Fantastické povídky (Švanda)/Fantom

Fantastické povídky Karel Švanda ze Semčic
Adrienna	Fantom	Růžena

Údaje o textu
Titulek:	Fantom
Podtitulek:	1888
Autor:	Karel Švanda ze Semčic
Zdroj:	ŠVANDA ZE SEMČIC, Karel. Fantastické povídky. Praha : Jos. R. Vilímek, 1892. s. 91–120. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

I.

Hovor v krčmě, jedné to z nejzapadlejších vnitřní Paříže za doby Ludvíka XVI., stával se živějším; hostinský přišed, rozsvítil druhou lampu a povytáhnuv opatrně knot, opět zmizel.

V jizbě bylo dusno; kolem dlouhého stolu seděla společnost mladistvých i starších autorů, vyhledavších si krčmu schválně k vůli tajemnému okolí, špatnému vínu a tmavé místnosti; seděli v nenucených posicích, jedni s pečlivě oholeným vousem a lesknoucími se přeskami na střevících, druzí, pessimisté, bez paruky, nedbale přioděni, s úsměvem pohrdání na rtech.

Mluveno polohlasně; tu ozval se hlasitý smích mladistvého veršovce Chéniera.

„Co se stalo?“ otázal se Bern. de St. Pierre.

„Přátelé,“ zvolal Chénier, „něco nového: Aubertin přestává psáti komedie; dává se na pokání, právě se mi přiznal.“

„Oho!“ voláno, a vše otáčelo se po obžalovaném, jenž seděl vedle Chéniera s hlavou skloněnou.

„Obžalovaný Jindřichu Aubertine,“ zvolal povýšeným hlasem po předsednicku St. Pierre, „zodpovídejte se z utrhačného nařčení.“

„Chénier mluvil pravdu,“ pravil Aubertin.

„Hanba!“ zvolal někdo.

„Pereat!“ zahřmělo sborem.

„Žalobce André Chénier má slovo!“

„Pánové,“ pravil tento těžkým jazykem, „Aubertin mně vypravoval obsah své nové básně.“

„Ven s tou básní!“ voláno.

„Jindřichu, nebudeš se na mne hněvat?“ tázal se žalobce mžouraje očky.

„Ani mi nenapadlo; povídej to, ale slušně.“

„Dám si záležet. — Nuže, přátelé, bylo to roku, — počkejte, až se napiju, — tak. Nuže, onoho roku zamiloval se prý mladý Richelieu —“

„Haha, Richelieu byl už tehdy mrtev,“ zvolal tlustý vicomte de Coillac.

„Pane vicomte,“ zvolal St. Pierre, „napomínám vás k pořádku, vy licencím básnickým nerozumíte. — Dejme tomu, že žil; Chéniere, pokračujte.“

„Nuže, Richelieu zamiloval se do sličné tanečnice Rigotovy —“

„K smíchu,“ přerušil ho opět vicomt, „ta již také nežila, — vůbec to jméno ani neznám.“

„Dejme tomu, že žila,“ pravil opět St. Pierre, zadržovaným smíchem kousaje se do rtů.

„Ale do té tanečnice byl už někdo jiný zamilován.“

„Milý André,“ přerušil ho Aubertin, „nemám nic proti tomu, povídáš-li to, — ale povídej to slušně.“

„To on nedovede!“ zvolal vicomte. „Povídej to sám.“

Aubertin poslechl.

„Nuže, onen sok Richelieův byl chudobný mladík z venkova; nemohl za lásku svou, neznal přetvářky, darmo hleděl si vymluvit cit, jejž při chladném rozumu zatracovati musil a jemuž přece žil. Miloval opravdu, vášnivě, šíleně. Ona byla jeho snem, jeho cílem ale tak vzdáleným, že vzdálenost tu překlenouti mohl toliko myšlénkou, myšlénkou smělou, směšnou; marně opěval ji tisícerými neúhlednými verši, oplývajícími láskou, marně ryl v písek její jméno, marně obcházel její obydlí, hltaje zraky každý stín v oknech s těžkými záslonami, marně otloukal si hlavu o zdi podkrovní své komůrky.

