F. L. Věk/I./II. O staré knize s obrázky

F. L. Věk/I. Alois Jirásek
I. Počíná se od Adama	II. O staré knize s obrázky	III. Do desátého roku

Údaje o textu
Titulek:	II. O staré knize s obrázky
Autor:	Alois Jirásek
Zdroj:	JIRÁSEK, Alois, F. L. Věk Část 1, J. Otto, Praha 1890 Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Index stran

František Věkův, jemuž tou dobou bylo bez malička šest let, častěji se zatoulal do sousedství; vlastně vplížil, vkradl. Mezi jejich dvorečkem a sousedovou zahrádkou u stavení byl plot, jenž neměl žádné branky. Klučina však našel dvě laťky dole uvolněné a tudy, nazdvihnuv je, proklouzl jako lasička na zahrádku do sousedství. Starý Žalman o těch volných latích dobře věděl, ale nepřibil jich, dávaje tak mlčky chlapci své svolení.

Nejprve ovocná zahrada sousedova vábila chlapce, jehož rodiče podobné neměli. Zvláště na jaře, když trávník se na ní bujně zazelenal, když pokryl se žlutými pampeliškami, tu František tuze rád sem zaběhl, aby se tu jako zajíček proskočil. V létě pak a na podzim táhly ho zase ovocné stromy: stará třešně, hruše dvě, ranní marketka a ovesnice, a pak zase jabloně. — Také na kraji u potoka se mu dobře líbilo, lépe, nežli u nich doma. Trvalo však dlouho, nežli také souseda samého navštívil vůbec a ve světnici jeho zvláště.

Třeba že starý Žalman hochovi přál a si ho naklonil, hochovi přece nevyšlo zcela z mysli, co o něm slýchal od dětí, doma. Nejprve jen na zahrádku se odvážil, pak až k malému oknu, jež bylo skoro při samé zemi a hledělo do zahrádky mezi stromy a k potoku. A to ještě se tam František přikradl, když věděl, že starý Žalman odjel do lesa na roští.

Z počátku jen plaše se podíval okénkem do světnice, pak už, vida, že je za ním prázdno, přitlačil čelo i nos a díval se upřeně, dychtivě. Uviděl světnici nevelkou; v pozadí v temnu poznal tkalcovský stav, opodál stála tmavozelená kamna, v koutě nevelký stůl s vyřezávanými trnoži, truhla, nějaká židle s lenochem a na zašlých, zčernalých stěnách nic, nic, ani obrázku. Všecko bylo tam tmavé, zanedbané a takové ticho, a jen se ozývaly staré, zčernalé hodinky dřevěné, zašlé věkem, špínou a mušinou. Lítaloť krátké jejich kyvadlo velmi rychle, jako divoké.

Najednou Františka jako by strach pojal — dalť se z ničeho nic na útěk, ku plotu, pod něj a domů, ač se ve světnici nic nehnulo. Ale hoch přišel zas a zase, když myslil, že je soused pryč. Než jak se ulekl, když jednou přitlačiv čelo k oknu zahledl v šeré jizbici souseda u stolu sedícího. — Viděl mu jen bílou jeho hlavu lysého temene, schýlenou ke tlusté knize s jakýmisi obrázky, opřenou o dlaň mozolovité, žilovaté ruky. Starý Žalman byl do čtení zabrán tak, že hocha sousedova ani nepozoroval. Ten stál a upíral v dětské své zvědavosti oči na čtoucího starce, na knihu, až pak sebou trhl jako zajíc a to, když Žalman se hnul, aby naslinil prst a obrátil list. Nežli se však stalo, byl už František za plotem.

Pak se dostal do tajemné jizby sousedovy mimo nadání. Bylo na jaře po tom selském pozdvižení. František si zašel zase do sousedovy zahrádky, ovšem v čas, kdy věděl, že ho tatík neuvidí; a tu se mimo nadání otevřelo okénko, bílá hlava sousedova jím vyhledla, a juž zapředen hovor; pak si Žalman hocha pozval do světnice. Bylo to dost vzácné, neboť on nezval nikoho, a Věková, když se jí synek svěřil, kde byl, řekla, že to div divoucí, ale že ho, Františka jako, nepozve, jen co bude trochu větší.

