Fantastické povídky (Leger)/Cigánka

Fantastické povídky Karel Leger
	Cigánka	Vesnický hřbitov

Údaje o textu
Titulek:	Cigánka
Autor:	Karel Leger
Zdroj:	LEGER, Karel. Fantastické povídky. Praha: František Šimáček, 1900. s. 7–18. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Lom skalní za branou. Divizna kvete
a blín a bodláčí bouřemi seté,
psí víno, hadí mlíčí
na shnilé skále tu klíčí.
Podzimní chmurný je den.
Pod nohou chřestí mi kaménky jen,
práce dnes zahálí, ticho tu teskné.
Na plochách hladkých skal slída se leskne —
Smutný je mlčící lom.

Kus břehu sypkého s keříkem blínu
s rachotem sřítil se v tom.
Kostí pár smísených v šedivou hlínu
k nohám mi padlo až, a lebka bílá
se vyvalila.
Nevzácný nález tu. Ten lom je prokletý,
zde místo popravní bývalo před lety,
strašlivý čekan se vysoko zvedal,
na smolném trámoví havran tam sedal. — —
A když trup zčernalý s provazu sňat,
do země prokleté hodil ho kat. —

Mráz mne v tom ovanul — a mně se zdálo,
že cosi strašného na blízku stálo, —
snad šibenice či její stín.
Dětinství! Sehnu se lhostejně k zemi,
odhodím do lebky zarostlý blín.
Zvedni se, soudruhu němý!

Hle, jak se na dlani lebka mi bělá!
Slabounkých kostí a nízkého čela
dětské se podobá zcela.
Plný řad zubů se perletí třpytí, —
mlád musel býti
nešťastný, který tu shnil!
Můj Bože, kdo to as byl?
Proč bílou a mladou hlavičku kat
v zem stokrát prokletou musel tu zakopat?

Do očních důlků zřím, do prázdných jam,
vydutých, strašlivých, — najednou tam
jako když jiskerka skočí, — —
(ó, já vím, dobře vím, že je to klam!)
dvé černých ohnivých očí
ze stínu dlouhých a hedbávných řas
zasvitne, zahoří
a slyším hlas —!
Kdo se mnou hovoří?

Osmahlá cigánka přede mnou stojí,
pružná jak vrbový prut,
živůtek na ňadrech sotva je spnut,
a hlavou pohne-li svojí,
ve vlasech penízky zlaté jí zvoní.
Upřela do očí žhavý mi zrak
úlisně, důvěrně, šelmovsky tak!
Zlehounka hlavičku do zadu skloní,
smích její jako ty penízky zvoní.
Plný řad zoubků se perletí kmit, —
slyším hlas dětský a lichotný znít:

„Ty se mne tážeš, čím že jsem byla?
Jsem Orlíkova sestra a milá!
Tady už dřímám sto asi let, —
druhdy mne zvali Šípkový květ.

Volní jak ptáci táhli jsme světem,
mateří douška opojným květem
lože nám vystlala u polních cest,
za humny vesnic, před branou měst.

Já žila láskou, sladkostí její,
ať bouře hučí, ať vichry vějí,
kypěla v žilách horoucí krev
a jásal cymbál, husle i zpěv!

Kol ohňů já jsem tančila ráda.
Když noc už temné závoje spřádá,
když jiskry vzhůru tryskají tmou,
ó, jak se tančí! — ňadra se dmou!

A tančím, tančím mladá a hbitá,
až tancem divým a touhou spita
padla jsem k ohni na tvrdou zem.
Orlíku v rukou usnula jsem.

A ráno tlupa s řehotem koní
dále zas bloudí, — u cesty po ní
vyhaslá zbyla ohniště jen
a šťastné noci zaniklý sen.

Pán Bůh nás živí, jak ptáky živí,
naše jsou lesy, pole a nivy,
nezvaní vpadnem’ jak hejno vran
v úrodu polní, do městských bran.

A podkasaná na rynku třeba
já tančím chudým za skývu chleba,
boháčům tančím za drahý kov,
milému snáším denní svůj lov.

A přijdou staří, — šedivé hlavy, —
primátor přijde, Šalamoun pravý,
hledí, jak lítá sukénka má,
černý vlas kterak po hrdle vlá.

A přišli mladí, — maminek štěstí, —
chtěli mi hvězdy s oblohy snésti,
a já se smála do očí všem, —
Orlík mne čekal v úkrytu svém. —

Pak jeden přišel něžný a bílý,
já s ním si krátkou pohrála chvíli,
vzdychal a klekal k nohám si mým,
měla jsem vskutku útrpnost s ním.

A slepý láskou s nadějí klamnou
v cigánský tábor vplížil se za mnou,
šel za mou stopou nocí a tmou,
oddal mi život i duši svou.

Bez bázně mezi cigány vcházel,
plnou jim hrstí peníze házel,
štědrý byl ke všem, koupit chtěl snad
i lásku moji, sladkost mých vnad.

Orlík se mračil. „Pohněván jsi-li?“
já se mu smála, „žárlíš, můj milý?
Loutka je pouhá mazlíček ten!“ —
Očima Orlík zasvítil jen.

A hošík bílý stále se vtíral,
plazil se za mnou a touhou zmíral,
po lásce lačnil, líbat by chtěl,
však bázliv couval, studem se rděl.

V rozmaru bujném večer jsem jednou
tančila před ním. Tváře mu blednou,
oči se kalí, — přede mnou kles’, —
bídnější, než kdy, zdál se mi dnes.

Nemohla zřít jsem na jeho muku,
se smíchem jsem mu podala ruku,
malíček tehdy zlíbat mi směl, —
ó, jak se blahou rozkoší chvěl!

