Elegie (Orten)/Pátá

Elegie Jiří Orten
Čtvrtá	Pátá	Šestá

Údaje o textu
Titulek:	Pátá
Autor:	Jiří Orten
Zdroj:	ORTEN, Jiří. Dílo Jiřího Ortena : Poesie. Praha : Václav Petr, 1947. s. 276–280. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Na pomoc, slova! Přiběhněte ke mně!

Tohoto jitra opilci jdou domů,
točí se jinak, nežli naše země,
hledají klíč od jakýchkoli dveří,
všechny své kapsy dávno prohledali
a podívali se už do všech šosů —
ten klíč je ztracen, v knoflíkové dírce
nějaké sochy jako květina snad
odmyká kámen, gesto, sloupořadí.

Kde počali jsme? tak se musí tázat,
byl přece večer, když jsme vycházeli
a otáčeli hlavy za měsícem,
který byl skryt, potom se připozdilo,
hrčelo v našem hrdle otázkami,
splachovali jsme je jak nečistotu
a tolik musili jsme splachovati,
že rána jedová se otevřela
a krvácí. Kam zaběhl se domov?
Kde postel je, kde manželka je naše?
Kde smysl je tohoto putování
za zašlou nocí? Podívejme, jitro!
Chodníky všechny jsou už pozvraceny,
hodiny stojí, čas nám neukáží,
a dveře domů, dveře vyčítavé,
se na nás zlobí. Kam se nyní dáme?
Vesmír se opil krví naší hrůzy,
motá se zbrkle, potácí se ve svém
vesmíru větším, hledá cestu domů
a nenalézá. Rosteme až k němu,
pomáhali jsme stavět jeho vratkost,
jsme přece z něho, jeho choré dětí,
kéž by nás vrátil k dopitému džbánu
a naplnil jej družností a zdravím!
Je třeba jíti podél této řeky,
v níž není vody, kterou teče mlha,
je třeba zábradlí se zachycovat,
snad dovede nás, dovede nás domů.

Tohoto jitra milenci se vrací
od spících dívek (věčně, věčně spících),
jsou bledí, jako by se dotýkali
měsíčních ňader, měsíčního lůna,
jdou rychle, neboť dobře znají cestu,
tisíckrát tudy šli a vždycky stejně,
mohli by zavřít oči, hráti slepce,
a neupadli by, vždyť každý kámen
je tady zná, něco se našlapali
po jeho hranách, od milenek spících,
od jejich stínů, když se navraceli
do svého mrazivého zůstávání.
Neztratitelny jsou však jejich klíče,
kdyby je do propasti naházeli,
před dveřmi prvními by ocitly se
znovu a navždy v jejich slabých prstech.

Hle, je to celý lítostivý příběh.

Svítí už slunce, nebo je to lampa,
již nutno zhasnout a šátrat se k loži
po paměti a potmě, známé věci,
několik kroků, jdoucích odedávna,
a pravou nohou vkročit v usínání.
A náhle cítí, že tu nejsou sami,
že někdo leží tam, kam docházejí,
jakási plavost že tam vydechuje
svědivou vůni, že tam leží domov,
jejž hledali, ten jediný, co chtěli,
že stačí přilehnout a uchopit a míti;
pokleknou k loži; pláčí; napřahují
své ruce k ní; a na ústech již mají
jeden z těch polibků, co rozvazuje smysly;
pošetilosti sladké promlouvají
před sebe do tmy, zdrobňují a něžní
každičké slovo; potom umlkají
a přísně, tvrdě k domovu se berou.
A není ho. A nebylo ho nikdy.

Tohoto jitra Bůh, tohoto jitra sláva
palčivou příchuť v ústech zanechává
všem putujícím a všem opilým.
Doputují až tam, kde věcem zlým
milostnost propůjčila země tato,
závoje jemné, pod nimiž je bláto,
čistotu zdánlivou a zraňující tvar.
Tohoto jitra smrt, tohoto jitra cár
mi krví popsala; krvavou elegií.
Je to tak ztracené, to všechno, z čeho žiji.
Musím se podívat, když někdo zavolá,
co je to za úzkost, co jsou to za kola,
která se nad žádným topícím nezavřela,
musím se podívat, když se mne dotkne včela
jejího žihadla, když z touhy medové
pojednou pochopím, jak vzrůstáš, hřbitove,
musím se podívat, když ženy potkávají
své družky překrásné, za obydlími, v háji
když křehce objaty klesají do mechu,
musím se podívat, když slyším útěchu
z básně, ó, z knihy té, jež, nikdy nedočtena,
hledá směr z bludiště ne na nit, na vřetena!

Tak tedy zvolna, jako po nemoci,
hledejte chodník, chodidla mých nohou.
Slyším, jak brnká klavír ze sousedství,
trošičku tlustá klavíristka hraje
popěvek dětí, nesmyslný, krásný,
pro žádná slova nezní jeho nápěv,
jen pro výskání, nebo do tanečku.
A já ten klavír slyším, slyším brnkat,
a zase tiše tluče moje srdce,
nejdražší obraz, napolo již zastřen,
zůstává vzadu. Podívejme, jitro!

Pojď, chlapče, říká, otevřu ti dveře,
ustelu ti a navařím ti čaje,
musíš se zahřát, abys nenastydl,
přikrej se pěkně a pak zavři oči.

Byla to dlouhá noc. Nemysli na ni.
Počkej, až usneš, jaké dobré zdání
ti přinesu. Vždyť jsem se nachýlilo
skoro až k jaru. Všechno zlé už bylo.
Teď samé hodné, mladé, oblé věci
potkávat budeš. Řeky budou téci
bez víru, klidně, jak by nevěděly,
že nevrátí se tam, kam jenom jednou směly.
Jako bys nevěděl, také si po zlé noci
na chvíli odpočiň, tak jako za nemocí
když umírající již je a před ním
jen jeho smrt; smrt s nekonečnem jedním.
Já také nedoufám a přec a přec jdu svítit,
jsem zrazováno dnem, kterému noc chci chytit,
jsem také zabíjeno na počátku zrodu —
a přece myslím si toužebně na přírodu,
záři jí rozžíhám na každém jejím lístku.

Mysli si prozatím na onu klavíristku.