Od té návštěvy stalo se, že František častěji si zašel do sousedství, a čím dále tím jistěji a směleji. Někdy zůstal na zahrádce nebo u potoka pod olšemi, nebo u okénka, jež za parného léta Žalman otvíral, někdy také obešel stavení a tmavou síní pěkně do světnice. Hochovi se to líbilo. Žalman, měl-li pokdy, nebo bylo-li mu po chuti, vypravoval, co hocha těšilo, nějakou povídačku divnou, pohádku, ledacos, aneb odpovídal na četné a divné otázky čiperného hošíka. Nad jednou se však zamračil a nic mu na ni neodpověděl. František totiž nezapomněl na onu tlustou knihu a její obrázky, jež byl zahledl. Po každé si na ni vzpomněl, když přišel k Žalmanovi, a po očku pátral, neshledne-li ji někde. Ptáti se přímo, toho se nemohl nějak odvážiti, neboť vzpomněl si po každé na matku, co ta mu řekla. Ale jednou zvědavost přece zvítězila. Zeptal se na tu tlustou knihu, vlastně se podřekl pro její obrázky… A tu již bylo pozdě, že si vzpomněl, že mu matka, kteréž tenkráte pověděl, jak viděl Žalmana čtoucího, nařídila, aby mlčel, aby se o knize té nikde ani nezmiňoval. Ovšem tenkráte nevěděl proč, a nerozuměl matce, že tak činí z útrpnosti se starým sousedem, aby nebyl uveden do nových nesnází a trampot, jichž už dosti užil pro knihy.

Jak se podřekl a na matku si vzpomněl, zarazil se, zarděl, ale již také Žalman upřel na něj zapadlé své oči, a nezbylo, nežli s pravdou ven. Hoch pověděl, že viděl ho u tlusté, staré knihy s obrázky.

„A cos více viděl?“ ptal se přísné Žalman.

„Nic, nic —“

„Kam jsem ji schoval? —“

„Já nevím, já jsem od okna utekl —“

„Jak jsem ji dával do truhly, viď, nezapírej,“ zkoumal staroch.

„Já nevím —“

„Ale doma’s pověděl —“ vyslýchal dále Žalman.

„Mamince —“

Frantíkovi bylo nějak úzko. Žalman mlčel, hleděl zamyšlen, pak zase na něj oči upřel, chtěl něco říci, ale zamlčel se. Toho dne nejmladší Věkův divně odcházel od starého Žalmana. Cítil, že je soused rozmrzen, že se stal z něho takový bubák, jaký byl k jiným. A také ani neřekl „přijď zas“, jako jindy vždycky říkával. Doma se však Frantík matce nepochlubil.

Druhého dne se ani na zahrádku neodvážil. Jen u plotu stál a civěl a čekal, zahledne-li ho Žalman a řekne-li co. A Žalman, jda s konví k potoku (neboť bydlil sám a sám, a všecko si sám udělal, uvařil, vypral, poklidil) nejspíše ho nezahledl, protože na něj nezavolal, jako jindy. Nebo nechtěl.

A více se pak František k sousedovi nedostal. Bůh milý ví, jak se stalo, ale stalo se, druhého dne viděli od Věků jíti k sousedu Žalmanovi pány, komisi; byl v ní pan páter, kaplan, a nějaký cizí kněz, povídali, že z Prahy, a dva konšelé s drábem, a ti zrovna k Žalmanovi nic netušícímu do světnice.

Kramářovi Věkovi nebylo to nic divného; před lety takové komise byly tu v sousedství každou chvíli.

„Jdou si pro knihy,“ prohodil Věk, „dostali bez pochyby vítr, že má zase nějaké z Berlína —“

Františka zrovna bodlo, když uslyšel o knihách. Vzpomněl hned na tu tlustou, starou s obrázky. Svědomí se v něm hnulo. Když matka vyšla ven, plížil se za ní a vyznal se jí, co vyvedl u Žalmana.

