Evropa/Zpěv druhý

Evropa Svatopluk Čech
Zpěv první	Zpěv druhý	Zpěv třetí

Údaje o textu
Titulek:	Evropa - Zpěv druhý
Autor:	Svatopluk Čech
Zdroj:	ČECH, Svatopluk, Evropa, Praha 1886 Online na Internet Archive
Vydáno:	Praha, E. Valečka 1886.
Licence:	PD old 70

Když před tebou se měkce tulí
ku krásné tváři krásná tvář
a zrakem blyská, rtíky špulí —
nesnadno čísti breviář.

Na klíně kniha, vánek listy hraje
Zrak těkavý jich bloudí přes okraje.
Aj, sluho boží! do rezavych spon
jiz uzamkni roj žalmů, antifon.
V záhyby přísné marně čelo sbíráš,
nadarmo s oka hříšný sen si stíráš
a v dlaně lysou pohruzuješ leb —
jiz konec žalmů, konec modliteb!

Jak hrdličky se tamo k sobě tulí
dvě dívky v hnízdě zamotaných Ian,
a hledí kolem v jasně rozplynulý,
houpavý, zelenavý ocean,
jak vln se stádem laškujícím zmítá,
s blankytným nebem splývá jeho kruh,
a zamodralý v dálce vodní luh
jen racka perutí kdes bíle zkvítá.
Zrak po nebí se toulá bezoblačném
a klesá snivě ve průsvitný brod,
kde z hlubiny se lehkým zdvihá mračnem
hemživych rybek nesčíslný rod
a nazpět v tajemná se noří bezdna —
té vodní noci mlhovina hvězdná.
Již nasytil se dívek čilý zor
vln jednostejné hry, obláčků honu,
nádherných slunce východů i sklonů
a toužebně se vzpírá na obzor.

Jak rozličný jich půvab! Jedna z děv
severní tiché krásy čistý zjev.
Jí z oka blankyt usmívá se slunný
a měkký oblak světlých prstenů
kol tváří vnad, jak bílé kolem luny,
se k okrouhlému sklání ramenu.
Kol tílka hedbáv bělostný se klade,
stříbrných květů na něm lehký dech;
jak říza sněhová kol jedle mladé
v bohatých k zemi splývá záhybech,
a safír tam, tu démant po něm hraje
jak bludné jiskry sněhového kraje.
Tot obraz milostný, jejž u náhradu
bůh poskytl nám synům severu
za cizích květů čaroskvoucí vnadu,
za mocné kouzlo jižních večerů;
toť onen zrak, jak hvězda v jezeru,
jenž v duše krásné tajiny se hloubí,
v němž plachy stud se s ohněm lásky snoubí
tot kadeř světlá, nad níž jasně hoří
koruna našich nejvzácnějších dum;
toť královna, již na křídlatém oři
vznášíme písní, písní k nebesům!

A jiný půvab po družce se stele.
Horoucí krupěj krve cizokmenné
tu v kavkazský se přimísila zdroj,
jí v oku žhavěj' plá, výš ňadra klene
a pletí dvé vyzyvá v krásný boj.
Ač vítězí na líci vnadné sníh,
pod černým vlasem z brvy tmavoskvělé
svou nejkrásnéjší nocí zírá jih,
a tváří červánky i rtíky její
ruměncem planou skvostným orchideí.
Penízků zlatych navlečený řad
havraním vlasem třepetavě blýská
a zlatým deštěm z pod kadeře pryská,
by skryl se v ňadrech, skrýši oblých vnad,
jež přítulně Inou k sobě v muselínu
jak za bouře dvé ptáčků v loubí stínu.
Ztepilé tělo v pestré ozdobě
lehkého roucha vábí, loudí, kyne,
že duch se s těží z objetí mu vine,
do prachu před ním sladké ve mdlobě
s povzdechem klesá vášnivého záru
k milostných nožek neklidému páru.

Oj, rcete mi, kdo zdvihne první kámen
na muže modlitby, že brevíř svůj
zavírá náhle, opojen a zmámen,
ze jako světců dávnověkých sluj
duch jeho hříšným hemžením se plní
opojných vidin, svůdných obrazů,
jež kol temene lysého se vlní
a nedbají slov přísných, zákazů!

Nez dívky netuší, proč temné čelo
tam nad brevířem v dlaň se podepřelo.
Po plachtách, lanoví jich těká zor,
a častěji než jindy, nedočkavý
se na paluby jednom místě staví,
kam někdy psanců vystupuje sbor,
by odměřeným douškem vzduchu, záře
hruď chabou osvěžil a bledé tváře.

Však hustěji než druzí vězeň mladý
tam samoten se noří do ohrady,
tisíckrát křížem těsný prostor měří
a hledí stále v dálku mořských niv
truchlivým okem, temnou pod kadeří,
schromenou ruku v šátek zavěsiv.
Smí delšími okřívat výlety,
nez chasa druhn, s níž se nerad mísí.
Je sláb a raněn, z choroby se křísí —
a skráň mu zdobí vavřín poety.
Ó žel, proč zbloudil?! Proč ze zlaté struny
neladil k poctě děv a rytířů,
vesnických zvonů, tiché v borech luny
neb milkujících v nivě pastýřů?
Proč neopěval bitev hluk a stony,
děj otčiny, vděk jarních večerů,
báj lidu, Bancidy a Filemony —
klassickym veršem v lepém rozměru?!
Proc zlatou pohrd' ořízkou a zdobou,
Proč chválou katedry a dívčí kobou?!
Proč života jen bídu, hanbu, muku
na Parnas zneuctěný divě vlek',
a v harmonii misil božských zvuků
odporný lůzy polonahé skřek
a rudych praporů se věnčil třísní?!
Ted' ruka poklesla a konec písní. —
Ted' za večera na palubě stává
a hledí zamyšlen, jak v topasy
a rubíny si slunko lože stlává; —
též jeho zašel den — leč bez krásy!

