Fantastické povídky (Leger)/Vesnický hřbitov

Fantastické povídky Karel Leger
Cigánka	Vesnický hřbitov	Leknín

Údaje o textu
Titulek:	Vesnický hřbitov
Autor:	Karel Leger
Zdroj:	LEGER, Karel. Fantastické povídky. Praha: František Šimáček, 1900. s. 19–36. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Hřbitov na návrší v polích za dědinou
chudičký a malý.
Nad ním drobné mráčky lehkým letem plynou,
dlouhou světlou řadou za obzor až plynou,
jak by duše bílé odlétaly.

Nad obzorem hory kruhem vystupují,
za ně drobné mráčky, bílé duše plují.

Nerušeně dřímá hřbitov osamělý. —
Od širých jej polí spuchřelý plot dělí,
žitné klasy přes plot zrajíce se kloní
až k zapadlým rovům. Venku ocel zvoní,
ve stéblech tam modře kosa prokmitá.
Tady klid a ticho. Žeň už odbyta.

Černá vrátka vítr zpola zvrátil kdysi,
vráteň nachýlena bez petlice visí.
Cesta k nim už dávno, dávno zarůstává,
sotva poznáš stopu staré pěšiny,
na zápraží bují bodláčí a tráva.
Zřídka kdo sem zajde z dědiny.
Dost má každý doma svého lopocení,
pro ty mrtvé ani času není.
Jenom někdy za několik let
odnesou sem někoho a složí
do studené země pod ochranu boží.
A ten nechodí už nikdy cestou zpět.

Sobě zanecháni
v prostřed širých polí mrtví podřimují,
nad nimi jen tiše bílé mráčky plují,
chudé žitné klasy se až k rovům sklání.
Drobné sedmikrásy bílým květem zdobí
zapadlé ty hroby.
Klidně, nerušeně dni a noci plynou
těm, kdo ulehli si pod tou hnědou hlinou.
Tiše spí tu unavené tělo,
to, co bolívalo, dávno přebolelo,
srdce dobušilo, už se neprobudí.
Na vychladlé hrudi
netlačí jim pomník ani jiná tíž.
Sotva tu i onde vztyčen kříž.

Klidně spí tu mrtvi, kouzla není,
které vzbudilo by z věčného je snění.
Po životě trpkém, po úsilné práci
tvrdý sen je jímá.
Když se člověk žitím k smrti utrmácí,
rád si odpočine a rád klidně dřímá.
Ani o půlnoci,
kdy tma stíny rodí a zlé vládnou moci,
kdy přes rovy nízké roj bludiček běží
a kdy zdá se, jak by ze tmy zněl
nářek bludných duchů a kvil strašidel,
bez hnutí a hlasu tady mrtví leží.
Těžký je sen bídou unavených těl!

Tak, jak dříve byli, nevšímaví,
samotě své teskné zvyklí z domova,
nepozvednou hlavy,
nepohlednou ani přes plot hřbitova.
Ať bludičky letí!
Jim se nechce vstávat, údy trmáceti.

Jenom když po dlouhém, dlouhém čase
někdo ze vsi přibyl v jejich kroužek zase
a když čerstvou hlinou mezi rovy
nasypán hrob nový,
probudí se mrtví. O půlnoci zvednou
spuchřelá svá víka, vstanou z hrobů svých,
z prsou tihou hlíny dávno propadlých
ze hluboka zase oddechnou si jednou.
Přes plot pobořený v širá pole hlednou,
až tam ke skupině otrhaných střech.
Tichou nocí ozve hluboký se vzdech.
Sestoupí se mrtví, vzdušné jejich stíny
kol nového hrobu. Z kypré ještě hlíny
hosta vyvolají.

Mnoho vědět chtějí, na mnoho se ptají.
Jsou-li zdrávy sestry? bratři? přátelé?
Kterak roste asi její dcerka malá,
kterou na kolébce doma zanechala?
mladá matka ptá se plaše, nesměle.
Na úrodu polní otážou se staří,
jak se doma daří?
Je-li píce hojně? je-li chleba dost?
nepřijde-li bída, hořký host?