„Nešťastný hochu!“ zvolala matka. „Najdou-li co, bude to na tobě, na nás. Žalman bude mysliti, že skrze tebe, že my snad — žes pak nemlčel.“

A jak se pak křižovala, ovšem že stranou, aby muž neslyšel, když se na večer k nim doneslo, že komise u Žalmana nenašla žádných českých knih z Berlína propašovaných, ale starou bibli.

„To byla ta —“ řekla matka Františkovi a dodala: „Jaký on je, on sotva uvěří —“

„Bible! Bibli mu vzali, starou bibli!“ znělo hochovi, a od kamarádů uslyšel, jak vypadala, neboť ji viděli u drába jenž ji odnášel.

Také mu znělo, jak matka, uslyševši o tom řekla: „Ten bude míti zármutek.“ Tížilo jej to, i to, že se bude starý Žalman třeba na něj zlobiti, že ho juž více k sobě nepustí. Ale ještě toho večera dostal se k sousedovu stavení, až k jeho dveřím, dále však nikoliv. Matka totiž, jak se setmělo, vyklouzla ze stavení a zadem, aby ji nikdo na ulici nepotkal nebo nespatřil, protáhla se plotem, jak jí ukázal František, kterému tajně pokynula, aby šel s ní. Nikdo z domu o jejich výpravě nevěděl.

Přešli zahrádkou pode stromy, kolem Žalmanova stavení až se zastavili na jeho druhé straně u dveří. Branka i hořejší půle byly zavřeny. Věková přistoupila tiše, nepozorovaně k oknu a opatrně jím nahlédla. Frantíkovi bylo úzko, a zvláště když se také podíval. V černém skřipci železném do zdi zaraženém dohořívala louč. V jejím světle spatřili starého Žalmana stranou u stolu sedícího. Ruce mu ležely na tabuli volně sepjaty. Ale jistě se nemodlil. Tvář jeho vypadala tuze přísně, zamračeně, rty byly pevně sevřeny a oči hleděly pochmurně před se, do prázdna. Bylo tam ticho, jen kvapný tikot zčernalých hodin bylo slyšeti.

Ale škubl sebou, jak Věková zlehka zaťukala na okno; škubl sebou a rychle vstav, vytrhl oharek ze svícnu a šlápnuv na něj zhasil. Ve světnici nastala tma. Věková klepala na novo.

„Kdo je to?“ ozval se Žalmanův hlas.

„Já sousedka Věková —“

Žalman se hned neozval. Byl zajisté překvapen; až pak se otázal:

„Co chcete?“

„Ráda bych s vámi mluvila —“

„O bibli?“ ozvalo se uvnitř trpce s výčitkou.

„Ano právě proto jsem přišla —“

„Jen si jděte na faru, se mnou juž nemusíte o tom mluvit; a cestou se zastavte na hřbitově, u hrobu nebožtíka děda vašeho, a řekněte mu, že ta bible, co z ní tak rád čítal, když si ji od nás vypůjčil, bude upálena jako všecky knížky jeho i mé — a povězte mu, kdo teď vyzradil tu bibli — jen mu to povězte, a dědek váš se v hrobě obrátí —“

„Sousede!“ zvolala Věková. „Pro Boha, otevřte a poslyšte —“

„Nepotřebuju víc slyšet. Vím dost. Vzali mně to poslední, mou jedinou útěchu. A proč —“ ozval se hlas nějak prudčeji, jako by zlostně, „proč jste sem přišla? Proč se omýváte, když vás nikdo neviní a nešpiní? Jen si jděte —“

Všecko bylo marno. Nadarmo Věková ještě znovu žádala, aby ji vyslechl, nadarmo znovu ťukala, nadarmo se dovolávala chlapce, kterého s sebou přivedla. Ustala pak, když starý Žalman se juž neozval, když poznala, jak bouchl dveřmi, že vyšel ze světnice, bez pochyby na půdu, aby ji nemusil slyšeti.

