé docela neznámým písmem psány. Šla mi až hlava kolem. Vytáhl jsem jich několik z nejdolejší řady, vše dle udání „zjevu“ v Paříži. Nikde nic než chumáče prachu… Již jsem chtěl marnou práci svou ostavit, tu vytáhnuv starobylé vydání Michala Psella, spatřil jsem s udivením složený list s nápisem: „Mému synu.“

Zachvěl jsem se mimoděk a ohlížel po komnatě, srdce mi zabušilo. Ale nabyl jsem brzy obvyklé chladnosti. „Náhoda!“ šeptal jsem, chápaje se toho slova tak šťastně těmi vynalezeného, kteří se svými argumenty ku konci přicházejí. Usedl jsem do velkého křesla, kde otec tak často a hluboce přemýšlíval o věcech, které se obyčejně za odbyté již pověry a zastaralé bajky považují. Přitáhl jsem si lampu, rozevřel list a četl:

Milý můj syne Lazare!

Cítím, že jsou dnové moji již sečteni, že dlouho již zde nebudu a že oči moje tě živého již nespatří. Neobávám se, že ztráta moje ti spůsobí zármutek přes příliš těžký a nedostává se mi dosti samolibosti, abych se nad tím rmoutil. Byli jsme si cizí, byl jsem vůči tobě uzavřen jako vůbec ke každému, ale nemysli proto, že jsem byl necitelným, neotcovským. Miloval jsem tě přece na spůsob svůj a větších jsem ti skrytě přinášel obětí, než kdy tušit můžeš. Že jsem nebyl k tobě sdílný, pocházelo odtud, že jsi opanován zásadami a představami nyní vůbec panujícími, nejmylnějšími to snad a zajisté nejzáhubnějšími, jakých od počátku spatřil svět. Víš, nač narážím — na materialism, ten názor surový, jejž v mnohém ohledu rozhodně pod samý fetišism afrických divochů kladu. Víš, jak marné byly moje snahy na tě působit v smyslu opáčném, víš, jak rozmrzen na celý svět, jsem se konečně uzavřel do své studovny. Náhledy svoje ti sdělovati nebudu, krčil by’s rameny; nečiním ti výčitky. Našel jsem na šírém světě jen jediného člověka, který mne úplně pochopil, je to Frýdecký. Nechci tím snad říci, že my dva jsme lidé zvláštní, chci tím pouze naznačiti, že mi Frýdecký dostačil a že necítil jsem potřebu se svými náhledy do vosího hnízda, totiž do domýšlivé kasty tak zvaných učenců vnikati. Dostačovalo, že se někteří lidé dověděli, že nepovažuji magii za nějakou absurdnosť a tak zvaný spiritism za podvod, abych byl za blázna vyhlášen. Však nermoutil jsem se proto. Chladně a rozvážně hledal jsem pravdu, chtěje dopátrati se k pravdě podobnějšího názoru světa, než jakým je ten úzkoprsý, nyní panující. Byl jsem, bohu díky, blázen, značí-li materialism rozum. Na konci života stávám se také vůči tobě trochu prorokem. Než toto pokolení ještě vymře, dočká se svět nového výbuchu náboženského nadšení, ne fanatického, osudného, ale hlubokého a vroucného. Tážeš se, proč tak soudím? Proto, že sobeckosť a cynism již vrcholu dosáhly a škaredá jejich budova se sřítit musí. Století předešlé pobouřilo se při pohledu na zneužívání náboženství a dalo se do zimničného trhání a bourání; v století našem nezbylo již ničeho, co by se odstraniti mohlo. Ale příroda netrpí žádné prázdnoty a materialism je prázdnota, neboť není než pouhou neplodnou negací; dogma je mrtvé, ale náboženství se znova zrodí. Nechť slaví tedy materialism svoje orgie, dny jeho jsou sečteny, oko mé umírající vidí v mlze svítit hvězdu slabě ještě zářící, spiritism pozdvihá čelo do výše. Ty vrtíš hlavou. Proč? Proto že „věda“ vaše hlavou vrtí; však věř, že činí tak jen z čiré nevědomosti. Jaké právo má ta věda na rozsuzování pře? Což nevyznává sama na první stránce každé školní knihy, když poučovati chce o silách přírody, že tyto síly jsou výjevy, jichž nelze ani vyložiti, jejichž příčiny ani domněnkou uhodnouti nelze? A přec mluví neustále tato věda o svých vymoženostech a odsuzuje bez rozpaku, bez skoumání spiritism i přes to, že spiritism meze známých přírodních zákonů dále posouvá a dokazuje, že „nadpřirozené“ přirozeným jest a žádným zázrakem. A svět ostatní? Věří svým učencům a dodává si vzezření, jako by běžné theorie vlastním rozumem byl pojal a sestavil a nikoliv jako by snad jen mechanicky a slepé po uznaných autoritách opakoval, co mu předříkávají. Nejhůře ovšem počínají si poloučenci. Takový člověk, který po celé živobytí nožičky všelijakého hmyzu počítá, krčí rameny nad Spinozou! Každá práce má ovšem svou zásluhu, ale směšné jest, když nádenník, pomáhající nakládat mramor, útrpně na Praxitela se dívá. Nechci tě obracovat na „víru“ svou, jak se říkává, ty poznáš jsoucnosť duchův a tedy i ducha, mám o tom temné jakési a neomylné tušení. Byl čas, kdy jsem o tom přemýšlel, jak bych tě zasvětil do svých náhledů, výzkumů a snah, ale poznal jsem, že lneš celou duší k vezdejšímu světu a nekárám tě proto; mágem se člověk nestane, narodí se jím. Nezabředneš-li jen do bláta tohoto světa, neříkám, že bloudíš bera se cestou jeho; myslím docela, že’s pak vyvolil stránku dobrou, kteráž od tebe odňata nebude, neboť cesta, kterou jsem já kráčel, je cesta trnitá a není na ní osobního blaha. Louče se s tebou, dávám ti radu upřímnou a, jak myslím, dobrou: Ožeň se! Pravda neměl jsem velký pojem o ženě, nevážil jsem si jí valně, zkušenosti moje byly dosti trpké, ale přece musím vděčně vyznat, že jsem s matkou tvojí byl šťasten v manželství, ačkoli chladným rozumem uzavřeno bylo. Myslím, že jsi zrozen pro život rodinný a proto zanech toho věčného po světě se toulání a buď konečně užitečným. — Ptáš se, jakým spůsobem? Buď jist, že tvoje diletantské náběhy na stupeň učence k cíli nepovedou; nemáš dosti vytrvalosti ani vzletu. Vzdělávej raději náš statek — věř, že to úkol krásný; odchovej rodinu a buď šťasten… Zmínil jsem se o našem statku. Dávám ti radu a sám dle ní jsem se nespravoval, tak že si nyní trpké činím výčitky; bohužel málo jsem se staral o zvelebení rodinného našeho dědictví. Míval’s vždy peněz, kolik jsi si prával a byla to trestuhodná moje slabosť, že jsem ti vždy vyhovoval, že jsem tě nikdy neupozornil na skutečný stav našeho jmění; tak stalo se, že’s vyrostl a že’s setrval v domnění, že bohatství naše je mnohem vydatnější, než s pravdou se srovnává. Seznáš příliš brzo trpkou pravdu věty, kterou nyní poprvé vůči tobě pronáším: jsme nesmírně zadluženi! Odpusť mi! Nevážil jsem si nikdy peněz, neznal jsem jejich ceny; v tomto okamžiku pykám za svou vinu. Ale bohudíky kyne ti spása z té nesnáze. Ty pamatuješ se na dceru Frýdeckého, na malou Flóru, s kterouž jsi často co dítě si hrával a skotačil. Dávno, než Flóra dorostla, umluvili jsme se s otcem jejím, mým přítelem, že vás zasnoubíme. Frýdecký zná poměry naše do podrobna a nelituje svého jmění, které na zvelebení toho statku více než dostačí. Vyplatí ti podíl Flóřin hned, odevzdá ti i značné jmění, které po matce jí připadlo. Tedy slyš radu mou: pojmi Flóru Frýdeckou za ženu, jest to moje přání a to ne pouze k vůli vyznačené výhodě, jest to též přání mého přítele. Nechť smrť moje vám na dlouho nepřekáží v uzavření toho sňatku; myslím, že tři měsíce smutku k vůli lidské řeči dostačí. Buď zdráv a šťasten! Knihovnu moji nech nedotknutou, nechť Frýdecký s ní naloží dle libosti. Nezapomeň úplně svého otce

