Blahé zlaté mládí/1885/Dva pavouci/XI. Horská vesnička z jara

Dva pavouci František Hrnčíř
X. Miroslava píše Slavojovi	XI. Horská vesnička z jara	XII. Vlaštovička ve škole

Údaje o textu
Titulek:	Dva pavouci
Autor:	František Hrnčíř
Zdroj:	Blahé zlaté mládí. Album původních prací pro českou mládež. Ročník druhý. Pardubice: F. & V. Hoblík, 1885. s. 57–58. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Škoda, že neznáte všickni našich drobných, horských vesniček! Zamilovali byste si je. Kdybyste k nám přišli, ani by se vám od nás nechtělo! — Jsou tak ukryty v starých, zvětralých horách, v zákoutí, zapomenuty. Je pravda, dlouho svírá je tuhá zima ledovými svými okovy; dlouho nepronikne k nim teplé jarní slunéčko. Ale pak! Jaká to krása! Jednoho rána se probudíte a uvidíte stromy zelení pokryté. Divíte se, odkud ta svěžesť, a skorem mráz vám pobíhá po těle, vzpomenete-li, že to nikdo jiný učiniti nemohl, nežli náš horský kouzelník — Krakonoš!

Druhého dne pohlédnete na lučinu, která byla před tím bez ozdob; a hle, již ji pokrývají trsy bělostkvoucích sasanek a žlutých blatouchů. A třetího dne obalují se třešně květy, bílými, jakoby to byla říza lesních panen. A tak dále. Vidíte, kterak víska zahaluje se do jarního hávu, malé domky pomalu ukrývají se v listí a květech. Pozorujete, že srdce vám živě bije, zrak se kalí, a vy mimoděk rozpínáte ruce, abyste objali roztomilý, zapomenutý koutek, jejž věnčí kolem do kola tmavé lesy se světlejšími ostrůvky stromů listnatých. V čele pak zdobí rozkošný tento obrázek — jako zlatá koruna čelo knížete — stará zřícenina, roztrhaná podzimními větry, rozbodaná zimními vánicemi a vysušená letním sluncem.

A ty líbezné večery! Hledáte očima vísku, již pro stromy viděti nemůžete a jejíž život pozorujete jenom z jemných obláčků dýmu, které vycházejí z chatrných komínů. Z blízka směje se vám, udiveným měšťákům, veselá žluva; v její smích zní lahodné hlasy kosů, pěnic i slavíků. Ba i ten kaceřovaný hlas žabí zalíbí se vám; jet v těchto večerech v něm cosi tak kouzelného, tak milého, že nebudete se pranic hněvati na zelené „zpěváky“, pro které potom neslyšíte hlasů ptačích…

Zde teprve člověk porozumí tajemné té knize, které říkáme kniha přírody.

Na všecky tyto výjevy upozorněn byl Slavoj panem učitelem. V jeho hlavě nastal skoro zmatek, který poněkud jen osvětlovaly — bystré oči učitelovy.

Pavouk byl chycen…