Elegie (Orten)/Čtvrtá

Elegie Jiří Orten
Třetí	Čtvrtá	Pátá

Údaje o textu
Titulek:	Čtvrtá
Autor:	Jiří Orten
Zdroj:	ORTEN, Jiří. Dílo Jiřího Ortena : Poesie. Praha : Václav Petr, 1947. s. 271–275. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Já na vás nemyslel, když byl jsem s vámi,
vždyť každá rakev byla pro mne velká
a stromy korunou se nebe dotýkaly,
vždyť nevědomí zmenšovalo lítost
na povzdech, slzu, nebo zastavení,
a na dně vod byl konec všeho světa,
výklady pekařské a skrytá ovocnářství
rozsvěcel zázrak každičkého jitra,
tunely bez tmy, zcela propátrané
rukama s pěstí malou jako skřivan
vedly vždy ven, do světla slunečního,
a těžký úkol, pětkrát počmárati
ubohý papír inkoustovou černí,
předtuchou byl jen her a dobrodružství
a za chléb s máslem radostně byl zmožen.

Já na vás nemyslel, když cesty vaše šlapal
jsem za vámi, tak málo oddělený,
jako jsou milenci na jediném svém loži,
jako jsou kosti v jednom mrtvém těle,
jako jsou verše jedné vzdorné písně,
nebylo, nebylo kuliček zakoulených,
a byly-li, tu našly se zas nové,
a onen strach, co na chodbách se skrýval
za prosincových, bezmesíčních nocí,
lekal se peřin, do nichž zachumláni
pokoušeli jsme rty své modlitbami.
Jediná úzkost, košilku jak svléknout,
když přijde večer, aby odbil osmou,
a samotné nás noci zanechává;
ruce jsou vzhůru, pranic nevidíme,
vždyť přece člověk neví, nikdy neví,
v takových chvílích co se může stati:
jen rychle, rychle zhasiti pak pokoj
a střemhlav skočit do bělostné skrýše
a zavřít pevně oči, aby okno
nás nevidělo.
                      Cítíš, bezbrannosti,
oč mocnější a silnější jsi takto,
než všechna síla slova, nežli všechno?
Ó, svatá nahoto těch čistých údů,
jež nevědí, k čemu jsou předurčeny!

Já na vás nemyslel, když miloval jsem
tak jako vy, když do nebe jsem stoupal
po krásném žebříku, po těch, co nevěděly,
zamčeny na klíč budoucího pláče,
budoucích zrad, budoucích ukrutenství,
když les byl nejblíž srdci jihnoucímu
zasněžen, zmájen, rozvichřen a zlistěn,
když po jehličí bosé nohy přešly
s něžnější vírou, nežli bylo psáno,
když za mnou běhal psík a patřil do života
jak onen bohatýr, co zemřel pod skalami,
když byly příběhy, když byly slavné cesty,
když dlažba pukala, když hojily mne deště,
když ještě netál sníh a vánoce a svátky,
když srdce hořelo pro věrná kamarádství,
já na vás nemyslel, když bývali jsme spolu
a malí byli jsme i pro nejmenší rakve.

Ó, víte ještě? Krásně stonává se,
daleko kdesi odpočívá škola
a tolik drahých knížek na podušce,
že do smrti je není možno přečíst,
přátelská horečka je chvíli u nás,
zaskočila si jenom na okamžik,
bije nám v srdci, rumění nám tváře
a straší matku, ale jenom málo,
jen co bys ruce k její hlavě vztáhl,
pak přijde lékař, aby podíval se,
kde asi vězí, kde se uschovala,
zda v hrdle snad, či jenom na jazyku,
usměje se a najde ji a řekne,
o jednom mrtvém že se mu dnes zdálo
a že byl živ, že nebyl, nebyl mrtev!

Ó, víte ještě? — Na vás nemyslel jsem,
když utíkal jsem až na konec léta
a aspoň jednou chtěl je přistihnouti,
jak při odchodu podává si ruce
s lukami, lesíky a zahradami,
které se přes noc nabarvily hnědí,
na vás jsem nemyslel, když za velkými
vpovzdáli na špičkách jsem přešlapoval,
abych je viděl, kterak natahují
hodiny klíčem schovávaným v skřínce,
abych je viděl, jak se usmívají,
když vstoupí žena (strašný, hořký úsměv!),
abych je slyšel spolu rozmlouvati
o dávných časech, kdy se žilo šťastně,
abych se dověděl, zda také mají
hřeben a nůž v svých přehlubokých kapsách,
zda také nožem prsty zraňují si
pro malé, teplé, slané kapky krve,
pro hrdinství nelítostného boje
a trochu pro zděšení maminčino,
a zda se také chvatně přečesají,
když hrozí bouřka nebo krupobití.

Sněžívalo a byla krutá zima,
umrzly stromy, keře, tulipány,
i do skleníků někdy vloudila se
a pod práh dveří. Ale nikdy dále!
Tady je teplo, sem už nesmíš, zimo.
A kdyby přece podařilo se ti
přilézt až pod stůl, vetříti se do zdí,
prochládat prsty, nos a obě uši,
matčino teplo nikdy neoddýcháš,
tatínkův úsměv nikdy nerozmrazíš,
bezpečí svaté není rtuť či voda,
nedotkneš se ho, nepřiblížíš se mu
a schlíple budeš muset odejíti
za dospělými, kteří bloudí sami.

Ve kterých věcech byl jsi tehdy, Bože?
Snad v květinách, které jsme zakládali
do nejmilejší knihy, mezi listy,
a které bledly, usychaly zvolna?
Ó, nevím, kde, však jistě vím, že byl jsi!
Holčiček vzpomeň, kterak bránily se
pohledět jinam, nežli přímo vzhůru,
vzpomeň si na ně, kterak usínaly,
že byly samy, doopravdy samy,
ach, vzpomeň si, jak čistě nevěděly!

Já na ně nemyslel, já byl jsem s nimi,
nezapomínán, bez paměti ještě,
neopouštěn, vždyť nelze opustiti,
co dosud není, co se teprv stane,
na ně jsem nemyslel, to dnes, to nyní
chci krutě sáhnout do hebkosti jejich
a nedosahám, nedotknu se ani.

Ne vyhnání, poslední radost zpívám,
už za vzpomínkou, na protější straně,
zpívám, co byl jsem, se strachem a hrůzou,
co byli jsme, celiství, skutečnější,
než jízda let nás takto podupala,
než vědomí nás takto narušilo,
než láska duši naši zpustošila,
než pocítili jsme, že není dveří,
jimiž se může volně procházeti
a sestupovat v srdce žen a dálek,
že nevzpomínat na dětství je třeba,
když plamen hoře prudce rozhořel se,
že v životě už není světa, lásky,
hvězd, vesmíru a růstu, matky, vlasti,
leč ve smrti.