Drobné verše/Karel Alois Vinařický

Drobné verše Karel Alois Vinařický, Stanislav Řehák
Průpovídky pro školu	Karel Alois Vinařický

Údaje o textu
Titulek:	Karel Alois Vinařický
Autor:	Stanislav Řehák
Zdroj:	VINAŘICKÝ, Karel Alois. Drobné verše. Nové Město nad Metují: Bohdan Böhm, 1887. s. 45–48. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Sestavil jsem Vám, milé děti, řadu básniček, z nichž mnohé již dávno znáte, některé však ještě ne. Mezi nimi mnoho jest písní, které velice rády zpíváváte; a tu vezdy srdéčko Vaše radostí až skáče. A není také divu; neboť kdož by nezpíval rád tak roztomilé písničky, jako jsou: Aj, ty vlaštovičko milá, Sotva bílý den zasvítá, Tluče bubeníček, Paste se housátka, Ivánku náš, co pak děláš, Tráva, tráva, tráva zelená, Zahrádka dítek a ještě jiné.

Některé z těch pěkných básniček umíte také odříkávať z paměti, či neumíte deklamovať básničky: Sup a čáp, Hejsa, hejno čápů letí, Vrabče, vrabče, ty čtveráku, Ze Trenčína vyšla vdova, Myška malá, Kocourek a veverka, Kanárek hádá, Mravenec a mnohé jiné. Nu vidíte, že umíte, vždyť jsou to Vaši staří známí kamarádi, s nimiž často rozmlouvaly jste, když chodily jste do prvé a druhé třídy, a jichž zajisté nezapomenete snad do nejdelší smrti své. A pak, jak rády hádaly jste, když Vám dal někdo hádati: Bez noh, přece pomalu na strom vylezu i na skálu, Pěkný jsem já panáček, strakatý mám fráček, Stojí v poli hůlčička, V kulovatém chlívě, Přišel k nám žebráček, Já jsem hezký chlapíček atd. Ó jak jste si rády lámaly ty mladé, kučeravé hlavičky, a jakou měly jste radosť, když jste se dověděly, nebo když jste samy uhodly, že vězí v tom loudavý hlemýžď, rytíř kohout nebo červený, břichatý šípek.

Ale málo kdo z Vás, milé děti, věděl tehdy, kdo Vám ty pěkné písně, ty deklamovánky a hádanky napsal. Máte však znáti takové hodné a učené muže a ženy, a proto Vám, o nich v této Knihovně často vypravuji. Muž, který napsal pro Vás tyto písně, hádanky, deklamovánky a říkadla, jmenuje se Karel Alois Vinařický. Nežije však už; zemřel před osmnácti lety, tedy v r. 1869. v Praze, a Vy zajisté velice litujete smrti jeho. Nuž aspoň často věnujte mu milou vzpomínku a rády se učte těm jeho pěkným básničkám.

Když byl Vinařický tak malý jako jste Vy, tu chodil zrovna tak rád do školy jako Vy. A stal se za to učeným a velice váženým pánem. Ale je tomu již hodně dlouho, neboť uplynulo od té doby juž skoro osmdesát let. Chodil do školy nejprve ve Slaném, kdež se i 24. dne měsíce ledna r. 1803. narodil. Tenkráte však neučily se české děti tak lehce jako teď, neboť pan učitel vykládal jim skoro všechno jazykem německým, řečí, které ubozí žáčkové nerozuměli. I můžete si pomysliti, jak za těžko přišlo jim naučiti se jen něčemu a jak to musilo dlouho trvati, než se tomu ubozí žáčkové naučili. A k tomu ke všemu ještě, neuměli-li, byli krutě potrestáni, ačkoli za to nemohli.

A podobné vedlo se malému Vinařickému. Ač byl pilným a snaživým, s němčinou nemohl se nikterak spřáteliti, ani tenkráte, když škol normálních (normální školy byly jako asi školy nynější obecné, do nichž Vy chodíte) vybyv, dán byl do gymnasia. I říkával často: „Ó kéž bych byl velikým a mocným pánem! Pak staral bych se o to, by děti české jazykem českým vyučovány byly.“ A skutečně po všechen téměř život svůj usiloval o to, aby do škol zaveden byl jazyk český. Že pak tímto milým jazykem českým s potřebnými vědomostmi seznamovány jste, drahé děti, náleží nejedná zásluha Vinařickému.

