Fantastické povídky (Švanda)/Růžena

Fantastické povídky Karel Švanda ze Semčic
Fantom	Růžena	Adagio

Údaje o textu
Titulek:	Růžena
Podtitulek:	1889
Autor:	Karel Švanda ze Semčic
Zdroj:	ŠVANDA ZE SEMČIC, Karel. Fantastické povídky. Praha : Jos. R. Vilímek, 1892. s. 121–194. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

I.

Pochmurný, mrazivý den prosincový chýlil se ke konci; v parku, náležejícím k ústavu pro choromyslné, vládlo po pustých stezkách hluboké ticho. Bylo v ten den v zahradě tak smutno, že ni jediný z chovanců do ní si nevyšel.

Večer nastával mnohem dříve než obyčejně. Černé chmury, plné sněhu, obestřely obzor kolem do kola neproniknutelným závojem a studená mlha, spěchajíc nastávajícímu soumraku ku pomoci, ohlašovala smutnou noc následující po smutném dni. Křoviny, jinovatkou obalené, zdály se spáti; ni větvička nerozkolébala se skokem polozmrzlého ptáka a hluboké to ticho pusté zahrady a tmavé budovy uprostřed přerušeno toliko temným duněním hodin, odbíjejících šestou hodinu večerní. V tu dobu seděl správce ústavu, doktor Borotínský, ve svém pokojíku. Zapáliv si doutník, zabořil se hluboko do sametové pohovky a díval se oknem do chladné noci.

Nemiloval světla a nedával si tudíž dlouho přinášeti lampu; postačila mu fantastická červená zář, vycházející z velkého staromodního krbu, jenž vydychoval příjemné teplo. Elegantní nábytek svědčil o nevšedním vkusu a bohatá vědecká knihovna doplňovala milý dojem tohoto „útulného hnízdečka“, jak on sám pracovnu svou nazýval.

Modrý kouř táhl se v dlouhých čarách ke krbu, křeslo, stojící u ohně, zapraskalo žárem a pokojem rozlehl se hlas zvonku, jehož se byl dotekl.

Po chvíli vstoupil jeden z opatrovníků a smeknuv čepici zůstal nesměle státi u dveří.

„Nu, je všechno připraveno?“ otázal se doktor. „Či jest ještě něčeho potřebí, než odjedu?“

„Ničeho víc. A kdy ráčíte se vrátit — Vašnosti?“

„Zítra ráno. Jsem pozván na ples baronky K., — doufám, že dopraví mne tam vůz za hodinu — zůstanu tam bezpochyby přes noc a časně z rána se navrátím. Nuže, — asi za hodinu dejte zapřáhnout!“

Však opatrovník neodcháze1

„Nu, — co je?“ otázal se doktor, obrátiv se k němu.

„Vašnosti, — pan Jaroslav prosil, — zdaž byste mu nevěnoval trochu času, než odjedete.“

Doktor vstal s pohovky.

„Jaroslav?“

„Ano; nechce zůstati tuto noc sám ve svém pokoji, — a přec, jak ráčíte vědět, je tam pouze jediné lůžko.“

„Nechť přijde ke mně!“ pravil doktor, chodě dlouhými kroky po kobercích. „A rozsvěťte lampu!“

„Co asi chce?“ bručel si pak do dlouhého, tmavého vousu. K vůli zajímavému umělci, básníku, jehož ústav asi před měsícem přijal v opatrování, byl by zajisté obětoval celý onen ples.

Pak odloživ doutník a postaviv rozsvícenou lampu na stůl, spustil žaluzie a usedl opět zamyšlen do pohovky.

Za několik minut zaklepáno na dveře a do pokoje vstoupil as třiadvacetiletý mladík; husté černé vlasy splývaly mu na úbělové čelo a zapadlé oko svítilo nejistým leskem. Byl oblečen v černý šat, v němž byl do ústavu dodán, a upínaje pohled k zemi, očekával první slova doktorova.

„Přistupte blíže, pane Jaroslave,“ pravil po chvíli tento zdvořilým hlasem, — „máte prý nějakou žádosť.“

„Ano,“ pravil ošetřovanec a sepjal ruce. „Prosím, prosím, — nenechávejte mne dnešní noci o samotě.“

„A proč?“

Jaroslav neodpovídal.

„Nu, pojďte sem,“ pravil doktor, ukazuje na židli proti sobě. „Usedněte a sdělte mi příčinu svých obav.“

Jaroslav sednuv podíval se náhle ostře doktoru do očí.

„Pane doktore, věříte v předtuchu smrti?“

Doktor se usmál.

„Nu, co se vám přihodilo?“ otázal se po chvíli.

„Mně — mně nic — však tuším svou brzkou záhubu.“

„Zajisté bez příčiny.“

„Oh, nikoliv, mýlíte se,“ pravil s trpkým úsměvem Jaroslav. „Nejsem pověrčivý, vím dobře, že jsem byl sem dán pro okamžité pomatení smyslů, vím, že hojíte mne nyní v domnění, jako bych trpěl utkvělou představou, že jsem pronásledován, však mýlíte se všichni, jsem úplně při smyslech, a že jsem vás o tom nepřesvědčil, bylo vinou pouze vaší!“

„Přesvědčit? Jaké to míníte důkazy?“

„Jsem nešťasten, vím to — osud nezahrál si snad s nikým tak strašně, jako se mnou — a zasluhuji zajisté politování; však ještě více činí mne nešťastným to, že nevěříte slovům mým — že považujete mne za blázna! Že doufáte, že mne můžete vyhojit!“

„Nuže, jste v příhodné náladě,“ pravil doktor, „i použiji okamžiku toho sám, abych vás o lichosti vašich domněnek přesvědčil. Naříkáte si stále na to, že ve vaší společnosti dlí bledý muž v černém obleku, že nespouští s vás očí, že provází vás kamkoliv jdete, že uléhá vedle vás na lůžko, že, chcete li utéci, zabraňuje vám cestu ke dveřím a že dívá se na místě vaší podoby na vás ze zrcadla, není-liž pravda? Nuž zodpovězte mi jednou tuto otázku: kdo je onen muž?“

„Je to Albert, můj nejlepší přítel, jenž zemřel přede dvěma měsíci,“ pravil šílený vážně.

Doktor stál těsně před ním, dívaje se mu do očí.

„Vidíte jej nyní opět?“

Jaroslav rozhlédl se po pokoji.

„Ano.“

„A kde?“

„Tam!“ zvolal šílený, ukazuje na křeslo před krbem, „sedí, ohřívaje si skřížené nohy na dohasínajícím ohni, a nyní, slyše o sobě mluvit, obrací svůj strnulý pohled na mne.“

„Nuže, přesvědčím vás,“ pravil doktor, kráčeje ke křeslu, aby je odstavil.

Však nepohnul jím ani o píď.

„Toť dobré,“ smál se ironickým úsměvem. „Váš přítel zdá se mi být trochu těžkým,“ pravil opětuje nadarmo svůj pokus.

„Zkuste nyní!“ pravil Jaroslav bled, „již vstal a postavil se k samému krbu.“

Doktor dotkl se křesla, jež pod jeho rukou zvolna ujíždělo. Pak usedl opět na své pohovce, nemoha ubrániti se úsměvu.

„Můj důkaz se mi dnes nezdařil, snad pro nějakou vzpříčivší se třísku, nebo cos podobného, však příště —“

„Nepodaří se vám také,“ pravil klidně Jaroslav.

Nastalo trapné ticho.

„Cítím svůj blízký konec,“ pravil konečně šílený, „nebojím se smrti, ale prosím, prosím, nenechávejte mne dnešní noc o samotě. Nevím, dočkám-li se rána; a přece ještě tak rád svěřil bych se s hříchem svým někomu, kdo cítí neštěstí mé se mnou, kdo by uvěřil tomu, co bych mu odhalil, a politoval mne ubohého,“ pravil a vypuknul v usedavý pláč.

Doktor uchopil dojat jeho chladnou ruku.

„Upokojte se, nalezl jste ve mně oddaného přítele a milujícího otce; nestrašte těžce zkoušenou mysl svoji klamnými domněnkami a předtuchami a svěřte se mi se vším, co vás tak tísní; snad mohu vám útěchy poskytnouti, snad podaří se mi vrátiti vás veselého onomu světu, z něhož jste se musil vzdálit, a doufám, že zůstaneme si přátely na vždy. — Vypravujte, vypravujte.“

A Jaroslav uposlechl.

* * *

„Dostudovav venkovské gymnasium, měl jsem dle slov otcových rozhodnouti se, jakému povolání chci se věnovati. Byla to pro mne těžká volba, nechtělo se mi do ničeho. Konečně rozhodl se otec.

A druhý den jel jsem do Prahy na právnická studia.

Dvě léta šlo to jakž takž. Platil jsem vždy řádně své nájemné, vyhýbal se zábavám, plesům, hospodě, a byl jsem vůbec v každém ohledu vzorem studenta.

Však pomalu jsem se, sám toho nepozoruje, měnil. Knihy počal jsem odkládati, zábavy, jimž jsem se dříve vyhýbal, počal jsem vyhledávati, — a upadl jsem do dluhů. Byly čím dále větší, až mi přerostly přes hlavu; nájemné byl jsem dlužen již za dva měsíce, — a když uplynul třetí, — a já dosud neplatil, — dostal jsem okamžitou výpověď. Vzal jsem ji na vědomí, — schoval si své věci k sousedovi, — a s lehkou myslí koupil jsem si cestou ke své každodenní hospůdce za poslední své peníze doutník.

Již dlouho nebyl jsem tak vesel, jako onen večer ve společnosti přátel, skoro vesměs chovanců malířské akademie; při dobré náladě a ještě lepším pivě zapomněl jsem docela na své trampoty.

Pamatuji se pouze, že bylo silně po dvanácté, když jsme se konečně loučili. Šel jsem, zapomenuv na vše, s Albertem, jenž byl tehdy též přítomen, v růžové náladě k domovu. Když přišli jsme před vrata mého domu, rozbřesklo se mi pojednou v hlavě.

„Zpropadeně, vždyť tady už nebydlím!“ zvolal jsem.

„Dostal jsi výpověď, viď?“ pravil Albert suše, jako hlas svědomí.

„Ano, co teď?“

Albert vzal mne pod pažím.