Kroužkem mrtví sedí k rovům přikrčeni
a ten, který přišel od živých,
odpovídá vlídně na otázky jich,
až se v dálných vískách ozve kuropění,
první pozdrav denní.
Rázem pohřbí mrtvé těžká hrobů zem,
tichý vzdech jen letí pustým hřbitovem.

A zas klidným spánkem spí tu ve hluboku
dlouho, dlouho, — možná celou řadu roků,
nežli soudruh nový přijde mezi ně.
Smrt je řídkým hostem v malé dědině.
Vzduch tu vane zdravý, plný vůně lesní,
o lékaři tady nikomu se nesní.
(Stará Paroubková všechny léky zná,
i Smrt, potřeba-li, jistě zažehná.)
Ani kněze není, ani fary.
Ze sousední obce nerad páter starý
dochází sem někdy. Málo je tu duší,
pro sebe i pro ráj malý zisk tu tuší. —

Pět let je už tomu, co byl naposled
pochován tu mrtvý, starý Hájek hluchý.
A když tehdy v noci s rakve víko zved’,
z kypré hlíny volán mezi duchy,
nic jim na otázky říci nedoved’.
Stářím byl už sešlý, tupý, bez paměti. —
A před ním? — můj bože, jak ty časy letí! —
před ním nemluvňátko jednou pochovali.
Ale, bůh ví, kterak dávno už je tomu,
co ti, kteří tady pod trávníkem spali,
neslyšeli žádné zprávy o domovu.
Nepřibyl už kolik dlouhých let,
kdo by o světě jim mohl vyprávět. —

Dnes teprve z rána
kdosi přišel s rýčem, u vrat vykopána
jamka nehluboká. Chlapec nebožáček,
jakýs malý žáček,
drobounký a suchý, stráven nemocemi
složen v rakvi lehké v posvěcené zemi.
Chudobný byl pohřeb, hrstka lidí jen.
Otec potácel se, v tupém bolu
sotva hrudku hodil za rakvičkou dolů
a již oči otřel, němý, zamračen
ze hřbitova vyšel, spěchal ku své práci
kamsi do továrny, — půldne ztrácí.
(Matka? — nebyla tu. Nemoc zlá
na lůžko ji poutá. Jen vzpomínky její
nad hrobem se chvějí. — —
Prsty vryty v ňadra, leží, — vzpomíná — —)

Podzim byl. A pod oblohou sinou
v brázdách pustých polí mlhy běží,
kolem stromů holých po lukách se vinou,
na zkalených vodách mrtvě leží.
V dálku v nekonečno táhly dlouhé stíny. —
Noc se tměla.
Na hřbitově pustém z nasypané hlíny
nový rov se bělá.

O půlnoci mrtví s námahou se zvedli,
(slyš, pod zemí praská příkrov rakve shnilý!)
setřásli zem stuchlou, z hrobů vystoupili,
kol nového rovu v kroužku sedli.
Byli tady všichni, jak je za století
smrt požala kosou. Muži, ženy, děti.
Starý konšel Horák dlouhých šedých vlasů
z dávných časů,
kdy lid robotoval ještě ujařmený,
nežli s novou dobou nové přišly změny,
svoboda a pokrok, jak to lidé zvali. —
(On to byl, jenž v polích tento hřbitov malý
vysvětit dal druhdy a sám prvý v něm
klidně lehl pod tu posvěcenou zem.)
Sedí ve svátečním bílém kožichu,
o hůl okovanou bradu podepírá,
po těch, kteří vstali, přátelsky se dívá,
jména starých známých šeptá potichu.
Přišla jeho žena, syn i vnuk tu již,
sestoupli se k němu, k jeho rovu blíž.

