Evropa/Zpěv třetí

Evropa Svatopluk Čech
Zpěv druhý	Zpěv třetí	Zpěv čtvrtý

Údaje o textu
Titulek:	Evropa - Zpěv třetí
Autor:	Svatopluk Čech
Zdroj:	ČECH, Svatopluk, Evropa, Praha 1886 Online na Internet Archive
Vydáno:	Praha, E. Valečka 1886.
Licence:	PD old 70

V „Evropy“ hruď se ostychavě kradou
paprsky dne okrouhlých skulin řadou
a slabě psanců ozařuji směs.
Podlaha vlhká zdvihá se a sklání
i stěna lodní v stálém kolísání
a v ucho šumí věčný vody ples,
jak uzpívat by chtělo svaté moře
v sen hluboký vyhnanců těžké hoře.
A klidny napohled jsou jejich davy —
hovorem všedním potichu se baví.

Než časem zpytavé své zraky věsí
na čupřinatou hlavu mohutnou,
na skráně běl, jež s dumou urputnou,
jak čelo sfingy vyniká z té směsi.
Ba, sochy líc to, rysů kamenných,
v níz nedočteš se víry, touhy, lásky,
v níž zůstavil jen chladné, hrubé vrásky
vyhaslý požár vášní plamenných.

Přec tajný oheň plápolá v tom hrobě.
Viz, chvílemi se temných očí pár
za svislým vlasem nítí v blesk a žár
a divoce se koulí v mocné zlobě.
Ký záměr ve chvíli té Roland kuje?
co mraoné obočí mu vymršťuje?
a jaky blesk mu chiuurnou letí duší?
nejeden bádá druh a vsichni tuší.

Nadarmo Pavel v temném ústranní
klid těšivý, samoty půvab hledá.
Již host si nezvaný mu k boku sedá
a pěknou hlavu skloniv do dlaní
šepotá opět, stokráte co šeptal:
jak prapor vlál, jak pokryly se kosy
kanoucí krůpějí nachové rosy
a komoň válečný jak trávu deptal,
jak zbraní nepřátel ti, oni padli,
jak břízy vyrostly, kde rodný stával dům,
a v parku ze as břečťan polosvadlý
obtáčí soch a vodotrysků rum.
Že rád by zabloudil ve svitu lunném
v kraj daleký, kde býval šťasten, mlád,
a s milenkou unášen lehkym člunem
jak druhdy veslo na kolena klad'.
Jeť toulavý to dálné Polsky syn.
Již konec toulky, konec na vše časy.
Jak stal se druhem bohopusté chasy
ten romantický, sešlý paladin
se škapulířem za ňadry? Či duchem
neklidným hledal boj a rozkoly
a dobrodruzství, bouř — ať kdekoli
a jako buřňák veselil se ruchem?
Či Ihostejno mu bylo, zač se rděla
ruměncem krve otců karabela?

Teď k rybce v dlani lysou kloně hlavu
kmet shrbený se přidružil k nim z davu.
„Hle, poeto! Za haléř slávy kus
jsem sobé koupil. Druh to z brusu nový.
Hle, průsvitný ten živok fialový,
jak božsky něžný utvořil jej vkus!
Ó Muzo stárnoucí, tam ponoř sítě
v tajemnou hloubku, lesklý pod azur,
kde snivý Neptun v růžném polosvitě
kraluje uprostred svych plachých stvůr;
tam vylovíš si skvoucí perly pravé,
báj čarokrásnou obraznosti zdravé.
V plen větrům zaneoh mizivé své stvůry,
oblaky mystického kadidla,
mdlou lásky sladkost, romantické chmury,
z antických škorní vyzuj chodidla;
hod' stranou vše, co lidský piplal duch,
v přírody vrať se krásný, svěží Iuh.
Vstup nohou smělou v potápěče zvon,
ber koralů se lesem, hvězdných květů,
kde žasnoucím tě zrakem změří v letu
podivných tvarů nesčíslný shon;
neb vyhoupni se lehce pod balon
a vznes se rázem nebes pod oblaky,
bouř pod nohou, nad čelem hvězdný týn
a v hrůze svaté nadšenými zraky
v propasti hledej zeměkoule stín.“