„Pro dnešek ti chci pomoci,“ pravil a již ubírali jsme se k jeho domovu. Kudy jsme šli, nevím. Vím toliko, že po pravé naší straně stály dvě staroměstské radní věže, orloj tenkrát že sestával z ohromného počtu stejně velikých zlatých kol, do sebe zapletených, a kašna na Malém náměstí tančila kolem nás v povětří. Když přišli jsme na roh Jilské a Husovy ulice, zastavil se můj průvodce před velikým černým domem.

„Tady zůstávám,“ pravil a vytáhl z kapsy ohromný klíč.

A po chvíli ubírali jsme se po širokých, staromodních schodech nahoru; na cestu svítila nám olejová lampička, visící pod sochou Krista v životní velikosti.

„Dům tento,“ pravil vážně Albert, „náleží řádu dominikánskému a souvisí též s klášterem.“

Měl jsem vždy antipatii proti všemu, co zavání klášterem; studeným vzduchem, který mne ovanul při vstoupení na schody, vystřízlivěl jsem valně, — obrazy svatých, roztroušené po klikatých chodbách, jimiž jsme se brali, zdály se mi v příšerném přísvitu blikavých lampiček oživovati, a dlouhými korridory jakoby před námi prchaly stíny…

Uchopil jsem se pevněji ramene Albertova. Usmál se.

„Všemu na světě člověk přivykne,“ pravil stoicky a zastavil se před jednoduchými dveřmi, jež otevřel.

Byl to krásný, útulný pokojík, do něhož jsem vstoupil. Vše v nejvkusnějším pořádku, na oknech vedoucích do klášterní zahrady čisté záclony, na stole v prostřed pokoje několik nehotových skizz mého přítele, a stěny ozdobeny kopiemi nejlepších obrazů naší doby.

Ba byl to zrovna přepych, s jakým se zde zařídil. Červená sametová garnitura pyšně stavěla se po bok ohromnému zrcadlu, jež stálo na velikém pestrém koberci. U samých dveří leskl se vycíděný samovar uprostřed krásných sklenek.

Přítel můj rozsvítiv velkou, modrou lampu, postavil ji na stůl a jal se připravovati čaj.

Byl to vskutku kontrast obdivuhodný, — hnízdečko tak příjemné uprostřed nevlídného klášterního okolí.

„A kde budu spáti?“ otázal jsem se.

„Tam,“ pravil Albert ukazuje na své lůžko.

Přistoupil jsem k posteli, vyzývala přímo k ulehnutí.

Nad postelí visela v rámečku podobizna dámy. Sňal jsem ji se zdi a přiblížil se s ní k světlu.

Až se mi dech zarazil, když jsem spatřil výraznou hrdou tvář v rozkošné harmonii s přímým, graciésním držením těla.

„Kdo je ta dáma?“ otázal jsem se.

Albert neodpověděl.

Pověsil jsem obraz na stěnu. Zrovna pod ním visel krásný, slonovinou vykládaný revolver. Prohlédl jsem jej, byl ostře nabit.

Kroutě hlavou chtěl jsem vstoupiti do postele, ale tu šlápl jsem na něco křivého, jež ujelo pod mou nohou. Vzkřikl jsem polekán, zvedl to a přinesl ke světlu.

Byl to zouvák.

II.

Když jsem se ráno probudil, svítilo slunko vesele do pokoje. Na stole vedle postele stál koflík vystydlého čaje, a o mém hostiteli nikde ani památky.

„Odešel do akademie,“ napadlo mi ihned.

Tím však uvedl mne do nemalých rozpaků; nemohl jsem odejít, byt nemohl jsem přec nechati otevřený — a komu odevzdati klíč?

„Vyčkám jeho příchodu,“ odhodlal jsem se konečně a vstal; z dlouhé chvíle jal jsem se pak prohlížeti jeho věci.

Noc předcházející zdála se mi pouhým snem, ba s veškerou určitostí nemohl jsem tvrditi, kde se nacházím. Otevřel jsem dveře na chodbu, zrovna naproti nim visel obraz nějakého svatého a před ním červená lampička. Tedy se mi to o těch chodbách nezdálo.

Ale proč vyhledal si přítel můj tak podivný byt?

V myšlenkách usedl jsem na pohovku.

Slyšel jsem často vypravovati o Albertovi, že je podivín. Smáli se mu jeho soudruzi a vypravovali si při pivě za jeho nepřítomnosti rozličné historky, jichž rekem byl on. Byl idealistou — v tom souhlasili všichni.

Ba až k extrémům. Vytvořil si zvláštní svět, svět fantastický. Vše kolem něho prý žije — obrazy, vystavené v akademii, vystupují prý v čas, kdy ještě on samojediný v jizbě své pracuje, z plátna a obletují jej. Čarovná tvář Madonny, obrazu to, jejž nedokončil, zjevila prý se mu ve snách, a když prý kdysi po nějaké návštěvě se ho kdosi otázal, kdo že to u něho byl, odpověděl zcela vážně, že jej na usilovné jeho prosby navštívil Salvator Rosa — jeho ideál.

S počátku se mu smávali, ale pak seznavše, že nemůže býti jinak muže přičinlivějšího a dobrosrdečnějšího, nevšímali si dále jeho podivných libůstek.

Skizzy, roztroušené po stole, začaly poutati mou pozornosť. Myšlenky v nich obsažené byly velice temné, na všem zdál se mi spočívati jakýsi mrak hlubokého zármutku. Přistoupil jsem k jednoduchému pianu, stojícímu u pravého okna; otevřel jsem víko a udeřil na jednu klapku. Ozval se dlouhý, dutý ton, jenž zvolna zdál se mi odumírati v prostranném pokoji.

Mrzut zavřel jsem opět piano a rozhlédl se znovu po pokoji. A zrak můj utkvěl opět na podobizně, jež visela nad postelí. Přistoupil jsem těsně k ní.

Byl to vskutku sálavý oheň, jenž zdál se pláti z černých těch očí, havraní vlas líbal sněhovou šíji a pootevřené rty okazovaly dvě řady roztomilých zoubků. V pohledu tom spočívalo cosi nevýslovně hrdého, ba mně, dívajícímu se chvíli na podobiznu, zdálo se, jako bych četl v očích těch: „Zde jsem paní já, cizince!“

A mimovolně jsem se uklonil, polohlasně odpovídaje: „K službám, slečno, — tak krásné velitelce podrobiti se, může býti jen rozkoší.“

Patrně vpadl jsem do prostřed románu; Albert je zajisté zamilován; ale kdo je tato kráska? A vzav fotografii k světlu, jal jsem se prohlížeti druhou její stranu. A vskutku — docela v rohu byl sotva čitelný podpis, — jen tužkou, podpis, jejž byla se asi marně snažila dívčí její ručka na rychlo vymazati. Stálo tam: „Růžena“.

V tom vzal mi někdo obraz z ruky.

Obrátil jsem se, byl to Albert, jenž vstoupil a přiblížil se po koberci ke mně jako duch.

Nemluvě ani slova, zavěsil jej opět, načež vrátiv se vybídl mne, abych usedl na pohovku.

„Nu, jak jsi se vyspal?“

„Děkuji, — tys byl již v akademii?“

„Ano, milý hochu, nemám tolik času jako ty. A vrátil jsem se již, poněvadž je poledne.“

„Poledne?“ pravil jsem překvapen a bezděky učinil jsem pohyb rukou k levé kapse u vesty; pak rozpomenuv se pohlédl jsem na starožitné hodiny, stojící na skříni v rohu u pravého okna.

„Vskutku.“

„Půjdeš k obědu?“ otázal se Albert.

Dal jsem se do smíchu.

„Ah tak!“ pravil klidně on. „Nemáš peněz. Nu, nic neškodí, — snad vystačíme oba. A což byt, — kde budeš bydlet?“

Pokrčil jsem rameny.

Albert se na chvíli zamyslil a obrátiv se pak náhle ke mně, otázal se prudce: „Chceš bydleti se mnou?“

Otevřel jsem udivením ústa.

„Nu, co se divíš, nežádám od tebe ničeho — či snad myslíš, že zde straší?“

Kdyby byl býval Albert jen trochu hezčím, byl bych jej za tato slova tak zlíbal, jak to posud žádná žena neučinila.

„Nebudu-li ti na obtíž,“ pravil jsem, nemoha posud uvěřiti.

„Hlouposti,“ pravil on resolutně. „Známe se tuším dostatečně; chci ti ve všem vyhovět; odpoledne nech si přinésti sem své věci. Máš snad ještě nějaké přání?“

„Nemám,“ pravil jsem.

„Já mám; slyš, nebudeš se mne nikdy tázati na onu dámu tam, zdáš se býti trochu zvědavým, rozumíš?“

Poklonil jsem se s úsměvem.

A čtrnáct dní na to byli jsme nejlepšími přátely pod sluncem. Ba nevím, jaká to byla moc, jež mne k němu nepochopitelným způsobem poutala.

Pokoj upravili jsme si trochu jinak. Ke zdi na levo od vchodu připravili jsme si postele. On u vchodu, nohama ke dveřím, já u okna hlavou, takže přehlédl jsem celý pokoj, on pouze vchod.

A přivykli jsme si velice rychle na sebe.

Byl málomluvný, věděl jsem to a nesužoval jej žádnými otázkami; ostatně, nebyl by odpovídal, věděl jsem to. Tím více mne hnětlo, že viděl jsem jej vůčihledě scházeti. Radostné okamžiky, v nichž se usmíval, byly čím dále, tím řidší, oko vpadávalo vždy hloub a hloub, a často nalezl jsem jej po tmě dlícího u okna a dívajícího se snivě do klášterní zahrady.

„Slyš,“ pravil jsem kdysi, „nevím, co pohnulo tě k tomu, že najal jsi si tento byt, ale nejsi zde šťasten — a kdybys chtěl, přestěhovali bychom se někam jinam, do veselejšího bytu, kde zajisté záhy bys přišel na jiné myšlenky.“

Usmál se trpce.

„A ty myslíš,“ pravil po chvíli, „že by mi tím bylo pomoženo?“

„Nu ovšem,“ pravil jsem váhavě, „smutné zdejší okolí musí tě podobným způsobem naladiti.“

Albert zasmál se divoce.

„Ne, ne,“ pravil pak tonem mírnějším, „zůstaneme, kde jsme. Či mne chceš opustit?“

„Nikdy!“ zvolal jsem, tiskna mu dojat pravici.