Tu nalezl jej jednoho večera před domem tanečnice Richelieu, opřeného o patník, skamenělého, dívajícího se vytřeštěnýma očima do temných oken. — Richelieu byl podivín; zastavil se u něho, a vyrušiv jej ze snění, otázal se s úsměvem, jak sem přichází, co chce a nač myslí. Vzdech byl mu odpovědí. Richelieu dal se do rozpustilého smíchu; avšak spatřiv jeho bledý obličej a slzu v oku, zarazil se a zamysliv se, vyzval mladíka, by následoval jej do nejbližší posud otevřené kavárny. Usedli tam v polotmě a kníže, jemuž se dostavil nápad, zvolal: „Víte co, příteli, zahrajme si o tu lásku!“ Mladík vyvalil oči. „Nedivte se, vy ji máte rád, já též proč se klamat? Vyhraju-li já, nechoďte více k onomu domu, kde mne děsí váš bledý obličej; prohraju-li, slibuji vám čestným slovem, že se všemožně přimluvím u ní, kteráž, jsouc mi vzorem poslušnosti, zajisté nakloní sluchu vašim citům. — Nuže, zahrajeme si? O tisíc tref na karambolovém kulečníku, jenž přichází do mody. Platí?“ — „Platí,“ zvolal mladík bled. — „Každého dne dostavte se sem, kdež sehrajeme vždy po stu trefách. Desátého dne se pře rozhodne.“ — Chytrák Richelieu chtěl si z nešťastníka stropiti šašky, neboť dobře věděl, že se mu v nové hře nevyrovná v Paříži nikdo. — Nešťastný mladík dostavil se druhého dne vskutku; leč byla to s ním práce; neuměl vzíti tágo do ruky, nevěděl, co karambol jest, a přece zářily jeho oči nadějí. Richelieu si trochu s ním zahrál a sehrav sto propustil jej domů. Druhého dne se věc opakovala. A tak nadešel den devátý; mladý kavalír měl devět set tref, ubohý venkovan ani jedinou; s hlavou třeštivou opouštěl kavárnu, aby skočil do Seiny, věda dobře, že příštího dne již zvítěziti nemůže. — Ubíraje se však po nábřeží, ulekl se hrozivé mlhy nad řekou, chladna, jež vystupovalo z vody, a podepřev se o zábradlí, díval se zmaten do hlubiny. Všechny jeho naděje byly ztraceny, sázka prohrána, veta po lásce. — Tu projela mu hlavou myšlénka, jako blesk v těžkých mračnech. Vzpomněl si na všecky pohádky, jež slyšel vypravovati od své matky o ďáblu, o lidech, kteří se mu zaprodali, nedbajíce spásy duše své, o skutcích, jimiž jim posloužil. Tisíceré myšlénky probíhaly mu hlavou, krev stoupala k mozku, mimovolně nachýlil se přes zábradlí a byl by dozajista spadl, kdyby jej nebyla zadržela kostnatá ruka černě oděného muže.

„Vy chcete zemřít?“ otázal se s cizím přízvukem.

„Chci.“

„Pro lásku? Bloude, nemyslil jste prve na ďábla?“

„Myslil.“

„Nuže, co mu chcete?“

Mladík pohledl v úžasu na cizince.

„Divíte se? Arci, naše století nevěří více v ďábla; nuž, mějte si mne zač chcete, ale pomoci vám chci přece. Oč se jedná?“

„Můžete mi pomoci zítra k tisíci trefám karambolovým?“

„Mohu.“

„A čeho žádáte navzájem ode mne?“

Ďábel se pousmál. Mladík rozuměl a po krátkém přemýšlení přijal nabízenou mu ruku. Chtěl mluviti dále, ale muž zmizel. S pomatenými myšlénkami vracel se domů, nespouštěje s mysli tanečnici.

Nastal druhý den odpoledne; těžká mračna srazila se nad Paříží a spustil se drobný déšť, provázený temnotou. Richelieu očekával dlouho mladíka, leč tento se nedostavoval. Přátelé jeho se smáli a on strojil se již, by pospíchal ku své zbožňované vypravovat jí rozmarnou historii o nešťastném venkovanu, tu otevřely se pojednou dvéře a jimi vstoupil očekávaný bled, s podivným ohněm v očích. Rychle uchopil se tága a uklonil se vévodovi, by začal. Vévoda s úsměvem poslechl, leč po devadesáté osmé trefě smeklo se mu tágo. Vyzval mladíka, a tento počal hráti; hned při první trefě ozvala se kavárnou bouře pochvaly. Hrál rychle, nepochopitelně; divákům zdálo se, jakoby ani nepotřeboval tága; kule běhaly samy a jeden z diváků po druhém ustupoval od podivného hráče s pocitem hrůzy a nevysvětlitelné úzkosti. Tloukly právě čtyři hodiny, když dohrál mladík poslední, tisící trefu. Přítomný jeden abbé poznamenal se křížem.

Leč Richelieu nehnul ani brvou v obličeji. „Zvítězil jste,“ pravil, „následujte mne ku slečně Rigotově.“

Mladík uchopiv klobouk, následoval jej pološílen radostí, že získal přízně svého ideálu za nepatrnou cenu ztráty své duše.