Všichni z hrobů vyšli, jak jsou ve hrob dáni:
ženy starodávným přioděny šatem,
v sukni vyšívané a v čepečku zlatém,
mladá, štíhlá dívka v pěkném šněrování,
s pentlí za ní vlají dva vrkoče vlasů.
A tmou svítí hochů bílé košile,
na kloboučku kývá kytka od milé.
Tak si chodívali za těch dávných časů,
kdy alespoň chvilka i při trudné práci
pro radost jim zbyla, myslit na okrasu.
Teď už vše se ztrácí.
Není více času s vyšíváním hrát,
člověk musí jenom o život se rvát.
Chvilka odpočinku trpká je a smutná.
Zmizely ty pestré barvy veselé,
na všem jedna šedá barva popele,
barva lidské bídy, střízlivá a rmutná.
Roj těch postav, který z nových rovů vstává,
šerý v šeru nočním mizí, zapadává.
Jenom drobné děti
v rubášcích svých bílých ve tmách prosvitají.
Vichr, který přes plot s černých polí letí,
rubášky ty zdouvá, s drobných tílek vlají.

Práchnivící dřevo zlomeného kříže
chladným siným ohněm ze tmy světélkuje.
Jak vichřice duje,
kol nového rovu blíž a blíže
v těsnější se kroužek choulí mrtvých stíny.
Dlouho čekají tu. — Proč z té chladné hlíny
nevyjde host nový? Tvrdě spí!
Kterak volají ho, ještě neslyší?
A vstal konšel Horák, hůl svou okovanou
zabod’ v růvek čerstvý mocnou ranou.
Bylo slyšet, kterak zaduněla temně
rakev zakopaná. — „Vstaniž!“ řekl děd.
Čekali. A náhle nakypřená země
s rovu sypala se. Mrtvý hoch se zved’,
shodil víko s rakve. Vidět bylo,
kterak slabé tělo s hlinou zápasilo,
kterak s namáháním z hluboka se zdvihá — —
Oh, ta tíha! —

Konečně se probral. Stojí tady,
hošík umořený a dosud tak mladý!
Hlína lpí mu ještě ve vlasech
a v propadlých prsou hvízdá tichý vzdech.
Až je srdci žalno. Bledomodré oči
ulekaně kolem sebe točí
a ten pohled plachý prosí o milost.
Šepot tlumený se po hřbitově nese:
„Kdo ten hošík drobný? Kterak jmenuje se?
Kdo jsi, ubožáčku?“ — Mlčí malý host.
Babička v tom sivá sem se protlačila,
shrbená, však přece veselá a čilá.
Růženec má v rukou, modlitbičku říká,
s útrpností tichou hledí na hošíka,
div že slzička jí na tvář nevyskočí.
Z nenadání řekla: „Poznávám ho již!
Srdce poznalo jej, ne mé staré oči!“
Palcem udělala na čele mu kříž.
„Syn mé dcery je to, vnouček můj!
Pojď, mé dítě, pán bůh tebe opatruj!“ —

Pootevřev ústa chlapec hledí na ni.
„Vnoučku,“ mluví bába, „ty mne neznáš, vím!
Vždyť já bych tě sama nepoznala ani,
jenom srdcem svým. —
Chaloupku jsem naši opustila dřív,
než ty’s přes práh její vešel živ.
Proč se chvěješ celý? Neboj se, můj drahý.
Zde jsi mezi svými, — mír tu vládne blahý,
ticho tichounko tu budeš s námi spát,
o mamince bude se ti zdát.
Ale teď nám pověz, — všichni se tě ptají, —
co nového doma? co je slyšet v kraji?
K nám sem nedolétne žádná zpráva,
jen co sedmikrásám vichr našeptává.
Jak je u nás doma? jak je u sousedů?
Už si představiti sama nedovedu
ves a naši chatu. — Všechno změněno je,
viď, holátko moje?“

Hoch se chvěje, vzlykot s namáháním tlumí.
Řekl slůvko, dvě, tři, — nikdo nerozumí.
Zděšen ohlédl se kolem sebe,
plaché oči zvedl, zahleděl se v nebe,
v černé zamračené, do tmy skryté nebe.
Sepjal ručky drobné žluté uvadlé
na své hrudi úzké propadlé.
Pod víčkama očí slza prokmitá,
se rtů modlitba se dere hlasitá:
„Fátr unzr!“ volá.
Sepjaté zved’ ruce, „Fátr unzr!“ volá.
Zoufale ten výkřik noční tmou se chvěl,
do mračen a mlhy zapad’, v pole holá.
Kvil podzimních větrů v odpověď mu zněl.