Bylo mi ho nevýslovně líto a nevěděl jsem proč. Jak snadno mohl uleviti svému žalu, kdyby se mi byl slovem svěřil, jak rád byl bych mu poskytl přátelské útěchy, jak rád byl bych shodil se zdi obraz oné dámy, o níž jsem déle nepochyboval, že je příčinou Albertova neštěstí, a o níž jsem se přec nemohl více dověděti, nežli že se jmenuje Růžena.

Snažil jsem se také vypátrati ji ve společnosti, do níž jsem byl přítelem uveden, leč marně.

„Skrýváš ji přede mnou?“ otázal jsem se ho kdysi rozpustile.

Neodpověděl mi a obrátil se mrzut ke mně zády.

A tak zvolna chýlilo se léto ke konci; první sežloutlé listy začaly postýlati cesty v dominikánské zahradě, v pokoji bylo někdy citelně chladno a Albert počal suše pokašlávati.

Polovinu noci jsem často na lůžku svém probděl, naslouchaje nepravidelnému jeho dechu, a ráno unaven, nevyspalý, nutil jsem se před ním do smíchu.

Kdysi vracel jsem se z večerní procházky domů. Vstoupiv do pokoje, zastavil jsem se na prahu.

Na pianě hořela svíčka a Albert končil právě snivou barcarolu, jež byla zamilovanou jeho písní. Dokončiv, zamyslil se, nezpozorovav mého příchodu, a díval se strnulým pohledem do temného okna.

Zdálo se mi v tom okamžiku, jakobych byl zaslechl jemné zaklepání na tabuli v okně.

Albert je asi též zaslechl, neboť náhle zbledl a udeřiv loktem na klávesy, skryl hlavu v rukou. Klávesy, jichž se byl dotknul, vydaly falešný akkord, — ale akkord tak příšerný, jaký jsem nikdy neslyšel. Byl to spíše výkřik, — výkřik bezměrného zoufalství…

Zmocnil se mne podivný pocit bázně, když slyšel jsem hrozný ten akkord odumírati ve steré ozvěně po pustých chodbách, kam byl se dostal pootevřenými dveřmi.

Prudce přiskočil jsem k pianu a uchopil Alberta za ruku.

Slyšel jsem jeho vzlykot a cítil, jak uchopil mne křečovitě za ruku.

Pak zvolna povznesl hlavu do výše a nepodívav se na mne zašeptal: „Příteli, brzy bude všemu konec.“

Hleděl jsem mu vše rozmluvit, přistavil jsem si židli k pianu a počal hráti Chopinův valčík, abych jej přivedl na jiné myšlenky, ač cítil jsem sám jakousi nevolnosť.

Leč hned po prvních taktech sňal jemně Albert kostnatou svou rukou ruce mé s kláves.

„Slyš,“ pravil jako ve snách, „miloval jsi kdy?“

„Přiznávám se upřímně, že nikoliv.“

„Nevěř ženám,“ pravil pevným hlasem, „žena jest nejbídnějším tvorem pod sluncem. V úsměvu jejím skrývá se zrada, lež a smyslnosť, sladký dech lásky její nasycen je jedem, jedem, jenž zničí krásné tvé sny o ideálech, o nebesích, ženy jsou ďábelštější než ďábel sám. Předstírají lásku, pouze aby se ti mohly vysmáti, naslouchají slovům tvým, žert si z tebe tropíce, polibkem svým tě usmrcují a objímají tě pouze proto, že mohou tě způsobem tím také zardousiti. Když pak tě vidí láskou spitého, existenci tvou zničenou a zárodek smrti v prsou — odkopnou tě jako psa, vysmějou se ti a zvedají číši smrtící rozkoše do výše s výkřikem: Nu — kdo chce nyní mou lásku?“

Oko jeho planulo divokým leskem.

„Nemiluji,“ pravil jsem, „a nebudu milovati.“

Albert se usmál. Pak prudce vyskočil a uchopiv mne za ruce. vlekl mne ku své posteli.

„Jaroslave!“ zvolal slavnostně, „přísahej mi, že nebudeš nikdy milovati tuto ženu, — přísahej!“

Stál zde přede mnou vysoko vzpřímen. Žlutá záře vzdálené svíčky divně ozařovala chorobný jeho obličej a v pohledu jeho spočívalo cosi strašidelného.

A polohlasně opakoval jsem přísahu.

Albert pustil mou ruku a opíraje se o pelesť usedl na posteli, duse prudký kašel v podušce…

* * *

Byl teplý podzimní večer, když zastavil jsem se na počátku Františkova nábřeží a zamyšlen upřel zrak svůj do vody.

Jednotvárně šplouchaly vlnky tam dole. Majestátní silhueta královských Hradčan stála na tmavomodrém obzoru stráž nad Prahou, a vlažný větérek šuměl stromovím na černém Střeleckém ostrově. Karlův most leskl se svými světly v hladině řeky a světla nábřežních kandelábrů sbíhala se v dáli v lesklých čarách.

Nad řeku snášela se jemná mlha.

Tu vytrhlo mne ze zadumání hrčení kočáru. Obrátil jsem se mechanicky.

Kočár, tažený párem běloušů, kmitl se v letu kolem mne. Zatočil na rohu a zmizel ve Ferdinandově třídě.

Cítil jsem. že se mi zatajil dech.

V kočáru byl jsem spatřil při nejisté záři svítilny dámu, jejíž obraz visel nad Albertovou postelí.

Teprve po chvíli probral jsem se z ustrnutí, do něhož mne náhlý, přeletný ten zjev pohroužil, a počav pochybovati o tom, co jsem spatřil, ubíral jsem se volným krokem k domovu.

Ulice začínaly již pustnouti; lampář shasínal první svítilny, kráčeje přede mnou odměřeným krokem.

Přišed na konec Poštovské ulice, obrátil jsem se k domovu. Na rtech měl jsem na sta otázek na Alberta, chtěl jsem se ho tázati, zdaž to byla Růžena, kterou jsem spatřil, je-li to vůbec možno, — odkud, kam to jela, a hned opět napadla mi slova, s nimiž přijímal mne do svého bytu: „prosím o to, — netaž se mne nikdy na onu ženu.“ Ne, nebudu jej mučiti zvědavou svojí otázkou.

Tak odhodlán vstoupil jsem do našeho pokoje. V pokoji byla tma, — i naleznuv zápalky, rozsvítil jsem. Albert ležel již v posteli, obrácen hlavou ke zdi.

Netroufal jsem si ho probuditi, a shasiv, ulehnul jsem též.

Leč myšlenky mé nedaly mi spáti; chvílemi viděl jsem se opět na nábřeží a slyšel hrčení kočáru. Beze spaní zmítal jsem se na lůžku. Poduška má byla horká jako oheň a dusný vzduch v pokoji tížil mi prsa. Stokráte chtěl jsem probuditi Alberta a vždy opět ustal jsem od toho úmyslu. Konečně však vida, že bych neusnul, nesděliv novinu svou příteli, zavolal jsem ho nejistým hlasem:

„Alberte!“

Slyšel jsem, jak se hýbe na své posteli; vztýčil se tam napolo a obrátil se obličejem ke mně, položiv hlavu bradou na pelesť.

„Alberte,“ pravil jsem, „zdá se mi, že jsem viděl Růženu.“

Neodpovídal dlouho; konečně zaslechl jsem slova pronesená hlasem, jenž zdál se vycházeti z hrobu:

„Nezapomeň na svou přísahu!“

„V témže okamžiku vyšel měsíc a plná jeho záře osvítila Albertův na smrt bledý obličej. Důlky oční černaly se u velikých kolech, vlas v divém nepořádku zakrýval pravou skráň.

Chtěl jsem vyskočiti s lůžka a jíti k němu, leč síly mne pojednou opouštěly, svět v mlze počal se kolem točiti a upadl jsem ve spánek.

III.

Ráno vzbudil mne pleskot deště do oken. Nebe bylo se potáhlo šedivými mraky a hustý podzimní déšť, spojený s chladnou mlhou, uzavřel horizont neproniknutelnou hradbou. Z okapu, jenž veden hned vedle našeho levého okna, slyšeti bylo pravidelný crkot špinavé dešťové vody. Byla polotma.

Podíval jsem se na naše hodiny, ukazovaly již osm.

Zvolna vstával jsem s lůžka. Cítil jsem silnou bolesť v hlavě, a marně snažil jsem se připamatovati si vše to, co jsem minulý večer zažil. Vše zdálo se mi pojednou zcela jasně poblouzením mé fantasie.

Přistoupiv ke stolku, začal jsem připravovati čaj. Rozžehl jsem a obrátil se k Albertovi, jenž posud ležel na lůžku svém tak, jak jsem jej večer nalezl. Nechtěl jsem ho rušiti ve spánku, jehož tak velice potřeboval.

Jen jediná věc mi byla nápadnou, — revolver nad jeho hlavou nevisel na svém místě.

Přistoupil jsem k jeho posteli.

Ležel poloodkryt; ruka, na níž byl utržen rukáv košile, visela nehybně přes pelesť, košile sama byla na prsou rozhalena a hlava obrácena obličejem ke zdi.

„Bude se zlobiti že zaspal,“ napadlo mi konečně, „a bude mi vykládati ve zlé, že jsem ho nevzbudil.“

A uchopiv jej za ruku, pohnul jsem jím slabě.

Leč ruka sklesla bezvládně do dřívější polohy.

Dech se mi zarazil; naklonil jsem se nad Albertem a vzkřikl jsem, spatřiv na zdi, u níž ležel, krev.

„Alberte!“ křičel jsem ze všech sil a obrátil mu hlavu.

Krev stydne mi v žilách, vzpomenu-li onoho pohledu. Tvář jeho byla zsinalá a na spánku zela hluboká rána, na níž lpěla uschlá krev.

Vyběhnuv na chodbu, volal jsem jako šílený o pomoc. Div nepozbyl jsem smyslů, když vracel jsem se do pokoje s lidmi, kteří z přízemních místností přichvátali.

Albert ležel v posteli své zastřelen.

V pravé ruce svíral křečovitě revolver a krev utvořila pod postelí velkou kaluž.

