Fantastické povídky (Zeyer)/Opálová miska

Fantastické povídky Julius Zeyer
Z papíru na kornouty	Opálová miska	Vánoční povídka

Údaje o textu
Titulek:	Opálová miska
Autor:	Julius Zeyer
Zdroj:	ZEYER, Julius. Fantastické povídky. Kolín: V. Bořivoj Čech, 1882. s. 43–85. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Vše, co zde píšu na tento pergamén, vše to jsem viděl sám vlastníma očima a slyšel tak, jak zde píšu, já Miguel de Panoyas z Lissabonu, jenž jsem z vlasti prchl a sem ku břehům malabarským na korábu přistál, kterému Vasco de Gama velel, pýcha Portugalska…

Co se mi na počátku zdálo jeskyní, byla ohromná síň, vytesaná v tvrdou skálu; obrovské sloupy nesly její strop a stěny její byly pokryty řezbami, představujícími bohy s nesčíslnými rameny, s hlavami zvířat, s mystickými květy lotosů v rukou. Síň byla tmavá, vlhká, chladná a otvorem modrala se šírá poušť ve vedru poledním. U prostředního sloupu ležel člověk bez pohnutí a myslil jsem z počátku, že to snad převržená modla žulová, avšak z tmavého jeho obličeje svítily oči jako karbunkule a průvan zatřásl bílým jeho vousem, který mu až na kolena sáhal a prsa jeho zahaloval, podoben lehkému oblaku, který, vystoupivší z lůna lesa, ještě ve větvích tmavé sosny vězí. Držel cosi v ruce, co šerem sluje jako meteor zářilo, a přistoupiv blíže viděl jsem, že to miska vyřezaná z velkého opálu krásy zázračné. S namáháním pozvedl prázdnou misku ke rtům a soudil jsem, že žízní; poklekl jsem tedy vedle vetchého starce a ovlažil prahnoucí jeho rty vodou, která mi ještě byla v nádobě zbyla. Usmál se na mne a podal mi opálovou misku.

„Zde vezmi,“ pravil, „buď mým dědicem.“

A když viděl, že udiveně na něj hledím, přidal:

„Nezdráhej se poklad tento přijmouti, vždyť vidíš přece, že umírám. Na čele tvém a v smutném zraku čtu, že’s nešťasten, budiž tento skvost ti útěchou.“

Neubránil jsem se trpkého úsměvu a hleděl pohrdlivě na opál.

„Zářící ta hračka,“ pravil jsem, „může býti útěchou pro dítě, které nudou pláče, ale nikoli pro srdce, které víry v člověčenstvo pozbylo!“

„Suď sám, až uslyšíš!“ zvolal kmet hlasem velikým a nadšeným, který se v prostoře rozléhal a bohy kolkolem z žulového spánku buditi se zdál. Sebral své síly a povstal se země, vetché jeho ruce držely se sloupu a hlava jeho opírala se o moje rameno. Hleděl zamyšleně ven do žhavého modra nekonečné pouště a hlasem chvějícím se jako vánek vypravoval mi to, co vám zde píšu:

„Ve dnech mladosti přibyl jsem na cestách svých ke dvoru krále Suprabuddhy, který, znaje mého otce, mne laskavě přijal a hostil. Jednou k večeru bloudil jsem šerem květoucích jeho zahrad a ubíraje se houštinou vonných křovin, nad nimiž ztepilé fíkusy se v klenbu pojily, byl jsem nemálo překvapen zvláštním ke mně vnikajícím světlem a jemným zvukem jako malých stříbrných zvonků. Rozhrnul jsem větve a pohled, jenž se nyní zraku mému zjevil, rozhodl nad celým během mého života. Byl jsem se totiž nevědomky k paláci přiblížil, široké schody z nejčistšího bílého mramoru vedly k otevřené síni vzhůru, z které se modrý kouř zapáleného vonného koření vznášel, zlato stěn probleskovalo lehkou touto párou a házelo odlesk svůj na bytosť krásy nevídané. Byla to dcera krále Suprabuddhy. Kráčela pomalu se schodou, drahokamy, jimiž dlouhá její vlečka z hedbávu benarésského posázena byla, zvonily o mramor stupňů, černé, modravé její vlasy byly purpurovými květy propleteny a světlem, které až do houštiny pod fíkusy ke mně bylo pronikalo, byla zář vycházející z nahých nohou jejích a ramen, z božského jejího čela a z očí gazelliných. Leposť dívky té byla tak vznešená, že jí jméno „Božský Přelud“ dali, neb zdálo se, že o dokonalosti tvarů takových jen bozi v zanícení sníti mohou. Dívka nesestoupila do zahrady, zastavila se a pozvedla oči k vycházejícímu měsíci, který se právě nad palmami zahrad chvěl, pak vrátil se její zrak pomalu k zemi a zdálo se mi, že dlouhé ty paprsky, vycházející z pod hedbávných řas, paprsky ty, rovnající se stříbrné oné stopě, jež padající hvězdy v azur noci ryjou, směrem ke mně pod fíkusy mířily, a přemožen výsostí a kouzlem toho pohledu, klesl jsem do vlhké trávy a klonil obličej do prachu. Když jsem opět vzhlédl, byl Božský Přelud zmizel, ale celá zahrada byla jako hvězdnou září naplněna a v duši mé zněla hudba, která mi slzy slasti do očí vlákala. Vstal jsem a přísahal, že žádnou jinou než tuto dívku za ženu nepojmu. Cítil jsem, jak málo hoden jsem takové bytosti byl, ale umínil jsem si, že se jí hodným stanu; předsevzal jsem si, že vlastní duši svou jak vzácný drahokam vybrousím a neotálel jsem ani okamžik. Vydal jsem se ihned na cestu do pouště, kde tenkráte přesvatý jeden mudrc poustevník přebýval a stal jsem se jeho žákem. Zůstal jsem tři leta ve službě, konal jsem s trpělivostí, ba s nadšením vše, cokoli mi uložil, poslouchal jsem u vytržení vznešené jeho učení a cvičil jsem duši svou v cnostech, jimž jsem se u něho obdivoval. Ale konal jsem vše jen k vůli Božskému Přeludu, ne čistá láska k ctnosti opanovala moji duši, ale naděj na převzácnou odměnu, a tak stalo se, že na konci třetího roku, když jsem se s mistrem svým loučil, sobeckosť moje mne uvedla k nejsvrchovanější pošetilosti.

„Mistře můj,“ pravil jsem, „vím, že ani svět bohů, ani svět lidí, ani svět duchů nemá tajemství, které bys nebyl pronikl, vím, že jsi všemohoucím. Pojmu nejkrásnější ženu, která kdy byla zrozena — dej mi dar nesmrtelnosti. Chci věčně požívat a věčně šťasten býti!“

„Pošetilče,“ odpověděl poustevník s čelem zakaboněným, „zasluhoval bys za trest, co si za odměnu žádáš, ale byl by to trest příliš těžký a dám ti pouze naučení.“

Na to položil mi svatý stařec ruce na skráně a celá jeho bytosť se náhle změnila: vlasy jeho zježily se, zrak obrátil se v sloup, zmodralé jeho rty šeptaly mystická, nesrozumitelná slova. Byly to modlitby či kletby? Srdce moje tlouklo úzkostlivé a děkoval jsem bohům, když posvátné jeho šílenství pominulo, když se opět utišil a obvyklý jeho klid se na tváři jeho rozhostil.

„Nebudeš nesmrtelným,“ pravil mi, „ale řadu let svých budeš po tisících počítat.“

Slova jeho naplňovala mne nesmírnou radostí, líbal jsem jeho roucho a děkoval mu horoucně. Usmál se soustrastně a zmizel v stínu sluje, kterou obýval. Já ale spěchal jsem k městu krále Suprabuddhy a nohy moje necítily únavy. Dosáhl jsem cíle daleké své pouti. Ulice hemžily se lidem, odevšad zaznívala hudba a temné, přidušené zvuky bubínků veřejných tanečnic, naplňujíce stále všechna náměstí, připomínaly mi tiché bzučení roje. Čím blíže paláce, tím čilejší byl ruch, a pozoroval jsem, že jmeno Božského Přeludu zaznívalo se rtů všech co hudba nejsladší.

Tázal jsem se konečně, co radosť tato znamená.

„Král Šuddhodana slaví svatbu svou s Božským Přeludem,“ odpověděli mi, „a dnes ještě odvede ji do sídelního svého města Kapilavastu.“

Tato zpráva mne tak zdrtila, že jsem nebyl jediné myšlenky schopen, pouze přání okamžité smrti problesklo mi duší; v tom ale valila se zpomínka na dar poustevníkův jako skála na zoufající moje srdce a vzkřikl jsem tak děsně, že vše ode mne prchalo, domnívali se, že jsem se zbláznil. Umínil jsem si, že se vrátím k svému mistrovi, že na kolenou jej poprosím, aby strašlivý svůj výrok o dlouhé řadě let odčinil, aby mne nevydal mukám tak ukrutným. Ale dříve chtěl jsem ještě jednou Božský Přelud spatřiti. Dovlékl jsem se k paláci, podařilo se mi do zahrad vniknouti a spěchal jsem k onomu místu, kde jsem ji byl poprvé uviděl. Rozhrnul jsem větve, a ejhle, Božský Přelud zjevil se opět zmámenému zraku. Mramorové schody končily na bujné louce plné květin, jasný potok valil se tam stříbrem dlážděným korytem a Božský Přelud odpočíval právě na břehu chladných jeho vod; ležela na tygří koži, třpytící závoje chránily ji proti horkému vzduchu a jedna z jejích dívek nahnula se k šumícímu potoku a podala jí opálovou misku plnou chladné vody. Když byla rty svoje ovlažila, vstala dívka královská, kráčela klidně po schodech vzhůru a zmizela v modravém kouři vonného koření valícího se z zlaté síně. Tak zapadá svaté slunce do vln šumícího moře a nastává smutná noc! Vlékl jsem se po kolenou k místu, kde byla odpočívala, vrhl se do trávy a plakal. Čelo moje zavadilo o cosi tvrdého — byla ta opálová miska, kterou dívka do trávy odhodila, když se byla napila.

Chopil jsem se toho předmětu, uschoval drahou tu památku do řas svého roucha a prchal jsem z města jako zločinec. Dosáhl jsem opět pouště a klesl na tvář před mistrem svým a prosil jsem se slzami, aby nesnesitelné břímě dlouhého života s beder mých milosrdně odňal.

„To nelze již,“ odpověděl s povzdechem a mrákota, která mne pojala, povalila mne do písku pouště jako mrtvou věc.