Nihilista.
Oj, směšno mi to vědátorů plémě,
s heřmánkem v torbě, s věncem motýlů,
hynoucích trýzní, na klobouku lemě,
když z lesního nám káže pahýlu !
Příroda spasí vás! V té bibli čtěte.
Nuž rcete, vy co zbádali jste v ní?
Kde vajíčka co snáší, jak co kvete,
kolika kyvy loutny struna zní.
Nebesa pokryli jste číslic řady,
zem rozdělili v názvů myriady.
Nuž dobrá: spočetli jste bible slova.
Než kde duch posvátný, jejž v sobě chová?
Vzal třísku děd, nasadil okulár
a rozštípal ji třísek na tisíc,
a z každé třísky nových třísek pár,
až nezbylo mu v suché dlani nic.
Prozkoumal světlo zašlých oběžnic
a ví, ze řadu let tam svítí nic.
Nuz s mudrcem jiz rcete z přímých plic,
že ví to každý z vás, že neví nic.
Dál robte stroje nové, šrouby, vesla —
jen kněžím nepleťte se do řemesla.

Jiný z davu.
Oj, nechte si své básně, vědy, dumy,
i vtipy pusté, planých řečí sumy.
Jeť nejprve a nad vše lidstvu třeba
jen chleba, chleba!

V tom Roland povstal. Rázem tichnou davy.
Vše kouzlem upoutal zrak jeho tmavý,
planoucí hrozně. Šepot jeho rtů
zní ztlumený jak hukot bouře dalné:
„Dnes kyne čin! Buď jarmo střásti žalné,
pochopů zdrtit bídnou kohortu,
neb v krvi klesnout přes paluby lemy —
slavnějsi smrt to skonu za mřížemi!
Vše uchystáno — spojencem nám zrada -
zbraň poskytne — otevře východy —
až dennice nad mořem svitne mladá,
pozdraví bohdá vlajku svobody!“

Zableskly nadějí se zraky steré,
odvahou, bázní chvěl se věznů tlum,
zažnělo „hurrá“ do prostory šeré
dušeně, hlucho jako vlny šum.

Noc nad vodou. Stožárů blednou rysy,
s nich plachtoví jak černá chmura visí.
Na lodi denní utajil se nich,
jen sumná kol se rozrážela vlna
a moře píseň věčná, tajuplná
podivnou bájí uspávala sluch.
Pod stropem kajuty světélka znět
vyšlehá, hyne v křišťálové kouli,
skotačí, těká, do sebe se choulí
a znovu rozpuká jak zlatý květ
A v prchavém tom stínu, světel reji
s dřímotou v oku, na rtu šept a smích
Angela s Gonzagou se volně chvějí
v lehounké přízi loží visutých.
Po snězných ramenou se rozlil jarý
prstenců havraních i rusých tok,
a v muselínu měkkém tílka tvary
svítají kradmo z drobných sítě ok.
Angela prosí: Gonzago má drahá,
povídej něco! Stesk mi k srdci sahá.
Tu Gonzaga zpomínkou v dálku letí
a šeptá báchorku, již zrodil jih,
již šepotá si národ hnědé pleti
pod chatou z kůry, v hájích palmových …

Angela.
Pst, Gonzago ! Zda slyšíš — ? Ustaň přec!

Gonzaga.
Toť vlna opřela se v lodi plec.

Angela.
Jak burácí to z hloubi výš a výš,
noh sterých dupot, hlomoz — neslyšíš?

Gonzaga.
Snad poplašila mužstvo bouře náhlá!