Viděl jsem, že nesnesu déle toho pohledu a odevzdav přikvapivšímu po chvíli policejnímu úředníku byt, utekl jsem, utíkal v hustém dešti odtud…

Po ulicích bylo skoro tma, v krámech hořel plyn.

Slyšel jsem stále hučení v hlavě, tisíceré myšlenky křižovaly mým mozkem a cítil jsem, že jsem blízek šílenství, když zastavil jsem konečně svůj běh před domem psychiatra doktora A.

Byl jsem ihned uveden.

„Šílím, šílím!“ křičel jsem, když vstoupil doktor.

Trvalo to dlouho, než se mu podařilo upokojiti mne a přiměti k vyprávění toho, co se přihodilo. Vyprávěl jsem nesouvisle, chvílemi uchopil doktora za ruku a krůpěje potu stály mi na čele.

Doktor kroutil hlavou a hleděl mne upokojiti. S počátku nenaslouchal jsem hrubě jeho slovům, leč později počal jsem jim věnovati více pozornosti; byl to sympatický hlas, jímž mi radil, abych si vyhledal jiný byt a strávil několik dní v úplném klidu.

Chlácholivá jeho slova působila na mne skutečně. Cítil jsem, že se mi opět vrací chladná rozvaha.

Vyšed na ulici, zamířil jsem k dosavadnímu obydlí. Před domem stál náš přítel Emil, malíř. Věděl již, co se stalo; byl již nahoře v našem pokoji, kde ležela dosud mrtvola Albertova, a čekal na mne s dopisem zapečetěným a na mne adressovaným, který nalezen byl u mrtvého.

Ptal se, hodlám-li jíti nahoru, a když jsem odpověděl, že se nevrátím do našeho pokoje, dokud tam bude ležeti mrtvola nešťastného přítele, nabídl se, že mě dovede do svého bytu.

Zatím, co zašel opět do domu, aby s mým souhlasem požádal přízemní sousedy o ochranu našeho bytu, roztrhl jsem obálku zapečetěného psaní. Obsahovalo lístek pro mne a jiné, malé, zapečetěné psaníčko, na jehož obálce stálo třesoucí se rukou napsáno: „Slečně Růženě ***“

Lístek můj obsahoval pouze rozloučení, přítel můj, věda, že je na celém světě sám, bez příbuzných, — odkázal mi celý svůj majetek, totiž zařízení našeho bytu, a pouze peníze na hotovosti, jež uloženy byly v spořitelně, měl jsem vynaložiti na jeho pohřeb. Konečně připojena byla prosba, abych doručil připojený lístek osobně adressátce.

Psaní sestaveno bylo zcela logicky; nic nenasvědčovalo náhlému výbuchu pomatenosti smyslů, ba okazovalo na čin dávno a chladně rozvážený.

Když mne Emil dovedl do svého bytu, odevzdal jsem mu onen svůj list a on spěchal vše vyříditi.

Já pak soudě, že nejlépe poslouží k utišení mého rozčilení volný vzduch, šel jsem ven, do deště. Zvolna procházel jsem se po nábřeží a chvílemi stanuv díval se do žluté vody. Déšť neustával; místy mihaly se v něm velké sněhové vločky.

Proč se zastřelil můj přítel? Který nešťastný osud přivedl mne k zakončení onoho strašného románu, jenž odehrál se patrně mezi Albertem a Růženou? Která kletba stihla mne, že naleznuv konečně přítele, přítele oddaného, v krátce opět jsem ho ztratil způsobem tak děsně tragickým?

Kdo jest ta bídná žena, která ho zničila?

A která náhoda stropila si to včera se mnou ukrutnou hru, že spatřiti jsem ji musil snad právě v tom okamžení, kdy přítel doma chystal se k samovolné smrti?…

Po dvou trapných hodinách, ztrávených v podobném přemítání na ulici, vrátil jsem se do Emilova bytu. A vida zde v pravdě bohémský nepořádek, bídu, jež zela z každého kouta, mimovolně pravil jsem sám k sobě: „Jak bohatý je tento chudák proti mrtvému tvému příteli!“

Emil vrátil se k polednímu.

Vyprávěl mi, že mrtvola odnesena již do ústavu, — prokurátorovi kláštera že ohlásil mou měsíční výpověď, a končil dobrozdáním, jež podal na odchodu svém lékař, který zjistil, že tu spáchána skutečně samovražda a že Albert vypálil osudnou ránu asi krátce před mým příchodem.

Jak to možno?

* * *

Po pohřbu vrátil jsem se do svého bytu. Bylo tam vše již v pořádku a postel Albertova ustlána. Nabýval jsem opět klidu a vracel se do bývalých kolejí. Jenom že mi bývalo doma nevýslovně mutno.

Podzim, jenž byl až dosud slunečný, proměnil se v sychravý, nepříjemný, přechod k nastávající zimě. Zahrada klášterní pustla a já byl nucen topiti.

Večer chodil jsem vždy do veselé společnosti svých soudruhů a vraceje se v noci domů, spěchal jsem čím dále tím méně kolem obrazů na chladných chodbách. Za to jal jsem se s usilovnou chutí studovati.

Leč trvalo to přec jen dobrých čtrnácte dní, než odvážil jsem se před soudruhy poprvé pronésti jméno neznámé Růženy

Dva ji znali.

„Je to rozkošné děvče!“ zvolal jeden z nich, Dolanský, rozpustile. „Znám ji z plesů! Připadá mi jako malá Siréna — nelže-li totiž pověsť, tvrdící, že byla příčinou několika sebevražd!“

„Je to tedy nějaká andělská krása?“ prohodil skepticky Emil.

„Andělská, — ne, spíš ďábelská,“ smál se vypravovatel. „Cosi zvláštního spočívá v těch hlubokých očích, a nikomu posud při první rozprávce s ní nebylo volno.“

„Toť zajímavé, s tou dámou chtěl bych se seznámiti,“ volal Emil.

„Oho, — jen pomalu, — do společnosti takových bohémů, jako jsi ty, ona nechodí. A ostatně děkuj Bohu, popletla by ti hlavu, jako to již učinila mnohým jiným.“

„Mně by to neučinila!“ zvolal jsem bled.

„Tobě? — Prvnímu!“ smál se on.

„Mohl bych ji vidět?“

„Dovedeš se slušně pohybovat?“

Společnost dala se do smíchu.

„Takový aristokrat!“ voláno.

„Nuže, uvedu tě do oné společnosti, avšak budeš-li se chtít po seznámení se s ní zastřelit, nesmíš tak učinit v sále. Slibuješ?“

Neodpověděl jsem.

„A jaká je to kouzelnice?“ otázal se Emil.

„Tomu ty nerozumíš,“ smál se Dolanský. „Nedivím se pranic, že dovede každého okouzlit. Je to duchaplná dáma, kterou mám již dávno v podezření, že se celému světu za jeho zády vysmívá. Tolik je jisto, že ji posud neprostudoval nikdo.“

„A její rodiče?“

„Jsou velice přísní; děvče smí navštěvovati jen velice málo zábav, a kdyby nebyla od přírody obdarována neobyčejnou chytrostí, — nesměla by se vůbec s nikým ani bavit.“

„Ví již o Albertově smrti?“ vyklouzlo mi z úst.

„Pochybuji; — a ostatně co má ona činiti s Albertem?“

„Nic,“ pravil jsem rychle. „Nevím, jak napadla mi ta otázka. Nuže, kdy ji mohu spatřit?“

„Při nejbližší příležitosti přijdu pro tebe a uvedu tě na ples, kde tě té krasavici představím, — otec její tě zná zajisté již z tvé činnosti spisovatelské!“

Soudruzi pokašlávali ironicky.

Nestaral jsem se více o jich hovor, ač jsem dobře věděl, že začíná se otáčeti kolem mne. Po chvíli odešel jsem domů, dříve než jindy.

Cestou myslil jsem na neznámou, ale doma zabral jsem se do čtení sedě u stolu v prostřed pokoje. Náhle zmocnila se mne ospalosť — leč chtěl jsem dočísti; podíval jsem se na hodiny, okazovaly čtvrt na jedenáct.

Tu zdálo se mi, jakoby někdo, stoje za mými zády, díval se mi přes rameno do otevřené knihy, ležící na stole. Chtěl jsem se obrátiti, ale cítil jsem se pojednou strnulým, že nemohl jsem ani hlavu otočiti. Před oči pak kladla se mi lehká mlha, těžká víčka oční počala mi klesati — a v několika okamžicích jsem usnul.

Zdálo se mi, jako bych procházel se skvěle osvětleným sálem. Omamující horko tížilo mé spánky, — zábava plesová byla dosáhla svého vrchole; — však co mi zdálo se nejpodivnějším, že ponenáhlu viděl jsem měniti se plesové obleky kolem sebe ve fantastické maškary; pojednou objevila se v sále škraboška, — pak dvě, — a po chvíli nebylo více dámy, jež by nebyla ukryla svou tvářinku za neproniknutelnou škrabošku.

Otázal jsem se po příčině toho Dolanského, jenž doprovázel mne zavěšen v mé rámě.

„Zcela správně,“ pravil on. „Nyní počíná přetvářka. Dámy koketují s těmi, jež jsou jim lhostejni, — nevšímajíce si těch, o něž se intresují; pánové lhou lásku, za zády se smějíce, přátelé staví se k sobě upřímnými a dámy provdané klamou své muže. Celý rozdíl spočívá v tom, že na obyčejných plesích jsou škrabošky tyto neviditelnými.“

Řka toto zmizel mi docela z očí. Stál jsem v prostřed sálu sám, bloudě zrakoma po pestré směsici maškar.

Pojednou zaklepal mi někdo vějířem na rameno. Obrátil jsem se a uzřel před sebou černé domino. Pod atlasovou škraboškou nemohl jsem jediného rysu tváře rozeznávati, — leč po štíhlém vzrůstu těla, graciésní postavě a malinkých nožkách soudil jsem zajisté správně na krásné děvče.

„Toť ona,“ zdálo se mi, jakobych slyšel vedle sebe zašeptati.

Mimovolně jsem se uklonil.

„Přál jste si mi býti představen, není-liž pravda?“ pravil přetvářeným hlasem a zakývala na mne, bych ji následoval.

Učinil jsem tak.