Co zbývalo mi nyní činiti? Palčivý nepokoj poháněl mne od místa k místu, spánek prchal mi s víček a zoufaje pod tíží hrozného vědomí, že život můj téměř bez konce potrvá, bloudil jsem světem jako štvaná zvěř. Chodil jsem bez cíle, kam mne nohy nesly, a vyhýbal se toliko lidským příbytkům. Jednou ale, bylo tomu asi rok od svatby Božského Přeludu, přišel jsem k velikému městu a zmocnila se mne pojednou touha zavítati mezi lidi. Vešel jsem vysokou branou a divil se nemálo tichu a pošmurnosti, panující na ulicích. Náměstí a bazáry byly prázdné, kolem chrámu viděl jsem skupení veřejných tanečnic, byly pohrouženy v smutek, nyjící jejich zraky byly plny slz a na prahu domů seděly ženy s rozpuštěnými vlasy a plakaly. Přistoupil jsem k jedné z nich. „Co děje se zde,“ tážu se, „a proč tak truchlíte?“ Dala mi tuto odpovědi: „Královna naše, procházejíc se za městem ve své zahradě, Lumbini nazvané, byla překvapena bolestmi a klesnuvši pod sandálový strom, porodila syna, krásného jak hvězda večerní. Běda nám, zaplatila slasť svou mateřskou vlastním životem. Zemřela sedmého dne. Není více Božského Přeludu, syn její Siddhartha jest sirotkem a celé království Kapilavasta pláče s jejím manželem nad touto krutou ztrátou!“

Podruhé zarazila se krev v mých žilách, cítil jsem opět ono ztrnutí, které mne bylo tehdy v kámen obrátilo, když Božský Přelud svatbu slavila. Beze slova, až k smrti smuten, vyšel jsem z města, ale nebloudil jsem již světem, vystavěl jsem si chatu z bambusů nedaleko přerozkošné zahrady Lumbini, kde Božský Přelud druhdy přebýval a kde nyní syn její vyrůstal. Viděti ob čas malého Siddharthu, nalézati v tváři jeho drahou její podobu, bylo mi jedinou útěchou a jedinou radostí. Ale čím více Siddhartha rostl, tím více vyhledala zpomínka na jeho matku z mé paměti, neb zaujímalo podivné dítě tím plněji celou moji mysl. Nebyl jako jiné děti bývají, holubicí jeho zrak měl překvapující hloubku, bylo od nejútlejšího jeho mládí viděti, že o čemsi vznešeném rozjímal a hloubal; nehrával si s ostatními dětmi a učitelové jeho vyznali za krátko, že nevědí, čemu by jej učili; překonal je záhy ve všech vědách. Mluvíval jsem někdy s ním, potkal-li jsem jej v stínu palem v zahradě Lumbini, a věru moudrosť jeho byla ryzejší, slova jeho vzletnější než učení mudrce poustevníka, u kterého jsem byl druhdy v poušti dlel.

Jednoho dne ztratil se mladík a dvůr i město byly pobouřeny, když všechno hledání marným zůstalo. Konečně nalezli jej v hlubokém lese, seděl u potoku v stínu ohromného džambu, pohroužen do nejhlubšího rozjímání, nepozoroval ani, že se ho úzkostlivě na všelicos vyptávali, zraky jeho zářily posvátným nadšením a rty jeho, z kterých vycházely paprsky, šeptaly cosi o velkém povolání, kteréž zde v lese duši jeho se bylo zjevilo. Král, nanejvýš znepokojen zvláštností svého syna, vzal Siddharthu s sebou do města, vystavěl mu krásný palác a usnesl se, že ho přes útlé jeho mládí ožení. Krásná Gopa, kterou král pro svého syna vyhlídl, byla manžela svého hodna. Snivé její oko zazářilo pýchou, když po boku jeho kráčela a od okamžiku, kde mu náležela, odložila závoj a nezakryla tvář svou ani před svými příbuznými, ani před obyvately paláce. „Démant září ještě více na hrotu praporu,“ odpověděla na domluvu svých příbuzných. „Ženy, jež ovládají myšlenky své a opanují smysly své, ženy, jež milujíce své manžely, na jiného nemyslí, mohou se vždy bez závoje objeviti, jako luna a slunce.“

Byl jsem šťasten, vida štěstí milovaného Siddharthy a byl jsem přesvědčen, že uprostřed svého blaha as na to zapomene, co tak tajuplně svým povoláním nazýval a co mne neurčitým strachem o jeho poklid naplňovalo. Abych se mu těsněji přiblížil, ustanovil jsem se na tom, že do jeho služby vstoupím. Krásná Gopa překvapila svého manžela přeuměle vystavěným vozem z nejjemnější kosti slonové a z nejryzejšího zlata. Poprosil jsem Siddharthu, bych sněhobílé koně, kteří skvostný ten povoz táhli, říditi směl. On vyhověl mému přání a tak stal jsem se jeho vozkou.

Vida kraleviče nyní častěji, pozoroval jsem brzy, že ho ani vnady mladé jeho ženy, ani nádhera a radovánky královského dvoru nebyly od hlubokého jeho rozjímání odvrátily a brzy poznal jsem směr jeho myšlenek zřejměji.

Kázal mi jednoho dne, abych jej odvezl do zahrady Lumbini, kamž jej upomínka na matku a na vlastní dětství táhla. Na silnici seděl stařec, vetchý věkem. Kralevič položil mi ruku na rameno a pravil s důrazem: „Viz toho muže, umírajícího slabostí. Jest stav jeho zvláštností dědičnou v jeho rodině neb následek zákona, kterému veškeré stvoření podléhá?“

„Pane,“ odpověděl jsem, „jest to stáří, co toho muže tíží, a víš, že to není zvláštností snad jedné jen rodiny, ale že veškeré stvoření mu podrobeno.“

„Oh tvore ubohý, jenž se mladostí pyšníš, která tě opojuje, ty nevidíš stáří, které na tě číhá!“ zvolal Siddhartha bolestně a kázal mi, abych k městu obrátil. Nedlouho na to vyjeli jsme opět z města a ejhle, na cestě seděl nemocný, kterému horečka děsně ze zapadlých zraků zářila. Siddhartha tázal se mne opět tak jako tehdá, když starce uviděl a na tutéž odpověď z mé strany zvolal:

„O zdraví, ty jsi jako sen, z kterého se člověk za krátký čas k nesnesitelné skutečnosti probudí. Když moudrý člověk poznal, čím že jsi, jak může na dále myslit na radovánky a veselosť?“

Kázal mi opět obrátiti a nejel dále za město. Dva dni později vyjeli jsme po třetí z města, a tenkráte potkali jsme zástup naříkajících lidí, kteří mrtvého na márách nesli. Tu zvolal kralevič: „Běda mladosti, kterou zničí stáří, běda zdravosti, kterou zničí nemoce, a běda životu, na který číhá smrť! Kéž by možné bylo zvítěziti nad starostí, nad nemocí a nad smrtí!“

Pak vzal mne za rameno, vznešený jeho zrak plál nadšením a velkým, chvějícím se hlasem velel mi! „Obrať k městu, chci přemýšleti o spáse!“

Od onoho dne byl rozhodnut, myšlenka státi se spasitelem lidstva, vynajíti zákon pravý, neposkvrněný, dle kterého by člověčenstvo došlo nejsvrchovanějšího blaha, vytryskla jasně a čistě z božské jeho duše, jako křišťálový proud z lůna svaté země. Nezůstalo dlouho tajemstvím co kralevič zamýšlí, marně tekl proud výmluvnosti z úst krále, jeho otce, marně blýštila se tichá slza v oku lepé Gopy, nezaslepila ho ani nevídaná nádhera tří nových paláců, které mu král pro jaro, pro léto a pro zimu vystavěl, odřekl se krásné ženy, odřekl se štěstí lásky a nádhera, vláda a bohatství vynutily jen úsměv jeho vznešeným ústům. Vyšel z města do pouště, aby tam přemýšlel, sám a chud, o spasení lidstva. Bylo to v noci, když uprchl z paláce, který sám otec jeho a celé příbuzenstvo hlídali; chtěli jej násilně zadržeti, když ho přemluviti nemohli. Ale přemoženi dlouhým bděním, byli usnuli a já vyvedl jsem na rozkaz kralevičův krásného jeho koně Kantaku, na kterém z města vyjel. Doprovodil jsem jej daleko až k pahorku, odkud ještě naposled spící město vidět mohl. Tam sňal perlovou svou čelenku, uřízl mečem dlouhé svoje vlasy a slezl s koně. Obrátil se k městu, nad kterým právě hvězda vycházela, jež při narození jeho byla svítila. Rozlévala nyní stříbrný svůj lesk po tmavém obzoru a věž paláce, kde lepá Gopa snad právě muže svého oplakávala, vystupovala určitě ze stínu noci, ozářena hvězdou. Tu vzdychl Siddhartha z hluboka, ale brzy opanoval své city a rozevřel náruč proti městu. „Nevrátím se dříve,“ zašeptal, „než jsem vrchole vědění dosáhl, než se stanu Buddhou, Vědoucím.“

Po těchto slovech zmizel v noci a já zůstal jsem sám, v obdiv pohroužen. Palčivá bolesť v prsou mých, která mne od smrti Božského Přeludu byla stále trýznila, shasla nyní docela, břímě mého života stalo se lehčí; odříkání a bezmezná obětavosť toho mladíka povznášela mne z prachu, v který mne někdejší moje sobeckosť byla uvrhla, zapomínal jsem na vlastní osobu, a zdálo se mi, že za vůdcovstvím toho muže z tmavého údolí na slunnou horu vystupuju… Odhodil jsem perlový diadém, který mi Siddhartha byl daroval, dal jsem koni jeho volnosť a s nadšeně tlukoucím srdcem nastoupil jsem cestu do pouště. Klidně žil jsem tam nyní v službě poustevníka mudrce a proud času valil se přes hlavu mou, aniž bych dny, měsíce a léta byl počítal. Mezi tím konal Siddhartha, kterého nyní pod jménem Buddhy svět slaví, svou pouť k svrchovanému vědění. Nebudu ti vypravovat, co Buddha snášel, než nalezl cestu k spasení, k Nirvaně, nebudu ti vypravovat, jak světem co žebrák bloudil, jak tělo svoje mučil, jak zápasil s démony, kteří jej svádět chtěli, jak údy svoje, zvyklé zlatohavu, v odhozený příkrov halil a bez přístřeší v prachu spával, nebudu ti vypravovati, jak nevděk a odpor oněch snášel, kterým ze soustrasti světlo přinášel, celý svět hlásá nyní činy jeho, ale povím ti, jak jsem jej naposledy spatřil. Seděl jsem jednou před vchodem sluje, v které poustevník, můj mistr, přebýval a zpomínal jsem právě na Siddharthu. V tom ucítil jsem ruku na své hlavě a vzhlédnuv, spatřil jsem mistra svého před sebou.