Lazara z Lošan.

Čtení tohoto listu učinilo na mne dojem prapodivný; bizarní náhledy, nejasné narážky, melancholická omrzelosť světa, polemické nájezdy a praktické rady, to vše střídalo se tak rychle, míhalo se v tak fantastickém reji, že se to k živému podobalo snu. Ale nejpodivněji na mne působila rada, abych se oženil. Jak divná to náhoda! K vůli zaplašení podobné myšlenky byl jsem od matčina obrazu ze síně prchl, a s toutéž myšlenkou setkal jsem se opět zde, v té tajuplné místnosti! Zadumán odebíral jsem se na své lůžko, zamhouřil jsem oči a chtěl celou tu záležitosť teprve při denním světle chladně posouditi — avšak spánek prchal s víček mých a myšlenky moje vracely se tvrdošíjně k předmětům, které mne odpuzovaly a zajímaly zároveň měrou nemalou. Z pozadí dávných upomínek vynořoval se obraz Flóry v neurčitých rysech. Byla ještě dorůstajícím dítětem, když jsem ji naposled před lety viděl. Byla tenkráte nehezká, snědá, suchá, jen oko její, na malý obličej až příliš velké, bylo nevšedně krásné. Flóra Frýdecká zdála se vždy zamyšlenou, i v době, kdy ještě obleky její loutky as největší její starostí bývaly. Zajisté lnul jsem k snivému tomu dítěti vždy upřímným přátelstvím, ale představiti si Flóru nyní co dívku jen poněkud vábnou, k tomu nestačila moje obraznosť. Vrtěl jsem hlavou. Kupecký spůsob, jímž otec svoje plány vzhledem k mé ženitbě rozváděl, budily ve mně nechuť, a trpkosť moje k ženštinám, vesměs sestrám ošemetné Adelmy, zmáhala se čím dále, tím více. Usedl jsem na posteli a zasmál jsem se vlastní své vážnosti. Vždyť jsem byl svým vlastním pánem, k vůli čemu jsem se tedy, jako bych poslechnouti musil, trápil, k vůli čemu bral jsem do opravdy ty chorobné výpary zemdleného mozku ubohého otce? Nejlépe jest rozhodnouti se ihned a říci to sám sobě rázně! „Zamítnu nepraktickou radu nebožtíka, neožením se, poslechnu otce jen v tom, že se napnutím veškerých sil oddám správě statku, a tak se zbavím moudrým hospodářstvím a příkladnou spořivostí zděděných dluhů. Ale volnosti své nezadám! Frýdecký ať si hledá jiného ženicha pro svou dceru a jinou hypothéku pro svůj kapitál.“

Tímto rozluštěním nabyl jsem klidu a usnul jsem konečně po dlouhém přemítání. —