Leč ve dveřích zastoupil jim místo sluha tanečnice.

„Zlou vám nesu, Výsosti, zprávu,“ zvolal temně.

„Co se přihodilo?“ zvolal mladík rozčilen.

„Slečna zemřela před půl hodinou raněna mrtvicí.“

A síní rozlehl se příšerný smích, ač z přítomných se nikdo ani nepousmál. — Toť, přátelé, moje povídka,“ končil Aubertin.

Nastalo ticho po jizbě; starší spisovatelé podřimovali; mladší bubnovali rozčileni prsty po špinavém stole.

„Nesmysl,“ zvolal jako obyčejně po chvíli vicomte, probudiv se.

„Slátanina,“ pravil Chénier, který dnes trochu přebral.

„Příliš fantastické,“ ozval se nesměle mlaďoučký Chateaubriand.

„Krok nazpět,“ prohlásil Roucher.

„A proč?“ otázal se Aubertin.

„Příteli, dej si námi poradit. Mluvíš zde o strašidlech, nikdo v ně více nevěří. Strašidla neexistují.“

„Strašidla existují,“ zvolal pojednou ostře bledý mladík na konci stolu povstav. „Odpusťte, pánové, že mísím se do vašeho hovoru, leč mluvíte o strašidlech nerozumíce jim.“

„S kým mám čest?! otázal se vicomte jizlivě.

„Jsem skoro Pařížan, 23 roků stár a jmenuji se Camille Desmoulins.“

II.

Nastalo trapné ticho.

Náhlé vystoupení cizincovo, v okamžiku, kdy hlavy umdlené počaly klesati, cizince s příšerným ohněm ve vpadlém oku, působilo na společnost trapně; mimovolně zamlčel se celý stůl a zraky všech upoutány zvláštním kouzlem na mladíka.

Roucher vstal, by otevřel okno do zahrady; v jizbě bylo dusno; lampy blikaly v hustém kouři tabákovém a po místnosti panovala polotma; leč venku nebylo lépe; vzduch byl dusný, věstící bouři, černá mračna honila se po nebi, srážejíce se v pevný šik a se vzdálené věže kostelní tloukly hodiny; nebyla venku zima a přece zachvěl se Roucher sedaje opět ku stolu. Desmoulins stál posud bled.

„Jste theistou?“ otázal se ho Aubertin.

„Atheistou,“ zněla odpověď.

„A to věříte ve strašidla?“

„Nevěřím v ně v tom smyslu, jak vy je pojímáte, nevěřím v bytosti vyšší, etherické, s mocí kouzelnou, s povahou zlou či dobrou, věřím ve strašidla hrozící nám v naší bytosti, v našem mozku, ve strašidla, jež předvádí nám vlastnost vrozená, díl mozku našeho, tušení čehosi vyššího, jež nám dala příroda.“

„Človek jest dle Catona tím, čím se stane vychováním,“ pravil vážně St. Pierre.

„Člověk jest tím, čím ho učinila příroda, materie,“ zvolal Desmoulins, „a ona vštípila nám neurčitý pocit strachu před čímsi, co neexistuje, čemu se smějeme a co nás může přece přivésti k šílenství. Ona vštípila nám jej právě tak jako smysl pro vlastnosti zlé či dobré, smysl pro sebezáchování, pud pohlavní.“

„Podivný člověk,“ pravil St. Pierre k vicomtu.

„Ztřeštěnec,“ zněla odpověď tohoto.

„Zkuste to, pánové,“ pravil Desmoulins, „a dejte se nyní uzavříti do své — dejme tomu — rodinné hrobky. — Nebojíte se, o tom nepochybuji, a přece byste tam nešli; každý z vás ví, že tam nejsou žádní duchové, žádné výminečné poměry, nic, čeho třeba se báti, a přec byste neposlechli. A proč? Že máte onen strach vrozený matkou přírodou, že nejste pány svého mozku, že vám jej opanovala strašidla, myšlénky temné a neurčité.“

Hostinský vešel do jizby; průvan zafičel k otevřenému oknu a shasil obě lampy. Po chvíli rozsvíceny opět. Všichni seděli kolem stolu bledi, naslouchajíce rozhodným, v zápalu pronášeným slovům mladíkovým.