„Vstaň a jdi,“ pravil mistr a ukázal mi rukou, kterým směrem kroky svoje řídit mám. Učinil jsem, jak mi kázal. Šel jsem dvacet dní a když jsem po uplynutí toho času při úsvitě pod chvějící se klenbu starého háje vešel, spatřil jsem kmeta, jehož tvář jak slunce zářila, jehož oči jako hvězdy svítily. Ohromná pippala rozprostírala větve svoje nad ním a zpěv ptáků, hnízdících v její koruně, plynul sladce do ranního šera. Poznal jsem zářící ten obličej, vzkřikl jsem radostí, vida Buddhu před sebou. Osmdesát let bylo od onoho dne uplynulo, kdy jej matka jeho v zahradě Lumbini byla porodila. Přistoupil jsem blíže k němu, otevřel náruč a chtěl jsem právě promluviti, když ústa moje podivením oněměla: bílé vlasy Buddhovy se zachvěly jak tráva, když ji větřík zčeří, a ejhle, z čela vznešeného muže vykvetl lotus modrý jako nebe a krůpěj rosy zastkvěla se v jeho kalichu jak démant. Buddha sklonil hlavu a vešel v říš Nirvany. Mrtvé jeho tělo padlo k zemi a vycházející slunce polilo je purpurem. Krůpěj rosy linula se s lotosu a byla by do mechu zapadla, kdybych ji nebyl zachytil clo opálové misky, z kteréž se někdy matka Buddhy byla napila… Nečekal jsem na slavný pohřeb velikého trpitele. Ukryl jsem poklad svůj do řas svého roucha a vrátil jsem se do pouště…

Proud času valil se nyní opět přes mou hlavu, staletí míjela a noha moje nepřekročila lem pouště a oko moje nespatřilo tvář člověka mimo velebného starce, kterému jsem sloužil.

„Jak zbytečný můj život!“ pravil jsem si jednou, rozjímaje. „Co mohu ještě poznat? Má moudrosť ještě jinou tvář než onu, kterou Buddha odhalil? Květ takový, jak on, nevypučí po druhé na stárnoucím pni lidstva.“

Stín padl mi k nohoum a vzhlédnuv, viděl jsem mistra svého před sebou. V rukou jeho byla květina, jakou jsem nikdy před tím nebyl uviděl, z temného jejího kalichu kapal vonný olej. Poustevník potřel uši moje a jazyk její šťávou; položil ruce na skráně moje a žehnal mi. Tu zvonilo to podivně v mém sluchu, a od onoho okamžiku rozuměl jsem všem jazykům světa.

„Vstaň a jdi!“ pravil poustevník a ukázal mi rukou směr, kudy bych se bráti měl.

Šel jsem, nepočítaje dní ani měsíců a nevím jak dlouho pouť moje trvala. Hnalo mne to dál a dále, vnikal jsem do lesů, přebrodil jsem řeky, přeploval jsem moře a neměl jsem dříve klidu, až když konečně před okem mým půvabná pláň se rozprostírala, porostlá olivovými háji, jež koruny svých stromů s tichým šelestem v ranním vzduchu potřásaly. Uprostřed planiny té leželo velké, bílé město, vysoká skála čněla z něho do průzračného modra nebes a nesla mramorové chrámy a sochy bohů z blýštícího se kovu jako korunu. Prošel jsem branou, tlupy venkovanů přicházely se mnou zároveň do města a zpívajíce písně ve zvučném svém jazyku, poháněly mezky, nesoucí plodiny z polí a zahrad na trh. Při hluku, který působily, otvíraly se tu a tam krámy, ale ulice ztichly opět, když kroky příchozích se v dálce ztrácely; bylo patrno, že město ještě spalo. Ve čtvrti, kde jsem se nacházel, byly ulice úzké a křivolaké, a unaven chůzí, usedl jsem pod loubí jedné z budov, která vyčnívajíc, stín svůj kolem stlala. Brzy přemohla mne dřímota a nevím, jak dlouho jsem as spal, když mne kroky, přicházející z obou konců ulice, ze snu probudily. Od východu přicházel muž krásné postavy, ušlechtilého obličeje. Purpurový plášť visel mu s ramen, sandály jeho byly zlatem zdobeny a po boku jeho houpal se meč. Od západu přicházel druhý muž, roucho jeho bylo chudobné, obličej jeho téměř ohyzdný: měl ploský nos, vypouklé čelo, hrubé rty — ale oko jeho zmírnilo dojem šeredné jeho tváře, neboť v jeho záři rozehřívalo se srdce v ňadrech. Oba tito muži setkali se nedaleko místa, kde jsem seděl, a bylo patrno, že se od vidění již znají: zraky jejich se potkaly a neodvrátily se více od sebe. Každý z nich čekal, že jej druhý osloví. Muž s tváří nehezkou zastavil druhého svou dlouhou holí, kterou přes přič úzké ulice držel, když se tento přece chystal k odchodu.

„Mluv, příteli,“ tázal se, „kde lze mi koupit potraviny?“

„Za rohem na trhu,“ odpověděl druhý.

„A kde vyučuje se cnostem?“ tázal se opět první.

„To nevím, Sokrate,“ zněla odpověď.

„Nuž, jsi-li žádostiv to zvědět, Xenofonte, pak pojď a následuj mne,“ pravil Sokrates a klidné jeho oko svítilo tak vlídně a dobrý jeho úsměv dodal nehezké tváři jeho netušené krásy.

„Sokrates!“ znělo to v mém nitru, jako bych jmeno to byl dávno znal a zapomněl a nyní opět našel. Byl jsem o tomto muži snad v poušti snil a zjevil se mi nyní v skutečnosti?

Měl jsem v okamžení tom jen jedno přání — státi se druhem toho člověka, lnul jsem k němu láskou nadšenou, podlehl jsem kouzlu jeho bytosti. Vstal jsem rychle a chopil se řas chudobného jeho roucha, které se mi zdálo královským purpurem, taková výsosť dlela v prostotě posuňků toho muže.

„O Sokrate!“ zvolal jsem, „kéž bys i mně své „pojď a následuj“ chtěl opakovat!“

Klidné jeho oko spočívalo chvilku na mé tváři, pak usmál se na mne a melodický hlas jeho opakoval: „pojď a následuj!“

Kdyby se řada dnů mých i do nekonečna táhla, tvých slov, o Sokrate, bych nikdy nezapomněl, a věčně zabušilo by srdce moje radostné znovu při zpomínce na vás, o Athény! Ve vašich zdech zmládlo srdce moje, a nový, netušený svět otvíral se před žasnoucím mým okem!

Brali jsme se na agóru, kde panoval již ruch a čilý život. Pod mramorovým sloupovím procházeli se bohatí zahálčivci, u krámů voňavkářů a zlatníků stála skupení krasavic, zahalených v závoje, kterými černě malovaná jejich obočí prosvítala, prodavači chválili hlučně nejrozmanitější své zboží a ob čas obrátila se pozornosť všech na skvělý nějaký povoz, který tažen rychlonohými překrásnými koňmi, se kvapně zjevil a opět zmizel.

Agóra změnila se okamžitě, jakmile se Sokrates tam objevil. Jak hrnulo se všechno k němu, jak zapomínali všichni na své zábavy a zaměstnání, jak horoucně jej milovali, jak neobmezeně se mu obdivovali! Zastavoval se všude, mluvil s každým a hluboká jeho moudrosť halila se v slova nejprostší.

Konečně opustili jsme agóru a brali se po krátkém odpočinku širokými schody vzhůru k Akropoli, odkud na modré, v slunci se třpytící moře vidět bylo a na daleké hory, planoucí jako purpurem, v kvetoucím rouše vonného thýmu. Pohled ten vznítil vzlet jeho duše, výmluvnosť jeho rostla každým okamžikem jako naše nadšení…

Den minul mi jako okamžik v jeho společnosti a na večer zval mne Sokrates do domu, kde též hostem byl. Vešli jsme dlouhou chodbou do nádherné síně. Po stěnách visely tam koberce, na kterých boj centaurů vyobrazen byl, zlaté lampy trávily vonný olej, cedrové stoly byly stříbrnými nádobami a vzácnými květinami pokryty. Na loži ze slonové kosti ležela paní domu; bledý, mramorový její obličej byl sochám bohyň v chrámech athénských podoben, temné její oko hledělo unyle z pod dlouhých řas, labutí její šíje, noříc se z bílé zlatotkané tuniky, byla perlami zdobena a na rukou jejích zářily drahé kameny prstenů. Hosté její, při našem příchodu již shromáždění, byli růžemi a břečťanem ověnčeni, ethiopští otroci čerpali z ohromných kráterů do zlatých číší sněhem chlazené víno a sbor Thessalek provozoval zpěv a hudbu. Dvě sicilské holubice přiletěly oknem ze zahrady a posadily se na ramena krásné Aspasie, paní domu, a nořily bílé svoje hlavinky v temné vonné vlasy, kteréž se v hustých kadeřích vnadné ženě na šíji proudily. Noc byla vlažná. Odhrnuli těžké záclony, tkané v Babyloně, na kterých Peršany ve vlečných rouších, bojující lvy a krouživé orly vidět bylo, a za dveřmi objevil se libý sad, kde topoly a laury v lunné záři jako stříbrné se zdály; a lesklý vodotrysk bělel se nocí a padající jeho déšť zněl jako přidušený pláč. A Sokratův hlas zněl sladčeji, nežli zpěv Thessalek, než snivý vrkot holubic, než tiché šumění stromů a lkání vodotrysku. Mluvil o kráse, o božském jejím původu a celý svět se zjevil mému oku co jediná a nekonečná harmonie… Mluvil o dobru a srdce moje šířilo se mi v ňadrech a oko moje zvlhlo…

Tak žil jsem v Athénách; v duši mé bylo jaro a Sokrates byl sluncem toho jara. Někdy ovšem probudila se ve mně touha po mé poušti a po mém mistrovi, ale nechtěl jsem dříve z Athén odejíti, až se dočkám dne vítězoslávy Sokrata, chtěl jsem čekati, až krásné město, až nadšený a láskyhodný lid, který je obýval, veřejně velkou slavností uzná, že Sokrates jest mužem největším a nejspravedlivějším, chtěl jsem čekati, až zlatou jeho sochu na Akropoli mezi sochy bohů postaví. Ze sladkého toho sna probudila mne trpká skutečnosť.

Jednoho dne vstal jsem při východu slunce a chtěl jsem za město. Cesta vedla mne kolem divadla a vida, že se lid tam tlačil, vešel jsem též, doufaje, že některou z velebásní provozovat uvidím, o kterých Sokrates vždy tak nadšeně mluvíval. Nával byl neobyčejný, všechna místa byla plna i ono oddělení, kde ženy odloučeny od mužů seděly, pestřilo se mnohobarevností rouch jako zahrada; hlavy žen věnčené květinami a posypané žlutým práškem, obracely se tak netrpělivě k jevišti jako hlavy mužů a boháči přicházejíce na posled dávali si svými otroky rychle purpurové koberce pod nohy prostírati a polštáře přinášeti, aby básnické dílo pohodlněji požili. Konečné počala hra — žasl jsem a stud mne varem polil: na jevišti uváděli nejlepšího z lidí v posměch krvavý, házeli blátem po tom, který zasluhoval zlatý podstavec, tahali rouhavě jasný obraz nejryzejšího mudrce v kal a rmut! Slovem posmívali se Sokratovi, kladli mu nejsměšnější slova v ústa a líčili ho jako zločince, který nenávidí bohy a pošetilou pýchou se nadýmá a hloupě blabolí… A Athéňané? Jásali a smáli se a byli okouzleni touto fraškou rovnající se vraždě! Tu vytryskla mi slza nevole z očí, utekl jsem z divadla, uprchl z města, kterému jsem klnul pro hanebný ten nevděk. Nechtěl jsem více lidské tváře viděti a samo slunce dráždilo mne k hněvu. Daleko od města v pustých horách nalezl jsem opuštěnou sluj, tam usedl jsem na kámen a plakal… Nechtělo se mi již mezi lidi a trávil jsem v smutném rozjímání dlouhou řadu let. Touha po poušti a po mistrovi, který ji obýval, rostla ve mně víc a více a rozhodl jsem se, že se tam navrátím; ale dříve chtěl jsem ještě jednou Sokrata spatřiti. Přemohl jsem odpor svůj proti Athéňanům a ještě jednou prošel jsem branou v krásné jejich město.