Odcházel šťastný do noci tmavé.
Náhle se kmitly oči tu žhavé.
Srdce mi stydlo, Orlík to byl,
ohled’ se jenom a stín ho skryl.

Já hrůzou němá do tmy jsem zřela,
myšlénka děsná v lebce mi tkvěla:
teď výkřik smrti ozve se v pláň!
Šílená stisknu do dlaní skráň.

A přec ten výkřik slyšet jsem měla,
široká pole křikem tím zněla
(ve hrobě tichém sto dlouhých let
hrozný ten kvil já slyšela znět).

A ještě v noci na útěk náhlý
tlupa se dala, — do tmy jsme táhli.
Zamračen Orlík, — s hrůzou naň zřím,
strnulá šla jsem bez vůle s ním.

Chytli nás drábi, zpátky nás hnali,
mladé mé tělo na skřipec dali.
„Primasův synek u tebe byl, —
rci, kdo ho zabil? Kde vrah se skryl?“

Zatla jsem zuby, nevzdychla ani.
Nad knihou písař hotový k psaní
kousal své péro. Mistr kat již
s hořící loučí přistoupil blíž.

Oheň mi šlehl po těle nahém.
„Zadrž!“ dím katu, „povím, kdo vrahem.
Dříve však splňte podmínku mou:
Orlík a druzí volni ať jsou! —

A nyní slyšte: já jsem to byla,
zakousla jsem se v hruď mu a vpila,
kolčava jak se zakousnout zná,
hochovu krev jsem vypila já!“

A to jsem řekla s veselým smíchem.
Strnuli hrůzou nad takým hříchem,
v žalář mne vrhli, dali mne skout
k hroznému špalku do těžkých pout.

A tam jsem měla dočekat rána,
kdy budu katu k popravě dána.
Hrob to byl temný, já živa v něm
cigánskou píseň zpívala jsem.

Náhle se dvéře rozlétly s třeskem,
zaplála ve tmách žlutavým leskem
hromničná svíce, a suchý mnich
vešel a ruku k žehnání zdvih’.

„Hříšnice, kaj se!“ — A já se smála.
Tvář jeho svatým horlením vzplála.
„Hříšnice, kaj se! Za chvilku již
zdrtí tě hněvu božího tíž!

Satan už čeká, duši tvou chopí,
ve smolný žár ji na věky stopí!
Hříšnice bídná, v prsa se bij,
vinu svou těžkým pokáním smyj!“

Hlas jeho duněl v hrobovém tichu.
Kapucín suchý tolik byl k smíchu!
Drobné své ruce vyvleknu z pout,
řetězy s nohou odkopnu v kout.

Zadupám nožkou, zatleskám v dlaně,
v divoký rej se dám nevázaně
a tančit musel hubený mnich, —
hromničku z rukou nepustil svých.

Sandály klapou, cingulum lítá,
růženec se mi do vlasů splítá, —
špinavý habit široko vlá,
mnich zvedá ztěžka kolena svá!

Příšernou září hromnička svítí,
po stěnách naše stíny se řítí
jak duchů černých divoký rej,
mnich sténá, úpí, — unáším jej.

V tom světlo shaslo, v noc hroznou temnou
kapucín suchý dál letí se mnou.
Šílený strachem z rukou mi kles’, —
růženec chřestí rozdupán kdes.

Pochodně v rukou sběhly se stráže.
Mnich sotva vzkřísen křičí a káže:
„Prokletá! Vezmi strašlivý plat!
Hlavu ať pyšnou srazí jí kat!“

S křikem a láním uprostřed davu
za město vedli mne na popravu.
A já šla ráda. Jasný byl svět,
za branou jaro, vůně a květ.

Smích bab a dětí málo mne bolí.
Po nivách květných, po širém poli
svoboden Orlík toulá se kdes, —
větřík mi pozdrav od něho nes’.

Vzpomínka ona v srdci mi hřála
a já se katu do očí smála.
Když pozved’ meč, by dokončil soud,
počal se chvěti, šedivý bloud!

Páž se mu třásla, — čtyřikrát sekl,
bílou šíj rozťal, meč se mu smekl.
Nejistou rukou ran zadal pět,
než odťal s keře Šípkový květ.

A když pak chytil uťatou hlavu,
za vlasy zved’ a ukázal davu,
ó, já se smála! — vítězný smích
byl v oku stydlém i na rtech mých.

Smích ten mi zůstal i v temném hrobě.
Snila jsem o té ulétlé době,
zdálo se mi, že blažena spím
v mateří doušce s Orlíkem svým.

Ve shnilém štěrku, pod keřem blínu
já spala dlouho v hrobovém stínu,
světlý den vidím teprve dnes,
cítím duch svěží, jaký to ples!

Chce se mi tančit v širokém kruhu,
v mateří doušce, v zeleném luhu,
ztrnulé údy roztočit zas — —
já spala mrtvá takový čas! — —“

Bosýma nožkama v divokém letu
uprostřed bodláčí, jedových květů
cigánka přede mnou vírem se točí,
jiskry jí sálají z očí,
penízky zvoní jí v záplavě vlasů,
vysoko k pasu
zvířená v divokém závratném reji
vylétá lehounká sukénka její.
Kolem mne točí se blíže a blíž,
chytá mne drobnýma rukama již —
V ty lokty osmahlé hladké a třpytné
jistě mne chytne, —
v ramenou pevných mne zdusí — —
A jak jsem poplašen odskočil maně,
bílá mi lebka v tom vyklouzla s dlaně,
o skálu v drobné se rozbila kusy.