Evropa/Zpěv pátý

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Evropa - Zpěv pátý
Autor: Svatopluk Čech
Zdroj: Google Books (plný text přístupný pouze z USA)
Vydáno: Praha, E. Valečka 1886.
Licence: PD old 70

Ruch bujný na palubě. V čela zpráhlá
jak víno mladé stoupá volnost náhlá,
z omládlých duchů na povrch se klove
záměrů nesčíslných jaro nové.

Dav psanců s volností se snoubí mladou,
opojen všecek okamžiku vnadou,
a zapomíná rázem v loktech jejích,
že neznámých se toulá na peřejích
kdes pod rovníkem, že ta vlna směrná
nesčetné pikle kuje lícoměrná:
závojem řásným potměšile halí
špičáky ostré podmořského skalí,
že s větérkem, jenž lehce plachty zdouvá,
snad o plen bouře zítřejsí se smlouvá.
S výskotem psanci v zrádné hledí toky
kypící sněhem pod korábu boky,
zářivé oči upírají v dáli
a nedbají, ze bouře tam se rodí,
že břehů pustých číhají tam skály
a hejna kříží nepřátelských lodí.

Jen stěží Roland vířivou tu chasu
upoutal mocí hromovébo hlasu:
Oj vzhůru! Práce krvavá nás čeká.
Dobijme houf, jejz do vazby jste jali,
proč do pola jen čin jste vykonali?
Či duch vas obměkly se krve leká?
Či soustrast k oněm sklonila vám ruku,
již v dalnýcn žalářů vás vlekli muku?

Gaston.
Nic o krvi! Již dost jí teklo v boji —
vražděním neposkvrňme ruky svojí.
Zda vstoupit máme ve šlépěje davů,
jež na praporech tmavých nosily
Kristovu světlou, smíruplnou hlavu?
ji krve deštěm znovu rosily?
U vínek mladému-liž dáme dílu
surové vášně, hrubou moc a sílu?
Ó, jiný obraz na mysli mně tane:
zřím budoucnosti kraje požehnané,
kde pod oblaky květných haluzí
bohatvch klasů zlaté moře chrustí,
kde lidé mírní, lepí, smavoústí
kořáním bloudí, štěstí soudruzi.
Jich oči jasné bez závisti vzdechu
v přírody hledí krásný, stědrý sad,
vždyť všechněm zraje, kvete pro potěchu
a všechněm skytá vůně své i chlad;
tu nikdo nevolá: To moje, moje!
tu nezří chudých závistníků roje
v růžovou zdálí boháčovu skrýš,
tu žádná ostný neježí se mříž,
pred nížto děcko slzy hladu lije.
a za níž jablko ve trávě hnije.
Tu všichni svorně o všechno se dělí,
jen láska plní tu, co láska velí.
Zákonů není. Na pranýři tkví
jen jeden mrzký zločin: sobectví.
Žaláře zpustly. Soudce talár tmavý
odložil s boků, přísné s čela vrásky
i kloní v srdce pohled shovívavý,
neláme hůl, vyčitky šepce lásky.
A když se nad tím krajem z večera
zatřpytí nocí hvězdná nádhera,
když tucha divná do srdcí se vplíží
a duch se s tajnou nesmírností sblíží,
tu budoucích těch lidí skupení
přitulí k sobě unavené hlavy
a v hovor splynou družný, šepotavý
jak háje dumavého lupení,
vypoví sobě, co jim vane duší,
co za hvězdnatým závojem tím tuší,
sny o věčnosti, žití básni jiné —
svým každý slovem, jak mu na rty vzplyne.

V tu dobu těsněj hrud' ke hrudi přilne
a na rtech spočinou rty družby sdílné;
ba samo zvíře, láskou zkrocené,
přitulí družněj' k lidskému se boku,
bez plaché bázně ve dřímavém oku
v klín děcku složí růžky zlacené.
I ono dechem lásky okřeje,
sen splní se, jejž Hindu septal snící,
ze všeho světa živok různolící
na božských ňadrech láska zahřeje.
Zdaž lid ten budoucí, až rezavý
meč pluhu jeho pochod zastaví,
poblednuv hrůzou, nepovzdechne sobě:
Tím vraždili se lidé v dávné době?!