Bylo již k večeru, slunce klonilo se za hory a město hovělo si v chládku; náměstí a ulice hlaholily smíchem a veselým hovorem, vzduch zdál se tekutým zlatem a mramorové budovy ozářené zmírajícími paprsky byly jako závojem z průhledného purpuru zastřeny, vše zdálo se tak slavnostním a šťastným. Tu spatřil jsem skupení bledých mužů, hlavy jejich byly skloněny a známky nejhlubšího smutku jevily se na jejich tvářích, kroky jejich byly nejisté, vlékli se tím veselým a šťastným davem jako stíny z podsvětí. Poznal jsem, že jsou to někteří z nejvěrnějších přátel Sokrata a strach a smutné tušení mne pojaly. „Chci jej vidět, chci s ním mluvit,“ zvolal jsem rozčilen, „veďte mne k Sokratovi!“ Hleděli truchlícím okem na mne, slzy třpytily se jim v zracích, poznali mne. „Pojď, cizinče, a viz, jak Athény se nejvznešenějšímu svému občanu odměňují,“ pravil jeden z nich. Šel jsem s nimi, šel a přišli jsme — do žaláře! Přišel jsem ještě v čas, abych svědkem byl krásné smrti onoho muže, který byl nejkrásnější život žil. Byl klidný, jako vždy a v jasném jeho oku nebylo ani stopy nepokoje. Byl jediný z nich všech, který zůstal nepohnut. Mezi tím, co nás těšil a nám zmužilosti dodával, vešel otrok a přinesl hrubou nádobu s bolehlavem, který dle výroku soudců velký ten život ukončiti měl.

Nechtěl jsem, aby smrť z ruky otroka přijal, chopil jsem číši, vlil bolehlav do opálové misky, v které rosná krůpěj z lotosu Buddhy byla uschla a klekl před vznešeným mudrcem, podávaje mu osudný nápoj. Paprsek z jeho oka vznítil ve mně porozumění, chápal jsem jej a věděl, jak málo trpkosti smrt pro něj chovala, jak duše jeho po volnosti toužila. Když byl nápoj z ruky mé přijal, zahalil jsem tvář svou do pláště a ukryl sobeckou slzu, kterou mi vynutila myšlenka loučení.

Za chvilku octla se opálová miska opět v posud natažené ruce mé, vzhledl jsem: byl vypil, ale jediná krůpěj přece v misce zůstala, třpytila se v posledních paprscích zapadajícího slunce jako démant a to právě vedle stopy oné krůpěje, která z lotosu Buddhy byla vypadla… Když zemřel, políbil jsem lem jeho roucha a odešel jsem z města. Přeplavil jsem se přes moře a řeky, bloudící kroky moje duněly po měsíce dřímajícími lesinami; byla to dlouhá, dlouhá pouť, než jsem opět pouště dosáhl. Ale poustevníka, svého mistra jsem již nenalezl: zčernalá jeho mrtvola ležela v písku; zahrabal jsem ji před slují a nasypal mohylu. Byl jsem nyní sám v té širo širé poušti, sám s tím osamělým hrobem…

Běh času nezastavil se, jako moje myšlenky, které nyní bez ustání jen kolem dvou sluncí kroužily a dvoje jenom jmeno — Buddhy a Sokrata — vzývaly. Století minula a moje oko nespatřilo než v slunci dřímající poušť a ucho moje neslyšelo než hudbu větru neb burácení vichru. Zapomínal jsem pomalu na lidské pokolení, ale jednoho rána, když jsem se ku zřídlu bral, které pod palmami ze země temení, překvapila mne stopa lidské nohy v písku a v stínu palem sešel jsem se po tak dlouhém čase opět s člověkem. Byl to kmet, tak vetchý a tak velebný, jako poustevník můj mistr býval, a na otázku mou, kam jde a odkud přichází, dal mi tuto odpověď: „Domov můj jest tam, kde Nil své proudy valí. Odloučen od světa trávil jsem celý věk svůj v prastaré, od nynějších pokolení dávno zapomenuté již svatyni. Zdě její jsou z rudé žuly vytesány, alabastrové architravy spočívají na čtyřhranných pilířích z růžového kamene, Ammon-Ra s beránčí hlavou, velká Isis s kravíma rohama a Horus s hlavou krahujčí, nejvyšší tito bozi měli tam své sochy. Od prahu chrámu táhne se nedosáhlá nahá poušť, jako moře, a jak toto vlny své proti břehu žene, tak kupí ona jemný písek svůj kolem svatých zdí. Dva stromy jen, dvě staré persee s velebnými korunami, propletenými hrozny bílých květů, přerušují jednotvárnosť pláně. Vítával jsem denně vycházející slunce modlitbou a otvíraje dvéře chrámu dokořán, dával jsem svaté záři do vnitř vnikati. Jednoho rána, když na práh jsem vystupoval, překvapilo mne zvláštní skupení, hle tam pod perseami, kterými právě první paprsky slunce pronikaly, cválal mezek veden starým mužem, na hřbetě zvířete seděla žena krásy nevídané a v jejím klíně usmívalo se děcko. Přicházeli z pod perseí přímo k chrámu, proud světla hrnul se za nimi a pojil se nad hlavou dítěte v oslňující zář. Hleděli otevřenými dveřmi do chrámu a děcko pozvedlo malou svou ručku proti svatyni — tu stal se zázrak veliký: sochy bohů zachvěly se, zavrávoraly na svých podstavcích, s hlukem hromovým potácely se k zemi a rozbily se na prach a rum. Ale dítě usmívalo se dále v klíně matky své a brzy na to byl jsem opět sám… Sám beze svých bohů a stará moje víra zdála se mi náhle omylem prastarým… Nepokoj žene mne nyní z místa k místu a hledám starý, ztracený svůj klid. Jaké to bylo děcko, odkud zázračná jeho síla? Toť nerozluštitelná hádanka…“

Tak mluvil onen kmet a zahloubali jsme se oba v myšlenky. Zůstali jsme celý den pospolu; když pak na večer mne opustil, vrátil jsem se k mohyle svého mistra. Když jsem tam usnul, zdálo se mi, že stín jeho se mi zjevil. „Vstaň a jdi,“ pravil mi, „odeber se do zemi Hebrejů. Jak staré modly egyptské v opuštěném chrámě, tak boří se celý starý svět, a jako zlaté slunce nad temnými korunami perseí, tak svítá ráno nad lidstvem. Dítě, o kterém jsi slyšel, jest nyní mužem a sluje Ježíšem…“

Druhý den vzal jsem poutnickou svou hůl a kroky moje obrátily se směrem k zemi Hebrejů.

Po dlouhé pouti dosáhl jsem planiny, kterou se Jordán krouží, dosáhl jsem v slunci bíle lesknoucí se poušti blíže Jerusalema a konečně i města samého, rozprostírajícího se půvabně na pahrbcích. Byl již večerní chládek, když jsem tam dorazil, a unaven zastavil jsem se blízko brány u krásného domu, přes který mi palmy v zadu ležící zahrady jako na přivítanou kývaly. Čí byl to asi dům? Zastavil jsem muže náhodou kolem jdoucího a na otázku mou odvětil takto se zasmušilou tváří: „Jest to dům hříšnice. Žena tato pohrdá zvyky našich otců a dům její jest dům rozkoše a neřesti. Žena ta jest unavená láskou. Kdo spočítá řady těch, kteří slouli jejími milenci?“ Měřil dům opovržlivým zrakem, pozvedl zaťatou pěsť proti němu a zmizel za rohem. V tom okamžiku přinášeli dva černí otroci záclonami ověšená nosítka, ozdobená chocholy z pštrosích per a muž ušlechtilé tváře, vysoké postavy, oděný v bohatý kroj, vystoupil z nich. Chtěl jsem se vzdáliti, on ale vida moje unavení, zastavil mne a pravil: „Přicházíš z daleka, cizinče? Vrávorající tvůj krok prozrazuje, jak po odpočinku toužíš. V domě tomto jest každý host vítán.“

Vešel jsem s ním do domu hříšnice. Umyli mi nohy a vedli nás pak do bohaté síně. Zdi její z cedrového dříví byly zlatem a stříbrem vykládané, kynamóm a kassia naplňovaly prostor sladkou vůní a zvuky kynórů, harf a fléten mísily se v hlučný hovor hostů, shromážděných kolem stolu, plného zlatých mís.

„Buď vítán, Nikodéme, ty i host, kteréhož přivádíš,“ zvolal unylý a sladký ženský hlas, a spatřil jsem tu, již zasmušilý muž na ulici byl hříšnicí nazval. Seděla polo a polo ležela na polštářích, potažených brunatem, říza její, prokuřovaná kadidlem, splývající měkce v dlouhých řasách, modrala se bledě jako severní nebe a blýštila se stříbrem jako porosená nit babího léta za mrazivého jitra při východu slunce; pás její a čelenka byly osazeny safíry, plavé její rozpuštěné vlasy, nardem páchnoucí, padaly až na zem, oči její temné a smutné zářily jako démanty z pod víček, vroubených temným pruhem, malovaným antimoniem. Když nás byla uvítala, zakryla si oči dlouhou, útlou rukou, jejíž nehty práškem rostliny henné natřené, jak rubíny svítily. Vzdech pozvedl krásná její prsa, na kterých stříbrné vyšívání jak mléčná dráha zářilo, a položivši unaveně hlavu na polštář, naslouchala roztržitě hovoru svých hostí. Naproti ní seděl mladík zženštilého vzezření, zraky jeho nořily se plny žádosti v bledou, zamyšlenou tvář naší hostitelky; ulomil granátový květ z kytice v drahocenné nádobě z fénického skla a políbiv jej, hodil ním po vnaduplné ženě. Usmála se pohrdlivě, odhodila květ z klínu, kam byl dopadl a zacinkání zlatých kruhů, nohy její zdobících, prozradilo, že jej byla zašlápla. Mladík začervenal se a vida, že někteří byli neúspěch jeho zpozorovali, jal se rychle mluviti a snažil se urážlivý úsměv, platící jemu, na jiného převádět.

„Kdo z vás zná nového proroka luzy?“ tázal se.

„Koho myslíš?“ znělo to se všech stran.

„Nuž toho Nazarejce. Jaký to blázen! Mám přítele ne o mnoho moudřejšího, než ten prorok sám. Včera přijde přítel můj k němu a ptá se: co činit má, by dokonalým byl? — Prodej svůj statek a rozdej chudým a budeš míti poklad v nebi — zněla odpověď.“

Mladík dal se do smíchu a celá společnosť mimo Nikodéma, mne a krásné hříšnice smála se s sebou.

