Duch Německa/Prsten Polykratův

Duch Německa Friedrich Schiller
Hrabě z Habsburku	Prsten Polykratův	Cesta k hamrům

Údaje o textu
Titulek:	Prsten Polykratův
Autor:	Friedrich Schiller
Původní titulek:	Der Ring des Polykrates
Zdroj:	Duch Německa: výbor z německé poesie. Překlad Karel Dostál-Lutinov. V Praze: Tiskem a nákladem Českoslovanské akc. tiskárny, 1917. 145 s. Světové obzory; č. 5-9. S. 35-38. Dostupné online.
Vydáno:	1917
Licence:	PD old 70
Překlad:	Karel Dostál-Lutinov
Licence překlad:	PD old 70
Související:	Básně lyrické/Prsten Polykratův

Prsten Polykratův.

B. Schiller r. 1797.

Stoup na paláce svého střech
a rozhlížel se pro útěchu
svým podmaněným Samosem,
„To vše se koří žezlu mému,“
děl hosti, králi egyptskému,
„rci, že já samé blaho jsem!“ —

„Tys poznal velké přízně božství
Tvých rovesníků bylo množství.
Teď žezlo tvé jim vévodí.
Leč jeden žije s pomstou v duši;
zda blahořečit tebe sluší,
když nepřítele oko bdí?“ —

A než král dokončil řeč svoji,
už z Mileta zde posel stojí
a tyranu se uklání:
„Nech, pane, oběť stoupat vonnou,
vavřínu blahověstnou clonou
ověnči vlasy na skráni!“

„Tvůj nepřítel pad’, proklán v půlce,
Polydor, věrný vojevůdce
ti posýlá tu blahou zvěst“ —
a z černé pánve zdvihá v plesu
krvavou hlavu k obou děsu —
moc dobře ta jim známa jest.

Král přítel ustupuje v hrůze:
„Ó, šálivá je štěstí chůze!“
dí s ustaraným pohledem.
„Jen pomni, na nevěrné hlati
se štěstí tvého loďstva klátí,
jak snadno bouř je srovná s dnem!“

A ještě nežli dořek slova,
už jásot přerušil jej znova,
jenž od přístavu sem se nes.
Obklíčen skvosty cizích prací
se k domoviny břehům vrací
stožárů lodních bujný les.

Host královský tu stojí v žase:
„Dnes tvoje štěstí usmívá se,
leč boj se jeho vratkosti!
Voj Kreťanů, všech zbraní znalý,
se s válkou ku tvé říši valí
a už je v samé blízkosti.“

A nežli domluvil, už „Sláva!“
dav lidstva z lodí sem se dává
a „Vítězství!“ hřmí do dálky.
„Už padla nepřátelská metla,
Kreťany bouře v moře smetla,
jsme volni opět, bez války!“

To slyší přítel v ustrnutí:
„Zvát tebe šťastným vše mě nutí!
Přec o tvé blaho chvějí se:

Ó, závisť bohů, ta je hrozná,
to z pozemšťanů každý pozná,
že k plesu žal vždy mísí se.“

„I mně vše kvetlo podle přání,
a celé moje panování
svit přízně nebes ozlatil;
leč měl jsem dědice a syna,
byl bohem vzat, v mých loktech hyna —
já štěstí dluh svůj zaplatil.“

„A proto chceš-li ujít ráně,
k nadzemským s prosbou zdvihej dlaně
a ku štěstí chtěj bolesti!
Nemůže skončit leda mukou,
na koho vždycky plnou rukou
své dary sypou nebeští.“

„A bozi-li ti nevyhoví,
dbej rady, již ti přítel poví:
Sám volej nezdar v pokoře;
co z pokladů tvé srdce cení,
v čem největší máš zalíbení,
to vezmi a hoď do moře!“

A Polykrat dí s bázní slova:
„Ze všeho, co ten ostrov chová,
ten prsten zde mi nad vše dráh!
Ten Erynniím dám s bolestí,
zda prominou mi moje štěstí“ —
a klenot mizí v hlubinách.

A sotva příští jitro září,
přichází rybář s jasnou tváří
a uklání se knížeti:
„Ta ryba, pane, dnes se chytí —
také jsem v síti neměl v žití;
tu tobě nesu k oběti…“

A kuchař když tu rybu kuchá,
popadá žasem sotva ducha
a chvátá plesně k vítězi:
„Hle, pane, prsten, jenž tě zdobil,
té rybě z žaludku jsem dobyl,
ó štěstí tvé je bez mezí!“

Tu host se odvrací pln hrůzy:
„Je třeba prchat rychlou chůzí,
nelze, bych přítelem tě zval.
Bohové chtějí tvoji zkázu,
pryč musím, abych ušel srázu.“
To řek a rychle odplul v dál.