Roland.
Oj, snílku bláhový! jak libě znějí
tvé selanky o příštím lidstva ději!
Leč této hudby stébel krátkodechých
společnost otrlá se nelekne!
ba, chceš-li, brachu, v sametový přepych
tvé mravokárné zpěvy oblekne,
příjemné pošimrá se jejich ostny,
s úsměvem pročte zápal jejich sprostný
a k dlouhému je vřadí posléz voji,
prokleti, vzdechů v zlatém stejnokroji.
Ó věř mi, jenom plamenem a kovem
svět obrátíš — ne myšlenkou a slovem.
Hleď, víra! Okaž člověka, jenž věří —
co blesků prošlehlo tou ducha šeří!
Přec ve věčnosti závoj velebný
pop dále tká své bájky šalebný,
z každého cípu tkaniny té svaté
v klín žádostivy mléko dojí zlaté,
nech frčí satiry kol kolem šípy,
nepustí z rukou kouzelné ty cípy.
Dál bude hlupec proto tyčit hlavu
ve směšném pohrdání z lidstva davu,
že zdědil v prádle heraldické růže,
že lépe jí a lepší nosí šat,
že misto práce zívat, hýřit může,
ve vlastních lesích kance, lišky štvát
a najde hlupce, kteří jeho znaku
ponesou slávu na lokajském fraku
a klaněti se budou vůkol síní
do taktu s pagódami jeho skříní.
Ni málo nezachví se písní tvojí
železný společnosti řád i lad,
v němž hovět můž' si každý u pokoji
a jako skřeček plniti svůj sklad,
děkovat bohu, ze má plné měchy
a nestarat se o svych bratří vzdechy.
Vždyť dobře ví to stará společnost,
že Iží je víra její, právo, cnost,
i na rtu jejím Kristův zákon svatý,
že lží je celá od hlavy až v paty,
však její žezlo pravda nezlomí:
tu nevěstku jen smělec ohromí,
jenž rukavici železnou jí hodí —
jen rudým křtem se znovu lidstvo zrodí!

Gaston.
Nuž, bud' si hrdinou, kde boj se nítí,
v hruď bezbrannou však nechtěj ocel rýti.

Roland.
Meč brousil na nás, jím ať katan zhyne!

Gaston.
Ký užitek nám z jejich zhouby kyne?

Roland.
Zavřeme svědků, žalobníků ústa.

Gaston.
A za ně promluví loď tato pustá.

Roland.
Pojednou možné zbavíme se zrady.

Gaston.
A v moři neznámém pomoci, rady.

Roland.
Nač o chudou se s nimi dělit spíži?

Gaston.
Než zhrotí je, s mou tvá se ocel skríží!

Hlasy.
Hej, vari! Stranou! Sudů král se zjeví.

Jiné hlasy.
Buď zdráv nám, vítej, božský duchu révy!

Hlasy.
Již konec nudné poradě a vádě!

Jiné hlasy.
Den tento vína podroben biď vládě!

Roland.
Však prve nepřátel se krví zbrodí.

Hlasy.
Ne ne! Jen sudu krev se dnes nám hodí!

Gaston.
Vzduch bouří páchne —

Jiné hlasy.
Ať si bóra hude,
pak loď i moře s námi tančit bude!

Vystoupil Roland ze soudruhů tlumu,
však pod čelem, zlou hýčkajícím dumu,
zrak jeho bleskem divokým se vzňal
a tento pohled na Gastona slal.
Dávného poznal soka, protichůdce,
s nímž v nejedné se druhdy měril půtce;
potřásl hlavou, zaťal bílé zuby,
v myšlenkách temných sešel v mezilubí.

Též Gaston vyšel z hýřícího kruhu
a za ním hlouoek stejnoduchých druhů;
upřeli v dálku vodní teskný zrak,
kde zavilo se slunce v temný mrak
a ruce v práci nezvyklou se dali,
stáčejí lana, plachty vinou, balí,
po stěžních, ráhnech nejeden se souká
a hledí v moře rozkypělý var;
kol přízí lanovou dech bouře houká
a plachty v príšerný se choulí tvar.
Tak chystají se k boji s mořskym lánem:
Gastona mlčky volí kapitánem.

Než kolem stožáru dav pozůstalý
na bouři nedbá, jíž se obzor kalí.

Dav rozstoupil se. A hle! středem tlumu
divoký průvod letí v ryku, šumu.
Obličej v předu odulý a rudý
nad staré skotské uklání se dudy
a pod paží, jez kvičící měch stiská,
červeným okem z bílé čupřiny
bradatý kozel rozpustile blýská
jak Faun ve stopách nahé dívčiny.
Dvé psanců za ním v lodní píšťaly
s posunkem vilným pronikavě píská,
rachotí bubny, chřestí cimbály,
směsice víří tisícerých zvuků —
v šíleném tanci ruka jímá ruku,
co zatím druzí mohutnými svaly
sud ověnčený na palubu valí.
A na něm jízdmo, s loutnou v náručí
jun holobrady, vína žárem vzňatý,
sem tam se kolébá, nejisté paty
zarývá do železných obručí,
pod věncem flory rozedrané, zvadlé
uklání čela vrásky, líce vpadlé
a časem pracné tento kmet i jun
vztyčuje hlavu, s čela třese vlasy,
půl oka z vlhké probleskuje řasy,
prst suchý deptá v loutnu beze strun,
vrásčitym čelem luzná duma vlaje,
satyra úsměv na rtu zvadlém hraje.

