Evropa/Zpěv šestý

Evropa Svatopluk Čech
Zpěv pátý	Zpěv šestý	Zpěv sedmý

Údaje o textu
Titulek:	Evropa - Zpěv šestý
Autor:	Svatopluk Čech
Zdroj:	ČECH, Svatopluk, Evropa, Praha 1886 Online na Internet Archive
Vydáno:	Praha, E. Valečka 1886.
Licence:	PD old 70

Gonzaga novým zachvěla se žitím
v objetí vichoru, jenž kol a kol
jí tílko šlehá prudkým vlnobitim
a sklání, prohybá jak lilje stvol.
Oj, divoký to, neurvalý jun!
Jak burně tepe nader sponu křehkou,
jak zmítá poslední tou mlhou lehkou,
v níž dvé tam bílých ukryvá se lun,
jak pěny stopou čelo, líce značí,
kam ústa v prudkém celování vtlačí,
jak rozpustile temným vlasem rve
a roucho sápe v prudké vášni své!
Však volně, krotce Gonzaga se vzdává
té rozpoutané vášni, bez mezí,
jak milenému děva vítězi,
když v bouřlivém ji plesu objímává.

I s knězem vichr po vůli si hraje:
kol holé lbi mu cuchá věnec vlasů,
taláru černou pozdvihuje řasu,
že smuteční jak prapor vzduchem vlaje.

V úžasném loď se zmítá kolísání:
tu paluba se pod nohou jim sklání
a stožár v dol se chýlí, poklesá
jak padající titan pralesa,
níž plachta snáší se jak anjel smrti,
již obr pádem treskutym je sdrtí,
teď nad propastí visí bezednou
a vlny vzedmuté obrovská škeble
se kloní nad nimi — Tu pojednou
poznovu stožár vymrštil se vzhůru
a na zad poklesá. Korábu příď
pronikla zobcem pěn i vody chmůru
vysoko nad rozbitou vlny stvůru
a zraky jatců v lanovou se síť
zapletly opět, shledly nebes líce
v závratném pádu na zad klesajíce,
až do předu se znovu stězen sklátil.
Tak tancem s „Evropou“ si chvíli krátil
za rahen praskotu a hvizdu lan
a racků chechtu bujný ocean.
Teď ustal na chvíli. Bouř odtahuje
od plachet rozcuchaných ostré drápy,
jen z podálí své zraky v oběť stápí
a v nový skok vln záda protahuje,
jak dravec hrající svůj pouští lov,
by mžikem příštím uchvátil jej vnov.

I slunko náhle zhostilo se chmůry
i přiodělo v libé plápoly
vod kolísavých rozmanité stvůry,
údolí, hřbety, sedla, hranoly,
tu kraje tekutého spoustu sklennou,
jež ustavičnou třepotá se změnou.

Gonzaga.
Oj, hleď, jak hora za horou se zdvihá,
jak valící se vlna vlnu stíhá!
Jak letem rostou v pyšné obryně,
bran průsvitných se diademem třpytí
a náhle s výše závratné se řítí,
podobný buřné sněhu lavině.
Hle, s jakou nádherou se tam ta blíží,
jak úchvatná ji zdobí světel hra,
jak v blesky zelené se cela hříží
ta nebetyčná smaragdová kra!
Kdo sejme pouta, jež mé tělo víží,
bych vyletla té krásné vlně vstříc
a v její ňadra zářivá a svíží
sklonila navždy rozpálenou líc.
Jen blíž, o blíž, ty živle svatý, krásný,
obemkni čistou náručí mou šíj’,
kol bídné rozestři svůj závoj řásný,
znak mrzké potupy mi s čela smyj
a navždy ve svych hlubinách mne skryj!
Jen blíž. o blíž, ty krásná vlno skvoucí,
o horo smaragdu, jen sřiť se, sřiť
v tu kletou loď, ty plachty morem dchnoucí,
v lan těchto ďáblem rozetkanou síť!
Stožáru toho pokoř mrzkou pýchu,
znič tento koráb zločinu a hříchu!
Ach, před časem se skláníš, horo sklenná,
a v neškodný se roztřišťuješ sníh,
jak slina oceanu jen tvá pěna
na rahnech visí, plachtách strhaných,
loď hrozná dále v čisté, svaté moře
hlubokou brázdu vln a hanby oře.