„Proč jste bledi, pánové?“ tázal se dále; „polekala vás snad ta hloupost, že shasla světla? Hloupost; průvan; nač třeba se lekat?“

„Příteli,“ ozval se po chvíli St. Pierre, „jste na omylu se svým tvrzením. Neupíráme to, máme často zvláštní pocit strachu, nevysvětlitelného strachu, jemuž se v jasných okamžicích opět smějeme. Leč vinou toho jest pochybené vychování, náhledy, jež nám vštěpovány našimi chůvami, náhledy, jež jsme čerpali z mystických knih a ztřeštěného fanatismu, náhledy, z jichž moci vybavili se nemůžeme při nejlepší své vůli.“

„A což podám-li vám důkaz sám na sobě!“ zvolal Desmoulins; „chcete-li mne vyslechnouti?“

„S radostí!“ zvolal Chateaubriand; „nasloucháme.“

Desmoulins odkopnuv židli, usadil se na stole a odkašlav si po souchotinářsku, začal:

„Narozen roku 1762 v Guisse, byl jsem dán svými rodiči do obecných škol; byl jsem mazánkem, ve všem mi vyhověno, ničím mi nehrozeno, a já zkažen na dobro, stal jsem se příliš živým, marnotratným; Pikardie mi nestačila, cílem mým byla Paříž, ta Paříž, v níž jsem si představoval život rájem, encyklopedisty bohy, ženy anděly. Těžký jsem měl doma boj, ale posléze přece jsem zvítězil, odjel do Paříže a dal se uzavříti do temných zdí collegia Ludvíka Velkého. — Byl to trochu náhlý přechod pro mne, jenž uvykl jsem té své Pikardii, a prvního dne zůstal jsem hned udiven státi na rohu jakési živé ulice, otvíraje ústa. Nějaký švihák do mne vrazil a dal se do smíchu. Začervenal jsem se a vrátil domů, kdež jsem se zavřel do své komůrky. Druhého dne bylo mi však již veseleji, třetího provedli mne moji známí Paříží, čtvrtého dne seznal jsem ji býti veselou, pátého bujnou, šestého rozpustilou. Prováděli jsme darebáctví všeho druhu, opíjeli se v hostinci v ulici St. Honoré, pronásledovali ženské a nestudovali přednášky. — Záhy jsem byl relegován a nezbývalo mi na velkoměstský život zvyklému nic jiného, než psáti svému otci do Guisse, kdež se toho roku k mé velké veselosti povedly výtečně brambory, o nějaké peníze. Dostal jsem, ale málo; za to poslal mi otec odporučení k jakési mladé vdově, jež prý jsouc podivínkou, sama obývá jakýsi ztracený dům ve středu města, polozbořený, ale přec posud spůsobilý k obývání. — Mladá vdova, starý dům, a já jsem též mladý, myslil jsem si, to dopadne divně. Šel jsem tam a dozvěděl se, že nešťastnice zemřela již před půl rokem, a že dědic její, jakýsi vzdálený příbuzný, neví si rady s tou hrachovinou. Zdálo se mi to být dobrodružným; zřícenina, jíž budu moci užívat, jak budu chtít, nábytek zaprášený, polámané hodiny, hrobové ticho v domě, skříně, které praskají, žádný nájem, — a já dovolil se u onoho dědice, abych tam směl zůstávati. — Brzo jsem si vše prohlédl, vybral si nejútulnější pokoj z celého domu, zapamatoval si počet schodů v klikatých chodbách s obrazy svatých a krucifixy, abych snad jda v noci z hospody domů, neupadl, a počal dělati rozsáhlé přípravy k nastávající již zimě; koupil jsem zásobu paliva, svíček, dále žlutou kočku, která měla za účel honiti myši v domě snad existující, a odstěhoval jsem se se svým majetkem, t. j. párem střevíců, prázdnou lahvičkou voňavky, spisy Diderotovými a hřebenem do své zříceniny. Nahoře nalezl jsem starý nábytek, na stole růženec a ve vedlejším pokoji staré piano, památky to po zesnulé.

Bylo mi s počátku trochu smutno, avšak moji přátelé v krčmě dovedli mne rozjařit. Chodil jsem každé noci po jedné do svého obydlí a spal, jako když mne do vody hodí; ráno pak vstal jsem, díval se nemytými okny trochu do pusté ulice, vypočítal si, kolik mám ještě peněz, a zapadl do hluboké lenošky, kde prý má vdova zesnula.

Tu dne 8. prosince 1782 přihodilo se mi cosi zvláštního. Jako obyčejně prohánělo se nás několik městem, když tu spozorovali jsme dvě hezká děvčátka, k nerozeznání podobná, ubírající se volně naším směrem. Připadlo mi to dobrodružným, udělati si s některou z nich známost, známost, jež by mohla vésti k zajímavým zápletkám a omylům pro neobyčejnou jich k sobě podobu, a proto odtrhl jsem se od ostatních pronásleduje děvčata. Tato zostřila krok a já nemohl jich dohoniti. Již plnou čtvrt hodinu jsem je pronásledoval, aniž by se byly ohlédly, a nespustil jsem přece s nich očí; vedly mne neznámou čtvrtí, počaly se mi ztráceti v nastalé sněhové chumelenici a počínajícím soumraku a tu vždy musil jsem zrychliti krok. Jednou podařilo se mi dostihnouti svého cíle, ale tu jsem zpozoroval, že to dáma pouze jedna; kam se poděla druhá, nemohl jsem pochopiti.