Tanečníci před námi se rozstupovali za námi se opět spojujíce. Vedla mne ze sálu, a po chvíli octli jsme se na chladné chodbě. Došedši konce této chodby, sáhla na skryté pero ve zdi a před námi otevřely se tajné tapetové dvéře. Udiven počal jsem za ní sestupovati po úzkých točitých schodech, jež ozářeny jen spoře plynovým plamenem. A sestupovali jsme dlouho, dlouho; schody nezdály se míti konce a podivným zdálo se mi hrobové ticho, jež kolem nás vládlo; též cítil jsem, čím doleji jsme stoupali, býti větší horko. Bílé zdi zdály se býti spoceny a plyn pískal vycházeje z hořáků. Konečně počal jsem se obávati; — a když jsme skutečně nedocházeli konce, zastavil jsem se konečně, zdráhaje se jíti dále. Postava přede mnou sejmula škrabošku a obrátila se na mne.

Prázdné oční důlky šklebily se na mne z tváře kostlivcovy.

Vzkřikl jsem strašně — a procitl.

Velké kapky potu stály mi na čele. Ponejprv, co pocítil jsem strach, skutečný strach, a musil jsem vstáti. Otevřel jsem okno, a vyhoupl se naň, dívaje se do tmavé zahrady.

A zde jsem též usnul; zázrak, — že nespadnul jsem dolů a nezlomil si vaz.

Druhý den vzbudil jsem se ve své divné posici, lampa stojící na stole dohořívala, čoudíc u velikém, červeném plamenu, a já vrtě hlavou šel jsem se projíti.

Nemyslil jsem celý den na to, ale večer zůstal jsem doma — četl jsem jako včera. A ku podivu, — onen pocit minulého večera se opakoval; ospalým zrakem pohlédl jsem jen ještě na hodiny a rozeznal, že okazují čtvrt na jedenáct — tedy opět tutéž dobu, kdy oslovil jsem mrtvého Alberta — a hned pak jsem usnul.

Celý následující den tanulo mi na mysli, že to jakási výstraha — že mi hrozí neštěstí. Byl jsem ustavičně rozčilen, každý šramot mě znepokojoval, i zmocňoval se mne, jako tehda po smrti Albertově, opětně pocit, jakobych byl blízek šílenství.

A když se zjev onen příštího večera zase opakoval, a lůžko mé také tuto noc zůstalo netknuto, odhodlal jsem se za jitra odebrati se k lékaři, jenž poskytl mi za hrozné oné chvíle pomoci. Přijal mne velice přátelsky a vysvětloval vše přirozeným způsobem; čta, rozčiluji prý se zbytečně, pokoj, jenž stále připomíná mi onu událost, působí též na mne škodlivě, a konečně prý lze se o lichosti všech těchto vidin velice snadno přesvědčiti, — jen abych hleděl prostředku sám se dopátrati.

Nevalně upokojen šel jsem ten večer domů. Bylo právě půl desáté, když napadla mi podivná myšlénka. Věda, že nemohu se nikdy ve chvíli onu otočiti, postavil jsem za stůl, přímo před sebe, své veliké zrcadlo, takže jsem se sám v něm viděl a též onu čásť pokoje, která byla za mnou. Nebyl to valně příjemný pohled na tmavé ono pozadí a na ozářenou bledou moji tvář, podepřenou do dlaní a schylující se nad knihou. Četl jsem velice nepozorně, dívaje se každou chvíli na hodiny. Jinak neviděl, neslyšel jsem ve své napjatosti a rozčilenosti ničeho kolem sebe. Bylo mi opravdu úzko, když ručička ukazovala čtvrt na jedenáct.

A vskutku, někdo stál za mnou.

Bleskurychle pohlédl jsem do zrcadla.

Za mnou stála postava černě oděného muže, v bílých rukavičkách a plesové kravatě. Jako šipka vyskočil jsem se sedadla a obrátil se.

Byl to Dolanský.

„Přicházím pro tebe na onen ples,“ pravil, zapínaje si rukavičku.

IV.

Dlouho nenalezl jsem slov.

„Byl jsi u mne také včera?“ pravil jsem konečně.

Podíval se na mne udiven.

„Nic, nic,“ pravil jsem, nevyčkav jeho odpovědi.

„Nuže připrav se,“ pravil; „opozdil jsem se trochu, máme nejvyšší čas.“

Když jsem vstoupil s Dolanským do Žofínského sálu, stanul jsem zmaten. Posud nikdy nebyl jsem na velkém plesu. Hlava točila se mi nad tím množstvím nádherných světel; krásným dámám ve skvostných šatech sotva troufal jsem si pohlédnouti do očí.

Ale než se ke mně vrátil Dolanský, který byl na chvíli zmizel v ruchu plesovém, probral jsem se již ze svých rozpaků.

„Dámě oné představím tě ihned, až se s ní setkáme,“ řekl přítel; „připravil jsem ji už na to — jenom tě prosím, nevyveď žádnou hlouposť!“

Pohodil jsem hrdě hlavou. „Nač se před ní ostýchati?“ myslil jsem si, „jest to žena, která zajisté zasluhuje mého opovržení; zničivši mého přítele, troufá si baviti se v tomto lehkomyslném víru, smějíc se hloupým vtipům svých tanečníků a koketujíc jako všechny ostatní. Co jí po tom, že zničila mladý život, — nestalo se tak poprvé.“

A po chvíli zastavila se před námi krásná dáma v jasně modrých plesových šatech se zlatými ozdobami. Černý vlas vlnil se bujně v půvabném účesu, jiskrný zrak spočíval na zardělých mých tvářích a kolem rtíků zdál se pohrávati podivný, však sympatický úsměv.

„Přál jste si mne poznati, — není-liž pravda?“ pravila klidným hlasem, skoro tak, jako v onom snu…

Poklonil jsem se, — trochu hloub, než jsem s počátku zamýšlel. Pak začal jsem s ní promenovati.

Úmyslem mým bylo, seznati ji dříve, než počnu vyprávěti o svém mrtvém příteli a než odevzdám jí onen list, který jsem s sebou přinesl. Leč cítil jsem se s počátku v její přítomnosti trochu nevolným a slova vázla mi na rtech; na štěstí zpozorovala záhy mou stísněnosť a začala mne baviti sama. Již za několik okamžiků přesvědčil jsem se o pravdivosti slov Dolanského, — byla to vskutku duchaplná dáma. Ba pomalu počala z rozmluvy její vyznívat jakási upřímnosť, dobromyslnosť s nádechem jemné melancholie. Každým slovem jejím padala s ní ona tajemná rouška, v níž představoval jsem si ji zahalenu, — čím dále, tím zdála se mi přístupnější, a když končila naše promenáda, stála přede mnou jako každé jiné děvče, — leda s tím rozdílem, že tato byla nad jiné krásnější a duchaplnější.

„To že jest ona démonická žena? Ta že přivádí lidí k šílenství, milence k sebevraždě?“ pravil jsem k sobě a div jsem ji za dřívější své mínění neodprosil. Ale pak jsem si zase domlouval: „Jsi jako dítě; chytrá žena dovede z tebe v několika minutách učiniti to, co sama chce, způsobí, že zapomeneš na svého nejlepšího přítele, oklame tě ženskou lstí, ba snad samotnému poplete ti hlavu, jen aby se ti za zády vysmála.“

Usedli jsme spolu v odlehlém jakémsi rohu na sametové pohovce.

V proudu rozmluvy, do které jsem nyní sám opět zasáhl, pravila:

„Znám vás již delší dobu jakožto spisovatele, vím tedy, že rozumíte citům víc než ti ostatní,“ při tom okázala hrdým posuňkem na sál, „a že nebudete mi vykládati ve zlé, přiznám-li se vám bez obalu, upřímně, jak si toho přejete a jak málo kdy ženy k tomu se odhodlají. Máte pravdu, — nepoznala jsem posud lásky, ač bylo to vždy mým nejvroucnějším přáním. Stíhá mne kletba, vím to, cítím spočívati na prsou svých tíži svého osudu. Vím vše, co mi říkáte; slyšela jsem již tolik vyznání lásky, že bych mohla vždy již po prvních slovech dopovídati sama konec, — ale všechny vzbudily ve mně buď úsměv, buď útrpnosť, nikdy nepocítila jsem onen pocit, o němž vy básníci tak rádi píšete, — nepocítila, ač vím, že božský onen cit je úkolem ženy, a že bez něho celý život stává se nudnou cestou k útočišti smrti. Chovám úctu k posvátnému citu onomu — avšak právě proto nechci a nemohu jej lháti. Musím snášeti zdvořilosti mužů, s nimiž mne poutají vztahy společenské; ale jakmile mi některý projeví lásku, odmítám neúprosně. Nejednám-li správně? Je-li mojí vinou, že bez vlastního přičinění vzbuzuji lásku, kterou nemohu opětovat? Mohu-li za to, že odmítajíc zadávám tomu neb onomu ránu smrtící? Ovšem, vy mužové jste rozmazleni výhodami svého postavení. Vy smíte se ucházeti, my musíme čekat, vy můžete lásku svou vyznávati komu chcete, my pouze tomu, kdo se nám nabízí. Hleďte tam do sálu, — vidíte ony dámy, jež sedíce na svých židlích trpělivě očekávají své tanečníky? Činí tak celý večer, a nestěžují si nikomu, oddány do svého osudu. Viděl jste však někdy tančiti volenku; tu polovice pánů odejde ze sálu, pyšná, stydíc se za to, že činiti má na čtvrt hodiny to, co činí jich dámy celý večer, — čekat. Vy smíte mluviti volně o svých citech, nám to společnosť zakazuje. Ale já chci býti upřímnou, nechť si svět o mně soudí jakkoli: jako neváhám přímo a bez okolků odmítati ty, které nemiluji, tak bych i přímo city své projevila tomu, kdo by probudil ve mně neznámý dotud pocit lásky. Není mé jednání správné?“

Utkvěla na mně dlouhým pohledem, před nímž jsem pomaten sklopil oči, a opustila mne. V duchu musel jsem jí dáti ve všem za pravdu a přece neustal mě varovati vnitřní hlas, abych jí nevěřil, že to je žena lstivá a zlá. Pojednou zavadila moje ruka náhodou o náprsní kapsu a jako blesk pronikla mou hlavou myšlenka, že neodevzdal jsem dosud psaní Albertovo, a letěl jsem zpět do sálu, hledal jsem ji, až jsem ji našel.