Kolem stáli mrtví nehnutě a němi,
jak by kořeny je pevné spjaly k zemi.
Hledí všichni k němu, úžas na tvářích,
nikdo nechápe a nerozumí z nich.
Divno! z jejich vísky přece přišel,
z jejich krve byl. —
Takhle však se u nich nikdo nemodlil!

„Vnoučku, vnoučku zlatý! kde’s ta slova slyšel?“
babička se ptala.
Za ty suché ručky ubožáčka vzala.
V odpověď k ní pozved’ ulekané zraky.
Slzel, — zaplakala nad ním sama taky.
Zase dvě tři slova divná promluvil, —
zněly ostatním jen jako vichru kvil.

Řekl konšel Horák: „Tam za horou v dáli
takhle za mých časů Němci mluvívali.
Ale u nás doma, jak nás matka milá
chovajíc nás v klíně mluvit naučila,
tak jsme hovořili až k samému hrobu
v každou dobu.“ —
Mrtví křikli sborem a horlivě svědčí:
„Naší řečí! ano, naší řečí!“
A v protějším koutě ostře někdo řek’:
„Bůh ví, kde se u nás vzal ten Němeček!
A co, — opravdu mu nikdo nerozuměl?
Havránků Jan přece drobet bude znát,
s pašery byl v Němcích častokrát,
na vojně byl, jistě něco uměl —“

Jan Havránků vystoup’ trochu rozpačit,
stydlavý se úsměv na tváři mu kmit’,
po vojensku zdravil, nežli odpověděl.
„Pravda, já jsem druhdy mnoho znal a věděl,
vždyť jsem prošel křížem skoro celý svět,
všudy jsem se doved’ srozumět.
Ale pod tou hlinou, v téhle chladné zemi
zapomněl jsem na vše, odpusťte mi.
Pod tou hlinou, věřte, všechno cizí
z lebky zmizí!“
Stydlavě se usmál, dlaní přetřel čelo,
pod kterým tak mnoho učeností stlelo.

A hoch plakal ještě. Mrtví stáli kol,
hořkost byla v prsou, — bezejmený bol.
Všem se zdálo,
jak by cosi cizího tu válo,
jakoby stín tmavší, než ta zimní noc,
z daleka se valil,
černým kalným proudem širá pole zalil. —
Zdálo se jim, jak by o pomoc
křičet, volat měli,
než ty proudy hrozné stopí obzor celý,
nežli v proudech černých bezedných
sami utonou a s nimi hroby jich.
Vše jak padalo by v dálku cizí,
i ta půda pod nohama mizí.
Chtěli vzkřiknout hrůzou: „Moře! moře! moře!“
ale hlas jim v prsou dusí němé hoře.