Chtěl jsem dámu již osloviti, když pojednou zmizela na konci uličky ve vysokých dveřích u zdi. Vstoupil jsem za ní a s udivením spozoroval, že jsem na hřbitově. Zasněžené náhrobky ztrácely se v polotmě večera, panovalo tu hrobové ticho. Děvče mi zmizelo; pil jsem poněkud více punče, ovanul mne chlad.

Ty bílé hroby dívaly se na mne tak smutně, černé kříže rozpínaly svá široká ramena v to ovzduší temné a husté a celá prostora byla pokryta jediným bílým rubášem. Tu zasmál jsem se tomu sám, že chci upustiti od pronásledování své neznámé, honě se neznámou krajinou již tak dlouho; vzpomněl jsem si na výsměch svých přátel a zmužile bral jsem se hlavní cestou uprostřed hrobů. Ve sněhu na cestě viděl jsem zcela jasně před sebou otisk malých nožiček, trochu až příliš malých, jdoucích od vrat; stopoval jsem je neúmorně. Cesty se křížily, a já po pěti minutách zpozoroval, že bloudím. Byla již skoro úplná tma a mrazivý vítr hnal mi do tváří sněhové vločky. Však věděl jsem, že zbloudit nemohu, maje před sebou vytištěné šlépěje, neboť ona dáma zajisté věděla, kam jde. Na jedné křižovatce však stanul jsem bled a dech se mi zatajil; stopy ve sněhu úplně přestaly.“

III.

„Napadly mne podivné myšlenky. Nemohla přece zde se zastaviti, vždyť bych ji musil viděti; aby byly další stopy zaváty, bylo nemožno, neboť ony posavadní bylo vidět zcela jasně a takový přechod byl nemožným. — Krev vstoupila mi ku hlavě; rychle jsem se obrátil, chtěje se vrátit po svých vlastních šlépějích; leč záhy zpozoroval jsem, že i těch při nastalé tmě již rozeznati nemohu. Sníh sypal se hustě a já viděl, že mně zde bude naposledy ztráviti noc, zde mezi mrtvými Pařížany, u hrobů sněhem zavátých, kde ni jediný ptáček se nechoulil zimou na bílém stromě, kde zvuk mrazem tuhl a kde stráží kolem stály jen staré náhrobky různé velikosti, ale všechny se stejnou příšerností.

Dal jsem se do křiku, ale ni ozvěna mi neodpověděla. Nahmatal jsem po tmě lavičku a usedl jsem na ni. Netrvalo dlouho a punč i unavení účinkovalo; za několik minut jsem usnul opřen o strom.

Jak dlouho jsem spal, nevím, ale pamatuji se zcela zřetelně na první okamžik svého procitnutí. Nevěděl jsem, kde jsem; avšak rázem pochopil jsem situaci. Měsíc v zénithu svítil jasně jak rybí oko. Na protějším náhrobku leskly se diamanty sněhové; byl ostrý mráz a já povstav, viděl jsem krátký stín u svých nohou.

Stává se, že pojednou zastaví se v nás řada myšlenek; že nastane kolem nás děsivé jakés ticho, ticho hrobové, nepřerývané ni zašustěním křídla mušího, a ticho to působí na mozek zvláštním tlakem, spojeným s hukotem vody a bzučením včel. — Bylo to příšerné ticho, jež zde panovalo. Napadlo mi, abych se procházel, bych poznovu neusnul a to třeba navždy. Šel jsem těmi dlouhými alejemi a četl v jasné záplavě měsíčního světla náhrobní nápisy, jména mně cizí, podivně znějící; zrychlil jsem krok, jda kolem otevřeného hrobu, a zamyšlen stanul jsem před velikým křížem na konci aleje. — Myslil jsem na veliké dobrodiní, jehož se mi dostalo tím, že mne moje chůvy nestrašily strašidly. Hledal jsem též stopy, které jsem večer pro tmu sledovati nemohl; byly zaváty.