Šla zavěšena v rámě hezkého bledovlasého mladíka, jenž vrážel loktem do kolemjdoucích a měl na křivo uvázanou kravatu.

„Opět jeden,“ pravila ona odcházejíc se mnou na naše místo.

„Slečno“ — pravil jsem — „vzpomínám si, že přišel jsem dnes hlavně proto, abych splnil poslední vůli svého mrtvého přítele Alberta B.“

„On zemřel?“ pravila ona, nepohnuvši ani brvou v obličeji.

„Ano,“ pravil jsem, dívaje se jí pevným pohledem do očí; „zastřelil se.“

Neodpověděla ani slůvkem.

„Musím Vám odevzdati toto psaní — zde jest.“

Tak mluvě podal jsem jí zapečetěný lístek.

Ona jej vzala a neotevřevši zapálila zápalkou. Když poslední kus papíru dohoříval, zadupala oheň nožkou.

„Slečno!“ vzkřikl jsem, nevěda co činím.

Cítil jsem pojednou, jak mi žíly na spáncích nabíhají, jak se mi krev žene do tváří, a nebyl jsem schopen slova.

„Mám čísti kletbu umírajícího?“ pravila ona lhostejně, odcházejíc. Poodešla tak asi dva kroky, pak vrátila se rychle ke mně, postavila se přímo přede mne a pravila, dívajíc se mi přímo do očí:

„Milujete vy mne?“

Uchopil jsem rukou lenoch židle za mnou stojící; cítil jsem závrať a sklopil pohled. Když troufal jsem si opět povznésti oči — byla ta tam.

Chtěl jsem ze sálu, chtěl jsem utéci daleko, daleko odtud.

Viděl jsem v okamžiku tom celý sál v divném, modravém přísvitu, společnost v divém reji, vše v jediné šílené směsici.

U vchodu byl jsem zastaven.

Růžena odcházela se svými rodiči domů.

Otec stiskl mi v dobré náladě ruku, a pozval mne na žádosť její k nim, na návštěvu.

Podíval jsem se na ni; vyhnula se mému pohledu.

Ale když mi tiskla ruku, pohlédla plaše na mne.

„Přijdete?“ otázala se šeptem.

„Ne,“ odpověděl jsem také šeptem, ale pevně.

A když sešli se schodů a ona vstoupila do kočáru, již ani se neohlednuvši, tu letěl jsem jako beze smyslů do šatny, a obléknuv se, zamířil jsem v divém spěchu na nábřeží. Zde sklonil jsem se nad zábradlím a dívaje se do šumné vody, cítil jsem, — že pláči, pláči poprvé ve svém mužném věku, pro lásku, šílenou lásku…

* * *

Probděl jsem celou noc na svém lůžku; k ránu konečně jsem usnul.

Bylo již pozdě, když jsem vstal.

Pokoj ozářen byl bílou září; přistoupil jsem k oknu. Sníh byl napadl přes noc hezky vysoko, a zahrada, oděna v bílou tu pokrývku, nabyla rázu zcela nového, mnohem veselejšího. Obloha byla modrá jako chrpa a zimní slunko loudilo skotačivě ze sněhu tisíceré diamanty.

Vrhl jsem se na pohovku. Cítil jsem pojednou neobyčejný klid a chladně počal jsem uvažovati události poslední noci.

Albert se nemýlil, je to démonická žena, zasluhující opovržení. Ba divil jsem se s počátku náhlému svému výbuchu při její odchodu.

Ale tyto pocity ihned se změnily, když jsem zabloudil pohledem na její podobiznu, visící posud nad prázdnou postelí Albertovou a hledící na mne nyní ku podivu klidně krásnýma svýma očima.

„Urazil jsem ji,“ napadlo mi, „urazil za to, že otevřela přede mnou své srdce, že nepřetvařovala se, a že následovala slepě svých citů…“

Cítil jsem se malomocným, nevýslovně nešťastným. Marně opakoval jsem si stále radu mrtvého Alberta, přísahu, kterou jsem učinil — ba čím dále, tím více jsem Růženu omlouval.

Nemůže za svůj cit, nemůže za to, že určena je k tomu, přiváděti muže v zoufalství, — nemůže za to, že musila Alberta odmítnouti, — nemůže za to, že se zastřelil…

Marně vzpíral jsem se podobným myšlenkám; Albert byl mrtev, aby mi snad vysvětlil pravý stav věci, a já cítil, že pozbývám chladného rozumu a vlády nad sebou. Musil jsem uznati, že miluji tuto podivnou zlou bytosť — a lekal jsem se budoucnosti.

Vstal jsem a sňal mechanicky obraz její se zdi. Pak přistoupiv ke své posteli, hledal jsem místo, kam jej zavěsiti; činil jsem si výčitky, ale marně.

Kladivo nemohl jsem dlouho nalézti, a když jsem pak počal zatloukati hřeb do zdi, narazil na kámen, vzpíraje se jíti dále. Konečně se skoba ohnula a stala se nepotřebnou; při tom praštil jsem se ke všemu kladivem přes prsty.

Však neustal jsem přece od svého pokusu; sňal jsem jiný obraz, jenž visel nad mojí hlavou, — a pověsil na jeho místo podobiznu. Visela tam nakloněna na jednu stranu, a marně jsem ji narovnával. Konečně nechal jsem ji viseti na křivo.

A zase musil jsem pouze na ni mysliti… Pokořil jsem ji, ona jest příliš hrdá, než aby toho strpěla, a bude hledět mne zničiti; učiní tak předstírajíc lásku, přivede mne tak daleko, bych poklekl před ní se slovy vyznání na rtech — a pak se mi vysměje…

Cítil jsem, že setkám-li se ještě jednou s ní a dám jí poznati, čím se mi stala — budu nucen následovati příkladu svého mrtvého přítele… Ale zase jsem si pravil, že jest pouze na mně, aby k té příležitosti nedošlo; nevyhledal jsem jí, — a jinak sejíti se nemůžeme.

Já bláhový si mysli1, že se mi podaří na ni zapomenouti.

Tu však přihodilo se něco, co jsem neočekával. Kdysi přišed do hospůdky ke svým soudruhům, obdržel jsem od sklepníka posluhou přinesený lístek.

Otevřel jsem jej a udiven četl:

„Jsem zítra odpoledne sama doma. Chcete mi věnovati několik okamžiků své přítomnosti? R.“

Zůstal jsem jako omráčen.

Tedy tak daleko sahá její nestoudnosť? K takovému kroku odhodlala se v nevyrovnané své pýše — že vydá se v mé ruce, jen aby nade mnou úplně zvítěziti mohla?

„Půjdu tam,“ řekl jsem si pevným hlasem, že se vše u stolů na mne obracelo. „Uvidíme!“

* * *

„Kostky jsou vrženy!“ pravil jsem si, zazvoniv u Růženina bytu. Otevřela mi služka.

„Milostivá paní není doma,“ pravila, nepodívavši se na mne; oznámím však vaše blahorodí slečně.“

Prošli jsme asi třemi místnostmi do nádher ného boudoiru, kdež mne služka opustila. Pokoj zařízen byl dle vzorů doby rokokové; krok dusil se v těžkých kobercích a velká okna byla zastřena drahocennými záslonami. Nad skvostnou pohovkou vznášela se postava Amorova, míříc šípem svým ke vchodu; vedle elegantního toiletního stolku s čínským zrcadlem stálo krásné piano s otevřeným vlkem. Celý ten prostor, plný svůdného přepychu, dýchal jakýmsi opojným, sladce omamujícím kouzlem.

Však já cítil v okamžiku tom v sobě více síly, nežli jsem se mohl nadíti.

Konečně zazněly z vedlejšího pokoje drobné krůčky a po chvíli vstoupila Růžena. Spodní růžový šat její prosvítal jemnou muselinovou řízou, splývající až k zemi a v půli sepjatou černým pasem se stříbrnými ozdobami, otevřené rukávy ukazovaly nad sníh bělejší rámě a malý střevíček, svíraje její nožku v černé hedvábné punčošce, hleděl koketně vyniknouti z flórové obruby sukének.

Poklonila se s jemným úsměvem, ukázavši mi na pohovku.

„Toť hezké, že jste nás navštívil; myslila jsem, že se hněváte. A neodstrašilo vás, že mě nalezáte samotnou? Otec s matkou odjeli odpoledne k nějaké naší tetě. Musíte tedy přijmouti za vděk mou maličkostí.“

V rozpacích usedl jsem vedle ní. Ona skřížila nožky a dívala se na mne tím zvláštním pohledem, jímž pomátla mne na oné zábavě.

Rozmlouvali jsme skoro půl hodiny o různých lhostejných věcech. Konečně jsme uvázli.

„Jak bavila jste se slečno na posledním plesu?“ ozval jsem se po chvíli.

„Lépe než vy,“ smála se ona, „ač neslyšela jsem tentokráte ni jediného originelního vyznání lásky.“

„Snad svou vlastní vinou.“

„Nikoliv — je to osud; ti, o něž nestojíme, běhají za námi; kdežto ti, od nichž bychom nejraději vyznání slyšely, dělají s ním drahoty.“

„Aha, tady jsme,“ napadlo mi.

„Někteří třeba milují,“ pokračovala ona po chvíli — „a přece mlčí — buď ze směšného studu, buď z nedůvěry v sebe, z obavy, že budou odmítnuti, ba někdy snad i z bázně před láskou samou. Bláhoví! Jako by láska o sobě kdy mohla býti hříchem. Vaše vlastní myšlenky nejsou nikým kontrolovány, jste za ně zodpověděn sám sobě. A oddají-li se dva, muž a žena, úplně své lásce, tak že možno v nich nalézti duši jedinou, mohou-li spolu spáchati nějaký hřích — dokud o lásce jejich nezvědí jiní? Jenom pak — na světle veřejnosti — může se láska státi proviněním.“

„Dle toho není po tmě žádný hřích ani možným, poněvadž jej žádný nevidí,“ usmál jsem se sofistickým těm výkladům.

„Ovšem,“ pravila ona se smíchem, „pokud se nerozsvítí.“ Sepjala koketně ruce za hlavou.

„Pane Jaroslave,“ pravila usmívajíc se, „vy jste posud nikdy nemiloval?“

„Nikdy.“

Se smíchem, na němž znáti bylo nucenosť, vstala se své lenošky a přistoupila k oknu.