Podivná kořist za sudem se jeví:
Kněz, připoutaný k bokům sličné děvy.
S výskotem tlupa nestejný ten pár
palubou vleče, váže na stožár.
Kněz zasmušile lysou chylí hlavu
a pohled časem důtky, soustrasti
z pod brvy metá do hlučného davu,
neb mlčky vzírá k nebes oblasti.
Gonzaga vedle na mohutném pni
jak luzně krásná mrtvola tu visí;
stín hluboký ji v libé padá rysy,
na víčka mír se klade záhrobní.
Ve směsi pusté rozedraný šat
objímá tílko pestrém u neladu,
na hrudi cudné mrzkou páše zradu,
nevěrný strážce sněhobílych vnad,
že do pola jen svislé mračno vlasů
můž' utajiti zrazenou tu krásu.
Však líbezná ta nahost v líci její
nebudí studu barvy čarovné.
Či zvadly přes noc květy orchidejí
a zhasly očí blesky laškovné?
Ba zdá se, smyslové že bledé děvy
již nevnímají divé kolem zjevy,
když časem krásné oči pootvírá,
že noc jen tmavá, bezlunná z nich zírá.

Necítí drzych očí pohled chtivý
na ňadrech svých, nevnímá drsný hlas:
„Neboj se, hrdličko, že někdo z nás
vlas jeden tmavý, hedbávný ti zkřiví.
Hled', minuli jsme rovník; na oslavu
šprým ustrojíme po lodníků mravu.
Chtěj, nechtěj slavnou chystáme ti svatbu
a za ženicha pop ti bude dán,
byť proto papež uvalil nás v klatbu. —
Buď posvátný již obřad vykonán!“

Ze smějící se tlupy vyšel v před
pitvorný stařec s usmívavou lící —
s posuňkem vážným ruku žehnající
k obřadu nyní žertovnému zved' ;
kol holé Ibi se spory bělá sníh,
na dlani leží brevíř rozedraný,
v němž vítr míchá vyšeptalé blány,
hlas chraptivý z úst chrestí uvadlých:
Co Řehoř rozloučil, žert lehký snoubí.
Ve jmenu krále, kterýž mocnou berlí
k obloze sahá, na dno vod se hloubí
a květy na zem sype, v moře perly;
ve jménu moci, kteráž posílá
po hmyzu zlatokhdlém, vánků chvění
jinošských květů sladká políbení
ve květných panen ňádra rozvilá,
jež duhou strojí v čarokrásný lesk
ryb šupinaté boky v dobu lásky
a v noci jarní slavičími hlásky
krajinu v rozkoš potápí a stesk,
jež krále hvozdu hlavu nadhernou,
pod listím hravým, v drobných stínů dešti,
po lani touhou kloní bezměrnou
a vášní vzpírá, žárlivostí třeští,
že v hloubi lesa soka vyhledává,
a parohy s ním v žasném boji stkává;
ve jménu moci, která dívčí hrud'
svým vzdechem zdouvá v nejkrásnější vlny
jíž na počest ten pohár vznáším plný:
s Adamem Evo zasnoubena bud'!

Buď veleben pud tento bujarý,
jímž sladké žití mysterium proudí,
jenž písně nesmrtné z úst pěvců loudí,
z mramoru tesá božské útvary,
i pod madon se vkrádá svatou řasu
a plá — Ho ho ! Můj brevíř letí k d'asu!

Dudák.
Ty tam jsou dudy!

Hlas vedle.
Ajhle, sud se plaší!

Jiný hlas.
Štíhlého jezdce na palubu metá.

Hlas v předu.
Burácí orkán! — Lan se chopte, braši!

Jiné hlasy.
Můj plášť!
     Pomozte, hoši! —
          Po všem veta!

Gonzaga chví se, náruč rozestírá,
zbuzena bouře hlukem třeskutým;
pod vlasem černým, mocně vzedmutým
jiskřivým okem kol do kola zírá,
jak šerem podivným se všechno halí,
jak mořský obzor, vyvstav pojednou
v obrovskou vlnu, hroznou, nezbednou,
vzrůstaje letem, na koráb se valí,
jak burácí jiz nestvůry té dech
v tančících rahnech, príčlích, provazech
a výskající davy rozmetá;
ten přes okraj se lodi v bezdno rítí,
ten v provazů se chaos zapletá,
jak pavouk temný na vlající niti
na lanu visí ten, placht na obrubě,
do vnitra lodi ostatek se svez' —
jen dívka ztepilá a bledý kněz
tu pod stožárem zbyli na palubě.