Kde mešká dnes? Již nad vodou se spřádá
stín večera. Kde dlí? duch dívčí hádá.
Jak dlouhé dny! Jak život lodi nudný!
Jen voda, mrak a koráb v dálce bludný.
Co činit? Pohlížeti ve hru par,
neb za kormidiem v kypný, sněžný var?
Házeti drobty v rybek lesklý roj,
šachovych figur baviti se skoky,
neb chytat hopkující řádky, sloky? —
Již do dna zábav vyčerpán je zdroj.
Poslední hříčkou nevinné té řady
je vlasti vyvrženec, pěvec mladý.
Procházky jeho v těsném prostoru,
pohledy jeho truchlé v dálku moře,
dny jeho minulé a příští hoře —
jsou předmětem jich tajných hovorů,
a mnohy pohled přes ohradu pílí.
Zda psanec vnímá je? jim rozumí-li?

Dnes dlouho v lodi hlubinách se tají.
V lanovém hnízdě dívky šepotají.

Angela.
Jak žalostné as tráví hodiny
tam dole mezi odsouzenců davy,
uprostřed směsi divoké a vřavy!

Gonzaga.
Ba, příšerné je členem rodiny.
Zda slyšela's, co při večernim čaji
tvůj otec s knězem sobě povídají?
Ze zuřivá ta chasa sloupů les
kácela zdobný, hrdými jenž čely
velebné stavby, vlasti chloubu nes',
že propukala ve vandalský ples,
když krovy hořící, jež věky zřely,
soch bílym deštěm v pádu zapršely.
Že kněží sbor ve smrti vlekla muku,
v mír svatyň vedla tanec zhýralý,
že znesvětila dechem mrzkých zvuků
posvátných varhan cudné píšťaly,
že s madon čela vínek rvala zlatý
a karnevalu ovila je šaty …

Angela.
Ó rci, jak zabloudil ten pěvec mladý,
duch krásou nadšený, v divochů řady?!

Gonzaga.
Ted' pyká s nimi za nesčetné viny.
Krov otců ztratil, háje domoviny,
přátelství, lásku, všechnu žití těchu,
a skloní hlavu k poslednímu vzdechu
pod krutým žárem cizí oblohy
za mříží nelítostnou.

Angela.
Ubohý!

Však na palubu vynořil se právě.
Povstaly dívky, plaše, ostýchavě
zpět pohledly.

Než kněze skráň
se dosud chýlí v nepohnutou dlaň,
a prstů skulinou hled jeho žhavý
jen u nožky se hravé chvilkou staví.
Však jeho duch jak lian jižních plémě
kol tílka dívčího se bujně pne,
lehkýymi pouty po havrani témě
objímá vilně vnady libezné,
a s temene se k nožkám vine zpět
myšlének žhavych purpurový květ.
Rve pestrý šat i závoje i spony
a vidí ňader vlny, těla sníh,
a vidí bez obláčku, beze clony
lahodný soubor vděků rozkošných;
zří nahou nožku, jak se pod ní vlní
jiz nedočkavě křišťálový brod,
a stínem krásy čarovně se plní
průzračná vlna safírových vod,
po růži plovoucí sníh ručky měří,
zrak smavý blýská svislou pod kadeří - -

V tom z podlubí se ozval zvonku hlas.
Rak mořský volá v kardinálském hávu,
mok révy kapské, oranž, ananas.
Kněz brevíř schvátil, povstal, vypjal hlavu
a zašeptal: „Apage, Satanas!“
V dol k večeři se bere vážně, zdlouha …
Pryč, světa přelude! vše marnost pouhá.

Na lodi pusto. U děla jen strážná
obchází postava, kdes v koutku jen
vojín, plavců ruka nerozvážná
křepčící kostky vrhá na buben.
Večerní růže v plachtoví již zvadly.
V šepotu dívky stojí u zábradlí,
jež od psance je dělí. V oblacích
zrak jeho bloudí. Obrátil se maně
a pohlíží k nim truchle, zadumaně.
Umlkly dívky, stojí v rozpacích.
Gonzaga vzhledla tmavou pod kadeří :
rtem lehce pohnula. Smí mluvit s ním?
Aj, nikdo na blízku; již vzduch se čeří
a plachty v něm se vlní jako dým.

I zašeptala rychle: „Pověz, pane,
čím pomoci ti můžem'? Vše se stane,
co v moci naší slabé. Šachy sem
neb romány ti tajně přinesem' —“

Pavel.
Ó diky! ničeho mi třeba není.

Gonzaga.
Chceš přísných, krutých řádů ulevení?
Tam stoji dcera lodi velitele.
Velmocná přímluva. Jen žádej směle!

Pavel.
Nuž volím jedno jen. Té růže sníh,
jenž ve světlych jí září kadeřích.
Toužebným okem zahleděl se na ni,
jak v rozpacích tu stála chýlíc k dlani
hlavinku krásnou v libém polosvitu,
ve zlatě kadeří a perel kmitu.

Angela váhá chvíli, hledí kol —
květ náhle vyrvala ze skrýše jasné,
střelhbitě na rty přitiskla jej krásné
a podavši jej vězni prchla v dol.

Po nebi širokém, nad mořem dalným
prokvetla obloha hvězd rojem valným,
i leskly se tak divně hvězdičky ty malé
a mezi nimi hořel v kráse neskonalé
jižní kříž.