Venku nastával soumrak; v pokoji rozhostila se polotma a červená zář dohořívajícího uhlí v krbu osvítila pokoj fantastickým nachem.

Rozuměl jsem dobře jejímu mlčení — zlobila se, zlobila proto, že nesetkala se asi posud nikdy s podobným odporem.

Přistoupiv též k oknu, díval jsem se s ní na ulici.

Vyňal jsem z dírky u kabátu kytičku zimních fialek, jež mi ráno daroval Dolanský, a přičichl k ní; leč kytička mi vypadla. Shýbl jsem se rychle pro ni a chtěl ji zastrčiti.

„Dejte mi tuto květinku,“ pravila ona náhle, jakoby rozhodnuta. „Nechám si ji na památku.“

„A zítra ji spálíte.“

„Nikoliv, mýlíte se,“ zvolala ona patrně rozčilena, „budu ji nositi na srdci.“

A dříve, než vzpamatovati jsem se mohl ze svého úžasu, rozepjala hořejší tři knoflíčky na svých šatech a hodila fialky za sněhovou košilku.

Strnul jsem nad raffinovaným klidem, s jakým obnažila přede mnou náhle část svých ňader, a cítil jsem horko ve tváři.

Ale brzy jsem se vzpamatoval a nabyl síly k odporu tím tužšímu.

Jakoby se nebylo pranic přihodilo, podíval jsem se z okna.

„Chodíte, slečno, ráda do divadla?“

„Ano,“ pravila ona s podivuhodným klidem, dívajíc se mi drze do očí.

„Mně je komedie ze všeho nejmilejší.“

Neodpověděla.

Pohledl jsem na ni; byla na smrt bledá. Zvítězil jsem.

Mohl jsem sice již odejíti domů, leč nechtěl jsem nyní tak učiniti, cítě se dosti silným.

Přisedl jsem k pianu a počal hráti barcarolu. Nezahrál jsem však ani deset taktů a Růžena přistoupila až ke mně.

Loket položila na klávesy, jež vydaly falešný akkord, a sklonivši se, dívala se oním drzým pohledem na mne. Záře z krbu osvítila její krásný obličej příšerným leskem a oči svítily žárem démonickým. Zdálo se mi, že s ní spadla škraboška a že mi dala náhle pohledem tím na jevo hlubokou svou nenávisť, až posud tajený vztek a zmatek.

Falešný akkord utichl; připadlo mi v posledním okamžiku, jako bych týž akkord již někde byl slyšel, a mimovolně přišlo mi na mysl, že to onen akkord Albertův…

Abych se nedal pohledem jejím splésti, hrál sem dále.

Tak okázala se mi žena, kolem níž viděla celá společnost záři nedostupnosti, jíž se všech stran lichoceno a se klaněno, ta žena, o níž snilo celé město, jež příčinou byla sebevražd a jež přec tak daleko přede mnou nepatrným se zapomněla, — proto, že nemohla nade mnou zvítězit.

Tak pomyslil jsem si, leč náhle zatočila se mi hlava, když pocítil jsem, že Růžena jemně otočila ruku svou kolem mého krku.

Cítil jsem, že jsem ztracen; vše vůkol splývalo v divokém víru a již chtěl jsem ji objati v šílené vášni, když náhle zoufalou silou vzbudilo se naposled moje vědomí. Vyskočil jsem ze sedadla a velkými kroky došel k oknu, bych ochladil své rozpálené líce na studeném skle.

Viděl jsem jen ještě, že zůstala jako zkamenělá státi u piana, ani sebou nepohnuvši; pak opírajíc se rukou o křeslo, došla až k pohovce, na niž bezvládně sklesla. Uslyšel jsem její štkání.

Nepocítil jsem k ní žádné útrpnosti a chtěl, přiblíživ se k ní, pošeptati jí ještě nějaký hloupý, frivolní vtip a ponechati ji jejímu osudu; ale když sklonil jsem hlavu svou k ní, uchopila mne pojednou křečovitě kolem šije.

Nevěda, co se se mnou děje, sklonil jsem koleno a poklekl před ní.

A ona tiskla a líbala mne šíleně. Stopy slz vymizely z její očí a v záři krbu objevil se pojednou nevýslovně blažený úsměv na její rtech.

„Miluješ mne?“ zašeptala.

Nevím, co dále se mnou se dělo. Ztratil jsem smysly v okamžiku tom; vím toliko, že počal jsem vášnivé její polibky ještě vášnivěji opětovati — a že přísahali jsme si věčnou lásku…

Tu náhle rozlétlo se po pokoji světlo.

Vyskočil jsem oslepen a spatřil před námi státi Růženina otce.

Zrak jeho div mne neprobodal, čelo jeho bylo svraštěno. Nebyl mocen jediného slova a ukázal jen posuňkem na dveře.

Jako opilý vrávoral jsem ven, poslouchaje jeho němého rozkazu…

V.

Dnem následujícím dopršela lhůta mého nájemného; do příštího rána měl jsem se vystěhovati.

Vstával jsem s hlavou těžkou; cosi jako těžký mrak zdálo se tísniti můj mozek a marně hleděl jsem se upamatovati na všechny podrobnosti bouřlivého minulého večera.

Když předstoupil jsem před zrcadlo, až ulekl jsem se svého vzezření; pod očima mýma modraly se veliké kruhy, čelo pokrývaly hluboké vrásky, cítil jsem, že sestárnul jsem za jediný měsíc o deset let.

Cítil jsem pravdu varovných slov Albertových, cítil jsem, že zničen jsem na těle a na duchu, a to ženou…

A přec převládal ve mně pocit nevýslovného blaha. Vždyť miluje mne ona, k níž planu nejvášnivější láskou. Možná, že hrála se mnou komedii ještě při onom posledním setkání, ale právě mým odporem probudil se v ní náhle cit, jemuž bylo dotud hrdé její srdce uzavřeno.

Však draze vykoupil jsem své vítězství, viděl jsem kvapem blížiti se svou záhubu, věděl jsem, že štěstí naše je příliš velké, než aby nám ho osud nezáviděl. Záhuba přijíti musí, byl jsem přesvědčen, ale nevěděl jsem posud, s které strany.

Snad její rodiče? Co mi mohou učiniti? Mohou klásti překážky našemu spojení, ale lásku ze srdce nám vyrvati nemohou.

Či hrozila by mi záhuba od ní samé?

Zamyšlen stanul jsem před její podobiznou; viděl jsem tentokráte v pohledu jejím nevýslovnou něhu. Ne, to není možno, slova její nemohla býti vylhána, slzy vynuceny, vášeň předstírána.

Nuž odkud hrozí mi záhuba?

Na všechny možné osoby jsem přemýšlel, však na toho hlavního — na sebe, na svůj mozek, jsem zapomněl.

Bych přivedl se na jiné myšlenky, počal jsem rozvažovati o nové své existenci. Nevím nač jsem posud spoléhal, že nestaral jsem se o nový byt. Pak napadla mi opět obtíž, s jakou stěhovati bych musel celé ono zařízení, jež mi odkázal Albert; bylo by nejlépe, kdybych zbaviti se mohl nešťastného toho nábytku, jehož každý kus chová v sobě trapné upomínky. A navštívil jsem klášterního prokurátora, nabízeje mu zařízení svého pokoje ke koupi.

Přijal mne velice zdvořile a díval se na mne nějak podivně. Konečně byl však ochoten pomoci mi onou koupí z peněžitých nesnází. Uspokojen jsem se vracel.

„Poměry musí se každým způsobem změniti,“ přemýšlel jsem v poledne cestou k naší hospůdce; „Růženě podaří se zajisté usmířiti rozhněvaného otce a snad konečně dosáhnouti i svolení rodičů k našemu spojení. — Bláhová myšlenka!“ rušil jsem hned zase tyto smělé naděje. „Vždyť nejsem ničím, — jsem ztracenou existencí beze vší budoucnosti, kdyby i odhodlala se proti vůli svých rodičů státi se mou ženou, — leč to není možné, jsem směšný…“

Pozoroval jsem, že myšlenky mé stávají se nelogickými; též připadalo mi, jakoby se všichni kolemjdoucí zastavovali, zraky na mne upírajíce. Zastavujte se, — zastavujte, cos takového neuvidíte tak brzy, nejšťastnějšího člověka, zoufajícího nad svým životem…

A hlavu nesa vzhůru, ubíral jsem se středem jich. Šeptali za mnou, věděl jsem to, ba slyšel docela jich úsměšky.

„Blázen!“ pravil nějaký blázen, vraziv do mne.

Do hostince přišel jsem velmi pozdě, přátelé moji byli již odešli. Hostinský přinesl mi něco zcela jiného, než jsem si objednal. Dal jsem mu za to velkou důtku, leč on stále dokazoval, že se nemýlil.

A opět myslil jsem na ni; kdyby mne nyní tak viděla — u mého skrovného oběda, — toho, jehož miluje — ona.

Zrak můj těkal nepokojně po místnosti, až zastavil se u pepřenky na protějším stole. Pepřenka tato se mi smála, byl jsem o tom přesvědčen. Jiní lidé viděli v hlavičce její dírky, otvory pro pepř, — já však jediný poznal jsem v nich oči, nos, — a široká šklebící se ústa. Ba, je to směšné, jak považovati to může někdo za pepřenku.

A vyskočiv mrštil jsem jí o zem. Vše se na mne otáčelo.

Chtěl jsem cizincům oněm nejprve celou věc vysvětliti, leč napadlo mi, že by mi nevěřili, — ba že by mne snad považovali i za blázna.

Cítil jsem, že mozek můj počíná se zatemňovati a že stávám se svým chováním nápadným. I zaplativ svůj řád, chtěl jsem odejíti.

Leč ve dveřích zastavil mne posluha.

„Panu Jaroslavu K.“

Vytrhl jsem mu dopis z ruky a běžel s ním k oknu; ruka se mi zimničně třásla, když roztrhl jsem obálku. Byl od Růženy.

„Jaroslave!