Usedl jsem na jiné lávce a šťastně jsem usnul; tentokráte spal jsem lehce, zdálo se mi, jakobych se procházel mezi hroby a našel tu pojednou bídný kříž s rezavými písmeny: „Zde odpočívá Camille Benoit Desmoulins, nar. 14. září 1762, zesnulý 8. prosince 1782, neznaboh a ničema.“ Hezká to chvála po smrti, myslil jsem si, a dal se ve spaní do smíchu. A snil jsem dále, cosi nesmyslného, jakobych byl našel na konci oněch dívčích šlépějí, které jsem pronásledoval, otevřený hrob, obsahující čerstvou rakev s nápisem: „Zde odpočívá ***, zemřela 5. prosince r. 1782“, a napadlo mi ve snu, že by to mohla býti ona pronásledovaná dívka, což by poznovu dokazovalo, že těm mrtvým tam dole jest zajisté dlouhá chvíle.

Vzbudil mne ráno jakýsi dělník, ubíraje se kolem mne; vyskočil jsem, protřel si zmrzlé údy a vzpomněl si hned na ono děvče, které mne sem zavedlo. „Je to dcera hrobníkova,“ odpověděl dělník, „zůstávají v malém domku na konci hřbitova.“

„A kde jsem já?“ otázal jsem se.

„Blízko vchodu, tam vizte vrata,“ odpověděl. Vysvětlil jsem mu, jak se mi její šlépěje ztratily; on se smál a dokazoval to sněhovou závějí, potom se divil, že jsem za tu noc nezmrznul, a přeskakuje s nohy na nohu, zastrkoval do kapsy peníz, který jsem mu daroval.

Jednoduchá událost, však učinila na mne hluboký dojem; šel jsem zamyšlen zpět do města, vyptávaje se na svou ulici. Došel jsem domů ulehl a spal.

Přátelé uvítali mne v hospodě hlukem a smíchem; otázali se, kam mne ony neznámé zavedly, kdy jsem přišel domů, a já jsem musil odpovídati. Nevěřili mi. Povídali, že bych nebyl tak zhola vyvázl, že by byla noc strávená na hřbitově jinak na mne, na můj mozek účinkovala a t. d. a t. d. Bylo mi to zprvu k smíchu, později však stal jsem se vážným a začalo mi býti nevolno; necítil jsem se veselým v oné společnosti, napadlo mi, že za řadu let i oni budou na onom pustém hřbitově, že i jejich rovy přikryje sníh svým rubášem, že i oni budou míti na rezavých křížích smutné nápisy a že o nich nebude věděti v nové Paříži nikdo, nikdo…

Neubránil jsem se jakémusi strachu, když blížil jsem se sám tmavou ulicí ku svému domu. Dnes zdál se mi ten dům být nějakým velikým, černým, ulice příliš pustou; přál jsem si, aby jen jediné okno v cizích domech bylo osvětleno, aby jen jediný osamělý chodec okázal se na rohu ulice, abych se do své zříceniny nedostal. Skoro již jsem se chtěl vrátiti do krčmy, když jsem se sám před sebou zastyděl. Směle přistoupil jsem ke dveřím, otevřel je, zavřel za sebou zas na klíč a těžkým krokem bral jsem se tmou na schody, hledě myšlenky své upoutati k čemusi veselému.

Tu zaslechl jsem zcela zřetelně za sebou duněti kroky; zpočátku nevěřil jsem svému sluchu a vykládal vše ozvěnou; ale pak mi napadlo, proč jsem nepozoroval onu ozvěnu dříve, obývaje dům již delší dobu. Zastavil jsem se na schodech a naslouchal. Kroky též ustaly.

„Jsi opilý,“ myslil jsem si a šel dále. Ale kroky za mnou ozvaly se opět. Zastavil jsem se a přetřel si rukou čelo, snaže se klidně přemýšleti. V celém domě nezůstávala přec živá duše, to věděl jsem dobře a cítil, jak mi srdce rychleji tepe.

„Je zde někdo?“ vzkřikl jsem do tmy.

„Je zde někdo,“ opakovala ozvěna.

Musil jsem se dáti do smíchu před papouškující ozvěnou; smál jsem se, trochu nuceně, ale přec nahlas.

A za mnou ozval se také smích, ale docela jiný, s výrazem škodolibosti, příšernosti.