Kněz mlčky k dívce rozechvělé vzhlíží
i zdá se mu, ze v jejím oku teď
bleskové šílenství se temnem kříží.
Obzírá vlasu havraního změť,
jenž rozptýlil se pusto bouře šlehy,
jímž onde jako panenské alp sněhy
okrouhlých ramenou zasvítá pleť.
Ať stud či nevole jí lehké záře
ruměnců vdechly na truchlivé tváře,
přec tato líce na pni šedivém
tak luzně ve slunečním svitu hraje
jak meruňka, jež na zdi slunné zraje,
toužebným oko plníc obdivem.
Krůpěje slzí na řasách se třpytí
jak rosa na zpeřeném černém kvítí.
Hloub kněze dumavého pohled padá,
kde nešetrným bouře ramenem
na polo odhalená ňader vnada
zrak jeho nítí náhlým plamenem.
A lehký závoj promoklého šatu
tak těsně přilnul k lepé postavě,
že obrází se od hlavy až v patu
ves její vděk v té pestré náplavě,
že halí ji co stvůru oblačnou
jen lehkou mlhou poloprůzračnou.
Čím déle kněz ty něžné rysy stíhá,
tím toužebněj’ se oko jeho zžíhá
a šíje klesá v těžším vášně jhu,
jak v první den, kdy ve šťastnější chvíli
duch jeho pestrou rozptyloval mhu
kol sněžných údů lahodné té víly.
I zapomíná rázem místa, času:
provazu kolem těla, bouře hrůz,
zlověstných pod palubou zvuků, hlasů,
že pripjat za vítězný sběri vůz,
jenž kolej ryje do vln zpurných klína
k neznámym cílům - - všeho zapomíná.
Jen slunce polibek na tváři cítí,
jenž sladkým plamenem krev jeho nítí,
jen dívku sličnou vidí po boku
a kolem stáda vln, jež moře klínem
plesají v blesku zeleném a siném
u věcném kolísání, poskoku
a v čarokrásné této odyssei
siréný žití svůdnou píseň pějí.

Dál dívka mluví: Vodo hluchá, zrádná,
což z vln tvých krásných nespasí mne žádná?!
Či nechces jasný poskvrniti brod
těch nader bídných hanbyplným znakem,
či pohrdáš tím pustým lodi vrakem
a vyplineš jej na břeh z čistých vod?!
Jak práhnu po tobě, o zhoubo krásná!
o posle hvězd, o práhu věčných jar!
Přej, ať se duše vítězná a jasná
povznese nad šalebný těla tvar,
podobna lehké nad horami mlze
zůstaví zemi hanbu svou i slze.
Květ sbírala jsem včera, šťastné děcko —
noc jedna nelítostná vzala všecko.
Nuž, zemru. Přichyl ucho, zbožný knězi,
slyš moji zpověď na věčností mezi.

Kněz.
Dej výhost dumám zoufalosti tmavým !
Hle, jak se nová třpytí naděje
vod rozjasněných krajem kolísavým —
i nám se slunce opět usměje.
Již utišil se psanců vztek i hněv,
rozvaha chladná do mozků se vrátí,
a z varu temného, jenž teď je chvátí,
snad vynoří se mnohý světlý zjev.
Snad zítra plachta vyhrouží se z moře,
by přinesla nám volnost, konec hoře.
Snad ukončí se let nás cizím břehem,
kde nad palmovych mořem vrcholů
vyhaslá sopka věčným září sněhem.
Tam evropských stín mine rozkolů,
tam s beder odložím ten černý háv,
vypudím z mysli stary řád a mrav
a ty, má lani, ve pralesa noci
se ke mně přitulíš, jak dcerka k otci.

Gonzaga.
Pryč, pryč! Mé smysly temná chmura halí.
Jak prsty tvé mě na ramenou pálí!
Tvůj dech mi vane ohněm do čela —
Coz s oltářů též svatost zmizela?

Tak dnešní nocí na mé šíji v pychu
hořely prsty vítězného hříchu.
Oj vari! vari! V hukotu a kouři
již spaseni mi neseš, vlno, bouři!

Úžasný příboj k „Evropě“ se nes’,
vše vodou, pěnou kypící se skrylo.
Zasténal stozár — lano povolilo —
a s vichrem ve propast se stočil kněz,
než dívku Gaston na paluby lemu
přitiskl pevně k boku ochrannému.