Jsem zničena; po Tvém odchodu následoval strašný výstup, chtí mne poslati ven, na náš statek, kde bych Tě nikdy více spatřiti nemohla; cítím však, že je mi nemožno bez Tebe žíti a jsem ochotna Tě následovati, — kamkoliv. Tvá láska nahradí mi ztrátu mé cti, mého domova. Čekám odpověď.“

„To je únos,“ zablesklo se mi v hlavě, „ona svolila by k útěku, nuže, má se státi.“

A napsav rychle na druhou stranu lístku: „Uprchneme dnes o desáté hodině, očekávám Tě ve svém bytě,“ odevzdal jsem lístek, zapečetiv jej opět, posluhovi. „Utečeme,“ dal jsem se do blbého smíchu, když odešel, „ale kam?“

* * *

Odpoledne začal jsem činiti přípravy k našemu útěku. Věc byla snazší, než jsem si s počátku myslil. Prchnu s ní ke svému příteli v M., ten mne zajisté nevyzradí; odtud budu hledět dostati nějaké místo v Německu, a zdaří-li se mi to, odstěhujeme se tam. Plány ty byly zajisté tehdy směšné. — Co se týče mého nábytku, nenáležel více mně.

Jen podobiznu Růženy chtěl jsem vzíti s sebou; posud byl jsem vždy obraz ten sňal velice lehce, tentokráte musil jsem utrhnouti poutko.

Zastrčil jsem podobiznu do své náprsní kapsy a ulehl.

Očekával jsem, že křížiti se bude v mozku mém tisíce myšlének, mlhavých plánů do budoucnosti; leč místo toho cítil jsem v hlavě strašně prázdno a nastávajícím soumrakem opanoval mne nevýslovný stesk.

A přec teprve mnohem později odhodlal jsem se jíti na ulici.

„Odkud hrozí mi ona záhuba?“ pravil jsem si polohlasně, zavíraje svůj byt.

Byla obleva; ulice byly proměněny v směsici bahna a polorozpuštěného sněhu; velké kupy sněhové, shrabané vždy ve vzdálenosti několika kroků, byly úplně sčernalé a dlaždičkový chodník pokryt byl vrstvou mazlavého bláta. Tu a tam bělal se posud nějaký kousek vlhkého sněhu a černé koleje koňské dráhy na Malém náměstí byly mokré, odrážejíce světlo plynu, hořícího mdle ve špinavých svítilnách.

I tato část města, jedna z nejživějších, byla již pusta. Sem tam mihnul se rychle nějaký chodec, — krámy byly již zavřeny a odevšad na mne vanulo jakési hrobové ticho.

Nevěděl jsem, co činiti v hrozné té době, která mi zbývala ještě do desíti hodin.

Konečně odhodlán obrátil jsem svůj krok k naší hospodě. Leč i tam bylo prázdno.

„Páni malíři odešli s panem Dolanským, on prodal dobře nový svůj obraz a pozval je kamsi na víno,“ pravil hostinský.

Odešel jsem z hospody, doprovázen až ke dveřím hostinským, jenž díval se dlouho za mnou. Snad poznal mé rozčilení.

Hodiny na staroměstské věži okazovaly půl desáté.

Zvolna, s hlavou sklopenou, ubíral jsem se k domovu. Zdálo se mi chvílemi, že nevím, co se děje se mnou, a musil jsem násilně obraceti mysl svou k tomu, co se stalo a co mne ještě dnešní noci očekává. „V jedenáct hodin vyjíždí vlak ze státního nádraží!“ pravil jsem jako na omluvu, vraziv do nějakého cizince na rohu malé Karlovy ulice.

Pak šel jsem domů. Hostinec v průjezdě mého domu byl tentokráte též nějak pustý, ač byl osvětlen: nepotkal jsem v průjezdě ani živé duše; pomalu bral jsem se klikatými chodbami budovy v druhém dvoře k svému bytu. Otevřel jsem jej, hvízdaje si nějakou písničku.

Nechav dveře pootevřeny, abych viděl aspoň trochu v záři červené lampičky před obrazem našeho svatého, hledal jsem zápalky.

„Marně; bůh ví, kam jsem je založil. I usedl jsem potmě na židli u samého okna a zamyšlen díval se do zahrady. Myslil jsem na Růženu. Tak tedy loučím se s tímto pokojem!

Pojednou vyskočil jsem se židle.

„Vždyť ona neví, kde bydlím!“ napadlo mi náhle a cítil jsem krev hrnouti se valem k mé hlavě.

Učinil jsem několik kroků ke dveřím, nevěda co činím, a otevřel je.

Na prahu stála nepohnutě Růžena; příšerně vystupovala silhueta její postavy před blikavou lampičkou svatého; stála němě, jako socha.

Pak vstoupila ke mně do pokoje a padla do mého náručí. Líbal jsem ji vášnivě — splnila tedy svůj slib, — opustila své rodiče, vše — k vůli mně nepatrnému, ubohému…

Pak usedli jsme na pohovku, šeptajíce. Ona vyprávěla mi o scénách s rodiči svými a já svěřoval jí svoje plány. Provázela své odpovědi na moje otázky blaženými vzdechy a polibky. Jenom na moji otázku, odkud ví, kde bydlím, zůstala mi odpověď dlužna.

Náhle slyšel jsem odumírati pokojem vzdech, — vzdech, jenž zdál se mi vycházeti směrem od Albertova lůžka. Růžena jej patrně také slyšela, neboť požádala mne, abych rozsvítil.

Našel jsem konečně zápalky; ale když jsem chtěl jednu z nich rozžehnouti, vypadly mi z ruky a rozsypaly se po zemi. Shýbl jsem se, hledaje dlaní na podlaze; leč tu pojednou zdálo se mi, jakoby mne byla uchopila dole nějaká ruka, odstrkujíc ruku moji pryč.

Přiskočil jsem k Růženě a nevěda, co činím, uchopil ji kolem pasu. Cítil jsem, že se chvěje a tiskne se ke mně. Zmocnil se mne pocit šíleného strachu.

Tu náhle padla plná záře měsíční oknem do pokoje.

U Albertovy postele visela přes pelesť bílá ruka, ruka, na níž byl roztržen rukáv.

Cítil jsem, jak mi krev stydne v žilách, hlava jakoby se chtěla rozskočiti a mimovolně sevřel jsem ruce v pěstě.

„Co je ti?“ zvolala ona, držíc mne křečovitě za ruku.

„Nic, nic,“ šeptal jsem jako smyslů zbaven, dívaje se vytřeštěným pohledem na Albertovu postel.

A ruka jakoby se byla pohnula. Viděl jsem Alberta, mrtvého Alberta, tak jak ležel tenkráte na lůžku, s rozcuchanými vlasy a uschlou krví na spánku blížiti se k nám.

„Stůj!“ zvolal jsem. „Nás chrání láska!“

Leč on blížil se více a více. Strhaný zrak jeho spočíval na mně; byl to strašný pohled, a ruka jeho jakoby vztahovala se po Růženě…

Co v příštím okamžiku se dělo, míhá se jenom nejasně v mé paměti. Jakoby někdo násilně byl odtrhl Růženu ode mne, jakoby s hrozným výkřikem byla klesla na podlahu a já se vrhl k ní… smysly opustily mne docela…

Když se mi vrátilo vědomí, byla světnice plna lidí, a ti pravili, že jsem milenku svou zardousil…“

* * *

Tak končil Jaroslav své vypravování.

Doktor povstal s pohovky a rozčilen jal se choditi po pokoji.

„Byl jsem později postaven před soud,“ pravil temně šílený, „však lékaři viděli ve mně šílence, — i byl jsem dopraven sem, do vašeho ošetřování. — Nuže, co říkáte mému vypravování, považujete mne posud za blázna?“

Doktor stál u něho a mlčky stiskl mu ruku.

„Jděte na lůžko,“ pravil konečně vlídným hlasem, „jste velice rozčilen, jděte spat!“

„Ale — nebudu spáti sám, — viďte?“

„Ne, ne.“

Vrávoravým krokem ubíral se Jaroslav ze dveří ven, na schody.

Doktor zazvonil na opatrovníka.

„Nechte zapřáhnouti,“ zvolal patrně rozčilen, „a vám nařizuji co nejpřísněji, abyste po celou dnešní noc nehnul se od lůžka pana Jaroslava, — je to k vůli utišení jeho mysli.“ — —

Bylo krásné zimní jitro, když vracel se druhého dne doktor Borotínský do svého ústavu. Byl nevyspalý a v hlavě vířily mu posud všechny ty ohnivé valčíky, jež byl celou noc poslouchal.

Na azurovém nebi nebylo ani mráčku a mlha minulé noci byla se úplně rozprchla před vítěznou září červeného, zimního slunce.

Kočár zastavil před vchodem a doktor ubíral se do své pracovny.

Na chodbě stál Jaroslavův opatrovník.

„Nu, pan Jaroslav, jak je mu?“ otázal se v růžové náladě doktor.

„Je mrtev.“

„Mrtev?“ zvolal doktor v ustrnutí.

„A jak se to stalo?“ otázal se po chvíli.„Byl jste u něho po celou noc?“

„Byl.“

„Tedy také při jeho smrti?“

„To, — to nikoliv,“ pravil váhaje opatrovník.

„Nu, jak se to tedy stalo?“

„Bylo to tak; nemocný usnul asi o deváté hodině. Ulehl jsem na žíněnku na zem, a chtěl také spáti; leč nemohl jsem usnouti. Vítr v komíně fičel dnešní noci tak podivně, že jsem oka nezamhouřil. Ke všemu, — asi tak ve čtvrt na jedenáct, — pozoroval jsem, že některé z oken na chodbě musí být otevřeno, neboť slyšel jsem ustavičné vrzání a bouchání na chodbě. Konečně vida, že pan Jaroslav spí, vyšel jsem na chodbu a zavřel jsem onu okenici. Když jsem se vracel k pokoji pana Jaroslava, uslyšel jsem strašný výkřik. — Vrazil jsem do jeho pokoje, — a nalezl jej zde mrtvého, — tak, jak posud leží.“

Doktor došel za té řeči až k samým dveřím Jaroslavova pokojíku.

Otevřel a vstoupil.

Na lůžku ležel Jaroslav, hlavu s očima ven vyvalenýma maje nakloněnu ke zdi; levá ruka visela přes pelesť, svírajíc křečovitě jakýsi předmět.

Doktor otevřel násilím zaťatou pěsť a vyňal z ní zmačkanou fotografii.

„Opět žena!“ pravil, pohlednuv na ni, a zadíval se pak s pohnutím na ztuhlou tvář mrtvého.