„A jak nemravným jest!“ zvolal polozpitý jeden muž. „Přivedli cizoložnici před něj a on nechtěl ji dát kamenovat, zachránil ji! Kam to vede, takové chování?“

„Pravda, stalo se tak,“ svědčil jiný, „byl jsem sám přítomen. „Kdo jest z vás bez hříchu, nejprv hoď na ni kamenem!“ zvolal na právem rozzuřený dav. A něco takového se trpí v Jerusalemě!“

Nastalo reptání a každý dával nevoli svou na jevo. Ale krásná hříšnice pozvedla se z polštářů, podepřela oba lokte o stůl, zaryla útlé ruce v plavé vlasy a hleděla dlouho mlčky před sebe. Ale pojednou vzpřímila se a růměnec ji polil.

„Kdo přivede mi toho proroka? Chci jej vidět!“ zašeptala.

„Ano, ať přijde,“ voláno, když byli všichni její přání seznali, „ať přijde, ať nám nějaký zázrak ukáže, bude to zábavné!“

„A což, nechce-li sem přijít?“ tázal se někdo. „Je snad příliš hrdým, aby vešel v dům hříšnice!“

Tváře ženy plály purpurem, oči její házely blesky.

„Chci jej vidět, chci vidět Ježíše!“ volala hlasem vášní se chvějícím, který nad hlukem v síni jako hrom se rozlehal. „Je-li hrdý, zdrtím jej svým opovržením!“

Sotva že byla domluvila, rozevřely se dvéře a v pološeré síni, naplněné vůní kadidla a vína, v síni hlaholící divokou hudbou a nesvatým hovorem zpitých hejřilů, zjevil se muž, z jehož tváře nevýslovná výsosť zářila; snivé jeho oko bylo jako nebe plné hvězd a úsměv jeho úst byl sladší, než láska mateřská. Hluk ztichl okamžitě, divoká hudba umlkla jak na dané znamení, číše padaly hodovníkům z rukou, a všichni stáli jako zjevením omráčeni.

„Kdo volá moje jmeno jako na pomoc?“ tázal se muž hlasem, který jako stříbrné struny harfy zněl a celý prostor jako chvějícími paprsky hvězd naplňoval. „Kdo volal mne? Jda kolem domu slyšel jsem své jmeno.“

„Kdo jsi?“ tázala se hříšnice a hlava její klonila se k zemi jako tížena břemenem a prsa její oddychovala těžce jako v nemoci.

„Jsem Ježíš z Nazaretu,“ odpověděl jí.

„Ty’s spravedlivý, bez skvrny a vešel’s v tento dům?“ šeptala žena, „o pane, víš, kde jsi? — A nezdrtíš mne kletbou, až se dozvíš?“

„Nepřišel jsem, abych soudil, ale spasil,“ odvětil Ježíš a snivé jeho oko jevilo hlubokou soustrasť. „Ty’s volala mne, ženo, mluv, co chceš?“

„Mistře,“ zvolala klesnuvši mu k nohoum, „viz, zde ležím v prachu! Co činit mám, aby mi odpuštěno bylo?“

„Jdi a nehřeš více,“ pravil s tklivým pohledem, „ty’s mnoho milovala a mnoho bude ti prominuto.“

Ruka jeho vznášela se chvilku jako žehnající nad plavými, nardem páchnoucími vlasy hříšnice, pak odvrátil se a vyšel tiše, jak byl přišel… Bledí hodovníci ztráceli se jeden po druhém ze ztichlé síně, hříšnice povstala ze země a vyšla též. Uslyšel jsem hluboký vzdech vedle sebe a ohlédnuv se, spatřil jsem Nikodéma. Bylo cosi v jeho zraku, co mne k němu poutalo; podal jsem mu ruku a vyšli jsme spolu z domu. Ulice byla již tmavá, ale na jejím konci spozorovali jsme dav lidí: přiblíživše se, viděli jsme, že to muži a ženy sešlí věkem a nemocí, u prostřed nich stála vysoká postava naší hostitelky, plavé její vlasy třpytily se při hvězdách na nebi planoucích a bílé její ruce rozdávaly safíry z čelenky a pásu, rozdávaly zlaté náušnice, řetězy a přebohaté stolní nádobí. Když pak už ničeho neměla, než roucho tělo její halící, obrátila se k domu, loučila se s ním němým posuňkem a odkvapila… Stříbro jejího roucha zablýsklo se ještě jednou v dáli a pak zmizela…

Nikodém držel mne pevně za ruku a kráčeli jsme spolu spícím městem, já poutník chudý, polonahý a on kníže v Israeli.

Na konci města zastavili jsme se u bílého domku, jehož pootevřenými dveřmi dlouhý paprsek světla vycházel. Vešli jsme.

Malá, nízká síň byla téměř prázdná, na dřevěném hrubě vytesaném loži, přikrytém prostým kobercem seděla žena a dřímala, kahanec hořel na stole a na římse bělela se kytice z lilií v prosté nádobě z pálené hlíny; u nohou dřímající ženy leželo vřeteno, které jí bylo z ruky vypadlo. Tvář její byla krásná jako luna, celá bytosť její dýchala důstojností, svatým klidem a nevadnoucím vděkem. Byla to matka Ježíšova, byli jsme v jeho domě. Tiše brali jsme se po schodech na konci síně vzhůru a octli se na střeše domu. Nad námi kmitaly se hvězdy a před námi leželo město, kupící se na pahorcích, korunováno mramorovým chrámem Šalomonovým. Ježíš stál zamyšlen a hleděl vzhůru k hvězdám.

„Rabi,“ pravil tiše Nikodém, „já věřím v tvoje povolání a tak i tento muž. Mluv, co činit máme?“

Tvář Ježíšova odvracela se pomalu od hvězdnatého obzoru a zazářila na nás.

„Nenarodí-li se kdo znovu, nemůže viděti království božího,“ pravil tiše s hlasem lahodným. Byli jsme oba zaraženi.

„Což mohu opět vejíti v lůno matky své?“ tázal se nesměle Nikodém.

„Co se narodilo z těla, tělo jest,“ odvětil mistr, „co z ducha, duch jest.“

Zamlčel se a vánek přilítl od města, zatřásl stromy v malé zahrádce pod námi a zanik’ v hvězdné noci. Ježíš zachvěl se, jako by byl duch nějaký vánkem k němu promluvil, oči jeho zazářily ještě hvězdněji než před tím.

„Vítr kam chce věje a hlas jeho slyšíš, ale nevíš, odkud přichází a kam jde, takť jest každý, kdož se z ducha narodil,“ pravil slavně a oko jeho zahloubalo se opět v hvězdné nebe.

Nevytrhovali jsme ho již z jeho rozjímání, celá velikosť jeho a hloubka závratná, celá neskonalá jeho dobrota byla se nám dnes zjevila. Tiše sestoupili jsme dolů do síně, kde matka jeho posud spala, tiše vyšli jsme z domu, cítili jsme blaho v duši a slzy nevýslovné touhy v očích. Nikodém zval mne do svého domu. Když jsme na cestě své kolem pustého pahorku šli, na kterém balvany rozvalené věže ležely, zablesklo se něco stříbrné v hustém trní zbořeniště: byla to kající hříšnice. Plavé její vlasy vlály v nočním větru, zraky její byly v stranu obráceny, kde se v dáli dům mistrův nocí bělal a chvějící se její rty šeptaly polo a polo zpívaly: „Divoká holubice prchá plaše do hor… ó noci zastři bělosť její temnotou, a vy ó hvězdy neprozraďte září svou, v které rozpuklině skal se skrývá; jen ty, ó vánku, dones lkání její v dál až k sluchu toho, který se smiloval…“

Nikodém zastavil se a chtěl ji oslovit, ale já položil jsem mu ruku na ústa, aby ji nerušil, a šli jsme svou cestou…

Tak seznámil jsem se s Ježíšem a tak stal jsem se věrným jeho učněm. Nevýslovné kouzlo jeho osoby, nevýslovné blaho jeho přítomnosti nedá se vypsat, a kdo ho neznal, může to pouze tušit. A jak bych popsati dovedl ten sladký, snu se podobající spůsob života, který jsme blízko něho žili? Uprostřed polí a zahrad, na břehu jezer, v poušti, všude hlásal nadšenému davu ono čisté, před ním netušené náboženství bez chrámu a bez kněze, které lidstvu jako hvězda září, ono království boží, které jest uvnitř nás. Slova, která mluvil, byla jako rosa, útěcha zářila z jeho zraku — a přece padl zradě a zlosti lidské za oběť. Ó, nemám již dosti slz, abych opět a opět oplakával toho, jehož velikosti již nikdo z lidí nedosáhne, byť by člověčenstvo věčně žilo a věčně se znovu rodilo. Byl jsem na hoře olivetské když jej Jidáš zradil, byl jsem pod křížem, na který jej přibili. Ó nežádej, abych hrůzy ony vypravoval, vždyť mne tenkráte, když umíral, bolestná pojala mrákota.

Padl jsem k zemi a když jsem se opět k životu probudil, viděl jsem kajicnou hříšnici. Stála vzpřímená a pevná, když jsme bolem přemoženi všickni klesali, planoucí její oko hlásalo v zanícení prorocky slávu toho, který zde zmíral jako zločinec a pozdvižené její ruce třímaly opálovou misku, která mi byla z roucha vypadla… Krev spasitelova kapala do dutiny toho drahokamu a moje opálová miska dala podnět ku krásné pověsti o svatém Grálu… Když byli Ježíše pohřbili, vrátil jsem se v poušť. Tenkráte nesl jsem mimo svou misku ještě druhý poklad do svého úkrytu. Ulomil jsem totiž větev z olivy, pod kterou se Ježíš naposled byl modlil, než ho jali, z olivy, která široká svá ramena nad ním rozprostírala, když velká jeho duše z hloubky k bohu volala… Zasadil jsem olivovou tu větev v písek mohyly, kde poustevník, můj mistr, odpočíval, a zalil jsem ji hojně svými slzami…

Stala se se mnou změna veliká. Od oné doby, co jsem se byl z Jerusalema vrátil, začal jsem stárnouti a chřadnouti; před tím nebyl jsem nikdy cos takového na sobě spozoroval. Změna ta naplňovala mne radostí, doufalť jsem, že běh mého života se kloní ku konci a vítal jsem vděčně smrť, od kteréž jsem konečně tak dlouho postrádaného odpočinku očekával.

