Duch Německa/Hrabě z Habsburku

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Hrabě z Habsburku
Autor: Friedrich Schiller
Původní titulek: Der Graf von Habsburg
Zdroj: Duch Německa: výbor z německé poesie. Překlad Karel Dostál-Lutinov. V Praze: Tiskem a nákladem Českoslovanské akc. tiskárny, 1917. 145 s. Světové obzory; č. 5-9. S. 30-34. Dostupné online.
Vydáno: 1917
Licence: PD old 70
Překlad: Karel Dostál-Lutinov
Licence překlad: PD old 70

[1]

Hrabě z Habsburku.

Pln v Cáchách byl staroslavný sál;
Tam v nádheře, v císařském jasu
dlel s posvátnou mocí Rudolf král
při korunovačním kvasu.
Stůl pokrýval falckrabě krajů, kde Rýn,
Čech naléval v poháry perlivých vín,
a voličů sedmice skvělá,
jak hvězdy kol slunce staví se v kruh,
kol vladaře světa rozvila ruch
svých čestných úřadů bdělá.

 Kol dokola balkony, stožáry,
 tam v plesu zřít na hlavě hlavu,
 a v pozounů slavnostní fanfáry
 se mísí jásání davů.
 Vždyť ukončen po dlouhých rozbrojích zas
 čas bezvládí, krutosti, strašlivý čas,
 a soudce zas na zemi vládne.
 Hrot železný nebude slepě už vlást,
 už pokojný občan se nebude třást,
 že mocnému za kořist padne.

Tu císař pozvedá poháru jas
a s vlídným úsměvem praví:
„Aj, slavnost je skvělá, a vzácný je kvas,
jenž královské srdce mi baví.
Leč pěvec mi schází, jenž přináší ples,

jenž hlaholem sladkým by duši nám vznes
a božsky vznešeným pěním.
Tak od mlada vždycky býval můj zvyk,
a čeho vždy rytíř byl milovník,
i jako císař si cením.“

 A ejhle! tu v knížat, dvořanů kruh
 kmet v říze jde vážných kroků;
 jak stříbro jest jeho kadeří pruh
 už pobílen plností roků:
 „Zvuk lahodný zlatých spí ve strunách,
 vždy pěvec o lásce do nich sáh’.
 on Dobra a Krásna dar věstí,
 jak srdce si přeje, co mysl ždá;
 rci, co se ti císaře hodným zdá,
 dnes na výši moci a štěstí? —

„Já nevelím pěvci v slavný ten den“,
dí císař, směje se mile,
„on většímu pánu je podroben,
on poslouchá rozkazu chvíle.
Jak vichor když zahučí povětřím,
kam, odkud přichází, což já vím,
zdroj z hlubin jak skrytých se valí:
tak z nitra vře pěvcova píseň v noc
a probouzí ztemnělých citů moc,
jež zaklety v ňadrech spaly“.

 A pěvec do strun dlaň zabořil hned
 a mohutnou píseň z nich zvonil:

 „Rek čacký k lovu na koně sed,
 by kamzíka plachého honil.
 S ním panoš jel, nesoucí zásobu střel,
 když na statném komoni ku předu spěl
 a na nivu odbočil z lesa:
 Tu zacinkal zvoneček v povzdálí kdes,
 to kostelník zvoní, a za ním kněz
 jde, tělo Kristovo nesa.

Tu hrabě se k zemi uklonil
a pokorně klobouk sňal s hlavy,
by upřímně křesťanskou vírou ctil,
co spasilo lidstva davy.
Leč potok tu řítil se lučinou
a, rozvodněn divokou bystřinou,
se poutníkům do cesty hodil;
kněz na bok svátost odsunul,
by hbitě si s nohou obuv zul
a na druhý břeh se brodil.

 „Co hodláš?“ hrabě se vytasí,
 an v údivu zírá na ně.
 „Jdu k muži, jenž se smrtí zápasí
 a po rajské touží manně;
 zde přišel jsem k lávce, a lávka ta tam,
 tu bystřina odnesla, Pán Bůh ví, kam,
 vír vln ji v bezedno shodil.
 Bych donesl spásu žíznivým rtům,
 je třeba, bych na vzdory přívalům
 bos potokem bystrým se brodil.“

Tu na kůň jej vsadil habsburský rek
a podal mu sám uzdu zlatou,
by chorému přinesl svátostný lék
a vykonal povinnost svatou.
Sám pak si na koně panoše sed
a dále stíhal kamzíků sled
a vesele po horách honil . .
Kněz druhého jitra, v očích jas,
ved hraběti koně za uzdu zas
a se skromným díkem se klonil.

 „Chraň Bůh!“ zvolal hrabě v pokoře,
 „bych užíval k honům déle,
 bych k bojům zasedal na oře,
 jenž nosil mi Stvořitele!
 A nechceš-li přijat jej pro sebe,
 buď věnován službě pro nebe!
 Vždyť já jsem jej daroval tomu,
 jenž svěřil mi pozemský statek a čest,
 mu patří má duše, má krev i má pěsť,
 jsem manem jen jeho domu.“ —

„Tak žehnej Vás Bůh, naše všemocná hráz,
jenž k prosbám chudých se sklání,
nech oslaví zde i nahoře Vás,
jak Vy jste ho uctil v tom dání.
Jste mocný hrabě a známý všem,
váš rytířský mrav zná švýcarská zem;
šest milostných dcer Vám zkvétá.
Jen štěstí dej píti Bůh jejich rtům,

šest korun nech přinesou v mocný Váš dům,
lesk rodů na věčná léta!“

 Skráň v dumách císař ukláněl,
 jak v zašlých dobách když tápe,
 a nyní, kdy zpěváku do očí zřel,
 slov smysl hluboce chápe:
 A náhle poznává knězovu tvář
 a ukrývá slzí proudících zář
 v nach pláště, jenž v záhybech splývá.
 A celý sál dívá se na něho
 a poznává hraběte čackého
 a o Boží dobrotě zpívá.

Karel Dostál-Lutinov - Duch Německa - 1917 - page 7 - ornament.png

  1. Hrabě z Habsburku.
    Str. 30.

    Bedřich Schiller (1759—1805) připojil sám k této básni poznámku: „Tschudi, který nám zachoval tuto anekdotu, vypravuje také, že kněz, jenž měl onu příhodu s hrabětem habsburským, stal se později kaplanem u kurfiřta mohučského a nemálo přispěl k tomu, aby se při nejbližší volbě císaře, která následovala po dlouhém interregnu, myšlenky knížete-volitele obrátily na hraběte z Habsburku. — Pro ty, kteří znají dějiny oné doby, podotýkám ještě, že vím velmi dobře, že Čechy svůj arciúřad při Rudolfově korunovaci nevykonávaly.“ —
    — pozoruhodno jest, s jakou pietou píše protestant Schiller o katolickém kultu Eucharistie; i jiná jeho díla jsou prodchnuta katolickým duchem.