Vrátila se domů s nepořízenou, nakázavši synkovi, aby se ani slovem nezmiňoval, kde byli a jak pořídili. Té noci nemohla kramářka dlouho usnouti. Hnětlo ji, v jakém ji má soused podezření. Sic se mu nedivila, nebo zajisté nikdo nevěděl o jeho bibli, které si uhájil, když všechny jiné knihy mu vzali, leda malý Frantík. A od toho zvěděl, že doma o té knize povídal jí, matce své. Té nešťastné náhody! Komise přišla v zápětí, v nešťastnou chvíli. Jindy by si té komise sousedka tak tuze nepovšimla, nebo Žalman byl ustavičně v podezření a pozorován, třeba že se ke katolické víře přihlásil. Věděliť o něm, že má divná spojení s těmi, kteří pro víru za hranice, do Slezska nebo do Berlína utekli, a že tajní kazatelé a knih roznašeči mívali v něm podporu, ochránce, ba i přechovavatele. Proto se mu dostalo přezdívky „Perlinčan“.

Ale že dnes upadla u souseda v takové podezření, jako by ho byla zradila, to ji hnětlo, i to, jak jí děda vyčetl a řekl, že se dnes v hrobě obrátí. Byltě její děd také tajným nekatolíkem, a ještě její matka, jakkoliv si vzala přísného katolíka, ráda si zazpívala, jak jen mohla, zbožné písně starobratrské, které také ona po ní zdědila a ráda zpívala. Tak se stalo, že Věková jako její matka nikdy tak nesoudila o tajných nekatolících jako většina ve městě, a že zvláště měla soucit se starým Žalmanem, jenž k jejímu dědu chodíval, a jenž po té — to juž děd Věkové byl na pravdě boží — tolik zkusil, když ho vzali na kancelář, tam ho pro víru vyslýchali, i jeho dospělého syna Václava, když ho u apelačního soudu odsoudili k jednoroční těžké práci obecní a syna z trestu na vojnu odvedli.

Tenkráte byl už Žalman vdovcem a od těch časů zůstal sám a sám. Nebo syn se z vojny nevrátil a juž několik let nebylo po něm potuchy. Jistě že zhynul za té sedmileté vojny.

Od těch časů, kdy tolik neštěstí přišlo do sousedství, Žalman nějak na lidi zanevřel; zvláště po tom krutém potrestání, že nechtěl hned odříci se své tajné víry, chodily přes tu chvíli k němu komise, že mu pobraly všechny jeho knížky, a ty s jinými jinde, hlavně po vsích pobranými, spálily veřejně na ohni před sv. Janem Křtitelem, když pálili čarodějnice a zlé moci.

Věková vždycky měla s ním účastenství a upřímně ho litovala, i pro to neštěstí i pro to, že býval známým jejího děda i že sama pocházela z rodiny měvší takové přesvědčení náboženské jako Žalman. Ovšem že nemohla tohoto svého účastenství mu dávati na jevo, jednak k vůli lidem, jednak k vůli muži svému, jenž měl jednání sousedovo za nerozumný vzdor a zbytečnou tvrdošíjnost.

A nyní ten staroch opuštěný, jemuž vzali to poslední, nebo Věková přece ještě cítila a trochu rozuměla, čím mu byla bible, myslí si, že ona ho zradila!

Snažila se pak ještě dvakráte, aby s ním promluvila, ale staroch, jenž roztrpčen pronásledováním kolikaletým skoro nikomu juž nevěřil, nechtěl ani jí ani jejímu chlapci věřiti. A neuvěřil. Kdykoliv se mu přibližovala, vzdálil se ihned nebo ukryl.

Františka to také všecko mrzelo, nejvíce ovšem proto, že bylo po toulkách ke starému sousedovi, jež se mu staly velmi milými. Zvláště pak pevně mu v mysli utkvělo, jak starochovi tu hrubou starou knihu odnášeli a jak večer byl u něho s matkou. Dlouho mu zněl přísný Žalmanův hlas ze tmy matce jeho odpovídající, a mnoho se jí také vyptával na starou knihu, o kterou se dály takové věci, i uvažoval dětským svým rozumem, co že to je ta bible, pro kterou páni trestají a pro kterou starý Žalman tak vyváděl a se zlobil.