Pamatuji se posud, s jakým spěchem jsem vrazil do své komnaty a jak jsem si oddychl cítě za sebou zavřené dvéře. Potácel jsem se bled ke stolu a rozsvítil. V hlavě mi hučelo, víčka oční se zavírala a já zhasiv ulehl na lože; byl to zimničný spánek, polobdě přemýšlel jsem na podivnou ozvěnu, na noc strávenou na hřbitově a ve snu obletovaly mne podivné vidiny, bledé dámy v černých šatech, velké známé hlavy, spočívající na dlouhých pavoucích nohách, kývající se ku předu i na zad, všecky s hrůzným úsměvem, vytřeštěnýma očima; potom viděl jsem sebe sama v chumelenici na hřbitově a potkal jsem na vedlejší cestičce svou vlastní podobu, která dala se přede mnou na útěk. Honil jsem ji nenejvýš rozčilen, až dohonil jsem ji u jednoho prázdného hrobu, z něhož vyhlížela hlava polosetlelá, bezvlasá, opřená o lokte, šklebíc široká ústa k úsměvu. Dvě bezmasé ruce strhly mne do hrobu, hlína sypala se na mne, avšak náhle stál jsem opět na jasné zelené louce a spatřil před sebou krásnou ženu, bledou, v černých šatech, pohlížející na mne svým velikým okem nevýslovně něžně a láskyplně; v tom vidím pojednou rozstupovati se onu postavu, přede mnou stojí opět dívky dvě, smějící se oním smíchem, jejž uslyšel jsem v chodbě. Dal jsem se na útěk v nepochopitelné úzkosti, ale pojednou chopila mne znovu za krk od zadu ruka kostlivcova… Vzbudil jsem se. Měsíc svítil jasně do komnaty; díval jsem se po pokoji, ale vše bylo klidno; cítil jsem úlevu. Zrak můj upřel se na dvéře, a hle, ony se otevřely. Vstoupila táž vidina, která mne pronásledovala, dáma bledá, v černých šatech, a usedla do lenošky.

„Kdo jste?“ otázal jsem se trochu nesměle.

„Jsem fantom,“ odpověděla, „jsem výtvor vaší obrazotvornosti; neexistuji, a přec ve mne musíte věřit.“

„Ale já nechci věřit,“ zvolal jsem rozčilen.

„Musíte; aspoň potud, pokud se nevyhojíte z horečky, kterou jste si včera ulovil; ostatně nepřišla jsem vás děsit, nepřišla ze svého popudu, vy sám jste si mne vyvodil ve svém mozku; nemyslete na mne, a já se vám nebudu zjevovati.“

Uposlechl jsem její rady, a ona s úsměvem zmizela. Zdvořilé strašidlo mne opustilo, usnul jsem poznovu; cítil jsem však první návaly horečky, následky to nastuzení na hřbitově. Sny dostavily se opět, ale bez souvislosti, mlhavé.“

… „Líčíte nám, pane Desmoulinse, svoji horečku,“ pravil Roucher zívaje.

„Ano, však následky její jsem si nepochopitelným spůsobem zachoval. Vyhojil jsem se záhy a začal opět navštěvovati Paumartinův hostinec. Mé halucinace mne opustily, slyšel jsem sice nyní vždy ozvěnu svých kroků na chodbě, nic jiného mne však zatím neznepokojovalo.“

Řeč Desmoulinsovu přerušil náhlý záblesk venku v zahradě; hned na to zahučela bouře.

„Kýho ďasa,“ zvolal vicomte, „máme, pánové, nejvyšší čas, chceme-li za sucha dostati se domů. — Pane hostinský, platíme.“

A za ním povstali ostatní vyjma Desmoulinse a Aubertina.

„Odpusťte, pane,“ pravil Coillac s úsměvem, „ale dopovíte nám svou povídku až zítra, ano?“

Desmoulins stál bled kloně se na rozloučenou. Básníci zmizeli. Hostinský shasil jednu z lamp, a po síni rozhostila se polotma.

Aubertin seděl zamyšlen podpíraje dlaní hlavu za stolem.

„Pokračujte,“ zvolal v napjetí na Desmoulinse.

„Milerád. Vrátil jsem se do dřívějších kolejí; počítal jsem každé ráno peníze, pak díval se neumytými okny do pusté ulice, večer navštěvoval Paumartina, potom slyšel ozvěnu na chodbě a potom spal.

Jednoho večera však, když jsem lehal do postele, zaslechl jsem něco nového, co mne nemálo poděsilo. Slyšel jsem totiž zcela zřetelně zavzníti na pianě, ve vedlejším pokoji stojícím, akkord, zcela harmonický akkord, jehož dozvuk zvolna odumíral v pustém mém obydlí.

Pološílený uchopil jsem se svícnu, abych pospíšil do vedlejšího pokoje; otočil jsem klíč ve dveřích a vstoupil; vzduch chladný s nádechem plesniviny mne ovanul; světlo mi plápolalo průvanem a já rozhlédl se rychle po komnatě. Síň byla prázdná, neobsahujíc ni jediné židle a piano v druhém koutě stálo uzavřeno. Přiskočil jsem, otevřel víko a s výkřikem upustil světlo na podlahu. Bylť jsem spozoroval v prachu nakupivším se na klávesách stopy prstů, dívčích prstů.