Avšak brzy poznal jsem svůj omyl, slábl jsem sice a údy moje tuhly, ale smrť nepřicházela. Nezemřel jsem a přece nežil jsem už jako žijí lidé smrtelní, nepožíval jsem více ani nápoje ani pokrmu, ale srdce moje nepřestávalo tlouci, vědomí moje nezhaslo a myšlenky obývaly na dále mou lebku. Ležel jsem nepohnutě na mohyle vedle olivové ratolesti jako v poloviční mrákotě, slunce pálilo na mne, vichr burácel přes mne, hrom třeštil vedle mne, ale neprobudil jsem se po věky z hlubokého svého spánku, a duše moje, ponořená v divoký a neurčitý sen, měla dlouhou, přepodivnou vidinu… Zdálo se mi, že učenníci Ježíšovi v šírý svět vytáhli a símě jeho učení rozsívali a ujalo se na všech stranách…

V čele nadšeného pluku, dobývajícího jeho slovy celý svět, kráčely ženy s okem láskou planoucím a mezi nimi zřel jsem hříšnici, tak jak jsem ji byl v Jerusalemě na pustém vršku mezi rozvalinami viděl, s vlasy vlajícími nocí, tak jak jsem ji byl pod křížem viděl s pozdviženýma rukama a s okem prorockým…

Hle a církev Ježíšova vyrostla, krví mučedníků zalévána v mohutný strom, jehož větve se do nedozírné dálky rozkládaly… Však brzy bylo srdce moje zkormouceno, neb jasný obraz spasitele počal se kaliti, králové a mocní toho světa věřili v něj a k vůli ním a jejich pýše ověsili kněží jeho velikosť malicherným hermelínem a vybájili pro něj rodokmen… Neměl jsem dlouho času nad lidskými výmysly truchliti, neb z tmavých lesů severu přivalila se děsná bouře a zuřila jak peklo… Mohutná a velká města padala v rum a prach, rudý požár šlehal šírým světem, celá moře krve zaplavila lidstvo a temná noc pokrývala kraj. Krví zpití divoši usedli na převržené trůny staré osvěty, lidskosť byla pod troskami starých chrámů pochována a výkřik zoufalosti, zděšení a hrůzy zněl od východu na západ… A v temné noci této bídy a z ssutin zašlého toho světa vypučela na pokraji krvavých bařin bílá rostlina a květy její byly hvězdy, jejichž stříbrné paprsky pomalu temno rozptylovati počaly, pak shlukly se v zlaté slunce a to zářilo opět nad lidstvem… byla to nová osvěta, byla to církev Kristova v nové glorii… Však brzy zalkala duše moje znovu… Kam spělo nové pokolení a kam došlo? Na zlatém trůnu seděl hrdý kněz, nohy jeho spočívaly na zneuctěném těle Ježíše, jehožto jmeno ústa jeho chválila a těžká jeho berla spočívala na národech a byla myšlenek jejich jediným zákonem… Volnosť ducha byla ze světa zmizela, království bylo vysněným již snem! Marně byla tedy krev Ježíše pro lidstvo tekla! Zaúpěl jsem tak, že jsem se probudil. Hleděl jsem kolem sebe, poušť modrala se v slunci, ale nad hlavou mi to šumělo jak hvozdy, koruna obrovského stromu rozkládala se nad mohylou a soudil jsem dle objemu pně, že spánek můj více než tisíciletí byl potrval, neb strom, který jsem viděl, byl v nesmírnou tu výš z malé oné větve vyrostl, kterou jsem byl s olivetské hory přinesl. Tu vzpomněl jsem na Ježíše, jak tenkráte v hrozné noci zrady byl pod olivami trpěl, a poznav nyní, že se mi ve vidině byl skutečný běh světa zjevil, zvolal jsem bolestné: „Krev tvá tekla marně, ty zemřel’s na kříži, ale lidstvo není spaseno!“

Tu zašuměla oliva nade mnou jako vichrem schvácená a temný hlas zněl šelestem chvějících se listů: „Vstaň a jdi!“

Vzchopil jsem se, sebral veškeré své síly a šel jsem směrem kudy vítr vál, a uvnitř šeptalo mi cosi —: „toť poslední tvá pouť.“ Vlekl jsem se světem, nohy moje byly těžké jako balvany a míjela leta, než vnitřní hlas mi velel: „zde zůstaň, neb jsi u cíle.“ Země, do které jsem byl přišel, ležela na severu pod zamračeným nebem, hory obklopovaly ji kol a kol a lesy, tmavé, plné kouzelného šera šuměly prorockou píseň o dlouhém utrpení. Mezi lesy táhla se zlatá pole a šelestila sladce, když vánek přes ně jel a zralé jejich klasy zčeřil, na lukách pásl se klidně krásný brav a bílé vesnice a dvory snily na vršcích. Řeky kroužily se planinou a města plná ruchu zrcadlila se v jejich hladinách, vzletné chrámy s věžemi tak prolamovanými, že se téměř průhlednými zdály, čněly k nebi a hrdé hrady kabonily se na příkrých výšinách. Lid, obývající v té zemi, byl klidný, přemýšlení dlelo v holubicím jeho zraku a touha po čemsi nepochopitelném jevila se na tváři jeho jako zář. O čem dumal tichý tento lid a o čem snil v hloubce duše své?

Přemítaje o tom, bloudil jsem dlouho krajem, a kroky moje donesly mne jednou k otevřené bráně velikého hradu. Mračna stahovala se právě na nebi a vzduch byl blízkým deštěm vlhký; vešel jsem tedy, abych ochranu před nečasem našel.

V prostranném dvoře cvičili se dva mladíci v metání kopí a v střelbě z luků. Tvář jejich byla vážná, oko jejich téměř smutné, viděl jsem u nich tentýž výraz hlubokého zanícení, který jak pečeť na čele všech obyvatelů této země spočíval. Přivítali mne s úsměvem, když mne zočili a uvedli mne v síň. Tam seděl muž důstojný a vlídný a četl ve velké knize; byl to jejich otec. V ohromném kamenném krbu plál velký oheň a mladá dívka seděla opodál, opírala vnadnou hlavu o harfu, z jejíchž strun jednotlivé zvuky vyluzovala. Oko její bylo snivé a zamyšlené, jako oko muže u knihy. Opět viděl jsem vážnou myšlenku, hlubokou tu touhu z tváří všech zářiti, onu myšlenku a touhu, které mi byly posud tajemstvím.

Zvali mne, abych k ohni přisedl, přinesli mi chléb, med a víno, a dívka, odstavivši svou harfu stranou, nalévala mi. Nezůstali jsme dlouho sami, slepý poutník veden dítětem hledal útočiště před deštěm jako já, a sotva že byl usedl, přišli noví hosté, hledající úkrytu. Byli to muži hrdých postav a drzého vzezření; dlouhá hedbávná jejich roucha vláčela se po zemi, zlaté kříže visely jim na prsou a drahé kameny prstenů jiskřily se jim při ohni krbu na rukou. Dav služebníků přišel s nimi, přinášeli jim polštáře a měkká křesla, klaněli se před nimi a čekali na jejich rozkazy. Byli to hodnostáři církve; nazývali se služebníky Kristovými a pýcha jejich byla krvavým posměchem na proroka z Nazaretu. Hovor jejich a hlučný smích plnil neladně tu útulnou a dříve tak tichou síň, pili víno proudem a žerty jejich hnusily se mi.

Zatím dosáhl liják svého vrcholu, vítr otřásal dveřmi, oheň plazil se téměř po zemi, vyšlehnuv z krbu pod tlakem vichru, hučícího nad domem, a celé proudy bily řinčivě o okna. A kněží smáli se a pili a hostitelé naši snášeli to trpělivě. Konečně přestal déšť, oblaka prchala s nebe a duha zazářila nad lesem. Dívka otevřela okno a tvář jej zasvítila pojednou jako slunko po bouři, vztáhla ruku a ukazovala otci svému k lesu. V okamžení tom umlkl smích veselých hodnostářů, bledosť rozprostřela se jim na tvářích a harfa na zdi vydala sama sebou stříbrný zvuk.

Překvapen vyhledl jsem oknem; mezí poli kráčel tiše muž zahalen v černý plášť, krásný a bledý jeho obličej, jeho pokora a oko, z kterého čistá, silná duše zářila, vše to připomínalo mi Ježíše. Zamyšleně hleděl před sebe, narovnal deštěm polozlomené stéblo, visící z pole do cesty, usmál se pln lásky na dítě, které potkal a zmizel posléz v šeru lesa, kudy bílá stezka běžela. Slepý poutník na konci síně byl povstal a pozvedl nyní ruce, jakoby mu žehnat chtěl. „Já cítím blízkou jeho přítomnosť,“ zvolal, „srdce moje tuší jej jak nástroje, které samoděk jej melodickými vzdechy vítají! Andělský jeho duch jest plný svatých zpěvů, a okem vnitřním, které lépe pozoruje, než oko vidoucí, uzřel jsem včera velikého anděla, který vždy za ním kráčí a na stříbrné harfě hraje!“

Ohlédl jsem se po síni, oba mladíci drželi se za ruce a hleděli na luk na stole ležící, jak by říci chtěli, že hotovi jsou muže toho chránit, dívka ležela na prsou svého otce, usmívala se blaze a otec její hleděl přísně na církevní hodnostáře, kteří pěstě v němé zlosti zatínali.

„Kdo jest ten muž?“ tázal jsem se udiven.

„Mistr Jan Hus,“ zněla odpověď obou mladíků jak z jednoho hrdla.

„Proklatý kacíř!“ zvolali kněží a spěchali ze síně. Za nedlouho byli před hradem a uháněli na pyšných, pávím pérem ozdobených koních přes pole, rozšlapávajíce bez ohledu zlaté klasy, kterých nebyli zašili. Když v dálce zmizeli, rozloučil jsem se s pánem hradu a bral se směrem k lesu, do kterého muž v černém plášti byl zmizel.

„Mistr Jan Hus,“ pravil jsem sám sobě, „jaký to člověk?“

Bloudil jsem dlouho lesem a často zaslechl jsem v křoví plaché kroky a mnohá postava mihla se v modrajícím se šeru stromů kolem mne; zdálo se, že les ten byl neobyčejně navštěvován. Brzy ale poznal jsem příčinu toho ruchu. Vyšel jsem z křovin na velkou paseku a hle, pod dubem, jehož mohutná koruna klonícím se sluncem jako zlato plála, stál muž, jehož byli Janem Husem zvali.

