F. L. Věk/I./I. Počíná se od Adama

F. L. Věk/I. Alois Jirásek
	I. Počíná se od Adama	II. O staré knize s obrázky

Údaje o textu
Titulek:	I. Počíná se od Adama
Autor:	Alois Jirásek
Zdroj:	JIRÁSEK, Alois, F. L. Věk Část 1, J. Otto, Praha 1890 Národní knihovna České republiky
Vydáno:	Praha: J. Otto, 1890
Licence:	PD old 70

Náš hrdina narodil se šestého roku po skončení války sedmileté, a to dne 11. měsíce dubna, jak lze doložiti sežloutlým latinským listem křestním, opatřeným tříkrejcarovým, černým kolkem, v jehož poli se ještě pěkně na zadní nohy staví náš český lev.

V témže listě křestním, podepsaným čestným kanovníkem a děkanem Josefem Janem Řehákem i jeho pečetí opatřeným, lze se dočísti, že kmotrem byl František Havránek, „Chori et Scholarum rector“. Tak po latinsku plně a zvučně zní; obecně tenkráte „kantor“ říkali. Po tomto svém kmotrovi byl novorozený klouček, nejmladší dítě Josefa Věka, kramáře a souseda města D** v kraji Hradeckém, nazván Františkem. Proč potom, když dospěl, psával za F. ještě také L., to se vysvětlí teprve skoro až na samém konci.

Když se s ním ode křtu vrátili a vedle velké světnice v sedničce, kdež odpočívala matka šestinedělka, sňali pokřtěnému kloučku, silně plačtivému, zlatou křestní karkulku a rozbalili růžovou peřinku, nalezli ve květovaném, vyšívaném vínku uměle složený papír, dosti tuhý a jadrný, a v tom papíře dvourenčník jako nový, právě ražený, čistě se lesknoucí. Na dvourenčník ten pak záhy došlo, a jen papírek zůstal a dochoval se až na toto naše pokolení. To ať zví, co „chori et scholarum rector“ tenkráte na něj napsal a jak si zaveršoval:

Z lásky k tobě w každé době,
můj maličký kmotříčku,
obětuji tobě co w tom psaníčku,
ač wím, že jest maličko.
Awšak přijmi předcy
tento dárek malý
od twého upřímného kmotra
Františka Hawránka
dne 13. dubna 1769.

Po křtinách byla pravá traktace, nebo hody křestní tenkráte slavně odbývány. Byl na té trachtě rozumí se pan kmotr s kmotrou, přizvaní příbuzní a také sousedé někteří. I starý, chromý Tlaskal, jemuž v bitvě u Kolína silně levou nohu zohavili, přiživil se, jak on se uměl všude za takových příležitostí přitočiti.

Jen nejbližší soused starý Žalman nepřišel. Kramář Věk ho nepozval, třeba že s ním měl jinak dobrou vůli a nikdá si neřekli ani špinavého slůvka. Ale Věk byl přísný u víře, a ten tu soused nebyl dobrým katolíkem. Říkaliť o něm, že je tajný nevěrec, takový „Perlinčan“. A také starý Věk věděl, kdyby ho i pozval, že by Žalman nepřišel. —

Dobře, že se počestnému kramáři synek zrovna v tento čas narodil. Nebo kdyby byl o dvě léta později spatřil světlo světa, zle by bylo i kloučkovi snad, a mlsné sousedky nezasedly by k žádné traktaci. Na podzim toho roku 1769, kterého se František narodil, byl korec pšenice za 2 zl., žita za 1 zl. 30 kr., ječmene za 1 zl. a ovsa za 40 kr.

Když příštího jara dali hochovi „kozu“, tu on nedbaje lesku a zvuku stříbrných penízů, velikých i malých, kolem krčku zavěsených, plakal celý den i celou noc. Tenkráte strhla se zrovna taková chumelenice, jako by před vánocemi. Chumelilo se na sv. Josefa i po něm ještě dlouho, tak že byly závěje na mnoho loket vysoké. Sníh pak dlouho zůstal, skoro až do samého máje měsíce, vyležel ozim a všechno jarní setí se opozdilo. Co na polích zůstalo a co vzešlo, to zničily deště, jež v létě řinouti se nepřestávaly. Hubená žeň dala zrno zrostlé nebo dokonce zalklé. Nastala drahota toho roku, a příštího roku, 1771 ještě větší, nebo byl jako jeho předchůdce neúrodný. Tenkráte stál korec žita 12 zl. a pšenice 15 zl., oves pak, jenž byl přede dvěma lety za 40 kr., stál nyní zlatých sedm!