Ve smrtelné úzkosti potácel jsem se do svého pokoje; tentokráte však jsem neusnul; věděl jsem, že nejsem churav, že nemyslil jsem na piano, nehledal stopy prstů, a přece cítil jsem, že jsem blízek šílenství. Otevřel jsem okno a díval se ven; snažil jsem se chladně rozvažovat, namluvit si, že praskla snad nějaká struna a vyvodila tím onen akkord, však marně. Nevím proč vstoupil mi na mysl opět můj fantom, a já rychle zavřel oči, abych nic nespatřil; slyšel jsem však za to zcela zřetelně v druhém pokoji zvuk podobný onomu, hledá-li kdo dlaní na dveřích mého pokoje kliku, nemoha ji nalézti. Vyskočil jsem a uzavřel dveře opět na klíč, rozsvítil, uvrhl se na lůžko a snažil se usnouti. — Nespal jsem však dlouho; vzbudil mne zvláštní pocit, pocit, jaký cítíme, dívá-li se někdo na nás. Otevřel jsem oči a při matné záři svíčky hledal jsem oči, jež si mne prohlížejí; a vskutku, veliký černý obraz, představující bývalou majitelku tohoto domu, visel na křivo, tak že její oči dívaly se na mne, zcela klidně a přece příšerně, jakoby svítily. Uchopil jsem obraz a sňal jej se zdi; oči její obracely se za mnou, dívajíce se na mne bezvýrazně; obrátil jsem obraz ke zdi a ulehl. Spánek se konečně dostavil.

Druhého dne časně jsem vstal; necítil jsem se nemocným a vše zdálo se mi snem. Ba, byl bych se sázel, že se mi všechno jen zdálo, kdyby se mi večer bylo nepřihodilo něco ještě příšernějšího, jež okázalo konečně mozek můj v jasném světle.

Přišed totiž domů, rozžehl jsem světlo a šel do svého pokoje. Když jsem vstupoval, zdálo se mi pojednou, jakobych byl spozoroval uprostřed pokoje státi několik černých postav, jež s příchodem světla na všechny strany mizely. Pronásledoval jsem očima jednu z nich; pospíchala do šatníku, otevřela zvolna dveře a otočivši se zavřela je opět za sebou. Vzkřikl jsem, poznav sama sebe. — Toť vývin mého šílenství, řada událostí, jež nutí mne věřiti, že strašidla existují, že nejsme pány svého mozku, a že musíme se báti i před věcmi, jež lze si vysvětliti.“

Aubertinovi hučelo v hlavě.

„Nemožno,“ pravil polohlasně.

Vstoupili dva policejní vojáci, aby dali zavříti krčmu.

„Jakže,“ vyskočil Desmoulins, „vy posud pochybujete, Aubertine? Nuž provoďte mne nyní do mého obydlí, a ručím vám za to, že příšerné jeho okolí, vypravování moje a bouře, která se venku rozzuřila, přivede vás k jiným náhledům.“

Aubertin pohledl na mluvícího; jeho oči plály, jazyk vínem těžký snažil se odpověděti; ale konečně rozmyslil se a vstal odhodlaně.

„Půjdeme!“

A zabalivše se oba do plášťů vyšli z krčmy ven do deště.

*

Když octli se u domu, otevřel Desmoulins klíčem dveře. Vstoupili a uzavřeli za sebou.

Mrazivý vzduch ovál Aubertina poloopilého. Desmoulins měl pravdu, on se bál a nevěděl čeho. Rozmýšlel se zprvu jíti dále, leč Desmoulins jej odvlékl.

„Slyšíte ozvěnu?“ tázal se tento podivným přízvukem.

„Slyším,“ odpověděl Aubertin s pocitem nevýslovné úzkosti.

„Věříte v strašidla?“ otázal se Desmoulins.

Aubertin bál se odpovědět, zde v tomto koutě, kde by jimi mohl hned být potrestán.

Venku skučel vítr a blýskalo se.

Když vstoupili nahoře do prvního pokoje, vnikl pojednou proud modrého světla, pocházející od širokého blesku, do obydlí Desmoulinsova.

Aubertin vykřikl zakryv si rukou oči.

„Co jest vám?“ otázal se Desmoulins.

Aubertin mlčel.

„Nu, mluvte!“

„Viděl jsem na konci řady těchto pokojů, jichž dveře jsou otevřeny, státi vás, vaši podobu,“ zašeptal.

„Nuž věříte v strašidla?“ tázal se Desmoulins.

„Věřím.“

„A hleďte, a přec i to jest vysvětlitelno,“ pravil Desmoulins s úsměvem a rozsvítiv vedl Aubertina řadou pokojů až k místu, kde viděl Aubertin jeho podobu.

Stálo tam veliké zrcadlo.