Dva pavouci/XII. Vlaštovička ve škole

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Dva pavouci
Autor: František Hrnčíř
Zdroj: Blahé zlaté mládí. Album původních prací pro českou mládež. Ročník druhý. Pardubice: F. & V. Hoblík, 1885. s. 58–60.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70

Slunce praží svými vřelými paprsky krajinu Domoslavickou, jakoby chtělo poslední zelenou travičku zbarviti na žluto. V horkém vzduchu jakoby visela bouře. Nesčíslné množství hmyzu vesele poletuje okolím; jemu jest teplo životem. Každou chvílí vlétá otevřenými okny do školní světnice některá moucha a ospalému žákovi ostrým svým žahadlem připomíná, že první povinností každého školáka jest neumdlévající pozornosť. Za hmyzem pak krouží vzduchem ptáci, největší jeho nepřátelé. Jsou to zejména vlaštovičky, které zbavují ztýrané lidi obtížného hmyzu.

Slavoj sedí také ve škole, jako vždy skoro bez ducha. Umrtvující vedro jakoby poslední jiskru života z něho chtělo vypuditi. Raději by seděl někde v chládku v rozsáhlé školní zahradě. Zavřel by oči, kdyby přísný pohled pana učitele ustavičně zraky jeho nestíhal.

V tom, aj, vletěla oknem do školy vlaštovka. Pronásledovala chutnou svou pochoutku, dlouhonohého komára, a v horlivosti své ani nepozorovala, že již se nenalézá ve volné přírodě. Teprve výkřik dětí ji vzpamatoval. Běda, zajata! Zapomněla na komára a hleděla uniknouti. Máť tam venku kdesi pět mláďat, holých děťátek, které hladovy na ni čekají. Hle, tam je světlo! Letí přímo k oknu zavřenému. Nešťastnice! Vletěla na hladké sklo. Hlavička se jí otřásla, a tělo její temně dopadlo k zemi.

Zajisté myslila, že všickni přítomní jsou jejími nepřátely, neboť nasadila všecky síly, aby opět vzlétla. Podařilo se jí to, a nastal v okamžiku týž zoufalý pokus ujíti domnělému zajetí. Z hrdélka draly se jí žalostné zvuky, neboť chudinka již z hlavičky krvácela.

A tu nastal výjev ve škole, jemuž Slavoj nemohl porozuměti. Dalyť se všecky děti do pláče, neboť bylo jim velice líto milé vlaštovičky.

„Hloupé děti,“ myslil u sebe Slavoj, „co záleží na jedné vlaštovce? Venku jich létá na tisíce. A zde padesát žáků pláče pro jednoho ptáka!“

To, hle, to, co myslil Slavoj, bylo by opravdu ošklivé, kdyby v srdci jeho zároveň jiný hlas nebyl mluvil: „Milý hochu, ty nejsi s to pochopiti, kterak měkká a útlá duše tvých spolužáků cítí s touto nepatrnou vlaštovkou, která od starodávna požívá v Čechách pověsti posvátného ptáka.“

Slavoj byl trochu rozčilen neobyčejným tímto zjevem, a k tomu ke všemu rozmohly se ještě rozpaky jeho tím, když uzřel, kterak oči učitelovy upřeně na něj hledí, jakoby chtěly vyzpytovati srdce jeho i ledví.

Konečně podařilo se panu učiteli, že ubohou vlaštovičku opatrně chytil. Tepalo jí srdéčko tak prudce, jakoby jí z těla chtělo vyskočiti. Žáci se trochu utišili. Pan učitel byl také dojat, tak že mohl milým svým dětem toliko říci: „Těší mne velice, že jste tak útlocitnými a že cítíte i s nepatrným ptákem. Nyní však ubohého, polekaného zajatce propustíme.“

A došed k otevřenému oknu, pohladil vlaštovici po hebounké, krví poněkud potřísněné hlavičce a pustil ji ven. A sotva cítila vlaštovka volný vzduch, vesele vzlétla do výše a několikráte zašveholila, jakoby děkovala dětem ve škole, že jí neublížily. A kterak také mohl by kdo ublížiti milé vlaštovce, která od starodávna požívá v Čechách pověsti posvátného ptáka!

Dětem ve škole brzy oschly slzy po tvářích, a když pan učitel jal se pokračovati u vyučování, zapomněly na vlaštovku, až teprve doma vypravovaly, co se ve škole stalo.

Toliko Slavojovi nešel z hlavy tento výjev. Myslil ustavičně na vlaštovku a na pláč dětí. Kdykoli potkal se zrak jeho s očima učitelovýma, vždy se zarděl.

V pavoukovi probouzel se cit…