Vinařickému již za mládí bylo určeno státi se knězem. Z té příčiny chodil nejdříve do gymnasia a pak do pražského semináře, kde se mladíci na kněžství vzdělávali a dosud vzdělávají. V Praze Vinařický velice se vzdělal. Také naskytla se mu tam příležitosť vyučovati v šlechtickém domě, totiž v hraběcí rodině Šliků. Tím ponořil se hluboce do věd vychovatelských. Ba zahloubal se do nich tak, že nejednu chvíli jim věnoval a mnoho dobrého v tom oboru vymyslil a napsal. Láska k těmto vědám zbudila v něm též lásku k mládeži, o čemž ještě později si promluvíme.

Po vysvěcení na kněžství, což stalo se roku 1825., zůstal Vinařický nějaký čas v Praze. Tu seznámil se se znamenitými muži, jako: Jungmannem, Palackým, Šafaříkem, Čelakovským, Chmelenským, Kamarytem a jinými a tuze rád a často s nimi obcoval a všechny jejich snahy, všechna podniknutí ku prospěchu vlasti a milého jazyka českého směřující, nejen duchem, ale i penězi podporoval.

Srdečným a nad míru upřímným přátelstvím lnul zejména ku básníku Fr. L. Čelakovskému a pak ku Šafaříkovi. Ba povídá se, že by nám Šafařík ani nebyl tím, čím nám je dnes, kdyby nebylo Vinařického.

Z Prahy dostal se Vinařický do Kováni, nedaleko Mladé Boleslavi. Na této faře mnohých zažil chvil pěkných, tu mnoho učinil pro vlasť a zvláště literaturu českou. „Na tuto faru zval děti, a nemalým bylo vyznamenáním pro toho, kdo k panu faráři přijíti směl. Pan farář malým hostem svým připravil pokaždé něco dobrého: buď zralé ovoce, či chléb s medem anebo chutný koláč. Posadiv se uprostřed malých hodovníků, radoval se, vida, kterak jim chutná. A když děti s největší rozkoší pochutnávaly si na tom, co od milého pana faráře dostaly, jal se vlídný hostitel jejich zpívati z nenadání některou z písní, kterou byl před několika dny pro ně napsal. A dítky zapomněly na všechno a hned pustily se do zpěvu s panem farářem, a fara Kovánská za nedlouho rozléhala se zvučnými hlásky malých hostí.“ (Dle Matice dítek.)

Vinařický též jinde vyhledával dětí, schválně dlouho mezi nimi prodlévav a je bedlivě pozorovav. Všude pak je k činnosti pobádal a síly jejich jak tělesné tak i duševní vyvíjeti pomáhal. Není tudíž divu, že poznal život jejich dokonale. Odtud tedy vzniklo ono množství písní, deklamovánek, hádanek a průpovídek, jež dětem tak dobře jdou k duhu, poněvadž jsou čerpány přímo z jejich života, jakož i ze života zvířat, jež děti velice mají rády. Odtud vznikla i „Česká abeceda aneb malého čtenáře knížka první“, k níž přidány byly také obrázky a dle níž malí žáčkové výborně se učili čísti a jiným věcem pro život užitečným. Mimo to napsal „Kytky“, sbírku básní pro děti, Modlitby maličkých a Varyto a lyru.

Roku 1849. povolán byl Vinařický za faráře do Týna nad Vltavou, kde rovněž pilně zabýval se psaním pro děti i pro veliké. R. 1859. pak dostal se do Prahy, do sídla všech uměn a věd. Byltě totiž zvolen pro veliké zásluhy o školství kanovníkem na Vyšehradě. V tomto novém úřadě ztrávil deset let a v něm také šlechetný, lidumilný a velice záslužný život svůj dokonal.

Dosavad nenapsal jsem Vám toho mnoho o Vinařickém, poněvadž chci, by zůstalo Vám všechno ostatní, co se života jeho týče, na dobu pozdější, kdy rozoumek Váš bude bystřejší. Mám za to, že stačí prozatím toto.

Kdo chtěl by poznati povahu Vinařického, tomu bylo by přečísti si: „Sebrané listy F. L. Čelakovského.“ Z nich vyčetl by kde kdo: jeho vlídnosť, upřímnosť, neobyčejnou šlechetnosť a převzácnou nezištnosť.

Za lásku k řeči české, jíž statečně hájil, za lásku k Vám, milé děti, sluší se ctíti a vážiti si věčně — Karla Aloisa Vinařického.

Redakce.