Angela.
Slyš, kroky odevšad! Zmatený hluk,
znamení píšťal pronikavá, táhlá,
a zbraní, střelby promíchaný zvuk —

Gonzaga.
I děla rachot, boufe zlobných křiků —

Angela.
Úpéní, jásot, otce mého hlas —

Gonzaga.
Již vzhůru tam, vytrhnu z roucha dýku —

Angela.
Ach, madonno, spas otce mého, spas!

Vyletly dívky na palubu vzhůru
a zřely v boj a plamen, plachty, dým,
jak hrdličky dvě z krovu v bouřnou chmuru,
stuleny k sobě, okem zděšeným.
Svítilny rudě v plachtách sem a tam
porůznu visící, pochodní plam
příšernou září, matnou oblévaly
bojiště těsné; paluby již půl
zástupy vězňů vzteklých pokrývaly
a nové rodil jestě lodi důl
jak sopky jícen. V šeru houfy jich
se zadní vlní. Tváří zjitřených
směs divoká se s bledým noří rtem
pod rozedrané plachty okrajem,
a jini skoky vrhají se Ivími
do zbroceného krví prostoru,
kde lodi velitel se s branci svymi
hotoví pozdě, darmo k odporu.
Loď zradou ztracena. Ač psanců roje
jen různo bambitku a břitkou zbraň
do divokého prinaášejí boje,
však zoufalství jich sílí zrak a dlaň.
Již v hrozném věnci povalených těl
sám strmí tu „Evropy“ velitel.
Hrdinná krása v zimním vděku svém!
Nad staré hlavy létavými sněhy
dlan pevná blýská břitkým čepelem
a v oku mladistvé se nítí žehy.
Teď chví se, klesá šedý hrdina
a přeseň tlupa bouří zločinná.

Zoufalý výkřik. Klesá Angela,
než nedopadla. Mladý psanec skokem
ji pevně uchvátil, podepřel bokem
a v hrud' mu klesla hlava omdlelá;
na bedra Pavel sladkou pojal tíži
a pod palubu s plenem svým se níží.

Než Gonzagy vzkypěla jižní krev.
Dlan její v ňadra sklonila se letem
a s bezpečným se zdvihla amuletem -
ozdobnou dýkou. V oku plá ji hněv,
již do vřavy se chylí — sličný zjev!
Jak hádě hravé, peřesté kol těla
jí vlaje rozpoutaný indský šál
a z vlasů havraních do ňadra, čela
déšť penízků se zlatých rozsypal.

Však náhle Polák, v rudé plana záři,
jí v cestu vstoupil s usmívavou tváří:
Oj, krásná Valkýro, kam bouříš letem?
Kde dýky cíl? Jak ozdobný to skvost:
modravý čepel pod stříbrným květem,
přec ku hře s věčnosti té hříčky dost.
Nuž, jiný terč-li se vám nenabízí,
zde srdce moje, rytířské a ryzí.

Při lehkých těchto slov žertovném zvuku
Gonzagy vázne krok, uklání ruku
a dýka pádem na podlaze zvoní.
A s dvorným Polák úsměvem se kloní
i rámě nabízí:

Aj, krásná slečno,
pospěšme stranou: zlá tu hudba zvučí,
kol ucha mouchy olověné bzučí
a štípnutí jich valně nebezpečno.

V tom kulí zasažen, si na hruď sáhl
a potácel se, klesl. V pádu stáhl
dlaň její sladkou, již byl lehce jal,
na mroucí ret a hlavu pochoval
jejího roucha pestrých do záhybů;
i sklonila se nad ním v leknutí,
vsak zaslechla jen: „Vislo!“ šeptnutí,
a v bledou patří líci, mrtvou, bez pohyhu.

Dozuřil boj a krví zbrocený,
krvavou plachtu, rozedranou v cár,
pozdvihl Roland. „Vzhůru na stožár
svobody svaté prapor červený!“