Dav nejrůznějších postav hemžil se kol něho, útlé paní zastřené závojem seděly na pažitu, ženy v prostých halenách pozvedaly děti svoje, by jim mistra ukázaly, muži jiskrných zraků a silných páží hleděli k němu s nadšením, žebráci a slepci povznášeli chvějící se ruce k němu a žehnali mu… Viděl jsem zde i muže z hradu, v kterém jsem byl útulek před deštěm hledal, měl bibli svou pod páždí a dcera jeho stála opodál a opírala se o své bratry, tisknouc sepjaté své ruce na srdce… A Hus mluvil o království božím, o lásce k bohu bez meze a konce, o bratrství všech lidí. Oko jeho plálo zaníceně, hlas jeho zněl podzimním tichým lesem jako trouba anděla. Nebylo mi více hádankou, co v zamyšleném oku toho lidu hvězdně svítilo: Jan Hus tu vyslovil, co všichni cítili, a touha jejich byla mi nyní zjevná…

Smělou rukou trhal směšné cáry, jimiž věky jasný obraz Kristův byly zastřely, a velký prorok lidstva stál v plném majestátu vznešené své prostoty před zrakem všech… Ó zajisté nikdo nebyl boha jasněji a vznešeněji pojal, jako Kristus a nikdo Krista jako Hus! Neobával jsem se již, že byl Kristus marně trpěl, věřil jsem znovu v spasení lidstva, jiskřící zraky těchto mužů, nadšené slze těchto žen byly mi pevnou zárukou…

Když byl Hus domluvil, objali se všickni a líbali se polibkem bratrským. Velký kazatel pozvedl dřevěný kalich plný vína s tichou modlitbou k nebi a kalich ten putoval nyní z ruky v ruku; bez rozdílu pili z něho, ti muži z hradu v hedbávném rouše, slepci ti a žebráci, krásné ty paní s stříbrotkanými závoji a sluncem opálené selky v halenách. Tak slavili na lesní louce svaté hody lásky bratrské, kolem stály věkovité duby v zlatém rouše podzimním, vzduch voněl mechem a suchým lupením a vítr, zatřásaje zasmušilými sosnami, vysoko nad doubravu čnějícími, hrál jak na obrovských harfách tajuplnou neskonale vážnou píseň svou…

Stmívalo se, stříbrné hvězdy chvěly se nad sežloutlými stromy, s kterých suché listy tiše a krouživě do mechu pršely; hod lásky byl u konce; tiše jako ty padající listy tratili se účastníci posvátného kvasu v šero lesní, kroky jejich duněly chvilku lesem a zanikly pak v moři mlčení. Posléz zůstal jsem s Janem Husem sám.

„Kdy přijdeš opět sem, ó mistře,“ tázal jsem se, „dovol bych i já se opět dostavil.“

Oko jeho pozvedlo se k večernímu nebi, smutný úsměv přelítl bledou jeho tvář.

„Nepřijdu snad nikdy více,“ odvětil pln truchlého tušení.

„Jdu do Kostnice, abych se zodpovídal před koncilem…“

„Ó nejdi!“ vzkřikl jsem. „Ty nevrátíš se více!“

„Proč soudíš tak?“ tázal se zamyšleně.

„Jsi příliš vznešený a čistý a oni tě proto usmrtí. Jsi jeden z těch, již krev svou prolévati musejí, aby člověčenstvo nezhynulo ve hnusném sobectví.“

„Pak zemru rád!“ zvolal a z oka jeho vyšlehl blesk svatého nadšení. Kynul mi rukou, vysoká jeho postava rýsovala se ještě okamžik temně na průhlednosti čistého vzduchu jeseně, až šerý les pln mystického šepotu ji v stín svůj pohltil…

Co v Kostnici se udalo, to víš. Šel jsem tam za ním a vnikl v jeho žalář. Den před soudem seděl jsem u jeho nohou a vypravoval jsem mu běh svého života. Naslouchal udiveně a srnčí jeho oči spočívaly dlouho na opálové misce, do které krev spasitele byla kapala. Poklekl, když jsem ji v ruce jeho vložil a líbaje s úctou vzácný drahokam, posvěcený tak velikými upomínkami, pravil mi: „Ó příteli můj, slyš přání duše mé! Zemru radostně za království boží a za svůj lid. Buď svědkem, že zachovám své přesvědčení proti hrůzám katanů. O jedno tě ale prosím. Až mne vyvlekou, abych smrť podstoupil, hleď abych misku tvoji spatřiti mohl, vědomí, že krev spasitele z dutiny její zářila, dodá mi dvojnásobnou sílu v okamžiku osudném.“

Slíbil jsem mu a dodržel jsem slib. Když na hranici stál a luza církevních a světských knížat na to čekala, aby stopu slabosti na utýrané jeho tváři vyslídila, tu pozvedl jsem misku vysoko, a mroucí jeho zrak ji zahlédl a děkoval mi vroucím pohledem… A jak onen slepý poutník, s kterým jsem se byl někdy v Čechách setkal, tak viděl jsem nyní i já velikého anděla, který se nad hlavou jeho vznášel a na stříbrné harfě hrál, a Husova píseň mísila se v nadpozemské zvuky a vznášela se z kouře hranice jako bílá holubice k nebi.

Když umlkl a v plamenech zmizel, v tom okamžiku vytryskla z dýmu velká rudá jiskra, zazářila vzduchem jako hvězda, kteráž vytržena z řady světů nočním nebem šlehne a planouc jako rubín, padla v misku, kterou jsem posud pozdviženou držel. Snad vzešla rudá ta jiskra z vřelého jeho srdce?…

Chvátal jsem po smrti Husově z onoho města u jezera, jehož jméno smutnou slávou ozářeno nikdy nepomine. Byla poslední má pouť u konce? Mohl jsem se nyní do pouště navrátit, bych na mohyle svého mistra blízkou smrt očekával? Vnitřní hlas pravil mi, abych ještě pomeškal, že dnové moji ještě naplněni nejsou. Byl jsem hlasu toho poslušen, neobrátil jsem kroky svoje ještě nazpět k zemi, v které jsem se byl zrodil. Přeplavil jsem jezero a vystoupil na nejvyšší štít ledem korunovaných hor. Tam zůstal jsem. Z propasti pode mnou dorážel šum padajících vod jako temný nářek k mému sluchu a křídla kroužících orlů zavadila často o mé čelo. U prostřed třpytící se spousty věčného sněhu truchlil jsem o Jana Husu a volal jmeno jeho dolů do mlhavého světa, a ozvěna ledovců opakovala je hromovým hlasem… Tu přikvačila divoká bouř, černá jako noc, plná klikatých blesků, chopila mne neviditelnýma rukama, držela mne za ramena a povznesla mne vysoko, vysoko. Cukající blesky v ní byly jiskry ohromného oka, které se na mne upřelo, a burácející hromy utvořily se v podobu slova a to slovo znělo: „hleď!“

Zíral jsem dolů, kde v mlze pode mnou svět ležel, a oko moje, zostřené zázrakem, rozeznalo zářící nějaký bod a brzy poznal jsem, že to horami obklopená země Husova. Začalo se tam podivně hemžiti, veliká zář vznítila se tam a vyšlehla vysoce k nebi. Byl to požár měst a vesnic… Pyšné hrady valily se rozmetány s výšin, řeky zbarvily se krví, vražda a boje zuřily celým krajem, ale svaté nadšení božích bojovníků zářilo ještě světleji, než požáry, a jiskry pravdy lítaly přes hory a ruch nových myšlenek proudil z Čech do sousedních zemí, jako krev od srdce do celého těla se rozbíhá. A na všech horách seděli andělé a rozdmychovali bílými perutěmi žár nadšení… Dle toho, jak krajiny z zelena vesny se v zlato podzimu a bělosť sněhu měnily, poznával jsem, jak dlouhý to byl boj, jak léta mezi tím mizela, co jsem se nad propastí vznášel. Srdce moje plnilo se radostí, chválil jsem Hospodina, jenž dopustil, aby hranice kostnická jako pochodeň nad světem zazářila, jásal jsem, ale pojednou zasmušil jsem se opět; zahlédl jsem jiný, krásný, požehnaný kraj, šířící se od hor až k moři, a lidé obývající jej nesli okovy, a cizí lid s tvrdou, barbarskou tváří plavil se neustále na velkých korábech k břehům a kázal jim v domech jejich jako otrokům. Země ta byla krví vlastních synů porosena, města v ní byla vyloupena a luhy a lesy duněly pod krokem ořů hrdých, surových vítězů…

Vyčítavě obrátil se zrak můj k nebi.

„Ty přelomil’s, ó bože, železnou berlu kněze,“ reptal jsem, „ale meč nevyrazil’s z ruky silného, který slabšího do pout jímá. Kde je tvá moc, by právo proti síle hájila?“

Když tak jsem promluvil, pustily mne náhle neviditelné ruce, které mne byly nad propastí držely, a s závratné té výše blíže slunce, odkud jsem byl pod sebou orly vzduchem jako ryby v moři kroužit viděl, padal jsem nyní a padal, a mrákota hrůzy zbavila mne vědomí… Dopadl jsem na štít hory, která ledové své hroty jako nesčíslná ramena po mně vztahovala, ale nerozdrtil jsem údy své o její tvrdosť. Bez úrazu ležel jsem v jejím sněhu a valil se pak jako kámen z jejího temene v zelený dol. Tam uchopil mne opět vichr a zanesl mne daleko širým krajem, a položil mne tiše na pažit vedle spěchajícího potoka.

Vstal jsem a sledoval jeho běh; vedl mne do staré doubravy, kde soumrak křoviny a stromy v dobrodružné zjevy proměňoval. Vrhaje se přes omšené balvany do výmolu, tvořil potok malý vodopád, jehož šum se v šelestění blízkého ohromného dubu mísil, kteréhož dlouhým mechem porostlé větve věnci z polního kvítí ověšeny byly. Paprsky zapadajícího slunce prosívaly se hustým listím a ozařovaly kouzelně mladé děvče, klečící na kraji vodojmu, jejž si proud byl v skále vymlel. Koruna starého dubu chvěla se a šeptala, a obličej dívky byl k ní vzhůru obrácen, jako by tajuplnému hlasu naslouchala, plavé její vlasy vroubily bohatě jemnou, vážnou a nadšenou její tvář, oči její, modré jako jižní moře, plály posvátným jakýmsi ohněm, a rozepjatá ramena její byla k nebi pozdvižena. Nevýslovné kouzlo čistoty zářilo z mladého jejího čela jako posvátná koruna a nutilo mne, abych hlubokou úctou jat, se před ní poklonil. Neviděla mne a vzdálil jsem se tiše, abych ji nerušil. Bral jsem se podél potoka dále a za nedlouho řidnul les, z kterého jsem posléz vyšel.

Několik kroků od posledních stromů doubravy ležela tichá víska. Bílé její domky kupily se kolem starého kostela, jehož kamenní světci a světice zapadajícím sluncem růžově ozářeni, se sladce nad hrubě vytesaným portálem usmívali. Ale víska nebyla toho večera tak klidná, jak asi jindy bývala. Obyvatelé její byli právě před dvéře svých domků vyběhli, úzkosť jevila se na bledých tvářích všech a chvějící se jejich ruce ukazovaly tam do dálky, kde se soumrakem zář požáru příšerně červenala.

„Kdy bude konec této bídy, toho strachu?“ bědovaly ženy. a mužové šeptali s zasmušilou tváří: „Kdo ví, nevzplanou-li již zejtra rovněž tak i naše příbytky?“

A úzkostlivý jeden hlas zvolal zoufale hustnoucím soumrakem: „Ó bože, ty’s zapomněl na nás? Kde jest tvá moc a tvoje smilování? Kdo zažene surového Angličana za moře?“

V tom zaznělo klekání, zvuky jeho chvěly se jako by úzkostlivě večerním vzduchem a ozvěna z lesů odpovídala jako tichým kvílením. Všichni poklekli a zakryli si tváře a přidušený pláč mísil se v smutné zvuky zvonu. Po krátké modlitbě tratili se vesničané pomalu do domků a posléz zdálo se mi, že jsem zůstal sám. Ohlížeje se ale po návsi, spatřil jsem dívku, kterou jsem byl před tím v lese viděl. Vysoká, stepilá její postava vystupovala bíle z temna, ruce její byly křížem na prsou složeny, na zbledlé tváři jevila se hluboká soustrasť, oči její, z kterých velké slzy kanuly, upíraly se zádumčivě na rudou zář požáru, pak obrátila se hlava její s tím bílým čelem a s těmi plavými, zlatoskvoucími vlasy k portálu kostela. Právě naproti ní stál svatý Michal s přemoženým ďáblem z čistého kamene vytesaný, učinila krok blíže k soše, sklonila hlavu jako by na znamení, že k něčemu přivoluje, pak vzpřímila se a vešla zamyšlena do nejbližšího domu. U nízkých jeho dveří stál muž, kterého pokorné pozdravila, přišel ke mně, když mne zhlídl a tvář jeho vítala mne dobrotivou vlídností.