Tenkráte zmizely z přítruhle u Věků všechny stříbrňáky, veliké i malé, jež se naposledy leskly na prsíčkách malého Františka. Zmizely ty i jiné, a zmizel tenkráte také onen vínkový dvourenčník. Byloť zle a „dvanáctizlatová drahota“ dokročila také na Věka kramáře. Nic se netržilo, nevelká role k jeho stavení příslušná nic nedala, a tak co bylo zašetřeno, všechno se přisadilo. Pak už ani to nikam nestačilo. A třeba že u Věků nebylo tak zle jako jinde, aby ze zoufalství stavení opustili, jako se tenkráte zhusta dělo, třeba že nepekli chléb z otrub, kůry a kořínků a nepářili kopřiv a pýřavky, přece bylo u nich hodně zle. Chléb, jehož bývalo jindy do syta, stal se ve stavení vzácným, a přihodilo se nejednou, že děti pro něj plakaly a nebylo ho.

Ze všech nejlépe se měl ještě dvouletý František, t. j. on hladu zkusil nejméně. Staralť se Věk a ovšem žena jeho nejvíce, aby malé klouče do syta se najedlo, třeba že se tak nemělo jako starší dva bratři a sestra, když bývali jeho věku. Z toho ze všeho si František, když dospěl, nic nepamatoval a také v mysli mu neutkvělo, jak za obecným hladem přišel jiný hořký host — mor, jenž jako po všem kraji tak i v městě D** zle řádil. Také i to vymizelo z mladistvé paměti, jak v ten čas, kdy bylo nejhůře, kdy juž ani jemu, nejmladšímu a mazánkovi, nemohli doma dáti do syta, jak jednou za stavením na dvorku z hladu plakal, a jak tu za plotem pojednou se ukázal starý Žalman, vysoký nahrbený, holého temene, kolem něhož povívaly bílé vlasy, muž vážné, ano zachmuřené tváře, a jak na něj zavolal:

„Chce se ti jísť, viď?“ a juž skrze plot mu podal skývu černého chleba.

Na to chlapec ovšem zapomněl, i na to, s jakou chutí tenkráte skývu černého, těžkého chleba shltal, jako by z mandlí byla, tenkráte i pak ještě několikráte. Později však mu to matka častěji vypravovala, i to, jak starý Žalman ihned ze své zahrady zašel do stavení, když ona spozorovavši, jak přilepšuje jejímu nejmladšímu pískleti, jala se mu děkovati, aby ho Pán Bůh pozdravil. Nechtělť soused o tom ani slyšeti. Z toho však bylo, že se pak František starého, zamračeného Žalmana tak nebál jako bratři, sestra a děti ze sousedství, že neutekl, když soused přesvědčiv se dobře, že ho nikdo od Věků nevidí, přistoupil ku plotu, dělící jeho zahrádku ovocnou ode dvora Věkova, a dal se s klučinou do hovoru. Lidí se jinak, jak mohl, stranil, tak že mu i „bubák“ říkali. Přezdívka tato zobecněla zvláště u dětí, vedle „Perlinčana“. Starý Věk tuze rád o tom neslyšel, jak se má k jeho nejmladšímu, žena však mu to vždycky vymluvila, poněvadž Žalmanovi nemohla zapomenouti, jak za té drahoty jejího Františka sytil, sám nemaje do syta, a jak s hochem vždycky pěkně mluvil a jednal. Také měla s Žalmanem útrpnost proto, co ho juž na tom světě stihlo. Přesvědčení náboženské jí nevadilo, a to pro ten soucit s ním a také pro to, že nezapomněla, z jakých knížek ještě její dědeček se modlíval i zpíval, a že Žalman často u něho býval. —

První, nač se nejmladší Věk sám pamatoval, bylo, že měl novou zelenou kamizolku a zelenou čepici, a tak vystrojen že šel s matkou přes pole, bez pochyby že do sousední vesnice k nějakému známému na posvícení. To juž dobře nevěděl, a jen to mu z veškeré té cesty v paměti utkvělo, že slunce krásně svítilo a že bylo na podzim. Šli loukou a tu že pojednou se matka s ním zastavila u nějaké tmavé tůně vodní, nad níž staré olše rozkládaly husté své koruny. Pamatoval, jak se držel matčiny sukně a jak se k temné hladině vodní nachyloval a jak matka zdrževši ho řekla:

„Vidíš, Františku, tadyhle bych se byla před čtyřmi lety utopila. Hledala jsem tu koření, sklouzla jsem a juž jsem byla v tůni. Topila jsem se, a juž jsem myslila, že bude po mně, nebo nikde nebylo ani človíčka. Ale jak jsem k Pánu Bohu volala, přiběhl nějaký člověk, byl cizí a šel kolem, a ten mne vytáhl. Za tři neděle po tom jsi se ty narodil. A tak si to pamatuj, jak mne Pán Bůh zachránil; a teď se tu na poděkování jemu pomodlíme.“

I klekla před olšemi u tůně, a František sepjal také své drobné ruce a říkal otčenáš i zdrávas, což už dobře uměl.

Druhé, nač se nejmladší Věk sám, a to dobře pamatoval, bylo, jak jednoho dne, záhy na jaře všecko město bylo poplašeno, jak lidé ze stavení vybíhali na ulici, jak otec na rychlo zavřel krám i dvéře domovní, jak z náměstí ozýval se pustý ryk a hluk a jak pak jejich, Novoměstskou ulicí, hnal se veliký zástup sedláků.

U Věků se dívali na ně z okna, a František si dobře pamatoval, jak rozzuření ti sedláci v kožiších dlouhých i krátkých, ve vysokých beranicích s pentličkami hrozivě křičeli a mávali obušky, mezi nimiž se také probleskovaly šavle i kosy a také sem tam puška se mihla. Také si František pamatoval, jak se pojednou před jejich stavením zarazili, jak se matka i otec lekli, ale jak otec nahlas zahuboval, když poznal příčinu toho.

Vyšelť vedle soused, starý Žalman, tak jak byl doma, nic na hlavě, a ten sedláky zastavil a něco se jich dotazoval. Co, rozuměti nebylo, aniž to, co Žalman ku pobouřeným sedlákům promlouval, jako by kázal.

„Nemá toho dost, co juž mu dali!“ opakoval Věk kramář ve své světnici. „Chce ještě na šibenici nebo na kolo, jako tu ti všichni —“

Ale v tom hromový křik zarazil všechno jeho horlení, křik, jenž okny zatřásl, a jímž zbouření sedláci odpověděli starému Žalmanovi. Pak se dali zase do kroku a hnali se dále k Novému Městu jako bouřící mračno. Ještě za dobrou chvíli bylo slyšeti jejich hulákání, křik i zpěv, jenž vyzníval divoce.

A to si nejmladší Věk také dobře pamatoval, jak večer toho dne vyběhli všichni od nich ze stavení jako sousedé, jak se všichni skupili u sochy sv. Jana Nepomuckého, jež stála na malém travnatém prostranství přes cestu zrovna proti Věkovům, a jak tu všichni pozorovali noční nebe, po němž se rozlila veliká, strašná záplava ohňová.

Všichni byli jedné mysli, to že sedláci zapálili, že jistě hoří nějaký panský dvůr, jenž jistě není poslední, a že bude boží dopuštění, povstanou-li všude sedláci a budou-li se tak všude mstíti na svých vrchnostech. Staří si také při tom vzpomněli, aby Pán Bůh nedopouštěl, aby tato rebellie nebyla taková jako ta, o níž od svých dědů slýchali a která skoro zrovna před sto lety po Čechách zuřila.

Dlouho stáli u statue, záplavu pozorujíce, a když se pak domů ubírali, řekl Věk své ženě:

„Proč pak teď Žalman ze stavení ani nekročil, aby se podíval, co sedláci dělají? Bez toho je štval a pobízel. Jsem rád, že jsem z toho, co k sedlákům mluvil, neslyšel ani slovíčka.“

U souseda byla v oknech tma. Ale on nespal. Byl venku za stavením na zahrádce, svažující se zvolna ku potoku, kolem jeho a kolem Věkova stavení v zadu tekoucímu. Stál pod starou hruškou a upíral zraky své na nebesa, na nichž míhala se a třásla děsivá zář, slábnouc a zase na novo vyšlehujíc a po nebi se rozlévajíc.

Věková ho v tu chvíli viděla. Šla se na dvorek ještě podívat, je-li chlívek dobře zavřen a tu zahledla souseda nehnutě stojícího, záplavu pozorujícího. Do tváře mu ovšem neviděla. Sousedka ho chvilku pozorovala.

„Ten jistě pánů nelituje,“ pomyslila si. „A jak by také. Nalili mu dost hořkosti do srdce a zármutku ještě více. Kam by se dělo!“