A tu starý Hájek, věkem sešlý děd
(který mezi mrtvé přibyl naposled),
jakoby se ztěžka rozpomínal nyní,
zamračil se v dumách a chtěl promluvit.
Bylo zřít,
nezvyklému myslit kterak bolest činí
myšlénka, jež chtěla slovem být.
A s napjetím slední síly své a vůle
vylovil, co hledal ve své paměti.
Přikýv’ si a řekl: „To ta šúle!“
Spokojen sám sebou roveň dítěti
stařeček se vetchý náhle rozhovořil,
do svých upomínek hluboko se vnořil.
Chtěl by rázem jedním říci vše, co ví,
ale vzdoruje mu jazyk nehybný.
„To už dávno, — víte, — kolik dlouhých let
už se počal u nás měnit svět.
Tam za horou Němci vystavili
továrnu si velkou, takový dům bílý.
A tam všichni lidé táhli za výdělkem.
Muži, ženy, děti. Tam v tom domě velkém
všichni od nás byli. Celý kraj tam byl.
Pro všechny to bylo velké dobrodiní.
Co ta pole naše? Nic nerodí nyní,
v továrně se člověk aspoň obživil.
A páni jsou hodní, třeba Němci pouzí,
mnohým ulehčili v nejkrajnější nouzi.
Jenže Němci byli! Když jsi prosit šel
a tam na kolenou žebronil jsi třeba
o mzdu zadrženou, nebo o kus chleba,
pán nic z toho nebo málo rozuměl.
Ale k těm, kdo smluvit dovedli se s nimi,
vždycky po přátelsku byli laskavými.
I školu nám tady po nějakém čase
vystavěli páni,
chtěli, aby mládež učila se.
A my v obci měli školu bez vydání.
Jenže místo „škola“ říkali jí „šúle“,
podle panské vůle.
Knížky, učebnice zdarma dětem dány,
tam se mladá chasa učí mluvit s pány.
A bylo vám radost, jak ty naše děti
cizí slůvka statně lámou po paměti.
Sám pán někdy přijel, míval radost z toho,
odměňoval pilné, chválil mnoho — —“
Starý zamlčel se. Dech a paměť sbírá.
Oči zamžikaly. K zemi zírá
nejistě a plaše. —
„Ale mám-li pravdu čistou pověděti,
zdálo se mi vždycky, jakoby ty děti
nebyly už naše — —
No, nám starým těžko novotám se učit,
paměť slabou mučit.
Těžko s mladým světem stačit v kroku,
pro nás nejlíp stranou ležet ve hluboku!“ —
Dětinský kmet hotov se svou zprávou,
usmíval se trpce, kýval holou hlavou
a zmatený trochu
se soustrastí pohled’ k ubohému hochu.
„To ta šúle!“ šeptal. — Mrtví kolem stáli,
jeden na druhého pohlíželi.
Otázka je mnohá ještě v prsou pálí,
ptáti by se chtěli,
o svých drahých doma zvěděti by chtěli. —

Ten hoch ubožáček stojí mezi nimi,
žluté ručky spíná a rty zmodralými
šeptá slova cizí drsná podivná, —
modlitba to boží býti má.
Mrtví hlednou naň a povzdech tlumí.
Konšel Horák s hořkým úsměvem
divně rozechvěný hůl svou zabod’ v zem:
„Nu, což tedy?“ pravil, „mluvte, nerozumí!
Není náš,
slůvkem neodpoví, nač se ptáš.
A tam u nás? Je mi, jak by víska malá
někam za hory se od nás vzdalovala.
Mezi ní a námi leží svět už cizí,
to, co bylo naše, ve tmách mizí.
A my sami zbyli opuštěni,
kde jen hroby jsou a ničeho víc není.
Hroby zůstaly nám. Vraťme se v tu hlínu,
tam je vše, co máme, — věčný sen — —“

Vítr v polích úpí. Těsnou řadou stínů
přelét’ vzlykot temný, tichý sten.
S rozechvěním bolným
ohlédli se všichni hnutím mimovolným
stranou tam, kde tuší rodnou vísku svoji.
Jenom tma tam leží. — Dlouho, dlouho stojí
a s otázkou v očích v bezednou tmu hledí.
Jak by na věky už rodná víska jich
zapadla v těch stínech strašlivých — —
A noc nemá pro ně odpovědi. —

Naklonili hlavy, rozešli se němi,
pod zem vraceli se, ve své rakve těsné.
Oči zavřely se, hlava zpátky klesne,
hroby zapadaly nade všemi.

Němeček sám plachý, zubožený
stojí, ruce spíná. Ve tmách beze změny
modlitbu svou hlasem dětským odříkává.
„Fátr unzr!“ volá. — Výkřik úpěnlivý
do tmy zapadává,
rve a odnáší jej v dálku vichr divý. —

Babička jen sivá zůstala tu s ním,
s malým opuštěným vnoučkem ubohým.
Hladí ručky jeho, slzami je rosí:
„Neplač, budu s tebou! Nenaříkej!“ prosí.
„Vždyť já sama za tě pomodlím se již,
když ty neumíš,
aby Pánbůh zvěděl, že jsi tady,
uvadlý ty kvítečku můj mladý!“ —