Duch Německa/Pěvcova kletba

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Pěvcova kletba
Autor: Ludwig Uhland
Zdroj: Duch Německa: výbor z německé poesie. Překlad Karel Dostál-Lutinov. V Praze: Tiskem a nákladem Českoslovanské akc. tiskárny, 1917. 145 s. Světové obzory; č. 5-9. S. 101-103. Dostupné online.
Vydáno: 1917
Licence: PD old 70
Překlad: Karel Dostál-Lutinov
Licence překlad: PD old 70
PĚVCOVA KLETBA.
L. Uhland.

Stál za pradávných časů, hrad na skalinách stál,
plál do všech končin v jasu, až v modré moře plál,
a vůkol vonných zahrad květ vil se spanilý,
v nich čerstvé vodotrysky jak duhy zářily.

Král vítězný tam sídlel, všech zemí pyšný pán,
tam na svém trůně seděl tak bled a zadumán;
co pomyslí, je hrůza, co pohlédne, je hněv,
co promluví, je knuta, co napíše, je krev.

Kdys putovalo k zámku dvé pěvců nadšených,
ten kadeře měl zlaté, leb šedou druhý z nich;
kmet na bujarém koni jel s harfou dlouhých strun,
a svižně po boku mu kvetoucí kráčel jun.

Kmet pravil jinochovi: „Teď synu, pozor měj!
Nejhlubší vzpomeň písně, nejplnším tonem pěj!
Dnes zapěj, co máš síly, co vášně plamenné!
Dnes obměkčíme králi to srdce kamenné.“

Už oba pěvci vstoupli v síň sloupů čarovnou,
a na trůně tu sedí král s chotí královnou,
král v nádheře své strašný jak záře severní,
choť vlídná však se dívá jak luna večerní.

Tu zabral do strun stařec, tak čárně uhodil,
že mohutnící vlnou se rokot v ucho lil;
pak vyřinul zpěv junův, byl samý rajský jas,
zpěv kmetův provázel jej jak temný duchů hlas.

V jich písni je jaro a láska, je štěstí zlatých dob,
je svoboda a mužnost a věrnost po sám hrob,
je v ní vše, co je sladké, co plní ňader chrám,
vše zvučí tam, co svaté, co křídla dává nám.

Kol dvořané a milci svůj zapomněli škleb,
i válečníci vzdorní teď Bohu kloní leb,
královna rozplývá se v žal sladký, v bolný smích,
v dík pěvcům dolů hází tu růži s ňader svých.

„Lid můj jste pobláznili, svésť chcete ženu mou?“
král zuřivě to křičí a chví se osykou;
meč vymrštil, že junu se v ňadra zablýsknul,
z nich místo zlatých písní proud krve vytrysknul.

A jak by vichor zavál, dav rozprchnul se v mih.
Jun dochroptěl a skonal na rukou mistrových;
ten přehodil jej pláštěm a na koně jej vzal,
tam přivázal jej zpříma a ze zámku se bral.

Však před vysokou branou, tu stanul pévec kmet,
tu uchopil svou harfu, svou harfu — haref květ,
tam o sloup mramorový ji roztroskotal v ráz,
pak zavolal, až děsně zněl hrad a sad a sráz:

„Běda vám, hrdé síně! Už nezněj nikdy vám
zpěv sladký v pustém klíně, nedruž se ke strun hrám
ne, vzdechy jen a steny a plachých kroků ruch
až v rum a rozvaliny vás zdeptá pomsty duch!

Běda vám, vonné sady, jež líbá máje zář,
sem pohledněte, tady, v tu mrtvou, shaslou tvář

ať uvadnete hrůzou, ať vyschnou prameny,
ať ostane z vás navždy jen úhor kamenný!

Buď proklet, arcivrahu! ty kletbo bratrů mých!
Tvou celou kleji snahu po věncech krvavých!
Zvuk tvého jména zajdi, v noc věčnou uvázna,
jak smrtné chropotání nechť vyzní do prázdna!“

Kmet zavolal to hlasně, Bůh slyšel jeho sten,
zdi leží rozmetány, strop sálů probořen;
sloup jedinký jen hlásá bývalou nádheru;
i ten snad, rozpuklý jsa, se shroutí k večeru.

Kol místo zahrad leda poušť zeje strašlivá,
strom nikde chládku nedá, zdroj nikde nezpívá,
jak slul ten král, zpěv nezná ni kniha nechová;
nepaměť nad ním bezdná! Toť kletba pěvcova.

Karel Dostál-Lutinov - Duch Německa - 1917 - page 7 - ornament.png