„Cizinče,“ pravil mi, „ty prcháš snad před hrůzami vojny? Pojď a odpočiň u mého krbu, pokud tě krov můj chránit může. Zejtra budu snad jak ty bez přístřeší světem bloudit.“

Vešel jsem. Oheň plál příjemně na krbu a osvětloval útulně začmouzenou síň. Žena mého hostitele seděla u ohně a předla, opodál v koutě bylo několik starých sousedů shromážděno a dívka, kterou jsem byl v lese viděl, opírala hlavu zamyšleně o římsu krbu.

„Mé dítě,“ pravila předoucí žena vyčítavě, „tys dlela opět v lese pod očarovaným dubem u potoka, kde bílé feje rej svůj slaví. Vlasy tvoje tě prozrazují, jsou plny lupenů, které s dubu spadly.

Děvče pokleklo mlčky u nohou své matky a položilo hlavu v její klín. Matka jala se vlasy její rozplétat.

„Kdy bude konec našeho trápení?“ opakoval toho večera as po desáté hlas jednoho ze starých sousedů.

„Jsme ztraceni, nikdo nás nespasí,“ odpověděl jiný.

„Leda kdyby se ona panna zjevila,“ pravila snivě žena u krbu, „ona čistá, bohem vyvolená panna, která dle proroctví kouzelníka Merlina Francii spasit má.“

Muži zasmáli se těmto slovům.

„Ta asi nepřijde,“ pravil jeden z nich. „Doba zázraků minula.“

V tom okamžiku vztýčila se dívka u krbu, rozpletené její vlasy padaly jí jako zlatý závoj od temene až k patám, hluboké, modré její oko vzplanulo.

„Chceš všemohoucnosti boží hranice klásti?“ tázala se muže, který byl mluvil. „Hle, jsem ona, o které mluví dávné proroctví! V koruně starého dubu šeptaly mi hlasy, že bůh mne vyvolil pro spásu této země! Zvony našeho kostela mně to opakovaly a archanděl Michal zjevil se mi. Povedu krále do Remeše, posadím mu korunu na hlavu a zaženu cizince z krásné této země. To dokážu s boží pomocí já, Johanna d’Arc, neboť jen proto jsem se zrodila!“

Všickni mlčeli překvapeni touto řečí, ale posléz počali se muži smáti a rodičové kárali své dítě pro pyšná její slova; mně ale bylo zjevno, že duch z dívky té byl mluvil, že oheň proroctví a pravdy z čistého toho zraku září a poklekl jsem před ní.

„Zdrávas!“ zvolal jsem, „ty bohem vyvolená! Já věřím ti! Ty učiníš, co jsi slíbila. Zde vezmi tento drahokam, opálovou tuto misku, co důkaz mé víry. Až vykonáš, k čemu bůh tě vyvolil, až posvátný olej z této misky na témě svého krále vyleješ, pak vrať mi ji opět, dostavím se pro ni do chrámu v Remeši.“

Vzala moji misku s vděčným pohledem za to, že jsem jí uvěřil, když všickni pochybovali, pak vzdálila se na pokyn své matky. Ráno, když se všichni kolem krbu opět shromáždili, byla Johanna zmizela…

Ty víš, že slovu svému dostála, že zázrakem svou zem zachránila a lid svůj z prachu ponížení pozvedla, kde zašlapán tak dlouho byl úpěl. Zahnala nepřítele a vedla krále do Remeše. Dostavil jsem se tam též…

Zdá se mi, že ji dosud vidím v bílém její oděvu na černém oři seděti! Lid padal před ní na kolena, a nikdo nevšiml si ani rytířů v zlatých brněních, ani kněží v zlatých hávech, ani krále se zářící korunou, vzduch hlaholil jen jedním jmenem: Johanna d’Arc! Byla jako anděl mezi nimi se svými zlatými větrem vlajícími vlasy, s tím bledým, krásným, tklivým obličejem. Měla korouhev v ruce, a nad ní vznášel se v slunci celý oblak bílých motýlů. Trpěla slávou, kterou jí vítali, hlava její byla pokorně skloněna a tvář její jevila tušení blížícího se osudu. Vešla s králem do dómu a stála vedle arcibiskupa, který posvátný olej na hlavu krále z opálové mé misky lil. Když byl král korunován, obrátila se k němu: „Země tvá, ó sladký králi, jest nepřátel prosta,“ pravila. „Koruna tvých otců stkví se na tvé skráni, proto jsem se zrodila. Vykonala jsem svůj úkol, dej mi odejít.“

Neslyšel jsem jeho odpovědi, ale viděl jsem, jak se vše kolem svaté dívky tlačilo a jak ji v slavném průvodu odvedli. Lid spěchal za nimi. Dóm se prázdnil a zůstal jsem tam sám. Venku zněly zvony a jásot lidu. Usedl jsem za jeden z oltářů, bylo mi úzko kolem srdce, uprostřed všeobecné radosti. Nevěděl jsem proč. Nevyšel jsem z kostela, zadumal jsem se hluboce a když jsem se z myšlenek svých probral, viděl jsem, že byla noc nastala. Dóm byl úplně temný, jen věčná lampa kmitala u hlavního oltáře, a hluboké, nerušené ticho panovalo v celé budově. Ale pojednou zazněly z postranní lodě tiché kroky, a černý stín ustoupil bílému zjevu, Johanna d’Arc přicházela zamyšleně k oltáři. Plavé vlasy skloněné její hlavy svítily jasně pod věčnou lampou, jako zář světic kol kolem rozestavených, oči její byly sklopeny. Usedla na stupeň a podívala se smutně na lesknoucí se opálovou misku, kterou v ruce držela. Za chvilku zablesklo se cosi na bledé její tváři, byly to velké slzy, které jí z očí kanuly a do mé misky padaly. Přistoupil jsem k ní a tázal se: „Proč pláčeš, dívko?“

Vzhlédla ke mně, usmála se slzami a podala mi misku. „Odpusť,“ pravila, „hle, pokropila jsem tvůj opál slzou!“

„Slza tvoje, svatá děvo,“ odpověděl jsem, tuše již prorocky její osud, „scházela ještě této památce na veliké mučedníky lidstva!“

Hleděla na mne tázavě, nerozuměla mi.

„Co vynutilo tvoje slzy?“ ptal jsem se. Tu porosil se zrak její znovu.

„Po obřadu spěchala jsem z města v širé pole,“ odvětila za chvilku, „nádhera a sláva krušily mne k zemi. Pookřála jsem při pohledu na tiché háje, luka, lesy! V tom zazněl hlas zvonku z blízké vsi a srdce moje zachvělo se. Viděla jsem domek svého otce před sebou, zelený les kýval mi pozdrav, malá naše zahrádka pestřila se plná květů před mým zrakem, a duše moje plnila se touhou… Z sladkých myšlenek mých vytrhl mne dav lidí, byli to chudí venkované, poznali mne a plnili vzduch radostnými výkřiky, ale z druhé strany přicházeli králem vyslaní pánové, byli mou nepřítomnosť spozorovali a hledali mne. Bránili lidu, by ke mně nepřistoupil a vedli mne do města zpět. Tu klekla jsem před králem a prosila jej opět jako v domě: „Můj pane, jest dokonáno, co jsem vykonat měla, propusť mne nazpět k otci mému a k matce, chci doma opět ovce pást, jak jsem činívala a s matkou přísti za dlouhých večerů!“ Nepustil mne, zavázala jsem se, že zde zůstanu — a srdce moje puká.“

Hlava její klesla na prsa, pak vztýčila ji a hleděla snivě vzhůru k plápolající lampě.

„Já zemru!“ šeptala, „já nikdy více klidnou svoji vísku neuvidím a nepřijdu nikdy více k útulnému ohni na krbu otcovského domu!“

„Ano,“ zvolal jsem uchvácen prorockou vidinou, „ty zemřeš Johanno d’Arc, jest mučednické tvé smrti člověčenstvu potřebí! Utrhačství a nízké pomluvy, které jak mraky svatý tvůj zjev zastíní, budou smrtí tvojí rozptýleny jako mlha a obraz tvůj zazáří v neskonalé čistotě před zrakem budoucích pokolení!“

Stála přede mnou jak světice, nezachvěla se při slovech mých, věstících jí smrt, oko její zahořelo nadšeně.

„Zemru,“ šeptala, „zemru, staň se vůle boží!“

Po těch slovech zmizela a neuviděl jsem ji více, až v onen den, kdy vznešená jako žádný smrtelník, pevná jak žádný muž na popraviště kráčela. Viděl jsem nejvznešenější mučedníky lidstva umírat, ale tak jako její smrť, nedojala mne žádná. Vkročil jsem jí do cesty, když ji na hranici vedli, vrhl se jí s výkřikem bolesti k nohoum. Poznala mne, položila ruku na mou hlavu a pravila:

„Raduj se se mnou, kráčím do ráje. Ano, hlasy které ke mně mluvily, přicházely od boha, neklamaly mne!“

Ne, neklamaly tě, ty svatá děvo, neklamaly! Věčně památnou svou smrtí dokázala’s božský původ onoho vnitřního hlasu, který jest původcem každé velikosti, vnitřního onoho hlasu, kterého sobec neslyší a kterému všednosť nevěří…

*

Po těchto slovech klesl stařec k zemi, podepřel hlavu o sloup a mlčel dlouho. Dech jeho se krátil a myslil jsem, že již nepromluví, ale sebral ještě jednou síly své a zašeptal: „Vezmi opálovou misku, postav ji na nejvyšší vrchol nejvyššího horstva světa, by věčně nad člověčenstvem jak hvězda svítila. Není možná nad lidským pokolením zoufati, dokud patero těch nehynoucích jmen v něm zníti nepřestane“…

Stařec mlčel znova, otvor vedoucí v poušť plnil se bílou mlhou a zdálo se mi, že pět zářících stínů v tmavou síň jak paprsky luny vklouzlo. Stařec zašeptal cosi, oči jeho zajiskřily se a pak nehnul se více…

Vzal jsem opálovou misku z jeho rukou a pozvedl ji proti slunci… Zdálo se mi, že se šíří, že roste, klenula se nade mnou jak bílá obloha sáhající z východu na západ a patero sluncí zářilo z ní a svět plnil se oslňujícím světlem…

Tak sdělil jsem vám vše dle pravdy, co se se mnou událo, a loučím se s vámi s pozdravem. Jdu, abych vyplnil poslední vůli starcovu. Bůh buď mně i vám milostiv!